Téma: Nemám chuť se ráno probudit a bojím se co se mnou bude dál

Text uživatele: 

Ahoj. Je Ti 22 let, už máš vše ve svých rukou. Tzn. asi zklameš rodiče, ale měla by jsi jít za svými sny, tzn. ukončit studium na škole a jít tam, kam Tě to láká. Hlavně aby se situace neopakovala.  

 

Co by Tě bavilo krom toho co studuješ? A co vlastně studuješ?  

Text uživatele: 

Studuju Všeobecné lékařství, měla jsem na to známky na střední, dokonce jsem se tam dostala ale teď mám pocit, že už nemůžu… Trápím se každým dnem více a více, už se nemám ani o koho opřít, ztratila jsem všechny přátele, nemám žádný volný čas, nikam nechodím. Nebaví mě takovýhle život, zkoušky nezvládám… Ale naši pořád jen: Ještě to zkus, nevzdávej to, ale nechápou kolik je za tím dřiny a že už nemám energii a sílu. Že skoro nespím, nejím. Navíc mám hodně porušené sebevědomí a psychicky jsem hodně labilní a to je můj největší problém. Každý večer brečím ale oni dělají jakoby to neslyšeli, Jakoby bylo důlěžitější abych to dostudovala než aby mi bylo aspoň lépe. Nechci si stěžovat, vždycky jsem dřela a makala ale teď mám pocit, že už nemám ani motivaci a chuť jít dál. Chtěla jsem zkusit něco lehčího, třeba zdravotní sestru nebo něco v oboru ale oni o tom ani nechtějí slyšet…

Text uživatele: 

Někdy je dobré navrhnout kompromis.  

Když je na Tobě velký stres, je dobré si dát pauzu - dovolenou v zahraničí a načerpat síly. Požádej o to tedy rodiče - ať Ti umožní vyjet na dva týdny na dovolenou.  

 

Zregeneruj se a zvaž co chceš dál.  

 

Pokud ani potom nebude toto studium pro Tebe přínosem, neboj se a stoj si za svým. Postav se rodičům.  

 

(Mnoho z nás o udělalo a nemůžeme si stěžovat.)

Text uživatele: 

Teď nic takového není bohužel možné a asi ani nebude. Jsem teď v jednom kole. Nejhorší je, že sama nevím co chci. Na medicínu jsem chtěla ale ta realita je nakonec úplně jiná. Škola mě úplně psychicky zničila a vůbec se neučím to, co by mě bavilo. Nemám žádnou motivaci ani vizi. Přemýšlím jen, zda mi to za to opravdu stojí. Jsou to velké nervy a stres a často se ta zkouška nepovede ani když se učím třeba měsíc v kuse… Ale kdo to nezažil nebo alespoň nemá povahu jak já, nemůže si to představit…

Text uživatele: 

Pocit „nepostradatelnosti“ respektive toho, že „když si dám pauzu svět se zhroutí“ moc dobře znám.

Ale jako většina pocitů i tento nestojí na pevných základech.

 

Podívej:

Co by se stalo, kdybys potřebovala odejít například reprezentovat školu na mistrovství v bruslení?

Nestalo by se vůbec nic! Všechno by počkalo.

A kdybys třeba onemocněla na měsíc?

Ani tak by se vůbec nic nestalo. Život by šel dál. Zkoušku by sis mohla udělat později.

 

Nejsi sama. Tímto velice klamným pocitem se zbytečně užírá mnoho lidí. Jednoho dne ale tělo nebo okolí řekne „dost, už toho mám plné zuby“ a nastane opravdový kolaps.

A to je doba, kdy člověku dojde, že ho okolnosti přinutili zůstat v posteli. Pak mu najednou dojde, že vše běží i bez něj.

Opravdu se nic nestane, když si dáme krátkou pauzu.

 

 

Život není jen o práci, ale i o požitcích. Je důležité naučit se udržovat balanc. Protože pokud se k tomu nedostaneme sami dobrovolně, něco, nebo někdo nás to donutí udělat.

 

Protože pauza nebo balanc Ti přinese do života spoustu nové energie a odpočatá budeš mnohem efektivnější než když jedeš nadoraz.

 

(PS: Dokážu pracovat i 20 hodin/den několik měsíců v kuse, takže opravdu vím o čem mluvím.)

Text uživatele: 

Není šance, že bude líp- myslím tím studium? Já jsem první 2 roky na škole protrpěla, další roky už byly v pohodě. Teď jsem našla i práci, která je super. Ale dělala jsem všechno pro sebe, ne proto, že to někdo chce. Pokud už to nezvládáš- nemyslím jen zkouškové, tak to zabal. Nemůžeš dělat všechno pro radost druhých a sama se ničit. To by dobře nedopadlo. Jsi dospělá, rodiče ti nemůžou do všeho mluvit.

Text uživatele: 

Nejlepší podporu a oporu najdeš sama v sobě = nauč se žít svůj život tak, aby jsi byla Ty spokojená a šťastná. Pak najdeš podporu a oporu i okolí - kamarádi, známí, přátelé atd. , protože nebudeš zbytečně takhle vystresovaná. No a pokud nebudou chtít být oporou i Tví rodiče, tak to je čistě jejich problém, ne Tvůj. Ty je nezklameš, pokud tuto školu ukončíš, nebo změníš = Ty jsi si jí nevybrala, to bylo jejich přání, které neměli po Tobě vůbec chtít.

Já jsem takhle naposledy poslechla své rodiče ve svých necelých 15 letech, když mi nedovolili jít na SŠ, kterou jsem si já přála. Od té doby jsem to už nikdy neudělala a udělala jsem dobře. Nejlepší je si jít, když jde o taková a důležitá rozhodnutí, svojí cestou - člověk se naučí vlastní samostatnosti a zodpovědnosti za svá rozhodnutí. A v tom by měli rodiče své děti podporovat, ne své děti někam tlačit podle sebe.

Text uživatele: 

Zde máme podobné téma (link).

 

Rodiče nám na jednu stranu chtějí dobře, na druhou stranu jsou to jen běžní lidé a v mnoha věcech se mýlí stejně jako ostatní. (Děti své rodiče často mylně pokládají za neomylné bohy)

 

1. Rodiče často své nesplněné sny přenáší do požadavků na své děti, přičemž není důvod aby je děti sdíleli.  

 

2. Doba je dnes (19.01.2016) jiná než kdykoliv předtím. Kdysi, když se choval dobytek bylo možné aby rodiče předávali své zkušenosti dětem a děti z toho těžili. Zkušenosti platili celé dekády až staletí.  

Dnes (19.01.2016) už tohle neplatí. Mnohé zkušenosti rodičů již na dnešní dobu nefungují a proto je kontraproduktivní aby děti přebírali zastaralé zkušenosti. Technologie vše zásadně mění každým dnem.

 

Pokud chceš být šťastná ve svém životě, musíš se odvážit a začít ho žít sama podle sebe.

Nikdo jiný než Ty sama víš co je pro Tebe nejlepší.

 

3. Rodiče dlouho chápou své děti jako malá stvoření, které je potřeba vést za ručičku. Což je v pořádku. To, že malé stvoření dozraje do své osobnosti se pozná právě podle toho, že si vytvoří svůj vlastní názor a pozná, že je pro něj lepší než názor rodičů.

 

Jistě se bojíš konfliktu, který nastane až řekneš rodičům že nechceš tuhle školu. Ve skutečnosti se není čeho bát. Nic horšího než to co zažíváš teď asi zažít nemůžeš.  

 

Ale před tím než školu ukončíš je dobré zamyslet se nad tím co budeš dělat místo toho a před rodiče přijít rovnou s alternativou.  

Text uživatele: 

Mám osobní zkušenost. Jedno mé dítě také studovalo nejmenovanou lékařskou fakultu, to bylo ještě před tím skandálem, kdy vyšlo najevo, že studentům v prvním ročníku nabízeli k prohlédnutí jednu jedinou lebku na 200 lidí, a prostě se je pokoušeli v prváku zničit. Ve druhém ročníku už se totiž příspěvky na studenta nepobíraly. Pak se to nějak řešilo, situace se krapítek zlepšila, ale stejně, zoufalé roky, obrovská opuštěnost, vytrhávání si vlasů, pláč…

Nakonec se to nějak dokončilo, ale následná práce v jedné z největších nemocnic v Evropě dokonala dílo zkázy, takže čerstvá lékař se vydala na studium nějaké humanitní vědy. Dneska (19.01.2016) je z ní vysoce otitulovaná HR, a velmi lituje 7 let na medicíně.  

Taky to byl můj nápad, říkala jsem jí, že na doktora člověk nepotřebuje být moc bystrý, ale musí mít výdrž a výdrž mají moje děti po mně. Pak mi to bylo vyčteno, proč jsem jí neřekla, že to pro ní není, jenže, nikdy by mě nenapadlo, že ji to nenapadne samotnou.  

Takže z toho byl velmi dlouhý rozhovor, kdy jsem se děsila, že se moje dítě neodváží mi říct do očí, že něco dělat nechce. Ale vyšlo z toho, že spíš nikdo nepochyboval, že mám jako obvykle názor, že něco se musí vydržet a tak se teda vydrželo, ale že takhle moc…

Tak jsem se nad sebou zamyslela a přehodnotila jsem své osobní heslo- Mont Joyeux! Saint Denis! Ať zhynu, jestli ustoupím! , což je heslo Godefroie Udatného a francouzských rytířů vůbec, člověk musí umět i hodit ručník do ringu. Co je moc, je moc. Železná vůle je dobrá, člověk ale nesmí ztratit sebecit.

 

 

Text uživatele: 

Ano - vydržet ano. To jsem také chtěla. Ale za jakou cenu? Už nemůžu. každý další den je pro mě jako za trest.

Text uživatele: 

Je to na tobě. To je právě ten sebecit. Pokud máš pocit, že nelze, nechceš, nemůžeš, nestojí ti to za to, pokus se uzavřít ročník a přerušit. Pokud ani to nelze, odejdi.  

Na tohle není žádná rada, to si opravdu musíš rozmyslet sama.  

 

Text uživatele: 

Ano, máte pravdu. Jen mi prostě přijde že je to bráno jako něco špatného když se člověk rozhodne pro změnu a rozhodne se např. ukončit školu. Že selhal… Z názorů lidí v mém okolí to tak vypadá… Já opravdu patřím mezi ty, co mají každou zkoušku vydřenou, jedné zkoušce jsem obětovala dokonce celé letní prázdniny. A chtěla jsem jen nějakou podporu, chtěla jsem, aby mi někdo řekl, že se svět nezhroutí, když to nezvládnu a půjdu jinam. Ten tlak je obrovský a doma tu podporu nemám. ani v okolí.

Text uživatele: 

Aha, tak to je potom skutečně těžké.  

Pokud to není tvoje cesta, jiná bude lepší. To bych se já mohla dát na balet a jako totální nebaletní tvor, bych si mohla stýskat, jak jsem nemožná.  Poletující krůta v růžovém. A to se mi balet tak líbí!  

Zato mi jdou jazyky, a ani jiné oblasti nejsou k zahození. Takže jsem si vybrala, co jsem si vybrala a že je to moje už třetí povolání? Co na tom.  Pokud mě zaujme ještě něco čtvrtého, pustím se do toho.

Selhání je kravina, už jen to, co jsi pro to udělala, je obdivuhodné. Takhle se dřít. Když si vyrazím na tůru v malejch botách, začne lejt a bude slota, taky se vrátím domů, jakýpak selhání. Když si uvědomím, že něco dělat nechci v pruběhu práce, tak zvážím, jestli kvůli tomu někdo umře, jak moc je to důležité a pokud to za to nestojí, tak toho v klidu můžu nechat.  

Kdybys věděla, jaké já ppotkávám rozmazlené lidi, co by chtěli žít jen za těch podmínek, že je někdo bude krmit pečenými holuby. Jak si stýskají a fňukají a  všechno je taaak těžké. Ano, ale pro ně je to těžké z gauče.

Udělalas, co jsi mohla. dala jsi do toho všechno. Buď na sebe hrdá. Tvrdě pracující lidi zaslouží úctu. Já tě v úctě mám.  

A že ti to bere všechen život, to by teda nemělo, zvlášť pokud ti to za to nestojí.  

Zvaž si, jestli to dáš do ukončení ročníku. Jestli ne, taky dobře.  

Uvědom si, co všechno jsi pro to udělala. a važ si sama sebe.

Text uživatele: 

Moc děkuji za Vaši odpověď. Velmi mě to povzbudilo, že mě i někdo pochválil a dal mi najevo, že i když teď nemám nejlepší období, tak jsem něco dokázala. Začínám si to uvědomovat. Už dostat se na tu školu a vydržet těch několik zkoušek mě stálo hodně sil a ano - hodně jsem obětovala. A ne, nechci patřit mezi ty lidi, co si neustále stěžují na to, co jim život připravil. Mimo školu jsem si taky prožila spoustu nelehkých chvílí, ale to sem nepatří. Ještě zabojuji, nechci to úplně a hned vzdát. Jak už jsem říkala předtím, potřebovala jsem podporu a aby mi někdo řekl, že moje úvahy nejsou něco špatného a že se můžu rozhodnout jinak, pokud budu chtít a pokud budu cítit, že to je tak nejlepší… A rozhodně nechci vypadat jako srab, který uteče před prvním problémem. Jde jen o to, že teď se mi toho nakupilo hodně, nedodělané zkoušky+ osobní problémy, zdravotní problémy, úmrtí v rodině + to, že se nemám o koho opřít + to, že rodiče se o mě nezajímají a vše na mě dolehlo…

Text uživatele: 

Myslím, že si zas tak moc nestěžuješ, a máš být na co hrdá. Pěkný kus práce.  

A je bežné, že lidi studují, pak studium přeruší, odjedou třeba na rok někam pracovat a a pak zas pokračují. Je to jen na nich. Někdo skončí školu ve třiceti, ale má za sebou zkušenosti, umí jazyky, nebo prostě jen poznal svět, nebo potřeboval pauzu. A někdo má pocit, že má dělat kariéru a taky dobře, když to má takhle, když to tak chce a je to průchodné.

Je to tvůj život, získáš pro něj cit, dřív nebo později. Aby tě někdo soudil podle svých osobních představ a podle nich ses mu líbila, nebo nelíbila… Přijde zas jiný a  bude to mít jinak. Dělej v životě, jak umíš nejlíp a i když se budeš občas mýlit, je to to nejlepší. , co můžeš udělat.

A s tím můžeš být spokojená. Takže, uvidíš. Ono se to nezblázní.

 

Text uživatele: 

Máte pravdu nic neuteče. Ale já už jsem někdy tak zoufalá, poslední dobou mám deprese, každý den brečím a už si nedokážu pomoci … Nedokážu se uklidnit. Zvláště když mám před zkouškou… Už nevím co s tím. Je to jen hloupá zkouška, nejde o život. Ale přesto se tím trápím. Nejvíce se bojím toho, že mě poníží, že to nebudu vědět. Máme na škole takové učitele. Před celou třídou zkoušených nemají problém říct člověku že je nula a že tu nemá co dělat. Dokonce jsem to i zažila, jedna profesorka mi ukázala kliku a řekla že ji můžu použít. Od té doby mám strašně narušené sebevědomí a už týden před zkouškou se třesu a pláču. A teď je to tady zase. Strašně se bojím, jak to dopadne, že ani nedojdu domů.

Text uživatele: 

No jo, no, takový lidi znám. Snižují ostatní, aby si dodali sebevědomí. Jsou to obyčejní manipulátoři, nic víc, ventil pro svoje ubohé frustrace hledají v ponižování jiných. Tohle ale udělá jen chudák, jen úplný lidský nýmand, vždyť která lidská bytost tohle potřebuje?  

Podívej se příště pořádně, jestli on nebo ona není ten typ, co ho tíží věk, nadváha, společenská situace, jestli nebublá znechucením, protože sám sobě nejspíš připadá nedostatečný.  

Před nedávnem zemřel Alan Rickman, představitel profesora Snapea z filmů o Harry Potterovi. V jednom ze těch dílů se žactvo učilo vyrovnávat se se svými strachy.

Nechali ze skříně vylézt svůj největší strach a přeměnili ho na něco směšného. Tím ho oslabili, v podstatě šlo o to, uvědomit si, že to není tak zlé.

Neville Longbottom, který měl šílenou hrůzu z profesora Snapea, ho nakonec uviděl nejen jako pověstného ředitele Zmijozelské koleje, ale taky jako maškaru navlečenou do šatů jeho vlastní- Longbottomovy- babičky. Zeleného cosi a na hlavě komický kokrhel s vycpaným ptákem. A strach se zmenšil.

(Mezi náma, i tak byl úžasný, prostě Rickman byl můj ideál)

Všimni si, co je to za lidi, ti manipulátoři. Jaké mají vlastní nenávisti, jak jsou asi sami nespokojení, jak jsou malí a nizcí lidi, jak by oni vypadali třeba v tom růžovém u baletní tyče, jak jsou asi půvabní po ránu, jací to jsou chudáci.

Ale tvař se pokorně, nedráždi je, to je zbytečné. Mimochodem, te´d mi tady radí, ať si je nahraješ a dáš na net, jako ty nejubožejší chudáky. Ať národ vidí.  

Nevím, s tím zkušenost nemám, a nemůžu doporučit. Já bych asi měla obavy, na druhou stranu, spíš bych nevěděla, jak na to. Ale je fakt, že by nějakou korekci potřebovali, tohle chování vůči studentům je nepřijatelné.

Text uživatele: 

Máte pravdu. No a právě to je jeden z faktorů, proč mě ta škola tolik odradila. Bát se před každou zkouškou -  a kolik jich ještě bude. A takto se chovají i během roku, vůbec ne jako k dospělým. Zkrátka nemají problém říct, že jsme k ničemu. To je jedno - trochu jsem odbočila od původního tématu. Mě ale především jde o to, že jsem zjistila, že na tu školu prostě nemám. Není to o vzdávání věcí nebo o utíkání od problémů. Je to o tom, že se nedokážu naučit takové množství učiva. Zjistila jsem to už v prváku, na zkoušky jsem chodila s minimálními znalostmi, ačkoliv jsem u učení strávila třeba týdny… Prostě někdo má paměť takovou, někdo takovou… A já jsem zatím zkoušky dala třeba každou napotřetí s tím, že jsem si vytáhla něco, co jsem zrovna uměla. Ale nechci, aby to tak bylo pořád. Chtěla bych jít třeba na menší zkoušku ale vědět, že všemu rorumím, že jsem dostatečně připravená… Proto také zvažuji změnu školy… Zjistila jsem zkrátka, že něco není v pořádku. Mám měsíc zkouškové a mí spolužáci už mají po 2 zkouškách a já nemám ani jednu. A to je zkouška zahrnujicí asi 800 stran textu. Ovšem přijdou mnohem těžší a obsáhlejší a neumím si představit co si potom počnu, protože tohle je pro mě jen a jen trápení. Neberu tu školu jako něco špatného, je to přínos, mnoho nových zkušeností, lidí… Ale já v tom přece takhle dále nemůžu pokračovat. Neustále brečet, že mi to nejde do hlavy, už nevím co dělat, ani nespím. Místo toho abych byla někde jinde - šťastnější. A nebudu se na té škole takto trápit jen kvůli rodičům. Jak mi pak bude v životě? Je to 6-7 let studia, které mi nikdo nevrátí…

Text uživatele: 

Já mám dneska (21.01.2016) ráno službu, což je pro mě v tuto hodinu strašný, ale aspoň můžu odpovědět.

To, že tomu chceš rozumět a chceš to umět, je dobrý názor, ale pokud si pamatuju z dceřiny medicíny, měla ho původně i ona a pár jejích spolužáků z kruhu, ale časem ho opustili, nešlo to.  

Při tom kvantu učiva to skutečně nešlo. Byli samozřejmě i takoví, co jim to šlo líp, ale bylo jich mizivé množství. Většina lidí byla ráda, že byla ráda.  

Je normální se učit na zkoušky několik dní v kuse, vyjma tedy nějakého základního spánku.  

Pamatuju si na svoji ukoušku z pevnosti a pružnosti, pak na části strojů, na odpornou ukoušku z hydraulických zařízení, ale kupodivu docela dobrou chemii, o které vlastně můj úplně první VŠ obor byl. Na tři zkoušky z pěti semestrálních, jsme se učili v průměru tejden. V prváku z nás vyhodili pěkných 80%.  

Ale studium vysoké školy tenkrát zřejmě vypadalo jinak než dnes (21.01.2016), ačkoliv vlastně nevím.

Další studia byla humanitní a bylo to nesrovnatelné. Je fakt, že učit se suchou teorii byla taky veliká pruda. Ale kam se to hrabalo na Lavallovy dýzy.

 

Zatím popisuješ studium medicíny tak, jak já jsem měla možnost ho pozorovat. ´Příliš velké množství učiva, vlastně loterie a ostatní vypadají úspěšněji, ale ve skutečnosti čelí v podstatě stejným problémům. jen to nepřiznají, nebo zlehčují.

Možná by se měl vyjádřit Avatárek, ten je vystudovaný v tomto oboru.

 

 

 

 

Text uživatele: 

Nevadí mi učit se několik dní v kuse, ale teď jsem se učila 31 dní a nevyšlo to. To už mi přijde moc. A je to takhle pořád, představte si se učit měsíc a pak někam přijít a ani si neškrtnout. U menších zkoušek jsem to zvládala, ale teď mám velké problémy a navíc mi nedodělané zkoušky chybí a pravděpodobně bych i tak musela opakovat ročník. U nás je to tak, že polovina vypadne po druháku, dalších 20 % vypadne po 3ťáku, další odejdou ve 4ťáku. A já můžu opakovat, ale pokud budu mít stejný problém za rok nebo za dva tak tu školu normálně nedodělám. Jak už jsem řekla - nezvládám to hlavně psychicky. Za tento měsíc jsem se asi 2x zhroutila a jsem na prášcích. Nevím, zda mi to za to dále stojí… Proto řeším zda to má cenu se takhle trápit dalších 5 let + atestace když teď vidím, že mi to nejde nebo zda ten svůj život nezměnit a nepřestoupit třeba na Všeobecnou sestru (VŠ). , V oboru bych zůstala, spoustu zkoušek by mi ze studia uznali, to co jsem si už vydřela by nepřišlo vniveč. Jak říkám, zkusím ještě 2 pokusy, budu to zkoušet do konce zkouškového, ale pokud uvidím, že to nevyšlo tak už takhle dál nechci. Myslela jsem, že najdu podporu, ale spíše mi to přijde, že mi všichni naznačují, že se vzdávám a že se na to chci vykašlat… Ale to tak není, já se tak snažila. Jak už jsem říkala, kolikrát jsem třeba 3 týdny nevyšla z domu a jen ležela v knížkách. Ale prostě teď už to na mě dolehlo, už to dále nezvládám. Chci žít taky trochu normálně. A taky není pravda že jsou na tom všichni stejně. Zrovna v mé třídě jsem na tom nejhůře, vše vždy opakuji, včetně zápočtů a zatímco mí spolužáci už mají třeba 2 zkoušky, já se stále trápím s jednou. a je to pořád dookola. Mrzí mě, že mi nikdo nerozumí a já se nedokážu rozhodnout, dokopat - zjistit co je správné.

Text uživatele: 

Tak pokud ti nikdo nerozumí, máš to blbý.

 

 

Text uživatele: 

Kdyby ti lidé co učí byli skuteční odborníci, neučili by. Neměli by na to čas.

 

Proto si neber urážky průměrných lidí osobně. Je to pouze projev JEJICH malosti a nedostatku zkušeností ve vztazích s lidmi. Mají vlastní mindráky aproblémy a proto emočně vybuchují.

 

Jejich emoční výbuch je projevem jejich slabé osobnosti. A jejich názor nemusí být Tvojí realitou.  

 

Až budeš v praxi, každému bude jedno jak se k Tobě choval učitel. Takže jejich chování nemá v reálu žádnou váhu a Ty se nad to můžeš povznést i když to budou opakovat. Ještě jednou: jejich chování není o Tobě, proto si to neber osobně.

 

 

Text uživatele: 

V kterém jsi ročníku? Ve třetím, ve čtvrtém, Možná je to nejtěžší za tebou, jen přemýšlím. Ale je to na tobě a rozhodně to řekni rodičům.

Text uživatele: Teprve ve druhém ročníku, ale ten je asi nejnáročnější… Rozhodla jsem se, že počkám a zkusím ještě aspoň 2 termíny. Ale nechci se takhle dále trápit, pokud to nevyjde… Neustále něco opakovat a dělat tu školu do 30 let. Když na to nemám . prostě nevím jak tuto situaci řešit… Přijde mi správné dát tomu šanci, ale pokud to zase nevyjde, už nemám sílu to zkoušet znova a znova.

Text uživatele: 

Nelo, myslím, že je to rozumné. Zkusit ty dva další termíny a pak se rozhodneš. Zřejmně je ten druhý ročník nejtěžší, pak už by to mělo být lepší. Ale vzdát to můžeš vždycky, tak zatím zkus a najdi v sobě rezervy, které tam jsou.

Text uživatele: Ach jo - nejvíce mě mrzí, jak někdo řekne: Vzdát to můžeš vždycky… To, že člověk ukončí školu a půjde jinam - kde bude spokojenější a bude mu tam lépe - tomu se říká vzdávání? Věřte mi, že už kolikrát jsem opravdu zabojovala, zatla zuby a učila se třeba 4 týdny v kuse od rána do večera, nikam nešla, zrušila dovolenou v zahraničí, zrušila styky s přáteli. Ale kdybyste takto žila pořád, tak pochopíte, že po čase člověk zjistí, že možná takto žít nechce. Já to neberu jako "vzdát něco". Beru to jako: "Není jen jedna cesta životem… " a člověk by měl udělat změnu, pokud cítí, že to pro něj bude nejlepší. A ano - 2. ročník je možná nejtěžší, ale mám spolužáky, co to zvládají hravě. A vím, že přijdou i horší a těžší zkoušky - apokud to nezvádám teď, jak to budu zvládat potom? Člověk by možná měl žít přítomností, ale měl by se i zamyslet nad tím, jak to bude dál a zda je možné pokračovat takto dál.

Text uživatele: 

Nelo, kdybys byla moje dítě, tak řeknu, no, je to škoda, ale svět se nezboří a život jde dál. Ale nemohu to říci tobě a nést za tvé rozhodnutí zodpovědnost nebo se na ní podílet. Opravdu to rozhodnutí musíš udělat sama. Jen ti píšu, jak bych se k tomu postavila já, kdyby šlo o mé dítě.

Řekni doma, jak to cítíš, co zvládáš a co už ne, rodina by tě měla podržet v tvém rozhodnutí. Tak vezmi rozum do hrsti a rozhodni se tak, abys byla v životě šťastnější. Pavla

Text uživatele: 

Ach jo - nejvíce mě mrzí, jak někdo řekne: Vzdát to můžeš vždycky… To, že člověk ukončí školu a půjde jinam - kde bude spokojenější a bude mu tam lépe - tomu se říká vzdávání? Věřte mi, že už kolikrát jsem opravdu zabojovala, zatla zuby a učila se třeba 4 týdny v kuse od rána do večera, nikam nešla, zrušila dovolenou v zahraničí, zrušila styky s přáteli. Ale kdybyste takto žila pořád, tak pochopíte, že po čase člověk zjistí, že možná takto žít nechce. Já to neberu jako "vzdát něco". Beru to jako: "Není jen jedna cesta životem… " a člověk by měl udělat změnu, pokud cítí, že to pro něj bude nejlepší. A ano - 2. ročník je možná nejtěžší, ale mám spolužáky, co to zvládají hravě. A vím, že přijdou i horší a těžší zkoušky - apokud to nezvádám teď, jak to budu zvládat potom? Člověk by možná měl žít přítomností, ale měl by se i zamyslet nad tím, jak to bude dál a zda je možné pokračovat takto dál.

Text uživatele: 

 Milá Nelo,  

můj syn odešel na jinou školu po prvním ročníku VŠ.

Tehdy jeho děda prohlásil, že v rodině nikdy nebyl zběhlý student.

Syn udělal bakaláře, pak inženýrské studium.  

Studovala s ním i jeho budoucí manželka.

Je spokojený, dělá práci, která ho baví a i živí.

Změna studia není selhání ani slabost.

Vaše spokojenost a štěstí je víc!   JS

Text uživatele: 

Děkuji! ♥