Téma: Když jsem od manžela potřebovala aby mi pomohl na mateřské, nepomohl - už jsem si zvykla, že ho nepotřebuji, rezignovala jsem

Je mi do pláče a občas mám chuť to skončit, ale snažím se to překonat a jít dál.

Dlouhodobě od narození syna 2,5 roku mám pocit i jsme si to s manželem říkali a sem tam o tom mluvili, že nám to neklape. Ano spoustu věcí jsem též dělala špatně, spíše remcala a nadávala že nepomáhá než ho poprosila o pomoc - dost často jsem ale slyšela ty jsi doma já pracuji tak co chceš pomáhat.

Do roka věku dítěte jsem nevěděla co to je se vyspat, že chlapi doma koupání připravují mléko vozí kočárek aspoň o víkendu, někdy, o pomoci s nákupem, úklidem ani ne mluvím, nic takového u nás neprobíhalo, nechal mě v tom dle mého názoru, překousnout jsem to pro malého i jako šanci pro nás.

Teď je malému 2,5 roku, vše už zvládneme spolu, čili se ho o nic nemusím prosit, taktéž ale nic moc ne dostávám. Trávení společný čas téměř žádný, buď se dělá pro ostatní, nebo doma

Doděláváme dům, nebo něco jeho rodičům. Mne ale teď nejvíce ničí že necítím v něm oporu a ptám se přeháním nebo mám kousek pravdy? Je mi špatně nastupuje po náročné dopolední migréna z vyčerpání z objíždění odvozu šrotu, beru si kapky, mírně to ustane jdu pomáhat s obkládáním koupelny, vždy jsme dříve toto dělali spolu pak už to nešlo s miminkem - k večeru po tom tobolek nástup migrény. Říkám: "musím si jít lehnout, i tedy s malým je 21, " chystá se do hospody, Výjimečně, ptá se mám jít, nechci mu to kazit, je mi ale hrozné, na uspávání dítěte to není, říkám newim, je mi špatně, jen stále dokola tak co tak co, nevím jestli zvracet nebo dělat mlíčko malému, jw mi hrozně říkám je mi to jedno já musím do postele dám tam i malého, a tak jde a já s třeštící hlavou, obíhající zvracet na záchod houpu a uspávám po fňuká vajíčko dítě. Neměla jsem sílu mu říkat jak a co se má postarat, druhý den mě to moc štvalo a mrzelo, opět opora žádná. Ano adi jsem si měla říct ale někdy se to uklidní a já mu nechtěla bránit, soused za dveřmi on pripraven. Neměl by on mít také tolik pochopení a ohledů abych ho o tohle bemusela vždy žádat? Já mu také dělám čaj když mu není dobře a nemusí se toho kdoví jak dožadovat. Jeho rodiče mají vozit těžkou zem, taky je nenechá aniž by ho zadali a nabídne jim sám Pomoc i jiným a u mě to nejde? Mám tento pocit a ne poprvé a jako manžel a opora už mi moc nepřijde a tak i já přestávám k němu fungovat ale vydržet v tom žít nemůžu.

Ptám se pomáhá vám muž partner i sám od sebe nebo musíte si o vše říkat? Víte něco jako nákupy, pomoc doma aspoň trošku s úklidem nebo opravami - občas, společně zařízený dárek, cokoliv nic z toho neznám jen zajištění to ano, vydělat peníze umí, ale co je to za život? S ostatními někam půjdeme sami dva zájem nemá. A já jsem introvert, potřebují spíše jednoho člověka než davy k životu ale on mi ho dělat asi nechce či nebude a mně se hroutí svět. Partnerství Vidím jako základ