Téma: Zamilovaná mimo vztah - jak se odmilovat a být myšlenkami se současným přítelem?

Hm, hm. To je ale chaos.

Tak popořádku:

Pokud se s přítelem vídáte tak málo a máte tolik odlišností, jak to bude fungovat, až budete opravdu spolu?

Snad ani nechci odpovídat. Je to loterie. Někomu to vydrží a vyhovuje, jinému ne.

Máš v hlavě několik zažitých, ale nepravdivých stereotypů:

Ad Věk)

To, že je Tvůj přítel starší o 5 let by byla normálně velká výhoda. A 5 let není moc. Vlastně to není nic, na co má vůbec smysl poukazovat. To, že Ty chceš vidět svět a on rodinu nemá s věkem ani s věkovým rozdílem vůbec nic společného. To je pouze tím, že jste oba rozdílní i v tomhle.

A jak tedy při těch rozdílnostech bude probíhat případná výchova? Plánujete výchovu v „itálií“?

Ad s dětmi se nedá dělat to co bez nich)

Ale samozřejmě že i s dětmi se dá dělat vše co bez nich. Je to chce trochu více plánovaní, možná trochu více pomoci, možná trochu více myšlení. Ale dá se s nimi žit stejně aktivně jako bez nich.

(Tím neříkám, že teď máš mít děti, to vůbec ne – jsi na ně moc mladá a Tvůj přítel IMHO taky)

ad "Nemám moc kamarádů a tak je mi jak milencem, tak i kamarádem. To jen tak pro uvedení…  ")

Správný partner je milencem i kamarádem, bez ohledu an to, kolik máš kamarádů.

A teď pan doktor/profesor:

Píšeš, že Tě přitahuje fyzicky. Ale mozek to vidí jinak. Nepřitahuje Tě spíše jeho inteligence? To bývá mnohem silnějším afrodiziakem. Samozřejmě inteligence spojena fyzičnem (což zpravidla bývá), to je vražedná kombinace a velice dobrá pro trvalé a intenzivní vztahy.

Takže je otázkou, jaký je rozdíl mezi inteligencí Tvého přítele a doktora?

A kdo z nich Tě vydrží přitahovat do budoucna?

(To si musíš zodpovědět Ty)

Otevřeně vyznávat lásku muži jako první bys asi neměla. Naznačovat ano. Ale otevřeně vyznat jako první asi ne.  

Tak to jsem zvědavá, co ti ostatní poradí, tak trochu jsem se v tomhle našla, i když jsem to měla v odlišném pořadí

Jinak ale přemýšlím nad tím, že pokud je tvůj vztah s přítelem už teď takový "nijaký", myslíš, že se to zlepší, když budete spolu? A to s tím učitelem - přitahuje tě pouze fyzicky, nebo i jinak, prostě že tam cítíš určitý magnetismus, který nemá se vzhledem nic společného? Pokud ano, pak by stálo za zvážení, proč tě takhle nepřitahuje přítel…

"Samozřejmě inteligence spojena fyzičnem (což zpravidla bývá), to je vražedná kombinace a velice dobrá pro trvalé a intenzivní vztahy."

Naprostý souhlas. Horší je, když už je dotyčný zadaný.

Zpravidla to problém je, ale záleží a tom, jak moc je zadaný. Pokud je zadaný tak, že mu to nefunguje, pak to problém není. Proto bych se nevzdával. Dnes se rozvádí 70% partnerství, tak nějaká naděje existuje i v těchto případech.

Pokud ale rodinu má a je šťastný, pak je potřeba toto respektovat.  

Tím ale nechci říct, že podporuji rozbíjení rodiny, to vůbec ne. Jen říkám, že člověk se nemá vzdávat bez boje, pokud o něco stojí.  

Já ale tohle slyšet nechtěla nepříde mi správný rozejít se s přítelem hned, jak mě začne přitahovat někdo jiný… tak nějak jsem si myslela, že podobné situace se zkrátka stávají a nemusí vždycky končit rozchodem… ano přitahuje mě jeho inteligence ale zase z něj mam pocit, že tak trochu opovrhuje těmi bez vzdělání a to se mi nelíbí… každý na světě má přeci své místo a ne každý může být doktor… další věc je ta, že je to spíš takový ten typ na "vyblbnutí", hodně cestuje, účastní se výzkumů, je na něm vidět, že svou práci miluje víc, než cokoliv jinýho a myslím, že by svůj životmí styl nezměnil ani kdyby měl ženu a děti… všichni učitelé tam rádi mluví o svých partnerkách apod. on mluví jen o tom, jak cestuje nebo řídí výzkumy… samozřejmě věkovej rozdíl tam je ještě větší než mezi mým přítelem a mnou… je tam 13 let… což je další věc, co sem si po mém prvním příteli "zakázala" (byl tam stejný věkový rozdíl a nakonec to zkrátka bylo znát) bohužel hlavě tohle přikázat můžeš, srdci ne a samoozřejmě on klidně může být ženatý a může mít děti (v jeho věku bych asi nic jiného nečekala) ale vzhledem k tomu, že se nikdo o nikom nezmínil, tak buď to tak není, nebo nebude úplně skvělý partner

Takže je mu 35? Protože kdyby ne, tak si snad budu myslet, že vím, o koho jde

Přesně tak, opovrhování lidmi bez vzdělání není fér a sama to nesnáším. Takže je tu první chyba, a můžeš si říkat, že jich má ještě daleko víc - což je typická rada na podobnou situaci a mně osobně příjde naprosto na nic .

Takhle, určitě není fér se rozejít s přítelem kvůli tomu, že tě přitahuje někdo jiný, ale neřeknu, kdyby se to stalo po 5, 10, 15, … letech vztahu. Po 2 letech mi to přijde docela brzo.

No, zkus si představit, kdyby měl o tebe ten profesor opravdu zájem a kdyby byl nezadaný. To by ti mohlo pomoci zjistit, jak na tom vlastně doopravdy jsi i ve svém stávajícím vztahu.

je no a proboha nikdo nesmí tušit o co jde  

já vím, že je to brzo tak trochu to svádím na to, že je to třeba fakt tím, že přes tejden si žiju fakt úplně jinym životem, kterej jakoby snad ani nesouvisel se vztahem, ale mluvíme o stěhování a já se fakt těšim v hodně věcech jsme si i podobný, máme stejný zájmy apod. jen já lítám tak trochu v oblacích a dost často mě rozčiluje, jak moc je přítel přízemní v tomhle v tom třicátníkovi vidím zkrátka víc a možná to bude kámen úrazu… každopádně toho svýho prvního přítele jsem taky považovala za zajímavýho do tý doby, než sem si s ním začala  

no tohle je blbá otázka to je taky důvod, proč si myslím, že jde o něco víc, než přitažlivost… já nemůžu podvádět, na mě je vidět každá minilež, prostě všechno… je fakt, že často si představuju, že spolu jdem třeba do hospody a bavíme se… vyloženě sex sem si s nim představila jen jednou nebo dvakrát, ta představa v hospodě, kde mi vypráví o tom, kde všude byl a co všechno dělal dominuje sakra sem divná

Ale ještě úplně mimo… ono by to asi nešlo ani v případě, že bysme nebyli zadanej ani jeden… nebo nemohli by ho za tohle vyrazit třeba? mě sice taky, ale přecijen jemu by šlo asi o víc…

A pak taky, jestli já ho nějak přitahuju je otázka sama pro sebe… jak řikám, jednou se mi naprosto nelogicky dotkl ruky, ale od té doby mě ignoruje, vůbec se na mě nepodívá a mam z něj až pocit, že mě nenávidí… nemluvě o tom, že tam ve středu mam za ním s ještě jednou holkou jít, neřekl proč, ale pak sem se dovtípila toho, že ta holka při zkoušce seděla vedle mě a opisovala… ani jedna nemáme dost bodů, abysme prošli, stejně ten test bych musela psát znova… takže to nebude nic příjemnýho ani kdybych to měla řešit s chlapem, co mě nepřitahuje… je mi z toho fakt na prášky

Holky, hrát si na to co je fér a co je nefér je koncept, který není životaschopný a je proti přírodě (něco jako koncept komunismu). Na to - zůstat ve vztahu - musíte mít mnohem silnější důvody, než pouze to, zda společnost řekla, že je to fér. Vy musíte vědět a celou bytostí věřit tomu, že Váš partner je ta nejlepší volba pro Váš život. Pokud tomuto hluboce nevěříte, žádné společenské očekávání Vaše vztahy nezachrání a Vaše životy nebudou šťastné.

Je fér být férový k člověku, který je férový ke mně. Ale není důvod být umělě férový k člověku, který pro mě toho není ochoten udělat dostatek - na to je jeden lidský život moc krátký.  

No, máš zase pravdu.

Když tak nad tím přemýšlím, tak vlastně férovost za cenu naše smutku nebo neštěstí je neférovostí k nám samotným…

Strašně mi připomínáš mě Počínaje přizemností přítele a konče typem osobnosti profesora, do kterého jsi se zamilovala. Ale jak jsem psala výš, já to měla opačně

A nejsi divná, když tě pomalu víc přitahuje představa toho, jak ti povídá, než sexu s ním. Ono to spolu tak trochu souvisí

Já právě vůbec nevím, jak se řeší vztah studentka-profesor. Z etického hlediska to je asi tabu, ale vím o tom, že jeden můj profesor opustil rodinu kvůli studentce, a normálně dál učí, publikuje, zkoumá… Tím tě vůbec nechci k ničemu nabádat!

Být tebou, tak počkám, jak se situace bude vyvíjet. Máš výhodu v tom, že to můžeš pozorovat. Ale když se budeš snažit "násilím" odmilovat, tak si myslím, že se to jen posílí.

Ale upřímně bohužel nevím, jak ti jinak poradit

Když se dostaneme do situace, kdy nevíme co máme dělat, nejlepším řešením je udělat další krok. Udělat chybu je vždy mnohem lepší než čekat a nedělat nic.

Chyba není konečný stav. Jen to jen přechodná stanice. Pouze nám ukazuje, že to, oč se snažíme, máme udělat znovu ale jinak nebo lépe.

Vždy když někdo napíše dotaz, tak vynechá hodné důležitých informací. Proto první odpověď nemusí být nejsprávnější – její úlohou je vyprovokovat tazatele o doplnění informací. Což se povedlo.

No a teď, když už víme více, tak vidím, že máš dva problémy. 1. Ne ideálně fungující vztah s aktuálním přítelem. 2. Doktor, který opravdu přítelem nebude.

A do toho všeho si kladeš sama sobě zbytečně moc limitů a překážek.

To, že lidé mají rozdílné názory a jiný pohled s věkem souviset samozřejmě může. Ale nikdy to s věkem nesouvisí natolik, abys pro sebe vytvořila umělou bariériu, že starší/mladší partner už ne.

Názory se nezískávají pouze věkem, ale prožitky. Někdo může být již ve 30-ti ostřílenější než jiný v 60-ti. Jiný může prahnout po dítěti v 18-ti a jiná ani ve 35-ti ne. Někdo může být usedlý již ve 25-ti a jiný skáče padákem v 50-ti.

Tobě se touha po cestování taky s dětmi nezmění. Právě naopak, ještě naroste. Co s přítelem pak? Tady se totiž můžete oba přizpůsobit – Ty můžeš mít rodinu, on může cestovat. Technicky nemáte problém. Problém máte v tom, že každý máte jiné touhy. A to změnit nelze. Pokud nejste ochotni se shodnout zde na TRVALÝCH kompromisech, pak jen stagnujete na statusu quo a odkládáte výbuch tikající bomby.

No a doktor, dle toho co píšeš, tak to na vážný vztah nevypadá, ale zase, jak moc z toho jsou Tvé domněnky a povrchná znalost toho člověka? Pokud člověka nepoznáš více, nemůžeš vědět. A vytváření si domněnek a předsudků je cesta do omylů a neštěstí, po které kráčí mnoho neúspěšných lidí.

Pokud je to ale doktor na flirt a Ty ho tak vidíš, pak se to, co jsem o oslovení napsal mění. Pokud jde o flirt, pak není na co čekat a oslov ho. On je dospělý muž. My muži máme jasno hned v tom, s jakou ženou se chceme vyspat a s jakou ne. Pokud s Tebou něco nezávazného chce mít, tak když mu to nabídneš, přijme to a budete to mít. Pokud nechce, pak Ti poděkuje za projevenou náklonost a omluví se, že to nevidí stejně. A do druhého dne na to zapomene, protože má jiných starostí dost.

Ale nic horšího se Ti stát nemůže. Nic víc se pokazit nemůže. (Pokud si nevytvoříš jiné domněnky ve své hlavě)

S přítelem mluvíme hodně a o hodně věcech. Je smíření s tím, že si třeba na rok jednou někam odjedu, abych tu svoji potřebu nasytila… otázka je, co by ten rok se vztahem udělal, ale aspoň by mě to tak netrápilo. je ochoten cestovat i se mnou, ale má hypotéku a nemůže jen tak na půl roku vypadnout… možná se jednou dostanem i tam, že to možný bude, možná ne… samozřejmě asi nejsem jediná ženská, která si myslí, že by pro ní přítel mohl udělat víc já mu pomáhám v hodně jeho záležitostec (organizuje časově náročnou akci, takže mimo to, že nemáme v to období moc času sami na sebe, mu pomáhám zpravovat rekvizity apod.) je pravda, že on mi takhle pomáhat těžko může… věcem, kterýma se živým ani těm, co dělám ve škole, nerozumí, i když mu přídou třeba zajímavý, ale to je jedno… v mnoha ohledem jsem dost samotář, svoje věci si dělám zásadně sama a  jsou chvíle, kdy bych vraždila, pokud by mi do zornýho pole přišel nějakej člověk a je jedno jestli je to můj přítel nebo ne na druhou stranu dost často mám depky ze všeho možnýho počínaje tím, že neumím řešit mezilidské vztahy a konče tím, že jdu z přednášky, kde tak nějak pochopím, že žiju ve světě, ve kterém bych dobrovolně bejt nechtěla a když odjedu pak na víkend k příteli… tohle prostě zmizí a jsem v pohodě… to je pro mě asi nejdůležitější v našem vztahu… to že, když můj pracovní nebo univerzitní život bude na dně, přijdu k němu a bude mi to jedno až do pondělka proto se rozcházet nechci (první vztah jsem uměle prodlužovala cca o rok, protože sem byla přesvědčená o tom, že si ten chlap pak už nikoho nenajde… což se ostatně i stalo, ale pochopila jsem, že to není můj problém, ale jeho)  

K tomu doktůrkovi…  já mu to přeci nemůžu jen tak říct, on by do toho nešel i kdyby chtěl, fakt mam pocit, že je to proti pravidlům na univerzitě, v Čechách na svým oboru lepší pozici těžko najde a nebude to riskovat… tak si zhruba nějak vysvětluju to, proč nejdřív projevil zájem a pak se na mě dva měsíce ani nepodíval… buď si něco namlouvám nebo to bylo z jeho strany citový selhání, o kterým nechce, aby se opakovalo… mimo jiné, jak bych mu to měla říct? mailem? Nebo při tom disciplinárním řízení, kde se budeme bavit o tom, jestli bych neměla svoje studium ukončit?  

Mě na tom vážně nejvíc žere to, že nevím na čem sem… pokud se mu svěřim se svejma pocitama ještě to pro ně neznamená nabídku sexu na pracovním stole

Podle toho co čtu, a prosím neber to špatně ale konstruktivně, vidím, že Tvůj největší problém jsi Ty sama. Jsi naučena vytvářet si ohromně množství nepodložených odpovědí před tím, než situace kterých se bojíš nastanou. (tj. vytváříš si předsudky)

Nelze žít štastně a smysluplně tak, že budeš za ostatní lidi odpovídat a odhadovat (často myslně), jak se zachovají. Život takhle nefunguje. Ale zde v textu se ani nedá vysvětlit jak funguje, to by chtělo diskuzi u kafe. takže zkusím jen zkrácenou verzi:

Přestaň se bát důsledků a začni dělat chyby. Neboj se chyby opakovat. Dělat chyby a učit se na nich znamená růst. O doktor rád dělá chyby.  

A chybuj často. Budeš často růst.

Růst znamená žít.

Začni více věřit lidem a nech je, ať ONI se rozhodnout. Nech je, ať ONI ti zodpoví Tvé dotazy. Nevkládej jim do úst své odpovědi.

Změň tohle a vše se pro Tebe změní.  

Možná bych se měla trochu začít řídit tím pravidlem, že morální je všechno, co nám přináší potěšení

"Je smíření s tím, že si třeba na rok jednou někam odjedu, abych tu svoji potřebu nasytila… otázka je, co by ten rok se vztahem udělal, ale aspoň by mě to tak netrápilo. je ochoten cestovat i se mnou, ale má hypotéku a nemůže jen tak na půl roku vypadnout"

A to je přesně ono - on je smířený, že ty odjedeš. Třeba jednou možná budete cestovat spolu.

Připadá mi, že tvoje potřeby jsou tady hodně odsunuty do pozadí, ale nejsem s vámi, takže nechci takhle rychle hodnotit. Na druhou stranu pak píšeš, že když jsi o víkendu s ním, že je ti dobře a jsi v pohodě - takže čas strávený s ním je vlastně útěkem před tím, co ti nevyhovuje. Pak je logické, že s ním budeš v pohodě…

Mám pocit, že jsi ten typ člověka, který k sobě potřebuje někoho, s kým může sdílet myšlenky, nápady, představy, na kterého může být naladěný nejen duševně a fyzicky, ale taky intelektuálně. Asi ti ke štěstí ve vztahu nestačí to, co stačí třeba jiné skupině lidí - vědomí, že s někým jsou, že si více či méně celkem rozumí, že mají nějaký sex, a že spolu zařizují byt a venčí psa. Prostě takový ten "obyčejnější" vztah.

Anebo máš ráda změny, a to i ve vztahu, a tvůj přítel ti je nedokáže dát, protože je, jak jsi psala výše, přízemnější povahy.

Ale nemyslím si, že je správné setrvávat ve vztahu, ve kterém jsi jen proto, že pro tebe představuje únik před tím "světem, ve kterém bys dobrovolně žít nechtěla".

Takhle se tě zeptám: baví tě obor, který studuješ?

No baví mě hodně, hodně mi přináší, ale studijní výsledky mam hrozný vím, že dost lidí tomu oboru dává víc, než jsem sama ochotná dát… mám dost jiných cílů mimo školy a baví mě hodně věcí, který s oborem nesouvisí… a ráda si dělám zadní vrátka, kdyby něco…

No víš, já ani po změnách tolik netoužím… kdybych se s ním rozešla, nechci s nikým chodit, děsí mě představa, že bych se musela někomu aspoň částečně přizpůsobit nebo ho navykat na svoje návyky, někomu popisovat, co mam ráda, i když předem vím, že je to třeba divný… tohle všechno můj přítel ví a nevadí mu na mě nic, ani ty divnější věci… je pravda, že bych chtěla vztah, kde bych s někym souznila po všech stránkách, který si zmínila… abych mohla s někým cestovat, psát knížky, bavit se s ním o smrti brouka, ale zároveň aby nebyl nepraktickej… což můj přítel tak nějak splňuje kompromis toho… všimla jsem si, že moc neexistují totiž chlapy, který by byli schopný a praktický v reálným životě a zároveň by v sobě měli to něco víc… buď je to jedno nebo druhý

Kdyby to skončilo rozchodem, určitě bych na žádnej vztah dlouho nepřistoupila, na druhou stranu by mi hodně chyběla právě ta podpora

Skvělých chlapů je přesné tolik, kolik je skvělých žen. O nic víc, o nic méně.

však já vím jen mam strach přijít o vztah, který má těch 90% kvůli těm 10ti, co mi chybí

Z Tvých prvních příspěvků ale nebylo cítit, že je to až 90%. Pokud je, pak je to super.  

Napadlo mě, že by ses tomu doktorovi mohla přiblížit přes zájem o tvůj obor. Zeptat se ho na něco, požádat o radu atd.

Ale nevím, proč se ti vyhýbá.

Já tě tady vůbec nechci nabádat k tomu, aby ses s přítelem rozcházela, spíš mi šlo o to, aby sis sama zjistila, co všechno ti ten vztah dává, a co ti bere. V konečné fází je to jenom na tobě, jak se rozhodneš, když zvážíš všechno pro a proti. Přeci jenom my tady do tvého vztahu nevidíme na 100%…

QAdama má ale velkou pravdu v tom, že nemá smysl čekat a bát se dělat chyby. Sama vím, že z chyb se člověk učí nejvíc, a když se budeš bát ty chyby dělat, tak se neposuneš, nebo se ti do života budou plést ještě složitější věci. A ono se vlastně nedá mluvit ani o chybách. Pokud člověk skrze něco roste, není to chyba.

A muži, kteří jsou praktičtí a zároveň v sobě mají něco víc, existují Jenom jich není tolik, jako těch kteří mají buď to, nebo ono. Možná, že je to celé o tom nespokojit se jen tak s něčím, ale chtít od života to, co doopravdy chceme, v plné míře. Ale v tomhle jsem docela dost idealistka, kolikrát mi bylo vyčteno, že chci věci moc dokonalé. Já si to o sobě nemyslím, podle mě dokonalost neexistuje, ale harmonie, souhra, vyladění se jeden na druhého a vědomí, že ten druhý je pro nás ten nejlepší ze všech, to si myslím, že možné určitě je.

Je starší, je chytrý a je to muž. Tam už není potřeba přiliš vymýšlet jak ho dostat. Stačí to prostě udělat a pokud není magor, tak to pochopí a zareaguje víc než dobře. Případné rozpaky z překvapení dámy jistě prominou, to se může stát.

Pokud to magor je, zareaguje špatně, ale to už je pak jedno, protože kdo by chodil s magorem, že.

a zbytku příspěvku tleskám:  

Jo jinak by mě docela zajímal ten tvůj příběh

No to je pravda… dost často se dívám kolem sebe, jaký chyby dělaj mí rodiče, příbuzný apod. a snažím se chyby prostě nedělat… mam strach dělat chyby  

Asi je fakt, že když mu to řeknu, můj vztah se tím těžko může ohrozit a rozhodnout se můžu i v průběhu… dost sem se bála toho, že mě ještě čekaj nějaký ty roky studia a co když mě bude učit nějakej povinnej předmět… sice teď jsou prázdniny, přes který to asi naprosto zapomene

Ale věřit lidem nevím no o to jsem se spálila celkem nedávno

Vše co je kolem Tebe, počítač, internet, medicína, auta, mír, vše co používáš vytvořili lidé, kteří viděli dobrou věc. Takže nějaká šance na důvěru v lidi tady existuje.

A já neříkám věřit každému. Ale věřit v tom smyslu, že když dáš lidem možnost volby, tak vědí co je pro ně dobré a Ty nemusíš „rozhodovat“ za ně, ale necháš volbu na nich a přijmeš jejich rozhodnutí ať je kladné nebo záporné.  

ako to dopadlo? uz preslo par mesiacov