Téma: Jak se zbavit brečení a přecitlivělosti - tipy, rady, návod, zkušenosti

Text uživatele:   Asi budeš pěkná cíťa a všechno moc prožíváš.  Nauč se to ovládat, začni myslet na něco jiného. V nejhorším případě měj kapesník po ruce a vymluv se na řasu v oku.

Text uživatele: Na to se těžko radí. Je to v Tobě uvnitř, senzitivita je v Tobě nastavená a asi by to chtělo nějakého psychoterapetuta, který by Ti s tím pohomohl. Nebo psycholog. Jinak nevím kdo by Ti poradil co s tím .

Njn, Báro, ale "jak nauč" - kdyby věděla jak na to, tak by nepsala, no ne?
Hehe, řasa v oku - to asi neklapne Teda já bych nevěřil.

Text uživatele:   Tak jsem se pobavila, chtělo by to dovolenou pro admina.

Text uživatele: 

No s toho syi nedelej tezkou hlavu ja sem taky veka cita a se si moc beru k srdci.

Skus treba myslet na nejaky srandovni vtip co zrovna teti nebo na vtipnou reklamu susenek orreo)))

 

Text uživatele: 

Ahoj takže jsme asi úplně stejné... já si beru hodně věcí víc jak ty! Beru si úplné hlouposti!!! Ale v životě ti pomůže jen jedno.. DOSTAT SE Z TOHO!!!! Je to jako chřipka není to nějaký psychický problém kterého se nemůžeš zbavit.. ale musíš se hodně snažit... ted je to tvá vlastnost ale příště se tomu můžeš akorát zasmát.. takže ti řeknu co jsem udělala já... : když už se něco stane udělám tohle: řeknu si že se má někdo hůř, řeknu si že se to dá napravit, a třeba si řeknu i pár mých hesel: Nevadí jdi prostě dál, Když se ted sesipeš jako hromádka neštěstí pomůže ti to? (ne! ), Pořádně se nadechnu trochu to vydusím a pak to všechno vydechnu a myslím na něco veselého... řeknu, že chci všem něco dokázat, řeknu prostě, že nemusím být nejlepší, ale můžu být dobrá... prostě si toto pořád říkej(nebo klidně něco jinýho) ale nejdůležitější je, že to pomáhá já vím trvá to dlouho než se toho zbavíš, ale stojí to za to )) děkuji za přečtení a jdi PROSTĚ DÁL... Je ti teprv 17 a znám baby který byli v tvým věku stejný, ale vyrostli z toho... takže... nic nemůžeše ztratit jen získat lepší pvahu )

Text uživatele: 

Já mám podobný poroblám, ale možná ne tak silný. Jak se to vezme.   a ta věci jako nepříklad " vzpomeň si na vtip atd.. Já si třeba dávám někde za rohem facky Je to divný ale mě to pomáhá

Text uživatele: 

Nesouhlasim ale taky na to jednou prijdes mimochodem tyhle pozitivni nazory ohledne depresí se vzdycky vymstej. Zkus si na tohle co pisu vzpomenout az se ZAČNE zivot srát. Pak uz je na case premejslet realisticky a ne problemy hazet za hlavu.

Text uživatele: 

Tak zaprve. je lepsi byt citlivka, nez cynik, to si zapamatuj. Zadruhe je ti 17, jak pises, coz jeste muze mit vliv zmena hormonu, nebo pokud jsi zacala brat antikoncepci apod.

 

Jinak pokud jsi takova od natury, snaz si porad rikat nejake pozitivni afirmace, jako treba. *Jsem naprosto v klidu* *Jsem stastna a spokojena* *Citim se uplne v pohode tady a ted a tak to je naporad* a to si opakuj kazde rano a vecer a kdyz te zacne chytat krize, kdyz je ti do breku, rychle si to rekni.

Napis si je na papir a mej porad u sebe. Klidne si vymysli vlastni. A opakuj tak casto, dokud tomu uveris.

Ale vzdy museji byt afirmace pozitivni, takze pis co chces aby bylo, ne co nema byt.

 

Je to jednoduche, ale dela to divy. Mluvim z vlastni zkusenosti.

Text uživatele: 

jsem hrozná cíťa jako ty ale tetkom mě něco srazilo na kolena od pondělí brečím pořád kvůli nové škole hrozně se bojím že to nezvládnu je to tam strašně těžké stýská se mi po minulé třídě ktrou sem měla nejraději! a bojím se že nebudu mít čas na kamarády nevím co mám dělat a ještě do toho se bojím dospět že stratím rodinu atd nakupilo se to a pořád brečím. (

Text uživatele: 

Hele, z toho si nic nedělej dnes jsem třeba zapoměla že na výlet mám jít před jiný vchod a taky jsem brečela a potom když jsem to vyprávěla doma tak při třetím slově brečím. Taky bych se toho chtěla zbavit, ale takových lidí je více neboj.  

Text uživatele: 

já mám zase problém s tím když jedeme na hory atd. Tak mě rozbrečí máma a já začnu taky nemůžu myslet na nic jiného než že se jim něco stane ahm díky za odpovědi

Text uživatele: 

 

1234uixki…. až příště pojedeš na hory, tak ještě před tím popros maminku, ať se naučí myslet pozitivně. ať Ti místo pláče s úsměvem na rtech řekne, že už se těší, až se shledáte a budete si vyprávět zážitky.   Je dobré si dávat pozor na své myšlenky, protože obvykle čeho se bojíme, to si do svých životů přitáhneme. A platí to i obráceně.

Pozitivnímu myšlení se dá naučit… . něco o tom vím.

 

 

Text uživatele: 

Nějak nerozumím tomu, proč se na to všichni dívají jako na vadu a hledají, jak se toho zbavit. Mě se to zdá naopak milé.

Text uživatele: 

není nic mylého na tom když se rozbrečíš v situacích které za to nestojí. (podle mě je pláč duležitá emoce a když někdo brečí příliš strácí to váhu)

vypadá to mile dokud nejsi v kuži toho který je jak fontána na slanou vodu 

 

já osobně s tím mám problém pri sebemenší vážné konverzaci a nesnáším se za to 

protože brečím ve chvílích kdy se zlobím a tak mě nikdonebere vážne.

kdybych mohla toho kdo za muj neovladatelný pláš zmlátit udělala bych to.  

Text uživatele: 

Půl roku chodím se svým přítelem, vždy když se pohádáme kvůli blbosti, začnu brečet a ho to už dost vytáčí, dělám strašný scény a chovám se jako mal děcko. Nevím co mám dělat, když příjdu domů tak mám pocit, že jeněco špatně i když vím, že všechno je v pořádku. Chci být pořád s ním, každej den prostě pořád, začínám mít pocit, že jsem závislá. Nemá s tím někdo zkušenost?

Text uživatele: 

Pokud je ti skutečně 15, tak jsi ještě citově nestabilní a rozháraná puberťačka, dost možná časem vychladneš a emoce se utlumí na přijatelnou úroveň. Vlastně je lepší, vybít to teď a pak mít nadhled.

Je-li ti víc, tak je na zvážení návštěva někoho, kdo se tím zabývá. Páč s takovvou by s tebou, krom extra podpantofláků, nikdo nevydržel. Hysterie a přílišné ulpívání a závislost na dotyčném je silné kafe.

Ale snad jsi jen v pubertě To se blbě ovlivňuje, ale aspoň si pak člověk uvědomí, že rozum je kurňa dobrá věc a začne ho preferovat…

Text uživatele: 

Nepodceňovala bych to. Můžeš mít stejné zkušenosti v životě jako já a kdo je nemá, vždy Tě bude považovat za citově labilní. To je v pořádku. V prvé řadě přijmi skutečnost, že mnoho lidí Ti opravdu ve Tvých problémech neporozumí, nezažili totéž co Ty a třeba k tomu v jejich životech nikdy ani nedojde. Jako bys chlapovi vysvětlovala bolestivost menstruace a co vše to obnáší - nemůže Ti nikdy porozumět. Takže naprostý klid. Teď k jádru pudla. Podívej se kolem sebe a pořádně popřemýšlej, jak se k Tobě ostatní chovají. Respektují Tě jako osobnost, člověka s vlastními názory, potřebami a touhami? Je dost možné, že tomu tak není už ve Tvé rodině.. Osobně tuto zkušenost mám. Jen vyjímečně málo lidí bylo ochotno mě přijmout takovou, jaká opravdu jsem. Od rodičů počínaje, přes tři vážné vztahy v dospělosti. Nakonec jsem tvrdě prozřela. Není chyba ve mně, nejsem z principu hysterická fůrie, naopak jsem něžná a citlivá...a těm, kteří mě přijímají se vším všudy, jsem ochotná se rozdat a dělá mě to šťastnou, že vyjadřuji lásku tam, kde opravdu je. Víš, někdy to lidé dělají nevědomě. Sami byli životem poznamenaní a reagovali na to dle svého. V mém připadě jsem se setkala s těmi, co se zabejčili a začali si jít po svém bez ohledu na ostatní...

Takže když to zestručním - pokud někdo nedává prostor Tvému opravdovému já, netrap se, neobviňuj.. oni to nepochopí, Ty je nezměníš... prostě jen hledej takové lidi, kteří Ti na spirituální, emocionální a potažmo i intelektuální úrovni budou vyhovovat. Ostatní přece taky můžeš mít ráda, v tom Ti nic nebrání, ale nemusíš jim prokazovat laskavost, aby na Tebe působili destruktivně. Hold každý nám má dát do života něco jiného. Někdo lásku, jiní ponaučení... ????

Text uživatele: 

taky mám problém ale opačný když jsem naštvaná nebrečím jsem tvrdá ale hodně brečím ´při dojetí svatba když mi někdo řekne že čeká dítě nebo má z nečeho velkou radost tohle všechno mě dojímá. Kdysi jsem až takový problém neměla ale čím starší tím je to horší sama to nechápu co se se mnou děje

Text uživatele: 

A proč je to problém?

To je nějaká ostuda, že člověk není z kamene a něco cítí?

Text uživatele: 

Přesně tak, je to normální. Já taky dřív např. brečela pouze u reálných věcí, nechápala jsem, jak někdo brečí u filmu, když to není reálné? Uznávala jsem to pouze, když to bylo podle skutečné události. Taky jsem nebrečela nad dětmi a nechápala, proč se nad nimi dospěláci dojímají, dyť stejné emoce si zaslouží jakkoliv starý člověk, nejen dítě. Ale utrpení kohokoliv mě vždy bralo.

No a teď si nemůžu ani přečíst, když je někde nějaký nemocný miminko, u fiktivního filmu taky zamáčknu slzu, nebo když někdo zažil ošklivé věci a povídá o nich, svatbu jsem zažila jednu a bylo mi taky do pláče. Druhou jsem zaspala . Když zemře nějaká osobnost a tak. Dnes (11.09.2016) jsem ve snu chodila s černou vlajkou na ramenou po měste za Věru Čáslavskou .

Prostě se projevují časem přirozený rodičovský a ochranitelský pudy a člověk měkne, ať chce nebo ne. Ani já už nejsem ze železa. Šišlám na kočky, nenávidím neschopný rodiče, využívání starších lidí a jsem schopná brečet u každé kraviny.

Ale není to žádná ostuda

Text uživatele: 

No tedy jsem trochu v šoku - přiznám se, že vyjadřování nenávist k neschopným starým rodičům jako příklad toho, že nejsi ze železa a měkneš, mi trochu ostudné přijde.  

A nejde mi o to, že něco takového cítíš, asi máš důvod, ale přeci jen to má snad jinou závažnost, než šišlání na kočičky, dojímání se na svatbách a dětmi - přiznám se, že taková věc jako nenávist k rodičům mi přijde jako krajně nevhodný příklad toho, že není ostuda něco cítit na základě nějakých přirozených pudů…

Text uživatele: 

Já pak ty "staré" rodiče smazala, páč to vypadalo, jako bych mluvila obecně o důchodcích.  Naopak, . těch mi bylo jako malé líto víc, než dětí. A jsou mnohdy moudřejší, než dospěláci, co si myslí, že jim patří svět.

Myslela jsem tím rodiče - 40 + - vadí mi ta rozežranost a pocit, že když mi ještě není páďo, tak to je vše oukej. Já bych teda 60 letou  matku - a mně by bylo 20 - nechtěla, opravdu ne.

Mé matce je 53, měla mě ve 30, v dnešní době "nic". Jsem za to ráda, ale přesto je poznat, že bratři ji zažili v tom nejproduktivnějším věku, ale já už jí vidím, jak se jí brousí hrany. Což je dobře, naopak nás to může zblížit, ale nedovedu si představit, kdyby mě měla o dalších 5 či 10 let později. Páč, světe div se, po 45 letech, kor v páďu se začíná tělo transformovat do babiček, ne zdaleka fyzicky, ale mentálně. Ale to si nikdo nepřipouští. A není to hned, je to pomaloučku.  

Čili "starými rodiči" jsem myslela ty, co roděj po 40.

Ale neschopné rodiče bych neměnila, ty nemám ráda tak jako tak. A kolik takových je. Pak vyrostou z dětí neschopný, bezcitný nebo depresivní trosky. A ty jsou docela k ničemu. Vadí mi nedostatek péče, nedejbůh teror ať fyzický či psychický… pro to opravdu úctu nemám. Ne každý by měl mít děti, jen škoda, že si to neuvědomují a udělají si je i přesto, že o ně nejeví zájem, nebo jim dokonce zavazej.

Text uživatele: 

… pak vyrostou z dětí bezcitný depresivní trosky…

 

… díky za ukázku.

Text uživatele: 

 Omg

Není zač

Není mi dobře, mám horečku, větší, než normálně… takže mi to tuplem nepálí.  

Přesto bych nic neměnila, je to vyjádřeno nešikovně, ale stojím si za tím. Myslela jsem tím hlavně, když někdo někoho týrá /psychicky, fyzicky/, strčí ho do děcáku, to přece neimponuje nikomu.

Ale za svá slova se omlouvat nebudu.

Text uživatele: 

 

Milá zlatá, že ženská má dítě ve 40 neznamená, že ho týrá.  

Kolikrát ho ztýrá mnohem víc nějaká 23letá, co má v hlavě guláš a náramně produktivní tělo.

Text uživatele: 

Nic takového jsem nepsala, kdybyste to četla pořádne, tak byste věděla.

Nepřekrucujte moje slova.

Nemá to souvislost se staršími rodiči, ale  s těmi "neschopnými". Napsala jsem to dostatečně jasně.  

 

Text uživatele: 

není nic mlého na tom když se rozbrečíš v situacích které za to nestojí. (podle mě je pláč duležitá emoce a když někdo brečí příliš strácí to váhu)

vypadá to mile dokud nejsi v kuži toho který je jak fontána na slanou vodu 

 

já osobně s tím mám problém pri sebemenší vážné konverzaci a nesnáším se za to 

protože brečím ve chvílích kdy se zlobím a tak mě nikdonebere vážne.

kdybych mohla toho kdo za muj neovladatelný pláš zmlátit udělala bych to.