Téma: Nešťastně zamilovaný a přesvědčený, že takovou už nikdy nepotkám

Ahoj lidi,

předem říkám pro ty, co by to náhodou chtěli číst, že to je delší a místama i trochu zamotaný, ale každopadně pokud si to přečtete, tak vám děkuju za čas a napište na to svůj názor, nebo radu, za všechny ohlasy budu moc vděčný!
Všechno to začalo v prvním ročníku, když jsem začal chodit na střední školu, byl to rok 2011. Na střední školu jsem se těšil, protože to byla fajn změna a nový šance poznat další lidi, vědět ale co mě potká, možná bych se ani tolik netěšil.
Poznal jsem totiž jednu holku, byla taková moc nevýrazná a obyčejná (názory ostatních, né mě) ale strašně dobře se mi s ní vždy povídalo a psalo, byla prostě v něčem jiná než ostatní holky, dodnes nevím čím to je prostě mě to k ní vždy hrozně táhlo a stále táhne. Chodí na jiný obor sice než já, ale mívali jsme spolu pár společných předmětů, takže jsem ji míval dost často na očích. Už tehdy jsem věděl, že ona je prostě něčím výjmečná a že to nebude jen tak.
Taky že ne, zamiloval jsem se do ní, ikdyž jsem si tím nebyl zezačátku moc jistý a nedával to najevo, cítil jsem k ní o něco víc než k ostatním holkám… některý přestávky jsme trávili spolu, bavily jsme se o všem možným, takhle to šlo až do vánoc, tehdy se to začalo celý nějak komplikovat, začínal jsem k ní totiž cejtit víc a víc a už se to těžko nedávalo najevo, domluvili jsme se že spolu zajdeme den po štědrým dni ven, chtěli jsme se moc zase vidět, tak jsme se šli pěkně projít, všude sníh, krásně šero už navečír, prostě parádní atmosféra, a pořád jsme se něčemu smáli a povídali si, po nějaké té hodince už ale musela dom, bylo mi to líto a tak jsem vytáhl z kapsy krabičku v který byl řežízek, byla hrozně ráda když ho dostala a řekla mi že ho bude nosit a vždycky si na mě vzpomene, udělalo mi to hroznou radost a dlouze se obejmuli, ale už sme se museli rozloučit, vše to bylo krásný ale na silvestra se to vše nějak zlomilo, už to nebylo dobrý, krásný fajn, už se to nedalo vydržet, musel jsem ji říct co k ní cítím, ale stalo se čeho jsem se obával, přes to vše mě odmítla, ikdyž vypadala že má celkem zájem být víc než kamarádka, nestalo se.
Byl jsem z toho dlouhou dobu smutný a zničený, ikdyž jsem to na povrchu nedával najevo, hrozně mi to ublížilo, je hrozný když někoho moc milujete a záleží vám na tý osobě a ona vás i přes vše odmítne. Ale tím si asi každý z nás prošel minimálně jednou.
Poté to bylo divný, moc často jsme se už nebavili, spíš si semtam napsali, usmáli se na sebe v hodinách, snažil jsem se to celé vypustit a přijít na jiné myšlenky. To se částečně podařilo na školním plese, v té době jsem se poznal s jednou holkou, která mi přišla docela sympatická, a po par týdnech jsme se dali dohromady, dneska si nedokážu odpovědět jestli to bylo abych zapomněl a nasadil si růžový brejle a nebo jsem se fakt zamiloval, ale byli nějaký ten měsíc ale pak jsem to vše ukončil, protože jsem věděl že to nikdy nemůže fungovat, tak jak bych si přál, protože já byl s ní ale v hlavě jsem si stále přál být s uplně někým jiným… teď mě možná začnete odsuzovat, že si hraju s něčíma citama ale tak to není, měl sem ji fakt rád a proto jsem to radši ukončil abych ji potom neublížil daleko víc, ona pochopila že to není ono a přenesli jsme se přes to v pohodě.
Poté jsem se asi po par tydnech začal znova víc bavit s mou vyvolenou. Stále to nebylo ono, bylo to takový to hodně strohé přátelství a já to tak nějak bral, byl jsem rád aspoň za tento kontakt s ní.
Nějakou dobu na to jsme se začali opět bavit víc než jak přátelé, popsal bych to asi něco jako uroven mezi nejlepšími přáteli a láskou.
Bylo to zvláštní, bál jsem se že se to znova pokazí že mě zase odmítne, ale já věděl že to prostě nemůžu jen tak vypustit, pořád jsem si opakoval, pokud ji miluješ, bojuj! … Nakonec jsme to loňskou zimu dopracovali do fáze kdy už jsme si byli fakt moc blízcí, trávili spolu čas, psávali si, ona mi říkala takový ty pěkný věci, jako že jsem první na co myslí když se probouzí a poslední na co myslí, když jde spát, že ji vždy hrozně chybím a že mě má moc ráda a nechce mě ztratit, chovala se že chce víc, ale pak prostě, nevím, neměla zájem když jsem ji navrhnul jestli by to nechtěla zkusit, že ji miluji, řekla mi že i ona ke mě cítí hrozně moc ale že ji na mě moc záleží a nechce o mě přijít, kdyby se ten vztah nevydařil, ikdyž spíš si myslim že jen lhala sama sobě, neměla zájem a jen mi nechtěla ublížit, protože říkala že navíc potřebuje po posledním vztahu delší pauzu, ale měsíc na to již měla přítele, hrozná kudla do zad, už jsem fakt nic nechápal, nevěděl jsem jak to celé co bylo brát, jestli to byly jen lži nebo to myslela vážně, byl jsem z toho zmatený.
Vztah jim vydržel asi měsíc a pul a pak vše skončilo, nevím co se mezi nimi stalo, a nechtěl jsem to vědět, jak se říká čím míň víš, tím líp spíš… Byla z toho dlouho přešlá ale nakonec to nějak vzala a byla v pohodě. Nyní je tu už čtvrtý ročník, přijde maturitní ples, a zachvíli už to vše celé skončí. Kdysi jsme se spolu domluvili, že spolu jednou na ten maturitní ples pujdeme společně, myslel jsem si že po tom všem už na to zapomene a nebude chtít ale ona sama mi to znovu navrhla a že by byla moc ráda kdybych šel s ní právě já. Kdo by řekl ne když může jít na takovou událost se svou vyvolenou, nejhorší ale na tom je že teď už nemám šance žádné, už má opět přítele a nemá už na mě ani čas, už si skoro nepamatuju, kdy jsme spolu normálně mluvili, krom prohození ahoj a pár úsměvů. Všechno mě to mrzí že to takhle skončilo, ona si vše uvědomuje co jsem pro ni dělal a i to že jsem byl jako jedinej vždy při ní a neublížil jí, sama mi to řekla, ale nevím co mám dělat, vím nebo jsem aspon presvedceny, ze takovou už nikdy nepotkám, a to mě na tom bolí nejvíc, ta bezmoc, když ji nemůžu mít ale už nikdy nepotkám právě takovou slečnu, ona je prostě skvělá, a vždy pro mě bude, ona byla a vždy bude pro mě ta pravá. : - (