Téma: Jsem s manželem 7 let, v srdci mám expřítele se kterým jsem byla půl roku - miluji oba muže

Myslím si, že nevíte roupama, co dělat. Máte hodného, milujícího a mladšího manžela, ale Vy koukáte jinam. Nemilujete ani jednoho, milujete sobecky jen sebe a chcete uspokojit, co se Vám líbí. Vám chybí svědomí a mravnost a to Vám žádná psycholožka nepřičaruje, to je o charakteru člověka.

Pavli, děkuji za názor. Každopádně jsem svůj problém asi špatně popsala. Mýlíte se ve mě. Nejde zde o roupy, nikam jinam nekoukám. Manželství je pro mě svaté a vdala jsem se na celý život a zároveň nesnáším nevěru, sama bych nevěrná nebyla. Jsem dosti staromódní a do mého manželství jsem dala vše. Svého manžela hluboce miluji a troufám si říct, že víc než sama sebe. Rozhodně nechci nic "uspokojovat", nehledám v životě nějaké alternativy. Ani nechci, aby mi psycholožka něco přičarovala. Leta toužím po rodině, chtěla bych mít dítě, ale vždy je tu "nějaký plán", kvůli kterému to odkládáme. Pravdou je, že manžel není zrovna typ muže, který by se rodiny "hnal". Samozřejmě se mu nedivím, je ještě mladý, takže počkám až bude "připraven", počkám ráda. Rozhodně však nejsem typ "paničky", která by nevěděla co, hledala pobavení apod. Co mě mrzí je, že mě soudíte jako sobeckou osobnost. Tak se rozhodně necítím, naopak jsem svůj život přizpůsobila manželovi, ale toho nelituji, jsem takhle šťastná, tedy až na to dítě. To, co jsem zde napsala je nějaký můj "zásek" v minulosti, nevím si s tím rady a dost mě trápí. Ten cit, co k bývalému příteli chovám mě naštěstí neovlivňuje, nedokáži si představit mít vztah s někým jiným, natož fyzický, manžel mě vyhovuje a jiného muže nechci. Když to shrnu, hledala jsem zde nějaký druh pomoci, ne odsouzení. Vždycky je jednodušší člověka odsoudit, než pomoci, ale s tím jsem zde také počítala. Sama to mám naopak, snažím se lidi pochopit a rozhodně je neodsuzovat. Ale děkuji, každý vidí život jinak a každý názor, i ten, který člověk nechce slyšet, je také důležitý.

Michalko, jsem jen ráda, pokud je vše jinak. Já napsala, co si myslím, podle Vašeho psaní. Říká se před upotřebením zatřepat. Možná zdejší odpovědi s Vámi trochu zatřesou a začnete se soustředit na něco jiného než je Váš bývalý, to už je jen vzpomínka a iluze. Dobře Vám to napsala "Lištička". Mějte se.

Nekdy mam ten pocit, ze lidi, co nemaji v podstate zadne starosti, si musi za kazdou cenu nejake najit!!  Pises, ze casto myslis na sveho byvaleho pritele. Proc ne? Mas na nej hezkou vzpominku. Tak si ji uchovej a bud rada, ze jste spolu prozili neco hezkeho. Treba, kdyby byl tvym manzelem on, uz by vas vztah tak hezky nebyl? ! Urcite jste se nerozesli jen tak, ale byl k tomu nejaky duvod.
Namisto vymysleni blbosti se venuj dulezitejsim vecem, porid si miminko, psa, cestuj nebo neco jineho.  
Myslim si, ze u psycholozky jenom ztracis cas jak ty, tak ona s tebou.
 

Lištičko, děkuji. Máš pravdu, je to nejspíš blbost. Starostí mám sice spoustu, ale pravdou je, že se věcmi příliš zabývám. Pejska už máme , cestujeme a to nás baví, ale asi bych se opravdu měla vykašlat na plány a skočit do toho. Teď končím školu, tak pak už se nebudu příliš rozmýšlet. Věřím, že jakmile otěhotním, tak bude manžel taky šťastný, byť to teď moc nevypadá. Pravda je, že lidé mají mnohem horší starosti, tak co vlastně řeším. Ještě jednou díky, takovýhle názor jsem asi potřebovala slyšet. Psycholožka se spíš snažila hledat problém v mém manželství, v minulosti a v mém dětství. Alo co, nebudu žít minulostí, to nikam nevede.

Uvidis, ze jakmile otehotnis, budes se soustredit jenom na sve miminko a vse ostatni pujde stranou. Pak se asi svym soucasnym starostem uz jenom zasmejes.

Máš zkrátka v sobě lásky na rozdávání. Až přijde dítě, tak dáš lásku jemu a na ex zapomeneš. Ne doslova, ale nebudeš na něj myslet pořád.

Tady se bojím, jelikož je to častý jev, aby s miminkem nezapomněla na lásku jak na bývalého, tak na manžela.

Žádná univerzální rada ve vašem případě neexistuje. Dle mého názoru máte pouze dvě možnosti a to začít se mu opravdu důsledně vyhýbat, protože v tomto případě platí sejde z očí, sejde z mysli (ne, nikdy na něj úplně nezapomenete, ale alespoň na něj nebudete myslet neustále… ). V tomto případě ovšem zvažte zda se chcete po zbytek života (svého nebo jeho) trvale bát jej někde potkat a znovu a znovu toto setkání "vydýchávat". A nebo udělat přesný opak, zůstat s ním v nějakém kontaktu a zároveň si jej "držet od těla" v takové vzdálenosti, kdy jeho "existence" nebude "ohrožovat" vás a tím i vaše manželství a naučit se "vedle něj" celkem normálně žít a brát ho jako nedílnou součást svého života. Prostě najít vnitřní smír s tímto stavem věcí a přestat bojovat sama se sebou. Osobně jsem si vybral tu druhou možnost a zatím mohu říct, že je to asi tak nejlepší z nejhoršího co jsem skusil. Rozhodně nespoléhejte na to, že těhotenství něco v této věci vyřeší. Pokud to nemáte alespoň "takto" osobně vyřešené, tak případné dítě výrazně zkomplikuje možné budoucí radikálnější řešení… V tomto případě platí víc než kdy jindy, aby jste zůstala především věrná a upřímná  sama k sobě a nestala se objetí okolností.

Bože, jak já Vám rozumím. Bohužel Vám asi nedokážu poradit  

Nejlepší asi bude se mu vyhýbat, a zkusit si osvojit nové návyky. Napadlo mě zkusit se přestěhovat, jestli je to možné. Nemusí to být v rámci celé republiky, ale třeba pouze ve městě. Děti nemáte, můžete to vzít jako takovou terapii prací. Nový byt, hodně zařizování, práce na novém domě, rekonstrukce například.

Bohužel, jestli tento stav trvá tak dlouho, asi to bude jen krátkodobé řešení. Napadl mě ještě jeden "brutálnější" krok - sejít se s ex a otevřeně si o tom promluvit. Vyjádříte své city, dostanete ze sebe to, co Vás trápí.

Každé řešení mi ale připadá jako špatné. Držím Vám palce a přeji pevné nervy

Vyhíbaní se tomu nikdy nepomáhá.  

Skutečným řešením je komunikace. Jít do detailu a nebát se upřímnosti. Jinak v hlavě zůstavají jen nevyřešené otazníky - nikdy nekončící peklo na zemi.  

S tím co psala Pavla nesouhlasím (ale to je pro mě normální).

Na špetce sobeckosti není nic špatného - každá lidská bytost to tak má. (Vždyť i Bůh je dle vyprávění křesťanů neuvěřitelný sobec, když svým podřízeným nařizuje, aby ho, jeho jediného a nikoho jiného milovali. A Bůh nás stvořil k obrazu svému ne? Myslím, že je to tak v Bibli psáno.)

Ok, teď vážněji:

Já věřím tomu, že žijeme jen jednou. A že život se má žít naplno. Klíčem je komunikace a vyjasnění si „iluzí“. Žití v neznámu a v rovině „co kdyby“ je to, co nás ubíjí a svazuje.

V první řadě bych si zjistil, jak to s tím bývalým je. Má o mě pořád zájem nebo je to jen domněnka/iluze?

Pokud se mu již nelíbíš a nebude mít o Tebe zájem, není lepší to vědět?

Já si myslím, že když je to již 7 let, co jste se neviděli (pokud je pravda co píšeš, že manžela jsi nepodvedla, dedukuji, že přítel byl před tím) tak pravděpodobně o Tebe nebude mít zájem.

On už nejspíš zapomněl a dost možná má novější model na své fyzické aktivity.

Velkým otazníkem je, kdo ukončil Váš vztah. To nepíšeš. A proč trval jen půl roku a proč jsi se tak rychle vdala. To by mohlo vše co píšeš a co my píšeme hodně změnit.

Dle mého názoru, z Tvé strany i ze strany Tvého bývalého to bylo o sexu. Zkus se nad tím více zamyslet a být k sobě mnohem upřímnější.

My muži jsme hodně o sexu. Resp. sexuální přitažlivost cítíme k hodně ženám. Lásku jen k minimu žen – k těm výjimečným.

Ale zase … chybí dost podstatné informace, tak jsou to jen domněnky.

Vrtá mi hlavou jedna věc. V mém životě se objevily pouze dvě ženy, se kterými jsem chtěl mít dítě. Obě jsem miloval. Měl jsem více žen, ale ostatní jsem nemiloval tak moc. Bylo to spíše o příjemném soužití, dočasném žití a sexu.

Jedno vím jistě. Mám docela zajímavou kariéru, ale pokud ženu miluji, pak dítě je cílem, pro který bych kariéru obětoval. Zkrátím to: kde bereš tu jistotu, že Tě Tvůj manžel miluje natolik, že s Tebou chce dítě.

Přeci jen, pokud je Tvůj věk uveden správně, tak jako muž bych chápal, kdybys děti chtěla již teď a neviděl bych žádný důvod tomu bránit. Jenom jeden – není to ono.

Tak, teď věřím, že jsem to zamotal. Ale jsou to jen impulzi na přemýšlení. Nic víc.