Téma: Pocity viny, výčitky svědomí a úzkost z okolního světa

Popravdě nevím odkud začít ani jak všechny své problémy "pojmenovat", no ale pokud chci najít řešení, nezbývá mi nic jiného, než začít.

Jde o to, že mám pocity viny. Snad kvůli všemu, lidé na ulici se na mě dívají skrze prsty (už od prvního pohledu jsem odlišná), někdo mi udělá jídlo, nechutná mi, nemám odvahu to říct a tak se mi  v hlavě ozývá jen: "Je to špatně, ty jsi špatně, já jsem špatně, oni jsou špatně, špatně, špatně, špatně…".

Pak se někde zavřu (nejčastěji u sebe v pokoji) a jediné co dělám je to, že se svalím na postel a pláču. Jak jsem se vůbec opovážila, někomu něco vyčítat? Jak můžu být tak necitlivá? Jak můžu být tak sobecká? Mám kvůli tomu všemu hrozný zmatek, nepřipadám si sobecká, právě naopak, nepřipadám si necitlivá, spíš přecitlivělá. Nejsmější mi tam přijde to, že mám pomoc doslova nadosah, hned dole v kuchyni je máma, která ani neví že pláču, nebo že mám nějaké problémy. Máma která by mi mohla pomoct, ale proč bych jí měla zatěžovat?

Jediná dobrá kamarádka co mi vždy porozumí je moje kočka, ta jediná zůstává, ta jediná tu u mě je, když pláču, ta jediná mi nic nevyčítá, nedívá se na mě divně protože jsem jiná, nekřičí na mě když něco udělám špatně, nikdy nic neříká když si s ní povídám a řeknu jí svůj názor. Připadám si tak nehorázně unavená, z toho pláče, ze zmatku, ze smutku a ze všeho co se okolo mě děje.

Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji jak dokáží být jiní krutí. Učitelé ve škole se nestarají o naše pocity, rodiče se nestarají, rodina se nestará a ani školní pychologové se nestarají. Nikdo se o nás nestará. Jistě, chtějí nás tím naučit samostatnosti, ale každý potřebuje být v kontaktu s někým, kdo tu bude až se k vám všichni otočí zády.

Tím se dostávám k jednomu slovu, to je láska. Bojím se s někým být, protože mám strach z toho, že by mi ten druhý zlomil srdce, nebo já druhému - to bych pak měla výčitky svědomí. Bojím se být dokonce s někým jen tak o samotě v jedné místosti. Není tam nikdo, kdo by zasáhl, kdyby se něo stalo. Nedávno se mi stalo že jsem jela domů vlakem, byl večer protože jsem toho měla na programu trochu více, ve vagonu jsem byla jenom já a nějaký cizí muž. Neuvěřitelně jsem se bála, že mi něco udělá, ale já jsem neodešla, jen jsem tam celá ztuhlá strachem seděla a čekala až odejde, bála jsem se třeba jenom se pohnout, aby mě nezporozoval, i když jsem věděla že on ví, že tam není sám.  

Spoustu lidí si o mě myslí že jsem hezká, nemyslím si to, připadám si neskutečně opuchlá a klukovská, ne že bych měla třeba krátké vlasy, nosila pánské oblečení nebo tak, to ne. Spíš je to tím, že v sobě vidím svého otce, se kterým nemám dobré vztahy, vidím ho v sobě, nesnesu pohled na sebe v zrcadle, nesnesu když se na mě dívají ostatní. Nesnesu ani pohled na své ruce. Od mala mi říkal, jak strašně tlustá jsem, jak bych se měla stydět, jak bych měla vypadat, co bych měla říkat nebo co bych si měla myslet. Když jsem se náhodou vzepřela, vyjel na mě s tím, že on je můj otec a já ho musím poslouchat. Vážím si toho, co všechno pro mě udělal, ale nevím jestli to odčiní to, co mi způsobil. Zároveň si také uvědomuji, že mě miluje, stále mi to píše v e-mailech (pracuje v cizině takže si píšeme e-maily), ale když mě vidí, stále nadává na vše kolem a vše pak svede na mě. Mám z něj strach, jako ze všech mužů.

Jediné co chci je, aby mi všichni dali pokoj, aby mě nechali dýchat, aby si mě nevšímali, nebo aby mi přinejmenším pomohli. Zároveň ale nechci chodit někam k psychologovi, nejenže na to nemám čas, ale zároveň nechci nikoho každý týden obírat o jeho cenný čas, který by mohl využít jinak, než poslouchat problémy šetnáctileté puberťačky.