Téma: Jak dlouho trvá zapomenout na nešťastnou lásku, která vás odmítla a odmítá

Ahoj, já bývala zamilovaná sice jen platonicky (učitelé, spolužáci), ale silně a trvalo mi tak půl roku, než se to nejhorší překlenulo.

A zpětně vůbec nechápu, kde jsem oči nechala a i povahově to byly spíš… no nic pro mě. Jen jeden spolužák je pro mě pořád zajímavý, resp. doufám, že se dal na dobrou cestu - má už dvě děti, tak třeba se srovnal. Ostatní byli více či méně labilní a zakomplexovaní nebo jim ego naopak přetékalo. Což nesnáším.

Je to jednoduché: Někdy do zítřka, jindy za 5 let. Je na tobě, co raději prožiješ.

To je mi jasné, ale já se ptala na zkušenosti lidí. Kdybych chtěla vidět jen teorii, tak si to naserfuji jen na internetu  

To se mi ještě nestalo. Abych se do někoho zamiloval. Jak to vlastně je v praxi, Dárečku?

Vím, že mě se neptáš, tak si dovolím jen malou poznámku:

Aby jsi mohl milovat někoho jiného, je nejdříve třeba mít rád sám sebe včetně svého těla, a nemít fobie ze spousty ostatních věcí.

Fobie?

Ano. Vycházím z Tvých témat a odpovědí souvejících se vztahem k sobě samému (včetně Tvého těla) + se vztahy s partnery, kdy si myslím, že u Tebe jde o fobie.

Na mého prvního jsem zapomněla díky druhému. Plynule jsem přešla ze vztahu do vztahu. Ale jsme spolu pořád.

Kdybys nepotkala toho druhého, myslíš, že bys na prvního nezapomela?  

Časem bych na něj urcite zapomněla. Ale já se do toho druhého totálně zamilovala, tak to šlo samo.

Chce to čas, jo je to složité. Jsme na tom teď stejne

Daro, s tímhle Ti z osobní zkušenosti poradit neumím, od období dospělosti dosud se mi nestalo, že bych se zamilovala do někoho, kdo by mě nechtěl.

Tak to jsi dítě štěstěny 

Závist je špatná, ale musím přiznat, že závidím. A hodně. Vlastně jakoukoliv partnerskou lásku… to musí být hezký život.

Me zkratka zajimalo, jestli to ma někdo podobné, jako já. Před čtyřmi lety jsem se hodně zamilovala do jednoho učitele ve škole, byl můj vedoucí diplomové práce. Nebyl úplně profesionální, zaflirtoval si semnou. Nebyl to žádný fešák, ale zaujal mě. Celé čtyři roky sním nejsem vůbec v kontaktu a jsem stále do něho zamilovaná. Čekám, kdy mě to přejde, protože někdy je to pech. Zašel si semnou po škole jen na jedno kafe, a pak už jsem ho nevidela.  

Tak zrovna teď skoro 3/4 roku bojuju se zlomeným srdcem a ani si netroufám odhadovat jak dlouho se ještě  budu tentokrát trápit.

Podle dřívějška bych řekl že jsem snad  tak v půlce období než mě daná osoba bude zcela lhostejná.

Rozum říká zapoměň, už jenom proto že ona má dávno někoho jiného ale srdce si mele tu svoji.

A ne, nikoho nechci. Už jenom proto že nechci dotyčné ublížit tím že bych měl v srdci někoho jiného.

Když to byla taková ta zamilovanost, co se nepřerodila ve vztach/chození, protože jsem byl odmítnul, vzpamatoval jsem se toho behěm několika dnů/pár týdnů a mohl jít dál. Vzpamatovat se ze vztahu mi většinou trvalo řádově několik týdnů/pár měsíců. Jen teď se to krapet táhlo… přes čtyři měsíce : /.  

Tak v tom případě to máš asi nejdoduhší, než já. Mě to trvá stejně dlouho, jako kdyby ten vztah vzniknul (několik let), akorát to aspon tak nebolí, jako samotný rozchod. Blbý je to, že než na to zapomenu, tak nejsem schopná navázat jiný a nový vztah.

To jsem se dostal do takový vtipný situace, kdy jsem se zakoukal do slečny a ona se zakoukala do mého kamaráda … Jemu se líbila taky, ale věděl, jak to mám, tak za mnou přišel a řekl mi to. Zašli jsme spolu na pivo, popřál jsem mu hodně štěstí s touhle slečnou a bylo… za dva/tři týdny jsem byl v pohodě.  

Ale chápu, někteří lidé se pak utápějí v tom, že to nevyšlo. Přiznám se, že zpětně mě více mrzí to, když o mě nějaká holka stála a já to nepoznal a nic nezkusil, protože jsem se "bál", neboť mě nenapadlo, že by to mohlo být oboustranné. Jo, lidi jsou jelita… ale nelituju a nesmutním kvůli tomu, že jsem někdy dostal kopačky. Těžší je pro mě vyrovnat se s tím, že jsem ty kopačky dal já, protože člověk časem přemýšlí stylem: "Co kdybych to ještě chvíli vydržel? ", "Co kdybych udělal tohle a tamto? ", "Nepřipravil jsem se o toho osudového člověka? ", atd.

Tak v tom to mám taky jiný Když jsem se s někým rozešla já, tak to bylo až po dlouvé době, kdy jsem ho stačila poznat natoli, abych veděla, jestli je to člověk, se kterým bych si dokázala představit celý svůj život. Takže když se s někým rozcházím, tak už je to u mě 100% a ještě se mi nestalo, že bych toho někdy litovala nebo přemýšlela takto  

navíc, ta situace, do které ses dostal, trapná vůbec není. To je zkrátka bohužel někdy stává. Do takové situace jsem se dostala, když mi bylo 18 let. Usiloval o mě jeden kluk a já se zamilovala místo do něho, do jeho kamaráda. Ten jeho kamarád mě ale nechtěl, a tak jsem se z toho dostávala pět let.  

Pět let? To je šílený? Takhle… já žádnýho rozchodu nikdy nelitoval. Spíš jsem litoval ty holky… a nebo celkově ty okolnosi, no… zrovna svojí situaci jsem řešil nedávno, možná si pamatuješ .  

http://www.mojestarosti.cz/poradna/vztahy-manzelstvi-rodina/rozchod/snaha-o-zlepseni-vztahu-z-me-strany-vedla-k-me-litosti-a-rozchodu-od-ni.html

Ano jak se zamilluji do někoho kdo mě nechce, tak je to u mě průšvih a znamená to pro mě, že budu xxx let sama, než se z toho otřepu a pak se většinou dostanu do stejného kolotoče. JJ tvůj příběh si pamatuji.  

Já se zamiloval, rok jsme byli často spolu a podnikali různé akce. Ona mě měla jen hodně ráda, ale chtěla si žít svůj život a nevázat se.

Pak mě začala hodně vytáčet, až láska přerostla v rozhořčení. Pak jsem se s ni přestal vídat, ale ona stále dolézala a připomínala se, snažila se být v kontaktu. A pak mě začala i milovat, zatímco já už měl jinou.

Kdyby mě tolikrát nenaštvala, asi bych k ni pořád něco cítil. A do dneška (roky poté) se mě snaží občas kontaktovat, ptá se jak se mám a asi na mě pořád myslí.