Téma: Když jde přítel za přáteli, jsem smutná a cítím úzkost

Kelly, zřejmě si člověk, který nedokáže být sám a máš potřebu toho partnera mít stále v blízkosti. Možná to není nedůvěřivost, ale obava ze samoty. Je dobré, když se najdou stejné duše a pak jsou nerozluční, jako "dvojčata". A co, kdybys chodila s přítelem a bavili byste se spolu se společností?

Pavli, ve vztahu, ale každý potřebuje trochu svobody a chodit spolu jen proto, aby nechodil bez ní, to je jak koule na řetězu.

Pro pisatelku: co poradit přesně nevím. Snad jen najít si vlastní zájmy, které Tě naplní a zaberou tolik času, že se naopak budeš těšit až konečně půjde s kamarády.

Zdá se mi, že se trochu nudíš a skutečně neumíš být sama.

S tím proč… osobně považuji za dobré uvědomit si některé souvislosti, ale proč se rýpat neustále v minulosti a zdůvodňovat si proč je to právě takhle, když není tak důležité proč to tak je, ale co s tím uděláš.

No a dle mého oddůvodnění čehokoliv si každý najde, je to pohodlnější než se prostě smířit s tím, že se věci mají právě takhle a přizpůsobit se.

Ahoj Kelly, rozumím ti naprosto přesně, ale bohužel ti neumím poradit, Já sama s tím bojuji léta, neúspěšně. Pokud jde přítel někam sám beze mně (nezáleží na tom s kým a kam), cítím se naprosto příšerně - jsem nervózní, podrážděná, mám stažený žaludek jako bych měla příšerný strach, úzkost, ale nedokážu definovat čeho se vlastně bojím. Dokonce to probíhá úplně stejně i když je to přítel, se kterým nebydlím společně. Vím že někam jde večer beze mně a jsem schopná celou noc nespat a hlídat telefon, jestli už konečně napíš, že už je doma. Je to prokletí, nedá se s tím nic dělat, i když sjem se fakt snažila. Pokud mi na tom člověku opravdu záleží, je to prostě spojené s těmito stavy. Řešila jsem to aspoň tím, že jsem se snažila s tím toho dotyčného neobtěžovat, neříkat mu to a nedávat to před ním najevo. Přišlo mi to jako jediné, co s tím mohu dělat, protože vysvětlovat to nemá smysl, nedá se to vysvětlit a nedá se to pochopit. Zkoušela jsem to kdysi probírat s jedním psychologem, ale bohužel ani on to nepochopil… Takže kdybys náhodou někdy objevila nějaké řešení, dej mi prosím vědět

Pletu se, když bych to shrnula do jednoho slova - žárlivost? Ne v tom pejorativním slova smyslu, spíš neochota se dělit o jeho pozornost. Ale stejně jako klasická žárlivost to chce jen velké sebeovládání, jinak to zničí vztah. Tolik můj názor.

Mila Kelly, dej si pozor, aby jsi sveho pritele neudusila laskou. Znam jednu pani, co nedostala lasku od rodicu a pak vyzadovala veskerou pozornost od partnera. Tohle ale zadny partner delsi dobu neunese. Ve vlastnim zajmu si najdi nejakeho konicka, kam budes chodit, kdyz je tvuj pritel pryc, nebo si vem knizku ci se divej na film a hlavne zkus na to vubec nemyslet. Vim, ze to asi nebude lehke. Tvuj pritel za nic nemuze. Je normalni, ze chodi ven s prateli a neni s tebou 24 hodin.
Pokud pujdes k psychologovi,  ten by ti prave od tohoto problemu mohl pomoci. Ale problem je v detstvi a ne v soucasnem partnerstvi.
Preji ti hodne lasky.  

se žárlivostí to nemá nic společného. Alespoň tedy u mě. Kelly držím palce.

Přesně tak, tohle se žárlivostí opravdu nemá vůbec nic společného. Naprosto mu věřím.

A ano…taky si právě myslím, že ten problém není ve vztahu…protože dělá úplně normální věc. Když se nad tím zamyslím, tak to moc dobře vím…ale pocitům se neubráním.

Já ale nepsala nic o nedůvěře. Žárlivost nemusí znamenat nedůvěru. Má mnoho podob a jednu z nich jste obě popsaly.

Jestliže chcete radu, pak si musíte přiznat, jak se věci opravdu mají a ne si trvat na podobě nějaké nevysvětlitelné vyjímečnosti, se kterou si nikdo neví rady.

Pokud jde o kořeny problému z dětství, ano, dá se to takhle vysvětlit, ale jste dospělé a jak píše Listicka, řešení tu je v hledání vlastních zájmů k pozitivnímu vyplnění času a naplnění vlastního JÁ.

Určitě ani jedna nechcete být kamenem na partnerově krku.

Barčo promiň, ale tohle jsi vážně nepochopila. Nepřekvapuje mě to, nepochopil to zatím ještě nikdo, s kým jsem o tom mluvila. Opakuji, že to není žárlivost. Není to ani nedůvěra. Kromě toho vlastních zájmů a pozitivního vyplnění času mám opravdu dostatek, a věřím, že Kelly také.

U mě je to spíš strach, co se mu může stát, podivné svírání žaludku, jako když někdo tobě blízký jede někam v noci, za tmy, v dešti či náledí, ty víš, že je dobrý řidič, ale přesto se ti svírá žaludek, protože víš, že i tak je to nebezpečné,  co kdyby náhodou jel nějaký ožrala, který to do něj napálí, nebo co když on už je tak unavený, že se mu v té tmě zavírají oči… Nechceš si to připouštět, protože to je přece blbost, ale přesto nemáš klid, dokud nedostaneš zprávu, že je v pořádku doma.

A mimochodem - to tu ještě asi nebylo úplně vysvětleno -  já chci aby měl partner svoje známe, svoje zájmy, a trávil s nimi čas i beze mě. To považuji za naprosto v pořádku a pro partnerství hodně prospěšné. Akorát se s tím prostě moje tělo nějak neumí srovnat.

Pro mě to tedy "nevysvětlitelná vyjímečnost" je, i když bych byla mnohem radši, kdybych ji neměla. Znám žárlivost ve spoustě podob. Tohle nedokážu pojmenovat, vysvětlit, ani ovládnout. Bojovala jsem s tím 20 let, ale řešení ani úlevu jsem nenašla. Teď už se tím naštěstí trápit nemusím.   

Přeju Kelly, aby se jí to povedlo ovládnout nebo nějak vyřešit. Třeba až najdeš toho fakt pravého, s kterým budeš chtít prožít celý život v dobrém i zlém, třeba to pak zmizí… 

Jedna rada Kelly - netrap tím svého současného přítele. Nevěřím, že by to pochopil, když se budeš snažit mu to vysvětlit, takové jsou alespoň moje zkušenosti. V podstatě chápu, že on to nechápe, z jeho pohledu - "co po mě ta ženská vlastně chce? Tvrdí, že chce, ať se jdu bavit, ale když jdu, je z toho takhle na prášky? ! ? ! "

Zajímalo by mě, jestli je tu ještě někdo, kdo to zažil a zná, a může přidat svoje zkušenosti…?

…nemáš klid, dokud nedostaneš zprávu, že je v pořádku doma…

A když dostaneš zprávu, že je v pořádku s přáteli, tak dojdeš klidu? Ne. Prostě si často připadám nedůležitá a opomíjená.

Mimochodem, teď jsi vyjmenovala, z čeho máš obavy, ovšem v tématu jsi napsala -
…jsou to pocity skličující, obavy ani nevím z čeho.

V neposlední řadě Ti musím připomenout původní název, který jsi tomu dala Ty sama -  Nedůvěřivost, úzkost

Protiřečíš si.

Ale dobře, nic jsem nepochopila, stejně jako ani psycholog a další …( vyčnívající nedůvěřivost )
… a proto se nebudu ani více vyjadřovat.  

jen poslední vysvětlení: těmi "pocity strachu z noční jízdy" jsem se snažila popsat pocit, který mám kolem žaludku, protože jinak ho popsat-vysvětlit-pojmenovat neumím.

Možná se Kelly dostala dál než já, už aspoň tuší, co by mohlo být příčinou.

Já ještě doplním Barču, že jak se teď snašíš vsunout, že jde hlavně o obavu zda se mu po cestě něco nestane apod. , tak to by byla chorobná úzkost, nepřiměřená obava a každý psycholog ji pozná. Jestliže ani psycholog nechápe co se mu snažíš namluvit a stále tvrdíš, že ne je to něco jiného, tak si bohužel lžeš sama sobě a pomoci Ti tedy z toho důvodu nelze.

ok, radši se do toho už nebudu míchat. Chtěla jsem pomoct a ono se to obrátilo proti mně.  

Milé dámy, obě motáte dohromady mě a Kelly. Původní dotaz napsala Kelly, já k němu přidala vlastní zkušenosti, protože jsem chtěla Kelly podpořit a říct jí, že v tom není sama, že já to mám taky a chápu ji, i když ji neumím pomoci.

Můj problém (už) to není, nemám potřebu ho řešit, případně svoje pocity nějak ospravedlňovat před někým, kdo evidentně ani pořádně nečte, kdo co píše, natož aby to pochopil.

Kelly - pokud budeš chtít, jsem ti k dispozici, jen abys věděla, že s tím trápením nejsi sama.

Všem přeji hezký den a víkend.

Už jsem na to taky přišla, že jste mi nějak splynuly. Tak jako tak, píšeš, že tento problém znáš, ale když si přečteš můj příspěvek znovu, v tom "protiřečení" je znát, že jste neměly a nemáte týž problém.

Tak já to teda mám trochu jinak než muffinka. Barčo, pleteš dva příběhy dohromady.

Já ve spoustě věcí s Tebou soouhasím, ale tohle opravdu není žádný druh žárlivosti. Já spíš. jak již tady bylo zmíněno…si asi chci kompenzovat pozornost otce pozorností partnera. i když si to nechci mnohokrát pžiznat.

Všechno se vším souvisí, Kelly. Já vidím přímo analogii mezi Tvým otcem a Tebou. Jak se s tím vypořádat Ti neporadím, možná by pomohl psycholog, který by Tě vyslechl a řekl Ti, jak se v úzkostné situaci chovat a co dělat.

Je škoda, že jsi v tématu nenapsala, proč nechodíš s přítelem za jeho kamarády.

Já zatím psychologa odkládám z toho důvodu, že se necítím na to, abych o zážitcích s mým otcem veřejně mluvila, bohužel.
A s přítelem nechodím proto, že vzhledem k povinnostem atd. především časově, to není možné.

Kelly, prosím Tě, když reaguješ na něčí odpověď, klikni na Odpovědět, vytvoří se diskuzní vlákno. Děkuji za to i za reakci na můj vzkaz.

Ahoj Kelly, bohuzel je to v zivote tak, ze ti, kteri pomoc skutecne potrebuji, toho psychologa nevyhledavaji. Sama se musis rozhodnout, jestli k nemu pujdes nebo ne, kazdopadne uz jenom to odhaleni problemu ti pomuze se s nim zacit vyrovnavat. Treba mas nejakou dobrou kamaradku, ktera te vyslechne a poradi, ale odbornik samozrejme naznaci cestu k reseni.
Z nedostatku rodicovske lasky vznikaji ruzne problemy jako je treba obezita, alkoholismus, hypochondrie, deprese atd. Tim nerikam, ze se to tyka prave tebe.
Prvnim krokem bylo, ze ses obratila sem. Mozna, ze  budou nasledovat dalsi kroky. Problemy jsou proto, aby se resily. Existuji problemy neresitelne a resitelne. Je jenom na nas, jak se k nim postavime.
A jeste jsem ti chtela napsat, ze kdyz se sveris psychologovi, svuj problem tim nezverejnis. Jenom ho otevres nekomu, kdo k nemu dokaze zaujmout profesionalni pristup.
Preji ti hodne uspechu!

O psychologovi samozřejmě vím, že je to profesionál atd. já sama se v oblasti poradenství pohybuji, ovšem pocity jsou silnější. Nejsem zatím ve fázi, kdy bych o tom dokázala mluvit s někým cizím. Hodně o tom ví pouze partner.

Prosíš o radu, jak se s tím vyrovnat, ale když nějakou dostaneš, tak jí nechceš poslechnout. Trochu se mi zdá že bys chtěla dostat nějakou zázračnou radu, po které to všechno hned zmizí, ale taková žádná není. Budeš proto muset něco dělat a nebude to lehké.

Překonat svůj strach jít k psychologovi je první krok. Tohle mi připadá jako jasný případ pro psychologa, obzvlášť jestli si myslíš že to má příčinu v dětství u rodičů (to oni mají moc rádi). Mluvit s psychologem je rozhodně něco jiného než mluvit s někým cizím. Když ti nepomůže skus za čas jiného (bohužel dost psychologů je k ničemu ale to neznamená že všichni. )

Tak hodně štěstí.

Ahoj Kelly, docela ti rozumím, co cítíš, problémy s otcem mohou mít vliv na vztah s přítelem. Ale nesmíš si nechat ten vztah skazit. Každý muž potřebuje svoji svobodu a když mu ji dopřeješ, bude se cítit dobře. S otcem se nezabývej, prostě se asi neumí smířit s tím, že jsi dospělá, ale ty mu nesmíš dovolit, aby své problémy přenášel na tebe. Prostě si řekni, že máš svůj život a budeš si o všem rozhodovat sama. Najdi si něco, čím vyplníš ten čas, kdy s tebou přítel není a tolik mu to nevyčítej. On se pak bude na tebe těšit a rád se k tobě vracet. Že nechceš psychologa, to chápu, asi by ti stejně moc nepomohl. Bude lepší, když to zkusíš zvládnout sama. Přeju ti hodně štěstí.