Téma: Jak ukončit vztah bez lásky, máme dítě

Já mám zkušenost ze strany dítěte. Rozchod rodičů vždycky dítě bolí a poznamená, ale pokud je otec takový asi není jiného východiska-trápí vás oba. Pokoukni se po někom, kdo by tě přijal i sdítětem a oba vás miloval. Obzvlášť chlapce utváří jejich otec a učí se lásce k ženám díky němu, tak ať mu dáš dobrý základ do života. Nehledě na to, že si uštříš hodně starostí v jeho pubertě. Hlavně poslouchej své srdce.. to je většinou nejlepší rádce, hlavně v takových situacích...

  Držím palce

Ahoj Míšo,

tak úplně to stejné jsem já zažívala před několika lety....

Trvalo mi několik let, než jsem onoho muže, se kterým to nemělo budoucnost opustila.

A bylo to to nejlepší rozhodnutí, akorád mi časem došlo, že jsem neměla čekat tak dlouho a odejít dříve.

Zbytečně jsem ztratila několik let života a mužem, který za to vůbec nestál.

Pro vašeho syna je nejdůležitější, aby žil v klidné a spokojené rodině bez hádek, které děti hodně vnímají a tím se to do budoucna i na nich podepisuje.

Rozhodně by sis měla o tom všem s přítelem promluvit a pokud by to nikam nevedlo, vůbec bych s rozchodem nečekala.

Jsi ještě mladá a vůbec bych se nebála být nějakou dobu bez muže a dát si v hlavě všechno dopořádku. Ten pravý určitě jednou přijde a bude mít i rád tvého syna. A věř, že si potom řekneš, proč si vůbec takovou dobu byla s mužem, který si tebe a vašeho syna nevážil....

Na světě jsme jenom jednou, tak proč se trápit s někým, který ani za to nestojí?

To je jen můj názor, vše už je na tobě.

Přeji ti hodně štěstí a hodně sil.

Peggy.

Zdravím, ano mám podobnou zkušenost. I já jsem se svého času zabývala tímto problémem. Byla jsem přesvědčená o tom, že nemám právo zbourat holkám rodinu .

Téměř 18 let jsem žila v přetvářce a ještě si myslela jak jsem skvělá a ohleduplná ke svým dětem. Výsledek... nakonec jsem se začala zdravotně hroutit a náš vymyšlený vztah se zhroutil jako domeček z karet. Holky byly v té době už dospělé a já se odstěhovala. Myslím, že i když nám to neřeknou, už si nás neváží. Předvedli jsme jim s manželem model který opravdu není radno opakovat.  Kdybychom se nesnažili oba mermomocí vztah udržet, bylo by to pro ně sice složité, ale pro jejich další život rozhodně přínosnější.

V čem přínosnější? Naši se rozvedli, když mi bylo 10. Taťka pracuje v zahraničí a vídala jsem ho jednou do roka. Brácha si začal dělat co chtěl a prošel si i drogama protože máma nebyla dostatečná autorita, jako je chlap a ač dělala co mohla, brácha si šel po svých. Naštěstí z toho vyrostl, ale kouří. Nechci zde rozebírat čím jsem si prošla-chápu, že to mámu trápilo, ale ve 13 dcera opravdu není stavěná na to, co jsem trpěla já. V mých 17 se máma odstěhovala a já zůstala sama v bytě 3+1. Táta mi posílá peníze, ale kdo vás naučí, jak se starat o pojištění, zjišťovat, co a jak se má platit, jak se co opravuje a kdy je třeba zavolat opraváře, jaké jsou povinnosti, když si pronajímáte byt a vůbec všechno?

    Dnes jsem na výšce a vše si zařizuji sama. Máma si žije svůj spokojený život v baráku u přítele, neplatí na mě ani korunu, ale pořád po mně nějaké peníze nebo něco jiného chce. Používá mě, jako páku, aby z táty i nadále dostávala peníze.   Přese mě si ale dál své problémy řešit nebudou, takže mám dluh 30 tisíc, žaludeční vředy a jsem na pokraji vyhození ze školy, vystěhování z bytu a psychického zhroucení. Přítel se o mě stará, ale není milionář a nechci, aby řešil mé problémy nehledě na to, že ani nemůže...

    Takže asi toliko - dneska jsou různé metody, jak naplánovat rodičovství, takže nevidím důvod proč mít dítě s někým, s kým vím, že vztah nevydrží. Nakonec to odnesou jen a jen děti a rodiče si budou žít svůj šťastný a spokojený život

Milá Lucy, tak teď vážně nevím co na to smutné psaní napsat. Snad jen to, že jsi statečná a silná holka, která to i přes tyto nevlídné podmínky zvládla a zvládne.

Já jsem chtěla ve svém příspěvku zdůraznit, že pokud děti žijou v prostředí bez lásky, (i když jsme si oba mysleli jak jsme skvělý herci, holky to cítily...  což nám také když to bouchlo řekly) má to vliv na jejich budoucí vztahy. A také není příjemné se dovědět, že  jsme vlastně oba lháři, což jsme!

A co se plánování dětí týče, také to není záruka. Naše děti plánované jsou a přesto se naše láska někam vytratila. Holky  jsme vychovali společně. Určitě je oba dva milujeme, ale  trvám na tom, že to co viděly za model (naše chladné, slušné manželství )pro ně nebylo dobré.

Držím pěsti a přeji jen to nej. ,

Děkuji za podporu a omlouvám se za unáhlenou odpověď. Tohle je pro mě pořád otevřená rána a po 11 letech snahy zapomenout zjišŤuji, že je to marné a otevřenou ranou to zůstane na vždycky. Neříkám, že je to lehké ze strany rodičů-děti jsou až moc bystré a z vlastních zkušeností vím, že hned postřehnou jakýkoliv sebemenší konflikt natož hranou spokojenou rodinu. Hádky našich jsme s bráchou vždycky taky hůř nesli, rozvod nás oba ranil a poznamenal-brácha už to "přešel", ale já se s tím prostě nesrovnám.

   Lidé jsou různí a mám zkušenost s bezchybným vztahem, který po skoro 5ti letech vybouchl a všechno bylo najednou pryč. Jen mě opravdu vytočí, když vidím dva mladé a opravdu nerozvážné lidi, kteří se hrnou do manželství a do dětí a přitom má jeden vlastnosti, který druhý není schopen tolerovat. Znovu říkám-lidé jsou různí a ani pro lásku se moc nezmění. Dobře nějaké drobnosti ano, ale povahové rysy vesměs dané geneticky, výchovou a prostředím... Změna je jen dočasná a i já dnes vím, že se všechno vrátí za pár měsíců natož, 20, 30 let... Pokud partnerovi na mně něco vadí nebo mně na něm nebo se neshodneme v zásadních věcech, nejsme schopni udělat kompromis, naše cesta nikam nepovede a do takového vztahu není možné přivést děti - oni nakonec budou ti poškození-já už budu mít to pěkné za sebou, jim udělám ze života víceméně peklo a ponesou si zátěž...

    Ponesou si zátež psychickou, po stránce komunikace, navazování a udržování vztahů mají nulovou startovní pozici a všechno se musí učit sami a nemluvím o stránce rodičovské. Jako malá jsem byla hodně nemocná a doma s rodinou jsem zažila, co si pamatuju necelé 3 roky, těsně před rozvodem. Dá se říct, že nevím, jak má rodina fungovat. Jasně, máma vaří uklízí, táta si hraje s dětmi - to jsou knížky a pěkné pohádky, ale jak je to doopravdy? Jak mám já mít fungující rodinu, když jsme ji nikdy nezažila, nikdo mě to nenaučil? Mateřské pudy jsou jedna věc, ale ke kvalitní péči o děti je potřeba víc než to... a to se v knihách nikdo nedočte, to se žena musí naučit od matky.

     Na druhou stranu vím, že žít v nefungujícím vztahu není možné a ještě to tajit před dětmi už vůbec. Partner na začátku vztahu je vždycky dokonalý a na čele nemá napsáno, že ve 40 začne pít nebo mě za 5 let podvede. Ale musí to nějak jít, před pár lety byl rozvod nemyslitelný a rodiny fungovaly a děti vyrůstaly ve šťastných rodinách, proč už to dnes nejde? Vždyť je to začarovaný kruh-jak může dítě z nefungující nekompletní rodiny založit svou vlastní dobrou rodinu? Láska nemůže být věčná, nebo rozhodně ne taková jako na začátku vztahu. Předpokládám, že po těch letech jsou partneři víceméně sžití a "nevadí si". Nevím jak to napsat. Prostě jsem si vybrala partnera, na kterém mi zatím nic nevadí a pokud začne a budu vědět, že se s tím nebudu schopna vyrovnat nebudeme spolu moct mít děti protože jednou ten vztah na tomhle kameni ztroskotá a nechci, aby u toho byly moje děti. Pokud jim nebudu schopna zajistit zázemí, domov a rodinu radši žádné mít nebudu. Nebyly by štastné už jen proto, že bych nebyla šťastná já. Nevím jak to chci dokázat, ale pořád věřím, že se mi povede vybudovat rodinu a domov, který já jsem poznala jen okrajově.

   Dnes už má každý volný výběr s kým chce nebo nechce být, je demokracie, takže si každý může říkat a dělat co chce, tak proč vázne komunikace? Problémy musí mít řešení a pokud je vztah shopen je ustát a vyřešit, musí ho to posilnit a postavit "základy". Život je pes a každý den neni slunečný a v těch špatných chvílích se vztah musí opřít o nějaké základy, proto musejí být pevné a proto se k problémům ve vztahu stavím hned jak nastanou čelem. Pokud nebudeme s partnerem schopni řešit problémy a pokládat základy teď, za pár let to určitě nepůjde a nebudeme mít ani z čeho těžit.

    Doufám, že se vám nezdá, že vás obviňuji z neschopnosti udržet vztah nebo tak nějak. TO v žádném případě. Jen vyjadřuji svůj názor a to, že dnes jsou lidi hrozně nezodpovědní a nemyslejí na budoucnost. Ani svojí natož svých potomků.

   Omlouvám se, za možná "agresivnější" vyznění mých příspěvků, ale v této otázce nejsem smířena se sebou sama ani s moji "rodinou" a neustále ve mě vře takový vnitřní boj, který někdy vybublá na povrch. Bohužel nemám na psychiatra, který by mi jistě pomohl tuto kapitolu nějak uzavřít a přestat tak trápit sebe a hlavně své okolí.

   Ješte jednou děkuji za podporu a přeji jen správná rozhodnutí

Děkuji za příspěvky,, Každopádně, každá sme si něco zažila.. A každý na to máme jiný názor,, Jen chci říct, že každá rodina vychovává děti po svým,, tak nechápu, jak si někdo může dovolit soudit, jestli člověk je nebo neni nerozvážný, nezodpovědný, vůči příchodu dítěte na Svět... Kdybych věděla ze náš vztah takhle dopadne, nikdy bych nad mimčem nepřemýšlela,, ale jelikož náš vztah byl skvělí , sehranný,, a při plánováni ditěte, sme zajistily vše, jak by mělo být, . bydleni,, ditě, .... tak by mě nikdy nenapadlo že to takhle najednou dopadne. a nikdo neví,, co bude zítra, na tož, co bude za pár let,, nebo jaký budeme my za pár let. A i když je to tak, jak to je, .. naše ditě je vymodlený,, a proto se k němu tak i chováme,, nikdy nevidel že bychom se před nim hádali,, to bych ani nedopustila,, naopak se snažime aby videl ze i my se umime mit rádi.. Dnesni doba, je běh na dlouhou trat,, proto bychom se měly nejdrív vypořádat sami se sebou,, a pak soudit,,, .. myslím že každý koho něco trápí, si rád přečte, že v tom není sám,, že je dalších několik lidí, co si prožilo něco podobného,, a navzájem si třeba řeknou své přiběhy.. ale aby tu někdo někoho soudil,, nebo řikal,, co udělal nejspiš z nerozvážnosti,, nebo z nezodpovědnosti,, to mi neprijde v pohodě.. Človek by neměl házet vše, do jednoho pytle.. Ano, je hrozný,, když po pár letech, zjistim, s kým vlastně žiju,, komu sem duvěřovala, a ským mám ditě,, ale rozhodně chci vztah,, kde budeme citit lásku, tak doufám, že snad naberu odvahu... a to přeji i vám, v podobné situaci..

Já nikoho nesoudím, ptala ses na zkušenosti a já ti řekla svou - není proto důvod mě napadat. Já si dělám pořádek na svém dvorečku a to tak, že žiju samostatně a našla jsem si partnera na kterém mi nic nevadí a když tak to hned řeším. Neobviňuji tebe, ani nikoho, že jsi byla nerozvážná, jen říkám (a znám lidi), kteří se vzali a měli dítě přesto, že jejich životy byly od začátku neslučitelné a oni to věděli. Všichni to věděli, ale nakonec to odneslo jen a jen to dítě, které nic tušit nemohlo.

  Chápu, že nejsi v jednoduché situaci, ale znovu opakuji-ptala ses na zkušenost, tak jsem ti svou řekla. A jak jsem psala už v minulých příspěvcích, nikoho nenapadám ani neobviňuji. Přeber si to jak chceš.

   Hodně štěstí v dalším životě

nechci aby si to brala osobně, jen sem psala, jak sem to citila.. přeji hodně štěstí.. Měj se

zajimala by me verze druhe strany, podle me casto staci chvili sedet se zavrenyma ocima a predstavovat si den toho druheho minutu po minute, mnohe o svem protejsku pochopis a mozna i samotna prohlidnes co deat dal...