Téma: Nemiluje mě, ale rozejít se nedokáže

Před dvěma měsíci jsem začala chodit s mužem o 5 let starším. Je rok a půl rozvedený, bydlí asi 90 km ode mě, ale často za mnou jezdí, nevadí mu to. Začátek našeho vztahu byl velmi zvláštní, asi pro nás oba. Já jsem byla po několika nepovedených vztazích mockrát zklamaná a nešťastná, tak jsem si řekla, že budu teď opatrná a dám si pozor, abych se bezhlavě nezamilovala. To vneslo do začátku jakousi nervozitu, pořád jsem se kontrolovala, abych se neprojevovala příliš spontánně atd. Pak se to ale (z mé strany) stejně uvolnilo, zjistila jsem velmi brzo, že ho opravdu strašně miluji a přestala jsem tyto věci řešit. To jsem si ale začala všímat, že jakási opatrnost panuje u přítele. Nikdy mi neřekl, že mě miluje (já také ne, chtěla jsem to nechat na něm), vždy byl ale neuvěřitelně galantní, pozorný, hodný, jezdil za mnou 2x týdně fakt daleko, pomohl mi se zařizováním mého nového bytu... prostě se to zdálo bez chyby. Já jsem ale přesto vnímala jakousi zeď v jeho citech, emocích. Jakmile pozoroval, že bych něco chtěla říci vážnějšícho, naplánovat něco byť jen čtrnáct dní dopředu, ochladl, znervózněl, pak mě objal a odvedl pozornost jinam. Před několika dny na mě všechno toto dolehlo, měla jsem zoufalou potřebu vyznat mu lásku, zjistit, co cítí on ke mě. Nedokázala jsem o tom začíit mluvit, tak jsem mu napsala mail s tím, co cítím. Děkoval mi za upřímnost a napsal mi, že to není moje chyba, že problém je v něm, že má pocit, že to neprožívá tak naplno, jak by chtěl, přesto, že mu je se mnou krásně. Včera, když jsme se od té doby viděli, jsme dlouho do večera povídali. ˇŘekl mi, že se mu nedaří se do mě zamilovat. Mně se v tu chvíli zhroutil svět. Mluvili jsme dlouho, oba jsme brečeli, nevíme si rady, protože on se se mnou nechce rozejít. Prý neví, jestli by neudělal chybu, neví, jak dál. Bojí se rozejít, protože se na mě vždycky těší, strašně rád je se mnou, ale je tam nějaký blok. Chtěla jsem mu to ulehčit, tak jsem přes slzy ze sebe dostala, že se rozejdeme, že to takle dál nejde, ale on mi řekl, ať mu dám pár dní... Odjíždí do Bruselu na 5 dní, prý až se vrátí, ozve se. Přespal ještě u mě, milovali jsme se tak strašně krásně... já se budila pak pláčem, on mě uklidňoval. Odvezl mě do práce, odjel. Od rána nejsem schopná vůbec nic dělat, jsem jak paralyzovaná, ochromená. Navíc jsem v práci sama, nebyla jsem schopná do sebe dostat nic jiného, než 3 Ataralginy a litr vody. Jsem strašně, strašně nešťastná, v životě jsem neměla takový strach. Nechci o něj přijít, miluji ho víc než cokoli na světě. Myslím, že těch pár dní nepřežiju ve zdraví....