Téma: Čím víc se jí snažím být blíž, tím se mi víc vzdaluje - co s tím?

Zdravím…
Pár měsíců jsem se seznámil na vejšce se zajímavou slečnou. Docela jsme si sedli, hezky si povídáme, máme spolu i dost zážitků, je mi s ní hrozně dobře a většinou se nemohu dočkat chvíle, kdy se opět uvidíme. Od jisté chvíle cítím něco víc, nechci s ní být "jenom" kamarád. Ale mám dojem, že čím víc se snažím, tím více se mi vzdaluje, nevím, jak to popsat, ale něco ve mně mi říká, že ji ztrácím. Asi jsem natvrdlý, ale nejspíš vůbec nerozumím tomu, jak ženy fungují. Proč je efekt opačný? Mrzí mě to i proto, že se mi to samé stávalo i v minulosti. A pak si říkám, co je na mně tak strašně špatného, že nejsem schopen si najít slečnu.

Nemyslím si, že bych byl ošklivý, myslím si, že dokážu lidem i naslouchat, zajímat se a vést konverzaci. I jsem nápaditý, snažím se vymyslet něco, čím druhou stranu potěšit… Přesto nejsem v oblasti vztahů moc úspěšný. A rád bych se poučil, jak být pro ženy milejším společníkem, ale tak aby to nezůstalo jako většinou pouhým kamarádstvím.

Teď jsem ve stadiu, že si pomýšlím jenom na tu jednu a nemám chuť budovat někde jinde jiný vztah od začátku, znovu. Zároveň se cítím osamělý, mám potřebu být mezi lidmi a mít někoho k sobě, ne tolik kamarády (ti mi tu blízkost a náklonnost, kterou já potřebuji nemohou dát) jako spíše nějaký vážnější vztah s kým bych mohl být a sdílet. Je špatné "neumět" být sám a cítit se opuštěně bez přítomnosti dalších lidí? Proč se mi nedaří budovat vztahy?
Předem děkuji za vaše odpovědi…