Téma: Dcera je zlý člověk a ničí nás. ač jí maximálně pomáháme - s manželem to nechápeme

Dobry den,

Vase dcera se chova strasne a zaslouzila by, abyste uplne utla kontakt. Zkuste to na par mesicu, treba se probere. Doporucuji napsat ji dopis, kde tohle vse popisete, napiste i, ze ji mate rada, ale ze se chova nepripustne… Treba cas odlouceni pomuze a zamysli se… Drzim palce! ????

"Starší dcera byla vždy andílek, hodná, poslušná, můj miláček a byla na mě hrozně závislá."

A přesně v tom je celé jádro pudla. Co bylo zaseto, se sklízí a bohužel je znát silná tendence stejnou chybu opakovat = "Já bych ráda byla s vnučkou co nejvíc, je to moje sluníčko."

Starší dcera nebyla připravena na život, tak ho začala žít brzy po svém a místo toho, aby přišlo rozumné a opakované popovídání si, vysvětlování, hledání řešení atd. došlo k tomu, že: "Kolikrát nám vytekly nervy, křičeli jsme na ni nebo ji jednu vrazili."  Toto ke krásnému dětství nepatří. Také je to ta nejlepší cesta k tomu, jak své dítě, které je v pubertě, ztratit, jak ztratit jeho důvěru, autoritu, úctu atd. , nebo jak se mu hodně vzdálit, což se také stalo.

Teď už je na psychologa pozdě. Dcera je dospělá, pokud sama nebude chtít, nutit jí nelze, musí si na to přijít sama, od Vás to nevezme, na to jsou Vaše vztahy příliš narušené, ale v prvopočátku Vaší zásluhou.

Dcera vás ničí, protože se cítí vámi odmítaná a nepřijatá. Kritizovaná atd… nechte ji vrůst do dospělosti a neplette se jí do toho, jak to všechno má nastavené doma, s děckem atd. Budte ráda, že se tak brzo chtěla osamostatnit, je to instinkt zdravé osobnosti. Nechte ji dýchat! přechod do samostatného života je pro mnoho mladých lidí stresový, moc jí to neulehčujete! bitím a nadáváním v pubertě jste to zazdila… se holčině nedivím… mějte k ní důvěru!!! je to přece vaše dcera, ne?

Závislejší či závislé děti bývají ty, jejichž rodiče byli či jsou v jejich dětství příliš milující, ochranitelští, úzkostlivější atd. Zejména prvorozené děti bývají takto vychovávány s tím, že dále bývají zahrnovány takovou péčí a pozorností, až je to někdy může dusit. Zkrátka jsou pro rodiče tím, kdo je na trůnu. Pak se narodí druhé dítě a stává se to, že prvorozené dítě je z trůnu rázem sesazeno, již není "králem", nýbrž kraluje novorozenec, který "králi" vezme velkou část rodičovské pozornosti, času i zájmu. Tím se obrací prvorozenému život vzhůru nohama, najednou musí rychleji dospět, už musí spoustu věcí dělat samo, být rozumnější a zodpovědnější, protože jsou starší. Někdy, když se toto přežene, nedokáže to prvorozené dítě správně zpracovat a vnímají to jako nespravedlnost.

Pak přijde puberta prvorozeného a začnou potíže, začne se stavět na zadní, vzdorovat, odmlouvat atd. Zkrátka si začnou uvědomovat více své já, které z nedostatku rozumu a zkušeností začnou projevovat po svém, někdy tak nešťastně, jakoby je někdo vyměnil, jakoby anděla někdo vyměnil za ďábla. No a pořádná zkouška nervů a trpělivosti rodičů začíná, až by se dalo říci, že začíná hra "kdo z koho". Tato zkouška či hra by neměla probíhat ve smyslu toho, kdo bude  vítězem a kdo poraženým, protože o tom to není a nemá být. Proto jsem Vám napsala ve své první reakci to, co jsem Vám napsala. Křikem a fackama se puberta neřeší. To jen způsobí ještě větší vzdor atd. , dítě se cítí ponížené a probudí to v něm zlobu, odcizení se, někdy až nenávist. Koneckonců sama dcera říká, že: "že mě i manžela už dlouho nesnáší a nemá nás ráda."

Poslední záležitost, která celé věci nasadila "korunu" dle mého názoru je to, že: "jsem ji řekla, at si dělají co chtějí, že jezdím za malou." To je jako byste zazdila poslední cihlu ve zdi, která mezi Vámi x let roste. Tu samy nezbouráte. Máte-li zájem jí zbourat, šla bych se poradit k odborníkovi.

Přesně co píšeš, se stalo i u nás s bratrem. On je navíc psychopat.

Myslím, že zde se stalo to stejné, jednak chybování ve výchově, druhak měla asi holka nějakou predispozici a spustila jí nějaká minimálně porucha osobnosti, možná i ona psychopatie.

Je to blázen, ale teď s ní nic nenadělají.

Já si nemyslím, že je blázen.  

Kolik jí je dnes (28.05.2018)? Její mámě je 45 let, vdávala se v 18, po svatbě brzy otěhotněla, takže dceři je tak cca 25-26 let? Od 14 dosud neslyší o sobě nic moc hezkého, to by mě taky poznamenalo.

Dcera nefetuje, nepije, nekrade, nefláká se, nedělá nic společensky nepřijatelného. Na to, co má za sebou mohla dopadnout mnohem hůře. Ale to se nestalo.

Vystudovala gympl s výborným prospěchem, studuje VŠ, o první miminko přišla, krátce na to otěhotněla znovu, má zdravou holčičku, ve studiu pokračuje, ale to je zase špatně, protože se rozhodla studovat práva a bydlet mimo domov rodičů.

"my ji říkali, at studuje, že časem potká lepšího. Ne, nedala si říct a za dva měsíce došla, že je znovu těhotná." Matka či rodiče jí stále mluví do života, diví se, přitom sama matka jí měla brzy.  

Vlastně mi není jasné, co tak hrozného nebo strašného dcera udělala. Že nemá dokonale uklizeno a navařeno atd. dle představ matky? Proč by to dělala, když od 14 je pro ně problematická,  v hlavě to má tak vymytý z těch práv a soudů, měla by jít k psychologovi, aby se vzpamatovala atd. , je údajně zlá, sobecká, pomstychtivá, drzá, odmlouvá atd. , prostě jí odepsali, chodí k ní ne za ní, ale za vnučkou.

K psychologi by měli jít samy rodiče + si tam sebou vzít tohle celé jejich psaní. Jenže to oni neudělají, protože první reakce, které by se jim dostalo by bylo to, že už řekli o dceři všechno to negativní, ale kde je něco pozitivního?  

Smutný příběh toto…

Díky za jiný pohled, dává to smysl, akorát, že ty se na to díváš prizmatem matky, já na to hledím prizmatem ukřivděné sestry, tudíž v tom vidím víc nebezpečí a nemám pro to úplně pochopení. Teda pochopení ano, ale nevěřím, že by došlo ke změně - dle mě je, jako můj bratr, už tak pošramocená, že se to nespraví. A nemám ráda zlý lidi a ona se jako zlá chová.

Ne, já se na to dívám z pozice více stran, rodiče i dcery i sestry, i osobní životní zkušenosti mi to umožňují.

Dítě se automaticky zlé nerodí, to už jsem Ti psala minule.

A Tvůj bratr není stejný jako dcera tazatelky, ten se chová ještě jinak. Co mají společné je to, že se sklízí to, co se zaselo, tak to máme všichni.

Mně vždycky v podobných případech "baví", jak si rodiče začnou stěžovat na své dítě, až když je dospělé, ale to že se něco dělo už v dětství a oni to včas neřešili, to najednou nevidí a nechtějí o tom slyšet. Přitom to je zásadní věc k tomu, aby se mohlo to, co se pokazilo, napravit.

Nezlob se, ale v tomhle se prostě neshodneme.

To je v pohodě, já naopak souhlasím s tím, že chybují rodiče, ale neuvědomí si to včas. Třeba se pisatelka ještě ozve a pochopí.

"elza", nějakým způsobem cítím, že vyžadujete od dcery vděk. Vděk za to, že jí pomáháte s dítětem, že máte ráda svou vnučku. Ale jedno přísloví říká, že "bláznovství je přivázáno k srdci mladého člověka". někde se stala chyba, možná ten první přítel, který ji podal zkreslený názor na rodiče, možná prožitý potrat, zklamání ze vztahů, bití vás rodičů a z nezralost mládí. Doufejme, že to časem odezní, no časem, možná to bude trvat i pár let, nebo desítek let. Prostě až si uvědomí vztahy v rodině, že jsou důležité pro život. Pokuste se nevyčítat, nic neočekávejte, ale pokud vnučku i dceru milujete dávejte z čistého srdce bez očekávání vděčnosti. Jinak je to něco za něco a to nejsou vztahy, ani láska,  ale obchod, výměnný obchod.  

Hodně smutné čtení. Zničený vztah s dcerou, soudní tahanice - a proč? Ne proto, že by fetovala, kradla, hrála automaty, pila, … ale proto, že si vybrala jinou vysokou školu (co by za to spoustu jiných rodičů dalo, někteří by dali i pravou ruku jen za to, že jejich dítě dokončí úspěšně střední školu), než jí doporučili rodiče a že si volí partnery, kteří jim nejsou po chuti (a podle popisu taky žádné existence na hraně zákona, ale normální kluky - studenty VŠ a podobně).

Každý má právo na vlastní chyby, protože chyby jsou součástí života a formují osobnost.  

Kdybych žil ještě jednou, dopustil bych se stejných hloupostí a chyb, ale snažil bych se je udělat dřív.

Bertrand Russell (1872 – 1970)

Britský filosof, logik a matematik.

Chyby jsou na obou stranách, ale chyby dcery jsou chyby, na které má právo, protože je to její život.  

Bohužel zvolené konfrontační řešení už dává jen velmi malou naději na nějaké narovnání vztahů.

Děkuji všem za názory a vysvětlím, co tu ještě nepadlo. Ano, vdávala jsem se mladá, ale to bylo dřív normální, dnes (28.05.2018) je jiná doba. Byla jsem vyučená a oba jsme s manželem pracovali. Střední školu a další školy  jsem si dodělávala později ze svého při práci. Celý život nám nikdo nic nedal, babičky nemáme, takže vše co máme, máme vlastní prací.  

Děkuji všem za názory a vysvětlím, co tu ještě nepadlo. Ano, vdávala jsem se mladá, ale to bylo dřív normální, dnes (28.05.2018) je jiná doba. Byla jsem vyučená a oba jsme s manželem pracovali. Střední školu a další školy  jsem si dodělávala později ze svého při práci. Celý život nám nikdo nic nedal, babičky nemáme, takže vše co máme, máme vlastní prací.  

Nejde mi sem vlžit co jsem chtěla

Děkuji všem za názory a vysvětlím, co tu ještě nepadlo. Ano, vdávala jsem se mladá, ale to bylo dřív normální, dnes (28.05.2018) je jiná doba. Byla jsem vyučená a oba jsme s manželem pracovali. Střední školu a další školy  jsem si dodělávala později ze svého při práci. Celý život nám nikdo nic nedal, babičky nemáme, takže vše co máme, máme vlastní prací.  

To odněkud kopírujete?

ano kopíruji

Budu to asi muset naspat znovu Tak tedy k tomu začátku. Všichni děláme chyby, kdo ne, že? Nikdo není dokonalý. Ale po pravdě, kdo má doma pubertáka s fakt těžkou pubertou? A nikdy ho nevytočil do běla? my se vždy snažili domlouvat, vysvětlovat apod… ale když to říkáte po dvacáté a holka si provokativně nasadí na uši sluchátka nebo vás pošle někam, nedivím se, že ta facka padla. Nebylo to tak, že bysme ji kdoví jak mlátili, to fakt ne. Nemáte tušení kolikrát jsem se s ní snažila dohodnout. Vysvětlovala, že kluk co prohraje za večer 70 000 v kasinu není ok, že kluk co ji nechá krvácet a věnuje se svému by ji měl odvízt do nemocnice. Než já dojela, bylo pozdě. Brečela jsem jak želva a nic nepomohlo. Když jsem říkala když už teď se k ní tak chívá, co bude dělat za pár let? To není že bysme ji rozmlouvali partnery, to jsme se ji jen snažili otevřít oči. Kdo z vás by s dítětem nemluvil o takových věcech? Ono někdy kluk s vysokou není lepší jak vyučený, ale co ji má opravdu rád. Rodiče vidí víc než děti, proto se snaží je navíst na správnou cestu. A jen pro zajímavost, u psycholožky jsme byli. Dokonce jsem ji zpřístupnila celou naši konvezaci a chtěla slyšet její názor. výsledek byl zastydlá puberta a že neí vyspělá a schopna žít svůj život. A kamarádka psychiatrička mi u kávy po vyslechnutí naší situace řekla, že je psychicky nemocná, ale pokud nedojde, nemůže nic udělat. Já když řekla holce, že bych chtěla abysme šly k psycholožce, poslala mě někam. Prý ona je normální a nikam nepůjde. A proč říkám, že má mozek vymytý z práv? Když ji řeknu, že nám to nefunguje, že bysme se měly jinak domluvit, odpoví mi at dám vše k soudu. Ona už ztratila schopnost vidět, že věci se dají řešit jinak než přes úřady a soudy. Vůbec ji nepřijde tahat rodiče po soudech nemorální. A věřte, že jsem vyplakala potoky slz nad tím co nám dělá. A s tím alkoholem měla taky jistou dobu problém, není tak svatá jak vypadá. To já jen napsala to nejdůležitější a nechtěla sepisovat paměti. Teď ji nechávám vychladnout a čekám kdy na to přijde. Veškterý můj zájem o napravení vztahů, nějak domluvu apod… s arogancí odmítá. Chápu, že nemá rozum a vděčná nám nebude, ale na druhou stranu by se k nám mohla aspon chovat slušně a ne nás jen používat jako kasu na peníze a držkovat po nás. Takže tak, jinak přeji všem hezký večer.

A u té psycholožky jste byli kdy? Asi ne hned, když začaly mezi Vámi a dcerou potíže, tj. cca v těch 14 letech? Navíc, pokud psycholožka nemluvila i s dcerou osobně, jen četla nějakou konverzaci, tak si udělala obrázek jen částečný a nedošlo k tomu, aby se začalo vše řešit od kořenů + k tomu, aby Vám všem pomohla Vaše vztahy zlepšit. To byste tam museli všichni chodit delší dobu.

To samé kamarádka psychiatrička, ta zase slyšela jen Vaší verzi.

K tomu, aby bylo možné objektivně posoudit, zda-li je Vaše dcera nemocná nebo ne, případně určit nějakou diagnozu, by musela být dcera podrobně vyšetřena, na to jsou spešl testy, které trvají několik hodin. Jenže tam už teď dobrovolně nepůjde.

Také si myslím, že pokud dcera studuje VŠ a ve studiu stále pokračuje, tak asi na tom nebude až tak špatně, že by nebyla schopna žít svůj život, toho si myslím, že by si profesoři všimli, nakonec nejen oni, ale i okolí další.

"elzo", jak píše Dany, myslím, že dcera je samostatná. Studuje a je na dítě sama, dělá, co ji síly stačí a někdy potřebuje pomoci a pohlídat malou. Uvědomte si, že je jiná povaha, má své priority a bude žít svůj život a vychovávat podle sebe své dítě. Mně přijde, že nemůžete přijmout, že je jiná než jste Vy a chcete ji srovnat podle své normy, ale to nepůjde. respektujte dceru, milujte ji jaká je, milujte vnučku, pohlídejte z lásky, bez vyčítek, dejte svůj osobní příklad vstřícnosti a časem se to srovná. My jsme rodiče a my musíme mít rozum a dát dětem svobodu. Dcera studuje, nefláká se, nedroguje. Žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří, tak vemte rozum do hrsti a nic neřešte na sílu, ale s trpělivostí a láskou…

Dobrý den, Elzo, když tak čtu Vaší zpově'd, napadlo mě, že byste mohla zkusit vy sama "rodinné konstelace"-nějakou dobrou skupinu a postavte si tam Vaší rodinu. Je to vynikající prožitková metoda, jak rozklíčovat a vyčistit energie v rodině a také vidět příčiny jevů. Je možné, že v rodině byl nějaký problematický předek nebo nějaké tabu, a přeneslo se to takto třeba ob generaci. Velice často se takové věci ukážou a následně vyčistí. V těch konstelacích se ukážou velice zajímavé věci a člověk to pochopí-celek i jednotlivé členy rodiny a potom se ty energie zharmonizují. Je to velmi nádherná metoda. Nemusíte tam chodit s dcerou, můžete tam jít sama. Dělala jsme mnoho takových konstelací a vycházely věci, které některý člen rodiny "převzal" něpříklad i za nějakou třetí generaci nazpátek a "ten náklad" nesl, dokud se ty energie nevyrovnaly. Právě ta puberta je doba, kdy se u člověka může takový program spustit-období velkých energií a změn.

Nějaké "konstelace", nejsou k ničemu, je to obchod se zdravím.

http://www.ceskatelevize.cz/porady/1092813857-infiltrace/417235100061001-obchod-se-zdravim/

Mně to přijde trochu přepjaté, celé.  

Píšete, že dcera byla do určitého věku sluníčko, závislé a hodný a poslušný andílek.

Ale pak se vše otočilo, a už není poslušná, na což bylo reagováno jako na katastrofu a celá věc vyústila, kdo z koho. A tam je trochu problém, váš přístup asi nebyl ten nejrozumnější…

Současné vyzdvihování " práv" dítěte bohužel vede dost často k těmto koncům. Dospělé děti se občas chovají mstivě, vrací rodičům domnělé křivdy, a snaží se hlava nehlava prosadit.

Nevím, jestli jí stále musíte platit, nebo z čeho žije, ale dokud nepozná, jak může být život tvrdý, moc s tím nenaděláte.

Soustředila bych se na druhou dceru a nechala tuto první, ať žije, jak umí. Spory s ní nikam nevedou a přimět ji k poslušnosti je zbytečné.  

No ne ne, plaMÍNKU, TY SES PROBRALA! pardon za caplosck, mám po 4 12, tak jsem trochu sťatá? Ale vítej!!!

Jsem ráda, žě tě vidím!

A kdyby ses mi ozvala. bylo by to úúúplně ideuální, páč se událo spoustu věcí. Zrovna dnes (01.06.2018) jsem viděla spolužáky, další, co je ženatej a to je taky autista jako já, občas si říkám, vybrala jsem si dobře? snad se mi můj asketický život nevymstí

Vaše dcera se asi nechová jak ze žurnálu, ale domnívám se, že na dobrý vztah musí být i dva a i na vaší straně se myslím stalo několik pochybení, které myslím sama dodnes neokládáte za chybu - přestože po dceři požadujete, aby si - přestože má o hodně méně zkušeností než vy - všechny chyby řádně a nejlépe rychle uvědomila.

Váš vztah se začal komplikovat v její pubertě, obávám se, že jste si nevěděla rady s tím, že dcera se začala individualizovat a přestala být "poslušná". To je problém v mnoha rodinách, že dítě se chce rozhodovat samo a ne jen plnit pokyny a příkazy rodičů a je mnoho rodičů, kteří mají poblém s tím, nechat dítě aby se poučilo ze svých vlastních chyb a postupně se mu naučit být pouze rádci a ne řediteli jejich života. I argumenty typu: "dokud tě živíme, budeš poslouchat" dokáží zničit vztah na dlouhou dobu a křik nebo dokonce fyzické násilí (!!! ) jsou v pubertě už úplně k ničemu a jen zničí veškerou důvěru a komunikaci.

S puberťáky je to sice těžké, ale osobně si myslím, že tuto kapitolu jste s prominutím ani vy nezvládli. To jste si opravdu mysleli, že holku k něčemu přimějete násilím?  

Vaše dcera je velmi úspěšný člověk. Dostat se na práva není jednoduché a mnoho rodičů by bylo PYŠNÝCH, že se to jejich dítěti povedlo - a od vás nečtu jediný kousek uznání. Tak se ptám, jestli jste to uznání někdy projevila vy jí - a moc tomu nevěřím, protože o tom píšete skoro jak kdyby se rozhodla pro něco hanebného, k čemu ji navedl asociální partner. Pro dítě může být velmi těžké žít s tím, že ať dělá co dělá, nic není pro jeho rodiče dobré (já to částečně zažila, i když moje máma byla nepoměrně tolerantnější než vy) - a pokud má sourozence, který naopak je rodiči uznáván, má potomek zaděláno na celoživotní problém.

Na vysokou musela jít už jako plnoletá - chtít v takovém věku žít sama - ať už na koleji nebo v podnájmu a případně žít se svým přítelem, je naprosto NORMÁLNÍ potřeba a požadavek. Dítě sice nepracuje, ale mělo by mít možnost žít jako dospělý jedinec ne jako dítě. Obávám se ale, že vy jste trvala na tom, aby dítětem zůstala co nejdéle. Bydlela u maminky, s klukem šla na rade jen když se dovolí a jen s takovým kterého schválíte a za to, že ji živíte, poslouchat na slovo.

Vy sama jste se osamostatnila v 18 letech - je tedy s podivem, že své dceři jste to osamostatnění odmítala dopřát. Je to určitě díky mateřské lásce, ale ve výsledku je mezi vámi nedůvěra a nenávist. Přitom stačilo jí věřit, že je dost chytrá na to, aby dokázala žít samostatně. Jestli máte dojem, že mladí lidi, co do státnic užívají "mamahotel" jsou na život připraveni lépe, tak se VELMI VELMI pletete.

Žaloba o výživné je od dcery nepěkný krok, ale logicky z toho vylývá, že jste jí asi odmítli dávat nějaké peníze na studia (proč by to jinak dělala? ) - jako TREST za to, že chce žit sama a s kým ona chce a ne pod vaší střechou a s tím koho jí schválíte. Postavili jste ji do těžké životní situace. Obávám se, že její krok byl trochu "jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá". Tím to neomlouvám, sama bych se v její situaci asi na vysokou raději vykašlala a šla pracovat - ale na rovinu vám řeknu, že kdyby mi tohle rodiče udělali (a jakože i já jsem se v 18 sebrala, že budu žít sama - a byť to naši nenesli lehce, naschvály mi nedělali, ani mě za to neodsuzovali) , tak je mezi mnou a jimi na dlouho konec, možná navždy. Čili to, že dítě zažaluje rodiče, považuji sice za ohavnost - ale to, že rodiče studenta vydírají tím, že ho v době řádných studií odmítají živit, byť na to mají, považuji za nepěkné chování také.

A že se dcera chová, že toho nelituje a jak když na to má nárok? No, ona ze zákona má. Pokud chtěla dostudovat, nic moc jiného jí nezbývalo, najít si při tak náročném studiu jako jsou práva přivýdělek není až tak jednoduché. Otázka je, jestli vy jste někdy dala najevo, že vás mrzí něco z toho, jak jste se kdy chovala vy. Vypadá to, že si za vším, pro co jste se kdy rozhodla a jak jste se kdy vůči dceři zachovala neochvěně stojíte. Po kom ta holka tedy asi tak je?

Proč jste jí neřekla, že byste o dítě raději pečovala než aby ho ona musela dát k adopci?

Dceru podezíráte, že se na dítě netěšila, ale nechala si ho. Čili jí možná křivdíte.  

To, co píšete o hlídání, ukazuje na naprosto zničenou komunikaci. Studovat práva s dítětem je opravdu fuška - ona je to fuška i bez dítěte. To, jak se o tom vyjadřujete, nevypadá na to, že byste to jakkoliv oceňovala - celou dobu mám dojem, že si dceřiných studií nepovažujete ani trochu - a byť je jasné, že se dceři snažíte pomoct, zjevně ji stále pokládáte za malého neposlušného fracka, ne za dospělou inteligentní ženu a dokonce už matku. Jinak byste o ní nikdy neřekla, že "odmlouvá" jako by to bylo děcko.

Je jasné, že po tom všem dcera vaši informaci, že nemůžete hlídat tak často, bere jako další naschvál - ruku na srdce, nebyl by z vaší strany přeci první. A sama nemá pochopení pro vaši situaci - ale vy ani jedna (!!! ) neumíte mít pochopení pro tu druhou.

Že dá dítě do dětského koutku není žádná katastrofa i když samozřejmě aby dítě bylo s přbuzným je lepší. Ona je opět možná ohledně dítěte v bezvýchodné situaci - zjevně ani její partnerský vztah není ideální. Ale váš přístup mi nepřijde jako byste jí uměla a chtěla být alespoň psychickou oporou, ale spíš jak kdybyste jí v tom chtěla vymáchat čumák, a přimět ji aby ona litovala, že chce stát na vlastnch nohou a nedělá vše jen podle vás a vašich pokynů.  

Pokud dcera říká, že vás nezajímá její škola, nemáte ráda jí a jejího manžela - nemá snad pravdu? A pokud nemá (ale vaše psaní v tomto spíš dává za pravdu jí) - jak to má vědět, když jí do očí říkáte, že jezdíte jen za vnučkou - a to nejspíš s výrazem, že tu malou zachraňujete před strašnou péčí vaší dcery? Co jiného si má vaše dcera myslet než to, že ona jediná z vaší rodiny je pro vás opovrženíhodná nula? Na rozdíl od své sestry a své dcery? A proč by vám za toto měla být vděčná, důvěřovat vám a hledat u vás oporu?  

Že s dítětem při studiích nestihne mít naklizeno a navařeno naprosto chápu a přijde mi od vás, že jelikož jste nikdy nic nestudovala, nemáte tušení co to obnáši, když jí tohle máte za zlé. Nebo už jí máte za zlé prostě cokoliv, i že má dvě nohy.  

A že ona své dítě bere na pískoviště nebo mezi jiné děti mi přijde také naprosto v pořádku, jen asi to od vás nemá dovolené, takže to je zase nutně špatně.

Že ji máte ráda od vás nečtu - jen že jste ji MĚLA ráda. Zajímalo by mně, kdy něco takového slyšela nebo cítila ona od vás. Tipuji že naposledy tak v 10-11 letech, od puberty ji máte tak trochu za zmetka.

Že nejde k psychologovi, když ji tam posíláte se nedivím, váš vztah je od jejího dospívání nastaven tak, že vy se ji snažíte nutit do nějakého vašeho modelu života a ona se snaží tomu bránit.

Zajímalo by mě, jak to má se svým otcem, o tom se nezmiňujete, jako by ve vaší domácnosti neexistoval.

Pokud pokládáte psychologa za dobrý nástroj pomoci, doporučila bych vám, abyste ho navštívila sama. Myslím, že vy sama míte problémů dost. A ne vyloženě s tím, že vaše dcera je nutně nepovedený člověk, ale s tím, že váš vztah k ní je vemi poškozený, měla byste přijít na to, proč nejste schopna dceru milovat takovou, jaká je, a proč si nevážíte jejích úspěchů a proč neumíte tolerovat její rozhodnutí.  

Ony totiž matky milují i mnohem horší děti, než je vaše dcera.

Když budu upřímná, za matku bych vás nechtěla.

Vím sice, že bych měla plný talíř a střechu nad hlavou, dokud bych poslouchla, ale v tom je ta potíž. Já bych asi taky neposlouchala, jak se znám. Já raději prázdný žaludek, ale vědět, že můj rodič mi fandí i když se rozhodnu udělat nějakou blbost a že se o mě přinejhorším strachuje, ale necítí ke mně averzi prto, protože žiju způsobem, jaký nechápe a jakým by nikdy nežil.

Teda Kateřino, ty by sis měla přivydělávat jako psycholog, možná i jako forenzní psycholog, to je naprosto dokonalý rozbor osobnosti (matky).  

100 % s tebou souhlasím. Jasně, plný talíř a střecha nad hlavou, ale jen do té doby, dokud budeš poslouchat jako hodinky. Taky jsem to zažil, jenže já nebyl tak silná osobnost jako zde zmiňovaná dcera. Hodně jsem se (přiznávám, že z pohodlnosti ) podvolil a "díky" tomu o hodně přišel. A tu vejšku jsem nakonec stejně nedodělal, v tom prostředí se nedalo. A vztahy s rodiči zůstaly na vždy poznamenány, s matkou jsem se nesmířil do její smrti, s otcem se prakticky nestýkám, jen když vyloženě musím. A to ze mne nevyrostl žádný asociál, mám práci s (i na Prahu) nadprůměrným výdělkem, vlastní byt, žádné dluhy, peněz že je nejsem schopen utratit a cestuji po celém světě. Pro matku jsem ale byl vždy zklamáním a nikdy mi neopoměla vyčíst, že jsem nedokončil vejšku.