Téma: Dal jsem facky dítěti, přítelkyně zvažuje rozchod

  Taky bych byla naštvaná. Těžko radit, chce to asi jiný přístup a s přítelkyní si to vyříkat. Podle mého není to nic neodpustitelného, asi to s dětičkama neumíš, prostě nemáš zkušenosti. Bude to dobré...

Přítelkyně by Ti měla dát sbohem, nejsi zralý na dítě, tím ani na vztah s matkou dítěte. Nemyslím konkrétně ji, ale kteroukoli dívkou, která je i matkou.

Sale, tomu se ale říká výchova.... Pokud trpí přítelkyně opičí láskou a nechce svého syna nikdy uhodit, radši odejdi ty. Jsi mladý a máš šanci na svého potomka s rozumnou holkou, kterého budete vychovávat.

Když domluva nestačí, musí přijít rána. A čím dřív si to dítě uvědomí, tím líp a o to míň ran pak dostane. Pokud jsi ho neuhodil neoprávněně nevím proč si sypeš popel na hlavu. Co s ním budete dělat v pubertě? Bude vás posílat do.... protože bude vědět, že se mu nic nestane?

   Promluv si s přítelkyní a řekni ji, že opravdu zlobil a nenechal si domluvit, tak dostal dvě výchovné. Příště mu řekneš jen aby nezlobil nebo dostane a bude klid... Pokud to nepochopí, ruce pryč. Tady budou s dítětem jen problémy...

    Nemám ráda násilí, ale někdy prostě musí být. Vychovávám mladého hřebce a jen díky tomu, že ho občas uhodím v něm mám spolehlivého partnera a bezpečného jezdeckého koně. On pravidla zná a ví, že když ho dvakrát upozorním a nereaguje, přijde trest. Už mi stačí upozornit jen jednou hlasově a je klid. Taky ho miluji nadevše a moc mi na něm záleží-nikdy bych mu nezpůsobila bolest zbytečně-ale právě proto, že mi na něm záleží musí někdy dostat. Je to pro dobro nás obou... Stejné je to s dětmi.

Lucy, otisk ruky na tváři, to už není jen nějaká "výchovná". A nemocné dítě je nevrlé, umíněné, plačtivé.... s tím se musí počítat.

 Promiň Lucy, ale není stejné vychovávat mladého hřebce a malé, nemocné dítě.

   Nejsem zastáncem fyzických trestů a v tomhle případě to vůbec nebylo na místě. Nelíbilo by se mi to ani omylem. Představ si být nemocný a místo útěchy dostat facky.

Ano, přesně můj názor. I když miluji zvířata, nebudu je srovnávat s dětmi. A docela lituji i toho hřebečka.

Dagmon, kdybych ho nenaučila jednoduchému principu: zlobíš-upozorním tě hlasem, stále zlobíš, cuknu vodítkem nebo pohorzím rukou, pořád zlobíš, švihnu tě vodítkem-byl dávno vykastrovaný nebo zavřený někde v temném boxe jako hajzl hřebec a vodil by se na uzdečce. Já ho vodím na ohlávce a je normálně ve stáji mezi koňmi a chodí s nimi ven.

   Opravdu nejsem typ člověka, který se špatně vyspí a do zvířete řeže jako hluchý do vrat. Toršku jsem nepostřehla proč ho lituješ? Čím jsem vzbudila tvůj soucit? Že ho praštím? Má 5 metráků (500kg) a já ho švihnu 3cm tlustým vodítkem přes zadek... Věř mi, že ho to zas až tak nebolí. Vlastně ho to nebolí vůbec protože už jsem nějakou dobu nemusela dojít dál než k pohrození rukou...

Ta lítost hřebečka opravdu nebyla na místě. Myslím že člověk by neměl soudit věci, kterým nerozumí. Lucy by musela vší silou koně nakopat do břicha, aby pocítil bolest, jakýkoliv trest rukou jednadvacetileté holky je pro něj spíš směšným pošimráním (a v případě švihnutím vodítka přes zadek se jedná spíš o efekt z leknutí než o fyzickou bolest). Koně si mezi sebou hrají tak, že do sebe kopou a koušou. Takovou sílu na ně člověk není vůbec schopen vyvinout, a oni to stále berou jako hru. A lidi, kteří vidí video, kde někdo potrestal koně za neposlušnost a vykřikují něco o týrání zvířat? Těm bych dala na pět minut na starost rozcapeného koně. Třeba i jenom úplně neškodného, takového, co si jim záměrně stoupne plnou vahou na nohu a bude si vychutnávat jak vřískají bolestí a moc by mě zajímalo, jestli by zvolili metodu "prosím tě, koníčku, byl bys tak laskav", a nebo by do chudáčka koníčka začali zběsile mlátit pěstičkama  

Co se týká dítěte, asi dost záleží na situaci. Pokud má "kašlíček" a dělá naschvály, prostě je rozcapené a trest zaslouží, čapla bych ho a dala mu přes zadek. Pár facek ne, to mi nepřijde jako zrovna ideální trest pro malé dítě. Samozřejmě pokud děcko leží s horečkama a brečí že nechce nějakej strašně hnusnej sirup, nemlátila bych ho, ale snažila se vymyslet jak to do něj nacpat jinak (kostky cukru, piškoty, ... ). Sal píše, že mu kluk vyrazil medicínu z ruky a zlil ho. No, myslím, že to by vytočilo každýho, pravdou ale zůstává, že se měl nadechnout, kluka si lépe natočit, a přiměřeně fláknout přes zadek.

Nelíbí se mi jak ho tu všichni odsuzujete. Klidně by to mohl být i jeho vlastní syn, není to už žádné dítě. Nezvládnul to, ok. Lituje toho, ví že to byla chyba. Kdo jsi bez viny hoď kamenem, a až pak se tu pouštěj do kluka, co se snaží být dobrým tátou a učí se to za chodu. Sale, myslím, že snažit se ospravedlnit co jsi udělal bude k ničemu. Spíš bych se snažila vysvětlit přítelkyni že se teď opravdu cítíš strašně, a hned o víkendu je vzala oba třeba do zoo a předvedla jak perfektní táta můžeš být. Nesnaž se hned hlásit o to že ho budeš sám hlídat, ztracenou důvěru si musíš postupně získat zpátky. Když bude mít pocit že ti může věřit, zas ti ho svěří. A musíš chápat pokud se bude bát ti věřit. Přece jenom, člověk pořád slyší jak vyšinutej přítel umlátil dítě, které měl hlídat... Asi bych se taky bála, jestli ti příště nervy neujedou víc. Hodně štěstí. Jsi mladý a bez zkušeností, ale nemyslím si, že bys na to neměl (pro vás ostatní, kdyby tu Sal psal že jeho stejně stará přítelkyně je těhotná a on neví, jestli ji neposlat na potrat, protože se bojí že na to ještě nejsou zralí, svorně byste mu psali že to přijde samo, ať se nebojí, že na to má... )

Ke Tvé poslední větě.... je podle mého názoru velký rozdíl, jestliže je od narození u svého dítěte a nebo jestli přijde k "hotovému" staršímu dítěti, ke kterému "plane láskou", protože stojí o přítelkyni, ale jakmile je přítelkyně z dohledu, dá průchod své zlobě. Otisk prstů na jeho tváři se nedá vysvětlit jinak, protože  -  a ať odpoví upřímně - dovolil by si totéž v přítomnosti matky dítěte? Dovolil by si  nechat "ujet nervy? "

Neberu Ti Tvoje názory, ale proti poslední větě jsem se musela opravdu ohradit, srovnala jsi nesrovnatelné.

nevím jak bych reagoval kdybych se do podobné situace dostal v přítomnosti přítelkyně... za rok a půl co jsme spolu jsem byl s malým nesčetněkrát sám a žádná zloba ve mě se neprojevila... mám ho rád. cítím k němu velké pouto, nevím jestli tak velké jako k vlastnímu dítěti, protože vlastní nemám a nemám tu možnost srovnávat, ale rozhodně pro něj chci jen o dobré... svého otce má a já ho nechci a ani nemohu nahradit...

Pokud Tě takhle vidí i Tvoje přítelkyně, pak by neměla mít problém Ti odpustit a pochopit. My tady, Tě neznáme a vycházíme ze zkušeností. A s mým názorem, jen tak mimochodem, Váš věkový rozdíl nesouvisí. Na názor v tomto směru jsi se neptal a mně se třeba zase nelíbí, že to tady někdo řeší.

Prostě jsem jen chtěla říct že bych to nebrala tak dramaticky. Zkrátka nevěděl jak se vyrovnat s tím že ho dítě odmítá respektovat a "provokuje". Mohl by úplně stejně zareagovat i jako vlastní otec - kolik pracujících otců se někdy muselo vypořádávat s děckem rozcintávajícím medicínu po okolí? Jedna špatně vyhodnocená situace z něj ještě nedělá násilníka a psychopata... Dítě se oklepe rychle, a pro něj to je slušné ponaučení.

Vím, že jsi to nemyslela zle. Ale představ si být na chvíli v situaci matky dítěte. Dítě je nemocné, udělá se mu nevolno (nebo nedej Bože si způsobí úraz), zavoláš lékaře a ten uvidí otisky prstů na tváři. A teď mu zkus říct něco z toho, co tu bylo napsáno... - a to je ten nejmírnější příklad, kdy předpokládáme, že Sal opravdu není násilnické povahy, kdy to i ta maminka chápe a vůbec všichni to tu v klidu pochopíme a budeme Sala utěšovat....

Baru, ale i doktoři jsou lidi a s dětmi mají zkušenosti. Nejen protože stážují na pediatrii, ale jistě mají své děti a znají děti přátel a příbuzných.

   Když jsem byla malá, chodila jsem na rehabilitace. A jednou jsem tam šla s asi třema jelitama na zadku a stehnech. Máma hned ve dveřích inzerovala, že je mám a dodala proč. Koupali jsme se s bráchou a v rámci toho jsme pustili na plné pecky sprchu a rozotčili ji nad hlavou. Vytopili jsme nás a sousedy pod námi, kteří chtěli škodu zaplatit. Máma s tátou nás vytáhli z vany jak jsme byli a pár nám jich šoupli páskem-na naší rozehřáté kůži se hned udělaly modřiny jak Brno a den na to jsem šla k té doktorce.

    Doktorka mě svlékla jako obvykle, "pokochala" se a mámě odvětila, že i kdyby mě a bráchu neznala hned by poznala, že nejsme týraní. Pamatuji si co řekla: "Týrané dítě se pozná podle očí a to to vaše rozhodně není i s takovými modřinami".

   Nedávno jsem paní doktorku potkala. Já ji nepoznala, ale ona se ke mně hlásila - bůhví, jak mě po těch letech poznala, ale právě touto příhodou se mi připomněla.

   Jsem si jistá, že by doktor vysvětlení, že synáček se vztekal a rozlil léky, přijal a otisky by neřešil. Pokud tedy dítě nejeví další známky týrání...

Chiquito máš svatou pravdu. Taky mě překvapilo, jak se do Sala všichni pustili. A pak i do mě, že jsem se ho "zastala"...

   Ale taky máš pravdu v tom, že by se člověk neměl moc rýpat v tom čemu nerozumí. Své dítě nemám, takže bych toto téma měla spíš jen číst, ale...

   Spíš vycházím ze zkušeností se svými bratránky. Bohužel pozoruji, jak starší vymetá s tetou a i babičkou a dědou-jak několikrát opakovaně naschvál shazuje misku s jídlem ze stolu a baví se, jak všichni skáčou kolem a uklízí a znovu mu nandavají. A posledně jsem mu taky jednu střelila protože jsem si s ním hrála a on se s lišáckým úsměvem sebral a praštil mě po hlavě dřevěnou lokomotivou. A ještě rohem, takže mi i tekla krev. Plácla jsem ho a když zkoušel natahovat, vysvětlila jsem mu, že pokud začne řvát, přijde babička a všechno ji řeknu a že se na nás bude zlobit na oba. A od té doby je mezi náma jasno...

Dagmon, vsechno se musi vychovavat, at dite ci domaci zvire. Od toho my rozumni jsme tady. Nezlob se, pokud budu jen omlouvat, ze je to male-dostanu co proto az to bude velke.

"když jsem mu chtěl dát medicínu, tak protestoval"

Tepu, na mě to prostě působilo, že dítě zlobilo a tak dostalo pár facek. Já byla nemocná hodně, když jsem byla malá, ale léky jsem rpostě brala protože mi bylo vysvětleno, že jinak se nevyléčím a můžu i umřít. Což byla nakonec pravda protože s mou minimální imunitou opravdu nikdy nebylo jisté, zda mi léky zaberou.

   To, že to Sal přehnal se silou je druhá věc. Ale člověk se chybama učí a malej si příště dvakrát rozmyslí, jestli bude zlobit.

  A zas takový rozdíl ve výchově zvířete a dítěte nevidím. Měla jsem možnost trávit dost času se svým malým bratránkem (mimo jiné), který se narodil rok po Árčím a ty principy "zkusím to, jestli to nepůjde nějak očúrat" apod jsou opravdu stejné. Stejně tak si dítě i zvíře velice dobře nechá vysvětlit, že ho párkrát upozorním a pak přijde trest. Nesnáším scény z obchoďáků, kdy dítě dělá neuvěřitelnej bordel a maminka nad ním stojí a říká mu 10x za sebou ať nezlobí nebo že ho plácne a nakonec mu stejně to lízátko koupí a rána nepřijde. Takové děti pak mají rodiče v pr... a tak taky potom vypadá jejich chování vůči rodičům, učitelům a vlastně všem.

Lucy, je to tak.... Pokud se dítěti nedá domluvit a nedá se uklidnit, tak je potřeba mu jednu střihnout. Maminka si musí vybrat jestli chce dítě vychovávat nebo ho doma jen chovat a pak se divit až ji pošle do pr.... a bude nezvladatelné.  

Já tedy nevím, ale dát dvě facky čtyřletému dítěti, až má otisky na tvářích, to se mi nezdá vůbec správné. Proč jsi mu nedal na zadek, když už sis nevěděl rady, Myslím, že by pochopil i to. Ale ta Tvoje přítelkyně na tom má také vinu. Kolik je let jí? A jak to je, Ty bydlíš u ní, nebo oni u Tebe?

A pak, musely to být pořádné rány, když otisky prstů nezmizely.

Chlape, ty si ale vůl na entou. Tomu chlapečkovi si mohl ublížit!!! Spíš dát trochu na zadek a bít po hlavě a fackovat a ještě 2x, to se ti mělo rozsvítit hned po té první facce. A ještě k tomu nemocné dítě.  Já bych od tebe odešla a vůbec se nedivím přítelkyni, když to udělá. Až budeš mít jednou své děti, možná ti je někdo také zfackuje. Je mi z toho nanic. Mám malou vnučku a vnoučka, tak křehké bytosti, jak bych jim mohla ublížit. Prostě, kde končí intelekt začíná hrubá síla.

přítelkyni je 37 a bydlíme společně v podnájmu co si našla po rozvodu...

vím že to správné nebylo... sám jsem byl přetažený, o víkendu jsem byl na náročných závodech a sám jsem se dával dokupy a k tomu měl malého... chtěl jsem aby si vzal tu medicínu a jak seděl naproti mě na sedačce rozhodil rukama až to všechno na mě vylil, má reakce byly dvě facky, proto ne na zadek... zůstal mu na levé tváři otisk dvou prstů...

strašně mě to mrzí, osobně si myslím že výchova nespočívá v tom vyvolat v dětech strach, že pokud něco neudělají, tak dostanou na zadek, zatím to tak  fungovalo a my se snažili s malým fungovat jako rovnocení partneři a ne jako nějaký velitel a poddaný, jen teď mi to prostě uletělo, sám nevím kde se to ve mě vzalo...

Víš co, chlape, jestli to chlapeček řekne ve školce, tak budeš mít pěknou polízanici za týrání. Je ti 23 let sám seš nevychovaný, když takto jednáš a ty chceš vychovávat dítě? Copak to jde násilím jednat s nemocným dítětem? Ty nevíš, kde se to v tobě vzalo? Tak si dojdi k psychiatrovi, než se to začne stupňovat. Dítě není tobě rovný protějšek. Ježkovy oči, zeptej se své mámy, co ti na to řekne. To je k nevíře.

já jsem s ním s násilím jednat nechtěl... nesdílím názor že by se děti měli bít, myslím si, že vychovávat jde i bez zákazů, hrozeb či výčitek. chápu že dané téma se tě zřejmě podle Tvé reakce silně dotýká a proto je taková i Tvá reakce.

  Reaguješ a máš dobrou vůli to řešit, je vidět že činu opravdu lituješ. Každý děláme chyby ve výchově. Ty to máš holt těžší, že dítě není Tvoje. Život je pes a věčné sbírání zkušeností, sběr čehokoliv jsem vždycky nesnášela......

malý není můj, ale chovám se k němu jako k vlastnímu... chtěl bych mít vlastní dítě a to právě s přítelkyní se kterou jsem... je skvělá máma... hodně mi toho předává a já se rád učím nové věci... snažím se pro ni být oporou a nejen dobrým partnerem, ale i dobrým kamarádem. je jasné že vztah s takovým věkovým rozpětím má svá úskalí, ale zatím zdárně bojujeme

 Pravda danné téma se většiny z nás starších dotýká. Nějak se to tu zvrtlo. Určitě, když jsi téma zadával, musel jsi počítat i s těmahle reakcema. Je jasné, že Tě to mrzí. Přišel sis o radu, jak přítelkyní vše objasnit.    Tohle je na Tobě. Těžko radit jak přesvědčíš přítelkyni, že se to už nestane. Víš sám, že nastane-li podobná situace, že nebudeš reagovat stajně?

  Jsi oproti přítelkyni mladý kluk, ( nekritizuju, Tvoje věc) myslím, že by sis měl najít přítelkyni k sobě věkově rovnou a začít od začátku. Prožívat společně příchod miminka, těšit se a pozorovat to malý stvořeníčko od narození. Proč vy mladí kluci, si takhle komplikujete život. Užívej, pobírej zkušennosti..... nic Tě neuteče...

  Tak já chápu, že se to někoho dotkne, ale ze strany dcery a matky jsem shovívavější. Já jako malá měla drezůru jak medvěd v cirkuse. Od mala jsem musela jíst příborem, děkovat sotva jsem uměla mluvit, pořád čisté ruce, zdravá strava, bez sladkostí, no máti to taky hrotila.... Dneska?   Můj syn u ní jako u babičky záležitost č. 1 vše ostatní jde bokem. Na co já jako dítě ani nepomyslela, má můj mladej naservírováno na stříbrném podnose. A když jí domlouvám a říkám mami, nemohla by jsi stát na mé straně?   Říká, jo miláčku já mám odvychováváno, já už jen rozmazluju..... Tepu s věkem se ty pohledy mění.

Takže přítelkyni je 37 let a Vám 23. Takže dost velký věkový rozdíl. Jestli mluvíte pravdu. Já z toho mám jakýsi nepříjemný pocit, že se tady někdo jenom baví, aby si ukrátil dlouhou chvíli. Prostě mám podezření, že se to vůbec nestalo. Já si totiž nedovedu představit sedmatřicelitou ženskou, která svěří malé a nemocné dítě klukovi, který je sám ještě nevyspělý a hlavně nemá k dítěti žádný vztah. A pokud je to pravda, tak má vinu ona. Já bych vrazila pár facek jí. Ale jak říkám, moc tomu příběhu nevěřím.

opravdu se tímto nebavím a nekrátím si svou dlouhou chvíli, tohle se mi opravdu stalo... ano vztah s ženou o 14 let starší je nepravděpodobný, ale my jej máme. Jsme spolu rok a půl a za tu dobu poznala že mi může věřit a spolehnout se na mě i při hlídání svého syna o to víc mě mrzí věc, která se stala. Podle všeho tuto důvěru ve mne ztratila. Vyspělost není podle mě jen o věku, je to i o jiných věcech, o tom jčím si člověk prošel apod. Je jasné že když si přečtete mnou psané řádky a vedle toho je věk 23 začnete to posuzovat jinak než kdyby tam bylo 35.

Podle mě bys vyspělost projevil právě zvládnutím takové situace. Chápej, není to nic proti Tobě, ale na takovýto vztah prostě ještě nemáš.

snažím se do toho vztahu dát všechno... opravdu mi na těch dvou moc záleží a myslím si že když budeme chtít všichni tři tak nám to bude klapat a pak možná i ve čtyřech... proto neberu to že na to nemám...

Je vidět, že tě to mrzí. Nepůsobíš jako nezralý mladík, ale tohle bylo trochu fest. Pravda je, že tohle udělat mému dítěti, tak ti nandám co se do tebe vejde, ale už se stalo. Byla to obrovská chyba, ale snad se z ní poučíš. Děti jsou velmi nevyzpytatelná stvoření a takových věcí bude více.  

Prostě ted se snaž a zkus přítelkyni přesvědčit o tom že to byl omyl. Prostě jsi to nezvládnul.  

Budeš to mít o to těžší, že nejsi otec dítěte a bude se na tebe pohlížet trochu jinak.  

Fakt je ale ten, že stát se toto mně, tak bych hodně přemýšlela, jestli s tím partnerem zůstat a jestli to byl opravdu vyjímečný stav.  

Já myslím, že ses z toho poučil, upřímně toho lituješ a nikdy nic podobného neuděláš....

Nejsi jeho otec a to vyžaduje od tebe taky svatou trpělivost. Jen zmírni trest. Pořád si říkej je to malé dítě a já jsem dospělýchlap. Já nesu odpovědnost a já se musím ovládat, ne dítě. Dítě holt není hračka no... ale děti mají velký smysl pro spravedlnost. Nesmíš být tvrdý, protože ty máš sklony to přehánět, počítej s tím. Přítelkyně pokud se s tebou rozejde je jiná věc než dítě. To je vztah vás dvou a ty jsi dospělý a máš jít PŘÍKLADEM!!!

Myslim ze vychovna za ucho je v poradku. Dulezite je ale aby si clovek uvedomil ze "trestat se ma s laskou. " Ten lupanec by ho mel stipnout tak ze zaboli za tim uchem, ale ne na dusi. Dej si jedno pravidlo ktere NIKDY neprekracuj. Netrestej dite v afektu a rozzureny!!! Musis si uvedomit ze jsi muz, mas testosteron a prodlouzenou michu - to je ten primitivni zabijak ktereho v sobe mame. Uvedom si ze tuhle vybavu mas k preziti extremnich situaci a zbytek mozku k vychove ditete.  

Chlape, ten malý si to bude pamatovat a bude tě nenávidět. Měl jsi někdy nevlastního "tatínka" nebo "tatínky"? Neměl? Já ano, a do smrti na to nezapomenu.

Mám navlastní rodiče.... a taky jsem několikrát dostala na tlamu... ale, pak už jsem věděla co můžu a co už nemůžu a prostě jsem si to nedovolila a tak jsem víckrát nedostala. A neřekla bych, že je kvůli tomu nenávidím.  

Beu, to záleží... Brácha byl bit jak žito protože pořád něco vymýšlel. Byla jak hrom do police a šel z průseru do průseru. Já byla "vyčúraná" a postupně jsem vystrkovala růžky až jsem jednou za čas udělala pořádný průšvih. Pak jsem tomu ještě nasadila korunu tím, že jsem něco udělala a narafičila jsem to tak, aby vina padla někam jinam Já pravidla ale znala a věděla jsem, že jsem daleko za nimi. A bylo mi taky tak 5,6... Málokdo ke mně přistupoval s tím, že jsem malé dítě a nemůžou mě za takové věci přece být. Opravdu to nebyla nešťastná náhoda - opravdu jsem byla vynalézavý malý hajzlík

   A taky jsem za to vždycky dostala. A veděla jsem proč. Brácha to taky věděl a proto jsme trest vždycky přijali  a později přestali překračovat hranice a už jsme byti nebyli.

   Naposled teda v mých 15, když jsme se s o 3 roky starším bráchou, začli řezat o počítač. Dopadlo to tak, že jsme shodili a rozbili monitor, jednu židli, shodili knihovnu... a ještě takovou tu obrovskou vařačku na vyvařování prádla, kterou o nás máma rozlámala jináč by nás neroztrhla... Kdyby my jsme s bráchou nebyli biti, nechci vědět, co by z nás vyrostlo. A oba si to plně uvědomujeme.

   Něco jiného by bylo, kdyby nás naši bili neprávem... Ale to naštěstí nebyl náš případ. My jsme opravdu byly ďábli

měl jsem nevlastního otce... malý mě má pořád rád, nezanechalo to v něm žádnou zášť vůči mě, díky za to...

Aby to nezanechalo něco v přítelkyni. Jinak se drž a příště napočítej do dvaceti, ale věřím, že jsi a budeš dobrý táta.  

takže chlapeček musel moc dobře vědět, proč a za co rány dostal... Takže trest přijal a uvědomil si, že překorčil tebou stanovené hranice. Jinak by zášť určitě byla....

Nj... a teď si představ když moji rodiče mají dohromady šest dětí... přesněji vyčuraných a večně zkoušejících mláďat... a znáš to-vlaství a nevlastní- kdyby nám měli jen domlouvat jsou z nás hajzlíci a naši jsou v blázinci.

Ale děvčátka, vy tady popisujete svoje dětství až do dospělosti. Každá máme úplně jiné dětství, jiné zážitky, jiné zkušenosti, jiné bolístky a radosti. Pokud jsem cokoli odpověděla Fackujícímu chlapovi, tak na tom trvám. A on si sám velice dobře uvědomuje, že přestřelil, proto se zde ptal a hledal "alibi", či "omluvu" pro své chování. To bylo chování v afektu vůči malému, nemocnému dítěti, a to omluvu nemá.

Už se k tomu nechci vracet, ale vidím, že většina starších ročníků se shodneme.

Pavli, já neříkám, že Sal nepřestřelil. Dvě facky a asi dost silné je opravdu moc. Ale jak psal Robert - je to chlap a sílu prostě neodhadne jen tak a obzvlášť vůči malému dítěti. A určitě je rozdíl v nemocném dítěti, které nemá sílu na to, aby vymýšlelo a zlobilo a v lehce nemocném, kterému už je líp a bude vymýšlet ptákoviny až lék vyrazí z ruky.  

   Myslím, že jsme s Beu obě chtěly říct, že je někdy nutná nějaká ta rána, když už domlouvání nestačí a opravdu je k tomu důvod. 4 roky už jsou dost na to, aby dítě pochopilo "pravidla hry", znalo nějaké hranice a vědělo, že hranice se nemají překračovat. Radši bych svému dítěti dala "omylem" větší ránu, než ho pak oplakávat, až mi vběhne pod auto, protože mě neposlouchalo a mělo totálně na háku. Což dnes není tak ojedinělý jev.

   Samozřejmě trest musí být adekvátní situaci, ale dítě musí vědět, že každá akce má svou reakci. A že špatná akce má negativní reakci. Sal to přehnal, to neříkám že ne, ale jsou lidé, kteří děti bijí i bezdůvodě a daleko hůř... bohužel

Lucy má pravdu!  

Sal se taky musí naučit jak vychovávat a někdy se prostě stane chyba. Ono je taky jiné přinést si domů mimčo a pomalu si zvykat na jeho chování a dovádění a nebo mít hned vetšího lumpika.

Tohle mi připomnělo Džamilu Stehlíkovou a její výchovnou reakci.  

V televizi byl pořad, kdy ona vysvětlovala, že děti nesmí zažít fyzické tresty a jak tedy na to.  

A tam se jedna maminka ptala, co by tedy měla udělat, když jí její dítko přeběhlo přes cestu bez rozmyslu a rozhlédnutí.  

A na to byla odpověď : " Chytím ho za ruku nebo za předloktí a dlouze se mu zadívám do očí... " 

To mamču pobavilo a i ostatní přítomné. Protože ona řekla, že malý dostal na zadek a že si myslí, že to si bude pamatovat daleko víc než dlouhý pohled do očí. A někdy dobře mířená facka je lepší než sáhodlouhá přednáška.  

Čímž nemám na mysli mlácení dětí, ale na zadek se prostě někdy musí dát.  

Ale samozřejmě je třeba rozlišit míru.  Já si pamatuji, když moje dcera dostala pár výchovných přes plínky. nebolelo jí to, ale uvědomila si, že určité věci se prostě nedělají.  

Milé holky, co píšete o výchově je také pravda. Chápejte, já se vyjádřila k tomu, co tazatel napsal. Dal dvě facky v afektu malému, nemocnému chlapečkovi až měl otisk prstů na tváři a to je špatně. Není to pro něj rovnocenný protivník, proto měl pokáráním brát zřetel na stav dítěte, a na jeho věk. Mohlo to dopadnout hůře pro to dítě, mohl se o něco uhodit, mohl mít otřesený mozeček, jeho zdravotní stav se mohl zhoršit, cokoliv, a to je špatně, to se nedělá. Sám by potřeboval dostat přes nos, aby se vzpamatoval. Pokud používá facky, zřejmě na něj také platí facky. Ale to rozebírat nechci.

Pavli, my víme jak to myslíš a souhlasím, ale ho to mrzí a moc a prostě i mě se stalo, že dcera dostala baňu, která byla vidět. Nemyslím facku, ale kam ruka vyletěla, tam přistála.  

Prostě udělal chybu, gakt je ten, že to bylo moc, ale už se mu to určitě nestane. Je mladý a zvyká si na nový život a nové situace. To ho neomlouvá, ale zase kamenovat si nezaslouží.  

  Jako kdyby nikdo nikdy neudělal chybu při výchově. Chtělo by to objektivní výpověď vašich dětí a jasno by bylo hned. Nic ve zlém, ale moje máti mi teď taky tvrdí, že mě do dušené kapusty nikdy nenutila. Přitom si pamatuji 2x do týdne kapustu.... a řev(můj). Hádejte kdo vyhrál.......

Julie, nejraději bych na tvoje slova nereagova, protože zacházíš do osobní roviny a to s tématem nesouvisí. Ale jen pár slov.  Každý si je vědom, že není dokonalý a může se dopustit při výchově nějakých chyb. Ale moje rodina a její uspořádání je vztahově docela jiné než tazatele a ke svým dětem  jsem přistupovala jak rozumem, tak srdcem i citem a myslím, že ty také. Nebo se ti stalo, že jsi děti zfackovala v nemoci a v afektu? Přijde mi, že tazatele a jeho chování obhajuješ. Prosím, už nechci dál toto téma rozebírat. Svůj postoj jsem tazateli napsala a o to tady jde, reagovat na otázku.  

Sorbi, já jen reaguji na zadanou otázku, na zadané téma. To okolo, už nechci rozebírat. Bude jen dobře pokud se mlaďoch poučí.

No rekla bych, ze kapusta, mela to stesti, ze ji zbylo vic pro mamku.

Tvoje přítelkyně je poněkud labilní. Myslím, že tohle fakt není důvod k rozchodu, i když jsi to asi přehnal. To se holt stane.