Téma: Manžel je zručný a šikovný, ale mizerný v rodinných záležitostech - jak z toho ven?

Dobrý den,

tak jak jsem už tady mockrát psala o neshodách s mým mužem, tentokrát jsme přišli dá se říct na náš základní problém. Snad to popíši srozumitelně a třeba už někdo něco podobného zažil, anebo poradí bez emocí.

Můj muž je skvělý člověk, umí velmi velké množství věcí, které se lehce naučí a dá se říct, že je v nich bezkonkurenční, opravdu špička ve svém oboru i mnoho jiných věcech. Prostě práce, kariéra, peníze. Oproti tomu je naprosto mizerný v rodinném životě, ale naprosto. Já zas jsem maximálě rodinný typ, dá se říct smečkový typ, opravdu za své lidi bojuju do posledního dechu. Něříkám, že někdy až moc, ale defkto co je moc, když vidíte, že někdo pomoc potřebuje? Naproti tomu oceňuji práci, vím, že peníze jsou potřeba, ale není to to hlavní pro život - důležité ano, samozřejmě. no a to je základní náš problém.

Defakto od narození prvního dítěte jsme se každý snažili svým způsobem jak nejlepe jsme to viděli a chtěli tu rodinu. Bohužel jsme nedokázali komunikovat a jak já říkám, kdyby neznamenaly děti sex na začátku, tak ani ty nemáme. Takže čím víc se naše snaha rozcházela s očekáváním, čím víc jsme nedokázali si o tom promluvit, tím víc já dělala pro děti vše možné nemožné, můj muž přijel z práce a šel zas pracovat a pak spát.

Nedokázali jsme se domluvit ani na výchově, společných večerech, výletech, vizích do budoucna, prostě čemkoliv. Nesnášeli jsme se za to, ja ho viděla jak neschopného partnera a otce - a měla pravdu a on mě jako nedostatečnou manželku, neschopnou si věci zorganizovat a udělat - měl pravdu. TAkže teď by měl být happyend, ale není. bohužel jsme se zas minuli. Já už praštila do stolu a řekla, necht je po tvém - začala se k němu chovat jako on, tedy každý na svém, jen sex společně.

Věřte, že když jsem ten boj vzdala, jako že já si opravdu moc přála rodinu, už jen proto že ji nemám, byla to velká bolest, ale říkala jsem si aspon pro ty děti tady musím zůstat a defakto si na to kafe a popovídání našla milence - platonického) ). Který mi tedy už dal košem, ani se mu nedivím, ale i tak bylo fajn si jen tak popovídat a od někoho slyšet, že jsem v něčem dobrá. pro svého muže jsem nebyl adobrá v ničem - až na sex, pro kompletnost informací) ). No a můj muž začal s obvinováním sám sebe, že se ke mně choval hrozně, přečetl si všechny mé maily za 5 let - nevadí mi to - uznal spoustu chyb a že se bude snažit a chce rodinu zachránit a vše kolem. No a teď by měl zas být happyend, jenže on se tím pádem ztrácí v tom v čem umí chodit a chce se naučit co vůbec neumí. Tudíž v práci, mimochodem, která ho velmi baví, v které našelvelké uplatnění a  velkou pozici si začínají jeho změn všímat. Jeho benevolentnější přístup a otevřenost a defakto snaha být rodinější mu ničí kariéru. No a tedˇje otázka, já to vydržela opravdu dlouho snažit se spojit naše světy, mě a mého muže, ale nepovedlo se, zálkadem jsme každý jiný a v tom vyjímeční. Má cenu čekat, než muž defakto ztratí práci, sám sebe, a ikdyž věřím tomu že se bude snažit maximálně o to být rodinný, on prostě tuto vlastnost nemá. Je tvrdý, přímočarý, bezemoční člověk.

Defakto za posledních 5let jsme se spolu ani nezasmáli. Ale pokud pominu emoce je skvělý, opravdu, druhého takové jsem nepotkala. Tak co chtít? pro děti ať oba děláme vše na 50%, tedy on se bude snažit najít nenaleznutelné emoce na ukor práce a jeho osobního pracovního růstu - což byl jeho sen. A já budu kvůli dětem stmelovat taktéž rodinu, s tím že své ideály jsem už jaksi posunula, nebo jak to napsat. Momentálně ne že by mi bylo vše jedno, ale prostě jsem furt doufala, že láska nás zachrání a nic. Možná a ž moc naivní na tento svět. Naše děti uvidí mámu a tátu, budou mít zázemí a my defatko radost z nich. ale prostě svoje sny už to nebudou, prostě budeme žít pro děti a hotovo. JEn tak pro úplnost informací, naše snaha propojit naše život mě stála 10 kg, nespavost, a celkový pocit nezdaru. mého muže lupenku, autoimunitní nemoc - poruchu a oba dva 5 let života.

Furt máme snahu něco řešit, ale nebude to za třeba 5let zas obráceně, že on se bude snažit najít v tom rodinném životě a stejně jako já pak bouhne do stolu a řekne dost  a vrátí se k tomu co zná - samozřejmě už teď bez té práce, o koterou opravdu hodně stál - defakto ta práce je něco jako milenka pro mého muže - útěk od rodiny.

Tak kdo dočetl až sem, tak smekám, kdo nechápe, omlouvám se, kdo si myslí, že už řeším neřešitelné, nebo zbytečnosti, budu i tak ráda za názor.

Pěkný den