Téma: Jak si zvýšit sebevědomí a naučit se mít se rád? - tipy, rady, zkušenosti, diskuze

K tomu ohrožení zradou: píšeš o konstelacích. Když jsi otevřená těmto technikám, zkoušela jsi regresní terapii?  

Na vysvětlenou: v principu je to založeno na teorii, že může jít o něco, co sis přinesla z minulých životů. Přičemž to ale může fungovat i pokud člověk na minulé životy nevěří a bere to jen jako nějakou formu autosugesce.

Mně osobně regresní terapie s jedním výrazným problémem pomohla (šlo o záležitost, co mě omezovala v životě mnoho let) a zpětně vzato je mi vlastně fuk, jestli jsem vzpomínala na minulý život, který jsem opravdu žla, nebo jestli šlo jen o nějakou fantazijní představu. Popravdě připouštím obě možnosti.

A ještě jedna "technika":

Každý den se za něco pochval. Nejlépe před spaním a snažit se s myšlenkou na tu pochvalu usnout. I kdy máš pocit, že není zač se pochválit, pochval se třeba za nějakou banalitu, třeba za to, že sis pochutnala na večeři, že sis vyprala, cokoliv. Nesrovnávej se s nikým, nejde o to, chválit se za něco v čem jsi nějak lepší. Nejde ani o to chválit se za něco co jsi udělala výjimečného nebo neobvykle dobře. Fór je v tom naučit se se chválit se. Proto se ze začátku doporučuje tu pochvalu provádět i když tomu v hloubi duše nebudeš věřit nebo když ti to bude připadat jako nesmysl. Nejde o to, za co se chválíš, ale že se chválíš a je to forma autosugesce. Samozřejmě je nutné to provádět dlouhodobě, třeba měsíce. je dobré si z toho udělat rituál, třeba jako večerní hygiena.

Ano, Kateřino, byla jsem na regresní terapii. Tenkrát jsem řešila ale blok řídit auto. Auto i po několika letech s odstupem bohužel neřídím. Zřejmě mi to nepomohlo… Odbrečela jsem spoustu bolesti, bloků, podnikla dálkové čištění SRT… Opravdu nevidím v ničem zlepšení… Teď myslím posun v sobě samé v otázce sebehodnoty. Samozřejmě jinak jsem alespoň zaplať pánbůh dokázala urovnat a vyladit vztahy v rodině - s otcem především.  

K těm pochvalám - zkusím to a zkouším si i zapisovat do speciálního diáře to hezké, za co jsem ten den byla ve svém životě vděčná. Ale už asi týden nemám co napsat, protože se týden necítím na víc než přežít den v práci a velmi brzo usínám únavou… Kdybych mohla, zaspím všechno. Ovládají mě strachy a nejistota - ze všeho… Rozešlu životopisy a týden se mnou je k nevydržení, protože se bojím, že mi někdo zavolá a já budu muset čelit tomu, čeho se bojím - ukázat své kvality, o kterých pochybuji.

No vidíš, máš co napsat. Můžeš být vděčná, že jsi přežila den v práci, pochválit se za to, jak jsi zvládla povinnosti přestože se necítíš fit, můžeš se pochválit za to, že jsi rozeslala životopisy. Smysl toho je DONUTIT SE smýšlet o sobě pozitivně.

V podstatě se můžeš pochválit i za to, že máš umytou hlavu. Nebo se pochválit za to, že si nemyješ hlavu a tak šetříš šampon a životní prostředí.

To fakt nemá sloužit k tomu, aby se člověk sebezdokonaloval ve smyslu nějakého výkonu.

Když si budeš klást tu podmínku, že musíš udělat něco extra, aby ses mohla pochválit, tak si jen vytváříš další stres. Jde o to, umět se sebou být spokojen i při stávajícím výkonu s stávajícím stavu věcí.  

Určitě např. jsi se dnes (28.03.2017) do práce přiměřeně oblékla a nešla ve špinavých teplákách - pochval se za to. Asi jsi se učesala, možná i namalovala - pochval se za to. Udělej si dneska (28.03.2017) něčím radost, kup si nějakou mňamku, koukni se na oblíbený film nebo se vykašlej na nějakou otravnou práci - a pochval se za to, jak sis hezky udělala radost.

Ono uvědomovat si, co je který den hezkého a za co jsi vděčná, není totéž, pokud tím nemyslíš pouze to, za co jsi vděčná sama sobě, ale bereš to v širším smyslu: za co jsi vděčná světu, vesmíru, bohu, universu a pod.  Samozřejmě i tohle je dobrá věc, ale je o něčem jiném než jsem měla na mysli. Tohle by mělo startovat spokojenost s tím, jak žiješ - já mluvím o technice, která má aktivivat spokojenost s tím, kdo jsi.  

Únava  je na jaře normální, já bych teď mohla spát 20hodin denně a ty tvoje problémy nemám.  

A k té terapii - je možné, že to byl špatný terapeut nebo že k tomu bylo potřeba víc sezení. Já se tedy přiznám, že blok řídit auto bych spíš řešila dokupováním dalších cvičných jízd, dokud se to nějak nepoddá.

Já osobně jsem byla na této terapii dvakrát, u dvou různých terapeutek, pokaždé z jiného důvodu. Poprvé zabrala skvěle, ale vlastně se to poskládalo až v průběhu několika let, nefungovalo to z měsíce na měsíc. Což se s řízením auta poněkud vylučuje - každý ti potvrdí, že čím déle člověk auto neřídí, tím se jeho problém zvětšuje. Proto pro tento problém pokládám tuto terapii za nevhodnou. Je potřeba něco, po čem se člověk donutí do auta skočit hned, jinak je pak zase pozdě.

Podruhé jsem byla u jiné terapeutky, protože ta moje původní byla v té době mimo republiku, a s tou druhou to bylo bez výsledku. Měla jiné zakončení té terapie a to podle mě bylo zásadní pro to, aby to fungovalo. K té první bych v případě potíží šla klidně znovu, k té druhé ne.

Píšeš že ty terapie neměly účinek, přitom že sis srovnala vztay v rodině a obrečela spousta bloků. Takže měly účinek - dělaly to, k čemu jsou určeny. Otázka je, jestli nečekáš od těch terapií něco, k čemu určeny nejsou. Asi jako by člověk čekal, že když si nechá dát dlahu na ruku, vyléčí mu to chřipku. Nemám pocit, že by konstelace, srt nebo ta regrese měly přímo způsobit vyšší sebehodnocení. Ty všechny spíš něco odstraní než zvýší. Že na sebe budeš pohlížet s větším uspokojením může být až nějaký další důsledek.  

Např. u té terapie, o kterém jsem psala, že mi zafungovala, byl výsledek ten, že se postupně rozplynul jeden velký problém, co mi řadu let zaplňoval část života - popravdě ale bylo mi, jako by po tom problému zbyla díra. Nebyl problém, ale bylo prázdno. Ulevilo se mi, ale vyplnit to místo něčím pozitivním a ne dalším problémem byla vlastně další práce, nebylo to zadarmo a automaticky.

Takže si myslím, že nemůžeš čekat, že existuje jedna zázračná možnost, která ti rázem pomůže se sebevědomím. Neexistuje, je to prostě tak trochu stavebnice.

Proto jsem taky nepsala, že by ti regresní terapie mohle zvednout sebehodnocení. Já nevím, jestli to tahle terapie umí a trochu o tom i pochybuji vzhledem k tomu, jak si myslím, že funguje. Psala jem, že by mohla odstranit strach ze zrady, protože ji pokládám za vhodnou pro odstraňování různých fóbií a úzkostí. A tak pokud si odstraníš strach ze zrady, já neslibuji, že budeš mít vyšší sebehodnocení. pouze nebudeš mít strach ze zrady. Nakolik díky tomu pokroku budeš se sebou spokojenější a nakolik budeš mít pocit, že to je stále málo, to už je jiná kapitola a další boj.

Ahoj, krásně jsi to tady popsala. Podle mého názoru to může být způsobeno nedostatkem pozitivní zpětné vazby (ocěnění druhých). Problém je v tom, že to nelze ovlivnit. Myslím si, že se sebevědomí buduje už od dětství a je možné, že se stala už někde chyba tam. Proto každému, kdo vychovává dítě říkám, at ho pořád chválí, protože potom je lepší, když je člověk v dospělosti namyšlený a věří si, než být někde v koutě. Podle mých zkušeností je dobré zaměřit se na tu příčinu nízkého sebevědomí,

Mám podobný problém, jako ty. Už od dětství jsem vyrůstala s opodstatněných důvodu s pocitem méněcennosti.  

Mě se jednou povedlo to sebevědomí na pár měsíců zvednout. Ono by to aj vydrželo, kdybych v  tom setrvala. Připadala jsem se pak jako jiný člověk a na svět jsem se dívala s úplně jinýma očima (více jsem si uvědomovala sama sebe).

Dostala jsem jednou příležitost pracovat jako managerka v jedné modelingové agentůře (přes známosti) a starala jsem se tam o modelky. Musela jsem najednou mluvit s cizími lidmi a měla jsem možnost sledovat z vrchu jejich chování v kolektivu. Když jsem viděla, jaké jsou některé holky nemehla,, tak se mi sebevědomí zvedlo až někde ke stropu. V dětství jsem totiž často slychávala, jaké jsem nemehlo, a že jsem k ničemu. V této práci jsem ale nevydržela, protože byla od mého domova moc daleko a to mi vadilo. Po odchodu z této práce mi sebevědomí kleslo opět na bod mrazu. Asi bych potřebovala ty nemehla vidět pořád, aby mi to sebevědomí vydrželo  Jiná práce mi tohle už nedala.  

Pokus se zavzpomínat, kde může být příčina u tebe, jak se k tobě chovalo okolí, atd…   příčina mého nízkého sebevědomí je sociální fobie, proto se mi sebevědomí zvedlo, když jsem přišla do kontaktu s cizími lidmi, viděla jsem jejich chování v kolektivu z vruchu a vidět, jaké jsou nemehla.

Ahoj Dárečku, ano, je to všechno z dětství… Už jsem v sobě obrátila kámen na kameni, zpracovávala otcovy výroky a prohlášení, kterými mě ocejchoval a věty, kterými jsme byla častována… A přestože dnes (29.03.2017) se mi otec snaží vynahradit vše, co dřív pokazil, pořád ve mně žije ta potlačená osoba, vystrašené dítě, které hledá ocenění ponejprv u druhých a pak možná až u sebe… A vím, že je to špatně, mnohdy už je to lepší, nicméně svou hodnotu jsem nenalezla. A nepomáhá mi vidět hloupost ostatních. Já jí vidím, vidím, že já jsem se svým IQ mnohdy uplně jinde jak lidé z práce a mnohdy mě to stojí spoustu nervů, když za druhé - méně chápající - mám dolaďovat chyby a problémy jimi způsobené, přesto se necítím vyšší, lepší… Jsem jen zoufalá, že mám štěstí na hlupáky a já musím být ta, co to odskáče a nebo napraví.

Můžu se tě zeptat, co ti tvůj otec provaděl? Píšeš trochu v hádankách. Tady se nemáš čeho bát, protože je to tady anonymní.  

Poprvé, kdy mě zlomil, to mi bylo 6let. Psala jsem písanku u kuchyňského stolu a kyklala jsem nohamapod stolem. Jemu to vadilo a tak mi nohy přivázal izolačkou k židli. A s těma přilepenýma nohama jsem nedokázala pochopit, jak napsat "u" ve slově - kolik to má vlnovek. Jestli dvě nebo tři… Tak jsem se ptala a chytla jsem takovou facku, že jsem si druhou dala o stůl… A okamžik, kdy ode mě odešel s proslovem, že jsem debil, jsem vnímala, že nade mnou zlomil hůl… Období školy, kdy jsem nosila vyznamenání a občas i samé jedničky - nikdy mě nepochválil. Jedna jediná dvojka na vysvědčení byla okomentována studenými slovy: "Mohlo to být lepší". Nestála jsem mu ani za pohled od televize… Dělala jsem tenkrát co jsem mohla, abych se mu zavděčila a takhle jsem to dělala do 27let. Někdy na prvním stupni jsem přinesla vyjímečně během školního roku pětku a seřezal mě řemenem. Zarachy jsem mívala i o velkých prázdninách. Nic jsem nemohla. Koukat na televizi, chodit ven, číst knížky… Vždycky mi vzal všechno, co mě bavilo. Nadával mi do beden kytu, tlustých prasat… Řekl, že jsem nula, nikdo a v životě stejně dokážu hovno… To mě tenkrát srazilo na kolena znovu… Bylo mi 20… Podle toho vypadaly i moje vztahy. Neustále mě vydíral, zastrašoval… Celých 27let jsem žila s pocitem, že mě nemá rád a jeho lásku si získám tím, že se budu víc a víc snažit, být lepší… Mnohdy jsem tvrdě pracovala jako kluk, přetavila jsem se do mužské energie… Ani tehdy jsem si ho nezískala… Musela jsem hodně narůst, hodně číst, abych ho psychologicky jako osobnost zvládla a změkčila… Dnes je vše v pořádku, ale pro okolí a svou pracovní oblast jsem stále tou malou holkou…

To je strašné. Ty jsi byla normálně týrána. A tyranovi se nejde zavděčit. Co to nazvat pravými jmény, chodit na terapii a toto v sobě zpracovat? Ano, píšeš, že už se k tobě chová líp. Ale to nevyléčí tvé dvacetileté trauma. To potřebuješ zpracovat, pochopit, zahodit a jít s čistou myslí životem dál.

Kávenko, chodím, kudy můžu, platím za různá energetická ošetření, co mi mají pomoct v sobě pustit minulost a začít tvořit svou přítomnost, ale je to jako hledání kupky sena. Vím, že musím sama chtít. Já chci, ale proto hledám způsob, jak nelhat sama sobě, jak jsem skvělá a úžasná a mám se ráda, když to neumím cítit. Když si neumím vážit sama sebe pro něco, co jiní nezvládnou. Pokud se mi něco povede, mám ze sebe radost možná tak pár minut. Pak to zahodím a zas se hrabu v tom, kde se musím zlepšit na jiných frontách… Furt se honím za dokonalostí a jsem na sebe tvrdá. Neumím si odpustit selhání, neumím žít, bavit, radovat se… Ano, umím těšit lidi, ale je to jen maska. Kdo mě zná hloubš, ví, že se uvnitř sama sebou moc trápím. Chci od sebe možná víc, než mi bylo hvězdami dáno… Tátu už dávno neřeším. Je mi dnes (29.03.2017) mnohem větší oporou než máma a kolikrát by mě rozplakalo, když si uvědomím, jak velká, moudrá, chytrá a odvážná  v jeho očích jsem a jediný, kdo to neumí vidět na sobě samé, jsem já…  

Hele vidíš že žádná "energetická ošetření" nepomáhají. Na to se vykašli, to je šarlatánství a tahání peněz z kapes a v konečném důsledku to může ještě více ublížit. Normální psychoterapii u vystudovaných psychologů. Ano, ani ty ti nemusí sednout napoprvé, i tady je třeba hledat. A až toto v sobě zpracuješ (týrání od otce), můžeš se odpíchnout ode dna a pracovat na sobě, na svém sebepřijetí.

Jo a píšeš, že už otce neřešíš, že už ti je větší oporou jak máma. Ano, možná teď je, ale to, co víc jak 20 let do tebe zaséval v tobě stále je!!! A právě to ti brání ke svému sebepřijetí. Máš to stále v sobě.

Ty píšeš, že už otce neřešiš. Kdybys ho neřešila, tak věř, že bys problém se sebevědomím neměla. Já mám  dojem, že mu to nedokážeš pořád odpustit i přes to, že se ti to teď snaží vynahradit. On má kvůli tomu nečisté svědomí a proto se teď snaží.

Tvůj otec měl komplexy, které si na tobě léčil. Sám měl nízké sebevědomí a kompenzoval si to tím, že ponižoval tebe. On ti do podvědomí vnutil to co není pravda.

Myslím si, že ti nepomůže, když v zaměstnání vidíš ostatní jaké jsou nemehla. To je málo, zvlášť, když tvou praci nikdo neocení.  To mi spíš znovu připomíná  výchovu tvého otce. Myslím si, že by ti pomohlo něco podobného co kdysy mě. Ty by ses potrebovala jednou dostat do stejné pozice, ve kterém byl tvůj otec, když tě vychovával (autoritativní). To by ti podle mě zpátky zvedlo tve sebevědomí, protože bys musela začít pracovat s lidmi, ale jinak… lidé by se na tebe najednou začali dívat že sporu nahoru, s respektem, že už o této práci něco víš, a to je úplně jiný pocit.  Vím to z vlastní zkušenosti. Musela bys to zkusit.  

Mě taky škaredé opouštějí muži. Taky jako kus hadru. Pro muže jsou podle mě atraktivní ženy, které jsou sebevědomé, a když zjistí, že to sebevědomí doopravdy nemám, tak jsou pro ně potom víc atraktivní jiné ženy. Na to jsem přišla teď nedávno.  

" Pro muže jsou podle mě atraktivní ženy, které jsou sebevědomé, a když zjistí, že to sebevědomí doopravdy nemám, tak jsou pro ně potom víc atraktivní jiné ženy. Na to jsem přišla teď nedávno.  "

PŘESNĚ   Na to jsem také přišla nedávno. Škoda, že nás to neučili ve škole. Všechno je to o sebevědomí. Sebevědomí lidé si věří, že mají cenu, vyzařují to a pro druhé je čest, když tito lidé, co "mají cenu" se s nimi baví. Kdežto když si někdo neváží sám sebe, nemá ani cenu pro druhé a ti s ním jednají jako s kusem hadru. Když ho potřebuji, použijí ho a jakmile s nim uklidí svoji špínu, pohodí ho mokrý od své špíny někam do rohu a nechají ho, ať  jeho špína na  hadru plesniví.

Mě dokonce jeden kluk se kterým jsem chodila řekl, že mu vadí moje nízké sebevědomí. Údajně nemám vůbec žádné. Také si stěžoval, že jsem ho nikdy nepochválila, že to neumím. Mě mí rodiče taky nikdy nepochválili, ozvali se jen když byl průser, stejně jako u tebe. V podstatě nám takovou výchovou ovlivnili celý život- partnerský a také pracovní.  

Taková otázka ně tělo: měla jsi někdy období, kdy jsi tátu nenáviděla, říkala si že je hajzl, a zlomila hůl ty nad ním?

A ještě jedna otázka: co k otci cítíš teď?  

Nevím, jestli jsem nad ním někdy zlomila hůl. Možná v období, kdy se mi to pak podařilo otočit. Prostě jsem se pustila té představy, že my dva někdy budeme mít ideální vztah. Pak jsem to ale uchopila jinak - Chtěla jsem po něm lásku po svém - obejmutí, pohlazení, vstřícné slovo, jemnost. Ale on to pochopitelně neuměl a nemohl mi to vyčíst z čela. A tak jsem to jednoho dne udělala a obejmula ho… A postupně se to všechno začlo měnit… Obejmem se i dneska (30.03.2017) … Co k němu cítím? Obrovskou vděčnost, lásku, úctu i obdiv.

Možná napíšu hloupost, a nebude se ti líbit, co napíšu - ale mám pocit, že dokud budeš mít ráda jeho, obdivovat ho a být mu vděčná - nebudeš mít ráda sebe.

Ten člověk tě týral a pokud k němu cítíš toto, tak mi to přijde skoro jako stockholmský syndrom. Protože to co popisuješ s tou leukoplastí - to je - sorry - až úchylný.

Podle mě na podvědomé úrovni stále zachováváš to, že ty se mu musíš snažit zavděčit - což se vylučuje se sebeúctou.

Přijde mi naprosto logické, že takto se nemůžeš mít ráda a že se bojíš zrady, že se bojíš selhání.

Otec ti nedopřál abys zároveň mohla mít jeho lásku i svoji důstojnost, a dost dlouho ti nedopřál ani jedno z toho. Ty sis na něm sice nějaký vztah vybojovala - ale platíš za to ztrátou té vlastní důstojnosti. Protože člověk, co by nějakou sebeúctu měl, by si nemohl vážit a obdivovat člověka, co týrá dítě. Ale ty se té své sebeúcty raději vzdáváš, abys otce nemusela doopravdy odsoudit za to, co ti dělal.

Ale sama vidíš, jak bez té sebeúcty trpíš. Podle mě je to moc velká cena. Platit by měl on, ale ty se snažíš, aby nemusel.  

Mám pocit, že ti chybí to, aby ses se svým otcem rozešla, jako se třeba žena rozvede s násilníkem. Že k sebelásce ti chybí opačná zkušenost - aby tys rozhodovala, jestli on je dost dobrý pro tebe a on si musel zasloužit tvoji lásku.

Nenabádám k nenávisti - bez odpuštění člověk klidu nedojde. Ale k tomu, abys přestala na sebe pohlížet jeho očima (protože přesně to děláš, koukáš na sebe jako na nulu, co dokáže hovno) a namísto toho na něj pohlédla svýma očima jako na někoho, kdo léta jednal v rozporu s morálkou i zákonem a kdo ti nesahá ani po kotníky.

Možná se pletu, ale tak mi to přijde.

Píšeš, že jsi absolvovala psychologické poradenství - zajímalo by mě docela, jak dlouho si někam chodila a co jste řešili tam.

Kateřino, to že mě terorizoval, je jedna věc. Vděčná mu jsem s odstupem času za všechny ostatní věci, kterými mi v životě pomáhá a nikdy mě už nenechal ve štychu. On všechno, co dřív pokazil, milionkrát vrátil zpět svou obětavostí, pozorností atd… Za to mu jsem vděčná a prozatím je to jediný muž mého života. Ať už to vypadá zdravě nebo nezdravě. Každá žena prostě potřebuje mužskou ruku na nějaké ty opravy a údržby a já krom něho nikoho nemám. Krom svojí rodiny prostě nikoho nemám. Oni jsou pro mě všechno a prozatím můj svět. Ráda bych měla svou rodinu, svůj svět, svého chlapa, ale to se mi zístkat nedaří…  

Nu, nečekala jsem, že pro tebe bude to, co jsem napsala, přijatelné.

Nebudu tě proti otci dál navádět, ale jsem zkrátka přesvědčená, že dokud si nepřiznáš, kdo doopravdy tvůj otec je -  co doopravdy se mezi vámi stalo a děje - a že to on tě zmrzačil na duši - a nevypořádáš se s tím a nepokusíš se vymanit ze závislosti na něm - tak že ti líp nebude.  

PS: a doporučuji, aby sis pokusila něco zjistit o tom stockholmském syndromu - který mimochodem u týraných dětí je docela běžný. Nejsem psycholog - a navíc různé diagnozy střílené od boku někde v diskuzích mě vyloženě iritují - ale musím říct, že stockholmský syndrom jsem si představovala vždy přesně tak, jak popisuješ svou situaci - tím dětstvím počínaje a těmi následky konče - včetně toho, jak na otci lpíš i v letech, kdy bys měla dávno být nezávislá a jak si připadáš jiná než ostatní.

Chtěla bych říct a jen dodat, že na to nevypadám, že můj vnitřní svět je tak bolavý a svíraj mě strachy z neúspěchu sebe samé. Jsem na první pohled rázná, vypadám vyrovnaně… Nikdo by mi to neřekl. Umím spoustu věcí vyjednat i zařídit. Nejsem chodící hňup, přesto všechno se tak uvnitř sebe cítím a propadám šíleným stavům beznaděje ze sebe… V životě se mi nedaří… Ve vztazích se mi nedaří. Jsem furt sama a nebo mě ty vztahy rozpáraj… Po šestiletém vztahu jsem se dávala dohromady 3roky, po půlročním s lhářem jsem se rovnala 2,5 roku, kdy mě odkopl jak prašivého psa bez slova k rozchodu, bez zpětné vazby… Vždy s každým jednám slušně a narovinu. Nikdy se ode mě nikdo nedočkal podpásovky a já sbírám všechno to smutné a bolavé… Jsem obehnaná barikádou nedůvěry, protože každému jsem se rozdala se svou otevřeností a upřímností a pak jsem jen koukala, co ze mě zbylo a jak se zase poskládám…  

Víte co si myslím? Že tady vůbec nejde o to, jaké terapie podstoupit a hledat pořád cosi jak se stát jinou apod. Slyšeli jste někdy o NADANÝCH LIDECH? Mluví se o nich málo, málo lidí chápe, že tu mezi námi žijí a v podstatě nemůžou nidky tyto lidi pochopit a oni zas nemůžou pochopit ty ostatní. Název nadaní také není úplně přesný, v jiných zemích mají pro tyto lidi trochu jiný název, ale jedná se pořád o jednu a tu sampu skupinu lidí. Není to žádný blíbol, jde o dlouhodobou studii, zaobírají se tím odborníci a vědci, náš mozek je zkoumán neustále, ovšem málo lidí se o to zajímá. Tito lidé mají prostě jiné myšlení než ostatní, jinak přemýšlí, jejich mozek nikdy nevypne, je to neustálý tok myšlenek, vynikají v abstraktním myšlení, mají velkou fantazii, jsou empatičtí, dokážou se vcítit do pocitů druhých, chápou věci tak jak je druzí nevidí. Zárověň jsou tito lidé mnohdy na okraji společnosti, protože jsou nepochopení, přitom dokážou velké věci, ale nadaní lidé tak sebe sami nevidí, spíš si nevěří, neustále vidí chyby, kde se ještě můžou zlepšit, místo toho aby viděli v čem vynikají. atd. je toho opravdu hodně. ale podle toku myšlenek, které jsi tu vůbec popsala a podle obsahu soudím, že jsi jedna z nich. Doporučuju aspoň přečíst knihu o nadaných lidech, třeba zjistíš o sobě víc a najdeš svou cestu v životě jak být šťastná. Jo a tvůj poslední příspěvek tomu také odpovídá, nadaní lidé jsou až přecitlivělí, to co cítí ostatní, nadaní lidé cítí do hloubky a s mnohem větší intenzitou, lásku, bolest apod.

Tak tohle je naprosto přesné! Ano. Jsem na okraji společnosti, nepochopená druhými. Mnohdy toužící zapadnout a přesto na druhou stranu se od okolí odkláním do své samoty, protože si přijdu jiná. Jiná v myšlení, chápání, cítění… Přijdu si, že sem nepatřím, že tohle není mé místo. Distancuju se… Vnímám hodně energie lidí a jejich záměry… Stačí říct větu a z poskládaných slov dokážu číst level jejich upřímnosti… Je to pro mě ale mnohdy opravdu těžce vykoupená daň chtít být sama sebou, protože si přijdu "špatná", nepřijímaná… Moje kamarádky… Všechno to mizí. Jejich jediná starost je řešit barvu umělých nehtů, přibraných půl kila… Ráda si povídám o vztazích, o pocitech… Čerpám z toho ponaučení pro svůj život. Nezajímají mě plytké debaty o tom, co je zrovna dle bulváru "IN"… Dlouho jsem si vyčítala, že se nemám tendence kamarádkám ozývat, ale konečně jsem pochopila, že nemůžu jít pořád proti sobě a nutit se do něčeho, s čím nerezonuji… A tak zůstávám jen já a má rodina… Jsme vážně… "jiní". uzavření, nepochopení a tak trochu tým… Pořád to se sestrou zkoušíme - vyjít si ven, mezi lidi, ale poslední dobou nám nebývá mezi nimi dobře. Narážíme na bezohlednost na zábavách a vidíme plytkost téhle doby… Odcházíme zklamané s tím, že všude dobře a doma nejlíp.

Nevim jak zacit a jak se nejvystizneji vyjadrit nekolika vetami. V zivote jsem se setkala s nadprumerne nadanymi detmi, genialnimi lidmi, normalnimi lidmi, prumernymi lidmi, hloupymi lidmi ale bohuzel i psychicky tyranymi lidmi. Kdyz ctu tvoje radky, mam ten pocit, ze tebe potkaly vsechny tyhle pripady. Nekteri lide s vysokym IQ jsou obdareni nadprumernym citovym vnimanim, coz je hrozne fajn na pozitivni zazitky ale muze to byt i katastrofa na negativni zazitky. Na tom se ale asi neda moc zmenit.
Tve zazitky z detstvi te budou nejspis pronasledovat po cely zivot. Male dite nechape pohnutky a jednani dospelych. Vysvetlil ti otec nekdy, proc se k tobe tak choval?  Mel nejake problemy? Choval se stejne k tvoji sestre?  Jak se k jeho chovani stavela matka? Dokazes s tim zit a odpustit mu? Neporadil ti nikdo, ze na terapii by jste meli jit treba spolu?
Zminila jsi se, ze mas sestru. Ma sestra stejne problemy? Bud rada, ze ji mas a ze si muzete popovidat alespon spolu.
Co se tyce tvych povrchnich kamaradek, chapu, ze mezi nimi trpis. Jenomze to nezmenis. Ja bojuji s takovymi situacemi tak, ze dostanu hrozny vztek ale hlavne sama na sebe a do druheho dne se uklidnim a vsem odpustim. Lidi proste nezmenis. Kazdy clovek, s kterym se v zivote setkas, v tobe zanecha nejakou stopu. Je na tobe, jestli si ji ponechas, odhodis ji anebo se k ni vratis po nekolika letech a teprve pak toho cloveka pochopis.
Tvuj prispevek by byl na nekolikahodinovou diskusi, ale tady jsme odkazani pouze na par radek.
Ja bych ti radila, aby ses sama zacala zabyvat psychologii. Kdyz ne studium, tak alespon nejake prednasky, literaturu apod. Mozna je to cesta, jak nejlip pochopit lidi kolem sebe ale hlavne i sama sebe.
Preji ti, aby ses naucila,   mit se rada, takova, jaka jsi, protoze kazdy z nas je jedinecny a zaslouzi si obdiv!!  

Lištičko, já to shrnu asi takhle. Nikdy jsem se o tom s tátou nebavila, proč se tak choval, ale dávala jsem mu to sežrat zpětně pár let zpátky - to když už jsem se ho přestala bát. A pořád mu vidím na očích, jak lituje. Lituje času, který s námi nestrávil a jen nás řezal a tvrdě vychovával a mizel za prací… Tvrdí, že je mu moc líto, že jsme mu vyrostly pod rukama a neviděl naše dětství. On to má se sebou taky těžký… Je štír. Všechny emoce drží v sobě… To že mě má rád mu vidím dneska (31.03.2017) na očích. Vidím v jeho skutcích, které pro mě dosud vykonává, že to dělá z lásky. Vidím v něm vše, po čem jsem dřív prahla a mé odpuštění má už dávno… Já bych nevzala jediný den zpět. Myslím, že prostě jeho doma nenaučila máma lásce. Nevyrůstal v ní. Svého tátu odřezával z provazu ve svých 16letech. Našel ho oběšeného ve sklepě. Místo aby mu máma dala dětství a oporu, protože tátu měl moc rád, tak utíkala za chlapama a mlátila ho… On to prostě nezažil jinak. Změkčil ho až život s mou mámou a pak svou psychologií já… A možná i čas a zkušenosti… V dobách mého dětství, kdy se ke mně a k ségře choval, jak se choval, se ho naše máma asi částečně bála. Takže nás až tolik bránit neuměla. Ano, zapíraly jsme mu známky, abych neměla doživotní domácí vězení atd, ale když nás slovně terorizoval a šikanoval… Neuměla se za nás postavit… Neví to, co už dneska (31.03.2017) … Brali se mladí jako osmnáctiletá kuřata.

Myšlenko a co tedy ty sama chceš? Ano, víme, že se chceš mít naučit se ráda. A co dál, co chceš od života? Toužíš i po tom se usadit a mít rodinu?  

Na čem ty sama pracuješ? Na chození po zábavách? Ale to je přece jasné, že tam jsou jen plytké řeči těch mladších ročníků. Na zábavách nemůžeš očekávat probírání vztahů, tam se chce člověk hlavně uvolnit a bavit.  A to já se probíráním vztahů vůbec nevysmívám, samotnou mě to baví. Ale jaksi v tomto ohledu nejsou ty naslouchající uši. Každý by dlouze mluvil jen o sobě, co on cítí a už ho moc nebaví citové výlevy toho druhého. Ale tak to je. Kupodivu ani neznám, že moje známé by si chtěly vykládat o tom co je In nebo o gelových nehtech. V tomto věku se spíš chtějí bavit o dětech - tedy přesněji řečeno o SVÝCH dětech a o tom, co každodenně zažívají.  

Spíš mě přijde jestli jsi trochu neuvýzla v čase, pokud tedy ti je opravdu 33 let. V tomto věku spíš ženy bez partnerů začínají mít  deprese, že jim tzv. ujíždí vlak. To také nemyslím špatně, nevysmívám se a nenavádím tě, aby jsi své deprese z nepřijetí sebe sama zaměnila za deprese ze zdánlivého ujíždění vlaku. Jen abys místo marnění času se všelijakými šarlatány a jejich "energetickými ošetřeními" zkusila něco účinějšího, protože čas se nezastaví, půjde pořád dál a v každé další etapě budeš víc a víc nespokojená a nešťastná.

Proč jsi vlastně nikdy nezkusila zajít za normálním vystudovaným psychologem?  A proč ti tak vadí být druhými nepochopena, co pro tebe konkrétně znamená být od druhých pochopena, jak si to představuješ v praxi? Že tě budou třeba zvát k sobě na návštěvy? Že ti budou nabízet, aby jsi s nimi trávila čas?  

Ano, mám pocit, že jsem uvízla v čase… Chci rodinu, děti, manžela… A pořád se mi to nedaří naplnit. Propadám depresím, přesně jak píšeš, že mi ujíždí vlak. A vinu vidím v tom, že se nemám dost ráda na to, a bych mohla mít plnohodnotný vztah, nepotkávala samé lháře a muže, kteří chtějí žít z toho, co do vztahu přinesu za materiální hodnoty já… Každý mi radí - nelpi na tom, vše přijde tehdy, až bude ten správný čas… Tak nelpím… Řekla jsem si, že když nevynutím ze svého osudu chlapa, tak zkusím najít lepší práci, protože míra neocenění od současného zaměstnavatele mi začala po několika neúspěšných pokusech o zvýšení platu vůči mému přínosu pro společnost a středisko vadit… Ale ani to se mi nedaří… Zakopávám o svůj paranoidní strach, nízké sebevědomí a i přes odeslané životopisy a slednování nabídek práce, se nic nemění. Můj život stojí. Ať udělám, co udělám, nepohnu energiemi svého života o píď… A tak se trápím i tím, že vlastně když to nejde, neumím si ani užívat toho času, který mám pro sebe… Číst knížky - OK, ale nejde to vždy. Sport mě nebaví, ač chodím cvičit… Prostě v duši ze sportu necítím tu vnitřní radost a uspokojení. Dělám to jen že to dělám a dny přežívám od jednoho k druhému. Zkoušela jsem najít tolik věcí, jestli by mě nebavily. Kino, divadlo, sauna, diskotéky a zábavy samozřejmě díky svému nadhledu víceméně vynechávám. Na to vyjet si někam na dovolenou se ségrou… Tak nějak nemám dost peněz a nebo je za cestování prostě odmítám utratit… Ani v tom se nevidím… Chtěla bych partnera a rodinu. to by byl můj smysl života… Jednou za čas dojít s nějakou moudřejší kolegyní z práce na kávu a byla bych asi spokojená… nepotřebuju toho moc. Sestra ta je na tom uplně stejně, jen svůj život vidí v lepších barvách a nehroutí se. Taky nic nemá. A když už si někam vyrazíme, stejně jakoby jsme byly zahaleny tmavým hávem a nejsme vidět. Neseznámíme se… V tu dobu tam prostě nejsou ty správné konstelace na to, aby třeba od stolu proběhl oční kontakt s někým sympatickým. Někdy mi přijde, že snad se to ani nestane… Že bych  mohla být někdy mámou… Žít obyčejný život a mít jen tak slušně na vyžití placenu práci…

Myšlenko, to je pořád stále dokola. Musím souhlasit s Kateřinou, že tě tvůj otec zmrzačil na duši, udělal z tebe duševního mrzáka a abys přežila, mozek ti přepnul na Stockholmský syndrom.  

Dokud si toto nepřiznáš, neposuneš se dál a nikdy šťastna nebudeš. Proč nechceš zajít za tím vystudovaným psychologem? Čeho se bojíš?

Myslím si, že se nemůžeš pohnout z místa proto, protože to, co se dělo u Vás v Tvém dětství, jste dosud nevyřešili = nikdy jste o tom nemluvili nahlas, tzn. , že jste to nikdy a nahlas správně nepojmenovali, otec se za to nikdy nahlas a sám neomluvil, a vůbec jste to správně nezpracovali proto, protože to nebylo pod vedením odborníka, ale jen tak nějak provizorně doma po svém. A taky v tom dořešení chybí Tvoje máma. Ta byla kde, když se Ti dělo to, co se Ti dělo? Jak to, že to dopustila a nechala být, proč nějak nezasáhla?  

Ty si myslíš, že už to máte vyřešené, a já si myslím, že ne, že si to jen růžově namlouváš,  

Tvůj otec i matka jako rodiče selhali, Tebe i sestru poškodili, pokud si nenecháte pomoci od odborníka, ponesete si následky celý život, a nidke není vyloučeno, že se jednou nebudete chovat stejně či minimálně podobně. Některé vzorce chování přebíráme aniž bychom chtěli, tomu se 100% zabránit nedá. Já osobně u Tebe určité náznaky už vidím, z toho co píšeš.

Dále, když vezmu-li ten příklad s písankou, Ty jsi při psaní pořebovala pohupovat pod stolem nohama. Jenže otec Ti to nesmyslným a děsným způsobem znemožnil, a Ty jsi najednou nedokázala pochopit, jak to písmenko napsat. Tak tady si myslím, že to na Tebe mělo vliv nejen psychický, ale i fyzický = neurologický, kdy mohlo následkem těhle nesmyslných "výchovných" metod otce dojít byť jen k léhkému poškození mozku, jako když leváka násilně přeučuješ na praváka. Protože prostě některé děti mají své postupy, než dojdou k výsledku, své vnímání, zrakové a sluchové, své specifické zpracování zadání úkolu atd. , u kterých mívají své projevy (jakékoliv), které k dosažení výsledku potřebují s tím, že to vše je ale propojeno s mozkovou činností. Ovšem, ta, když je násilně a nevhodně narušena či znemožněna, může dojít k určitým porušením z některých mozkových činností či pochodů nebo funkcí, nevím, jak to líp vysvětlit.

Pak mám otázku, Ty stále ještě bydlíš s rodiči? Pokud ano, mohu se zeptat proč?  

P. S. Můj názor je ten, že pokud to nevezmeš přes odborníka psychoterapeuta (minimálně) a neosamostatníš se, tak nikdy nebudeš připravená na vztah, natož mít svojí rodinu. Stále ještě máš tolik práce na sobě samé, že si myslím, že momentálně by Ti žádný vztah nevyšel, a rodina by pro Tebe bylo velké sousto. Škoda, že to řešíš až teď, protože to bude běh na dlouhou trať, ale podle mě to sama nezvládneš. A to ne proto, že bych Tě chtěla snižovat či podceňovat, ale něco, co se střádalo desítky let není možné bez pomoci samovyřešit, jako opravdu vyřešit, ne jen provizorně či za peníze na pár dnů či týdnů.