Téma: Změna práce a málo času na přítele - bojím se odcizení ve vztahu

Ahoj,  

myslím, že moje přezdívka odpovídá současnosti. Cítím někdy až úzkost a když si na situaci, která mě čeká, vzpomenu, cítím uvnitř sebe tlak a chce se mi brečet (a často brečím). Ale k věci, která vám snad ukáže, proč se tak cítím.

Dlouho jsem si přála změnit práci. Po dodělání vysoký školy jsem nastoupila do práce, která byla. Je to práce nevyžadující kvalifikaci, na směny. V čistém prostředí, ale 13 hodin na nohou (směny - krátký, dlouhý týden). Nebavila mě, často jsem si stěžovala, ale dala se přežít. Měla jsem v ní skvělý kolegy, relativně moc pěkný peníze. Ale vždycky mi dělala starost budoucnost - už teď dopředu jsem řešila možnost, co budu dělat po mateřský. Hodně lidí mi říkalo, že to řeším předčasně a kdoví, co bude, ale jsem prostě taková "řešička zodpovědná"

Můj přítel dělá stejně jako já - směny nám vycházejí, takže se o volnu vidíme celé dny. Jsme spolu rok a zvykla jsem si na tenhle "režim" Předtím, než jsme spolu začali chodit, jsem byla dlouho sama, skoro dva roky. Žila jsem v nájmu v malým bytečku a i když jsem se cítila sama, i na to jsem si zvykla. Ale s přítelem jsem šťastnější Měla jsem vedle sebe člověka, se kterým jsme jezdili na výlety, povídali si. ale proč ten minulý čas? Pořád to je. Ale kdo ví, co bude teď.

Za měsíc (02/2015) budu nastupovat do nový práce. Studovala jsem na ni a je to taková nabídka, kterou jsem nemohla odmítnout. Prakticky se mi splnil sen, kolikrát jsem si jen představovala, až v současný práci oznámím, že končím. Ale realita je jiná. Mám z toho šílený strach. Neznám nic jinýho, než svoji práci. Připadám si hloupá (nemusela jsem moc přemýšlet, šlo o fyzickou práci). Noví kolegové a zcelal jiná pracovní doba (od pondělí do pátku, 8,5 hodiny). A v tom vidím svůj největší strach. Hrozně se bojím, že se s přítelem odcizíme. Když bude mít v týdnu volno jen ve středu a ve čtvrtek, budu pět večerů sama, včetně celýho víkendu. Uvidím ho jen pár hodin týdně. Z práce se totiž vrací před půlnocí a to už budu spát. Pokud bude pracovat naopak jen ve středu a ve čtvrtek, uvidíme se víc, ale má ještě svůj koníček, který miluje a já mu v něm nechci bránit.

Rodiče a kamarádi mi říkají, že si zvyknu, že nás to posílí, že si budeme vzácnější. Na tohle spojení jsem už přímo alergická. Bojím se, že nás to odcizí. Někdy si naštvaně a ironicky říkám: "Jim se to mluví, když jsou spolu x let a mají děti! Ale my jsme spolu rok!! ". Přítel se z toho taky nehroutí. Je to pohodář a optimista. Prý má strach hlavně o mně, jak to budu brát (když vidí, jak z toho šílím už teď, ale už se držím; zpočátku jsem brečela asi dva dny, teď už je to lepší). Připadám si jako nevděčný blázen. Splnilo se mi přání, je to skvělá příležitost naučit se něco novýho, třeba i najít to, co mě bude bavit (kéž kdyby! ) a já cítím tohle. Nechci do nový práce přijít s negativním pocitem. Snažím se ho obracet - myslet pozitivně. Někdy se to daří, ale přesto ve mně strach zůstává.

Prosím, napište mi svoje názory, nebo jak to máte se svými láskami vy. Jak se často vidíte. Nebojím  se, že bych se nezabavila - přijdu z práce, půjdu si zacvičit (to je moje vášeň , můžu se stavit za kolegy do bývalé práce. Ale strach mám z pocitu samoty a z toho, že si třeba nebudeme mít co říct s přítelem, když ho uvidím tak omezeně. Abych ještě doplnila - není možný si ve dnech, co se neuvidíme, s přítelem psát ani volat, má toho v práci hodně. A navíc spolu nebydlíme - bydlí v horním patře a dole má svoje rodiče a já k němu chodímm. Což je druhá věc, protože pokud se budu večery vracet za ním, budu pořád potkávat jeho rodiče, na což nemám náladu už teď. Jsou fajn, ale vidět je častěji než kohokoliv jinýho. Nevím no. Byla bych ráda za vlastní bydlení. Vidím to možná tak, že budu chodit do svýho bytu, ale tím se zase neuvidím s přítelem (resp. se ke mně v noci nepřitulí) a hlavně budu sama na bytě.

Omlouvám se za dlouhý a zmatený  psaní, chtělo to ven A přeju vám krásný nový rok.