Téma: Komplikované vztahy s mamkou a sestrou - považují mě za vyšinutého hysterického blázna, ale pravda je jiná

Dobrý večer.

Mám dlouhodobější problémy v rodině. Mám sestru a mamku a mám je obě velice ráda, na rodině mi vždycky záleželo a vždycky bude, jsem rodinně založený člověk. Ale máme mezi sebou nevyřešené problémy, možná křivdy a já teď nějak nevím, jak z toho ven. Moje sestra má dvě děti (kluky) a bydlí nedaleko mamky.

Moje mamka kluky často hlídá (denně), stará se o ně, spíše je má jako svoje vlastní děti, než vnuky. Já sama mám malou dcerku a moje mamka si jí nikdy nevzala ani do kočárku, nepohlídala a celkově je ten zájem takový zvláštní.

Moje sestra se mnou střídavě mluví, nemluví, většinou (za poslední dobu) jsem považovala za úspěch že mě a mého muže pozdraví a řekne třeba pár neutrálních vět. Při narození mojí dcery se na ni ani nepodívala, nic neřekla, dělala prostě, že žádné dítě neexistuje. Proběhlo několik "konfliktů", kdy já jsem si chtěla promluvit, co se vlastně děje, jak to tedy je, ale vždycky to dopadlo tak, že já jsem hysterka, vyvolávám scény, všechno řeším a obviňuji sestru ze lži.

Za těch X let mi několikrát lhala do očí, nebo mne něco řekla a pak naší mamce tvrdila něco jiného, prostě lhala. A ikdyž u toho byli i jiní lidé, kteří mi dali za pravdu, výsledek byl takový, že já dělám scény, jsem hysterka, moje sestra by nic takového nikdy neudělala / neřekla a já bych měla brát léky.

Poslední setkání proběhlo v polovině července 2018, kdy jsem jela za mamkou domů. Když jsem tam dorazila, moje mamka hlídala mladšího sestry syna, sestra byla někde pryč. Chvíli jsme si povídaly a já se pak vracela do auta pro telefon a další věci. Před domem jsem volala muži, že jsme v pořádku na místě a že mu pak dám vědět, kdy pojedem zpět domů. V tu chvíli se tam ukázala i sestra se starším synem, já pokládala telefon a pozdravila jsem jí. Reakce nebyla žádná (nebo jsem jí neslyšela? ! ), ale přesto jsem radostně sestře podala dárek a řekla jsem jí, že jsem něco přivezla pro kluky jako poděkování za to, že mi půjčila nějaké vybavení pro miminko (před rokem a já ji to minulý týden /tj. v polovině července 2018/ vrátila). Dala jsem jí darkovou krabici s oblečením, vždy stejná trička, kraťasy a kalhoty pro oba dva kluky, přišlo mi to super, kdyby si mohli obléct to samé společně. Sestra se do mě pustila, že mi řekla, že nic nechtěla a já jí prostě musím něco dát, že já musím být vždycky ta nejlepší, že jí nemůžu zůstat nic dlužná, že to nechce, že jí to dělám naschvál. Křičela na mě před svým synem a já jak opařená tam stála a zmohla jsem se jen na to, říct jí, že jsem ji jen chtěla poděkovat a vyjádřit, že si vážím toho, že mi nějaké ty věci půjčila. Ještě něco na mě křikla a odešla za mamkou. Já to vůbec nepochopila a jak mi to bylo líto, tak jsem se rozbrečela, protože jsem to fakt myslela dobře, že jsem něco koupila. Chvíli jsem stála venku a přemýšlela nad tím a pak šla taky nahoru.

Na stole a na zemi v kuchyni už ležely ty klučičí věci co jsem přivezla a já řekla jen mamce, že to nějak nechápu a že jsem to myslela dobře. Ano, vím, že mi sestra říakala, že za ty věci nic nechce, ale to se tak přeci říká a já to nemyslela nijak, že jako za to. Jen prostě jsem to koupila pro radost. Občas jsem jí i mamce přivezla jentak kytku, ikdyž nikdo nic neslavil, dělám to tak leta (i u jiných lidí) a nepovažovala jsem to za problém nebo nevhodné. Řekla jsem sestře znovu, že nechápu, proč na mě křičela. Ona to před mamkou popřela, že nic takového nebylo a že já si to vymýšlím, abych byla zajímavá a že před domem jsem volala mému muži a říkala jsem mu, jak je to u mamky strašné (že jsem si mu volala postěžovat). To mě úplně dostalo, vůbec jsem netušila, co se to sakra děje. Mamka řekla, že jde pracovat a at jdeme se sestrou sami na zahradu. To se mi fakt nechtělo, nechápala jsem to a ve svých 30 letech na sebe nenechám řvát, nechat se obviňovat. Řekla jsem, že to nemá smysl, vzala jsem malou a že pojedu domů, odjížděla jsem se slzami. Shrnutí toho celého je, že jsem si to vymyslela, že vyvolávám scény, řeším něco před dětma, jsem hysterická a nedopřeju svojí dceří být na zahradě u babičky a že mám brát léky. Dnes (23.07.2018) jsem mluvila se svojí babičkou a ta mi kladla na srdce, jak mi k narozeninám přeje, abych byla v pořádku, nenervovala se a zbytečně si nekazila den nějakými hloupými věcmi. Takže mi došlo, že moje mamka s ní asi mluvila a kdovíco ji navykládala. Nic jsem na to neřekla.

Psala jsem dnes (23.07.2018) sestře, jetsli si můžeme promluvit, ona mi odepsala, že ona žádný problém nemá, že nic řešit nebude. V neděli je naplánovaná rodinná oslava mých 30 narozenin a jelikož jsem v očích celé mé rodiny za vyšinutého hysterického blázna, vůbec se mi tam nechce, dělat že se nic neděje, usmívat se… Jenže když tam nepůjdu, jen budu ta nevděčná a vyšitnutá, která dělá z komára velblouda. A když tam půjdu, budu dělat jakože nic, budu se stejně cítit naprd… Jsem dospělá, mám svoji skvělou rodinu, ale i přesto si připadám jak malá holka, co se musí doma zpovídat a chovat se slušně, nic neříkat, abych nebyla zlobivá holčička. Co byste radili vy? Nevím, jak se zachovat do budoucna, hrozně mě mrzí, že máme (již dlouhodobě) ty vztahy takhle blbé, ale i přes snahy si promluvit a vyřešit to, abychom měli mezi sebou jasno, je to jen čímdál tím horší a já jsem ta, co vyvolává scény. Mamka mi již několik let vždy jen řekne: Jaké si to uděláš, takové to máš. A ikdyž jsem měla třeba v telefonu zprávy se sestrou uložené, mamka mi řekla, že jí to sestra vylíčila jinak, že si zprávy číst nebude, že věří jí… Děkuji všem, kdo to dočetl až sem a hodí mi nějakou radu, postřeh, nebo zkušenost z vlastní rodiny. Díky.