Téma: Smrt sourozence - mám pocit, že mě to zasáhlo méně, než je mnou a okolím očekáváno

Ahoj, je mi to moc líto a nevím, co na to napsat .

Ale rozhodně si nepřipadej, jako necita, nebo někdo, kdo neměl rád, jako ostatní. Každý totiž prožívá smutek a celkově životní situace jinak a ty to prožívaš tedy po svém. Že je ti hodně smutno je nepopiratelné už jen z tvého psaní.

Další věcí je, že někdy se naše dušička rozhodne odsunout, potlačit extrémně smutné události, prožije je krátce, nebo vůbec, ale neznamená to, že by to bylo v pohodě. Naopak by to značilo nebezpečí, a to takové, že by se to eventuálně jednoho dne nečekaně probudilo a zasáhlo plnou silou.  

Myslím tedy, že jsi buď informaci přijal nevídaně statečně - smiřuješ se s odchodem, vyplakal ses při té tragedii a na pohřbu - tedy potruchlil sis a teď jsi ve fázi smiřování.

Horší možností by bylo to odsunutí, v tom je nebezpečí, ale nechci tě strašit.

Domnívám se, že sis to prožil tak, jak to často chodí (pohřeb je takovou definitvní tečkou a po ní to jde buď pomaloučku nahoru, nebo nedejbože dolů). Zkrátka má jakousi očistnou funkci. A tam se obvykle nejvíc projeví ty emoce - a u tebe se přeci projevily.  

Neviň sám sebe z domnělé nedostatečné lásky vůči bratrorvi, neznamená to nic špatného. Ještě jednou - pokud jsi to snesl, přijal a přijímáš to postupně doteď, pak jsi na dobré cestě. Jsi silný, buď rád. To není žádná chyba!

Moc ti držím palce a všem kolem.

Ještě mě napadá k tvému dotazu: "Zajímalo by mě, jestli to může být i tím jak bratr zemřel a že se tak rozhodl sám…" 

Čistě teoreticky to možné je. Neber to, jako schvalování sebevraždy, to ne!! . Ale logika takovýchto lidí je zcela odlišná. Skutečně to vidí, jako jedinou možnost a rozhodnou se pro ni. Ale většinová společnost a příbuzní to přirozeně nechápou a nepřijímají - je to pochopitelné - ale ten, kdo to spáchá to tak vidí a chtěl by, aby to tak viděli i ostatní. Takže ano, pravděpodobně jsi to jako jeden z mála přijal, jako jeho volbu a může ti to tedy pomáhat se smiřováním.  

Ještě jednou ale dodávám, že to tím neschvaluji a nechci, abys to tak bral obecně.  

Moc děkuji za obsáhlou odpověď. Četl jsem si to rovnou dvakrát a asi  máte pravdu. První týdny budou stále ještě těžké, ale doufám že z nejhoršího už jsem jak já tak celá rodina venku. Dost mi v prvních dnech pomohlo podívat se na místo kde se bratr zabil a také si projít jeho věci. Myslel jsem také na to, že vzhledem k okolnostem jak se bratr rozhodl odejít z tohoto světa cítím, že se to pro nás rozhodl udělat co nejlehčí. Zbavil se dokladů abychom ho nenašli "hned" a nemuseli si ničit zbytek prázdnin.  

Nic není špatně. Ty jsi měl možnost se se svým bratrem rozloučit, vlastně Rypoušice napsala vše, i to, že pohřeb bývá právě takovým rituálem, která bližním pomůže se se ztrátou lépe smířit. Těm, kteří tu možnost neměli to může trvat déle. Myslím, že děláš dobře, to co cítíš. procházíš si jeho věci, vzpomínáš a časem se třeba části z nich zbavíš a jiné maličkosti si naopak ponecháš jako uctivou památku na něj. To, že se Ti zdá že to kamarádi prožívají více je spíše tím, že se též rádi podělí o vzpomínky s někým, kdo ho dobře znal, tedy s Tebou. Oni nemají jeho věci aby si je procházeli apod. a potřebují se z toho též vypovídat, sdílet pocity… smutek není větší nebo menší, každého to zasáhlo nějak a nemáš si vůbec co vyčítat. Ty jsi se vyplakal, což je moc dobře, kamarádi určitě také, ale možná k tomu potřebují více času, protože, jak už bylo psáno, oni neprožili ten akt posledního rozloučení jako Ty a zažili zatím jen "šok" z toho pro co se bratr rozhodl a jak to udělal a že to doopravdy udělal. Ty z pohřbu víš jak to je, oni podvědomě jakoby pořád čekají, kdy zase přijde, jako by se nic nestalo, než se sami  v sobě s Tvým bratrem rozloučí také nebo alespoň nějak symbolicky. Takže chybu v sobě nehledej, chyba není v nikom z Vás. A Tvůj bratr to tam nahoře ví.

Děkui za odpověď. Jeho přátelé byli na pohřbu také. Bylo tam téměr 160 lidí. Všichni pohřeb těžce nesli, ale já jediný jsem na tom opět byl "dobře" a pouze jsem cítil obrovskou ztrátu. Poslední týden cítím divné pocity. Domov mi přijde hrozně prázdný a nechápu co tu chybí. Je to tu hrozně prázdné. Někdy když slyším otevřít dveře tak přemýšlím kdo přišel do domu i když vím, že nikdo jiný už kromě táty, nebo mámy přijít nemůže.  

Smrt někoho blízkého je těžká životní situace, se kterou si mnohdy neví rady ani dospělí. Takovou situaci každý prožívá po svém a mnohdy i tak, že emoce či zdánlivé neemoce se samy dostaví tak, aniž bychom to my mohli ovlivnit. To, jak na smrt blízkého zareagujeme, fyzicky i psychicky, prostě neplánujeme, to přijde samo, ať už v jakékoliv podobě, zejména v tak krátké době, která se týká Tebe. S odstupem delšího času, kdy z této situace jakoby "vystřízlivíme" a více se nám pročistí mysl = není již tolik v mlze z oné těžké živ. situace, kdy nám teprve múže dojít co se vlastně stalo, se mohou emoce změnit tak, že teprve se intenzivější emoce dostaví či spustí, smutek, stesk, pláč, někdy vztek atd. A nebo taky ještě ne, intenzivější emoce se nedostaví, a pak platí to, co psala Rypoušice: "naše dušička se rozhodne odsunout, potlačit extrémně smutné události, prožije je krátce, nebo vůbec, ale neznamená to, že by to bylo v pohodě. Naopak by to značilo nebezpečí, a to takové, že by se to eventuálně jednoho dne nečekaně probudilo a zasáhlo plnou silou." Mám v rodině zkušenost s oběma reakcemi na smrt blízkého, s prožitím smutku a bolesti na duši v plné síle s postupným vyrovnáním se, a s neprožitím smutku a bolesti, tedy s tím odsunutím atd. , o kterém psala Rypoušice. To odsunutí totiž číhá v mysli jako časovaná "bomba", jiná životní situace jí odjistí, a přijde "výbuch", a to v plné síle, jak už psala Rypoušice. Ovšem "odstranění škod" je potom mnohem náročnější a pracnější, jak pro člověka, kterého se to týká, tak pro odborníky přes duši i tělo, kteří se pak snaží pomoci o "odsranění či zmírnění škod", neboť to může zanechat větší následky i na zdraví, jak psychickém, tak fyzickém.

"Zajímalo by mě, jestli to může být i tím jak bratr zemřel a že se tak rozhodl sám…"

Ano, i to je možné, ale taky je možné, že to neznamená, že proto jsi se s tím tak brzy a lehce vyrovnal, nýbrž to může znamenat i to, že netruchlíš proto, že se na bratra zlobíš, ale ne vědomě. I to může být jedna z reakcí, aniž by jsi to tak Ty sám chtěl.  

Čili, já si nemyslím, že by jsi bratra neměl rád tak, jako ostatní, ale že prostě je vše jen reakcí, která sama přišla tak jak přišla, aniž by jsi jí mohl ovlinit. No a vzhledem k tomu, že máš v sobě spoustu pocitů, kterým nerozumíš, nevíš, proč to tak je, a vzhledem k Tvému věku, kdy jsi ještě vlastně dítě byť 14 leté, které pochopitelně neví, jak má takovou situaci zpracovat (mnohdy to nezaviněně neví ani dospělí, jak jsem psala) si myslím, že by pro jistotu vůbec nebylo na škodu si dojít popovídat k nějakému psychologovi. Ta situce dál totiž nebude pro Vaši rodinu vůbec lehká, nějakou dobu se bude smutek a bolest ještě vracet, např. přijdou první Vánoce, pro Tebe bez bratra, pro rodiče bez jejich druhého syna, přijdou první dny, kdy měl svátek a narozeniny Tvůj bratr, ale už mu nepůjde popřát, avšak opět si vzpomenete a opět přijdou emoce, smutek, bolest atd. Prostě přijdou pvní situace, které znovu smutek a bolest oživí, aniž by člověk chtěl. Až teprve po nějaké době, tedy letech (po kolika, to je hrozně individuální), už je člověk více schopen si zavzpomínat nejen pouze s bolestí a smutkem, ale i třeba s úsměvem, kdy jsou členové rodiny schopni si třeba společně zavzpomínat na některé hezké či vtipné zážitky zažité s tou blízkou osobou, která již s námi není. Alespoň taková je moje zkušenost, ale cca 4 roky to trvalo a nevím však, jak bych to bylo, kdyby se jednalo o mé dítě…

No, a ještě může u Vás nastat další z reakcí, a sice ta, že rodiče se více upnou na Tebe, neboť se budou obávat a mít strach, aby neztratii i Tebe, jakkoliv. Prostě může se stát, že začnou být ohledně Tebe úzkostlivější až tak, že Ti to nebude úplně příjemné. V tuto chvíli vzhledem k tomu, že je to krátka doba, se dá těžko říci, co bude dál, jak u Tebe, tak u rodičů, tak u Vás jako rodiny. Možné je cokoliv, přeci jen je to trauma, a nyní se nedá odhadnout, co ve výsledku způsobí či spustí, těžko říci. Jen si myslím, že mluvit by jsi o tom s někým měl, ale obávám se, že s rodiči to nyní nepůjde, jistě mají sami dost starostí s tím, jak si v této situaci poradit. I proto jsem zmínila toho psychologa, protože v této situaci je lepší si popovídat s někým, koho se to přímo netýká, a zároveň může pomoci toto trauma zpracovat.  

Máte v mnoha věcech pravdu. Ale uvnitř mě přežívají stále instinkty, kterých se prostě nemohu zbavit. Bavil jsem se s několika lidmi, kteří také ztratili sourozence a někdy to nezmizí ani po roce. Myslím tím takové podvědomé reakce jako, když se otevřou dveře a já přemýšlím kdo to je i když jsme s tátou doma takže vím, že už to nikdo jiný, než máma být nemůže. Když se ráno vzbudím tak se podívám na bratrovu postel "jestli ještě spí" a další takové věci, kterých se pořád nemohu zbavit i když se soustředím.  

Můj bratr zemřel před 9 lety.   Byl mlád.   Nespáchal sebevraždu, ale jeho náhlá smrt nás zasáhla.  Život měl před sebou. Víš, proč mě můj bratr opustil. Protože jeho duše už nechtěla zůstat v pozemském světě.  

Nechápu jak někdo nemohl chtít žít a přitom zemřít jinak, než že spáchá sebevraždu.

Protože jeho duše se rozhodla odejít z tohota světa.   

Tvé pocity jsou naprosto adevátní. Rozhodně si nic nevyčítej, nikde není uveden vzor toho, jak má probíhat něčí zármutek a taky, že by ZOUFALOST ze ztráty blízkého člověka ukazovala jak moc jsme ho milovali. Lásku přece dáváme najevo jinak, určitě ne hloubkou zármutku.

Zemřel mi otec, je to 2 roky. A ztotožňuju se s tím, jak to cítíš ty, jak to probíhalo u tebe. A byly to různé výkyvy, jednu dobu jsem to vnímala hodně racionálně, vyrovnaně, po té, většinou, když jsem byla sama, mě zase přepadával smutek z té ztráty a různé polemizování nad minulostí, nad společnými zážitky, pak nad budoucností, jaké by to bylo, kdyby život pokračoval s ním. Člověk prochází po smrti blízkého různými stádii, ne vždy se projevují jako zoufalý pláč ze ztráty.

Mám ve svém okolí 2 blízké lidi, jejichž starší sourozenci spáchali sebevraždu, a na své bratry vzpomínají s láskou, klidem, milým slovem… nikdy si u nich nepamatuju zoufalé naříkání nebo úzkost z jejich ztráty, jen nadhled a vyrovnaný postoj.

Věř, že tvé pocity jsou správné

Tak tak Nemůžeme předpokládat jaké emoce to v nás probudí a nic není špatně, je to prostě nějaká reakce. když mi zemřela babička, plakala jsem,  před síní, kde jsme seděli a čekali na obřad se mi ale najednou chtělo hrozně smát… nechápala jsem to, nutilo mě to k záchvatu smíchu, probleskl mi hlavnou během sekundy nějaký legrační zažítek s babičkou a mě přišlo jako by mě i poušťuchla ona sama v té síni Až do vysokého stáří byla hodně veselá a vitální Myslím, že její duše byla spokojená, že je konečně s dědou, s manželem, který zemřel ba nemoc ještě když jejich 4 děti nebyli dospělé a ona na ně zůstala sama a nikdy si nikoho jiného od té doby nenašla, hodně často na něj vzpomínala s láskou a hezky o něm mluvila. 2 roky před její smrtí ji poprvé navštívil ve snu a řekl jí, ať už se za ním přichystá. Rok a půl babička ještě byla v pohodě, poslední půlrok už začala být méně samostatná, zapomínala, nepoznávala nás. jakoby ji děda svým způsobem chtěl před tímto nějak ochránit, protože už pak potřebovala kompletní péči, nevím