Téma: Chování manželky se po 5 letech náhle změnilo - nevím proč a je mi smutno

Text:  Po pětiletém soužití s mou manželkou sem zažil první velký šok. Často jezdím na služební cesty, a vždy se těším na návrat domů. Má nejdražší mne vždy očekává s otevřenou náručí a jsou to vždy ty nejkrásnější chvíle mého života. Je velmi emocionální, a dává to adekvátně najevo.
Dlouho si povídáme, jsme stále spolu, dotýkáme se jeden druhého a je nám dobře. Tento týden jsem byl také na služební cestě a po návratu domů jsem byl, mírně řečeno, vyveden z míry. Má manželka začala dělat noční směny, a to mi sdělila po telefonu, když sem byl mimo domov. Bylo to náhlý rozhodnutí na pracovišti, co sem samozřejmě akceptoval.
Když sem se vrátil z cesty, manželka nebyla doma, já si lehnul a spal. Ráno, když přišla ze směny, dala mi letmou pusu, řekla že je unavená a šla spát. Byl jsem vyveden z míry. Nikdy dosud se ke mne tak lhostejně nechovala. Ať byla mnohokrát unavená, také probuzená uprostřed noci, vždy se dovedla potěšit z mého návratu. Teď ani náznak potěšení že sem zpátky. Nechal sem ji vyspat a čekal co řekne. Nic, pouze do kruhu se točící debata o problému, který se snažíme už déle bez výsledku vyřešit.
Odvez sem ji na noční, kterou ve fabrice dělá pouze ona a jeden její kolega. Její chování se nezměnilo ani v následující dny. Její zvykem je být v pohybu, teď sedí, přemýšlí, nic v domě si nevšímá, je ze dne na den ke všemu lhostejnější.
Včera po mém návratu z práce, už byla vzhůru, sem se ji zeptal, proč se její chování ke mne změnilo. Její reakce byla, že všechno je po starém, je pouze unavená a já si něco domýšlím. Když někdo žije spolu 5 let, a musím říci, že jsme jeden k druhému byli navzájem vždycky úpřimní, vždy jsme si všechno vyříkali, v dobrém i zlém, nemůže prohlédnout takovou změnu chování. Nikdy předtím se nestalo, aby netoužila po objetí, pohlazení, stisku rukou, v takovém stavu nebyla a já ji nepoznávám. Nevím co mám dělat, ptát se dál? Nechat všechno běžet a čekat, co se bude dít? Jsem já přecitlivělej jako malé dítě, které čeká na to, na co bylo pořád zvyklé? Jsem ješitnej, žárlívej, nebo něco horšího? Nedovedu žít tam, kde nám pocit, že sem zbytečnej. A ten pocit ve mne narůstá ze dne na den. Tím velkým nezájmem vůbec o něčem mluvit. Jediné otázky, které sem posledně od manželky dostal – cos snídal a co budeš jíst večer a zítra. Bolí to.