Téma: Po 30 letech manželství - nemáme si co říci

Jsi vlastně šťastná žena, ani o tom nevíš. , co chceš víc? Manžel Ti často říká, že tě má rád…Já jsem vdaná 34let, a slyšela jsem to za celý život jenom jednou a přežila jsem to.

řeči se vedou, ale záleží na tom, co je za nimi. Bee, pokud manžel nepracuje, kouká na televizi a nehodlá tě vyslechnout ani jako akt podpory, je opravdu něco špatně a nedivím se ti, že se cítíš nedobře. Práce i starost by měla být sdílená a společná, právě tak jako radost. Je samozřejmě přijmout fakt, že člověk se v průběhu let mění, takže ten kluk, co sis ho ve 20 brala není tentýž, co tvůj dnešní muž. Ale ani ty nejsi stejná jako před 30 lety. Někdy se lidé lety sžívají, někdy se jejich cesty postupně oddalují. Postupně, nebývá to naráz… tenhle spučasný stav začal už v minulosti, možná sis pro práci a povinnosti nestihla všimnout (stalo se to mnohým, mne nevyjímaje) Tenhle stav se velmi obtížně mění a napravuje. MUsí chtít oba a upřímně. Lze tak dožít, za předpokladu, že budete schopni se dohodnout na rovnoměrném rozložení povinností a servisního zázemí - nákupy, vaření, praní, úklid, organizace stavby, pracovní povinnosti v zaměstnání, však víš sama, co máte na krku a kdo se čeho je schopen a ochoten zhostit a zda v tom je alespoň jakás takás rovnováha… A zbytek času si prostě vyplníte každý po svém, je absurdní, abys hnila u TV, když chceš žít aktivněji, choď do společnosti, s přáteli do kina, divadla, na koncerty, výstavy, sportovat, vytvářet, čti, maluj, háčkuj… prostě ve svém volnu dělej to, co tě baví, syndrom vyhoření následovaný depresí je špatný stav a deprese není nenálada, to už je diagnoza a rezignace na život je nebezpečná směrovka (i při tvé zodpovědnosti k lidem okolo) vyhoření znamená, že potřebuješ dvě věci - jednak si odpočinout, jak na těle, tak na duši a to i tehdy, když sama ten pocit nemáš, velmi jsme se naučili potlačovat své skutečné potřeby, a druhá věc, potřebuješ si najít palivo na další hoření v tichosti bych ti ještě poradila, nebránit se flirtům (nenabádám k nevěře) které ti pomohou najít pod slupkou pracující dělnice a ečovatelky i ženu, krásnou, chytrou, šarmantní, vtipnou, milou, vzdělanou a perspektivní, což všechno v 50 letech jsi… jsi v nejlepším věku, kdy děti jsou odrostlé, kdy máš dost sil (budeš-li s nimi zacházet rozumně), máš čas na sebe a svůj rozvoj a pořád to ještě na těch spoustu let, co máš před sebou stojí za to… jojo, už si sem tam musíme nabarvit vlasy a občas si koupit ty krásné halenky o čísílko větší (možná) a při výstupu na rozhlednu máme nárok se rozhlížet (V rámci krátkého oddechu) už cestou, ne až nahoře, ale to jsou drobečky života, které nemohou pokazit dojem z toho bohatě vyzdobeného ubrusu, který jsi pěčlivě vyšívala celých 50 let a na kterém si takových drobnůstek snad ani nevšimne, protože té krásy a obdivuhodných věcí je tam nepřeberně… pokud někdo nedokáže takovou nabídku ocenit, možná není nutné ho k takové tabuli zvát… i tak nezústane opuštěna

Dobrý den!

Ta moje reakce byla na "megeru"/strašná předzdívka, vůbec vám nesedí/, zdravím

Děkuji moc za odpověď, je velmi laskavá a potěšila mě.  V první řadě začnu nejdřív u sebe, už jsem byla u Dr. ,  zvýšila mi léky, teď to musím vydržet, než zaberou. Pokud ne, budu muset do nemocnice a to nechci, protože bych přišla o práci. Takže mi nezbývá, než vydržet. Víš na ten svůj rozvoj jsem už rezignovala, nejsem schopná se učit novým věcem. Spíš se kochám krásou  kolem sebe, už se mi líbí i ten plevel na zahradě. Příroda má svůj dokonalý řád a to úplně ve všem, což mě uklidňuje. Mezi lidmi se cítím nesvá, zdají se mě příliš chytří, vtipní, rychlí, duchaplní, zatímco já jsem prázdná nádoba a nemám je čím oslovit. Jsem ráda, že mě někdo vyslechne zde a že v tom nejsem zdaleka sama, určitě  může být daleko hůř. Děkuji.

Dobrý den!

Byl bych velice rád, kdyby někdo založil téma"nerozumíme si po 50 letech". Zní to asi špatně, ale přesto by mě zajímaly názory lidí kteří to prožívají, děkuji. Jinak jste to napsala velice hezky

Bee, pokud nemáš pejska, tak si ho pořiď, choď s ním na procházky, povídej si s ním, mazlíkuj… určitě ti alespoň z části vynahradí to, co ti tvůj muž nedává. … Neupínej se jen na svého manžela a nečekej, až si s tebou začne povídat, třeba má teď plnou hlavu starostí se stavbou  a v jeho věku už to může také docela zatěžovat psychiku. Měj se více ráda, udělej si každý den pro sebe alespoň jednu malou radost a věř, že bude líp. Moc ti to přeji.

Kde je ta holka, se kterou jsme se před 30 lety potkali. Od narození dětí, až po současnost, kdy jsou na světě zatím "jen" 3 vnoučci, se z partnerky stala téměř pouze matka a následně i "matka" vnoučat. Bydlí totiž s námi. Jakoby pro ní život po narození potomstva skončil a alfou a omegou se staly jenom děti-potažmo vnoučci. Už jenom chybí ten šátek na hlavu a zástěra. Nedělám ze sebe mladíka, mám svou ženou moc rád a rovněž jí to dávám najevo, ale stále to spěje jenom k horšímu. Rozhodně to však nemůže být tím, že bych práci a starost o domácnost nechal jen na partnerce. Práci v domácnosti nedělíme na mužskou a ženskou, ale děláme jí podle potřeby, kdo k ní dříve přijde.

Někdy si říkám, zda se nepoohlédnout někde jinde, ale stále si říkám, že by se snad mohla moje žena trochu změnit- spíše zase o trochu vrátit k tomu, co už tady bylo… 

Bee, pokud se stranis lidi a tudiz nemas jine podnety a neslysis jine nazory, je to spatne. To, jak tady pises, nesvedci v zadnem pripade o dute nadobe!! Spis je to otazka nedosatecneho sebevedomi. Asi se nemas moc rada. Jinak bys sis delala dobre na dusi, zasla s kamaradkou na pokec, vyjela na par dni na wellness nebo treba jen zajela na nejaky zajezd. Zacni hned: dojdi si ke kadernici, na pedikuru, kup si neco hezkeho na sebe. Nic neodkladej. Kazde rano se podivej do zrcadla a rekni si, ze se mas rada. Tvuj muz se nezmeni, ale ma te rad, to je dulezite. Jenze spoustu nesplnenych prani si musis splnit sama. Udelas tim i neco pro nej: muzi maji radi sebevedomem zeny. A hlavne si uvedom, ze ve spouste jinych rodin je to stejne. Zalezi jen na tobe, co s tim udelas.

Moc Vám všem děkuji za podporu. Myslím, že jsem už na sobě zapracovala tak, jak jste mi radily. Teď je situace taková : V novém domě mám svůj pokoj, kde můžu provozovat svoje koníčky (můj aktuální je teď malování) Mám tam klid, který jsem dříve neměla. Chodím do práce a přestože máme spoustu dluhů, dokázala bych prožít docela pěkné stáří. Ovšem bez manžela. To co popisuje ve svých příspěvcích Zuzka, jako by psala o nás dvou. Mám ještě tu nevýhodu, že manžel je bez práce a ani se příliš nesnaží si jí najít. Místo toho sedí doma a když přijdu z práce (většinou unavená na doraz, pracuji od 7:00 do 17:00) začne mi vyčítat i to, jak zavírám šuplíky. Prostě mě pořád sleduje a peskuje. Vyčítá si, že mě nechal si prosadit můj pokoj a protože mě kontroluje i na WC, schoval od všech pokojových dveří klíče. Chce mě mít pod kontrolou za každou cenu. Je na mě závislý, jak finančně, tak emocionálně. Když se mě zeptá na názor k nějakému konfliktu (ve kterém jsem nezaujatý pozorovatel) a můj názor je odlišný, dokáže se tak vztekat a řvát po mně, že jsem hňup a že ode mě odejde. Nedá se s ním normálně promluvit. To že se naše názory liší považuje ode mě jako podraz, "protože správná manželka má stát vždy za svým mužem". Už spolu ani nemluvíme (a priori mě odmítá) A vše, co řeknu se obrací proti mně. Těžko můžu něco dělat, když problémy nechce řešit. Je mi to líto. Nezodpovědně trhá mosty a mám obavu, že si chce zpackat život aniž by si to uvědomil. Naše dospělé děti už k nám nechtějí chodit, protože se s nimi pohádá a dost škaredě, Nikomu nevyjde vstříc a po nás to požaduje. Chápu, že se cítí dost frustrovaný, protože nemůže sehnat práci. Na druhé straně, místo aby se snažil problémy v klidu rozebrat, křičí, a vyhrožuje odchodem. Chtěla bych, abychom aspoň něco sdíleli společně, bohužel v ničem se neshodnem. Nemáme  vůbec nic, na čem bychom mohli vztah stavět. Tak žijeme v nepohodě, každý sám. Myslela jsem si, že na stáří budeme v klidu užívat pěkného bydlení a těšit se z vnoučat, že bude oceňovat klid a pohodu, Ale to ne, on raději odejde a hotovo. Žádný argument není schopen říct, cloumá s ním hněv, zlost, nepřátelství, dokonce až tak, že mě vyhrožuje fyzickým útokem. Tak raději odejde, abych ho nedostala do vězení. Vůbec tomu nerozumím, Přitom s ním jednám tak hezky, snažím se o pohodu, ale není to co platné, vždycky ho rozčílím, přitom mi není schopen mi říct čím. jsem z toho smutná. Já mám své koníčky, zahradu, květiny, chtěla bych psa, zkrátka bych dokázala žít vedle něho, možná by se pěkné chvilky objevily, jako dřív. On vše rozdupe, ničí, řve. Sám žít neumí. Já už nejsem jeho hračka, chci žít šťastný život aspoň trochu se hýčkat, mít svůj klid. Proč to nechápe? Proč zuří?   Asi proto, že už mu tak nepodléhám jako dřív, kdy jsem se mu podřizovala, chci žít i svůj život a nenechám se vláčet jeho zlostí a křikem.

Když to nepochopí, ať si jde a nekazí mi život. bohužel. Kdyby jen trošku chtěl. mohlo to být jinak.

Proč jen mi to částečně připomíná životní zkušenosti Monyové? Už vím … protože to ještě nebylo všechno.

Možná mu taky řekla to, co čtu v předposlední větě …

To snad ne. ale co mám dělat?

Přestala bych být chápavá a nejspíš bych odešla. Protože ani za mák nevěřím, že by odešel on a čeho všeho může být ještě v krajní situaci schopen.