Téma: Životní optimismus - kde ho berete, když se cítíte pod psa a nic nevychází?

Ahoj,

nevím, zda na mé "trápení" existuje nějaká rada, spíš se asi jenom potřebuji vypsat nebo poradit, kde brát životní optimismus.

Je mi 27, bydlím v pronájmu, mám práci, takže zdánlivá spokojenost. Nicméně cítím, že jsem si svůj život představovala jinak. Jsem sama.

Už jsem si zvykla, že se vracím do prázdného bytu, že chodím na svatby svých kamarádek sama, že plácám blbosti, když se mě někdo zeptá, proč mě pořad nikdo nechce apod.

Ne všichni někoho mají, ne? Přeci existují lidé, kteří žijí sami? Je to tak divné, že nikoho nemám? (abyste pochopili, jsem normální holka, pravda žádná krasavice, taková ta klasická šedá myška. ke kadeřníkovi chodím, ale v odvážných účesech nebo barvách se necítím, jako každá ráda nakupuju, ale jakmile je to něco vybočujícího z mého stylu tzn. usedlosti, tak to zůstane ve skříni atd.). Důvodem může být asi to, že se neumím seznámit.

V práci normálně s lidmi a hlavně muži komunikuji, ale jakmile to povídání jiné než pracovní, tak je to katastrofa, prostě to ztroskotá na komunikaci… ale čert to vem, jak jsem výše psala, zvykla jsem si na svou samotu.

Mým snem je žít plnohodnotný život, i když ho nemám s kým sdílet. Jenže žít něco takového, to vyžaduje zážitky a to je o penězích (jasně, ne za vše se platí, ale ale ale…). Takže je tu drduhý kámen úrazu.

Nemám problém říct, že vydělávám 17 000 Kč čistého, jenže to je na Prahu žalostně málo (teď nechci, aby to znělo jako fňukání). Posílám životopisy, říkala jsem si, už máš nějakou praxi, půjde to snáz, ale nikdo mě nikam nezve. Takže asi trošku začarovaný kruh.

Mám milující rodiče, za což jsem ráda, a kdybych řekla, klidně bych se mohla vrátit domů, jenže to by byl krok zpět, aspoň já to tak vidím. Prostě mi přijde, že mi život utíká mezi prsty a já ho nežiji naplno, tak jak jsem si vysnila.

Když mi bylo cca 12 nebo 13, tak jsem si myslela, že budu ve 30 velká holka, se spoustou úsměvných historek, radosti, přátel, zážitků, třeba i šťastně vdaná apod. Zjišťuji, že bych mohla okamžiky štěstí spočítat na jedné ruce.

Nicméně nechci být zabšklá, nenávistná, nesnášenlivá atd. , takže kde berete životní optimismus, když zrovna cítíte, že nejde vše tak, jak byste chtěli? Díky