Téma: Manžel je chladný a já se zamilovala platonicky do jiného muže - nerozumím sama sobě

Ahoj,

vůbec mi nepřipadáš jako naivka, píšeš hezky, citlivě a stojíš o to, o co stojí každý normální člověk, pokud není z kamene nebo z ledu.

Vím, že rodinu rozbít nechceš, nicméně i přes něco tak svatého jako je rodina, jsou situace, kdy ta rodina přináší spíše smutek a je lepší ji rozbít.

Uvědom si, že žiješ jen jednou a nechceš svůj život přece protrápit…

Vím, že by třeba první chvíle rozchodu a rozvodu byly nesnadné kvůli dětem, ale za čas bys mohla být moc šťastná…

Pokud zůstaneš s tímto mužem, i děti to ucítí, ačkoliv je to jejich otec, budou cítit napětí z Tebe i z něj…

Jistě by raději šťastnou a usměvavou mámu, což se současným mužem nejspíš nebudeš.

Pokud je vše tak, jak píšeš, neváhala bych a šla od něj.

Všichni se občas mýlíme, někdy i vztahy jsou omyl, ale není třeba obětovat zbytek života. Šla jsi to toho s dobrou vírou, ale prostě to nejde a nefunguje.

Když to vezmu úplně od podlahy a jakkoliv velkou úctu mám před manželstvím, stejně je to jen kus papíru, co člověka nezmění.

Děkuji Ti za milá slova, já sama nechápu, jak jsme se do této situace dostali, ale bohužel nekomunikace a neřešení nejen problému úspěch do vztahu nepřinese. Víš já neplánuji rozchod, jen nechápu jak jsem se mohla takto zblbnout do neznámeho nebo lehce známého člověka, nejsem důveřivý typ, natož že bych každému sedla na milá slova, nehledě na to, že on ani náznakem se o mě nepokoušel. Hned vlastně na začátku viděl, že mám děti, viděl i muže a já mu řekla, že ráda s ním ještě někal pojedu, třeba na kafe, ale že je muž, takže to bude po stránce, jen tak se sebrat a jít, jako třeba s kámoškou, těžší. Nečekám od mého muže svolení jít, ale ani mu nebudu lhát, prostě mám fakt chuť se projet, projít, něco slyšet, vidět, zasmát se. Tohle vše jsem tak moc chtěla dělat s mužem, mým mužem a nic, nechtěl. Možná je to i tím, že mi končí mateřská a já mám vztek, že místo krásných vzpomíek mám jen jakousi divnou bolest, že jsme ten čas našich malých děti propásli. Neměl radost z prvních kroků, z úspěchů děti, nechválil je, ani mě, protě takový není. Je těžká povaha a podotýkám, že takový nebyl, nevím zda práce, děti, já nebo jeho nemoc ho změnili, ale ta samota u mě uvnotř je až bytostná. Prostě bolest a jediný on mi takovou bolest dokáže udělat. No to bych se zas rozepisovala o něčem jiném, děkuji za názor). Uvdíme co nám čas přinese a odnese) )

Sáro, proboha, vemte rozum do hrsti, Váš manžel se umí postavit ke každé práci, upeče, udělá kolem baráku, akorát se pořád neusmívá, jako nějaký přiblblík. My ženské jsme citlivky a toužíme po něžnostech, tak mu to ale nevyčítejte, ale přitulte se k němu v té posteli, prostě někdo musí začít a to jste Vy, Vám ty něžnosti chybí, ale bez výčítek. Přece nezničíte rodinu, kvůli iluzi a nevezmete dětem tátu. Prostě jste se v manželství posunuli trochu do stereotypu, ale to je život. Podstatné je, abyste byli funkční rodina, dělali dětem domov. Jistě se máte rádi, ale každý má rád druhého po svém, ale důležité je, že tam ta láska je, už to není holt puberťácká zamilovanost. S tím kolegou si klidně poplkejte, odreagujete se, přijdete na jiné myšlenky, ale pak pěkně zpátky domů k rodině. Radí Vám babička, která je 45 tý rok vdaná. Pavla

Někde jsem nedávno četla moudrý citát:,, Pro každého je štěstím něco jiného…"

Těžko říct, jak moc je manžel pisatelky nepříjemný, ale trochu mi to zavání začátkem psychické šikany. A manžel evidentně taky spokojený není.

Nevím, jistě mám jiný názor než zkušená žena Pavla, ale to, že chlap není úplné budižkničemu ještě není zárukou spokojeného soužití, když si ti dva nerozumí, necítí náklonnost…A ajk znovu říkám, pisatelka uvádí, že nejen ona je nespokojena, i manžel v intimní oblasti. Zdá se, že celkově to neklape.

Zdravím Vás, občas mám pocit že lehce čtete mezi řádky, ale i tak děkuji za názor. Já muže nehodlám opouštět a ano máte pravdu, prožívám pouze iluzi, moji iluzi, ale mě opravdu stačí málo ke štěstí. O to pro mě hůř, že můj muž neuděla ani to málo. Víte, kdybych ho neobejmula já, nedala mu pusu, nezasmála se na něj, nezeptala se ho zda si dá kafe, nepujdeme na prochajdu, nepodíváme se na film, tak by on neudělal nic a i tak mě téměř vždy odmítne, pokud tedy nejde o sex. Je opravdu tvrdá povaha a já kdybych byla ženská, která je na něžnosti a romantiku, tak dávno mám vytrhané vlasy a vybrečené oči, to je tvrdé chování by málo kdo ustál. Nevím proč se tak ke mě chová, zda je to jeho výchovou, nebo dřívějším zklamáním ve vztahu, nevím, ale ani se to nedozvím, jelikož on problém nemá a nemá potřebu nic řešit. Chová se tak i k dětem, odtažitě, ale ty jsou tvárné, zvykou si, berou to tak jak to je. Krátkou dobu se už také neznáme, téměř 10let. A věřte mi, že pro mě by byl rozchod nejhoří porážkou, jakou bych zažila, prostě člověk, teda já, opravdu bojuje a v dobrém i ve zlém pro mě není jen fráze. Ale ráda bych už tak měla toho svého člověka vedle sebe, po boku v dobrém i zlém, prostě oporu, pro cokoliv, ale není a nejspíš ani nebude. NEjhorší je pro mě, když už opravdu jde do nejhoršího a já, byt nejsem brečíci typ, tak každé zhoršení stavu mé babičky ve mě vyvolá paniku a velký stres a tedy i brek, i tak nepřijde, neobejme, ani nevezme děti, abych měla klid. Je holt taková povaha

Hele Sáro, kdyby tě mlátil, dělal dluhy, propíjel peníze, tak neřeknu ani popel a sama bych ti doporučila, ať zvažuješ rozvod. Ale vy jste spolu chvíli, jak chceš žít s někým celý život a být jeden druhému oporou ve stáří, když se nepřeneseš přes blbiny. A nějaký chlápek, který se na tebe usměje ti zamotá hlavu? Holky zlaté, my jsme si s dědečkem také prožili reálný život, překonali problémy, nebyla to procházka růžovým sadem a nyní, když jsme v důchodu máme spolu i pěknou chvilku a je to zase jiné, jako za mlada, ale jsme spolu i přes všechny odlišnosti, že jsme muž a žena a věřím, že už to tak zůstane do smrti.

Sáro, jestli ještě můžu něco z tohoto měsíce. Víš mám pár virtuálních přátel z internetu, které jsem v životě neviděla, ale píšeme si. A představ si, že jsem měla narozeniny a přivezli mi domů, dopravní službou Kytku, ale krásnou, pět rudých růží s vizitkou. Byla jsem velice překvapena, a víš kdo mi ji poslal? Jeden virtuální kamarád stejně starý, jako můj dědeček, bylo to gesto Kavalíra a jistě ho to stálo nějakou korunu, protože je z opačné strany republiky. Byl to krásný pocit pro mně, pro ženskou v letech. Ale píšeme si, on má milovanou manželku a já svého milovaného dědečka. Nikdy by mně nenapdlo, myslet si něco jiného, než to, že je to Kavalír a Gentleman.  A přijala jsem růže, jako velice milou pozornost a s díky a s úctou za ni poděkovala. Pavla 

Pavlo svým způsobem Ti závidím.

Sárinko, poslouchej, co ti říká srdce.  Nepormarni svůj život. Mám tě moc ráda, často na tebe myslím. Drž se, holčičko moje statečná… Pa

Sice nevím kdo jste, ale děkuji) ). TAkhle mi říká jen má babička) ). Kéž bych jí mohla říct svá trápení, ale tu už zatěžovat nechci, už si zažila hodně a radši ji se pokusím dělat jen radost. Děkuji Vám opravdu a mějte se krásně.

Jsi sice ve věku mé dcery, ale na rozdíl od ní - úspěšné business women (28)   a matky s titulem a nadtitulem  supermatka v prostředí komerně úspěšné pražské intelektulání sebranky  - máš mnohem  vyšší sociální inteligenci. Kdo jsem? EmBee… m.minkoff@seznam.cz  Sárinko, ty jsi zachránila mě, ted držím palce já tobě a jsem připravená ti kdykoliv pomoci. Místa je tu, v domku  - v okresním jíhočeském městě  - dost, kdybys potřebovala. Pa, holčičko moje P. S. Kdybych věděla, kde bydlíš, rozjela bych se za tebou na kafe hned zítra

Dobré ránko, zdrávím Tě) ), jsem ráda, že ses ozvala, a je líp) ). TAké jsem na Tebe myslela, jak se ti vede. Děkuji za milá slova a určo písnu) )

Mila Saro,

sama pisete, ze nechcete rozbijet rodinu. To snad nechce nikdo, ale co delat, kdyz nejste v manzelstvi stastna? To mate cely zivot trpet? Jiste by vam obema pomohla manzelska poradna, ale pokud je muz takovy nemluva, asi odmitne tam s Vami jit.
Vas soucasny kolega vam jenom ukazuje odlisnou stranku vztahu. Myslim, ze drive nebo pozdeji zjistite, ze chcete zit jinak anebo i s jinym partnerem, Jsou zeny, ktere dokazi s introvertem zit, ale jsou i jine, ktere introvert privadi k silenstvi.
Na Vasem miste bych se nejdrive snazila zjistit, co zpusobilo takovou promenu v muzove chovani a pokud mozno ho primet k vyjadreni. Treba ho pozvete nekam do vinarny, jedte s nim nekam na vikend. Kdyz i potom k zadne zmene nedojde, uvazovala bych o tom, jak a s kym chci zit dal.
Budu drzet palce.

Máš pravdu, že už několikrát jsem navrhovala poradnu, sama byla a on nechtěl. Blbý je že máš pravdu i v té labilitě, tady nejde o to, že je introvert, ale o to, jak se na mě dívá, snaží se se mnou být, opravdu je to někdy k zešílení a kdybych měla poslouchat hlas svého srdce, tak už dávno jsem stokrát pryč. PRotože mě jasně říká, že mě sice má rád, ale nemiluje, neváží si mě a jednou mě beztak opustí, není rodinný, a já beztak zůstanu sama. Ale víš, u něj vím, že to byla má opravdu první láska, že jsem cítila i ty motýly v břiše, jak se říká, těšila se a něj, když jsme nebyli spolu, odpustila mu tisice věcí, a čekala, že třeba jednou mě bude mít také rád, jako partnerku, místo toho jsem se dočkala, jen jeho výrazu, nevím jak to napsat, nijakýho, prostě na mě kouká až na zed za mnou, bez jiskry, bez radosti, bez ničeho. Třeba bude líp, jen já doufám, že už se ve mě něco nezlomilo, zas před pár dny ukázal jak mě prostě nemusí a fakt bych netušila, že ta bolest srdce může být až taková. Jinak samozřejmě i já mám chyby, i u mě určitě musel mnoho věci překousávat, ale já aspo se snažila o tom mluvit a nejen hádat, co mu asi zas je, či není, vadí či nevadí, a tak. Na pivu jsme byli ted nedávno, asi po roce a prostě se mu se mnou nikam nechce, sedí otráveně a to je tak vše. co už, už jednou je takový a asi jiny nebude, nebo snad ano, necháme se překvapit). P2kný den  a děkuji

Sáro, dobrý den, myslíte také na děti? Už nejste sama, ale máte oba zodpovědnost za děti. Něco k počtení:

Děti a rozvod – jak ho vnímají a proč nechtějí přijmout nového “tátu”:

V České republice se každoročně rozvede přes 31 tisíc párů. To je přibližně každé druhé manželství. Rozvod je těžký nejen pro partnera, který je opouštěn, ale také pro toho, který si rozvod přeje. Nejtěžší však rozvod bývá právě pro děti. Téměř každý dospělý jedinec, který si prošel rozvodem rodičů, na tohle období vzpomíná jako na bolestné a dokáže si velice živě vybavit, kdy mu rodiče oznámili skutečnost, že se hodlají nechat rozvést.

Přestože dítě vyrůstá v rodině, kde panuje nespokojenost a dysharmonie, přesto si dítě přeje, aby rodiče zůstali spolu. Výjimkou jsou pouze ty případy, kdy se děti stávají svědky fyzického násilí a zneužívání…………………………………

Sáro, já si prošla v dětství rozvodem rodičů, byla jsem i v děcáku a rozvody nenávidím. Myslete i na děti. Pavla

Pavluško, já Tě chápu a věřím, že rozvod Tvých rodičů nebyl vůbec hezký (to žádný), ale vždy není dobré ono "kvůli dětem to vydržet". A ty děti to vždy vycítí, ať jsou jakkoli malé;a často se i stává, že pak rodičům (většinou matce) vyčítají až po letech, že se nerozvedla a nechala je vyrůstat v takovém prostředí.

Můj minlulý vztah byl právě s introvertem a (mmch - jsem opak, ) často jsem tak poslední víc než rok měla co dělat, abych to zvládla, ale holt jsem na  vztah byla pak postupem času sama, on neudělal vůbec nic, aby něco "napravil", a to jsem mu to říkala hezky…ale  hlavně - v žádném případě to ale nemělo takový "grády", jako vztah Sáry, to si představit teda opravdu nedokážu. A  i když nejsem pro nějaké "řešení jinde", já se jí vůbec neidvím, že se cítí, jak se cítí, já bych to nezvládla už dávno, ani z poloviny. A nějak tam pořád nevidím nějakou jeho snahu s tím něco dělat.

Navíc takhle??? se chovat - mlčet i několik dní?? Proboha, toto je ve vztahu skrytá manipulace a  nebo se takto chová jen malé dítě. Sorry, třeba to může připadat, že přeháním, ale já už právě díky tomu min. vztahu úpl. nenávidím mlčení, neřešení, dělání mrtvého brouka apod. Kdyby už jen proto, že se mnou máma takto vždy manipulovala - stejně jako s tátou, "trestala" nás mlčením (a my to pak s bráchou i odnášeli, když to bylo na tátu = ovzduší, co by se dalo krájet). Já to doslova nesnáším - takové nezralé a nedospělé chování, kdy s introvercí to u toho Tvého může mít navíc pramálo společného.

Já v první řadě myslím na děti, a to vždy, ale o to nejde. Spíš jde o to, co bude dál. Já vím, že to nikdo neví, ale já se začínám bát, prostě ic se nemění, furt je vše stejné, od té doby co máme děti a prostě můj hrubý odhad je, že já úplně vyhasnu, nemyslím tím, že umřu, ale prostě rezignuju a on mě beztak  pak opustí, protože co, neni rodinný. Třeba to vidím jen zbytečně černě, ale mi opravdu chybí to společně se s někým zasmát, pohladit, mít radost z  blízkosti druhého. Prostě žít s někým. přitom můj muž je úžasný, co všechno se za život naučil, co dokáže udělat, vytvořit, spravit, postavit, tak proč se nechce naučit být s někým? Navíc já jsem splachovací, ne taková ta, která se nebaví, kvůli čemukoliv, stačil by jeden úsměv a já zapomenu, že se předtím choval, jak se choval a snažím se, třeba když jsme venku a on se chová jako by k nám nepatřil, tak já kolem běžkám, směju se, ale už mi docházi elán. Nevím jak to napsat, nechci opustit muže, ani omylem. Ten druhý ve mě jen vzbudil úsměv, takový ten hřejivý pocit, ale stojím ohama na zemi, jen mi prostě pomohl na chvilku zapomenout a já opravdu jsem za každý takový malý náznak pocitu vděčná. Nevím, třeba si nedokážu udělat pohodu sama, jen s dětma, třeba je to fakt vše ve mě, že chci moc, třeba toto je opravdu ten dospělý vztah, je já to ještě nepochopila a ráda bych trochu srandy, ale o tom asi není život. No včera jsme se bavili o nás, chape vše, já zas chápu, že i on si představoval věci jinak, ale pak to narazí nato, že ve mě žačne vařit krev, protože pokaždé dokola narazíme na tu jeho povahu, at se dívam na fotky, tak říkám a tady jsi mi zas řekl toto a tady jsi mě zas odmítl a tady jsi nechtěl být. a jedna se třeba o vánoce, narozeniny, první kroky potomka a já jsem zas smutně naštvana, to nedokáže mít radost a pohodu z ničeho??? Jak toto ustát, zvyknout si, prostě být vděčná za to co je a nechtít víc. KDybych aspon věděla, že si mě váží, nebo prostě ke mě nějak vzhlíží, ale to také nic moc, neumím uklízet, starat se o domácnost, nic neumím a jsem lína, tak tak stručný popis mě od mého muže. Pěkný den a slunce v duši)

Ještě jsem chtěla říct, že je mi líto Vašeho dětství, ale co víte, jak by vše dopadlo a i Vy, kdyby se Vaši rodiče nerozvedli? U nás teda bylo, že tatík si našel po srmti mé mami druhou paní, ta si po čase porodila své dítě a my šli z domu, já od 15let nebydlela a ani se ikdy nepodivala domů. Mé děti nikdy nebudou mít babičku a ani kam jezdit na prázdniy. U nás by bylo třeba lepší rozvod, asi, nevím, nedokážu posoudit, soudím, jen tu samotu, kdy vlastně jen díky babi jsem měla s kým slavit vánoce, jinak mě nikdo nikde nečekal, tak to zase moje dětství. ono vše má svou cenu a je na nás jak se k tomu postavíme. Já bych opravdu nechtěla dopadnout, jak hodně lidí, které potkávám, prostě to prázdno v očích, vrásky po bolesti a smutku, život je fakt krátky, tak hlavu vzhůru) ). jsem věčný optimista, ikdyž občas už labilní)

Sárinko, je to smutné čtení. A být splachovací? To dobré úplně není. Asp. tak, jak píšete Vy. Že zapomenete, jak se před tím choval a tak. Ale právě tohle je ten základ. - musí se i on k Vám chovat tak ohleduplně, jak Vy k němu. Naprosto chápu, že se cítíte být nemilovaná, asi že jste i - jak to tak čtu (ptž vše má svůj původ), Vám chyběla láska od rodičů, máte asi pocit, že "tohle Vám musí stačit" nebo něco v tom smyslu. Neee.

Hlavně "zrušte" ten svůj pocit - on mě stejně opustí. Šmangote, to Bám bere tolik sebevědomí, že je to až hrůza. A věřte, že on to ví, cítí to. Proto si dovolí, co si dovolí. A Vy to zas bohužel dovolíte jemu. , a to je chyba. Buďte vzácnejší, pořád jen Vy nevycházejte vstříc jemu. neváží si toho, právě naopak.

Jestli to bylo na mě, tak já si teda představit nedokázala, že by se naši rozvedli, to vždy když se hádali (no, máti toho pořád dost vyvolávala)  a padlo spíš jen z bezradnosti slovo rozvod, bylo mi zle, neuměla jsem si předtsvit volit mezi nimi, s kým třeba budu.  

Ale tak to dopadá, když se lidi vezmou po tom, co se táta dověděl, že jsem na světě - ano, narodila jsem se, až po té, co se s mámou rozešel (důvod neznám)  a nevěděl, že je těhotná, tak jak mohlo to manželství vypadat. Ale díky tomu jsem dostala svého pravého tátu, se kterým jsem si rozuměla a bohužel už ve svých 40-ti zemřel.

Jak čtu váš příběh, mě tak napadlo, že byste brzo neměla daleko k tzv. syndromu Mony Lisy. Zde.

Sáro,

neznám Vás, ale z Vašeho psaní mi připadáte jako hodný a přemýšlivý člověk, který by se netrápil kvůli hlouposti. Myslím, že spoustu lidí na Vašem místě by neváhalo a od manžela odešlo. Vy jste více přemýšlivá, uvažujete, zda to není i ve vás apod.

Příkláním se k názorům Pavly a věřím, že se rozhodnete správně. A nezapomeňte - rozvod není konec světa. Zvláště když dané manželství přináší více smutku než radosti.

Holky moje, nezlobte se za moje psaní, asi nedokážu být objektivní. Mojezkušenost z dětství, je tak emotivní, že vystoupí vždy na první místo a rodina je pro mně všechno. Pavla

Ahoj Sáro, dám Ti sem video, které v jiném tématu vložil Pluto. Je tam 7 bodů k zamyšlení a je v tom hodně pravdy. Podívej se na to. Pavla