Téma: Neúspěšné studium na VŠ - nemám přítele, nevím kam patřím, nevím co dělat se životem

Moc nevěřím, že lidi, co tě mají rádi - rodina a přítel, jsou z tebe zklamaní. Spíš myslím, že je jim líto, že se tak trápíš a že máš takové výčitky. To do nich jen projektuješ vlastní zklamání ze sebe sama. Nebo se tě možná jen snaží povzbudit, abys neházela flintu do žita.

Otázka je, proč ale jsi zklamaná. když se ti vlastně ulevilo.

Píšeš, že studium pro tebe mělo smysl - jaký? Píšeš, že ses trápila.

Píšeš, že jsi ztratila tři roky na škole - takže mělo smysl studium jako takové nebo mělo smysl jen mít nějaký diplom? A k čemu by ti byl dobrý?

Píšeš, že se ti zhrotil sen - jaký? Mít tuhle školu? A není nějaká jiná podobná, kde by se ti ten samý nebo podobný obor studoval lépe a radostněji?

Píšeš, že máš strach, co s tebou bude? A co se miliony lidí, co tuhle vysokou nebo žádnou vysokou nemají? Jsou všichni nešťastní?

Je ta situace konečná? Nejde to ještě zachránit? Třeba studim přerušit, nabrat síly a pak zkoušky zkusit znovu? Nejsi jen vyčerpaná a zbytečně kategoricky destruktivní?

Myslím, že bys měla zajít si o tom promluvit s nějakým odborníkem (psychologem), protože to trochu vypadá, že jsi to nezvládala hlavně psychicky. Zbytečně jsi se na to upínala jako na něco extra, máš tendenci kvalitu sebe sam poměřivat jen tímto studiem, jako by to bylo to jediné, proč jsi na světě, a neumíš zvládat neúspěch!

S tím vším se dá něco dělat, ale ne tak, že budeš chodit po pokoji a brečet. Nic si nevybrečíš.

Já vím, že brečením nic nevyřeším - ale nějak už jsem z toho všeho hotová, měla jsem teď hodně špatné období celkově. Bohužel odchod ze školy je nevratný, již jsem vyčerpala pokusy a navíc mi chybí kredity. Jinak je mi obecně jen líto těch 3 let co jsem tomu věnovala, protože to bylo zbytečné. A s tím smyslem to bylo tak, že jsem se na školu moc upnula - přišla tak o přátele, koníčky, nikam jsem ani necestovala, jen jsem se věnovala škole a nakonec jsem takto narazila. Takže teď vidím, kolik jsem toho obětovala pro věc, která nevyšla a to mě nějak činí zoufalou.  

Snažím se teď nějak uklidnit a srovnat si život, ale strašně se za sebe stydím, bojím se, že se mě lidi na t budou ptát, budou si na mě ukazovat, že jsem nebyla schopna ani dodělat školu…  

A máte pravdu, neumím zvládat neúspěch, úplně jsem se z toho složila, ale sama nevím, jak se teď s tím vypořádat.  

No, problém je možná v tom, proč jsi na tu školu vůbec šla.

Ono se na školu totiž nechodí jen kvůli udělaným zkouškám, ale kvůli studiu, tedy kvůli vědomostem, které tam člověk získá. Ty si člověk sebou nese i když školu nedodělá - a znám dost lidí, co s takovými vědomostmi dokáží docela dobřa zacházet, přestože nějakou vysokou nedodělali. - třeba jen proto, že je to přestalo bavit, nebo začali mít chuť trávit život jinak.  

Pro tebe jsou ty tři roky ztracný čas. Stále to opakuješ, stále se v tom utvrzuješ.

Čli buď ses tam nenaučila nic, nebo ses tam učila něco, co tě vlatně nezajímá, nebo si toho, co ses naučila, vůbec nevážíš, protože cenu pro tebe má jen štepmpl na diplomu. Jenže špempl na diplomu sám o sobě nic neznamená, ten jde i koupit.

Možná to stačí přehodnotit priority. Co má cenu a co ne. Co je ztracený čas a co ne. Podle mně ztrácíš čas teď tím zbytečným hořekováním. Studium určitě zbytečné nebylo a je škoda, že si to neuvědomuješ, protože tě na tom všem zajímá jen ten diplom.

A možná by stálo za to uvažovat o jiné škole, která by tě opravdu bavila a kde se učí něco, co kdybys studovala by tě zajímalo natolik, že by pro tebe nebyla ztracený čas se tím zabývat. Školu, na které by tě krom zkoušek zajímali i spožáci a stali se pro tebe kamarády, na které by sis zkusila zařídit nějaký Erasmus, když tak toužíš cestovat, která by souvisela s tvými koníčky, kterých jsi se musela vzdát.

Je ti 23, můžeš ještě stihnout vysokých několik.

Ale jestli bys je chtěla studovat jen kvůli diplomu, tak to asi nemá smysl, to běž radší dělat něco užitečného.

A mimochodem, kdybys teď ty tři roky mohla získat zpět, k čemu by ti byly? Co bys dělala? Měla bys maturitu, spoustu kamarádů, spoustu koníčků, projela půl světa? Opravdu tomu věříš? Dobře tak jestli ano, tak co ti brání toto všechno mít TEĎ? Obvolej staré kamarády, popřej jim šťastný nový rok, poptej se jak se mají. Využij, že na tebe ještě platí studentské slevy, vygoogli si kam se vydáš na víkend na výlet, ještě dnes (05.01.2017) večer můlžeš oprášit nějakého koníčka, kterého jsi se kvůli studiu vzdala. No vždyť jsi o nic nepřišla, všechno můžeš dohnat, všechno tohle můžeš začít dělat HNED TEĎ.

Tak nač brečet?

PS: jinak řečeno, zkus se přestat užírat kvůli něčemu, co už mít nemůžeš a soustřeď se na něco, co mít můžeš. A toho, co mít můžeš je SPOUSTA SPOUSTA SPOUSTA!!!!

No - vypadá to tak, že mě zajímá jen diplom. Je to asi proto, že rodiče mi vždy podsouvali že vzdělání je na 1. místě - prakticky to byli oni, kdo si přáli abych na VŠ šla a docela dlouho mě do toho "tlačili". Samozřejmě finální rozhodnutí bylo na mě. To je jasné. Vlastně jim to nevyčítám, vyčítám jen sama sobě. Já jsem k sobě docela tvrdá a nedokážu si odpustit, jak jsem v tomhletom směru selhala.  

Určitě nechci dále fňukat a hořekovat - jak říkáte. Znalosti, které jsem získala chci samozřejmě využít i jinde. Chci nějak jít dále, možní zkusit něco lehčího v oboru, co by mě bavilo… Jen najít tu ztracenou motivaci ke studiu.  

Bojím se také, abych nepřišla o přítele. On nic neřekne, ale mám strach, že teď mě uvidí tak nějak jinak. Bojím se, že se také změní chování rodičů, již teď se mnou téměř nepromluví, chápu, že je to buď mrzí nebo jsou zklamáni, ale já to už nevrátím a nevím jak jim oplatit že mě podporovali ty 3 roky a ono to nedopadlo. Také moc řeším, co si o mě myslí ostatní. Docela se teď straním lidí, aby se nevyptávali, aby mě neřešili. Prostě nevím jak se s tím nějak smířit a odpustit sama sobě…

Děkuji Vám za Vaše rady a Váš čas…

Máte pravdu, potřebovala jsem jen nějaký názor zvenčí. Sama už nevím, co si o tom myslet…

To, co si vyčítáš, co si odpustíš a neodpustíš je ale jen tvoje svobodné rozhodnutí.

To není žádná danost.

TY ses rozhodla být na sebe tvrdá, vyčítat si tohle a trestat se za to tím, že se sama sebou snažíš opovrhovat - a to všechno JEN kvůli nějakým blbým zkouškám, které jsou každému jinému naprosto u zadele (dobře, možná jsou u zadele všem krom tebe a tvých rodičů - 3lidi z celého lidstva - tedy statisticky vzato každému) .

Jen sama  ty ses rozhodla tomu dát takovou důležitost.  

Není žádná obecná společenská konvence, že neudělat nějaký tyhle tvoje zkoušky je něco ponižujícího.

Ne, neudělat nějaké zkoušky je pro všechny krom tebe opravdu jen normální životní peripetie. Svět se neboří, žádná tragedie se neděje, navíc nejde o nic, co nejde napravit, změnit nebo zužitkovat. Nebo jen překročit a nechat v minulosti.

A i kdybys ten diplom teď měla v kapse, tak sorry, ale nedělalo by to z tebe lepšího člověka než jsi - a popravdě pokud by sis o sobě myslela, že jsi něco víc jen kvůli tomu blbému diplomu, tak by tvůj charakter byl spíš horší než je teď.

Logicky tedy to, že ten diplom nemáš, z tebe ani nedělá horšího člověka.

To, co sama sobě děláš je to, že si říkáš: "Rozhodla jsem se, že budu samu sebe týrat a prostředek, který jsem si proto našla je vysoká škola. Odmítám si dovolit žít spokojeně a užívat si život."

Nikdo tě nedonutí, abys tohle rozhodnutí změnila, musíš sama chtít!!!

Pak už jen stačí rozhodnout se jinak.

A to platí i o rozhodnutí, jestli dáš nebo nedáš na něčí názor, jestli chceš žít svůj život nebo být loutka svých rodičů, jestli budeš ještě studovat nebo dělat něco jiného.

Máš to štěstí, že žiješ v době a společnosti, kde si tohle všechno můžeš rozhodut jen TY SAMA. A namísto abys toho využila a užila si to, děláš ze sebe sama a dobrovolně jen otroka nějakých domnělých (!!! ) očekávání druhých lidí.

Je ti 23, život máš před sebou, jsi určitě chytrá zdravá holka, žiješ v relativně svobodné a civilizované zemi - můžeš prostě cokoliv budeš chtít. Tak prostě začni chtít něco lepšího a příjemnějšího než se užírat kvůli nějaký blbý škole!

PS: a jedna blbá zpráva na konec - ono v životě toho bude víc, co ti nevyjde. Ber to jako zkoušku - a možná důležitější než ty tvoje zkoušky ve škole. Musíš se prostě naučit, že když něco nevyjde, je nutno to nějak překonat a žít dál. Rodiče tě věčně za ručičku vodit nebudou a v životě se dějí i mnohem horší věci než je toto. Co budeš dělat až se stane něco opravdu vážného: hodláš se vždycky sesypat jak domek z karet?  

Já bych chtěla být opravdu šťastná, začít někde jinde.  

Potřebovala jsem to ze sebe jen dostat a někomu se svěřit.

Nechci vypadat jako nějaký ufňukánek. Já už to v sobě držím celkem dlouho a nějak teď to bouchlo a je toho na mě už moc. Chápu, že lidé se ocitají v horších situacích - ale mě se dosud nic tak závažného nestalo, tak tomu dávám možná větší vážnost.

Silvie : Tvoje téma mně zaujalo. Celkově tu na MS přibylo dost nových témat, jen je škoda že mi čas nedovolí se tu zdržet.

Určitě je to pro Tebe dost bolestivá záležitost, ale nezoufej - v životě nic není náhoda. A jak je známo, když něco končí, tak to proto, že začíná zase něco nové. Je to přirozené, že máš strach co s Tebou bude, co budeš dělat… . Nech to ale přirozeně plynout a vše se tak nějak postupně urovná a nabere správný směr… .

Píšeš že jsi se z toho všeho úplně složila a teď nevíš jak se s tím vypořádat…. Já se na tyhle a podobné záležitosti dívám spíš z křesťanského - duchovního hlediska, tím chci říct, že v každém člověku se odehrává proces nadpřirozeného růstu a ten růst (v určitém slova smyslu) trvá po celý náš pozemský život. Takovou jakoby negativní stránkou tohoto procesu je zdlouhavé vnitřní umírání našeho (starého - pyšného) *já*. Ale, když to staré (pyšné) - lidské *já* odumře, tak uvolní místo pro ctnosti… .

Lidí (hlavně praktikující křesťané) , kteří zakouší ten zdlouhavý proces vnitřního očištění…, tak po čase jsou rádi, že takhle trpěli a že to prožívali. a rozumí tomu proč se to děje…   

Pokud jde o Tvoji obavu z toho co budou na to lidi říkat…, tak chápu že se nad tím trápíš a soucítím s Tebou, ale nezoufej, bude líp - protože když člověk prochází tímhle vnitřním očistným ohněm a když se takto duchovně obnažený postaví na základ svoji bezmocnosti… a bude to všechno trpělivě PROŽÍVAT, tak to je právě ta chvíle, kdy se započal v člověku ten vnitřní (duchovní) růst a kdy se buduje naše nové * já *.   Je to taky moment, kdy se nám dostává (jak mi křesťané říkáme) MILOST Boží, nebo SVĚTLO  shůry. A když je člověk takto vnitřně očištěný a tím pádem i duchovně posilněný, tak mu je úplně jedno co si kdo o něm myslí, nebo kdo co o něm říká…, protože hledí na to co se líbí Bohu a má víc zálibu v křesťanských-duchovních záležitostech. Člověk se taky stává pokorným, šťastným, veselým, svobodným…, nebo jak já říkám:   je jakoby jednou nohou v nebi a druhou se přidržuje země.

Děkuji za příspěvek   

Já bych chtěla najít cestu k té pokoře, možná jsem si o sobě dlouho moc myslela, a takhle to dopadlo…

Ale na druhou stranu nechápu, proč zrovna mě se tohleto děje. Já jsem na sobě opravdu makala již odmala, naši chtěli, ať mám co nejlepší výsledky. Nic mi nikdy do klína nespadlo. Teď, když se podívám kolem, jsem na tom stejně, jako ti, kteří měli ty výsledky horší, ba dokonce někdy právě ti jsou na té VŠ úspěšní.

Kladu si jen otázku, proč to tak je… Ale kdyby tohle bylo to nejhorší, co by mě mělo v životě potkat, tak jsem ráda. Třeba s odstupem času to uvidím jinak - bohužel, momentálně je to pro mě tragédie.  

Mě okolo mých dvaceti nevzali asi třikrát na mou vysněnou školu. Tak jsem to vzdala. Smířila se s tím, že asi teda vysokou mít nebudu, že na to nemám.

Pak jsem si našla koníčka, který mě přivedl k jiné, byť vzdáleně příbuzné profesi a přihlásila jsem se a dostala na úplně jinou vysokou. Sice ve věku, kdy jiní mají už dostudováno, ale díky tomu dělám už léta práci, kterou dělám a která mě velmi baví a ve které jsem snad vcelku dobrá.

Když to zrekapituluji, tak musím děkovat "pánubohu" nebo mým andělům strážným, že jsem se nedostala na tu svou první vysněnou vysokou. A zpětně musím přiznat, že na to, abych na ní uspěla, nejen u přijímaček, ale pak i ve studiu a po studiu, jsem neměla tu správnou náturu. Jen bych se tam trápila.

Neříkám, že to je scénář, který se splní všem, ale na druhou stranu se něco podobného v životních situacích stává více lidem, i proto vznily přísloví jako:

Všechno zlé je pro něco dobré.

nebo

Když se ti někde zavřou dvěře, otevřou se někde zase jiné.

Jen asi jde o to, jestli si jich člověk všimne, nebo je hledá, nebo jestli zůstane sedět a truchlit před těmi dveřmi zavřenými.

Proto opakuji, najmenovala jsi tady fůru věcí, které ti podle tebe studium vzalo. Tak prostě zkus se porozhlédnout, co naopak ti tato situace dává a umožňuje tím, že např. máš víc času, nemusíš se stresovat s dalšími zkouškami, nečeká tě v nejbližší době další učení. Co jsi kvůli škole dlouho odkládala nebo si nemohla dovolit?

Ber to jako svobodu, ne jako trest.

A časem určitě přijdeš na to, v čem to bylo dobré. Určitě ne zítra (07.01.2017) ani za měsíc, spíš na to přijdeš třeba až za pár let, ale podle mně na to jednou přijdeš.

Děkuji za podporu. Moc to pro mě znamená. Doma se mnou o tom nikdo nechce mluvit, přítel taky ne, nemám za kým zajít, připadám si akorát všem na obtíž.  

Nejvíc mě mrzí, že jim nedochází, že já se snažila až do konce, ale pokud jsem se to nemohla naučit, nestačila jsem na to, bylo to pr mě moc těžké, nic s tím nezmůžu. Navíc asi i psychicky jsem tu školu nezvládala - od rána do večera ve škole, neustálý stres, velké  nároky (psali jsme každý den testy, neustále sbírali body, museli jsme mít 100% účast na seminářích, cvičeních… ) + chování učitelů …

Ke konci už jsem měla k té škole i odpor.

Nyní si to nějak začínám uvědomovat, že možná to, že jsem školu musela ukončit, bylo jen k mému dobru…

Myslím, že snad ve 23 letech ještě není pozdě začít něco nového.

Doufám, že budu alespoň v této stránce života šťastnější, přihlásím se jinam…

Naši mi navrhovali, at zkusím tu školu znova (tu stejnou) - ale nyní jsem rázně řekla NE. přece jen, jsem to já, kdo do té školy musí chodit, ne oni. Nemohou vědět, co to obnáší, nemohou mi něco poručit.  

A je mi už i jedno, co si o mě myslí okolí, jak jste psala - jen málo lidí stejně zajímá, co dělám a kde jsem. A pokud se mi bude chtít někdo kvůli tomu, že jsem nedokončila školu smát, tak je sám ubohý.  

Já bych tuhle situaci nikomu, nikomu nepřála.  

Ty bys tuhle situaci nikomu nepřála a na světě přitom bude mraky lidí, co by za to, že je jim 23 a mohou se rozhodovat, kam si půjdou na vysokou a kam už se jim na vysokou nechce, dali kde co.  

Holt se něco nepovedlo - každému se někdy něco nepovede a něco mu nevyjde - i o tom je ŽIVOT. Nejen o tom, jak všechno dobře dopadne, ale i o tom, umět nepodařené nebo nepříznivé situace nějak překonat, nebo dokonce i zužitkovat. Opakuji, že to je možná pro tebe větší zkouška než nějaké ty biflovací, co jsi na škole projela. A mnohem důležitější.

A pokud dokážeš se přestat litovat a začneš myslet tak jako v posledním příspěvku:

že není pozdě (samozřejmě, že není!!!! ) , že do té školy chodíš ty a ne rodiče a tak ty si musíš vybrat (konečně dospělý přístup! ) , a že na názoru ostatních nezáleží (jistěže ne! je to tvůj život a ne jejich! )

- tak jsi na dobré cestě.  

 Silvie - Těžko říct proč to tak je. Osobně znám lidi co se jim (tak řečeno) zbořil svět a důvod proč se jim to stalo, někteří poznali až po 10 - 20 letech. Potom už  viděli celou situaci (jak říkaš)   jinak… .

Ahoj Silvie, asi se dokážu vcítit do toho jak ti teď je. Sám jsem po včerejším 6 neúspěšném pokusus vypadl ze VŠ. Taky nerumím svému místu tady ve světě a nemám páru co dál. Rozumím, že teď to pro Tebe je obrovské zklamaní a že máš velký strach o všechno. To je zcela přirozené.  Taky se bojím. nevím co dál, ale chci hledat. I když ani nevím kde začít. Přítel jestli tě má rád, tenhle tvůj "neúspěch" nebude řešit. A pokud jo, nemá cenu se ho držet, jenom tě to stáhne ještě víc na dno než si teď. Lidi v životě potkáš ještě spoustu a určitě mezi nimi bude i jiný.  

Jestli ti můžu něco poradit (nebo alespoň top j to co plánuju udělat já), vem batoh sbal se na několik dní a odjeť někam sama. V tichu se dá najít spousta věcí. a třeba tam najdeš ztracenou sebedůvěru a může tě napadnout i co dál. Tady a teď je ta velká množina lidí, která podle tvých myšlenek by mohla tebe soudit tak jak se bojíš. Ja si to nemyslím, ale tím, že od ních na chvíli odjedeš. Znáš to přísloví: "Sejde z očí, sejde z mysli"?  

Nicméně neoznačil bych to za neúspěch, v každé příležitosti, ať už dobré nebo špatné (to rozhodnití co je co, je většinou to jak by to označili druzí) je pro tebe neskutečných možností. Máš toho teď před sebou hodně a rozumím tomu, že teď je možná ani nevidíš. Pokud se rozhodneš se tím, co se stalo a už nezměníš dál užírat tak to půjde těžko. Cesta dal vždycky je. Stačí jen hledat. A pak najít odvahu se tou cestou vydat. Rozhodně není VŠ podmínkou k dobrému životu. Spousta lidí nemá titul, ale pokud se nevzdali, tak si myslím, že všichni něco našli.  

Nevzdávej se. Doufám, že se ti zadaří a ty černé mraky, které teď vidíš se začnou časem protrhávat.  

Tvůj annonymní kamarád, který je v podobné situaci jako si ty. : /