Téma: Nevím, jak dál - můj život je úplně prázdný a potřebovala bych změnu

…a hlavně cítím, že nedělám to, co bych chtěla…Tak co začít u toho. Co začít dělat to, co bys chtěla. Myslím si, že s tím Tvé pocity souvisí, že když to změníš, to bude ta motivace pro to, aby jsi zase měla chuť cokoliv dělat, a to zcela cokoliv…

Na nás je to, co si ze všeho, co se nám v životě stane, vezmeme. Tím, že žijeme, získáváme zkušenosti, a tak je to správně. Proto se neboj dělat to, co by tě bavilo. Pokud to nebude pracovně, tak ve volném čase.

Stejně je to i s věcmi, která se nám nepodaří (třeba státnice), je to zkušenost. Chápu, že se bojíš, nevíš, ztrácíš se. Ale zkus s tím bojovat. Říct si, že to nevzdáš!

Hlavní ale je, najít si opravdu to, co tě baví. Když to bude třeba, tak klidně i jinou školu. Z okolí je sice vyvíjen tlak, že vše má být tak a tak a ne jinak, ale nikdy se svět nezhroutí, pokud si najdeš svou cestičku. Ba naopak, nikdo nejsme produkty pásové výroby, a tak nemůže fungovat do puntíku stejně.

Ahoj,

   myslím, že odpověď je, ale nejspíš bys musela na psychoterapii. Jsem úplně v tom samém stavu, vím, co to spustilo, ale odpověď jsem stejně zatím nezískala a už je to 4 roky. Školu, kterou dělám, jsem si vysnila už v 7mi letech a málem m vyhodili, protože mě to prostě nenaplňovalo a nemotivovalo. Přitom střední v tom samém oboru jsem doslova žrala, dělala spoustu činností navíc a hltala jsem nové informace a zkušenosti. Teď jsem se "dala do kupy". Sice mě to nenaplňuje a netěší (a u mě nepřipadá v úvahu že jsem se "minula povoláním" - naopak, jiný obor si neumím a nechci představit), ale vím, že školu musím dodělat a proto se do učení nutím a doufám, že do státnic se to spraví. Nebo po státnicích, až budu pracovat. Nebo až budou děti, nebo… Nevím kdy a nevím co by to mělo spravit. Na terapii mi řekl chronickou depresi a syndrom vyhoření, spoustu věcí jsem si tam urovnala a myslím, že jsem se dostala na dobrou cestu, ale bohužel už teď nemám peníze tam chodit.

     Na Tvém místě bych rozhodně psychoterapii našla, myslím, že to je jediný způsob. Jak říkám, já vím, kdy a proč to všechno začalo a za 4 roky jsem to nevymyslela a jediné, co mi umožnilo "jít dál" bylo těch pár sezení. Sice nemám tu zpětnou vazbu vlastní radosti a pocitu uspokojení po úspěšné zkoušce, ale racionálně vím, že je to správně a že to prostě musím dělat. Respektive mám zpětnou vazbu v tom, že když zkoušky udělám rychle, budu mít víc času a volna na věci, které mě baví (moji zvířecí přátelé jsou to jediné, co mě z té letargie účinně dostává. Přítel ani rodina mi nikdy nepomohli. Lidé to nechápou. Jediné, co jsem od nich kdy slyšela bylo, že mi střední tak strašně šla, tak proč se na vysoké tak trápím. Jo trápím se, věřím, že trápím i je, ale nikdo nepřišel, když jsem potřebovala podpořit a pochválit, vylít si srdce a vědět, že to co dělám je správně a vnímá to tak i okolí. Jo, celou střední jsem jela naplno, ale člověk není perpetuum mobile a potřebuje pochválit i když ho to baví. Ne, že by mě naši nechválili, ale na jednu stranu tio spíš bylo očekávání a samozřejmost, že jsem úspěšná než opravdová radost.

   Teď se řídím slovy psychoterapeuta, abych se nedívala na vrchol té vysoké hory, na kterou lezu, ale dívala se pod nohy a za každých pár schůdků, které ujdu, se pochválila. Člověk je pak trochu rozdvojená osobnost, kdy musíš sama se sebnou "obchodovat" a najít kompromisy a do učení se donutit, ale stanovit si odměnu, kterou si za to dáš a splníš ji. Není to ještě to, co bývalo, ale úspěšná zkouška je pro mě třeba celý den ve stáji a dlouhá vyjížďka bez pocitů, že se musím učit a mám nějaký skluz. Už to mám docela vypracované takže v podstatě  mám dobrý pocit i z té zkoušky. Já mám státnice až za další 2 roky a doufám, že do té doby něco našetřím na další sezení nebo se se sebou naučím dostatečně smlouvat.

   V Tvém případě bych asi zvolila intenzivní psychoterapii a možná i nějaká antidepresiva - lze využít i bylinky a různé přírodní přípravky. Odstraní to ty špatné pocity a smutek a můžeš se soustředit na řešení svých problémů a povinností. A ještě jedna věc - buď trochu sobec. Píšeš, že každému pomáháš jak můžeš, ale u sebe to nedokážeš. Tak to prostě je, člověk si sám pomoci nedokáže a jak vidíš, nikdo nepomohl Tobě, tak se na ně vykašli. Byť dočasně. Najdi si něco, co baví Tebe a věnuj se tomu jako svou odměnu.

   Snad jednou bude lépe. Drž se.

Zlatá slova. Není nad životní zkušenost.  

Problém je v tom, že ono to jednou člověku dojde, o čem jeho život je.  

Že se žene, tvrdě pracuje, ale najednou zjišťuje, že mu chybí lidská, teplá stránka. Že pohyb vpřed je fajn, ale mít milovanou duši, je nezbytné.  

Znám hodně lidí, kteří zjistili, že je pracovní úspěchy a ani ty společenské nenaplňují a rázem nechali rozjetých kariér. Ostatně se o tom točí  filmy, jak se člověk probral, jak si uvědomil, že to není to pravé. Že jsou důležitější věci, než je kariéra CEO v nějaké obří IT společnosti a odjel do delty Mekongu chovat vodní ptactvo- ovšem ve společnosti milované bytosti, případně dalších aktérů.

Tak to samozřejmě karikuju, ale smysl je jasný.

Ve většině případů nechat rozjeté kariéry je nesmysl. (Pan psycholog vás vedl velmi dobře- ty malé krůčky, abyste to zvládla, i když vám chybí sebepodpora)  Samozřejmě, že to není to pravé, protože ještě to podstatné schází, ale je to nezbytné pokračovat, člověk z něčeho žít bude muset, tak proč na tom nepracovat.

Pravé je to, být vnímán a viděn, je to láska a sebeláska- pokud to okolí není schopno zabezpečit, je nutno začít u sebe. Když člověk vnímá, že jeho vlastně  nevnímá nikdo, že není v kontaktu ani se sebou, se svými potřebami, ani s ostatními, je to těžké. Jenže, tady je cesta.  

Vnímat se, mít se rád, rozumět si, vážit si sebe sama, cítit pocit lásky, úcty a respektu k sobě samotnému, je často  třeba se učit. A mít se rád, znamená i cítit se bezpečněji. Není to jen o hodnocení, je to o přijímání o radosti z toho, jaký člověk je.  

Moje babička mě měla ráda, ať jsem byla, jaká jsem byla. Byla jsem její vnučka a měla hroznou radost z mých úspěchů, byla na mě hrdá a vykládala sousedkám, jaká já jsem šikovná. Zlatá babi, jak já jsem lumpačila, slepice jsem jí prala ve vaničce s děšťovou vodou a Jarem, protože mi přišly zašlé. Měla mě ráda pořád a věřila, že jednou něco úžasného dokážu.

Snažím se mít ráda zrovna takhle, a s různými propady se mi to víceméně daří. O to možná v životě jde.

Jsi dlouho sama, bez partnera, chybí Ti někdo, kdy by byl s Tebou, chytil Tě za ruku nebo Tě objal a řekl by Ti, že bude líp - (dlouhodobý) nedostatek lásky je jako nemoc, která motivaci, energii a chuť do života bere po hrstech. Najít toho správného partnera, který by Tě dokázal dobíjet energií ale není jen tak. Píšeš, že Tvůj život je prázdný - věřím tomu. Je i spousta jiných lidí, jejichž život je prázdný a třeba čekají na někoho, jako jsi Ty, kdo s nimi kousek půjde a zpříjemní jim cestu. Na lásce je krásné to, že ji můžeš přijímat tím, že ji začneš rozdávat jiným - ona se totiž od nich bude odrážet zase k Tobě. Zkus popřemýšlet nad tím, jestli by nestálo za to dát svému životu smysl tím, že začneš dávat smysl životu někoho jiného. A ta láska a energie, kterou do toho vložíš, se Ti začne vracet, uvidíš.

Přesně, když jsem nastupoval na vysokou, tak jsem si plnil svůj sen a během prvního ročníku jsem byl vedoucím studentem, byl jsem oblíbený u profesorů. všechno. Jenomže jsem sral osobní život a myslel jsem si, že vše půjde tak hladce jako na gymplu. Bohužel jedinému opravdovému kamarádovi ve městě prdlo v hlavě z rozchodu a já jsem zůstal sám. Postupně jsem se dostal do řady konfliktů s lidmi na koleji, rodinou (teda tou, co zbyla), školou, takyspolustudenty…a sám sebou. Takže během druháku jsem psychicky dodělával a raději šňupal kofein, než abych se zabýval realitou. Všechno jsem vybombil. Přestal jsem se hýbat, posilovat…takže jsem sletěl o 20% hmotnosti dolů na úžasných 65 kg… a spirála se začala prohlubovat. Začal jsem se ohlížet a pochopil jsem, že i v těch krásných dobách jsem byl totální debil, což mi sebralo. životní inspiraci.

Nakonec jsem se velmi dospěle naučil nemluvit s ostatními lidmi. Našel jsem si bydlení sám pro sebe na privátu. Mnoho lidí by to nedporučovalo, ale přesto mi to pomáhá. Jsou sice dny, kdy s nikým dva, tři dny nepromluvím, ale je to pořád lepší, než se s někým hádat a trpět urážky (některé tak hnusné a ubohé, že mi otevřely oči) a posílání policie. Nevím, jak dlouho to bude pomáhat, sám sice nejsem úplně OK, budu prodlužovat o rok. pokud to všechno teď dám. Základní problém -to, že mne lidé začali (podvědomě a preventivně) iritovat ale nedokáži změnit. Psychologové jsou akorát tak dobří na odebrání ZP.

Většinou ty problémy lze řešit mnohem efektivněji změnou vnejších podmínek. Ne vždy nám nitro že.

Ahoj Joann,

cítím naprosto to samý, jako bys mi mluvila z duše! Je skvělý, že v tom člověk není sám. Pokud by sis třeba chtěla napsat, pokecat o životě, tak budu rád, když napíšeš mail na tomsd@centrum.cz.

Tom.

Ahoj, mám trochu podobný problém. Je mi už skoro 30 let a přijde mi, že jsem v životě nic nedokázal. Přátelé se mě snaží podržet, ale já sám vím, co přesně bych od života očekával a chtěl a přijde mi, že mi život protíká mezi prsty a nic se neděje. Předtím jsem chodil na squash, hrál fotbal, víceméně každý sport mě bavil a teď sedím jen doma a čumím do obrazovky a to mě hrozně štve. U nás nemám bohužel souvrstevníky, kteří by něco podnikali, spolužáci (ti šikovnější) se odstěhovali a zbyly tu jen mamánci co nezajdou ani na pivo… Nevím, jestli jsem přísný sám na sebe, práci mám teď velmi dobrou a dokonce mám i brigádu v Praze v divadle, ale sám cítím, že to prostě není ono. Možná tomuto stavu napomáhá i rozchod s bývalou přítelkyní, která si po 3 letech uvědomila, že neví co chce od života a po půl roce si našla jiného kluka. Právě ona také patří do společenské skupiny mladších lidí, s kterými jsem se scházel a teď se s nimi nevídám skoro vůbec. Chtěl bych se teď od nového roku dát trochu do kupy, ale jak se znám, tak to přejde z drillu do povalečství jako teď. Přál bych ti, aby jsi našla sílu sama v sobě jako se teď snažím i já.

A určitě si myslím, že někoho najdeš, kdo tě ocení a bude to pro tebe velmi příjemné, jelikož mi přijdeš jako někdo, kdo dává přednost upřímnému vztahu a né povrchnímu standardu, který předepisuje společnost.

Nevím, jestli by sis se mnou chtěla třeba popovídat, ale emailem nic nezkazím hourecmil@seznam.cz.

P. S. Doufám, že se ti povedlo udělat státnice, moc bych ti je přál. Už jenom to složení zkoušek ti velice zvedne náladu!

Balit někoho v období sebelítosti asi není to nejlepší afrodiziakum. (Navíc tazatelka se ptala před rokem)

Tvých 28 let není žádný věk a máš před sebou ještě dobrých 70 let života (s dnešní medicínou a technologickým pokrokem), tak hlavu vzhůru a dál se věnuj svým aktivitám. Díky aktivitám najdeš nové kontakty a z toho zákonitě dříve nebo později vypadnou noví přátelé nebo nové lásky.