Téma: Zamilovaná do kamaráda - říkám si, že třeba cítí to co já

Co člověk to názor, ale já si myslím, že toto není nutné říkat (že jsi do něj zakoukaná). Myslím si, že to pozná a že by to tak nějak mělo vyplynout ze situace.

Když Ti s ním bude fajn, tak si smluvte za krátkou dobu znovu schůzku - třeba procházka v parku. Ono to časem nějak dopadne

Neříct tak brzy své city (a tím neukázat karty) může být velkou výhodou (pokud by jsi mu řekla, že jsi do něj zamilovaná, v budoucnu by vám to třeba mohlo zkomplikovat kamarádství).

:) ) Když jsem četla tvoje psaní, měla jsem pocit, že to píšu já… Řeším něco podobnýho. Hodně podobnýho. Jen je mezi náma velká vzdálenost (doufám, že zůstane jen ta "hmatatelná" - spočitatelná podle kilometrů :) Asi bych ještě taky počkala a uviděla, jak to vyplývá. Z toho, co ale píšeš, si myslím, že by tě mohl mít rád - zamilovávat se. Chválí tě, vzpomene si na tebe… Počkej ještě chvíli a třeba vám osud nachystá takovou příležitost, že bude láska vyjádřena i beze slov… Moc ti držím palce!

Ahoj tak já na to mám trochu jiný pohled

Až se sejdete chvilku spolu mluvte a když to bude vypadat dobře, tak mu to řekni. A uvidíš co on. Víš třeba bys později mohla litovat, že jsi to neudělala.  Já to alespoň tak dělám, abych si pak jednou nevyčítal, že jsem to neudělal…

Samozřejmě to musíš dobře odhadnout a někdy nemusíš nic říkat, stačí ho vzít za ruku, políbit atd.

Přeji hodně štěstí

ahoj jestli mohu za sebe správě se má čekat a mapovat terén ale mě se nevyplatilo čekat, přišlo totiž odmítnutí a do dneška jsem se s tím úplně nevyrovnal ale nejhorší je nejistota takže jestli se na to cítíš tak mu to řekni a uvidíš co já bych dal za vyznání lásky at už se rohodneš jakkoli přeji hodně štěstí

Ahoj,

prosím o další názory. Jsem v týhle chvíli hodně smutná … Řeším prakticky to samý, co zakladatelka. Strašně se bojím přiznat kamarádovi, že jsem se do něj zamilovala. Asi. Já vím, jakýpak "asi". Jsem sama zmatená. Známe se dva roky, hodně jsme si psali, teď asi měsíc míň. Prý proto, že je unavený, dlouhodobě dělá práci, kterou nemůže vystát a je to lepší a horší. A taky, že dělá na zahradě, na autě. Narozdíl ode mě (jsem sama, učím se…). Věřím mu. Volali jsme si, viděli se. Bydlíme od sebe strašně daleko - 300 km. Vím, že by moje "přiznání" asi nic nezměnilo. Možná jsem zamilovaná jen do představy o něm, ale prostě se mi moc líbí a máme si co říct, je to jediný člověk, se kterým to tak mám. Povídám si s mnoha lidma, pár kamarádů mám, ale s tímhle klukem je to prostě to pravý, co jsem hledala. Cítím to. Ale nevím, co teď. Když mu to řeknu, riskuju kamarádství. Obrovská ztráta. Když mu to neřeknu,, dusím to v sobě a nevím, co bude dál. Vážíme si sebe, máme k sobě úctu. Snažíme si říkat i těžší věci. Mně teď trápí tohle. A taky mě trápí, že jsem mu třeba nechala psaní na icq, on pak nečekaně odešel a už na to nereagoval. Ano, asi nevýhody "tohohle stylu komunikace". Každý den na něj myslím. Představuju si. A bojím se, že to nebude. Ale věřím, že ano. Ale je mezi náma ta vzdálenost a nevím, co cítí on. Říká, jak si mě váží, že mu na mě a na nás záleží. Psal mi, jak jsem krásná. Že by se chtěl sejít, vidět se (což se stalo). Chtěli jsme jet na hory, což nevyšlo (kvůli něčemu jinýmu). Když jsme volali, červenal se. U vlaku při loučení jsme se objali, nechtěl mě pustit (prý). Ale mám pocit, že mu já píšu, ať se sejdeme (protože v tom městě studuju, takže jsme to spojili, když jsem zrovna byla ve škole). Ale prostě se bojím. Bydlíme daleko. Holčinu nemá, už dlouhou dobu. Prý nenarazil na tu, se kterou by cítíl, že to má smysl a jinak to nechce. Má pravdu - já už taky ne. Stejně ty vztahy pak skončily. Je galantní… Asi se zblázním : (Odpusťte mi prosím zmatenost a prosím Vás, moc, o rady. Děkuju!