Téma: Jak dostat přítele z vlivu jeho matky?

Myslím, že už ale víš, kde jsi udělala chybu, že? Teď už pořadí nezměníš a v tom případě je každá rada drahá. O tom, že se těšíš, až se odstěhujete, jsi zřejmě mluvila jen Ty.... A co jeho rodiče, jim vyhovuje, že u nich bydlíte?

Ahoj, rodiče by byly nejraději, kdybysme u nich zůstali. Oni jsou fajn, ale všeho moc škodí. Ráda bych s nima i v budoucnu vycházela tak, jak s nimi vycházím teď, ale společné bydlení s nimi, by vše jen pokazilo. Co se týče pořadí, jsem neměla moc na výběr.. Musela jsem se rozhodnout jestli dítě udělám teď, nebo nikdy.

Barča to vystihla dobře - nejdřív mělo přijít společné bydlení a teprve potom snaha o miminko. Tvůj příběh na mě působí tak, že jak to bydlení, tak i miminko jsi chtěla hlavně Ty. Kdyby měl partner opravdový zájem založit s Tebou rodinu, postavil by se k celé situaci čelem a začal by ji co nejdříve řešit. Jenže je to nejspíš mamánek, kterému pohodlné bydlení u rodičů s veškerým servisem vyhovuje, takže proč by to měl měnit. On se stěhovat prostě nechce, takže na každém jiném bydlení bude vidět nějakou vadu. A pokud opravdu nechce, tak ho ani dítě nedonutí - pořídit si dítě je opravdu špatný nápad, jak partnera přimět k sestěhování. Navrhuji znovu si s partnerem promluvit a jasně, ale bez přehnaných emocí mu sdělit, co ti vadí. Podle reakce se pak zařídit (buď zůstat - pokud ho opravdu hodně miluješ) nebo odejít bydlet někam sama (třeba nakonec opravdu odejde za tebou, ale nevsázela bych na to).

Ano to bydlení plánujeme už asi půl roku, co jsme se začli snažit o mimčo a tím, že nám to pořád nešlo, tak jsme měli spoustu času chodit po prohlídkách bytů. On miminko chtěl od té doby co nastaly moje zdravotní potíže (což je asi rok a půl na zpět) a měl obrovskou radost, když jsem mu ukázala pozitivní těhotenský test, na ultrazvuku měl slzy v očích a bylo na něm vidět jak je štastný. Nechci ho omlouval, ale přemýšlí ekonomicky, pořád vidí variantu "u rodičů" jako nejlevnější, což je sice pravda, ale nemůže to tak dělat do nekonečna.  

Upřímně jsem neměla moc času na to si rozmýšlět jestli bude otcem on nebo někdo jiný. Od posledního vyšetení mi dali nůž na krkr a oznámily mi, že do roka musím otěhotnět, takže nebyl čas na to shánět jiného tatínka. Musela jsem se rozhodnout prakticky okamžitě. I když jsem v životě udělala spousty rozhodnutí, myslím si, že miminko je jedno z těch nejlepších. A kdybych se rozhodla odejít bydlet někam sama, finančně bych to neutáhla, moje příjmy nejsou nic moc, takže bych si to asi stejně nemohla dovlit. Takže ve finále jsem v pěkný rejži a nemám moc na výběr.  

   Taky si  myslím, že nemáš moc na výběr. Nicméně pokud jste pár, tak veškeré rozhodnutí by mělo být demokratické, do ničeho se navzájem nenutit a hledat společnou řeč kompromisů. Bydlení u rodičů je o ničem, ale záleží taky na tom, jak to vidí Tvůj.

Ano Juli, takhle by to mělo ve skutečnosti být, ale...

  Nevěš hlavu, problémy jsou tu od toho, abychom je řešili. Až budete mít tolik krámů, že se u tchánovců ani neotočíte, změní názor raz dva.

Jenže já jsem vždycky žila v tom, že mimčo chci vychovávt hlavně JÁ a ten s kým si ho udělám, protože poslouchat řeči typu "a proč jí dáváš tyhle dupačky, oblíkni jí pořádně venku fouká vítr, krm jí v takhle a dej jí tohle".... prostě bych z toho zešílela a představa že budu čekat, než se mi tu nahromaděj krámy tak, že se sem nebudeme vejít, je děsivá.

Už to trvá příliž dlouho Juli a já začínám pomalu ale jistě ztrácet hlavu. Všechno je problém. Cokoliv po něm chci, cokoliv potebuju je strašná přítěž. Onehdá jsem spadla ze schodů a on místo toho, aby mě šel seškrábnout z těch schodů, se jen shora podíval jestli jsem živá a tím to haslo. Někdy si říkám, že jsem si to mimčo s ním neměla pořizovat, ale na to už je pozdě. Jsem štastná že čekám miminko, ale že zrovna s ním... už mi přetékají nervy a to ještě nejsme sestěhovaní...

Chápu, jak se cítíš... A mohu se zeptat, kolik je Tobě a příteli? Soudě dle okolností které jsi tu zmiňovala, asi spíš kolem dvaceti než kolem třiceti...

Ono dvougenerační soužití vždycky přináší problémy, i kdybys byla s tvojí mamkou zadobře tak ani bydlení s ní by nebylo bez všelijakých třenic Moji rodiče jsou super, ale bydlet bych s nima už nemohla, natož vychovávat dítě.. Rodiče prostě mají sklon k pletení se mladým do života, i když to myslí dobře ale prostě dobrotu to nedělá.

Byla jsi nečekaně postavená před rozhodnutí mít dítě v horizontu jednoho roku, nebo už nikdy. I když přirozeně by sis třeba pořídila miminko až za kdovíkolik let, teprve až by sis byla jistá že pro něj máš otce, u kterého jsi si jistá že je to ten pravý ( i když stoprocentní jistota není nikdy ale víš, jak to myslim ) a taky příhodné podmínky což znamená dostatek financí, byt, musela jsi se rozhodnout takhle "naráz", nemělas moc času si to probrat v hlavě, zda je pro tebe akceptovatelné bydlet u partnerových rodičů a proto ten zmatek kolem toho všeho.

Osamostatnění se je taky věc pohodlnosti. Jsou lidé, kteří se odstěhují od rodičů do vlastního, i když to třeba znamená že padnou dvě třetiny platu na nájem a zbytek na jídlo. Jiní si šetří a jsou ochotni i leccos u rodičů překousnout za cenu, že mají doma veškerý servis.

Tenhle životní styl je třeba ve Španělsku celkem rozšířený, lidi i po třicítce bydlí stále u rodičů a snad jim to tak i vyhovuje, moc to nechápu.

Souhlasím s tebou a tvým postojem k věci, poradit ti mohu jen jediné a to prostě si s přítelem sedni a proberte to, řekni mu upřímně svůj pohled na věc, bez kritizování rodičů samozřejmě ( jinak by se zatvrdil ještě víc ), snaž se nejednat pod emočním tlakem aby se necítil přitlačenej ke zdi ale každopádně, pokud mu na Tobě ( na Vás ) záleží a pokud je dostatečně vyzrálej, tak to přehodnotí...