Téma: Tváří v tvář smrti - stalo se vám to už někdy?

Samčo, tak jsem si přečetla tvůj příspěvek a mrazilo mě z toho, je dobře, že to dobře dopadlo a že se ti nic nestalo, opravdu stačí chvilka a je po člověku.

Jak tak vzpomínám, tak se mi ještě nic takového nestalo, spíš jsem si někdy o to koledovala, když jsme s partou v mládí vymýšlely blbiny, chodily jsme po zábradlí ve větší výšce, stačila jedna chyba a člověk by sletěl, nebo jezdění na obrubníku u parkoviště, parkoviště bylo od začátku nízký, ale pak se od poloviny zvyšovalo, stačilo sjet z obrubníku a člověk by dopad, no radši nedomýšlet co se všechno mohlo stát, teď už bych na to nevylezla, už bych si netroufla, ale to jsem zase trochu odbočila od tématu...

Myslím, že při mě stáli všichni svatí. Ale jsou tací, co to štěstí neměli.

Jak píše Racek, v mládí bylo pár příhod, kdy si to člověk ani neuvědomil, co by se mohlo stát. V dospělosti to vnímá asi jinak.

Už je to hodně let, řidič v protisměru předjížděl na plné čáře a.... jaké to bylo si pamatuju dodnes. V tu chvíli jsem si nemyslela, že se dá srážce ještě zabránit. Nerada na to vzpomínám. Tohle se děje na silnici denně a o našem bytí a nebytí rozhoduje blbec a náhoda...

Samčo, všichni andělé měli pohotovost a ty žiješ, děkuj Bohu. Pavla

Barča mi připoměla taky jednu příhodu, na kterou jsem zapoměla, jely jsme za sestrou na návštěvu autem, no a taťka řídí jak hovado(omlouvám se, ale je to tak, jinak to říct nejde) a taťku předjela dodávka a to taťku vždycky naštve, když ho někdo předjede a tak tu dodávku dojel a pokusil se ji předjet na plný čáře, jenže v protisměru jely auta, tak rychle strhnul volantem doprava na tu dodávku, takže jsem jely namáčknutý na dodávce, dobře to dopadlo, jen poškrábaný plechy, žádná nehoda se nestala, řidíč z dodávky taťulu dojel a seřval ho, nedívím se, mohly jsme být všichni mrtvý, ale bohužel taťula neposlouchá, nedá si říct, proto s ním neradi někam jezdíme, naštěstí ségra bydlí v zahraničí, tak už nás to nečeká s ním někam jezdit...

Mě se ještě 2x stalo něco podobnýho. Jednou mě málem v 17 přejela tramvaj a podruhý jsem šla v 18 po chodníku v Dejvicích a jel po silnici náklaďák, najednou vjel na chodník a strhl zábradlí.  Stalo se to pár metrů přede mnou. Já a ještě dvě starší ženy jsme si oddychly.  

Fio, mazec. No hlavně že jsi to přežila.

V roce 2004 jsem měl závažnou dopravní nehodu. Měl jsem řidičák jen pár měsíců, jel jsem do mírné levotočivé zatáčky, ta mě vynesla, otočil jsem se přes střechu a ještě ve svislé ose, zadkem jsem prudce narazil do stromu. Auto (Toyota yaris) bohužel na odpis. Zaplatila pojišťovna. Bylo to auto bohatých rodičů mé přítelkyně. Nějak to její rodina nerozdýchala a vztah skončil. Asi to bylo dobře (jsem pochopil s odstupem času).

Dopravní nehoda se stala přesně zde.

Tak já jsem měla na mále tak ve 4. nebo 5. třídě, kdy jsme jeli se školou na zájezd k moři do italského Bibione. Myslím, že jsem byla tenkrát dokonce u moře poprvé a jeden den jsem asi plavala trochu dál od břehu. Nevím, jestli tenkrát začal odliv nebo jsem se dostala do nějakých zrádných proudů, ale když jsem se snažila doplavat ke břehu, tak stejnou vzdálenost, co jsem uplavala směrem ke břehu, mě potom proud stáhl zase zpátky směrem do moře. Takže jsem sice pořád plavala, ale nehýbala jsem se z místa, sil ubývalo a břeh byl pořád stejně nedosažitelný. Když jsem měla pocit, že už skončím asi pod hladinou, chytly mě něčí ruce a nějaký cizí člověk - Ital nebo jiný cizinec - mě vytáhl na břeh. Nebýt něj, možná bych tady dneska vůbec nebyla. Od té doby mám z vody jako přírodního živlu velký respekt.

To je dobře, že tě zachránil, chyběla bys nám... Mně teda určitě...  

Ó, děkuju, Méďo, to se strašně hezky čte. Posílám ti  na dobrou noc.

Děkuji, bude se mi hezky spát...  

Stalo se mi ve vodě něco podobného.... Na jedné malé přehradě v našem kraji jsem se ve 12 letech topila před zraky svých rodičů, kteří si na břehu vesele povídali se svými známými a to moje počínání považovali za hru. Učila jsem se tam tehdy plavat, snažila jsem se být jen v místech, kde jsem dostoupla na dno, ale podařilo se mi dostat se kousek dál nad hloubku, kde jsem rukou pod vodou narazila na něco kluzkého... to mě vyvedlo z míry a já se chtěla postavit... ale zajela jsem i s hlavou až pod vodu... a znovu se chytila toho kůlu, který byl obrostlý mechem, po kterém mi klouzaly ruce  ( a který byl oporou nějakého dřevěného koupaliště pro tábor ) a znovu zajela pod hladinu a pořád dokola... bylo to nekonečné... a  naši se na mě ze břehu usmívali a já tam polykala andělíčky a myslela si, že to bude můj konec... Z posledních sil jsem se nějakým způsobem vymrštila a zachytila se zábradlí toho koupaliště.. a byla jsem zachráněná.... brrrrr... Ještě teď se mi ježí chloupky na rukou, když si to znovu prožívám.......

nejdřív jsem na tohle téma nereagovala, ale když čtu tvůj příspěvěk rybko, tak jsem si uvědomila, že i já se topila. A bylo to na Lešné v té vodě mezi zámkem a restaurací... byly mi 3roky a pamatuji si jak dnes, jak jsem ještě s jedním kamarádem přelezla plotek a šli jsme až k vodě, další průběh si nepamatuji, takže z toho nemám ani žádné trauma, (vody se nebojím, plavat jsem se naučila sama)znám to jen z vyprávění, zahučela jsem prý do vody a zachránil mě náhodný návštěvník ZOO LEŠNÁ, který pro mě skočil...

už jsem tu někde psala, že jsme bydleli na Lešné a já vlastně běhala a hrála si po celém areálu..

Tam jsou plameňáci, ne.. ?  

nee, z druhé strany... mezi zámkem z téhle strany a Tyrolskou restaurací.

prý jsem měla štěstí, že tam zrovna nebyli pelikáni.

Trinity... to jsi musela mít krásné dětství... vyrůstat v tak pěkném prostředí  a ještě kolem dokola se zvířátky. Nenapadlo tě dělat jim ošetřovatelku jako své povolání.. ? Mě by se to moc líbilo...

Rybko, bydleli jsme tam asi jen do mých 3let, ale vzpomínky mám hezké i když spousty jen z vyprávění... prý jsem stála u brány, která vedla do obory, zavírala iji a otvírala návštěvníkům... a dostávala jsem od lidí kokina a čokolády, prý jsem donesla vždy plnou náruč a táta mě poslal  ať jdu nanovo..

jinak mé nejoblíbenější místo bylo před pavilonem opic u vchodu, roste tam takový strom, respektive 4 kmeny srostlé dohromady a tam jsem vždycky zalezla a vegetila.. dodneska někdy v duchu se tam vracím a aspoň přeneseně tam relaxuju... už jsem nebyla v zoo 2 roky, bolí mě u srdce, když si pomyslím, že se vracím domů a musím zaplatit vstupné