Téma: Moje velké a nekonečné peklo
S litrem vína v těle se sakra blbě píše… Jenže já už nedokážu nepít, ta bolest uvnitř mě je tak strašná, že bez alkoholu vydržím jen když nemám peníze, přitom jsem celý život byla naprostá abstinentka, alkohol jsem nesnášela, nechutnal mi a ani mi chutnat nezačal, jenže když nepiju, mám pocit, že mě ta bolest roztrhá, zavalí… Začnu nějak od začátku: Před několika lety jsem na jedné online hře potkala kluka, se kterým jsme si časem vyznali lásku, začali spolu bydlet… Nebyla to taková ta „bum láska, tehdy mi bylo 25 a jemu necelých 20 (ano, byl o šest let mladší, ale tím, že si mnohým už v životě prošel, byl ve většině věcí dospělejší než já). Pro něj to ovšem ta velká láska byla, zatímco já jsem se do něj zamilovávala postupně a opravdu upřímně jsem mohla říct „miluju tě“ po delší době než on (on to měl prakticky ihned), on od úplného začátku strašně žárlil, před pár dny mi kamarád přiznal, že nechápal, jak jsem s ním mohla vydržet, vzpomínal na jednu oslavu našeho bytu, kdy jsem si šla dát sváteční cigaretu (přestala jsem kouřit po více jak patnácti letech právě kvůli němu) na balkon, na který byl vchod z chodby a tu cigaretu jsem si šla dát s dvěma JEHO kamarády a on v záchvatu žárlivosti mě šel po dvou minutách zkontrolovat, udělal mi scénu, že nejsem s ním a v neuvědomil si, že v tom vzteku zabouchnul uvnitř bytu klíče (ani se neptejte, kolik nás tehdy stál zámečník).
A takhle se to vleklo dlouho, nakonec mě to samotnou donutilo k tomu, že jsem začala žárlit také a to i přesto, že jsme spolu byli 24 hodin denně (po roce jsme si našli stejnou práci). Po roce mě dokonce požádal o ruku, prstýnek mám dodnes schovaný u svého kamaráda, doma bych ho mít nemohla, stačí, že mi zůstalo doma dost věcí z té doby, běžně pláču nad myší z Ikey, kterou mi kdysi koupil, o termosce, kterou dostal k prvním Vánocům nemluvě, a taky dodnes nosím řetízek se swarowskiho srdcem, co jsem tehdy dostala já… Ale nebudu předbíhat. Po více jak roce jsem začala cítit obtíže, najednou byl pryč veškerý můj optimismus, měla jsem neskutečné deprese, došlo to až tak daleko, že jsem nebyla schopná si dojít bez pomoci i na toaletu a když jsem měla hlad, nebyla jsem schopna si připravit jídlo, všeho bylo najednou tak neskutečně těžký, kdo to nezažil, nepochopí. Tehdy jsem neměla zdání, že mám deprese, tvrdila jsem, že jsem v permanentním stresu (a asi jsem i byla, pracovali jsme na poště na noční směny a ten stres tam opravdu byl, tím, že nejsem zrovna průbojný člověk, i když na první pohled působím jako „holka od rány“, jsem silně submisivní, nechávám si život řídit partnerem, neumím dělat vážná rozhodnutí a jsem i dost nezodpovědná) a toho, že je něco špatně, si první všimla má rodina, babička mi dala své neuroly, ale tím to haslo, až po nějaké době to začal registrovat i on a jeli jsme k psychiatrovi.
U prvního psychiatra ale došlo k nezdaru, pan doktor mi řekl, že mě kontaktuje ohledně další návštěvy do týdne a kontaktoval mě až po třech měsících, v době, kdy jsem se vrátila z Bohnic a sama… Díky tomu nedůvěryhodnému psychiatrovi jsem totiž začala pochybovat sama o sobě a snažila se fungovat na autopilota, ale bylo to horší a horší. Jednoho dne se on sebral a odjel na dva dny k rodičům, aby opravil auto. Dodnes mám v mobilu tu zprávu, kdy mi psal, že se vrátí, třikrát denně mi volal a pak poslední den, kdy tam měl být, jsem mu napsala, jestli mě má rád, bylo mi samotné doma smutno a prostě jsem to potřebovala slyšet. Když mi odepsal, že ano, bylo mi líto, že nenapsal, že mě miluje a také jsem mu to dala patřičně najevo. Nebylo to jen z toho teskna, ale i z toho, že jsme už asi měsíc měli partnerské potíže, ztratila jsem díky depresi zájem o cokoliv, mnohdy jsme se hádali (i když ne nějak kriticky, abych tušila rozchod) a taky se na našem vztahu podepisovalo to, že mě jeho matka neschvalovala jako jeho partnerku (k tomu je potřeba říct, že na ní velmi lpěl, protože jeho otec ji opustil kvůli jiné, nikdy jsem o tom s ním nemluvila, ale nedivila jsem se tomu, prostě antipatie mezi jeho matkou a mnou byla vzájemná, ale náš vztah se takto změnil až poté, co jsem začala mít psychické potíže) a běžně mu do telefonu říkala, ať se vrátí k ní, že to se mnou nemá smysl…
Občas slýchávám názory, že sledování toho, jak se jeho partnerka mění v trosku, pro něj muselo být velmi těžké, ale nemůžu si pomoct, i když nevím, co se v těch dvou dnech, kdy byl u své matky, přesně stalo, myslím si, že na našem rozchodu nese hlavní podíl ona. Protože on mi na mé stesky, že mi nenapsal, že mě miluje, odpověděl, že už to nemá cenu… Dál se o tom se mnou odmítal bavit a dodnes netuším, jak to vlastně bylo. Ještě nějakou dobu jsme byli v kontaktu, tak jsem ho žádala, aby se alespoň nějak vyjádřil k tomu, co se vlastně stalo a on mi na to odvětil, že se o tom nechce bavit. Ihned poté, co mi oznámil, že se vrátí jen pro věci, jsem se psychicky zhroutila a skončila na Centru Krizové Intervence v Bohnicích.
Tam mi diagnostikovali středně těžkou až těžkou depresivní fázi, ta se projevila i tím, že jsem nemohla jíst ani spát, během tří měsíců jsem zhubla o sedmnáct kilo (bývala jsem plnoštíhlá), díky tomu mi nasadili léky escitil a mirzaten a na nich jsem začala tak nějak přežívat.
Po propuštění z PBL mi můj otec našel podnájem poblíž sebe a neskutečně moc mě podpořil (za zmínku určitě stojí to, že jsme spolu téměř rok nekomunikovali, moje maminka umřela, když mi byly čtyři roky a s tátou ty vztahy…bývaly hodně vypjaté…a o tom, že jsem v PBL mu dala vědět matka mého bývalého přítele – ano, jeho – se slovy, že se má o mě postarat, jelikož její syn ke mně nemá žádné povinnosti, už o tom si snad uděláte obrázek o tom, co to bylo za ženu). Po propuštění z PBL jsem přešla do ambulantní léčby psychiatra a klinické psycholožky, k dnešnímu dni beru dvě tablety escitilu, mirzaten a trittico denně, zároveň na úzkosti užívám atarax. Diagnóza se také rozrostla, jak o panickou poruchu, tak o neurastenii, lehkou sociální fobii a hlavně o posttraumatickou stresovou poruchu (vím, že to není obvyklé, ale začaly se mi vracet vzpomínky na rozchod, začala jsem mít noční můry a proto je mým lékařem ten rozchod považován za příčinu). Tím bohužel můj příběh nekončí…
Dva měsíce po rozchodu mě kamarádi donutili, abych zašla na gynekologii s potížemi s velmi bolestivou menstruací, při které jsem omdlívala, a můj gynekolog mi vyjma citologického stěru udělal i ultrazvuk, při kterém přišel na to, že mám na pravém vaječníku cystu větší než dělohu a na levém vaječníku další, ač o poznání menší. Během pár dní jsem tedy putovala do Motola na operaci, při níž mi vzali téměř celý jeden vaječník a z histologie se potvrdilo podezření na těžkou endometriózu. Zárověň v den, kdy mi vyndali stehy, mi zavolala sestra mého gynekologa s prosbou, abych se u nich co nejdříve zastavila, jelikož přišly ne zrovna dobré výsledky z cytologie a během dalších pár dní jsem putovala pod kudlu znovu, měla jsem malinkatý nádor na děložním čípku a těžké nádorové bujení, které mi během operativního zákroku odstranili. Aktuálně jsem pod lékařským dohledem a nějak jakoby z povzdálí sleduju něco, co má být můj život.
Nezmínila jsem to, že jsem silně věřící, ale poslední půlrok se neodpustitelně rouhám, ale nemohu si pomoci, jsem slabá na to, abych si vzala život, ale všechno, co se kolem mě děje…je mi tak nějak fuk. Jediné, co si přeju, aby byl co nejdřív konec, je mi stejně, jako bylo mé mamince, když zemřela (mimochodem, zemřela na karcinom děložních rohů) a piju a občas i fetuju, dělám všechno pro to, abych nebyla při smyslech, neumíte si představit, jak strašně si přeju nežít… Dlouhé měsíce jsem nebyla schopná definovat, jak vypadá moje naděje, ale poslední dobou si to uvědomuju čím dál víc, že jedinou mojí nadějí je to, že se on vrátí… Neví o tom, nejsme v kontaktu, v záchvatu deprese jsem s ním zhruba měsíc po rozchodu přerušila kontakt a od té doby se trápím, a i když mám na pomoc ten nejsilnější lék – čas, čím více času ubíhá, tím hůře na tom jsem. Neumím o tom mluvit, vždy jsem byla taková ta optimistka, co všem kolem sebe nalévá do žil optimismus, to, co jsem dnes napsala, jsem dosud nebyla schopná říct ani své psycholožce a to si troufám tvrdit, že jsme se za tu dobu, co k ní týden co týden docházím, staly přítelkyněmi, ač skoro o dvě generace od sebe, plánujeme, že s ní budu v zimě jezdit na hory, v pondělí máme naplánovanou procházku k jednomu jejímu pacientovi, který prodává komponenty ke šperkům a já (jsem vzděláním výtvarnice) i jako terapii a i proto, že to je jediné, co mě na světě těší kromě alkoholu a drog, vyrábím šperky a troufám si říct, že jsem dost dobrá, věnuji se spoustě technik, od drátkování, tepané šperky, ketlování, tak hlavně po šité šperky, které mě sice stojí mnoho času, ale zbožňuji je… Kdo tomu trochu rozumí, asi ví, o čem mluvím a co zhruba vyrábím. Jenže to všechno, co dělám, je jen kousek toho hezkého z mého života, zbytek…mám pocit, že jsem bez budoucnosti. A nemyslete si, že jsem se nesnažila to změnit, dlouho jsem se o to snažila, dokonce jsem zkusila vztah s jedním milým hochem, jenže když přišla noc, při které jsme vedle sebe prvně usínali, objevila se zase ta noční můra, kdy se se mnou on rozchází a všechna ta bolest byla zpět, nemohla jsem pokračovat…
Dlouho jsem věřila tomu, že se to časem spraví, ale je mi hůř a hůř, přeju si být Paris Hilton a svůj zbytek života profetovat a propít, abych už nikdy necítila to, co mě nutí k tomu trhat si kůži na klíčních kostech z těla… Nevím, proč tohle všechno píšu, jsem opilá a brečím si tu do klávesnice a doufám v to, že se stane zázrak… A přesto, kolik jsem své zpovědi nechala textu a většinu z Vás tady neskutečně otrávila, vím, že mi nikdo neřeknete to, co potřebuju slyšet… Zase se rouhám, ale prostě: „Bože, buď milosrdný a zkrať mé trápení, prosím…“
P. S. : Kdyby jste z mé zpovědi měli pocit, že házím vinu na všechny kolem jen ne na sebe sama, tak ne, není to tak. Ty výčitky svědomí mám zatraceně velký…
Reakce čtenářů
Napsala bych, že chápu Tvé pocity, ale asi by to nebylo úplně upřímné. Já momentálně čekám na vyšetření prsu…doktorka mi moc nepomohla po té stránce, že po vyšetření mě s nápisem "statim" na žádance a přáním hodně štěstí odeslala na onkologii. Já ten výsledek ale pořád nemám a tak doufám a věřím a snažím se dělat to, co obvykle. Ale po určité stránce s Tebou cítím.
Máš pravdu, že Ti tu asi nikdo nenapíše co chceš slyšet, ale třeba Ti tu několik lidí napíše něco, co se tomu bude hodně blížit a i to Ti pomůže.
Já sice věřící nejsem, ale mé dost těžké období (které je doufám u konce, ale vím, že kdykoliv jsem si toto pomyslela, vše se ještě víc podělalo), jsem brala jako zkoušku. Nevím jestli bůh, matka příroda či karma, ale někdo/něco tu s námi je a svým způsobem to určuje naše cestičky životem a rozhodně to nešetří klacky, které nám to nahází pod nohy. Víš, četla jsem krásný citát, znění si přesně nepamatuji, ale význam byl, že právě ta cesta s nejvíc překážkami je ta správná. Sice nejtěžší, ale když člověk dojde na konec a ohlédne se, má ten krásný pocit, že něco dokázal a obstál. Vím, že se tak teď určitě necítíš a tohle Ti přijde jako hloupé kecy, ale prošla jsi už dost. Jo horší se to, ale podívej - krásně ses nám otevřela, své problémy řešíš, ač ne nejlépe, ale snažíš se něčeho chytit. A víš co je nejlepší? Určitě už jsi za půlkou té strašné cesty! Cysty jsou pryč, nádorek vyoperovaný a zachycený včas, teď už "jen" bolavá dušička.
Chápu, že jsi ukřivděná - právem - kvůli tomu, jak přítel vztah ukončil. Ale s odstupem času uvidíš, jako ostatní, že je to nakonec dobře. Jestli se nechal tak strašně ovlivnit matkou, až tak, že Tě nechal na holičkách, utekla si bábě z lopaty. Takovou tchýni by nechtěla žádná a takového chlapa, který se nepostaví za svou ženu už vůbec. A víš co? On Těš měl podržet, ne sledovat jak se mu hroutíš před očima a pak nechat maminku ať to za něj vyřeší.
Taky mě trápí špatné sny. Sice ne o rozchodech, ale všemožných příšerách které žerou mě, má milovaná zvířata a já k nim nemůžu doběhnout a pomoci jim, nebo se dějí různé katastrofy… Vždycky se budím zpocená, s brekem…to Ty ale znáš. Známá mi říkala, že taky takové období měla. Prýž se naučila do snu zasahovat nebo když už se probudila sen si "domyslea" tak, aby vše dobře dopadlo. Příšery se změnily třeba v žáby, oheň uhasil náýhlý děšť, který navrch zalil krásně kvetoucí zahrádku… Ta mysl a sny které vytváří je přecejenom naše a můžeme je ovlivnit. Zkus s přítelem ve snu pohovořit a vše si ujasnit. Nevadí, že jeho slova budou výplod Tvé fantazie, ale rozchod si odůvodníš a tuto krabičku stračáků budeš moct uzavřít a schovat hluboko pod postel. Za pár let, až budeš šťastně vdaná a náhodou se s bývalým přítelem potkáš, můžete si to vyjasnit, ale s tím Ti teď on nepomůže, tak si pomož sama.
Vím, že na Tebe všechno padá a máš pocit, že ať uděláš cokoliv stejně to spadne. Můj terapeut to přirovnal k padajícímu baráku - když podepíráš jednu zeď, zbylé padají a Ty běháš a sanžíš se chytit všechny a zachránit své věci. Ten barák ještě postojí, neboj se. Máš léky, které zdi podepírají za Tebe. Zastav se uprostřed místnosti, toho nepořádku a suti a vše si promysli a začni pomalu uklízet. ZAčni tím, co Tě trápí nejvíc a co leží hned na vrchu té hromady. Myslím, že pár "cihel", které byly Tvůj zhoršený dravotní stav, už můžeš dát na své místo a jen je hlídat, ať zase nevypadnou pravidelnými kontrolami u lékařů a pak pokračuj dál až na dno té hrůzy.
Chodila jsem na terapii jen krátce, pak mi došly peníze, ale ještě jednu věc jsem si odnesla - když se snažíš něčeho dosáhnout, obzvlášť ze situace, v jaké jsi Ty, nedívej se na vrchol hory na ten strašně vzdálený cíl, dívej se pod nohy a oceň každý malý krůček, každý schůdek, který uděláš, aby ses cíli přiblížila. Byť by ten krůček byl, že zítra vypiješ jen půl litru vína a budeš plakat o 10 minut kratší dobu. Nevzdávej se, život umí být svině, ale taky je krásný, když si vybojuješ své místo. Myslím na Tebe. Bojuj!
Pěkně napsané, Lucy. 
Držím Ti tlapky. Cituji pár tvých slov: " nedívej se na vrchol hory na ten strašně vzdálený cíl, dívej se pod nohy a oceň každý malý krůček, každý schůdek, který uděláš, aby ses cíli přiblížila"
"Cesta k cíli je mnohem důležitější, než cíl samotný. "
Métis,
moc mě mrzí, co všechno se Ti stalo a stále děje… Velmi jemně řečeno mě to mrzí. Ano, skutečně mrzí, protože sama vím, kolik neskutečně velké bolesti dokáží způsobit i milionkrát menší životní komplikace. Je mi líto, že život je takový, že na jednoho člověka navalí tolik bolesti. Ale říká se, že život nám dává jen takové zkoušky, které jsme schopni zvládnout…
S tou láskou…Bolí to jak svině, jak tisíc sviní, ale snad každý z nás zažil, že i když lásku ztratíme, lze po čase, i když třeba až za pár let najít novou, a lepší…I když při truchlení po někom konkrétním tomu člověk nikdy nedokáže uvěřit, že by se mohl objevit někdo jiný…
Podle Tvého psaní cítím, že jsi chytrá a přemýšlivá, podle fotky jsi krásná a navíc vyrábíš krásné věci…Náušnic mám desítky, ale nikdy jich není dost 
Vím, že cokoliv teď napíšu nikdy nebude tak dobré, aby Ti to bylo útěchou, ale reálně si řekni - buď si můžeš vzít život a je šmitec se vším nadobro. Nebo nějaký čas zabojuješ, bude to těžké, ale když vytrváš, dostaneš se zase do formy ve všech směrech a pak určitě něco krásného přijde…
S tím zdravím držím pěsti… Říkej si, že i ten momentálně nejšťastnější člověk na světě zítra může omylem skočit pod auto a bude konec, nebo mu zítra bude objevena rakovina…Nikdo nevíme dne ani hodiny, ale musíme bojovat do poslední vteřiny…Představ si, že jsi pečovatelka, která má za úkol vyléčit a opečovávat někoho…A tím někým jsi Ty sama…Výsledek jistě bude stát za to…Bojuj, holka zlatá, prosím! ♥
Děkuju Vám všem za odpovědi, ani nevíte, jak moc mě potěšily a na chvilku jsem měla pocit, že to zvládnu… Dokonce jsem si dala předsevzetí, že dnes pít nebudu, ale nedokázala jsem to, zase se mi na hrdle usadil ten balvan, nemůžu se nadechnout, ta bolest mě rozdrtí, každým dnem je to horší a horší, vůbec nevím, jak dlouho to takhle ještě vydržím… Ještě pár podobných dní a vrátím se po více jak půl roce do Bohnic… Já to nechci vzdát, jenže čím dál víc mám pocit, že už mi pomůže jedině zázrak… Nedokážu slovy vysvětlit to šílenství, které prožívám, Boha už ze mě musí brnět uši, celé dny se modlím, aby mě vyslyšel, aby mi pomohl, aby mi ulevil… Blbé přirovnání, ale zkuste si představit to, že potřebujete čurat, tolik, až Vás to neskutečně bolí, a nemůžete si dojít… Podobnou bolest zažívám 24 hodin denně. Tak silnou, že mě to trhá srdce na kusy. Ale já to vydržím, musím to vydržet, musím! 
Métis, nebuď na sebe tak tvrdá Když si dáš moc velké cíle a pak selžeš, moc si nepomůžeš. Dávej si úplně malé předsevzetí a množství pití snižuj po sklenkách, půlsklenkách. Ať se každý večer můžeš pochválit, ža jsi zase vypila o něco míň.
MArki má pravdu, neseď se svým trápením sama doma - venku je ještě krásně tak vyraž někam do parku, poslechnout si ptáčky, koukat na veverky, přivonět k rozkvetlým růžím. to je všechno tak krásné a pozitivní, že to v Tobě nemůže zanechat špatné pocity.
A pravda je, že když se něčemu věnuješ, dny utíkají rychleji a čas má šanci lépe hojit. Co kdybys zkusila udělat nějaké naušnice a poslala nám sem fotky, ať se taky potěšíme. Teta taky dělá šperky a jsou krásné. Šlověk do nich dá kousek sebe. Kousek svých radostí i strastí… Najednou zjistíš, že jsou 3 ráno, chce se Ti strašně spát a na truchlení nebude čas
Znám pocit, o kterém píšeš. Stála jsem v ložnici, brečela a řvala, bušila do zdi a nic nepomáhalo…a pak to přišlo. Pocit jako že to ztrácím, že se prostě zblázním a úplně ztratím pojem o čase a všem. Jenže jsem věděla, že nemůžu a to co odcházelo se zase vrátilo a následovalo několik úmorných týdnů toho pocitu, o kterém píšeš. Ale pak to skončilo, jednoho dne u oběda to skončilo stejně rychle, jak to začalo. Dostaneš nějakou zprávu, něco se stane a budeš vědět, že je to u konce a že už si můžeš v klidu lízat rány a věnovat se sobě a svému novému životu.
Víš jak to bude krásné až to věechno bude za Tebou? Nic pro Tebe nebude překážka, všechno zvládneš levou zadní a budeš si jen užívat života. Zvládneš to, cítím to v kostech
Mě pomáhá najít si cestu k sobě. Pečovat o sebe s pečlivostí, jako o miminko v sobě. Když je člověku zle je jak to miminko. Potřebuje řvát a řvát. Ke svým pocitům. Tam někde pod tou bolestí jsou ty staré pocity jak děláš šperky a jsi v kontaktu s radostí. Cokoli co se objeví na zlomek času a podržet si to. Uvědomovat si, teď jsem se cítila o chlup lépe. A dělat takové uklidňující činnosti. Číst si knížku, jiné osudy, vařit pomaĺu, jíst pomalu a vychutávat každé sousto. Jako bys brala život po lžičkách. Jasně můžeš se zabít nebo můžeš trénovat mysl a hladit tělo. Děláš to s tou psycholožkou a ještě to zkus sama doma. Chodit ven na procházky, uvědomovat si, že sluníčko tu dlouho nebude, využít toho když svítí a šup ven na procházku. Procházkou za kamarádkou. Svačinu s sebou. A pít, zbavovat tělo léků a toxinů, omývat se kyslíkem a dívat se na stromy, vnímat okraj jejich listů, jak vyzařují energii, nebe jak je nad námi a takhle po lžičkách si dávej jiné zkušenosti než jen úvahy nad tím co tě trápí jsa uzavřena v bytě.
Metis, chtěla bych tě obejmout, pohladit a říct, že si zasloužíš lásku a normální život. Už jsi hodně zažila a stále bojuješ, protože seš silná. Nevzdávej to. Píšeš, že jsi věřící, a voláš Boha o pomoc. Jak ti může pomoct, když sedíš zavřená doma u vína a ti, kteří by ti mohli pomoci o tobě neví. Musíš ven mezi lidi, a pak můžeš čekat pomoc. Tvůj přítel se zachoval, jako dítě, je nezralý a ty potřebuješ oporu, o kterou se můžeš opřít. Možná ti říkal spoustu hezkých slov, ale bylo to sobecké, chtěl tě pro sebe, tak se láska nechová, jen jsi tomu uvěřila. Sám se postavil tam, kam patří, za máminu sukni. Zbytečně se ničíš, jako máma ti říkám, že pro jedno kvítí, slunce nesvítí. Ty musíš být hezká a usměvavá holka, aby ten, který tě jednou potká a bude ten pravý, aby tě nepřehlídl, musíš koukat na lidi a číst v jejich očích, a ti co budou s úsměvem na rtech, s těmi se můžeš pozdravit a dát do řeči, aby z nich na tebe přešla radost, dobrá nálada a pěkné myšlenky. Ostatní ti už toho napsali dost. Tak, koukni na sebe do zrcadla a usměj se na sebe, seš pěkné, mladé děvče. Posílám ti pusu a napiš zase, jak se vede, držím palečky a pomodlím se za tebe. Pavla
Díky moc všem za odpovědi Po víkendu se to trochu zlepšilo, strávila jsem ho s kamarádem, který prochází už o rok déle než já podobnými stavy a pocity a bylo to skvělý, mít někoho, kdo obejme, pohladí… Dokonce jsem v sobotu vůbec nepila, až včera, ale ne moc, šla jsem brzy spát a zaspala jsem to a dnes mám doma jen vína na dvě sklenky, takže to nějak vydržím… Byla jsem se dnes podívat se svou psychoterapeutkou k jednomu jejímu pacientovi, který dováží komponenty k bižuterii, tak jsem si jich tam kupu vybrala a příští týden, až mi přijdou korunky, si je půjdu koupit, už se na ně šíleně těším, mám v hlavě zase milion nápadů, kéž by mi bylo tak, jako je mi dneska, už napořád, není to skvělá a báječná nálada, ale není mi špatně a to je vždycky krok po schodech zpátky nahoru, na výsluní. A přidávám fotku naušniček, které nosím a co z korálků zhruba vytvářím (mám k nim ještě náramek - dutinku, ze stejné barvy korálků), je to foceno mobilem a teď, večer, takže kvalita není moc dobrá, příště to musím cvaknout za denního světla
To je paráda, mám ( a myslím, že stejně jako věichni tady) z Tebe radost
Naušnice jsou super! Tak mě napadá, jestli jsi zkoušela i nějaké náhrdelníky - že bys to měla jako sadu, ještě s tím náramkem. Dneska jsou šperky v obchodech na jedno brdo (a vesměs ošklivé), a na ulici se hned pozná, kdo má doma dělané šperky, protože jsou originální a pěkné.
Já teda nejsem tak šikovná, ale přemýšlím, že bych si taky udělala naušnice - našla jsem dva dny po sobě sojčí pírka a shodou okolností každé z jednoho křídla (jsou inverzní). Představu mám, jen pořád nevím jak na to. Dělalas už nějaké peříčkové naušnice? Neměla bys nějakou radu pro amatéra, prosím
"Metis", sdělená bolest je poloviční bolest. Tak, to je dobrá zpráva, vyšla jste ven z uzavřeného bytu a hned jsou jiné myšlenky a dokonce i pěkné plány a nápady. Tak ať se daří a dejte vědět, jak se máte. - Pavla
U prvního psychiatra ale došlo k nezdaru, pan doktor mi řekl, že mě kontaktuje ohledně další návštěvy do týdne a kontaktoval mě až po třech měsících, v době, kdy jsem se vrátila z Bohnic a sama…
No tak, pardon, ale použivaní pojmu doktor je tady čisté zněužití. Spíš amatér.
Věk: 22
ahojky,
shrnu to do pár vět.
1) jako věřící věřím, že Bůh ti naloží právě a přesně tolik, kolik uneseš!!! i když se to nejprve nezdá.
2) cesta do tohohle byla složitá a ne za jeden den, stejně tak je to zpátky.
3) ty naušničky jsou super, doma taky občas něco smolím, ale …no, nemám vlohy nepřemýšlela jsi, že bys je prodávala? ideální je, pokud se podaři mít stojánek u někoho v obchodě, případně bych ti ráda nabídla virtuální prostor na mém blogu. není to o vydělávání balíku peněz - to asi víš, ale už to že člověk někoho potěší…to je super pocit. (stránku si ukládám a pokud bys měla zájem, budu tu kontrolovat tvou případnou odpověď a nějak se kontaktujeme)
4) někdy stačí se dostat na úplné dno a mít se odkud odrazit a pak se třeba i věci dějí líp, než čekáme, něco se pořeší samo od sebe, naskytnou se noví milí lidé a tak.
5) hodně oceňuji, že o tom dokážeš napsat. člověk kolikrát dokáže o věcech psát a myslet, ale už ne mluvit - aspon mě osobně vyslovení něktrých věcí nahlas dokáže zlomit. pak i psaní je úlevou. podle mě právě to, že ses rozhodla někomu -byt anonymně na síti - svěřit a vše zrekapitulovat, znamená, že není vše ztraceno. svou situaci si uvědomuješ a to je nesmírně důležité.
6) pomyslela bys na to, jaké by bylo se z toho "vyhrabat"? jaká obrovská zkušenost a síla v tobě bude? už jen z toho důvodu by to za snahu stálo, což? 
Věk: 21
Město:brno
ahoj kdyz sem to cetla uplne jako bych to psala ja 
Jen ja mam jeste k tomu dite pokud chces pisni na mail jessica5493@seznam.cz citim se hroze ted sama a treba by jsi to pochopila co ted prozivam Asi si moc navzajem asi npomuzem 
ale co vis budu se lecit urcite aky takze otazka casu.
10 nejnovějších témat v kategorii:
|
Téma |
Odpovědí | Otevřeno |
Datum přidání (Autor) |
|---|---|---|---|
| V životě nikam nesměřuji | 8 | 3827x |
13.01.2021 19:32:35 (lentilka001) |
| Chci umřít | 2 | 3470x |
02.11.2020 00:37:18 (OmylCZ) |
| Stres z řízení auta po autonehodě | 2 | 1700x |
06.06.2020 21:32:35 (Renos) |
| Přízpůsobení se životnímu stylu rodičů | 7 | 1679x |
17.04.2020 08:58:21 (Irca) |
| vrati mi vse osud? | 4 | 1553x |
13.04.2020 06:42:09 (rozinka) |
| Uzavřená do sebe | 8 | 1789x |
22.02.2020 09:55:05 (Introvertka) |
| Opakující se neverbální obtěžování jinou ženou | 1 | 1705x |
25.12.2019 19:51:27 (Punkerka) |
| Kauza Slunečnice - špatný přístup k seniorům | 10 | 2367x |
21.11.2019 18:13:07 (jen anonym) |
| Neviem sa v zivote nakopnut | 2 | 1356x |
06.10.2019 16:39:06 (Jude) |
| Proč nikoho nezajímám | 7 | 3086x |
29.09.2019 15:22:36 (Sluníčko M.) |
