Téma: Obětovat se pro partnera a dýchat za něj

Sebeobětování by mělo být zakázáno. Demoralizuje ty, pro něž se obětujeme. (Oscar Wilde)

Barčo, proč si to lidé neuvědomují a proč mnohdy svým "servisem" a všeobjímající "láskou" dusí  a ničí všechno a ještě za to vyžadují ocenění? Proč lidé nechápou význam rovnováhy a nutnost i své účasti na jejím zachování (tedy nazatěžovat svou misku vah více, než kolik může doložit ten druhý na svou stranu.

Meg, zeptám se já Tebe…narodila jsi se s tímhle poznáním? Ve své odpovědi hledej odpověď i na svou otázku.

BAru nenarodila, ale zase mi to netrvalo do 30, 40 nebo 50, abych význam rovnováhy pochopila a abych potom plakala, jak jsem se obětovala pro prvního, druhého. a jak mi zničili život a co já teĎ tady na tom světě. myslím, že význam rovnováhy se dá pobrat hned po pubertě, když si hormony sednou kam patří. Já mám spíš pocit, že nad potřebou být užitečná pro jiné je tam potřeba být potřebován a … dál už to není potřeba rozebírat… vlastně až tak nejde o ty druhé… protože kdyby šlo, nedojde na ty výčitky a pocit ublíženosti.

Asi nikdo se s tím nenarodil a myslím, že to není jen mezi partnery, ale i ve vztahu k dětem. Je to i výchovou a tím v čem vyrosteme. Pokud si rodič jen stěžuje na druhého a lituje se…dítě to odkouká a taky bude mít "blbé" požadavky a pak bude kňukat, že mu je nikdo nesplní. Podobně vznikají "mamánci" maminka udělá všecko za dítě a ono si pak myslí, že všici budou dělat všechno za něj… a maminka se po "mamánkově" odchodu zhroutí ptz se nemá o koho starat nebo se mu cpe do vztahu jako generál.

     Tak vychovat si mamánka není zas takový problém. Od mala se o to staráme, opečováváme, prožíváme nezdary a pády.   Ale je potřeba si říci DOST!   Proto když mi přijde domů mládě a říká, že má hlad,,,, odpovím, že já taky a jestli si bude něco dělat na jídlo, ať udělá i pro máti. Šlo to dobře, zatím. Střední školu vybírá stejně jako já, s internátem a dáááleko od rodičů. Jenže dneska ráno, jsem otevřela jeho čtenářák a jeho motto zní:  Dokud máma funí, dobře mi je u ní. Někde se stala chyba!

Megero, souhlasím s tebou ale.

Já bohužel patřím do té skupiny těch " hodných ", ovšem ne dusících, dávám volnost, což společně s důvěrou dopadlo zle, to ovšem neznamená, že mu vyčítám, že se choval tak, jak se choval nebo že mi zničil život… naopak, dostalo se mi ponaučení, že musím být silná a pevná a že na jednom chlapovi mé štěstí nestojí.  

Ač to zní jako blud, vlastně jsem získala strašně moc. Svoje vlastní sebevědomí jsem posbírala ze země.

Někdy dostat se na dno pomůže k tomu se odrazit.  

Ty jsi hold měla to štěstí, že tvoje genetická výbava si s tím poradila už v pubertě… já na to čekala 40 let.  

a všech okolností to alikovat v praxi… ale člověk se alespoň z větší části ubrání tomu pocitu ublížení, ví, že si "za to může sám" a taky "ví, kde proškrábl"

hele, mě půl příspěvku zmizelo… původně jsem psala, že chápat nutnost rovnováhy ještě nedává rovnítko meti chápat a dokázat v každou chvíli a v každé situaci aplikovat v praxi. Skřítci řádí…

Megera a sorbonos: Chtěla bych být jako Vy dámy. Já jsem přesně ta hloupá, která obětuje vše pro toho druhého a myslí si, že on jí za to bude vděčný. A ikdyž jsem si kolikrát řekla, že je to moje chyba, když pak ten druhý ztrácí zájem, že je to demotivující, tak i přesto jsem viděla chybu v tom druhém. Po přečtení Vašich příspěvků jsem si opravdu uvědomila, jak příšerně se chovám. Vlastně je to z jedné strany skryté sobectví, dělám pro toho druhé věci a za ně čekám něco nazpět, takže to prakticky dělám pro sebe. Někdy bych vážně potřebovala vedle sebe někoho, kdo by mi do očí řekl, že se vlastně chovám jak rozmazlený fracek a ať už se konečně dám dohromady…

Kdyby to bylo možné, obětovala bych se pro své děti.   Dospělý člověk by neměl být na partnerovi závislý do té míry, že by se pro něho obětoval.   Proto se snažím abych měla svoje záliby, koníčky, prostě něco, co mě drží nad vodou a to něco nebyl partner. I tak to má se mnou těžké kvůli mojí nemoci. Na druhou stranu, že by za mě dýchal mi několikrát řekl on, a vzápětí nato mi vyčte, že ani nejsem schopná uvařit. A to mě potom mrzí.  Rozhodně by mě bylo po něm smutno. Byla jsem vychovaná tak, že je normální starat se o děti, manžela a domácnost. Když byl 10 let bez práce a "podnikal", začala jsem pochybovat - čekala jsem od něho aby zabezpečil rodinu. Nakonec jsem na všechno zůstala sama a neunesla to. Nejsem silná osobnost. Musela jsem hodně slevit ze svých požadavků,  teď když nemůžu tak nemůžu … doma je nepořádek, není navařeno a vyžehleno, ale světe div se - manžel začal prát!    Asi mě má rád … 

     Pro děti taky a pouze do určité míry. Je to jejich život. Žít a nechat žít.

Žít a nechat žít, být pochopen a chápat.

Myslím si, že hlavní problém je v tom, když člověk má prazdný svůj život, pak ho začiná vyplňovat partnerem nebo dítětem. Nejde říct, tak už nebudu žít pro někoho jiného, cesta je naučit se žít pro sebe, myslet na sebe a starat se o sebe a mít z toho radost.