Téma: Návrat k bývalému příteli - bylo to správné?

 Na můj vkus všechno moc rychlé. Pokud bydlíš u matky a nic a nikdo Tě nevyhání..... do nového vztahu a bydlení bych nešla. Určitě bych se snažila být soběstatčná a veškerý čas soustředila na dítě a zabezpečení domácnosti.... Tím neříkám se vyhýbat mužům, jenom mám pocit, že potkáváš samé nesprávné typy. Prvně najdi sama sebe, uvědom si co od života chceš, kde se vidíš za 10-20 let a nezapomínej na dítě! Hodně štěstí....

Díky moc, hodně mi pomáhá slyšet i názory nestranných lidí. Jen bych chtěla říct, že co se týče bydlení, po materiální stránce si nemůžu stěžovat. Vím, že bych se s ním líp neměla, to rozhodně ne, ale s matkou si až tak dobře nerozumím. Kdyby to šlo, chci odtud co nejdřív. Jenže jiné bydlení neutáhnu. Snažím se nespěchat, na přítele netlačit, nedělat chyby, protože to, že bych ho mohla někdy ztratit, je pro mě noční můra. A je tu ještě jeden problém. Někdy o něm pochybuju. Když jsme spolu, všechno je v pořádku. Ale když nejsme, on třeba ví, že přijedu za dva dny nebo i za víc, tak mi prostě ani nenapíše. Nebo za mnou třeba nepřišel, kdy měl, a až půl hodiny potom mi napsal, že prostě dneska nepřijde, že je prostě unavený. A to třeba dokáže dost naštvat, protože bych trochu čekala, že mě bude víc dobývat nebo víc chtít být se mnou. Když mě naštve, tak třeba mu dva dny ani nenapíšu.  A on mě taky ne, ale zároveň mi to pak vyčítá. Pořád se vymlouvá, že nemá kredit, ale když chtěl napsat, tak napsal i od někoho... Když jsem s ním o tom mluvila, tak mi prostě jenom řekl, že už je takový, že to neznamená, že na mě kašle, a že si na to musím zvyknout. Snažím se zachovat klidnou hlavu, trucovací taktika se mi i tak osvědčila, přesto mi to všechno nedává smysl, když třeba s ním zažiju nádherný víkend a pak na mě třeba 2 nebo 3 dny úplně kašle. Já si nedovedu představit, co by se už muselo stát, abych nepřijela, když mám, natož mu ani nedala vědět předem. To už bych musela být asi nemocná nebo můj malý. A tak tu sedím jak trubka, přemýšlím pořád nad tím, snažím se uvolnit, neřešit to, hrát si s malým, jít ven s kamarádkou, prostě se odreagovat, ale nejde to. Je to hrozné, protože zároveň si fakt nedovedu přestavit, že bych ho nechala. A nechci. Kdyby to byl kdokoliv jiný, tak už vyšiluju, snad jsem příliš horká hlava, ale je to tak. Místo toho se snažím být na oko v klidu, ale trápí mě to. Bojím se, že vybuchnu, a to jediné by ho asi definitivně odradilo. Vím, chci moc, chci moc a brzy, ale trápí mě to.

Je to přesně tak, jak píšeš. Ty chceš, on se ale do ničeho nehrne. Takhle to cítíš a nic s tím nenaděláš. Buď se spokoj s tím, že váš vztah je ještě v plenkách a on potřebuje čas, nebo to ukonči. Ale hlavně nikam nespěchej. Myslím, že jsi zažila dost na to, abys už byla opatrnější. Tvůj přítel je v tomto rozumější. Uvědomuje si, jak to mezi vámi skončilo kdysi a taky ví, že Ti momentálně nemá co nabídnout.

Ahoj, tak uplynula nějaká doba a věci se dost změnili nebo spíš pohnuli dopředu. Přítel se začal ke mě chovat ještě líp, chce se mnou být hodně často a asi 2 až tři týdny potom, co jsem mu řekla o svých plánech a snech, se rozhodl, že to bydlení spolu zkusíme, mamka nás nakonec "podpořila", takže jsme začali zařizovat a během tohoto týdne asi dostaneme už klíče od staršího bytu. Budeme ho muset trochu opravit, ale v tom problém nebude. Ba co víc, můj miláček se už asi 2 týdny pilně "snaží" o miminko. Tak snad už to bude všechno jen krásné. Myslím, že moje obavy byly zcela zbytečné. Že by nakonec přece happyend?