Téma: Nešťastná a sama - přátelé jsou daleko a nemůžu najít práci v oboru

Ahoj Ineso,

to co cítíš, nás někdy v životě potká, aby to zcelilo náš charakter. Naštěstí prožíváš období, které je dočasné, přejde a Ty z něj vyjdeš silnější a ve všech směrem bohatší - zejména na nové a kvalitnější přátelské vztahy. Takže i když Ti teď možná nic nedává smysl, ani život, z vlastní zkušenosti Ti mohu říct, že je na co se těšit. Vím, že teď jsou tohle pro Tebe jen slova, ale některé věci musí člověk prožít, aby jim uvěřil. A já jsem nadšený z toho, že se momentálně nacházíš ve fázi, kdy se pro Tebe budou věci postupně zlepšovat. A nadšený proto, že vím, že se budou zlepšovat významně. Uvidíš. Každá situace má více řešení a čím horší situace, tím zajímavější řešení.

Rád bych se zeptal:

Proč si myslíš, že se v oboru který studuješ nezaměstnáš? (nepíšeš jaký obor studuješ)

Je tento obor užitečný pro lidskou rasu?

Co bylo impulsem, že jsi šla tento obor studovat?

Co si o něm myslí Tvůj přítel?

Bavil by tento obor mě?

A ještě jedna zvídavá otázka, ale možná spíše řečnická. Jak je možné, že někdo má přítele a přesto se cítí sám? Myslím si, že vzdálenost nehraje roli. Alespoň ne v dnešní době plné komunikační techniky.  

Jaké jsou Vaše společné zájmy a nejbližší velké cíle?

Děkuju za odpověď, musím říct, že mi tvoje odpověď a komentáře docela zlepšily náladu. Já jsem si taky říkala, že tahle situace je tu proto, abych z ní vyšla silnější, "lepší"… ale připadá mi, že trvá už docela dlouho. Ale možná to tak má být… Už jsem nějaké ty pády v životě zažila, ale je pravda, že vždycky jsem z nich vyšla posílená, ale také jsem si některé jizvy přenesla do současnosti.

Budu však věřit tomu, co píšeš - že se věci budou zlepšovat významně.

Studuji humanitní obor. No, vzhledem k tomu, že jedna z mála možností zaměstnání v mém oboru s phd. je výuka spojená s působením na fakultě (plus publikování a konference), tak mi přijde, že moc šancí nemám, možná už jen proto, že mám ten blok, co se studia týče, a že jsem nezapadla do akademických kruhů.

Obor užitečný určitě je, pokud člověk dělá výzkum, který je přínosný pro lidi. A v tom je ten háček, já začala obor studovat proto, že jsem věděla, že mě bude bavit a tenkrát jsem ten praktický rozměr tolik nevnímala. Pak jsem investovala dost času i peněz na zahraniční výzkum, a zase - protože jsem chtěla, bavilo mě to. Teď pokračuji dál, ale najednou se mi ztrácí smysl, už mě nebaví dělat jen to, co mě baví, ale chci, aby z toho měli prospěch i jiní, chci být nějak užitečná a také bych už ráda měla práci.

Přítel mě ve studiu podporuje, protože ví, že jsem tam šla ráda a že mě to bavilo.

Jestli by obor bavil tebe - záleží na tom, zda tě baví hodně číst, hodně přemýšlet, a hodně psát a hlavně dělat v terénu, pozorovat lidi, dělat rozhovory, zkoumat. je to celé o tom, o poznávání společnosti, konfliktů, kultur.

Já ani nevím, proč se cítím sama, i když mám přítele. Vzdálenost dělá své, ale možná je to i proto, že nevidím žádný náš společný cíl, kromě toho, že chceme být spolu, až se přítel uchytí v práci a až. až… tohle je hodně otevřené, protože měl sám problémy s prací a teď se mu snad pomalu začíná dařit, ale současná situace je taková, že bohužel nemůžeme plánovat žádné konkrétnější věci, týkající se vztahu. Oba rádi cestujeme, ale právě kvůli té práci a jiným problémům jsme spolu ještě pořádně nikde nebyli…

To mě moc těší, že náladu máš lepší.  

Téma, které řešíš je velice komplexní (jak v životě uspět, aneb jak dosáhnout lepšího života), asi nejkomplexnější ze všech, které člověk může v životě řešit. Prakticky je nepředstavitelné dát Ti tak komplexní radu přes text v diskuzi, proto se pokusím dát Ti nejzákladnější ingredience a pravidla úspěchu, které pokud budeš pronásledovat a zdokonalovat se v nich, k úspěchu a šťastnému životu se propracuješ.  

Taky máš několik sobě specifických překážek, které by chtěli komplexnější rozebrání, ale zde můžeme jen omezeně. Máš ale výhodu – ráda čteš, pozoruješ a přemýšlíš, takže toho mohu napsat více a Tebe to stejně bude bavit číst.  

1. Všichni lidé, i ti nejúspěšnější pociťují v životě různé strachy. (cituji Tě: „tak mi přijde, že moc šancí nemám“) Strach je normální, proto je dobře, že ho cítíš. Nevýhodou je, že paralyzuje. Naštěstí dočasně. Strach se můžeš naučit ovládat překlápět tuto emoci z pozice „strachu“ do pozice „respektu“. Strach znamená „bojím se neznámého“. Respekt znamená „zjistila jsem si všechny dostupné informace o tom proti čemu bojuji a vytvořila jsem si seznam toho co potřebuji udělat, abych ten boj vyhrála. “ Když se soupeře necítíš strach ale respekt, můžeš nad ním zvítězit. Strach proměněný v respekt už nebude pracovat proti tobě, ale pro tebe. Jde o dovednost, kterou se lze naučit.  

2. Vytrvalost.  

Vytrvalost (potažmo pracovitost) je nejdůležitější vlastnost úspěchu, která překonává štěstí, inteligenci i cokoliv ostatního. Jako lidé se nerodíme se všemi vědomostmi, ale nabýváme je cestou životem. To chvilku trvá. Úspěch je možné dosáhnout až když máme dostatek dovedností k němu potřebných. Musíme je ale získávat a nepřestávat v tom. A po této cestě často děláme chyby. Chyby ale nejsou od toho aby nás zastavili, ale od toho, aby nám ukázali jak věc udělat jinak a lépe. Proto i když se zdá, že jsme ve fázi kde nic nedává smysl, je to jen další lekce k úspěchu. Proto by bylo škoda, přestat u této lekce. Proto je nutné pokračovat, protože každý neúspěch a každá lekce nás k úspěchu přiblížila. Proto je nutné v přibližování vytrvat.  

3. I nepředstavitelně velkou věc je možné vybudovat. Důležité je začít prvním malým krokem a pokračovat. Když jsme byli mimina, neuměli jsme chodit. Ale ani jsme nevěděli, že to nejde a naučili jsme se to. Když jsme byli mimina, nevěděli jsme nic o počítačích. Dnes je umíme ovládat. A vše začalo prvním krokem. Jakákoliv velká věc je dosažitelná, pokud člověk udělá první krok a bude pokračovat dalším. V tomhle mi musíš jednoduše věřit.  

4. Vzdělávání se.  

Životní štěstí souvisí s úspěchem. Proto úspěšný jsme, když se cítíme šťastní. Je jedno zda úspěch definuji jako nejlepší sportovní výkon, hromadu peněz, spoustu kvalitních přátel nebo nejlepší rodinu na světě. Jedním slovem jde o úspěch a pro každou oblast platí naprosto stejné principy.

Nejkratší cesta ke vzdělání o úspěchu je učení se od lidí, kteří se do bohatství nenarodili, ale sami i ho vybudovali. Vzdělávaní se v této oblasti je neustálý proces. A máme štěstí, že žijeme v době, kdy jsou všechny informace dostupné, protože skutečně úspěšní lidé se o ně chtějí dělit. Jedna z mých nejoblíbenějších „učitelek“ je Oprah Winfrey. Na svém životě ukazuje, jak úspěchu může dosáhnout každá žena. Je opravdu nutné studovat životopisy úspěšných a kopírovat jejich pravidla a rady.

5. Cíle.  

Pokud bych tě postavil na autobusovou zastávku a neřekl ti kam máš jet, tak bys byla z toho přešlapování na místě za několik hodin frustrovaná. Když ale znáš cílovou stanici, všechno se stane náhle jasnější a snadnější, protože si můžeš promyslet kroky, které učiníš, aby ses do cíle dostala. To samé platí o práci, o vzdělávání, o žití s přítelem, zkrátka o každé oblasti. Pokud si s přítelem stanovíte cíle, bude pro vás vše jasnější. Cíle musí být konkrétní, žádné mlhy. A musí mít termíny. Bez nich to nejde. A po dosažení jednoho cíle je nutné dát si další, stejně, jako při cestě autobusem přes přestupné stanice.  

6. Prosadit se a uspět je možné v jakémkoliv oboru. Bez ohledu na to jak je malý nebo kolik je v něm konkurence. Pokud budeš na sobě pracovat a budeš se chtít stát tou nejlepší a nejšikovnější odbornicí  oboru, garantuji Ti, že o práci nebudeš mít nouzi.

7. Nikdy nejsi sama.  

Nikdo úspěšný nedosáhnul úspěchu sám. Vždy je k tomu potřeba více lidí. Na úspěchu je skvělé, že když ostatním lidem pomůžeš dosáhnout po čem oni touží, oni se Ti dříve nebo později odmění a nebo ti uštědří lekci.

Tak se budeje úspěch.  

Úspěšní lidé přitahují další úspěšné lidi. Nikdy proto nebudeš sama a vždy a kdykoliv můžeš požádat o radu. Někdy ji dostaneš a jindy ne. Nikdy ale nepřestávej o rady a pomoc žádat. Je to lidské a my jsme lidé.  

Moc Ti děkuji za rady a tipy, musím říct, že už jen jejich čtení mi zlepšilo náladu a dodalo víru v to, že bude líp.

Právě to, že mám momentálně pocit, že nejsem úspěšná a moc se mi nedaří, se hodně odráží na mých náladách a hlavně na celkovém stavu. A zjistila jsem, že dělám ještě jednu chybu - mám totiž takový problém, že když je někomu z mých blízkých zle a nedaří se mu, snažím se mu/jí co nejvíc pomoct, podporovat je, dávat jim najevo, že jsem s nimi  i v těch nejtěžších chvílích. Ale úplně zapomenu na sebe. Přesně to jsem dělala u přítele, který měl před nedávnem také krizi, docela dlouho. Teď se mu začíná dařit a já mám blok, stydím se říkat, jak mi je, nechci dát najevo, že jsem si sama sebou nejistá a nechci, abych působila jako nějaká chudinka. Také mě mrzí, že se náš vztah vyvíjel kvůli jeho problémům trochu jinak, než jak se vztahy vyvíjejí, čímž ho za nic nechci vinit, ale mám pocit, že v tom vztahu pořád na něco čekám, až tohle a až tamto, tak teprve potom budeme dělat to a to. Možná je to pro mě taky lekce, naučit se být trpělivá.

Každopádně vím, že teď musím zapracovat hlavně na sobě a začít si věřit v tom, co chci dělat a ujasnit si, co chci dělat.

Ty body, co jsi vypsal, si někde vytisknu a budu si je pročítat, protože mi dodávají sebedůvěru. Děkuju!

Tvá proaktivita a charakter je to, co Tě předurčuje k úspěchu.

To, co dnes vnímáš jako problém (pomoc blízkým) se stane Tvoji velkou výhodou, protože se to naučíš lépe kontrolovat a svůj čas lépe rozdělovat mezi ně a sebe. Ale je mnohem lepší v této oblasti dělat chyby, než toto vůbec v sobě nemít.

Připomínáš mi moji nejlepší kamarádku, která na tom byla velice podobně. Proto vím, máš před sebou úžasnou cestu.

A každý občas potřebuje dobít baterky. Kdykoliv budeš potřebovat nebo jen chtít, neváhej a napiš.

Jen ještě jednu věc: Život je příliš krátký. Nemá smysl čekat. Mnoho lidí čeká na lepší dobu, na více peněz, na jaro, na sucho, na mokro, na nějaký milník, na nějaký datum, na zázrak, na někoho.

A ono to nepřichází a nepřichází. A ani nikdy nepřijde. Jediné co máš pod kontrolou je dnešek.

Nikdy nebude lepší doba než ta, kterou máš v přítomném momentu. Nikdy nebude lepší okamžik, než ten, který máš teď. Nemá smysl na nic a na nikoho čekat. Kvalitní lidi konají teď, proto se nezdržuji těmi, kteří nekonají nebo Tě brzdí.

Důležitější než cokoliv jiného je AKTIVITA (jednat) i kdyby byla z počátku mnoho krát neúspěšná.

Dělal jsem totiž stejnou chybu. Čekal na lidi a myslel, že musím, protože s nimi to bude lehčí. Pak mi došla s čekáním trpělivost a začal jsem jednat. Vše se změnilo. Výsledky začali přicházet a ti, na které jsem čekal stojí pořád na stejném místě. Já se už ale na ně neohlížím. Není důvod proč. Lidem můžeš ukázat cestu, ale jít po ní musí každý sám ze svého rozhodnutí.

Snad se mi to moje pomáhání výhodou stane. Mně osobně je vždycky líp, když někomu můžu poradit nebo pomoci a vím, že to mělo smysl, jsem z toho šťastnější. Ale je pravda, že někdy to možná dělám na úkor sebe. Když si to celé zrekapituluji, tak vím, že jsem v tomhle pokročila, už jsem se naučila dělat si radost i sama sobě, ale ještě to bude chtít nějaký čas, než ta rovnováha přijde.

Taky si myslím, že nemá smysl čekat… vždycky si vzpomenu na citát od Buddhy - the problem is you think you have time.

Vím, že se potřebuju pohnout, že brzdím sama sebe. A s tou aktivitou máš naprostou pravdu. Už jen ten čas, kdy něco dělám, kdy se přinutím něco dělat, tak cítím, že má smysl, i když se mi nejdřív nechce. Teď jsem ještě paralyzovaná, jak jsem psala v původním příspěvku, připadám si úplně odstrčená, odstřihnutá od všeho a od všech, ale vím, že když na sobě budu pracovat, že to bude lepší. Musím se ale naučit překonávat strach, protože ten mě brzdí nejvíc. V některých oblastech života jsem ho úplně eliminovala, ale jinde mě hrozně blokuje. Strach, že zůstanu sama, strach, že mě partner opustí, strach, že nejsem dost dobrá a že x lidí je lepších, než já. až se mi tohle podaří zdolat, tak vím, že už budu mít skoro vyhráno.

 Pokud něco děláš a cítíš se za to dobře, pak to děláš dobře. Neboj se, že možná plody toho nevidíš hned. Ty plody jsou ty emoce. Je to jediné, na čem záleží.

A ty emoce Ti časem přivedou i materiální statky. Jen musejí ještě kousek dozrát – ale ten progres sama na sobě cítíš. Takže to co děláš, děláš, dle mého názoru, dobře.

Já doufám, že po dnešku se už tak sama a odstrčená nebudeš cítit. Zde si už teď našla několik málo lidí, kterým se líbí to, jaká jsi. Nejsi sama.

Nevěřím tomu, že zůstaneš sama.

To, že je několik lidí lepších je fakt. Vlastně vždy se najde někdo, kdo bude lepší než Ty. To ale neznamená, že zrovna Ty bys nebyla někým oblíbená, nebo že bys neuspěla.

Tam nahoře, kde je úspěch, je docela dost místa pro mnohé další tváře a to bez ohledu na to, kolik těch úspěšnějších než Ty tam je.

Děkuju Už je to daleko lepší a už se tolik sama necítím. Díky za podporu!

Skvěle vyjádřeno

Děkuji.

Málo se o sebe staráš, málo se vnímáš. Z práce se stala spíš bublina, přítel se někam posunul, ale ono to, co dáváme lidem se nám často nevrací, a pokud ano, tak v častokrát jiné podobě, než bychom potřebovali.  

Píšeš. že obor by měl být taky užitečný pro jiné lidi. Připadáš mi trochu jako kandidát na burn out, představ si, že bys dělala obor, který by sice byl užitečný pro jiné lidi, ale oni by ho třeba neocenili. a přehlédli. atp.

 Myslím, že se snažíš věci zasloužit, a získat je zpět od někoho tím, že mu něco dáš. On tím ale nedostane impuls starat se o tvoje potřeby.  

A bohužel,  ti nejvíce pracujíc a snažící se věci zvládat i pro jiné to podle představ okolí "přece zvládnou sami a mnoho toho jistě nepotřebují" ale to už spekuluju, je li to tvůj případ.

Potřebovala bys trochu rozebrat svoje vlastní potřeby. Tvůj problém pramení evidentně v původní rodině.

Nevím, jetsli vyjdeš ze situace silnější, takhle bych to  neviděla. , ale rozhodně si o tom s někým kompetentním promluv, protože jsi ve špatným vlaku. Tvůj vlak jede cestou - pomoci ostatním a zásluhy -a máš sedět ve vlaku- co potřebuju a jak si to mohu dát?  

Abych pravdu řekl, tento příspěvek mi přijde nějaký zmatený.

Asi by to chtělo více zkušenosti k pochopení. na to omílané poučky o síle ve smyslu new age skutečně nestačí.  

Já jsem docela rád, že si nerozumíme.

Viďte.  

Nic proti nikomu a ničemu = jen poznámka. Podle mého názoru, to tu není o tom, a nejen tady, ale v životě vůbec, abychom si všichni rozuměli, ale o té pestrosti úhlů pohledu, které paradoxně mohou obohatit i ty, kteří si v něčem nerozumí či nemají stejný názor a úhel pohledu. Proto mě tady ta pestrost úhlů pohledu, zejména v poslední době, kdy to tu více ožilo, baví 

Já to chápu stejně.  Ale proti těm 3 insultacím v jedné krátké větě jsem se musel vymezit a říct plamínku, kam až může vášní ke mě hořet.

Já nevím, myslím si, že do určité míry se vnímám hodně, možná až moc. Ani nechci, aby mi lidé to, že jim pomůžu, opláceli, ale nějak mám v sobě zafixováno, že v konečné fázi jsme všichni lidé a měli bychom stát při sobě, přijde mi, že někdy špatně reflektuju a na některé lidi přenáším vlastnosti, které mám sama a pak se divím, že se tak nezachovali (empatie, soucit). O tom vím, že je moje chyba, že se musím naučit brát lidi víc takoví, jací jsou, a že pro každého i ten soucit znamená něco jiného.

Možná někdy vysílám signály toho typu - že nic od nikoho nepotřebuju, nevím. možná je to tím, že jsem jako malá nemohla vyjadřovat všechny pocity a emoce, protože taťka nemá rád, když člověk brečí, nebo je smutný. A mamka má přístup k životu, že všechno jde, že člověk se musí zatnout a vydržet. Možná tyhle dva přístupy spolu s mojí povahou vytvářejí to, že třeba musím jak "samostatná hrdinka".

V hlavě to máš dobře srovnáno.

Jen pracuješ s informacemi, které nebyly nejvhodnější, protože jsi lepší neměla. To je ok, protože se s nimi nerodíme, ale získáváme je.

Ty se umíš dobře analyzovat – máš vysoký stupeň sebereflexe. To je mocný nástroj.

Možná pro Tebe dobré, když si uvědomíš, že už jsi dávno přerostla své rodiče. Tvůj svět je mírně jiný, než svět Tvých rodičů. Je čas, aby sis z jejich rad brala jen tu část, která se Ti hodí. Nikdo, ani tví rodiče, ani já, ani nikdo další nemá univerzální patent na to jak věci dělat správně.

Nauč se více věřit svému instinktu.

Tvůj instinkt Ti říká, že je někdy dobré se vybrečet. Cítíš to tak. A Tvůj taťka má jiný názor. Já si ale myslím, že pravdu máš Ty a ne taťka.

Mamka má taky pravdu částečně. Nebo možná jen jde o slovíčko „vydržet“. Asi jsou možné dva výklady: vydržet ve smyslu „nechat si srát na hlavu“ nebo „vydat energii, znovu vstát a pokračovat“.

Pokud je myšlen ten první význam, není to ok, pokud ten druhý význam, je to ok.

S empatii a soucitem máš pravdu taky.

Vidíš? Přestaň se porovnávat s ostatními. Oni jsou v něčem možná lepší, ale Tvůj instinkt funguje pro Tebe a Tvůj svět moc dobře.

To, že je někdo jiný lepší v něčem vůbec neznamená, že Ty ho nemůžeš překonat v něčem jiném, nebo jinou zbraní.

Ty máš Ty své a to porovnáváním s druhými nelze porovnat.

Porovnávej pouze své nové já a své staré já. To jediné má význam – Tvůj vlastní pokrok.  

To jsi vyjádřil naprosto přesně.

V posledních cca 2 letech jsem si rekapitulovala svoje dětství a viděla jsem tam věci, které mě hodně ovlivnily, možná víc, než bych si byla ochotná vědomě přiznat. Na druhou stranu mám úžasné rodiče, kteří vždycky stojí při mě, jsou tolerantní a snaží se mě podporovat. To, že každý z nich má nějaké chyby, a to, že ty chyby přenesli na mě (byla jsem první dítě a mamka mi nedávno sama řekla, že ví, že když vychovávali mě, že se plno věcí učili), a že z toho v současnosti pramení některé moje bloky, to je, myslím si, asi normální. Ale vím, že v tomhle nemůžu svalovat na rodiče vinu, kdyby byly všechny rodiče ideální a ideálně vychovávaly svoje děti, tak by ty děti nerostly, neměly by se co učit a vývoj by se asi zastavil…

Jak píšeš o tom "uvědomění si, že jsem přerostla své rodiče", to je moc pěkné. To je přesně to, co jsem hledala. Na určité úrovni si to uvědomuji, ale plně ještě ne.

A s tím instinktem. Musím se usmívat, protože pár lidí mi to řeklo a vždycyk přijde někdo, kdo mi to řekne znova, když mám těžké období, třeba jako teď ty

Zrovna nedávno jsem se dozvěděla, že prý děda (taťky táta) nesnášel, když žena plakala. Přemýšlela jsem nad tím, jací byli rodiče taťky a je pravda, že oba byli citově chladní. A taťka si přenesl to, že nemá rád, když kdokoliv brečí, on si dokonce myslí, že když někdo pláče, že v mnoha případech jenom manipuluje. Což opravdu není můj případ.

Mamka to "vydržet" bere jako vydat energii, snažit se. I když občas má podle mě tendenci zkousávat věci, které mě přijdou už trochu moc, ale není to tak časté.

To srovnávání starého a nového já, to je taky krásně vyjádřeno!

Na porovnáváním se s druhými musím zapracovat, protože u nás doma na tomhle naši stavěli motivaci - "podívej, co takhle a takhle dokázala, podívej co on má… " takže to je hodně hluboko ve mně, přitom to tak nesnáším!

Když se naučíš poslouchat svůj instinkt, ale ne bezhlavě, právě tak jak to děláš (posloucháš co Ti říká a pak si to logicky potvrdíš), a začneš mu věřit, pak se pro Tebe vše zásadně změní.

/Teď řeknu něco, o bude znít divně, ale … /:

Vím to, protože jsem „Tě“ již viděl a mám tu čest to prožívat přímo a teď.

Připomínáš mi totiž jednu holku, se kterou spolupracuji. Jsi jako její siamské dvojče. Máte (nebo měly jste) stejné obavy, stejné strachy, stejné bloky a hlavně stejné životní filosofie. Tento rok zaznamenala úspěch, který je neuvěřitelný. (Kéž bych mohl říct více….)

Proto si dokážu přestavit, co v Tobě dříme a co se stane, když to ze sebe vypustíš ven.

A tady je pozdrav od Billa Gatese, speciálně pro Tebe:

Nevím ani proč, ale jsem ráda, že existuje někdo, jako jsem já když navíc víš, že se té slečně daří

Děkuju za Gatese! To mě také nakoplo

Ono vnímat se má poněkud více rovin. Pokud tě doma naučili, že nestarat se o vlastní potřeby a dokonce je v případě otce ani nevyjadřovat, je ctnost a stejně tak je cnost pomáhat ostatním, je docela možné, že ti, kterým je pomáháno to tak necítí. Takže se o tebe v tomto smyslu nestará a nestaral nikdo.  

Ae zbytek už jsem popsala, tobych se opakovala.  

O tom pomáhání ostatním, to si myslím, že je hodně ve mně, že mě to doma snad ani neučili, nebo si aspoň vůbec nevybavuju jednání, které by k tomu vedlo. Naši jsou dobří lidé, ale třeba taťka je sobečtější (v dobrém smyslu) než já.

Ne, že bych vnímala nestárání se o vlastní potřeby jako ctnost, ale spíš mám problém je vyjádřit a dělám to tak, že si je buď naplním sama (to je hodně častý způsob), nebo je sděluji, ale sděluji je špatně (což jsem zjistila hlavně skrze vztahy). Ale paradoxně přitahuji k sobě typy lidí, kteří se o mně naopak starají hodně, když tedy vezmu partnery. Není to tak, že by neměli zájem, jak mi je, jak se cítím, co potřebuji, to vůbec ne. Spíš je problém ve mně, že, jak už jsem psala výše, mám někdy problém ty moje potřeby sdělit (což souvisí i s těma emocema)

Dobrý partner z Tebe Tvé potřeby dostane. Naučí se jak na to. Předpokládám, že máš partnera ve svém věku. (Který jak jsi psala výše, ještě čeká…) On zatím jen nedostal příležitost naučit se jak na to. A taková lekce není jen tak. Chce to velkou osobnost a velkou lekci. Ale může se to naučit.

Neznám ho, tak je těžké o něm cokoliv říkat.

Ale jedno vím jistě: my muži potřebujeme občas (nebo i často) pošťouchnout, nakopnout, potlačit. Pokud od života něco chceš, neboj se to od něj (života) vyžadovat, jinak řečeno: neboj se partnera trochu pošťouchnout (protože jak jsi psala dříve, on je ještě ve fázi „čekání na něco“, ty už jsi tuto fázi přerostla.).

A my muži takové pošťouchávání uneseme. A nakonec jsme za to i rádi, jelikož je to "win - win" pro oba.

Já mám pocit, že jsem ho už v něčem pošťouchla, sám mi přiznal, že v některých věcech vidím dál, než on, a že jsem v lecčems měla pravdu. Ale vím, že si něco musel sám "odžít" po svém, a teprve pak to pochopil.

Někdy mám jen pocit, nebo si říkám, že je třeba dát druhému svobodu, ale špatně to pak rozlišuju a pletu si dávání svobody s tím, kdy už je zapotřebí ukázat, co potřebuji já. No, je to o rovnováze, to se ještě taky učím

Doufám, že nám třeba za půl roku napíšeš, kam věci pokročili.

Upřímně mě to zajímá už teď.

Určitě napíšu! Už jenom proto, že jsem tu zase získala naději a pocítila podporu

Nejste sama, máte spoustu lidí, kterí Vás mají rádi, ikdyž se s nimi nemůžete vidět, ale proto existuje i internet

děkuju… je pravda, že zdejší podpora mi pomohla docela dost

To je hlavní Vždy se najde něco, pro co žít