Téma: Přecitlivělost vyvolaná chováním partnera, často pláču

Umění promluvit ve správný čas, tím správným tónem a zvolit ta správná slova se Veveruš teprve naučíš.   Když chlap něco v sobě řeší a nemluví, pak až zkušenost ukáže, jak na to, aby zavrněl a ne zavrčel. Určitě spolu nejste tak dlouho, abys už měla ten správný odhad. To není krize středního věku, to je odlišnost mezi muži a ženami.

To je mi líto. Ve vztahu by se měli lidé i my zvířátka navzájem nabíjet. Tohle spíše vypadá na "energetického upíra".

Bez příkladu těžko poznáme, jestli je nějaký důvod k breku nebo ne, ale chápu, že on třeba tón sdělení se ani moc popsat nedá.  

Tak či onak, pokud jsi dřív takovou lítostivostí netrpěla, tak mi to stějně přijde neadekvátví.

Nepozoruješ i jiné změny? Neměnila jsi třeba antikoncepci? Není možnost, že bys byla v jiném stavu? Jde mi o to, že by to mohlo souviset s hormony.

Taky mě to (stejně jako Medvěda) mrzí.

Otázkou je, jaká je perspektiva takového vztahu. Jste spolu půl roku a už něco skřípe. Co bude za rok, 5 let, 10 let?

Asi bych až tak nemaloval čerta na zeď. Vem si - na jedné straně on má problémy (Vev o nich ví) a na straně druhé je ona přecitlivělá = vypdaá to, že vztah skřípe. Ale skřípe opravdu?

Barča psala hezky - každý chlap něco řeší (sám v sobě).

Tak snad jo …

Ahoj Veverko,

já jsem zažila něco podobného. Ve své podstatě jsem poměrně citlivý člověk. Nebo spíš si všechno moc beru. Jednou mi třeba nezavolala mamka k narozkám a já jsem se z toho rozbrečela a byo mi to děsně líto. V minulém vztahu jsem se taky často rozbrečela. Úplně kvůli pitomostem - spálila jsem omáčku (jo, omáčka jde spálit), bejvalej mi jen nazančil nějakou kritiku, třeba i ve srandě - rozbulela jsem se. Vadil mi jeho tón, byl takový skoro až otcovský, a to mi vždycky dělalo problémy. Nevím jak to máš přesně ty, ale rozhodně vím, proč jsem to tak měla já. Měli jsem sice problémy, on, já, společně, ale ten můj problém byl někde jinde.

Všechny ty moje pláče a představy, že je všechno katastrofální pramenily v mém fakt nulovém sebevědomí. Přitom jsem silný člověk, za život jsme se dokázala poprat se spoustou věcí, ale mám pocit, že tohle byl nějaký přestup do "dospělosti" Vyrovnání se s tím, že teď za sebe budu mít zodpovědnost. Že si najednu stranu můžu dělat co chci a nenechat se ovlivňovat rodiči a na druhou stranu si to všechno vyžeru sama za sebe. Ne že by mi to před tím nebylo jasné, ale spíš šlo o to, přistoupit na to.

Teď už to tolik neřeším. Něco se nepovede, někdo mi vynadá, někomu se něco nelíbí - snažím se držet si odstup a říkat si - o co jde, je to můj život, já sama nejlíp vím, jak moc "hraju fér" a kolik dávám snažení do věcí, které dělám. A učím se sama sobě odpouštět, když mi něco nevyjde.

Možná je to úplně vedle a ty to máš jinak. Pak se omlouvám za vykecávání

Každopádně ano - každej chlap si v sobě něco řeší. Ba dokonce každej člověk. Já nevím, jak se všichni snaží být rovnocenní a bezrozdílní, tak se nějak stírá osobitost mužů a žen a spousta lidí je nějak ztracená.

Ale jak píše Barča, rozdíly mezi námi jsou, i když se je snažíme potlačovat. Chlap prostě není ženská a ženská není chlap

Děkuji vám všem, jste hodní. Asi je to více ve dnech, kdy se nevidíme (když třeba jede za rodiči do jiné části republiky, ačkoliv mi hodně volá, večer píše na Skype) a tak. Teď poslední dny jsou krásné, tak uvidíme, zda to bude jak na houpačce, či celkově v pohodě. Včera byl krásný den, výlet do nádherné krajiny…