Téma: Nemiluji svého manžela - mám ho opustit kvůli ženatému příteli?

Dobrý den,

hned zkraje upřímně napíšu, že jsem oproti Vám mladá a dalo by se říct, že "nezkušená". Ale to si nemyslím, protože každý z nás už něco zažil. Nicméně - vdaná nejsem a "vztahový" zkušenosti sice nějaký mám, ale přece jenom - chybí mi právě ty roky navíc, díky kterým bych zase věděla víc. I tak bych Vám ale chtěla napsat to, co mi běželo hlavou jako první, když jsem si četla Vaše psaní.

Kdo Vám zaručí, že po nějaký době nebudete se svým "milencem" cítit ve vztahu to samý, co teď s manželem? Vy to nevíte. Jen doufáte, že to tak nebude. Jenže si racionálně nemyslím, že byste zrovna vy dva byli výjimkou a bez práce (kterou jste nyní oba dva asi moc neinvestovali - myslím Vás a manžela) by i tak byl vztah ten "úžasný a šťastný". Proč se víc nezaměříte na zlepšení vztahu, ve kterým teď jste? Ano, nejste prý vedle něj šťastná. Ale není to spíš ve Vás? Píšete, že jste dávala svoje síly do rodiny, práce. ne koníčků jako manžel. Nesouvisí Váš pocit spíš s tímhle? Spoléhat na to, že Vás druhý udělá šťastným je prý velká hloupost, alespoň to uvádí (někteří) vztahoví poradci.

Nehledě na to, že bych se osobně bála. Toho, že Vašemu "milenci" bude chybět žena, děti, bude se chtít vrátit, nesedne si s Vašemi dětmi, nevíte, jak byste si sedli při každodenním životě… Těch rizik je moc. A ano, někdo by je podstoupil. Ale myslím, že Vy tady dáváte všanc hodně moc věcí stejně jako "milenec". Možná je zamilování spíš taková berlička pro Vaši nespokojenost. Zkoušela jste mluvit o Vašich pocitech s manželem? Doporučuju se podívat na tyto stránky: http://www.bety.cz/poradny/1/Problemy-se-vztahy-neverou-a-sebevedomim. Názory paní psycholožky jsou svérázný, ale myslím si, že v mnoha věcech přesný a v mým vnímání pravdivý.

Moje psaní je jen takovým zamyšlením se nahlas. Jsem zvědavá na názory ostatních. Ale za mě to nyní beru tak, jak jsem napsala. Dokud bych neudělala, co můžu a co se dá v současným vztahu, nešla bych dál. Pokud ale by byl manžel ochotný spolupracovat! To je důležitý. Pokud víte, že je Váš manžel hodný hezký pracovitý. člověk, jen se Vy necítíte z nějakýho důvodu šťastná, snažila bych se odhalit ten důvod. I třeba formou sezení u psycholožky. Nepálila bych mosty. Asi. Ano, jsem "zpátečník" a je to čistě hypotetický, reálná situace by klidně mohla pohled změnit.

Ať jste brzy zase spokojená.

Tak nevím, jestli bych odkazovala někam na placené rady …

Jinak se mi ale Tvůj příspěvek líbil a souhlasím s ním.

Jsou placený? To ani nevím, náhodou jsem na stránky narazila a jen si pročítala dotazy a odpovědi. Hodně mě "nakoply" (v pozitivním smyslu).

Odpovědi v poradně jsou podle mě zdarma, zpoplatněná je jen konzultace přes Skype. Ale těch 500 Kč na hodinu je teda mazec. To už je skoro jak klasická psychologická konzultace face to face.

Ano, máš pravdu, ale nevidím tam možnost si problém vydiskutovat, leda tu placenou.

A ještě bych doplnila - nevím, jestli znáte emimino.cz, tak by Vám taky mohli napsat svoje názory a možná se tam podobný problém už řešil. (Pro administrátora: Doufám, že nevadí, že tady uvádím jiné "poradny", nemyslím to zle.)

Ahoj.

No když si přečteš mé téma, tak uvidíš, že já tě opravdu nemám co soudit.

Jediné, co ti na to můžu říct je to, že nemá smysl prodlužovat vztah, který nikam nevede. Paradoxně v tuto chvíli myslím na tvé manželství, ne na přítele.

Kvůli příteli se nerozváděj, pokud si nejsi jistá, že by pro tebe udělal totéž, ale pokud manžela už nemiluješ, není ani vůči němu fér v takovém manželství setrvávat.

Tak se rozhodni, jestli si s manželem promluvíš a ještě to zkusíte, nebo si zkusíš promluvit s přítelem, ale takhle mlčet a hrát na dvě strany, to by ses utrápila a nakonec bys z toho vyšla nejhůř.

Ujasni si, co chceš, ale můj názor je, že o vztah naplněný láskou stojí za to bojovat, ale nemá smysl vztah bez lásky prodlužovat.

Ale to je jen má rada, nemusíš se jí řídit, udělej to, co ti radí srdíčko

Guinevro, dovolím si spíš nesouhlasit. Řekla bych, že i když je častá chyba spousty žen, že podřizují život rodině, dětem a práci, je to na 2. str. díky našemu "nastavení" celk. pochopitelné, už jsme takové, ale ne vždy to po několika letech pak mnohé ženy dokážou - natož ze dne na den, změnit + nezáleží to jen na nich, ale i na "spolupráci" partnera i dětí a s čímž musí začít právě ta žena, která to tak ne že nechala, ale často na to hlav. v době, kdy byly děti malé a spousta práce kolem nich, neměla spíš "kapacitu", možná to ze začátku leckteré tak vyhovovalo nebo to necítila jako příkoří, což ale Šarlotě pochopitelně už vadí a není divu, že se jí to nelíbí.

Muži jsou totiž - aniž bych to teď myslela ve zlém, větší sobci, kteří si s kdečím na rozdíl od nás havu nedělají (měly by jsme si vzít příklad ) a prosadí si např. ty koníčky, které ale nemohou být na úkor rodiny a trávení času s ní, kdy např. zmíněný výlet já teda na rozdíl od jejího manžela nevidím jako něco romantického, co se "hodií" provozovat spíš s kamarádkami. Nevím, proč Šarlotu poslal na vík. s  kamarádkou, když ona zas 1x za čas nechtěla být pořád jen tou matkou, ale partnerkou, ženou, jen oni dva a bez dětí (což ostatně doporučují všich. psychologové - dělávat si večery či víkendy jen jako partneři).

A k tomu "vedlejšímu" vztahu. tohle se může stát komukoli a kdykoli, i kdyby s partnerem nebyl od těch -nácti a neměl tak - jako Šarlota (jak píše), u které jde o prvního partnera, to srovnání s jinými muži, ale ženám se to stane většinou právě proto, že jim ve vztahu něco chybí. Chápu, že je někdy složité měnit zažité věci, kdy některé jsou pak opravdu (jak také píše) brány jako samozřejmost, a změnit to, respekt. říct si tomu druhému o to, co potřebuju (to se ženy musejí naučit), musí ten, komu něco vadí, kdo není s něčím spokojený, a kdy v případě, že ten druhý nechce nebo se nesnaží to v rámci svých možností a sil napravit, vyhovět tomu druhému - nejen proto, že mu na něm záleží, tak opakuje-li se to často, pak sei přes své přesvědčení, že se to "nedělá", mohou dostat vinou (odmítavým chováním či nesnažením muže o nápravu toho, co napravit a změnit lze) toho druhého do situace, kdy ač samy nechtějí, tak když se delší dobu nic neděje a  nějakým způsobem strádají, tak v případě, že se objeví někdo, kdo jim je ochoten to dát, asi není divu, že někdy podlehnou.

Oni chlapi fakt často jako by "neslyší" a pak se tomu ještě diví. a kolikrát se o tu nápravu či změnu snaží, až když je pozdě nebo skoro pozdě.

Ovšem v případě, že se o jiném muži (vyskytne-li se) dozví. A tohle bych Ti, Šarloto, asi neradila. Samotné je Ti jasné, jak by to mohlo dopadnout, kdyby 1 z Vás nebo oba  jste rozbili kv. tomu obě Vaše rodiny, i když chápu, že je to těžké a může to trvat dlouho, ale mám dojem, že podle toho, jak píšeš o manželovi, by to byla škoda.

Jsi zřejmě dlouho i v nějakém stereotypu, který Ti nevyhovuje, dost možná od chotě nevyslyšená (nevím, jak a jestli vůb. jsi s ním o tom mluvila tak, aby pochopil, že opravdu nejde o žádný rozmar ani neopodstatněné požadavky, a co on na to), ale myslím, že i když momentálně jsi srdcem u přítele, půjde i zde o ono známé idealizování toho člověka prostě proto, že jsme s ním nikdy nežili, koho známe jen z dob dětství/dospívání nebo byl naší první láskou nebo u Vás snad tím, jak Tě v době, kdy jsi byla šťastná s manželem, chtěl…prostě jak sama píšeš-představ si žít s ním, bylo by to nakonec to samé. A ještě by možná přišly i ty (třeba i vzájemné) výčitky

Sám Ti dal najevo, že rodinu neopustí, o ženě mluví hezky, a do vztahu s Tebou šel možná jen proto, že - jak říkáš, cítí ochlazení od své ženy kv. péči o malé děti? Tohle přece tak "skvělý" chlap jako on, musí pochopit, a ne to "řešit" nevěrou, ne? Ještě pořád ho vidíš v tak hezkém světle. ? Umíš si to představit opačně - že by tohle a kv. tomu udělal, být s Tebou?

P. S. Jestli chceš nějakou poradnu na netu, co se neplatí, zkus třeba tuto.

Šarloto, přečetla jsem si tvůj příběh i rady ostatních. S někým souhlasím, s někým méně.  

Marky napsala totéž, co bych ti řekla já.  Vzhledem k tomu, že tvůj muž byl i tvá první láska, dá se pochopit, že ted jsi nejistá, nic nemáš za sebou a prakticky nic o životě nevíš… bez urážky. Píši to z pozice parda sakra proškoleného.

Po etapě zamilovanosti váš vztah přešel do vztahu manželské lásky, té běžné, obyčejné, avšak té nejcennější, pokud oba pochopíte její princip.  

A evidentně ty nevíš o co jde, najednou nuda, sterotyp a zjištuješ, že on má své koníčky a ty doma hniješ. Na tvém místě než bych hledala rozptýlení u jiného muže, bych se zaměřila sama na sebe. Abych nečekala, až někdo přijde a bude mi dělat společníka a program.  

Máš strašně moc, co by za to jiné ženy daly, ale bohužel nemáš možnost srovnání a tak "blbneš ".  

Takové to sobectví ve stylu." mám taky právo na to být štastná", to neberu.  

Protože tvoje štěstí bude vykoupeno slzama spousty lidí a za to jednoho dne zaplatíš.

A věta, holky jsou velké, ty to pochopí, tak to vůbec nemáš šajnu o tom, co říkáš. Holky žijí v harmonické rodině, v klidu a v pohodě, bez starostí a najednou se jim zřítí strop. Už nebude to my, ale táta a máma.  

 A k tvému příteli. takových jsou mraky. Ty si myslíš, že je to láska, ale to pouze útěk ze stereotypu, to s láskou nemá nic společného. Takových jsem už viděla .

Popřemýšlej a začni u sebe. Tvůj muž má koníčky, nemůžeš se trochu na nich podílet?  Aby jste byli spolu.  

Ty vlastně nemáš ani důvod k rozvodu, oni by tě snad ani nerozvedli. Jasně, jsi ještě mladá, a pochopila bych, kdyby jsi se zamilovala jinde, protože tvůj muž tě bije, pije, otáčí se za každou sukní, ale takto je to pouze útěk z nudy. A tady v tomto jsem nekompromisní.  

Nesoudím tě, to bych si nedovolila, ber to jako pohled zvenčí. Jen aby jsi neudělala neuvážené rozhodnutí. Protože ono se klidně může stát, že se ten váš vztah proflákne, ty budeš pálit mosty a on zůstane s rodinou. kolikrát tento scénář už jsme viděli. A navíc, sama to připouštíš. A co pak? miska vah se převáží v tvůj neprospěch. Potom už je těžko vracet čas.  

I takhle jsem to myslela - je potřeba se rozhodnout s co největší snahou vidět dopředu. Komplexně vidět dopředu, načrtnout si situace. Ne jen pro sebe, ale pro ostatní. A ne jen to, že teď je to krásný, že jsi zamilovaná a bude to všechno nádherný (ale to si nemyslím, že snad čekáš, nerada bych tě tím urazila). Je to jen pobláznění. A nic proti němu, všichni (snad) tady víme, jak je to krásný. Ale jde o víc. Osobně chci víc. Nestačí se vznášet a vidět toho druhýho jako dokonalýho. Vždyť je tak krásný někoho znát, opravdu znát (tak nejvíc, jak je možný). Vždyť je zajímavý vědět, jak druhý myslí, jak se chová, když mu je nanic, když se vzteká, vědět, co ho nejvíc vytočí… Nehledě na to, že pokud je tvůj manžel moudrý, rozumný člověk, je to ještě zajímavější. Můžete se obohacovat. Ale on musí vědět, co ty chceš, protože takhle se zatím jen domnívá a vyhodnocuje podle svýho úsudku, nebo si myslí, že je všecho v pohodě. Jak má vědět, že není, když jsi mu to (jak z toho vyvozuju) neřekla? I "sebevícnanásnaladěný" člověk nepozná.

Protože to, že ti "nový muž" lichotí a dvoří se a chová se tak a tak a tobě přijde dokonalej, to je sice fajn, ale srdce je hlouběji. A nechci tady mluvit jako nějaká učebnice nebo fanatička, která věří v opravdovou lásku a kdesi cosi. Jde o princip. Je potřeba pochopit, že láska - ten stereotyp, to, že si prostě někdy nerozumíte, pohádáte se, pak se snažíte usmířit, každý máte jiný pohled na něco a spoustu dalšího - to je strašně moc obohacující. Pokud i manžel má zájem spolupracovat. A tak se znovu ptám - ví o tvých pocitech? Až potom bych se rozhodovala. Až on bude přesně (jak jen dokážu mu tak říct) vědět o tom, co cítím, co chci změnit. Doporučuje se a celkem (mi) funguje forma "když ty děláš to a to, cítím se tak a tak a mám z toho pocit/vyvozuju z toho to a to".

Teprve až manžel nebude chtít vůbec komunikovat, bude mu "putna", jak ti je, bude tě ponižovat, nadávat…, pak bych se rozhodovala, že odejdu. Zatím z něj nemám takový dojem, že by tohle dělal. Ve zbytku bych se už opakovala. Ale jsem téměř úplně přesvědčená, že s novým mužem to bez tohohle principu (ze zamilování se stane láska a budete oba muset makat) nepůjde. A pak je otázka, jestli by dokázal pracovat líp než tvůj manžel. Nehledě na to, že nemám pocit, že by chtěl odcházet od svý rodiny, takže bych i čekala, že fakt spálíš mosty a zůstaneš sama. Nic proti tomu, ale zraníš víc lidí. A ty jsi odpovědná za to, že tě má někdo rád. A už mlčím, dneska se teda rozohňuju :)

dobry den, zazivam temer totez. Mohu se zeptat, jak jste vyresila danou situaci?