Téma: Nic neumím, nemám žádné koníčky a neumím se radovat ze života - nesmysl života

Řekla bych, že se možná moc podceňuješ, někdy mají podobné pocity lidi, kteří se v dětství setkávali s podceňováním třeba od rodičů nebo ve škole. Ale určitě nejsi sám, kdo se takhle cítí. To, že tě nic nebaví nemusí být tím, že by ti nic nešlo, ale třeba jsi ještě nenašel to pravé, v čem bys byl opravdu dobrý.

Pokud přemýšlíš o VŠ, tak si můžeš zkusit prohlédnout nějaké weby různých škol, který obor by tě mohl zaujmout. Někdy se člověk najde až na VŠ, gympl leckoho zahltí tím množstvím informací a tempem, kterým se tam jede. Můžeš to vzít i vylučovací metodou, které obory dělat nechceš. Koukneš se, jaké jsou kde předměty a vycházíš z toho, co ti jde aspoň trochu a co ti nejde vůbec. VŠ je taky pěkná dřina i když to člověka baví. Anebo můžeš zkusit najít práci už teď, to záleží na tobě, protože nemá cenu, abys šel na vysokou a pak jí třeba nedodělal.

S těma botama, to rozhodně nejsi sám, komu to dělá problém. Já měla kámoše, co vůbec nevěděl, co si má koupit na sebe, a tak si musel vzít dvě kamarádky sebou do krámu, aby mu pomohly s výběrem oblečení a ty ho oblékly od hlavy k patě. A ty boty se dají určitě vyměnit za jinou velikost. Nesmíš si všechno tak brát a obviňovat se.

Ahoj,

schválně jsem nečetla názor přede mnou (což nemyslím vůči Asti vůbec špatně, spíš jsem si nechtěla říct něco jako "tohle už napsala ona, to psát nebudu" - zkrátka - chtěla jsem mít myšlenky točící se jen okolo tvýho psaní).

Otázky, který si pokládáš, si může pokládat každý z nás. Protože jsou na světě lidi, kteří ten smysl v něčem vidí a tací, kteří ne a musí si ho hledat. Jako třeba já a je to sakra těžký. A i tak si opakuju, když už je toho hodně, že cesta je cíl a věřím tomu. … Nechci tady moralizovat, a přesto trochu budu. Víš, sama hodněkrát běduju, jsem spíš pesimista a hodněkrát nadávám, když mám jít do práce nebo když jsem se měla učit a nechtělo se mi tamto a tamto. Jenže - měl by sis možná začít uvědomovat, že tenhle život je jen jeden. A tím, jak se cítíš, tím si můžeš přivolat nemoci. Nechci sýčkovat a nejsem zastánkyně nějakýho "přesvědčení". Jenom jsem poznala pár lidí, kteří měli vážný nemoci. A taky jsem před rokem mluvila s jedním člověkem, kolegou mýho bývalýho přitele. A ten za pár dnů umřel. Mladý. Prý vrozená srdeční vada. Tohle není na zkoušku a nebude žádný pak. Nemyslím to zle, jen si to i já snažím uvědomovat. A myslím, že bys měl i ty… ?

Co se zkusit začít chválit? Jak můžeš vědět, že nic neumíš? Někdo ti řekl, že ten obrázek byl ošklivej? Proč jsi na sebe tak přísný? Nikdy není nic ošklivýho, protože pohled každýho na tu věc je čistě jeho, subjektivní. Zkus se zamyslet, kde pramení tvoje podceňování. Kdyžtak si i o tom popovídat s někým, komu věříš, psychologem? Jsou to fajn lidi : ) Přece takhle nechceš dál žít (asi ne, když se nám o tom svěřuješ, za což jsem osobně ráda : ) Působíš totiž jako přemýšlivý člověk a to se mi líbí. A až lidi kolem tebe ucítí, že si sám za sebou stojíš, věř mi - začnou si tě vážit.

Nic dalšího mě zatím nenapadá, i když bych moc chtěla. Jsem unavená z práce, nohy na stole, ale zrovna jsem si vybavila dnešní nebe. Nevím, jak u vás - u nás ráno hodně pršelo (to se to nechtělo z postele , ale pak se vyčasilo. Slunce, mraky. Nádhera. I ten podzim a slunce v listí (který tak má různý odstíny). Nechceš je v listech hledat zítra i ty? : )

Držím ti palce a přeju ti štěstí. Což nemá znít pateticky (asi zní, ale nemá to tak být : ) A kdybys chtěl, zase sem napiš : ) To by v tom byl čert, abychom tady všichni společně na něco nepřišli : )

Marky

Marky, nádherně napsaný!!!

Poslys, tyhle pogymplovsky stavy znam. gympl je super, hodne mi dal, ale dal mi taky extremni davku zrouta na sebevedomi, porad nam rikali jak jsme blby az jsme jim to zacli verit. Ale nejsme. A ty, ty jsi daleko silnejsi nez si myslis. Uz proto jak skvele to dokazes popsat, je to depka, ale napsal jsi skvele nuance runych malych pocitu. Blahopreji ti. Jsi na skvely ceste ven. Ikdyz treba (nevim) jsi nebyl podporovan nekdy v detsvi, coz si s sebou clovek nese jako snizene sebevedomi, mam pocit ze v sobe hodne mas… a vis co? Ja vsem,, povadlym,, co nevi co se sebou rikam, at zacnou behat. Nic to nestoji, je to sice ze zacatku drina, boli to, nechce se nam, mozek prosi at si ten hloupej napad nechame. Ale osobost? Ja vzkveta. Ta roste. Neni to hned. Nic neni hned, ale posouva to

a takovych variant je urcite vice. Hodne stesti, at je ti lepe, ale kazdy se nekdy citil takhle.  

V tom co píšeš jsem našla hodně věcí, se kterými bych se mohla ztotožnit, dlouho jsem se takhle trápila, až to mamka nemohla vydržet a zaplatila mi sezení s koučem, že mě prý naučí pozitivně myslet…no jasně říkám si…ale musím říct, že jsem mamce křivdila a že mi to pomohlo… kdyby si chtěla můžu ti dát kontakt na PhDr. Kárnou, koučuje v Brně nebo Praze

o tom koučovi jsem už něco četla, ale stejně si pořád nedokážu představit na čem je ta pomoc od něho vlastně založená. prý je to uplně něco jiného než když jde člověk k psychiatrovi, takže vůbec nemám tušení. já se snažím se vším vyrovnávat sama někdy to moc nejde ale pořád se nějak držím

Ahoj Helo jestli tě to zajímá tak se zkus podívat na webovky www. Xxxxxxxxcz možná ti to trochu přiblíží co kouč vlastně dělá. Jinak hodně zkráceně bych ti mohla říct že pomocí různých myšlenkových metod s tebou kouč pracuje a pomáhá ti abys přišla na to co je špatně co je třeba a jak změnit

Nedovolená reklama ve webu, porušení pravidel webu - bod č. 1.
Kontaktní údaje by by mohly zvýhodňovat jednu firmu/poskytovatele služby proti jiným a z toho důvodu byly smazány správcem webu.
Děkujeme za pochopení.

Zkuste zajít k psychiatrovi, nejspíš trpíte depresí, a ono je to o té práci a vytrvalosti. Jenže, když na ní není síla… držím palce!

Rozumím. cítím se úplně stejně