Téma: 27letá vnučka zneužívá svou matku - má mamahotel s veškerým komfortem a nechce se jí pracovat

Mily Dedo, za vnucku se stydet nemusite, je to produkt vasi dcery. Bohuzel vidim v nekolika rodinach totez. Rodice, kteri vyrostli v komunismu, se snazi svym detem doprat vse, aby se jejich deti mely lip nez oni a pritom si neuvedomuji, ze jim tim vlastne skodi. Tihle mamankove, kteri se nikdy neosamostatni a rodice je v tom jeste podporuji, vetsinou zivotem nejak propluji ale nikdy nebudou schopni zit normalni zivot. Neumi resit problemy, neumi vzit za praci a vzdy hledaji cesticky, jak neco obejit. Napred budou zit z podpory rodicu, pozdeji z podpory statu. Nejhorsi je, ze jim to vubec nevadi, naopak, jsou na sebe pysni a hlavne se vsichni hrozne lituji.
Vas to trapi, ale verte, ze nic nezmenite. Domluvit by jste mel hlavne svoji dceri. Pokud bude mit vnucka podporu od rodicu, nikdy se nenauci se o sebe postarat sama.
Za par let sem treba prave ona napise, jak je ji smutno, nema pratele, prisla o praci atd.
Je to smutne ale je to realita.

Dobrý den.

Nemyslím si, Že jste zlý. Z dotazu jasně vidět, jak hodně Vás to trápí.

Bohužel tohle nebude snadné, protože chyba není ve Vaši vnučce, ale v její mámě a pokud se nezmění její máma, ona nebude mít ani důvod ani motivaci cokoliv měnit.

Máma se chová značně sobecky, protože nemyslí na budoucnost své dceři. Neuvědomuje si, že lidé rostou nejlépe pod určitým tlakem a pokud vnučka nebude cítit tlak něco měnit, tak to prostě nezmění. Proč by taky měla? Lidé jdou zpravidla tou snadnější cestou a když vidí v rodičích podporu jít tímto směrem, tak k němu inklinuji.

Řešení vidím takhle: velice rázně a tvrdě Vaši dceři (mamce) vysvětlit, že své dceři (vnučce) doslova kazí život.

Pohodlnost (snadnost nabití něčeho) vždycky vede k úpadku.

Dobrý den.

Rád bych Vám napsal trošku pohled z druhé strany. Pohled někoho, kdo v mamahotelu žije, na kom se podepsala špatná výchova, že si už dlouhou dobu kladu otázku, jestli se někdy vrátím do normálního života. Popsal jste svou vnučku přesně tak, jako jsem já. Jen s tím rozdílem, že já práci mám stálou, ale hezky od začátku.

Jsem Standa, je mi 25 let a jsem z Prahy. Výchova v dospívání je silná zbraň a nejsem si jist, jestli je možné něco časem odnaučit, protože dost věcí je pak vžité a pokud se něco zanedbá je to tragédie.

Já například byl celý život odstrkován od jakkékoli činnosti. Otec vždy, že to za mně udělá s tím, že bych to mohl pokazit nebo, že to udělá rychleji, nebo bych se mohl zranit apod. U babiček to bylo zas jiné, tam byl vžitý komunismus tak moc, že mi furt strkali cizí věci po někom, že peníze se musí šetřit až tak moc, že pokud jsem něco chtěl, tak že to nepotřebuji a blbosti, hlouposti si kupovat nemám. Nikdy mi nebylo nikdy naznačeno, že pokud teda něco chci, tak ať si na to vydělám a koupím si to. Vždy to bylo tak, že buď jsem něco dostal, či mi něco zakázali a pokud jsem nějaké peníze dostal, tak vždy s tím, že šetřit a neutrácet. Sestra, když si něco koupila, tak ji ještě vynadali. Do dneška se nic nezměnilo. Se soc. dovednostma na tom nejsem o nic líp. Do svých 14 jsem jezdíval za babičkama skoro každý víkend, tak nějak na vrstevníky nebyl čas a ty vždy  s tím, že lepší než abych běhal někde venku a dělal bordel, tak lepší, když budu u nich.  Já, který měl vždy problém si shánet kamarády, nakonec žádné neměl a když mi po přechodu na SŠ ruply známky, tak jsem už nesměl nikam. Takže nějaké akce, párty, kalby, kolo, výlety s přáteli jsem nikdy nezažil a problém k tomu je i ten, že když jsem na nějaké prac. akci, tak s lidma nemám o čem říct, vždy si tam připadám na víc a za půl roku jsem se s nima stále neseznámil. Přátele si hledat neumím a i kdyby, tak nevím, jestli by mělo dlouhé trvání. Peníze, které vydělám, utrácet neumím. Kromě příspěvku na domácnost, jsem si za tu dobu nic nekoupil a vůbec nevím, co si vůbec kupovat. Do svých 24 let jsem nikdy nedělal a kdyby mě otec nedonutil, tak jsem stále nedělal, protože potřebu peněz nemám, protože jsem zvyklý žít pomalu z minima a z toho, že mi každý něco dal a že nic nepotřebuji. Skoro 100 000, - na účtu po půl roce a někdy mám pocit, že do práce chodím zbytečně.

Jediné, co mě drží při životě je snad kalistenika, běhání, plavání, filmy, knihy, ale bez přátel a motivace se stěhovat od rodičů, která právě díky kamarádům či známosti je, není. Díky studii na technické škole, kde holky taky nebyly, tak s nima zkušenosti nemám taky žádné. A učit se tohle ve svých 25 letech, kdy tohle člověk sbírá právě v dospívání mě přijde pozdě. Že mě život takhle nebaví, nemá smysl mluvit. K tomu mě pobavil otec nedávno, když řekl matce, že se stěhovat budu až tehdy až si najdu slečnu.

Moje sestra (31) byla pravý opak. Neustále se bouřila všelijakým blbostem. Byla rebel, který kouřil, pil a chodil pozdě domu. Známky měla průmerné, ale dneska je ve vztahu už 9 let s 2 ročním synkem. A na na její otázku, proč slečnu nemám, neznám odpověd.  

Sice je tohle trochu jiná verze mamahotelu, kde člověk není schopen se osamostatnit, ale i tak.

Zatracenec, jsi už 7 let dospělý. Už by jsi měl mít svůj názor, a také ho máš. Víš, co nebylo doma úplně ok či tak jak by se Ti to líbilo, takže jistě i víš, co by jsi chtěl Ty tak, aby to bylo dle Tvých představ. Také Ti je jistě jasné, že tvrzení otce o tom, že se od rodičů odstěhuješ až budeš mít slečnu, je nesmysl, neboť je čistě Tvoje věc a zodpovědnost, jak se svým životem naložíš. Po půl roce Tvé první práce máš našetřeny i nějaké peníze, tedy Ti nic nebrání v tom se osamostatnit. To, že to bude složitější nepopírám, ale není to nereálné. Prostě si najdeš pro začátek nějaký podnájem a peníze, které vyděláš, začneš utrácet kromě úhrady za bydlení a služby s bydlením spojené i za své základní potřeby - jídlo, drogerie, ošacení, zájmy atd. Jistě jsi v práci i s jinými lidmi, můžeš se s nimi seznámit - najít si kamarády či kamarádky, stejně tak i prostřednictvím svých zájmů a koníčků. Prostě, chceš-li něco jinak, musíš začít Ty sám a u sebe, neboť dál je to jen na Tobě - krůček po krůčku 

Nebo můžeš zůstat pasivní dál doma u rodičů a do konce života si stěžovat, jak Ti rodiče zkazili život. Volba je na Tobě a nikdo jiný to za Tebe neudělá. Rodiče Tě vychovali dle jejich představ, nikde však není napsáno, že s jejich představami o životě musíš bezmezně souhlasit a žít podle nich. A to platí v životě obecně = pokud se mé představy o životě neslučují s představami ostatních, zařídím si život tak, abych jej žila dle svých představ, neboť svůj život žijeme pro sebe, nikoliv pro představy jiných

Zatracenec,

ano, Špatná výchova je špatná výchova. Ano, komunismus je velké zlo. Ano, rodiče dělají hrozné chyby.

I navzdory tomu, že nám život zkazili rodiče, my jsme ti, kteří s tím mají moc něco udělat.

A jak sám vidíš, Tvá sestra je důkazem toho, že pes je zakopán jinde a vše co Tě trápí lze změnit.

si už dlouhou dobu kladu otázku, jestli se někdy vrátím do normálního života.

Možná si kladeš špatnou otázku. Ty jsi totiž v normálním životě nikdy nebyl, tak se nemáš kam vracet. Co kdybys místo myslel na to, jak si vytvořit život nový?

Píšeš, že je Ti 25 a že jsi technik. Máš zájmy jako plavání, knihy, filmy.

Žiješ v nejlepší době pro techniky. Lepší to už být nemohlo.

Jediné co Ti ke štěstí chybí je AKTIVITA. Ti neděláš nic pro to, abys svůj život změnil. Toto je jediná věc, kterou musíš změnit – být aktivní. Čeká Tě dalších minimálně 75 let života.

Buď je přežiješ jako doteď nebo kvalitněji.

Vše je o rozhodnutí, kterou cestou půjdeš. Buď to snadnou, kde na konci nic moc není, nebo tou správnou, která je těžší, ale stojí pak zato.  

I navzdory tomu, že nám život zkazili rodiče, … tak to je bomba! To je něco, s čím nemůžu souhlasit. Jsem přesvědčená, že rodiče /pokud to tedy nejsou alkoholici, feťáci, nefachčenko/  ať už jsou jací jsou, vždycky dělají pro své děti všechno jak nejlépe umí, všechno jak se říká podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Samozřejmě se může ukázat zpětně, že to,   nebo ono, nebylo správné, ale v tu chvíli, byli přesvědčení že to správně dělají. Lidé přece chybují. Nevěřím že zatracencovy rodiče za to můžou. Nějakým způsobem ho vychovaly a teď je na něm jak se s životem popasuje a popere. Je velmi jednoduché vymlouvat se na rodiče-jak pohodlné- těžší je vzít život do svých rukou a něco změnit.  

Milá Inko,

abych pravdu řekl, nikdy jsem nepotkal člověka, který by platil pekaři za snahu, že se snažil upéct rohlík, ale neupekl, protože se mu to nepovedlo.

Nikdy jsem neviděl, že by někdo samotnou snahou o postavení baráku barák i postavil.

Lidé se snaží často. Ale snažit se nestačí. Snaha naráží na realitu a snaha, která nevede k výsledkům nebo alespoň k pokroku je snaha marná a člověk se z ní nenají.

Život neodměňuje za snahu, ale za výsledky. A rodiče mají za své dítě odpovědnost připravit ho do života adekvátně. Nebo nepřipravit a nést následky které vyúčtuje realita.

Může se nám to nelíbit a můžeme s tím nesouhlasit, ale realitu fungování života to asi nezmění.  

To, že má pak dítě svůj osud v rukou to samozřejmě platí a to jsem i psal. Ale vliv rodičů je tak veliký, že ho taky nesmíme zanedbávat nebo omlouvat.

No budiž, takové přirovnání divné.

Ale oni ten rohlík upekli a dobrý. Dobře ho vychovali, je zdravý, silný, má různé možnosti před sebou. Ale zatracenci to zatím nedocvaklo a myslí si o sobě že se nepodařil. Je to v jeho hlavě a ne v rodičích.

Ano, souhlasím. On ale neříká, že by to nebylo v něm, jen že ho rodiče moc rozmazlují, což je na škodu.

Zatracence, diky za prispevek. Je to zajimave, se podivat na problem z tehle strany.
Znam jednoho kluka  (ted uz je mu pres 30), ktery se tak nejak nemohl v zivote najit. Porad se nemohl rozhodnout, jakym ma jit v zivote smerem, zkousel pracovat v zahranici apod. Rodice ho neustale podporovali, kdyz nemel praci, platili za nej byt, jidlo atd. Kdyz mu bylo asi 26, rekl sve matce, ze dokud ho nenechaji spadnout na dno, on se nebude muset nikdy snazit. Jeho matka z toho mela sok, otec to chapal. Nicmene kluk se vypracoval, nasel praci, co ho bavi ale: matka neprestla se svoji peci. Jezdi mu do bytu uklizet, vozi mu jidlo, pere mu pradlo. Ted je zase nestastna, ze si kluk nenasel zadnou partnerku. Asi tak nejak prehlidla, ze kluk uz je dospely muz a ze vsechna rozhodnuti v zivote si dela sam.
Pokud ti tedy rodice urcuji, co a jak mas delat, nejlepsi zpusob je, osamostatnit se. Potom uvidis, ze jsi ve spouste smerech panem situace ty a taky za sebe neses odpovednost pouze ty. Uvidis, ze se daji veci samy do pohybu.  

Pane Dědo. Jedna věc je někoho využívat a druhá věc je, se nechat využívat. Čili, dokud bude hlavně Vaše dcera vše co píšete Vaší vnučce umožňovat a tolerovat, tak dlouho to bude trvat. Takže ano, klidně se může stát, že to bude trvat až do smrti rodičů Vaší vnučky, pak ale nastane tvrdý pád do reality, a otázka je, jak se z něj Vaše vnučka zvedne. Obávám se však, že Vy sám s tím nic nezmůžete, pokud Vaše dcera např. na Vaše slova neslyší, pokud jste s ní již např. zkoušel o tom promluvit.

K tomuto tematu jsem nasla zajimavy prispevek z jedne knizky, kterou prave ctu (nekdo na MS ji tu doporucoval)

Rozmazlovani je jednou z  podob zanedbavani. Rozmaleni lide se mimo jine dostatecne nenaucili zachazet s frustracemi, nedospeli a ve vztazich se chovaji zavisle. Nemuze se v nich vyvinout silny pocit vlastni hodnoty, protoze jejich zivot je urcovann pasivitou a nedotatkem vlastni iniciativy. Nedokazou se prilis radovat z vlastnich vykonu, protoze stale ocekavaji, ze o jejich dobry pocit se postaraji druzi. Casto se chovani rozmazlenych lidi vyvine do hysterickeho modu. Snazi se proplout zivotem pomoci sveho sarmu, jsou urazlivi, maji sklon k dramatizovani, snadno ztraceji kontrolu nad emocemi,   jako je strach, vztek nebo smutek, pripadne si pomahaji nemocemi.

Heinz-Peter Röhr: Nedostatecny pocit vlastni hodnoty

Vrátil jsem k této diskuzi. Svojí dceři jsem vše řekl. Aby vnučku nerozmazlovali, že bude sedět doma u rodičů, nechce jít ani na brigádu. Nemusí vydělávat majlant, ale aby byla vidět snaha pracovat. Nejvíc mě rozčílil její komentář, po dlouhé době se vrátila její kamarádka z Prahy. Odešla tam úplně sama, bez přátel. Snaží se tam uchytit, ale vezme i práci třeba za menší plat, aby nebyla furt bez místa. Moje vnučka se usmála a řekla na výši jejího platu: " Tak za toto bych nedělala, já bych pracovala až tak od 18 000 čistého! " Připadlo mi to jako komentář fracka. Pochopil jsem, že je prostě už vychcaná, promiňte a nezná normy. Kdo by ji dal tolik peněz bez praxe? Je to několik měsíců co jsem tu byl naposledy a nic se nezměnilo - druhá má vnučka má druhé dítě, ona stále u rodičů, opovrhuje těmi, co se snaží pracovat a rozptyluje se na rodinných oslavách, výletech kam ji rodiče berou, aby se rozveselila. Chlapa taky nemá, čeká až ji nějakého asi dovedou do obýváku. Po tom co řekla, přehodnotil jsem názor na ni.  

Někdy to tak bohužel v životě chodí, že ty, které milujeme, nemůžeme nijak zachránit ani jim nijak pomoci. Oni svět vidí jinýma očima. Nám nic jiného nezbývá, než je nechat žít tak jak oni chtějí a respektovat jejich rozhodnutí.

Z času na čas zažívám něco podobného jako Vy.  

Za rok ji bude 28. Za tu dobu nesáhla na práci, brigádu a nechá se živit. Jen se děsím do jakého věku to povede takhle? Když se ji někdo zeptá, jak se má - nasadí výraz, že ona hledá, ale nikdo ji nikam nechce. Přitom nebyla na jediném konkurzu.  

Naučil jsem se, že když lidé nesotjí o pomoc, je zbytečné abych ztrácel čas a nervy na takové lidi. Radši ho dám těm, kteří o to stojí.  

A jak rozlisujes cloveka, ktery za to stoji a u ktery nestoji? ja myslim, ze treba rodina je pojem takovy, ze tam se v ucte a respektu-tedy v rodinnych hdonotach k sobe-o cene ci o stani cloveka ani nemluvi…

taktak, kdyz nekomu nabidnes pomoc a on ji odmitne, nestoji zato mu ji nabizet podruhe. Napr. kdyz te vnucce nekdo sezene praci ale ona se tam ani nepojede podivat, to bys ji priste hledal zase praci? Je to ztrata energie, ten clovek o pomoc proste nestoji.
Znam rodinu, kde dceri je 36 a jeste nesahla na praci. Zivi ji rodice a socialka. Rodice chodi do prace, drou se na baraku, na zahrade. Ona ani nezalije zahradku, ze to neni prace pro ni. Porad knoura, ze nesezene praci. Jeden soused ji sehnal dve  volna mista ale ona se tam vypravovala cely tyden a nakonec byly mista pryc. O dalsim miste rekla jeji mama, ze to by pro jejich holku nebylo, to by bylo pod uroven. Myslis, ze takovy clovek si zaslouzi, aby pro nej nekdo neco shanel??

Otazka je, zda je vubec vhjodne nekomu podsouvat, ze potrebuje pomoc, kdyz on oni nestoji. Oomoc se nabizi pokud je clovek viditelne v nouzi ci nejistote, pokud vnucka ci slecna nejevi znamky ani jednoho, pak z ni deda s zbytecne druzi, delaji jen chudaka a jeste nevdecneho, ktery nestoji o jejich pomoc a radu do zivota. Nevyzadana rada je stejne na nic jako nevyzadane urazeni se, ze rada neni nejen ocenena, ale vyslechnuta. Proc by dospely clovek se mel chytat kazde rady a pomoci, kdyz o ni nestoji a jeste se omlouvat, ze ji nejen nechtel, ale odmita?

Rodina je spolek, ktery prijme cloveka bezpodminecne, protoze vi, ze ten clovek je z nej a to nejlepsi z nej, jakoze kazde dite je to nejlepsi z rodicu-to tak priroda zaridila. Pokud v rodici neni lepsi schopnost, nez kterou dite ma, nebudu za to trestat dite, tedy vnucku, ale reknu si fajn, tak hlavne, ze je zdrava, sikovna na jine veci a ne ji srazet za tu jednu vec, kterou neumi.

Necetl jsem diskuzi celou, jen me prekvapuje tvrzeni adama, ktery mi radil, at beru zeny tak jake jsou a nemenim je. a stejnou vetou stale dokola rika, ze bez jeho pomoci a zmeny ci premeny ty zeny ci lide nejsou pro nej dobri.