Téma: Zemřela mi teta - moc mě bolí srdíčko - pokračování
ZDE (klikni) jsem psala o setkání s tetou. Kdybych jen tušila, že je naším posledním…
23.3 '18 budu mít navždy vrytý v paměti. Ten den teta vydechla naposledy a vydala se na nekonečnou pouť. Taková dobrá duše se musela proměnit v samotného anděla!
Uff, 4 dny uběhly a mě stále bolí srdce. A to doslova. Došlo mi, že jak moc milujete, tak moc vás bolí ztráta. Střídají se u mě různé fáze. Kdybych byla jen rozpolcená vedví… já jsem roztříštěná na víc kousků.
- 1) Jedna část mě to popírá a prožívá (můj) klasický syndrom smrti - tedy snaha tomu nevěřit, naděje, že to byl omyl, neschopnost si připustit, že už se žádné další léto neuvidíme.
- 2) Druhá část to naopak chápe a velmi ji to bolí. Mám v srdci díru a v duchu truchlím.
- 3) Třetí část má takový dobrý, hřejivý pocit. Vím, že tetička odešlá obklopená láskou, měla tu nejlepší péči a já věřím, že zemřela klidně, bez bolestí a šťastná.
- 4) Čtvrtá část si fatalisticky namlouvá, že už splnila svůj úkol a mohla odejít na věčnost. A taky je tu medicínské hledisko, kdy to pro asi 80 let staré (možná i víc) tělo musel být strašný zápřah a zřejmě nebylo možné dál s fibrózou plic žít.
Pouštím si chorály, v hlavě mi i bez nich znějí teskné melodie, je čtvrtý den a mně je stále moc smutno. Rozhodla jsem se z toho vypsat a napsat pokračování, které bude mít ještě jedno - a asi poslední - pokračování. Popíšu totiž i svou zkušenost s církevním pohřbem. Dočkejte tedy čtvrtku nebo pátku.
Tetinka a já… co se mi vybaví? Slunce, chaloupka, mlíko přímo od krávy, řeka a tak bych mohla pokračovat. Trochu tyto střípečky rozvinu.
Nezapomenutelný je cca týden strávený u "babičky a dědečka" - jak se oslovovali se svým mužem - když mi bylo asi 10 let. Byly jsme tam s mámou a mými bratry. Pamatuji, že mi dělala kakao právě z toho mléka od sousedovic krávy. Na tu netypickou chuť nikdy nezapomenu. A pak mě vyděsila, když mi řekla, že další den půjdu pro mléko já. Styděla jsem se a nevěděla, co bych sousedovi říkala. Naštěstí z toho sešlo.
Další nezapomenutelnou lahůdkou byla poctivá domácí, hustá houbová polévka. Měli sice i normální sporák, ale na prastará kamna nikdy nezapomenu. A snad by měly být i stále funkční!
S "dědečkem" - strejdou - jsem plula na loďce. Byl tam však pavouk a já chtěla okamžitě vystoupit (
). Též jsem chtěla spát s ním ve stanu, který postavil na zahradě, ale nakonec jsem se bála havěti, a tak jsem radši spala v chaloupce v pokoji s Kristem na kříži na zdi.
Cachtali jsme se v řece, ale jen tak decentně, byla totiž studená. Pořádně jsme se vyráchali až na koupáku ve městě.
Pak jsme se viděli, když mi bylo tak 13, 14. Byla nějaká rodinná sešlost u druhé tetičky - sestry této tety - a zde tetinka vypustila legendární větu směřující na mojí tetu (mé mámy sestru). Bezelstně jí řekla: "Hani, tys nějak ztloustla! " . Ten způsob, jakým to řekla… Bylo to hrozně legrační, ovšem dnes (27.03.2018) si myslím, že se to mé tety dotklo a proto o této tetě nemluvila úplně s úctou. Viz to, když se profláklo, jakou nemocí teta trpí - říkala pohrdavým tónem, že teta Iva si vždy na něco stěžovala a bagatelizovala to. Tak závažnou nemoc nebrat v potaz, to je vrchol necitelnosti.
Dále si vzpomínám na rok 2013. Opět rodinná sešlost u její sestry. Viděly jsme se po dlouhé době a bavily jsme se spolu. Bylo to moc fajn a já se tetelila blahem, že jsem tetičku konečně viděla. Vždy jsem k ní inklinovala; ostatně takové laskavé, dobré, hodné a čisté duše přímo vyhledávám a hluboce si jich vážím. Jsou nádherným protipólem oproti tomu, co jsem musela vidět celých 20 let doma.
Byl rok 2014. Čerstvě jsme se přestěhovaly s mámou sem do baráku po prarodičích, kde celý život bydlí její sestra se synem. Teta z toho nadšená nebyla a zrovna na další rodinné sešlosti se to projevilo. Dodnes je mi z toho nevolno a hanba. Měla blbý kecy na mou mámu a dovolila si tvrdit, že "jsme jí vlezly do baráku" (!! ). Trapas jak hrom. Bylo mi smutno a stydno za to, jak se dokonale projevuje to, jak spolu nedržíme. Oproti rodině z Čech propastný rozdíl. Oni totiž spolu držet dokázali a že taky měli/mají potíže mezi sebou…
Každopádně byla svatba a teta se strejdou na ní nechyběli. A opět jsem se s tetou pobavila a bylo to moc milé. Vypadala skvěle a jako vždy se srandovně pošťuchovali se strejdou.
Při tom všem začaly mé psychické problémy. Začala jsem po tom mít neodbytné vtíravé myšlenky s obavou, že teta zemře a my se už neshledáme…
Následující roky jsem prosila mámu, aby tam se mnou jela, ale odpinkávala mě. Odmítala… Moc mě to zraňovalo a její argumenty byly pěkně hloupé… Moc jsem chtěla nasát pocit zakotvení.
Když se nakonec snažila domluvit termín, vždy z toho sešlo. Buď za tetičkou přijela bližší rodina, nebo zavařovala či byla v nemocnici. A dál už jim máma nevolala, protože pak vždy jela s jejím přítelem na dovolenou a tím bylo vymalováno. Pak už neměla čas…
Až v roce 2017, v horkém červenci jsem se dočkala. Jely jsme do Písečné, do krásné vísky blízko tetiček. A konečně se mi splnil sen - setkaly jsme se! Byla v pyžamku, ale seděla s námi u stolu. Tvář jí zdobil neutuchající úsměv a já si užívala ten jejich laskavý humor.
Jejího muže považuji za hrdinu, za věrného labuťáka, který celý život oddaně plul řekou života spolu se svou milou, a to v dobrém i zlém. Statečně se o ni i v době její nemoci staral. Přístroji, s kterým např. ke konci vystupoval i Radim Hladík, říkal "funík" a popis její nemoci a všeho kolem líčil s nevídaným nadhledem. Proto jsem pak měla skvělý pocit, protože on to podával tak, jako by se nic nedělo a vše bylo v pořádku. Věděla jsem, že je o tetu královsky postaráno a to mě hřálo u srdce. I proto jsem věřila, že se setkáme další léto…
Oběma to pálilo a strejda vypadá úžasně i fyzicky. Protože se mu akorát ten den porouchalo auto, jel pěknou štreku na kole (! ) aby koupil pro návštěvu (nás) chlebíčky. A to mu může kolem té 80 být…
Ke konci u tetiny polohovací postýlky měl on sám postel, protože prý hůř slyší, tak aby ji kontroloval.
Tolik lásky jí prokázal!
Mimochodem, právě kvůli oné poruše auta nás z nimi odvezl jejich švagr, který před 2 měsíci zemřel. Vnímám to, jako osudové, poslední setkání, kdy jsme se všichni shledali u jednoho stolu. Dnes (27.03.2018) už by u něj dva články chyběly.
Ač mám potíže se komunikací a bojím se, že syrový církevní pohřeb mnou zamává - také mmch. vážně zvažuji, že si dám Lexaurin - přesto se chci překonat a říct (!! ) něco strejdovi - jejímu muži a tetě - její sestře. Strejdovi chci poděkovat za úžasnou a láskyplnou péči a tetu, která je sama po mrtvici a 2 měsíce vdova, chci obejmout a vyjádřit jí podporu.
Kéž by nás tato smutná událost stmelila.
Čest její památce
Reakce čtenářů
Věk: 46
Milá Rypoušice, to je moc smutné co jsi napsala. Co se týče toho Lexaurinu, ten je velmi navýkový a doporučeje se brát pouze v mimiřádných případech-když je utrpení nesnesitelné. Něco o tom vím, taky beru antidepresiva a to citalon. Ovšem psychiatr řekl, že mám deprese "pouze" střední. No, tě Bůh, to teda nevím, jak asi potom musí vypadat ty silná deprese, protože i ta střední je hrozná. Nejdřív jsem bral půlku tabletky, potom celé, protože bych prý dostal záchvat, kdybych měl dostat na poprvé celou nálož. A když jsem ho požádal o snížování přípravku, tak prý ještě není čas. K psychiatrovi chodím 3 roky. Ale deprese mám dýl, ale to víš, nechtěl jsem chodit k psychiatrovi, aby se lidé na mě nedívali přes prsty. Potom, když už to bylo fakt divoké, tak jsem překonal stud. Myslím, že ty máš invalidku, já už s tou svojí depresí i když byla "střední" nemohl v kolektivu ani v práci fungovat. Jak to lidé s tou depresí v zaměstnání dělají ani nevím. Je jasné, že se to špatně působilo na pracovní výkony i se vztahy s pracovníky a aNI to nemohlo být jinak, když deprese znamená zablokování energie a vyčerpání. Já se nakonec vymluvil na péči o invalidní matku. Je jí 88. A i když je mi teprve 46, tak mám výráznou pleš a vlasy mám po stranách šedivé, spíš bílé. Tak se na mě deprese podepsala. Předpokládám, že ty budeš taky hrozně ztrhaná a utrapená. To mi řekla jedna ženská, podle fotky, že jsem hrozně v obličeji strhanej a podle držení těla ztrapenej a prý vypadám o dost starší. Prý o 10let. Ženský na seznamkách jsou hrozně přechytračené. Takže Tě lituji Tvého smutného osudu.
Děkuji za upozornění, já vím, že je návykový, proto to zatím zvažuju - ráda bych se obešla bez něj, ale zase to nechci podcěnovat. Dlouho jsem nezažila pohřeb a dlouho mi nikdo blízký nezemřel a já nevím, nakolik jsem posilněná, že to zvládnu. Ale zatím to, myslím, prožívám "standardně", pokud se to tak dá říct, takže dost možná ani oporu v prášku nepotřebuju. Koneckonců už sama vím, že pohřeb je očistný obřad, při kterém se vyplačeme, to nejhorší pustíme, abychom mohli jít dál. Jen nevím, aby to na mě nepůsobilo až příliš smutně… no uvidíme, ještě mám den na rozmyšlenou.
Jinak já jsem od toho nejhoršího stresoru - batra - pryč a to je podstatné. Navzdory depresi a všem těm propadům jsem na tom teď mnohem lépe, než před pár lety, kdy už jsem neměla sil. A další krize byly před dvěma lety až do podzimu 2017. A proto si myslím, že se to na mě snad nepodepíše, dokonce se zdá, že naopak působím líp, než dřív - spokojeněji, žiju plnohodnotněji apod. A tvář je zatím mladistvá a záda nemám shrbená od doby, kdy se mi přestalo okolí posmívat (čili od 15 let).
Naopak, kdybych stále žila s bratrem, to bych byla i fyzicky strhaná. Koneckonců hlavně kvůli němu mám depresi, úzkosti, obavy z lidí - mužů apod. A taky to mé fyzické zdraví už nezvládlo.
Takže tobě doporučuji nějaký radikální řez - znám to ze své zkušenosti, kdyby ten radikální řez nepřišel, asi bych umřela.
Tím, že člověk udělá velkou změnu, tak se mu najednou vyjeví nové možnosti, víc optimismu a sil. My jsme začaly lépe jíst, mám pravidelné jídlo, které jsem měla leda u babičky. Máma už nejí jen levné salámy, už nemáme jen laciny kauflandovský šampón… prostě maličkosti a z těch maličkostí najednou vzejdou veliký věci - člověku se změní mysl a pochopí, že najednou žije líp. A když je člověk spokojený, pak se mu to zračí i ve tváři.
Z těch reakcí si nic nedělej, přes internet je to navíc vždy ošemetné.
Jinak ani nevím, jakou já mám depresi, ale asi velkou, když beru dvoje antipsychotika a jedno antidepresivum, pokud se nemýlím. A já mám dokonce zvýšené dávky, Nykob 1 celý na noc - dřív půlka, Asentra 1 ve dne a Aktiprol 2x (3 tablety, 2 ve dne, 1 na noc s Nykobem) denně celý - dřív byl jeden, plus Lexaurin dle potřeby (měla jsem ho naposled o Silvestru)
Určitě řekne tvář o nás mnohé, ale je to jen důvod pro to, abysme se snažili žít a cítit se lépe. A nejvíc se pozná z očí.
10 nejnovějších témat v kategorii:
|
Téma |
Odpovědí | Otevřeno |
Datum přidání (Autor) |
|---|---|---|---|
| Neshody a nepřátelství mezi mnou a rodiči | 4 | 1358x |
11.01.2020 19:17:23 (luke) |
| Uvolnění napětí v rodině | 18 | 1569x |
01.01.2020 18:42:23 (Veselka) |
| Mít, či nemít druhé dítě? | 21 | 1737x |
08.10.2019 14:12:11 (veverka) |
| Matka má mladšího muže než je můj manzel | 3 | 1421x |
07.10.2019 04:34:17 (Mionella) |
| Bratr je stale single | 2 | 1508x |
02.09.2019 16:52:17 (milada ) |
| Dospělý nevlastní syn | 11 | 1947x |
14.08.2019 12:39:52 (Alenka47) |
| Maminka zemřela, nemohu přestat plakat | 2 | 1870x |
14.07.2019 09:30:43 (daninka) |
| Mám divný pocit z bratrové nové přítelkyně | 15 | 2013x |
28.06.2019 10:55:31 (Sluníčko M.) |
| Přítelkyně má deprese a o víkednu jsme u rodičů kde je despotická babička - co s tím? | 1 | 2129x |
14.04.2019 12:48:32 (Tom2018) |
| Chodím uklízet rodičům do domu bratra a ten mě bezdůvodně verbálně agresivně napadl, rodiče za ním stojí - mrzí mě to! | 7 | 2189x |
20.01.2019 23:39:21 (Sluníčko M.) |
