Téma: Cítím se nemilovaná, ztrácí zájem nebo je jen unavený jak říká?

Dobré odpoledne,

v přílišném hloubání o tom, co se děje v mém vztahu jsem našla tuto stránku, a tak mě hned napadlo se sem svěřit a poprosit o nějaký nezaujatý a racionální názor. Bude to delší, tak se omlouvám.

S mým současným přítelem jsme se poznali na jedné drobnější akci mé spolubydlící, hned jsme si "sedli", povídali jsme si, atp. Já tedy nepozorovala nic zvláštního, jen jsem se bavila. Spolubydlící mi však poté pošeptala, že chlapec je ze mě úplně hotový a viditelně se mu líbím. To mi samozřejmě lichotilo. Poté jsme se odebrali na chvíli do blízkého klubu, kde mi zapůjčil svůj telefon, abych si do nějaké aplikace zapsala své jméno a měla tak vstup zdarma. Zbytek večera proběhl normálně, rozloučili jsme se objetím a rozešli se každý do svých domovů. Chlapec mi však nedal spát a druhý den jsem kontrolovala svůj facebook víc, než normálně. A stále nic. Nechala jsem to tedy být.  

Ovšem druhý den mě v práci překvapilo zjištějí, že si mě chlapec přeci jen přidal a poslal mi zprávu. Velmi okatě mě tahal ven na rande (káva, čaj, bruslení, …) a já na tyto zprávy buďto nereagovala nebo odpověděla pouze neutrálně. Nakonec, asi po 14 dnech intenzivního psaní, jsem svolila ke schůzce. Ta byla, abych pravdu řekla, naprosto perfektní. Nejprve káva, poté večeře a nakonec jsme jeli k němu domů, neboť mi byla slíbena snídaně do postele. (Teď zním možná jako špatná osoba, ale prostě jsem jen toužila po troše toho rozmazlování, kterého se mi nedostávalo.) Celou dobu jsme si skvěle povídali úplně o všem (zážitky z práce, naše rodiny, co máme a nemáme rádi, atp), i u něj doma jsme nepřestali až do cca jedné hodiny ranní. Poté mi velmi galantně nabídl, abych sama přespala v ložnici s tím, že on zůstane na gauči. Já jen odvětila něco ve smyslu, že snad můžeme spát v jedné posteli. Načež mi odpověděl, že se snaží především o mé pohodlí a nechce, abych se cítila špatně nebo trapně. Nakonec jsme tedy ulehli do jeho ložnice a povídali si dál až se konverzace po nějaké době zvrtla k tématu naše vzájemné sympatie. Dopadlo to tak, že jsme se ten večer dlouze líbali a hladili. Nic víc. Poté jsme usnuli v objetí. Ráno mi skutečně připravil snídani, odvezl mě autem do práce (kvůli mě si opravdu zajel a navíc jel minimálně o hodinu později). Před mou prací ještě rychle vyskočil z auta a na rozloučenou mně objal. Tehdy jsem z toho byla opravdu zmatená. Následující dny už se naše konverzace víc a víc strhávala směrem k další společné schůzce a sexu. Dopadlo to tak, že mě v neděli večer vyzvednul na nádraží a jeli jsme rovnou k němu. Nutno podotknout, že mi přinesl kytku (růžovo-bílou žíhanou růži) a dal mi drobný dárek z Vídně, kde byl o víkendu na firemním výletě. Musím také říct, že víkend měl opravdu nabitý a kvůli našemu společnému večeru odřekl i pomoc kamarádovi. Večer proběhl opět perfektně. Dali jsme si víno, povídali jsme si, a pak se na sebe lačně vrhli. Druhý den mě, jak slíbil, políbil a zeptal se, jak jsem se vyspala. Zase mě odvezl do práce a popřál hezký den.  

Musím zmínit to, že přítel pracuje manažer a navíc má vlastní živnost. Jeho život se tedy skládá z práce, práce a zase práce. Jeho volný čas je extrémně vzácný, ovšem bylo mi řečeno, že mu stojím za lepší time management a že "práce byla a bude, ale skvělí lidé mohou přijít a zase odejít a to on si v mém případě opravdu nepřeje". Já mu za to samozřejmě poděkovala, ale řekla jsem mu, že rozumím, jak se věci mají a prostě jak to půjde, tak to půjde.

Tehdy před Vánoci jsme se viděli ještě jednou, kdy kvůli mě utekl dřív z práce. Celý večer byl opět hrozně roztomilý, a ráno mě odvezl na vlak. Řekl mi i, abych mu napsala až budu sedět ve vlaku, aby věděl, že se mi nic nestalo. Během Vánoc však začala komunikace trochu váznout, ale to z důvodu jeho nemoci, návštěvy rodiny, přátel, atp. Nic hrozného. V době mého návratu do Prahy mě již očekával, psal mi, že se těší, až se mnou bude, že mu scházím. Užili jsme si hezký večer, poté pěkné ráno, pozdní snídani a menší nákupy. Na Silvestra mě vzal do bytu přítelkyně svého kamaráda z práce, a i když jsem se opila trochu víc, než bych si přáta, staral se, jestli je mi dobře a dokonce mi i řekl, že v jeho věku (28) už nemá zapotřebí si se ženami hrát, že chce něco víc. Předtím mi i několikrát napsal, že se k němu krásně hodím, chce mě vidět po svém boku a věří, že spolu dokážeme obří věci.

Po Novém roce však přišly změny. Zavalili ho prací, skoro nekomunikoval a nakonec ho hned první týden poslali na služební cestu. Ten večer si na mě udělal čas, vyzvedl mě na autobusové zastávce a ve výtahu mě objal se slovy "hlavně, že tě mám u sebe", a posléze jsme strávili pár romantických chvil u něj na gauči, kde opět říkal spoustu krásných věcí. Dokonce mě u sebe nechal i spát přestože si potom musel přivstat a vézt mě uprostřed noci domů, a potom teprve sám odjel na letiště. No, služební cesta se ze tří dnů protáhla na týden a něco, takřka jsme nekomunikovali. Ale to jsem samozřejěm chápala. Sama jsem na služební cestě nestíhala řešit nic mimo rámec svých povinností. Nicméně skoro každý den mi napsal alespoň krátkou zprávu. O týden později jsem mu již chyběla a v neděli, kdy se vracel mi napsal, že se určitě uvidíme zítra (24.01.2017) odpoledne. Dopadlo to ale tak, že ho zkolila nějaká střevní chřipka či co, a tak jsem místo na romantické setkání krmila piškoty, vařila černý čaj, hladila po vlasech a poslouchala všechny strasti jeho cesty. Ten večer jsem se však i já trochu vyzpovídala ze svých pocitů. Kdy jsem se cítila osamělá, lehce nejistá. Řekla jsem mu, že racionálně chápu, že neměl čas a tak, ale jeden večer jsem ho opravdu potřebovala a on se neozval. Proto se bojím, že pro něj komunikace se mnou není důležitá, a že mám pocit, že už mě dostal tam, kam potřeboval a dál se odmítá o něco snažit. (Opět někdy před Vánoci říkal "nikdy se o tebe nepřestanu snažit".) Ten večer mi stiskl ruku, a řekl, že to tak není, ať si to prosím nemyslí, že prostě byl pryč, měl špatný příštup k internetu, vracel se do hotelu ve dvě ráno, a tak. V noci mě pak hladil, občas políbil na čelo a tak. To se stalo přesně před týdnem. Já z toho všeho byla v úterý pořád rozházená a nakonec jsem mu napsala delší zprávu, ve které jsem mu vylíčila, že nepotřebuju, aby se mnou byl denně, aby mi psal tisíc sms za den, atp, ale že potřebuju alespoň občas slyše nějaká hezká slova. Do té doby mě jimi úplně zahrnoval a v té době v podstatě ustaly. Na to on mi řekl svůj postoj. Bývalé přítelkyni říkal krásné věci denně, jí to zevšednělo a nereagovala. Když jeden den něco neřekl, obviňovala jej z nevěry. Nakonec už nevěděl, jak se jí má zavděčit. Na to jsem mu já jen poděkovala, že mi to vysvětlil a pokusila se nad tím mávnout rukou. Ale mé srdce se bohužel cítilo hůř a hůř.

Minulý čtvrtek už moje tělo začalo pociťovat nedostatek sexu a tak jsem se ho pár chytrými zprávami pokusila navnadit na páteční večer. A skutečně mi v pátek odpoledne napsal, jestli ho chci vidět, a ať přijedu k němu domů. Ten den jsem se cítila nevím proč podrážděná, trochu naštvaná, že mi píše až tak pozdě, takřka před koncem mé pracovní doby, tudíž jsem mu řekla, že si musím zajet domů pro věci, apod, ať me vyzvedne. A on to udělal. Večer probíhal hezky, řekla jsem mu o svém malém povýšení a o tom, že dostanu přidáno, měl ze mě obrovskou radost a hned mi vytkl, že jsem mu to měla říct dřív a měl mě vzít na pořádnou večeři a ne s ním doma jíst kuře s rýží Všechno bylo v pořádku, po večeři jsem se jen zašla osprchovat a po chvíli jsme se už váleli na gauči. Nicméně oba jsme dost provokatéři, proto jsme se pouze "nažhavili" a on potom odběhl do sprchy. Já mezitím už odhopsala do ložnice. Tu se ale přítel přiřítil a ptal se mě, jestli se mi něco nestalo se sprchou a já že ne, netuším. On tedy odešel, chvíli něco opravoval, a když se vrátil, jen si bez nálady lehl vedle mě se slovy "musím koupit novou sprchu". A dál se nic nedělo. Začala jsem ho tedy hladit, abych ho trochu uklidnila a uvolnila od jeho starostí.  Nakonec k sexu přeci jen došlo. Poté se však přítel jen tak rozvaloval na posteli. Já si odběhla do sprchy, vrátila se a on stále nic. Obyčejně mě vždycky objal, hladil a něco šeptal. Já si tak seděla uprostře postele a netušila, co se najednou děje. On si potom položil hlavu na moje nohy se slovy "proč tu sedíš tak sama" a začal usínat. Na to jsem se já přesunula s tím, že nechci spát v sedě, že si normálně lehneme. On jen šeptl něco jako "já sjem najednou úplně KO", líně přese mě přehodil ruku a ve chvíli spal. Poté se i odtáhnul. Mně se najednou chtělo brečet. Měla jsem pocit, že o mě nemá zájem. Abych ho nerušila, tiše jsem se odebrala do obýváku, kde jsem si trochupofňukala a všechno probrala s kamarádkou, která mi řekla, že v tom nic nebude, že musel být unavený, potom ztratil náladu během opravy sprchy a sex ho jen "dodělal", že mám počkat na ráno. Ráno bylo vše v pořádku, omluvila jsem se, protože jsem si myslela, že jeho předchozí nálada byla ovlivněná tím, že byl na mě naštvaný a nechtěl to dát znát. Řekla jsem mu, že mu sprchu i klidně zaplatím, že se mi během sprchování nic nestalo, ale když poté přišel do sprchy on, byla sprcha již "vyvěšená", tudíž je možné, že jsem to zavinila já. On mě uklidnil, že se nic neděje, že to bylo jen divné a opět jsme se mazlili, poté si dali kávu, ukazoval mi trailery na filmy, které by rád viděl, naučil mě používat jeho kávovar a televizi s videotékou. Poté šel řešit pracovní věci a poprvé mě nechal u něj doma samotnou. Já samotu ocenila, potřebovala jsem chvíli klid od mé spolubydlící, která našemu vztahu moc nefandí a také se potřebuju připravovat na jednu jazykovou zkoušku. Večer se přítel vrátil úplně strhaný, něco jsme snědli, podívali se na film a šli si lehnout. Tehdy na mě přišla nálada se zase ze všeho vyzpovídat a byla jsem příliš emocionální. Řekla jsem mu, že prostě stojím o trochu víc pozornosti, že nemám dobré zkušenosti se vztahy, že se bojím, že něco pokazím a tak. V té době byl přítel opravdu podrážděný, zvyšoval i hlas na některé připomínky mé spolubydlící na jeho osobu, na to, jestli bych radši chtěla, aby se mnou seděl doma a koukal na filmy a na všechny důležité věci si půjčoval. Na to já řekla, že samozřejmě si to nepřeju, že jeho styl života respektuju a imponuje mi, jak je zodpovědný (někdy předtím ne odjel na služební cestu mi i napsal, že jakmile bude mít vlastní bydlení a jistoty střechy nad hlavou bude se mi věnovat klidně každý den a celý den), že rozumím tomu, že měl plán koupit nové auto-vlastní byt/dům-povýšení v práci a já se do toho všeho jen tak nějak "připletla", tudíž chápu, že jen tak nebudu na vrcholu jeho žebříčtu priorit.  

Včera (22.01.2017) opustil byt velmi brzo ráno, dal mi pusu, zavřel dveře do ložnice, aby mě nepřišla probudit jeho kočka a odešel. Já netuším proč, ale včerejší den jsem probrečela, protelefonovala a prohysterčila s pár lidmi, kteří o mém příteli ví a na jejichž názoru mi záleží. Byla jsem všemi v podstatě seřvána, že mě přítel rád má, že nemám dát na slova, ale na činy, na to, co pro mě dělá, atp. Večer jsem se již relativně uklidnila a když se vrátil domů, za předešlý večer jsem se omluvila. Místo filmu jsme si užili vášnivý sex a poté jsem mu všechno řekla na rovinu. To, že mě opravdu mrzí, že se před ním nakrucuju v sexy prádla, krásná, voňavá a on jakoby to neviděl. To, že chápu jeho přístup ke "krásným slovům", ale nejsem jeho ex-přítelkyně, jsem úplně jiná osoba, a že jako žena prostě občas potřebuju slyšet něco hezkého, abych si byla jistá, že jsem pro něj stále atraktivní a úžasná jako na začátku. Za toto mi on poděkoval, že jsem to řekla přímo, bez kliček a tak, jak to vidím, že tomu rozumí a bere to na vědomí. Zbytek večera jsme si už zase jen dobře povídali a všechno bylo fajn. Dokonce jsem i zkousla novinku, že se ve spánku opravdu nerad tulí a objímá, že potřebuje prostor. Já to mám přesně naopak. Ale řekla jsem mu, že pokud mě alespoň chytí za ruku, budu cítit jeho přítomnost a můžeme spát, jak se nám zlíbí. A bylo to fajn. Ráno se však probral a nepolíbil, ani se nezeptal, jak jsem se vyspala. A přitom tohle vždycky dělal. Zase jsem trochu znejistěla a cítila se smutně. Dnes (23.01.2017) mě bohužel nemohl odvézt domů (on běžne začíná v práci v sedm, já až o půl deváté), proto mě odvezl asi 300metrů (již svým krásným novým vozem, ze kterého má obrovskou radost) na autobusovou zastávku a řekl mi, abych mu hlavně dala vědět, že jsem v pořádku dorazila domů a někde neumrzla. A já jakožto tvrdohlavý tvor jsem se mu do teď neozvala. Nevím… asi abych testovala, jestli o mě bude mít strach nebo co… No každopádně se do teď neozval. Racionálně = má moc práce, emocionálně = jsem pro něj vzduch.

Rozepsala jsem se víc, než jsem chtěla.

V kostce. Já se mám jak zabavit ve chvílích, kdy nejsem s přítelem. V práci se sice momentálně kopu nohama do zadku, jelikož dělám v cestovní agentuře a jaksi není sezóna. ale jak sjem řekla, připravuji se na jazykovou zkoušku, mám spoustu věcí na čtení, jelikož se chci hlásit i na univerzitu a k práci si dodělat magisterský titul, atd. Přesto mi však občas "trhá žíly" a chce se mi brečet z toho, že mi ještě chvíli zpátky viditelně nadbíhal a najednou jakoby ho všechno úplně přešlo a skoro mi nepíše, a už vůbec mi neříká nic hezkého. Ano, nechal mě samotnou ve svém bytě. Ano, nechal mě používat jeho drahou televizi, kávovar, atp i s vědomím, že jsem příšerný "technik" a dokážu vše rozbít. Ano, stále mě v noci chumlá do teplejší peřiny. Ano, očividně se stále stará i o mé bezpečí, i když asi ne tak, jak bych si ideálně představovala, ale to nevadí. Vyhovujeme si povahou, názory, v posteli jsme kompatibilní, atp. Jen hold kvůli jeho časovému pressu se vídáme především u něj doma a největší novinkou našeho vztahu za měsíc leden bylo to, že jsme se v sobotu konečně společně dívali na film.

Nevím. Racionálně si říkám, že je vše v pořádku. Že toho má prostě moc a nepotřebuje doma nějakou "trosku", což já nejsem. Co jsme se poznali, bere mě za optimistickou, veselou, sympatickou, inteligentní a rozumnou bytost. Bylo mi i řečeno, že jsem nejkrásnější a nejinteligentnější holka, se kterou kdy co měl. Říkám si… proč tedy najednou reaguju tak přehnaně? Vždyť se zase nic až tak hrozného neděje. Jasně, žádný chlap nemá rád, když mu žena doma hysterčí. Proto veškeré své nálady ventiluju s kamarádkami a s přítelem se snažím jednat, co nejlépe to jde. Plnit mu jeho tužby, starat se, aby se měl dobře. Vidím, že toho má hodně, proto když jsem byla teď u něj, asi 2x jsem umyla nádobí, ustlala v ložnici, vysála asi metr čtvereční koberce v obýváku (jelikžo jsem se na to nemohla dívat a věděla jsem, že on na to čas nemá) a včera (22.01.2017) jsem mu pomohla pověsit prádlo, které si sám vypral. Tudíž si myslím, že si o mě nemůže myslet ani to, že jsem nějaká domáci puťka nebo něco podobného. Být tím, převrátím mu byt vzhůru nohama ať je to tam jako ve škatulce Já domácí práce vykonávám s jistou radostí, pokud je nemusím dělat u sebe doma, a pokud to druhému udělá radost a pomůže mu to. Proto si do teď vybavuju jeho včerejší nadšené zvolání, když přišel do ložnice "jeee, my máme ustáno". Takže asi tak. Osobně si myslím, že můj mozek rád vytváří sci-fi příběhy a všechno je OK. Říkám si, že problém je i tou zimou venku. Já zimu opravdu nemám ráda, tudíž se jen tak nemůžu sebrat a jít se ven projít a běhat. Popř. jsem opět chtěla začít plavat, ale v té zimě… bojím se, že bych si cestou z bazénu uhnala pěknou angínu/chřipku. Můj problém je v tom, že stále čekám až moje spolubydlící dodělá zkoušky ve škole a začneme chodit do fitka a na různá cvičení, já se totiž napoprvé sama nikam moc neodvážím, pokud nejde jen o běh/plavání. Ale i tak mám spoustu činností, kterým se věnuju, takže to není tak, že bych seděla doma a brečela v posteli, že se mi přítel málo věnuje. Jen se začínám obávat, že už mě má "jistou", a proto se přestává snažit. To víte, před prvním rande jsem mu cca 14 dní "utíkala" a teď mu kývnu na takřka jakoukoli nabídku schůzky, jelikož se vídáme opravdu málo. Snažím se být alespoň občas "nedostupná" a neodpovídat mu na zprávy hned, apod. Ale i tak nevím… Možná bych měla být silnější, neukazovat mu znova svoji přecislivělou schránku a opravdu mu někdy to setkání odříct. Však se taky svět nezboří.  

PS. Navíc jsem opět po nějaké době začala brát antikoncepci, tak mám i pocit, že se mi zbláznily hormony Vážně už nevím, co dělat. Poprosím o jakýkoli názor, klidně se mi i vysmějte, že jsem jen naivní husa nebo naprostý idiot, když mám super chlapa, který je jen hodně zaměstnaný, ale i tak dělá co může, aby mě alespoň 2x do týdne viděl… jen mi hold chybí ten pocit, že jsem jeho bohyně, žena jeho snů, jak mi sám řekl. A bojím se, že tak se už cítit nikdy nebudu. A mrzí mě to, jelikož jsme spolu opravdu cca od poloviny prosince, tudíž jsme si ještě ani nijak vzájemně nevyznávali lásku, ale… prostě mám strach, když mi před Vánoci chtěl neco říct, ale bál se, že mě tím vyděsí (tehdy vedl opravdu romantický monolog) a já si myslela, že už pro mě úplně ztratil hlavu, a pak se děje tohle. Prostě se bojím, že mě vlastně nebude mít nikdy pořádně rád.  

PS2: Ještě mě ale napadá. Hodně svůj vztah srovnávám se vztahem mé spolubydlící. Ti jsou spolu cca o měsíc déle než já a přítel. A její chlapec už si ji takřka stěhuje do bytu, kupuje jí spoustu dárků, píše jí snad ve dne v noci, chodí spolu na večeře, atp. Já tedy o žádné drahé dary nestojím. Přítel mi dává většinou drobnosti k jídlu (z každého výletu mi něco dovezl a na silvestra mi z práce ještě přinesl nějakou tureckous ladkost, o které jsme se bavili a já řekla, že jsem ji kdysi měla a moc mi chutnala), ale já bych si přeci jen aspoň občas přála nějakou tu kytku. Nic víc, jen kytku. Tak jsem mu to i řekla, bylo mi řečeno, že to co chci, dostanu, ale stále nic. Minulý týden jsem prošla těžkým školením, dále události v práci s povýšením a zvednutím platu a nic. Chápu, že nemá čas a já ho opravdu nechci do ničeho nutit, jen stále naivně doufám, že se s tou kytičkou objeví a ono nic.

Teď už ale opravdu končím. Snad jsem shrnula vše podstatné…