Téma: Jak překonat těžkou životní situaci, vstát a najít sílu jít dál?
Uživatel: Ninna
Věk: 22
Ahoj,
chtěla jsem se zeptat, co Vám pomáhá v těžkých životních situacích.
Momentálně řeším spoustu problémů a občas je mi tak na nic, že mám chuť se na všechno vykašlat. Pak se to střídá a chvíli mám chuť začít znova a řešit ty problémy. A pak se cítím zase na nic a třeba půl dne ležím, brečím a vůbec nevím co dál.
Nedaří se mi ve studiu, v osobním životě a ani v rodinném. Řeším ztrátu milovaného člověka ale i to, že mi hrozí vyloučení z VŠ. Nejhorší na tom je, že se mi na škole líbí a opravdu bojuju co to jde. Jen vidím, že ostatní jsou na tom lépe, daří se jim a já v tom plavu.
Navíc hodně řeším, co si o mě ostatní myslí a nedokážu se s tím smířit. Na střední jsem mívala výborný prospěch a mnoho lidí se kvůli tomu do mě naváželo. A teď vidím, kolik lidí má radost že se mi nedaří a že možná budu muset školu ukončit.
Jen teď nějak nevím jak dál. Už nemám sílu něco řešit. Nedokážu se uklidnit.
Mám pocit že jsem na mrtvém bodě. Pořád tu školu zkouším a zkouším a kvůli toho ani nežiju normální život. Pozoruji jak se kolem mě každý vyvíjí - jen já jsem se zasekla a nevím jak dál.
On to není ani dotaz. Vlastně chápu, že na to není rada. Já jen nemám komu se svěřit, připadá mi že každého svými problémy obtěžuji.
Potřebovala bych, aby mě někdo nakopnul, řekl mi, že to bude v pohodě. Nestačím už na to sama… Na neustálé hádky s přítelem, problémy se studiem, … neštěstí v rodině (1 sebevražda a 1 úmrtí blízkého člověka) …
(0 lidí)
(0 lidí)
Stránka otevřena 7145x Předchozí téma | Další téma
Reakce čtenářů
Plamínek má ve všem pravdu, hezky jedno po druhém.
Kdybych to měla ještě více rozebrat, myslím si, že je trochu problém v tom, že jak píšeš, potřebuješ, aby tě někdo druhý nakopl, řekl ti, že to bude dobré. To ti sice může říct kdokoliv, i já ti to teď mohu napsat, ale asi za tím myslíš ještě něco víc. Aby to někdo dělal trvaleji a doprovázal tě podporou v tvém současném životě. A tato touha a jakoby tebou namluvena potřeba je také jedním z problémů, co je potřeba si uvědomit. Vlastně jakoby potřebuješ energii nekoho druhého, aby ti ji dával a tím tě nakopával.
Na toto se dá napsat: vítej v dospěláckém světě. Vyrosteš z dítěte, kdy tě takto podporovali a doprovázeli rodiče a čeká tě přeměna v samostatnou osobnost. Nikdo za tebe v dospěláckém světě kopat nebude. To už musíš dělat sama za sebe.
A do této proměny (a po této proměně) už patří všechno to o čem píše Plamínek. Už bych se po ní jen opakovala.
Věk: 22
Jenže já právě nikdy tu pravou podporu neměla. Nikdy jsem nebyla takový ten mazánek, co ho rodiče všude dokopávaj a všechno za něj zařídí. Naopak jsem byla vychována v tom duchu abych se co nejdříve stala nezávislou (od 15 na brigádách, na střední na intru 5 hodin cesty od domova.).
Vždycky jsem byla hozena do vody a nějak se s tím musela vypořádat. Fakt už jsem si toho prošla hodně. Rodiče tady byli vždycky, ale mají svých starostí dost a tak to nechávali na mě.
A teď jsem ve fázi že už nějak nemám sílu a nedokážu se znova odrazit.
Ninno a jak si tedy konkrétně to nakopnutí představuješ? Předpokládám, že ty 4 slova "bude to v pohodě"by asi nestačily. Zřejmě bys asi potřebovala, aby tě dlouze vyslechl, řekl " to bude dobré", ty na to třeba odpovíš "ale já nevím, já už nemohu" a on tě znovu ujišťoval, že to dáš, ty ještě jednou "ale já mám tak málo síly" a on opět, "ale jo, to dáme, víš co, zvedni se, obleč se, zvu tě na večeři a při tom ten tvůj problém ještě jednou probereme a uvidíš, to bude dobré ". A toto opakoval tak každé 3 dny?
Víš, nevysmívám se ti, ale jak píše Plamínek, takový podporovatel by se líbil kdekomu.
A ještě mě u toho napadá, že takové spoléhání se na podporovatele je vysoce návykové a pak už by ses do normálního dospělého modu těžko dostávala. Pořád by z tebe bylo to malé dítě co chce podporu a bez ní neudělá ani ránu.
A další věc. Píšeš, že jsi nikdy tu pravou podporu od rodičů neměla, že jsi nikdy nebyla takový ten mazánek, co ho rodiče všude dokopávaj a všechno za něj zařídí. Opravdu si myslíš, že toto je ta pravá podpora? Pravá podpora od rodičů je to, aby byl jejich mazánkem a oni ho všude dokopávali a vše za něj zařídili? Toto asi měl málokdo, upřímně ani neznám nikoho, kdo by byl vyloženě mazánkem. Jako ano, rodiče pomohli třeba přímluvou, aby se jejich děti dostaly na školu nebo platili doučování apod. Ale třeba v době, kdy jsem já vyrůstala, byly ještě docela běžné i fyzické tresty a vyloženě mazánkovství se nějak nenosilo.
K praktickým radám, pokud bys neudělala zkoušky, nejde ročník opakovat? Je nutné hned ze školy odcházet?
Že ses ve 22letech zasekla a nevyvíjíš se dál? A jak se chceš vyvíjet? Ono je myslím naprosto normální, že pokud člověk studuje vysokou, tak se učí a hodně věcí hodí prozatím za hlavu a soustředí se jen na školu. To přece není nic, abys kvůli tomu musela být nešťastná.
Pokud máš neustálé hádky a přítelem, tak zvaž, jestli je pro tebe ten pravý a pokud se rozejdete, svět se nezboří. Jsi ještě mladá a máš život před sebou. Zaměř se na to, co chceš ty, to je dokončit školu a neplácej svoji energii na hádky s přítem. Pak ti právě ta energie chybí a potřebovala bys, aby tě jí někdo jiný nadopoval.
On by se šikovný rodič a podporovatel hodil tak nějak všeobecně kdekomu. Ale pokud je situace akutní a je potřeba nějaké akce a dlouhodobějsího postoje a podporovatel tu prostě není, asi to zůstane na aktérovi samotném.
Jinak samozřejmě, alespoň virtuální podporu tu jistě najdeš. 
Omlouvám se, četla jsem to tak nějak letem světem a stejně tak i reakce. Ale mám dojem, že slečna je v něčem podobném, jako já a nazývám to postadolescentní krizí (říkám, že by o tom měl někdo udělat studii! 
to jsou pořád krize středního věku, ženský v přechodu a nevycákání padesátníci). Člověku se utlumují emoce, přichází do věku, kdy už i rámcově uvažuje o něčem, o čem dřív ani nepomýšlel (děcka, eventuální vlastní domácnost), ale sám je ještě nedovyvinuté tele. A pokud je to ten typ, co hůř snáší běžné, praktické a dospělácké věci obecně, je takový zakrnělý řekněme a řeší spíš svoje citové a názorové záležitosti, tak je docela zmatený. Podpora byla dřív třeba u spolužaček či kamošek a co bylo doma, to nějak přicházelo a odcházelo. Ale v novém prostředí (VŠ), v nové životní situaci (vyloupnutí se z děcka) a postupnou přeměnou na dospěláka najednou dochází k nějaké rozšiřující se propasti, ta mezírka prázdna se prohlubuje. Ouu, a co teď? ! Co to je? A jak to mám řešit? Čelo se potí, člověk ho z posledních sil setře a cítí se totálně zoufalý. Teď by se zatraceně šikla nějaká pomoc. Opora. Pochopení… a podpora! Ale co bylo dřív, už není. A s těmi, kteří by nám to měli dopřát, to nějak nejde. A to je docela dost blbý. Někdo se bez toho víceméně obejde, jiný ne, je to různý. Ale aspoň minimální podpora a pocit souznění a sdílení je potřeba. Ale když toho nebyli léta letoucí doma schopní a zvyklí na to a neumí to vyjádřit, tak to drhne, nejde to, člověk se cítí nespokojen a neuspokojen. A je sám. Zase… Nebo spíš pořád, jen to dřív neviděl.
A skutečně, iluze si nedělej, dospěláci nejsou takový borci, jak jsem si myslela. Jen dokážou líp předstírat, než děcka, ale hloupost, nečestnost a zbytečný komplikování si života je typický.
Rypoušice, ale ano, tu podporu a souznění potřebuje každý a v každém věku, o tom žádná.
Abych řekla pravdu, moc nevím o čem mluvíš, pro mě věk 21-23 let byl nejkrásnější v životě.
A jak konkrétně to tedy myslíš, co bys chtěla od druhých slyšet a jak by se měli druzí k tobě chovat?
A ještě jedna otázka, píšeš : "A s těmi, kteří by nám to měli dopřát, to nějak nejde. "
Kdo jsou ti, kteří by nám to měli dopřát? A jak konkrétně?
To má každý jinak, určitě netvrdím, že je to nejošklivější věk, ale moje nej bu´d bude, anebo už bylo… což v jistým slova smyslu bylo a zda se to někdy něčím překoná, no to už děj se vůlě páně. Někdo se cítí na vrcholu i později, pro někoho bylo nej sladkých 16 a tak.
A ke mně? Na to se těžko odpovídá, ale zkusím aspoň trochu - to "chtěla" to mi vlastně vadí, myslím jako v reálném životě. Já jsem holt, asi nemoudře, ale bytostně přesvědčená o tom, že tohle by ti nejbližší měli mít v sobě. Za ty léta se přece znaj. Ale ono to tak není, je tam ta mega propast, zaviněná předešlými nederozuměními a ignorací, asi vzájemnou, v určitých směrech. Nedá se říct "já bych chtěla… " Když bych měla "spřízněnou" duši, šlo by to samo. Nedá se to popsat. To leze z člověka automaticky a je to i pocitová záležitost. Nikdo mi vlastně není reálně blízký, pouze u pokrevních příbuzných to má jistou hloubku, ale přebíjí to negativní zkušenosti. A chovat? Prostě slušně, na rovinu, bez podrázků a podrazů, nelhat, nepoznám to. Pak jsem velmi zklamaná. Ŕíct konrétně to chci a nedělat takový ty trapný hry, narážky a čekat, že mi to dojde. Co mi někdo neřekne to neudělám, pokud to sobecky nechci sama. Hlavně neslibovat, slibům ještě pořád věřím, ale lidi to plácaj jen tak. Chjo. A nehnat mě do kouta a manipulovat. A z takových banalit vznikají pak další a další nedorozuměníčka. 
Edit: k dalšímu dotazu - myslím tím nejbližší, soukmenovce doma. A jak? Viz výše, moje asi nereálná domněnka, že to "každý má v sobě".
Rypoušice tady toto o čem píšeš snad ani není věkem, to můžeš zažívat v jakémkoliv věku. Reaguji na to, jak jsi psala, že by někdo měl udělat studii postadolescentní krizi. Toto je život. Málokdo má ideální vztahy s příbuznými, v tom smyslu, aby ho podporovali.
Píšeš " Když bych měla "spřízněnou" duši, šlo by to samo". Ale co by šlo samo? Já nevím, mám toho za sebou v životě opravdu hodně, ale nějak se pořád nechytám, abych z tebe či z Ninny vytáhla jak si to vlastně konkrétně představujete.
Budu určitě i hodně ovlivněna vlastní zkušeností, že právě představy a poté uskutečňování představ druhých, aby ONI našli ve mně spřízněnou duši, co je táhne a co je bude podporovat a dávat jim svoji enrgii, tak mě to přivedlo k syndromu vyhoření. Ona to není žádná sranda druhé podporovat a dávat jim svoji energii.
Když se člověk rozhodne dát ze sebe, nemůže očekávat, že se mu za to každý odvděčí. Kdo to očekává a spíše na to nemá, neměl by se toho vůbec pouštět. To chce hodně vnitřní síly a lásky k lidem. A logicky, člověk musí někde brát, když nemá, pak opravdu může vyhořet, ale možná na to měl myslet už před tím, než se jal činit to, co ho nakonec zdrtilo. Resp. nesmí se tomu divit. (To nemyslím ve zlém)
Protože mám dojem, že nejsem jediná, která tápu, ale ano, asi je to normální, jen se tomu prostě divím, nic víc.
Spřízněná duše není právě jeden člověk, který se stará o desítky dalších - tedy to, co jste asi prováděla vy, co dělají psychologové nebo kněží. Myslím tím jednu osobu, se kterou bych si byla navzájem nejbližší. A já takovou měla, zaplaťpánbů, jsem za to vděčná a čím dál víc mi dochází, co vše pozitivní mi to dalo. Vlastně si není nač stěžovat, jistě jsou nešťastníci, kteří to snad nikdy nezažili. Já jo, ale teď už nikdo takový není. A tahleta jediná spřízněná duše je obvykle přece naladěná na toho druhého. To jsou ty pocity, vycítí se spousta věcí i bez jasných řečí (aspoň někde to šlo i mně 
). A přirozeně patří do takového láskyplného vztahu přece podpora, opora, porozumění a když je někde nedorozumění, tak se to vyjasní a jde se dál. Nedá se to popsat, neexistuje přesná formulace, konkrétních pár řádků, ve kterých bych to definovala. Asi je to fakt víc o vzájemných emocích.
Ale ano, uznávám, že i já v reálu hůř vyjadřuji své představy a vím, že se nelze spoléhat na to, že to ostatní vycítí. Nevycítí. Jenže já se pokoušela kolikrát se ozvat. Zkouším to i teď. Marně. Takže asi tak, nevycucala jsem si to z prstu. Prostě jsem nebyla léta a ani te´d vyslyšena, zakuklila jsem se a pomoci se od těch, od kterých to potřebuju, asi nedočkám. Kdo nechce slyšet, neuslyší.
Zrovna včera jsem kvůli jednomu z mnohých marných pokusů řvala jak děcko, v noci, na verandě. Jen chudák kočka na mě nechápavě koukala. Muselo to ven. Tak takhle "příjemné" to asi je… Pak se mi zdál úchylnej sen, takže to asi zabralo . (Šlápla jsem si ve sněhu na oblečení a vyslíklo mě to, paty mě pálily, já ve spodkách a zrovna jsem měla jít na funus, ale byla jsem naštěstí poslána zpět to domu)
Ještě ale dodávám, že já byla vždy fixovaná hlavně na jednoho člověka, ne na mnoho lidí. A to mám v sobě pořád, že by mi vlastně vyhovoval jen jeden jediný člověk a víc by nebylo třeba. Ale to ani nechci, chci poznat lidi obecně a pisatelka to má možná jinak. Je to případ od případu, já jsem v tomto možná extrém.
"Když se člověk rozhodne dát ze sebe, nemůže očekávat, že se mu za to každý odvděčí. Kdo to očekává a spíše na to nemá, neměl by se toho vůbec pouštět. To chce hodně vnitřní síly a lásky k lidem. A logicky, člověk musí někde brát, když nemá, pak opravdu může vyhořet, ale možná na to měl myslet už před tím, než se jal činit to, co ho nakonec zdrtilo. Resp. nesmí se tomu divit. "
-To moje vyhoření nebylo o tom, že bych očekávala, že se mě lidé odvědčí. A s tou láskou, ano právě proto jsem to dělala, že jsem ty lidi měla ráda. A stejně to přišlo. Oni ty mechanismy vyhoření nemusí být o tom, že člověk očekává oplátku nebo že by k těm lidem neměl lásku. Chěla jsem jen tou svojí zkušeností něco říct, ale zdá se mi, že marně.
"Protože mám dojem, že nejsem jediná, která tápu, ale ano, asi je to normální, jen se tomu prostě divím, nic víc.
"Spřízněná duše není právě jeden člověk, který se stará o desítky dalších - tedy to, co jste asi prováděla vy, co dělají psychologové nebo kněží. Myslím tím jednu osobu, se kterou bych si byla navzájem nejbližší. A já takovou měla, zaplaťpánbů, jsem za to vděčná a čím dál víc mi dochází, co vše pozitivní mi to dalo. Vlastně si není nač stěžovat, jistě jsou nešťastníci, kteří to snad nikdy nezažili. Já jo, ale teď už nikdo takový není. A tahleta jediná spřízněná duše je obvykle přece naladěná na toho druhého. To jsou ty pocity, vycítí se spousta věcí i bez jasných řečí (aspoň někde to šlo i mně 
). Apřirozeně patří do takového láskyplného vztahu přece podpora, opora, porozumění a když je někde nedorozumění, tak se to vyjasní a jde se dál. Nedá se to popsat, neexistuje přesná formulace, konkrétních pár řádků, ve kterých bych to definovala. Asi je to fakt víc o vzájemných emocích."
-Vím o čem mluvíš, já takovou spřízněnou duši měla na základní škole a jsem ráda, že jsem to mohla zažít. Můj postoj je ten, že jsem vděčná osudu, že jsem to mohla zažít a díky tomu jsem se i mohla rozvíjet tím správným směrem. Ano, na střední mě chyběla, ona si pak šla svojí vlastní cestou, ale to je život. Pamatuji si, jak jsem byla nešťastná a v té době nám zrovna kočka na půdě porodila koťata. tehdy jsem se tedy svěřila mance a ta mi řekla, ať se snažím vidět pozitiva v dalších věcech, třeba v té radosti z koťat. A já jsem si to opravdu vzala k srdci a ta koťata mě vyléčila z mého smutu a mého pláče. Ano, i já jsem brečela, ale fakt jsem se snažila v sobě najít nějakou jinou sílu a jít dál. A toto se právě snažím i říct tady, ale spíš to vyvolává pocit, že vás nechápu a nerozumím tomu, co to je spřízněná duše. Ale já tomu fakt rozumím. Píši svoji zkušenost, musí se jít dál a neustát v tom, že stále chci tu svoji spřízněnou duši. Na spřízněnou duši není nárok, je to jen velký bonus do života. Ale nic na tomto světě netrvá věčně, že.
"Ale ano, uznávám, že i já v reálu hůř vyjadřuji své představy a vím, že se nelze spoléhat na to, že to ostatní vycítí. Nevycítí. Jenže já se pokoušela kolikrát se ozvat. Zkouším to i teď. Marně. Takže asi tak, nevycucala jsem si to z prstu. Prostě jsem nebyla léta a ani te´d vyslyšena, zakuklila jsem se a pomoci se od těch, od kterých to potřebuju, asi nedočkám. Kdo nechce slyšet, neuslyší. "
-Ano, je to tak, kdo nechce slyšet, neuslyší. Opravdu tu pomoc potřebuješ? Nelze si život zařídit tak, abys pomoc od nich nepotřebovala? Nenastal čas postavit se na vlastní nohy?
"Zrovna včera jsem kvůli jednomu z mnohých marných pokusů řvala jak děcko, v noci, na verandě. Jen chudák kočka na mě nechápavě koukala. Muselo to ven. Tak takhle "příjemné" to asi je… Pak se mi zdál úchylnej sen, takže to asi zabralo . (Šlápla jsem si ve sněhu na oblečení a vyslíklo mě to, paty mě pálily, já ve spodkách a zrovna jsem měla jít na funus, ale byla jsem naštěstí poslána zpět to domu)
Ještě ale dodávám, že já byla vždy fixovaná hlavně na jednoho člověkka, ne na mnoho lidí. A to mám v sobě pořád, že by mi vlastně vyhovoval jen jeden jediný člověk a víc by nebbylo třeba. Ale to ani nechci, chci poznat lidi obecně a pisatelka to má možná jinak. Je to případ od případu, já jsem v tomto možná extrém."
-To je fajn, že víš co chceš. Tak hurá mezi lidi a poznávej je obecně
Ano já jsem taková radikální, ale máte pravdu, že za tím jsou i jiné mechanismy, ale o odolnosti člověka to pořád něco svědčí. Nechtěla jsem se ale dotknout, tak si to neberte špatně Já jsem náladová, jednou tak, pak onak. Chvíli klid, pak pocit marnosti, vztek a pak nic. A takhle furt dokola. Asi se bohužel moje napruženost občas promítne i sem, což je ale neprofesionální teda. Snad se polepším
A je dobře, že to v sobě máte, tu lásku, jen ať se to neobrátí a vaše zklamání vás od lidí odradí a udělá na ně blbý názor. Zatrpklounů není třeba
Taky si myslím, že na ni není nárok, stejně tak jsem už i vyspěla aspoň v něčem a nenárokuju si pozornost někoho, kdo mi prokáže dobrodiní. Dřív jsem myslela, že když je někdo ke mně hodnej, tak mu záleží jen a jen na mně. Kor když já ho mám v úctě. Ale ono to tak není, ale trvalo mi, než jsem tuhle neférovou skutečnost, co jsem dřív praktikovala, objevila a napravila. Už to vím a neočekávám od nikoho nic. Možná, že se tomu i bráním. Radši.
To maminka řekla správně a vy jste to správně pochopila, to je dobře! Radost z maličkostí je podstatnou součástí spokojeného života, ale každej to nevidí. Aspoń, že někdo jo!
K "pomoci": to je paradox. Taky si myslím, že už jsem "velká holka" a je poněkud infantilní chtít po nejbližších to, co bych chtěla. To je takový morální dilema, co řeším: chovat se jak dítě? Ve 23? ! Anebo zůstat v původním stavu, v kterým se ale asi stahuju ke dnu? Psycholožka mi tvrdí, že na to právo mám. V maličkostech i v koníčcích jsem od matky nikdy moc podpory nedostala. V něčem by mi motivace bodla, jednoho dne to došlo do mrtvého bodu a podpora mi moc chybí. Kor teď, jsem v tom divným období, řeším minulost a dovídám se nemilý věci (nový pohledy na minulost). Au! Tak jsem na vážkách a stojím. Vím, že bych měla podporovat hlavně sama sebe. Ale v jistých věcech mi to fakt chybí, hlavně v mých slabostech, nejsem schopná určitých věcí, v těch bych potřebovala, aby mě někdo ujišťoval, že vše je o. k. , on je klidný a já teda můžu být taky. A že mi pomůže v tom, v čem selhávám. To opravdu potřebuju a to víc, než podporu v koníčcích, čert to vem, na tu kytaru už asi stejně neumím hrát. Zatím se nemohu postavit na vlastní nohy. Nemám ráda nejistoty a potřebuju vědět, že to, co vidím hrozně, tak hrozný není. Teď navíc, při těch marných pokusech, aby mi bylo pomoženo v mých slabostech, tak mi to drásá srdce, to je mooc nepříjemný a bolestivý, stejně, jako rozdírání ran z minulosti. Teď je toho asi moc nebo co.
A děkuju!
Rypoušice, prosím tě, tykej mi, já ti taky tykám 
Já jsem od své maminky taky až tak moc podpory nedostala, to o koťatech je jedna z mála věcí, co si pamatuji. Spíš si uvědomuji, že mě v některých věcem táhla dolů, ale co už teď.
Když tě čtu, napadá mě u toho, že všeobecně problémy tvé generace nad dvacet a pod dvacet pět let pramení i z toho, že jste, promiň, nějak málo samostatní. Dříve lidé v těchto letech už byli povdávaní a řešili jiné věci. Nevím, jestli jsi viděla třeba manželské etudy, tam většina mladých v tomto věku už vstoupila do svazku manželského a působili dospěle. Často tam mluví i o svých pocitech a plánech a byli někde jinde než "dnešní mládež" 
Já sama jsem se vdávala ve 24 letech, chodila jsem do práce a byla samostatná. Nikdo z rodiny mě nepodporoval a ani by mě nenapadlo to po nich chtít. Naopak spíš tchánovci chtěli a vyžadovali, abychom podporovali my je, ale to je už zase úplně jiná kapitola.
Já zrovna nejsem ideální vzorek pro definici "dnešní generace", ale nepopírám, že to nemá něco do sebe. Ale co si budem nalhávat, ať mi ti, co se brzy osamostatnili, neříkají, že jim to tak vyhovovalo a že se necítili ještě nedospěle.
U mě je to jistě velmi volná výchova, mně styl "vychovej se sám" nesvědčí. Ta svoboda je hezká to ano, jsem ráda, že neznám zarachy, nikdy jsem své spolužáky nechápala. Ale vedení jsem potřebovala. A tvrdou ruku, to nepopírám. Ale mám i své čistě povahové rysy, které mě zformovaly v jistých věcech do nesamostatného člověka. V jiných jsem, myslím, mnohem napřed, jen to nejsou ty všední, praktické věci (nemyslím to nijak namyšleně! ). Vztah jsem nikdy neměla a odmítám jej, ale to už je na jiné povídání.
Ještě dodávám, že se svými chybami jsem se popasovávala sama, ani psycholožku jsem sama nevyhledala, jen jsem kývla na nabídku od mé sestřenice. Taky mi to te´d motá hlavu a zatím je mi to spíš k ničemu, než k něčemu, v jistým smyslu. Ani nesvádím vše na ostatní ani nechci, spousta věcí je jen moje chyba. A občas mi i vadí, že mi někdo kecá do života, ale věřím, že za to jednou budu vděčná, to mě u toho drží. Jsem trochu pyšná po mámě.
Ale jo, "naše generace" je slabší, nesamostatnější, odkojená na ajfounech. Ovšem za to můžem "poděkovat" svým rodičům, kteří nedbají řádné výchovy. Ale mám radost z toho, že je spousta mladých rodin, vůbec neřeší, že by si měli udělat školu a karieru a dětičky až někdy. To mě těší. A že jich je na těch dětských hřištích. Rodina je pořád pro mnohé, i vemi mladé, to hlavní. A to je dobře!
S maminkou mě to mrzí, to už se vynahradit nedá, bohužel.
No já se ve 24 letech cítila dospělá, kdyby ne, nevdávala bych se. Nečekali jsme miminko. Většina mých kamarádek se vdávala ještě dříve a také tzv."nemusely"
Rypoušice a mohu se zeptat, ty pracuješ, studuješ nebo jsi doma?
Studuju
Tak to pak jo, to máš na nějaké to osamostatnění a placení nájmu ještě čas. Až přijdou tyto starosti, zároveň, alespoň trochu, odejdou ty dnešní myšlenky.
A já se už pomalu vydám nakutě 
. Pro dnešek dobrou noc 
Rypoušu, obávám se, že ty jsi skutečně vzorem dnešní mladé generace, tak jak ji vnímám, ale to neznamená žádnou dehonestaci, zádný člověk nemůže za to, jak byl vychován.
Vzhledem k tomu, že jsou současní mladí jak rozmazlení, tak taky nedomazlení, v terapiích pak vvstávají jejich dětské potřeby, třeba ta nejzákladnější, mít vnímavého a zajímajícího se rodiče. To je ovšem velmi nedostatkové zboží, vnímavých a na dítě zaměřenách vychovatelů je jak šafránu.
Pak není divu, že dítě, které nebylo vedené, ale rozmazlované, (což je jednodušší), nebylo vnímané podporované, ale spíše odbývané, se vstupu do života na vlastní triko bojí a stále od rodičů něco očekává, cítí se obrané o něco podstatného. A je li jinak spíše nesamostatné a právě v některých ohledech rozmazlené, bude žádat ještě dlouho a přešlapovat v dětské roli.
Jeho žádosti a očekávání jsou namístě, ale kde nic není, nelze nic dostat. Takže cesta vede přes uvědomění si tohoto faktu, oprávněný hněv, trávení situace a nakonec akceptace přinejmenším toho, že jsem sice byla ukrácena, ale ze nemá cenu marnit čas věcmi, které nezměním a nějak si ten život už zařídím.
Pro současnou generaci je to skutečně běžný model.
Tak pěkně děkuju teda.
Jen nerozumím tomu, když sama tvrdím, že je to infantilní, tak je mi říkán opak a pak se to svede na dnešní generaci a potvrdí se moje domněnka, že je to dětinské.
Navíc hloubku problémů přes obrazovku nepředám, je to člověk od člověka, dřív jsem to tak hrozně neviděla, až teď, díky "odborné pomoci".
Tak se na to asi můžu vykašlat nebo nevím.
Já jsem vždycky každým ustupovala, nechtěla jsem dělat další problémy, takže jsem přestala vyžadovat i věci, na který jsem aasi měla právo. To jsem dělala 22 let. A teď jsem zmatená.
trochu si protiřečíte…
Jen mi vadí, že se na vše dá mávnout rukou, "ále, to je ta dnešní mládež! Za to můžou jejich rodiče".
Teď si připadám prostě trapně, za to vše, co jsem tady kdy napsala. Nedovedete si představit, co jsem dělala proto, abych ostatní "netrápila", tím pádem jsem si sama zablokovala možnost nebo spíš um vyjadřovat své potřeby, nemluvě o agresi mého bratra a protěžování toho druhého. Prostě jen chci říct, že to není tak jednoduchý, nic víc.
A ještě jednou, ať mi nikdo nevtrdí, že ti, co se dřív osamstatnili, z toho byli na větvi. Byli taky nevyzrálí a jak dopadalo soužiití po pár letech.
Pak mi i ty tvrdíš, že to mám řešit, spíš už teď, aby mě to pak jednoho dne nesemlelo. Tvá kolegyně mi zas tvrdí, že mám právo na nějaký požadavky, i když mi připadá nelogické chtít něco teď, když to nešlo ani předtím, kdy jsem na to i ten věk měla.
A moje slabosti, který bohužel podpořili názor vás dvou v tom, že jsem teda typická dnešní mládež - nesamostatnosti- moje úzkosti z návštěv, to, že jsem potřebovala někoho k ruce, abych se dokázala aspoň trochu chytnout, v sobě mám už od dětství, prostě mi to nejde a přitom jsem návštevy zážívala s jedinou osobou, která o mě pečovala a snažila se mě i vést a vychovávat mě (babička). Stydím se za to, víceméně to trvá doteď, neschopnost se "chytnout", záleží to na situaci. Jen už je mi to lhostejné, víceméně.
Ale to asi nemá cenu vysvětlovat, smete se to pod koberec.
Ale, nikdo nic nikam nesmetl… Brzdi. Reagovala jsme na Kávenčino upozornění, shrnu to, ano je to dnes časté. Nic víc. To si asi nerozumíme, reaguješ na nevyřčené a nezamýšlené a dost prudce. Každý má "právo" na své dětské potřeby, (tedy slovo právo je hovadina a nebezpečná, protože pokud nějaké dětské potřeby mám, tak je mám, právo neprávo), a pokud je tedy mám, nemám se za ně stydět, to ano. Jednak za to nemůžu a druhak, když se za ně budu stydět a budu je popírat, nikdy si je neuvědomím, nepřiznám, nepostarám se o ně a pak je ani nebudu moci opustit. Ćili spíš právo uvědomovat si svoje dětské potřeby, přijímat sebe sama, to je tak asi jediné, ale zato nezbytné. Ono totiž to slovo právo se často ztotožňuje se slovem nárok a nárok je něco naprosto zhoubného a nesmyslného, pokud nejde naplnit, ale člověk na něm trvá. Cítí oprávněný nárok, v podstatě dluh a to jen živí setrvávání ve stavu konzervujícím situaci. Nárok je emočním antonymem slova vděčnost, zavazuje druhou stranu. Stranu, která ale nemá v úmyslu nároky plnit, ať už toho není schopna, nebo ochotna. Aby ses cítila trapně, to nevím proč, psala jsi sem vždy velmi moudře, jsi skutečně mimořádně inteligentní, pokud to tedy můžu posoudit. A i kdybys psala nesmysly, i diamant má kazy, takže i Rypoušek nějaké mít může. Bez toho bychom nebyli opravdoví. Musím jít zalejt kompost.
Dočetla jsem dnešní příspěvky a přiznávám, že se v tom už začínám nějak ztrácet.
Přijde mně to jako ztraceno v překladu. Jako bychom s Rypouškem mluvily o něčem jiném. Začalo to zakladatelkou Ninnou, která psala, že potřebuje nakopnout. Rady byly původně k ní a Plamínek to vyjádřila perfektně hned v úvodním příspěvku.
Poté Rypoušice psala: Ale mám dojem, že slečna je v něčem podobném, jako já a nazývám to postadolescentní krizí (říkám, že by o tom měl někdo udělat studii! 
. Na to jsem reagovala to o této popsané generaci po dvacítce a před pětadvacítkou a jak to vnímám já.
Dnes napsala reakci Plamínek a když jsem to četla, souhlasila jsem s tím. Nemám dojem, že si protiřečíme. Jen jakoby bychom každá popisovala jiné časové stádium. Já před tím toto vynechala a psala jsem už více méně o tom, že je potřeba samostatnost. A Plamínek dle mého (abych tedy něco nepodsouvala) popsala stádium tady před tímto osamostatnním se. Myslím konkrétně tady tuto pasáž : "Jeho žádosti a očekávání jsou namístě, ale kde nic není, nelze nic dostat. Takže cesta vede přes uvědomění si tohoto faktu, oprávněný hněv, trávení situace a nakonec akceptace přinejmenším toho, že jsem sice byla ukrácena, ale ze nemá cenu marnit čas věcmi, které nezměním a nějak si ten život už zařídím. "
Rypoušku, není důvod, aby sis to všechno vysvětlovala nějak zle nebo negativně.
Možná bylo trochu neštastné, že jsem to původně chápala tak, že se ztotožňuješ se zakladatelkou a zakladatelka asi moc velké trauma v dětství neprožívala. Teď to vypadá, že ty asi ano a zřejmě za tím vším, cos popisovala, bude ještě zranění z dětství a na to bys opravdu nějakou spřízněnou duši potřebovala. Jenže zase asi jinak než zakladatelka. Škoda, že už nepíše. Dle mého ona asi potřebuje tu energii druhých a ty spíš někoho, aby ti pomohl uzdravit se. Jenže v konečném důsledku to oboje vyjde nastejno. Obě potřebujete, aby se vám někdo věnovat a takoví lidé jsou nedostatkové zboží.
Jinak jsem moc ráda, že jsi tady psala, nic si nevyčítej. A náhodou mohu ti napsat, že i já jsem včera v jednu dobu litovala, že jsem se do toho vůbec pouštěla, ale tak co už, že 
To s tím smetením pod koberec. Zase tomu moc nerozumím, nemám dojem, že bych něco smetla pod koberec. Možná to je zase tím, že jsem toto téma brala jinak - v tom úvodním kontextu že zakladatelka potřebuje energii druhých. A ty jsi měla na mysli ještě něco jiného, co jsi cítila v sobě, ale tady přes psaní to bylo těžké rozklíčovat.
Je to přesně tak, ztratily jsme se v tom. Já sama jsem asi momentálně trochu háklivější, jak už jsem psala, což je ode mně nefér, pak si něco vyložím přehnaně a stejně přehnaně reaguji (to souvisí s tím rozdíráním ran a takovým psychodyskomfortem a proměnou nálad, i dnes jsem si poplakala). To je skutečně jen a moje věc a doufám, že už mi to nebude tolik ujíždět, ale pokud bude něco přes čáru, tak prosím čtenáře o shovívavost 
Tolik ke mně, dále bych už to zde asi nerozmazávala, nakonec jsem to spíš odklonila od tématu a pistalelka, pokud si to ještě přečte, v tom bude mít docela guláš. Za to se jí taky omlouvám.
I já chvílemi litovala, že jsem se jednak až příliš rozepsala o sobě a měla jsem pocit, že mi není porozuměno a je to snížováno a druhak, že jsem se tě pravděpodobně dotkla mým, asi tvrdým hodnocením "vyhoření" (pokud to tak bylo, tak se znovu omlouvám) a pak jsme na sebe navzájem trochu prskaly. Pak mi komentáře o dnešní mládeži přišli k mé osobě div ne urážející a rypoušek zase kopal kolem sebe. Vlastně tím jsem asi myslela smetení pod koberec - tedy vyřkne se soud a víc se nehledá a neřeší, ale to je ta má současná vztahovačnost.
Plamínek je z nás nejmoudřejší a zachovala chladnou hlavu, narozdíl ode mně 
(travesti smajlík budiž dokladem mé úcty, končitka wurst je prostě všude)
Taky jsem si myslela, že pisatelka je na tom podobně, jak já, ale kdo ví, jak to je, pak se to vyhrotilo a každej i v běžném životě potřebuje a chybí mu něco jiného.
Ještě jednou tedy omluva Ninně za těžkej off topic, z toho si asi moc nevemeš, sorry .
Ale díky za diskuzi.
Plamánek je skutečně jednička, o tom žádná, to víme všichni 
Ninne se myslím za žádný off topic omlouvat nemusíš, asi to až tak neprožívala, už to nedovysvětlila, přestala reagovat a vzdala to.
To je mi fakt líto, že jsi měla pocit, že je ti neporozuměno a že to snižuji. Každá jsme psala o něčem jiném. Nepoznala jsem, že sis ten příspěvek až tak vztáhla na sebe, měla jsem za to, že si píšeme v té teoretické rovině. A netušila jsem, že jsi až tak hluboko zraněná a více néně jsem si ani netroufla ve své mysli ti podsouvat nějaké zranění.
Jak píšeš : " tedy vyřkne se soud a víc se nehledá a neřeší. " Vím, už to nechceš rozebírat a já tě nechci drásat, nemusíš tedy psát o sobě, ale v té všeobecné rovině, když se na to psaní podíváš s nadhledem a jako by to psal někdo jiný. Jaká tedy by byla podle tebe správná odpověď, co jsi potřebovala slyšet? Protože kdybych třeba já měla něco hledat a řešit, tak bych ti musela dát spousty doplňujících otázek a to si právě nejsem jistá, jestli by ti to bylo takto veřejně příjemné. Nejspíš nebylo, proto jsem se i dál nevyptávala a nehledala jsem řešení speciálně pro tebe.
Plamínku, máš tady své fans, to chce fanklub normálně! 
A logo bude sestávat z toho maňáska krávy, či jak to bylo 
Děkuji za snahu, vážím si toho a je to od tebe pěkné 
Ale mě spíš, bez urážky, napadlo, že pokud hned takhle sama reálně nabízíš pomoc, snažíš se pokládat doplńující otázky a hledat řešení spešl pro dotyčného, pak to musí být opravdu vyčerpávající. Docela zničující, zdá se mi a tohle přesně mají dělat psychologové, od toho jsou, je to jejich práce, za kterou jsou placeni. Na druhou stranu je moc sympatický, že se snažíš to dělat "jen tak", nezištně, to ano, ale opravdu - všeho s mírou. O hranicích jsi, myslím, slyšela ve svém tématu. Drž se toho! Měj své tempo, své mantinely, svá pravidla a zásady. A důsledně je dodržuj. Jinak budeš zhasínat pořád dokola, jako sirka ve větru a jednoho dne už ta jiskřička nevzplane. Vše musí mít řád a pravidla, jinak je z toho chaos a anarchie. Což je zhoubný.
Pisatelka se možná ještě ozve, třeba teď nemá čas, teda doufám, že to tady s náma nevzdala
Ona právě ta jediná odpověď, já nevím, jestli vůbec existuje… Bože, jak mi připomínáš mou nebohou dušoložku, která se se mnou musí popasovávat, snaží se a já furt odmítám, mám své teorie a argumenty, přesvědčení a ty emoce, co po mně chce, se objeví jen občas… Přesně na to se mě ptala, co bych od ní potřebovala, co by měla udělat, jak mi pomoct (snad to nepletu). A já na to - nevím. A opravdu nevím. Nevím to ani teď. Asi mi to připadá jako moc zjednodušující otázka, myslím tím vzhledem k tomu, kolik věcí jsem zažila a jak jsem je prožívala. Z toho moře všeljakých dojmů a událostí z minulosti mi připadá taková otázka nepochopitelná a opravdu jí nerozumím. A proto nevím, jak odpovědět. Ani teď tady, ani tam, ani sobě.
Vynahrazení pozornosti a více náklonnosti - to po nikom jen tak nemůžu chtít, to jsou přirozený věci, nejde to nadiktovat jako požadavek a očekávat to. Nebylo by to opravdové. A hlavně je to asi i přehnané, to jsou ty přehnané nároky, které už, naštěstí, nemám. A z logiky věci - nejde to vynahradit, ten deficit tam bude nadoživotí a ti, co si prožili cokoliv podobného, to moc dobře ví. Asi mi tedy jde o tu citovou oblast víc, než o jednu praktickou věc, kterou bych ze sebe měla na povel vysoukat.
Nelze si poručit - chci slyšet to a ono a bude to v cajku. Nedává mi to smysl. A další věc - řešení, v tom já mám zálibu. Vše musí mít důvod, smysl, řešení, které v ideálním případě najdu já sama. Ale ne vše to má. Moje situace pravděpodobně jedno jediné řešení nemá.
Takže lituji, ale nedokážu zatím odpovědět.
Ale ještě jednou dík za snahu!
Rypoušku tak už ti opravdu přesávám rozumět. Toto přece není o mě a že bych ti nabízela pomoc a něco na co bych neměla a že budu zhasínat jako sirka ve větru. Já pořád reaguji jen a jen na tebe, na to, co píšeš.
Psala jsi, že jsi měla pocit, že je ti neporozumněno a že to snižujeme. A také jsi psala, že to nemá cenu vysvětlovat, že se to smete pod koberec (chápu to tedy tak, že máš pocit, že stejně vše smeteme pod koberec). Proto jsem se tě ptala, jak by sis tedy představovala tu reakci, abys pak neměla pocit, že to smeteme pod koberec. Pořád jenom reaguji na tebe a na to co píšeš. Psala jsi ještě " tedy vyřkne se soud a víc se nehledá a neřeší. " . To jsi zase reagovala na nás, že jen vyřkneme soud a nic neřešíme. Proto jsem se tě ptala na to na co jsem se ptala. Raději to překopíruji celé a vnímej to prosím v celé souvislosti :
"Jak píšeš : " tedy vyřkne se soud a víc se nehledá a neřeší. " Vím, už to nechceš rozebírat a já tě nechci drásat, nemusíš tedy psát o sobě, ale v té všeobecné rovině, když se na to psaní podíváš s nadhledem a jako by to psal někdo jiný. Jaká tedy by byla podle tebe správná odpověď, co jsi potřebovala slyšet? Protože kdybych třeba já měla něco hledat a řešit, tak bych ti musela dát spousty doplňujících otázek a to si právě nejsem jistá, jestli by ti to bylo takto veřejně příjemné. Nejspíš nebylo, proto jsem se i dál nevyptávala a nehledala jsem řešení speciálně pro tebe. "
Kde ti tady sama reálně nabízím pomoc jak píšeš? Ptám se tě co jsi tedy potřebovala slyšet a vysvětluji, že kdybych jednala tak, abys neměla z nás- ze mně - ten negativní pocit, že vyřknu soud a víc nehledám a neřeším, musela bych ti dát ty doplňující otázky o které bys asi nestála. Nic víc a nic míň. Opravdu o mě nemusíš mít strach, že budu zhasínat pořád dokola.
Tak jsme se asi zas nepochopily Já to nemyslela ve zlým, to bylo jen upozornění, prostě z toho je patrná snaha o řešení v rámci mé situaci a já jsem, s ohledem na tvé povídání o tom, že jsi lidem umožňovala, aby se ti vypovídali, chtěla podpořit to, abys měla určitou míru, ty hranice a tak.
A já zase odpovídám - nejde to říct, co bych potřebovala slyšet, prostě to nejde, tak jako všeobecně, což jsem vlastně myslela v předchozím příspěvku. Teď se mě asi teda ptáš na to, co jsem chtěla slyšet před tím, abych neměla dojem, že je to snižováno. (mmch. já to asi četla nedůsledně a proto jsem odpověděla obecně a ne konkrétně na to, na co ses ptala. To je moje chybka). Jak jsem psala, to je to moje současný přehnaný reagování, není třeba se mnou jednat v rukavičkách . Já se z toho přece nesložím, nic se neděje, vyříkalo se to a chyba byla spíš u mě.
Takže tak, neřešila bych to a stejně na to ani nemám jasnou odpověď a pořád mě ta otázka překvapuje - co jsem chtěla slyšet, aby nedošlo k tomuto nedorozumění. Není to křížovka . Stalo se, stalo, v pohodě, no stress. A člověk si přece nediktuje, co chce slyšet, jen a´t každdý řekne, co si myslí, pokud ví, že to protistrana v pohodě snese .
Nevím, jak to mám jinak napsat, ale nemusíš mít obavy, že ses nějak nešikovně ptala, aby to bylo příště dokonalý. Tak to prostě nefunguje a každý komunikuje jinak a po svým. Nepiplala bych se v tom tolik. Méně perfekcionismu, nebrat vše tak vážně a osobně a doslovně (což myslím v dobrém, od toho dávám ty smajlíky )
Asi se nedorozumíme, to je jedno, nechme toho Já si blbě přečetla předchozí příspěvěk a tím pádem byla moje reakce mimo, ale i tak končím u konstatování - to se ještě vracím k dotazu, co mi mělo být řečeno, abych se necítila bla bla - prostě a jednoduše nevím, nemusí se a ani nemůže odpovídat jen podle toho, co by asi druý chtěl slyšet.
Ale ten rozbor generací je srozumitelnej… ale už nechci nic o dnešní mládeži slyšet, resp. povězte to radši našim rodičům
Vím, že bysme všichni tři potřebovali tvrdší vedení, klidně i přes hubu občas, ale zároveň i zájem a vzájemnou komunikaci, která u nás všech doma selhávala. Což se opakuje i teď.
Kdybych měla být rodičem já, asi bych byla docela generál, diktátorek, muselo by být po mém a navíc mám svá přesvědčení o morálce, na který jsem si přišla sama a chtěla bych je asi předat dál.
jo k té komunikaci - vždycky to tady každej píše v souvislosti s čistě partnerským vztahem, ale je dobré to zdůraznit v ještě důležitějším společenství - celé domácnosti, i s dětmi. Takže pokud si to někdo čte, nechť si z toho galimatyáše vezme aspoň tohle: mluvte spolu doma, nemějte mega tajemství, jednejte na rovinu, ale s citem! Vyplatí se to, jinak vznikne propast
Hele píšeš, že se nemusí odpovídat podle toho, co by chtěl druhý slyšet, ale když tak neodpovíme, tak napadáš, že to nemá cenu, že to stejně smeteme pod koberec a že máš z nás pocit bla, bla, bla.
Tak si ujasni co chceš, než něco vypustíš z pusy. Pokud máš pocit, že jsme něco zametli pod koberec, tak napiš co. Pokud nevíš co jsme zametli pod koberec (a zda vůbec něco takového existuje), tak nenapadej. To je právě ta dospělost. Člověk si stojí za svým jednáním a dokáže si ho obhájit, říct toto se mi líbí a toto se mi nelíbí. Ne hrát s druhými nějaké podivné hry.
A když se tě ptám na pravdla tvé hry, abych tedy byla v obraze, tak mně vmeteš do tváře, s čím jsem se svěřila v jiném tématu. To se také nedělá. Navíc tvé rady dávno znám, mám toho tolik načteného, dokonce i od známého psychiatra Radkina Honzáka "Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření". A už jsem dávno za tím. Jen začínám chápat jedno z pravidel tvé hry. Pokud se mi něco nelíbí, zjistím slabé místo "protivníka" (podívám se do historie příspěvků "protivníka"), dám mu kázání a zaútočím na něj (ať si nemyslí, že je nejchytřejší). Tím nad ním získám převahu a mám svůj život zase pevně ve svých rukou a to je nejdůležitější a všichni mi mohou víte co.
.
Aha, tak děkuji, já se ničeho takového - z mého pohledu nedopustila.
Psala jsem to s dobrým umýslem, že se tě to dotklo, za to se omlouvám už asi po třetí.
Víc to komentovat nebudu, nemá to smysl.
Zametení pod koberec, že já husa to vůbec vypustila z pusy. To už jsem taky vysvětlila - byla to má přehnaná reakce, ne vina kohokoliv jinýho.
Nehraju žádnou špinavou hru a je mi líto, že se ti to tak jeví.
Když ti něco řeknu, tak se čertíš, ale v dobrém píši ještě jednou a naposled - neber si vše osobně, nepiplej každičké slovo a nevztahuj to na sebe.
Uf. Omluvila ses jednou, dobře o. k. A i když ses tedy omluvila, tak jsi mi to pak vpálila znovu a na plný pecky. To je pořád dokola-omluva. vpálení, vpálení. - omluva … asi si neuvědomuješ, jak to chování je dětinské. Omluva je od toho, oby si i sám omlouvající uvědomil že něco dělá špatně a to samé už příště neudělal.
Hele, já se nezlobím, je mi to jen velice nepříjemné. Je to taková ztracená důvěra svěření se.
Neříkám, že hraješ ŠPINAVOU hru! Psala jsem podivnou hru a to je rozdíl!! Slovem podivnou jsem myslela hru u které neznám pravidla a proto se ji divím. Proto jsem chtěla, abys mi tu hru objasnila, proto jsem se tě ptala, jaká tedy měla být správná odpověď. Chtěla jsem ti jen porozumět.
Vidíš a jsme zase u toho. Napíši podivnou hru a ty si to přetlumočíš jako špinavou hru. To je ale úplně neco jiného a nic takového negativního jsem nemyslela. Zbytečně si o lidech, když ti něco říkají, myslíš to horši.
To je to zbytečný slovíčkaření, neřeš to. Nechci se hádat, proto jsem se snažila to uzavřít. Žádná hra z mé strany není a nestrpím, aby mi to bylo podsouváno.
Ale vyprošuji si, abys ze mě dělala dětinskou, nebo snad neférovou diskutérku.
Svůj názor už dál rozvíjet nebudu, zase bysme na sebe útočily.
Asi jsem i já psala "necitlivě", to mě mrzí, nechci se nikoho dotýkat a zraňovat. To je moje chyba v rámci mýho blbýho období, i když to to neomlouvá.
Těšilo mě a měj pěkný den.
Pěkný den i tobě.
Věk: 22
Já to tady celou dobu sleduji a mám v tom už taky trošku zmatek.
Není to, že už bych to nechtěla rozvádet nebo nereagovala jak říkala kavenka v jednom z příspěvků. Ono jednoduše není co rozvádět. Zkrátka mám teď velmi špatné období, kde se na mě nakupilo spoustu starostí a já si s tím nějak nedovedu poradit. První příspěvek Plamínka se mi moc líbil.
Ten dotaz nebyl o tom, jak najít ideálního člověka, který by mi byl oporou a byl tu pro mě v každé situaci. To je mi jasné, že po nikom nemohu chtít. Každý má svůj život a svých starostí dost. Chtěla jsem jen, aby mi někdo řekl, že byl v podobné situaci, také měl pocit, že neví, co najednou dělat apod.
A ano - samostatnost. Jenže si musíte uvědomit, že je to i tou dnešní dobou. Jsou na nás kladeny velké nároky. Je problém sehnat práci apod. Fakt "miluju" kecy typu: No ta dnešní mládež to já v tvém věku už měla 2 děti atd atd. Já nemám problém mít dítě. Pak budu dospělejší? Samostatnější?
Kdo mě nezná, nemůže posoudit, jak moc samostatná jsem nebo nejsem. A asi mě trošku zaskočil ten příspěvek kavenky o tom, co asi čekám co si představuju. Vítej v dospěláckém světě, nikdo za Tebe nic neudělá. Já to přece nechci. Já se o sebe dokážu postarat…
Ale podle mě nikdo nedokáže celý život nést ty svoje starosti sám. Potřebuje někoho, kdo mu občas pomůže. Já takovou podporu neměla a nemám. Je trochu tvrdé napsat:
Zřejmě bys asi potřebovala, aby tě dlouze vyslechl, řekl " to bude dobré", ty na to třeba odpovíš "ale já nevím, já už nemohu" a on tě znovu ujišťoval, že to dáš, ty ještě jednou "ale já mám tak málo síly" a on opět, "ale jo, to dáme, víš co, zvedni se, obleč se, zvu tě na večeři a při tom ten tvůj problém ještě jednou probereme a uvidíš, to bude dobré ". A toto opakoval tak každé 3 dny?
Já fakt nejsem nějaká chudinka. V životě už jsem musela na svůj věk něco zažít a sněčím se potýkat a byla kolikrát na všechno sama. Prostě mi to trošku přišlo jako výsměch.
Jen jsem zde hledala nějakou tu pomyslnou podporu, která mi chybí.
Asi jsem sem neměla psát. Jsem trošku citlivější duše a některé suverénní názory mě mírně zaskočily. Ovšem to je můj problém. Všem děkuju za příspěvky.
Mimochodem - 1. příspěvek Rypoušice vystihl mé pocity mimo jiné také. Řeším sice i něco jiného a je to složitější ale ve své podstatě je to stejné.
Asi je tu nějaká špatná konstelace hvězd
Jsem ale ráda, že jsi to s náma nevzdala a omlouvám se za odklon od tématu. Ale mmch. , i já zde supěla kvůli "dnešní mládeži" Ale vyříkalo se to.
Nelituj, není čeho, každý má jiný názor a vyjadřuje jej jinak a každý to snáší jinak. To je asi jediná ošemetná věc - že pokud se virtuálně neznáme dýl, tak nevíme přesně, co se toho druhého může nechtěně dotknout.
Pokud jsi chtěla odpověď ve smyslu, že v tom nejsi sama, pak ano - nejsi. Nebo zda byl či je někdo pořád v téže situaci. Totéž podpora - nevím přesně, jak ji vyjádřit, ale myslím, že byla zaobalena v předešlých příspěvcích od ostatních . Mrzí mě ty úmrtí, to je hodně bolestivé, ale očividně tě trápí i přítel. Já, jako nevztahová, k tomu nemám moc co říkat, ale pokud tě trápí příliš, dejte si pauzu. Když tě to víc trápí, než nabíjí, tak je to špatně.
Že tě děcka asi měly za šprta a teď se někdo raduje z tvého momentálního neúspěchu - no jo, to jsou lidi, ale tihle jsou hnusní. Neber na ně ohled. Vůbec ti nemusí záležet na tom, že ti nepřejí. To nejsou žádní kamarádi, nikdo, pro koho by ses měla trápit. Přetoč to ve svůj prospěch - měj nadhled a dojdi k tomu, že oni jsou idioti.
Přeju ti, aby se ti aspoň ve škole o něco lépe dařilo a postupně se nabalily k tomu další zlepšení
Piš sem kdykoliv cokoliv
Věk: 22
Děkuju moc momentálně jsem zkrátka bez přátel a rodina řeší jiné problémy než to, že mám nějakou krizi a neberu to ani nijak vážně. Ale pro mě to důležité je. Nemám se prostě komu svěřit, za kým jít.
Nechtěla jsem nikoho příspěvkem obtěžovat, spíše to byl takový chvilkový nápad někam napsat. Už jen to, že jsem napsala - i kdyby byl příspěvěk bez odpovědi - mi pomohlo. Dostala jsem to ze sebe.
A jak říkám, je to můj problém. Nemůžu od někoho čekat že mi napíše to, co budu chtít slyšet. A možná je to trochu tvrdší ale je v tom pravda. Chápu, že jsem na to sama a musím se s tím vypořádat. Jen teď asi nepotřebuji slyšet tohle když jsem v takovém emočním vypětí.
Každopádně si vážím všech komentářů, byl do nich vložen čas a dobrý úmysl
A respektuji názory i odlišné od těch mých.
Rozumím ti, aspoň přes obrazovku by se šikla spíš milá podpora, když není ani v reálu. Ale věz, že až to nějhorší bude za tebou, tak ti bude líp a budeš silnější
A to opravdu nemáš jednu jedinou kámošku, nebo třeba bývalou spolužačkou (či současnou), který by ti byla aspoň trochu blízká? Nemusí to být hned nej mega dobrá kamoška, ale prostě někdo, o kom víš, že byl vždy v pohodě a byl by ochoten s tebou strávit trochu času
A co koníčky? Ty, pokud nejsou kolem lidi, jsou o to víc potřeba. Nějak se zaměstnávat, ideálně tím, co tě aspoň trochu baví (nevím, jak dalece jsi utlumená, ale pokud to není tak, že už by tě nic nebavilo, tak by stálo za to to zkusit). Uvolníš se, vybiješ a nabiješ
Ninno a umíš číst jinak než selektivně? Zajímavé je, že ten příspěvek, co tu kopíruješ, jsi vnímala celý, ale už jsi nevnímala hned další větu kde píši : "Víš, nevysmívám se ti, ale jak píše Plamínek, takový podporovatel by se líbil kdekomu. " A klidně teď napíšeš, že ti to přijde trochu jako výsměch.
Dále píšeš: Není to, že už bych to nechtěla rozvádet nebo nereagovala jak říkala kavenka v jednom z příspěvků. Ono jednoduše není co rozvádět."
Jak není co rozvádět? Napsala jsem tolik podnětů. ale ty je prostě ROZVÁDĚT A PŘEMÝŠLET NAD NIMI NECHCEŠ. viz jsem psala : "A další věc. Píšeš, že jsi nikdy tu pravou podporu od rodičů neměla, že jsi nikdy nebyla takový ten mazánek, co ho rodiče všude dokopávaj a všechno za něj zařídí. Opravdu si myslíš, že toto je ta pravá podpora? Pravá podpora od rodičů je to, aby byl jejich mazánkem a oni ho všude dokopávali a vše za něj zařídili? Toto asi měl málokdo, upřímně ani neznám nikoho, kdo by byl vyloženě mazánkem. Jako ano, rodiče pomohli třeba přímluvou, aby se jejich děti dostaly na školu nebo platili doučování apod. Ale třeba v době, kdy jsem já vyrůstala, byly ještě docela běžné i fyzické tresty a vyloženě mazánkovství se nějak nenosilo.
K praktickým radám, pokud bys neudělala zkoušky, nejde ročník opakovat? Je nutné hned ze školy odcházet?
Že ses ve 22letech zasekla a nevyvíjíš se dál? A jak se chceš vyvíjet? Ono je myslím naprosto normální, že pokud člověk studuje vysokou, tak se učí a hodně věcí hodí prozatím za hlavu a soustředí se jen na školu. To přece není nic, abys kvůli tomu musela být nešťastná.
Pokud máš neustálé hádky a přítelem, tak zvaž, jestli je pro tebe ten pravý a pokud se rozejdete, svět se nezboří. Jsi ještě mladá a máš život před sebou. Zaměř se na to, co chceš ty, to je dokončit školu a neplácej svoji energii na hádky s přítem. Pak ti právě ta energie chybí a potřebovala bys, aby tě jí někdo jiný nadopoval. "
Jenže toto se ti nelíbí, popřemýšet a trochu se nad tím zamyslet nechceš. Dle tebe není na co reagovat. Ty opravdu chceš jen a jen energii druhých, viz jak píšeš Plamínkovi: "To pak někdo přijde že má problém, že se mu situace vymkla a potřebuje jen pár slůvek podpory a někdo ho pošle do háje. " Chceš prý "pár slovek podpory" a ještě si drze dovolíš podsouvat, že tě tu někodo posílá do hále. Nikdo tě do háje neposílal. Ale přiznám se, že teď po tom všem mám sto chutí tě tam poslat.
Věk: 22
To s tím mazánkem byla reakce na Váš odstavec:
"Na toto se dá napsat: vítej v dospěláckém světě. Vyrosteš z dítěte, kdy tě takto podporovali a doprovázeli rodiče a čeká tě přeměna v samostatnou osobnost. Nikdo za tebe v dospěláckém světě kopat nebude. To už musíš dělat sama za sebe."
Chtěla jsem jen naznačit, že za mě prostě nikdo nekopal. Nebylo to myšleno v tom smyslu že být mazánkem znamená to, co bych přímo chtěla a jakou podporu bych si představovala.
A četla jsem celý příspěvek, vím, že jste se mi nechtěla vysmát. Ale prostě se mě to dotklo. Dost jsem nad tím přemýšlela a prostě bohužel asi si jednou nebo časem všechno uvědomím. Taky mě mrzí některé věci, které jsem tady napsala. Nebývám taková. Jen jsem se asi chtěla nějak bránit…
A určitě něchci nikomu brát jeho energii. Naopak většinou já bývám ta, která ty druhé vyslechne ať je to mamka, přítel, spolubydlící. Bohužel, tady to končí. Nenárokuji si nějakou podporu - to souhlasím s tím, že na to nemám nárok a asi pokud ten dotyčný/á nebude chtít, tak mě poslouchat nebude. A opravdu úmyslně nikomu jeho energii brát nechci… Mamka si všimne, že se mnou něco není v pořádku, že jdu třeba zaražená, že mě něco trápí - ale nezeptá se, co se děje. Tak se nevnucuji. Ale držím to v sobě… Proto jsem psala tady. Je to svobodná volba každého, jestli mi zde odepíše nebo ne.
A ta záležitost s tím, že někdo někoho posílá do háje. Prostě mi vadí přístup: Mám problémy - nějak se to na mě nakupilo, nemám se komu svěřit = ty jsi ufňukánek. Protože opravdu řada lidí to drží v sobě, hodně takových i sama znám, co to potřebují ze sebe dostat a nepřijde mi správné říct: ty fňukáš, prosímtě, nikdo ti oporou nebude, život je zlej.
/Ale podle mě nikdo nedokáže celý život nést ty svoje starosti sám. Potřebuje někoho, kdo mu občas pomůže. Já takovou podporu neměla a nemám. Je trochu tvrdé napsat:
Zřejmě bys asi potřebovala, aby tě dlouze vyslechl, řekl " to bude dobré", ty na to třeba odpovíš "ale já nevím, já už nemohu" a on tě znovu ujišťoval, že to dáš, ty ještě jednou "ale já mám tak málo síly" a on opět, "ale jo, to dáme, víš co, zvedni se, obleč se, zvu tě na večeři a při tom ten tvůj problém ještě jednou probereme a uvidíš, to bude dobré ". A toto opakoval tak každé 3 dny?
Já fakt nejsem nějaká chudinka. V životě už jsem musela na svůj věk něco zažít a sněčím se potýkat a byla kolikrát na všechno sama. Prostě mi to trošku přišlo jako výsměch. /
Tady nesouhlasím s tím, že člověk nedokáže celý život nést ty svoje starosti sám, řečeno ve věku asi 23 (? tak nějak) let. Poněkud absurdní. Bohužel, je to fňukání, ted už očividné a rozmazávané, a nespraví to ani dovysvětlení o samostatnosti atd, jakože tazatelka se v životě pere atp. KDO NE. Takže to vnímám s Kávenkou stejně.
Pokud tě odpovědi dvou lidí, kteří ragovali stejně na tvou zpověď, pomalu urazily, nepiš na veřejná fóra. Mohl bys tam narazit na lidi, které nedojmeš. Hotovo.
anebo radši nic
Časem asi každý pochopí, že je na spousty věcí sám a různé životní, běžné starosti prostě do života patří, to ano.
Věk: 22
Děkuji.
Už mě nic tak hloupého jako psát na veřejná fóra nenapadne.
Věk: 22
Že jsem ufňukánek - Váš názor. Pak nechápu jak jste mohla kdy dělat psychologa.
To pak někdo přijde že má problém, že se mu situace vymkla a potřebuje jen pár slůvek podpory a někdo ho pošle do háje.
To zas prr, to asi nesouvisí s oborem, ale životními zkušenostmi, je pravda, že se možná budem obě divit, až se ohlédneme za 20 let jak jsme co snášely, a jak to snášíme dnes. Teď je vše hrozné, je to ale tím, že je to nezvyk a až poznáme život v samostatné domácnosti, event. péče o děti, práce, tak budem řešit něco jinýho. Starosti života jsou proměnlivý a závisí na momentální skutečnosti.
Jé Laurinka a Pavlík, konečně mě něco rozesmálo, to jsou legendy A Burry, kráskaneznámá, jo a Jiřin to taky zabil.
No, to je v překladu takové to vzteklé, dětinské chování. Ale patří to právě do toho dětství, když se to přenese dál, tak to není moudré. Název je výstižný.
Věk: 22
Tak já si jednou "fňukla" a zrovna teď a tady. To ze mě nedělá ufňukánka ale normálního člověka, který měl slabou chvilku a potřeboval to ze sebe dostat. Nepotřebovala jsem Vás dojímat. Stačilo napsat: bude to ok, to se stává. Váš první komentář 
… ale pak už jsem to moc nepochopila. Nebylo to zapotřebí. Ale jak jsem napsala. Respektuji názory všech, a rozhodně jsem se neurazila. Já to dokážu snést a jsem sama přesvědčená že nejsem ufňukánek nýbrž, že jsem si jen jednou potřebovala postěžovat a trochu se otevřít. A s tou sušenkou když se mi něco nelíbí, tak napíšu že nesouhlasím, tak já to dělám a vy také. Také chcete svoji sušenku.
Věk: 22
Nebavím se teď jak to souvisí s oborem ale jde o to, že za psychologem cíleně chodí lidé tohoto typu a stěmito problémy. A psycholog by měl být empatický a ne že obrátí oči v sloup a pomyslí si: jéje, další ufňukánek.
Ninno, jenže ona je ta empatičnost v tom, že psycholog umí poradit tzv. na míru a ukázat ti cestu jak dál. A to zde Plamínek prokázala více než dobře.
Nemůžeš čekat od psychologa, že tě bude hladit po vlasech a laskat tě tak jak mámy laskají své maličké děti. A ty se ji svineš spokojeně do náruče a tam uspokojená usneš.
Věk: 22
Já to chápu, že to takhle nemůže fungovat, nemyslí to doslova. Já vím, že Plamínek nemá ufňukánky rád a chtěla jsem jen naznačit že právě tito lidé většinou zamíří k psychologovi.
To je už jedno, mě prostě jen naštvalo, že mě za jednoho z nich označila na základě několika příspěvků. Protože nejsem člověk tohoto typu, jsem hodně introvertní, nechávám si svoje problémy pro sebe. Opravdu je to po dlouhé době dy jsem si takhle postěžovala. Říkám - byla jsem prostě teď pár dní v háji a přišlo mi to jako fajn nápad zkusit někam napsat. Taky jsem jednou chtěla ze sebe tu tíhu dostat a ne to v sobě dusit.
Možná jsem někdy reagovala neadekvátně. Tímto se chci omluvit, jestli jsem se někoho dotkla.
A mimo jiné jsem opravdu ráda, že mi tady vůbec někdo odepsal. Mrzí mě v jakém duchu se ta diskuze pak nesla.
Ninno k tomu ti ještě napíši, že není důležité zda jsi introvert a moc si nestěžuješ či exrtovert a stěžuješ si hodně. On jde i o ten vnitřní postoj, co máš v sobě. A tam holt ukazuješ, že vnitřně fňukáš. Fňukáš, že se nevyvíjíš, že ostatní se vyvíjí. Ptala jsem se jak se ostatní dle tebe vyvíjí a ty ne, neodpovědělas.
Napsala jsem ti, že je normální, že na vysoké se člověk učí a nejde v té době nějak výrazně dál, na to jsi také nereagovala.
Psala jsi až trochu s despektem o druhých, že ty jsi nikdy nebyla ten mazánek jako ostatní. Když jsem ti napsala, že málo kdo byl mazánek a jestli si myslíš, že toto je ta pravá podpora (které se tak dovoláváš), zase jsi neodpověděla.
Z tebe ani vlastně nevylezlo v čem je ta tvá "těžká životní situace". Píšeš o úmrtí blízkého člověka. Myslela jsem původně že maminka či tatínek, ale rodiče to zřejmě nejsou. Nejspíš babička či děděček? Toto se ve tvém věku děje hodně lidem. Mě oba dědečci umřeli v předškolním věku a moje milovaná babička mi umřela v mých 21 letech. To se stává. Ano, brečela jsem také, ale po nikom jsem nechtěla účast a slovní pohlazení.
Píšeš, že jsou kecy to "já ve tvém věku měla… ", ale ono je to tak a žádné kecy to nejsou. Už mně také ve tvém věku umřelo hodně blízkých, pracovala jsem, ve 24 letech jsem se vdala a hlavně jsem nefňukala a nesrovnávala jsem se s druhými, co oni mají a já ne. A bylo toho hodně co oni měli a já ne. Ty jsi vlastně neřekla jednu jedinou věc, ve které by ses měla výrazně hůř než jiní co nefňukají a za jakou bychom tě měli virtuálně hladit a nakopnout tě naší energií do tvého dalšího života.
Věk: 22
Na mazánka jsem zareagovala v minulém příspěvku (26.06.2016 23:18) - nahoře u té druhé linie příspěvků.
O tom vývoji - to jsem napsala blbě, nechtěla už jsem to nějak rozvádět, ale dobře. Občas mě např. frustruje když potkám těhotnou bývalou spolužačku, která mi začne vykládat o svatbě apod. Nebo kamarádku, která už pracuje, má být. Přitom jsme na tom věkově stejně. Mám pocit, že podle nich se zkrátka nevyvíjím. Napsala jste mi, že dyž studuji tak to tak bývá. To je pravda. Nemůžu se momentálně nikam posunout - je to jen nějaký můj vnitřní rozpor. Nechci skončit se školou ale zároveň v sobě objevuju takové ty stránky, že už bych i chtěla mít ty dospělácké starosti.
A ano - úmrtí mé babičky - která mě ale vychovala a bydlela s námi celý život a která pro mě mnoho znamenala. A v této době i sebevražda dědečka, který se nikdy nejevil nijak nemocný na duši. Naopak byl úplně v pohodě, byla to fakt rána… (není to děda, který patří k zemřelé babičce). Druhá babička prodělala teď mozkovou mrtvici a my se o ni staráme - zůstala ležící. Mimo jiné jak říkám nevyšly mi po sobě asi 3 zkoušky, zkrátka se nedařilo. Také se teď více než obvykle hádám s přítelem (vypadá to na rozchod).
Ano, jsem student - nemám ještě žádné velké starosti, to chápu. Ale přece jen ta zodpovědnost je. Rodiče hodně pracují (tím myslím že dělají od rána do večera celkem daleko od domova), já se starám o domácnost, mladší sourozence a druhého dědu, babičku po mrtvici. Navíc studuji.
Nojo, chápu co si z toho mám vzít. Že na tom nejsem tak špatně, že se lidem dějí horší věci a že jsou lidé většinou na to sami a nechodí se nikomu vyplakat. Možná si to jen potřebuji všechno více uvědomit. Snažila jsem se v poslední době nad tím přemýšlet. A vidím to - když jsem na praxi v nemocnici a jsou tam smrtelně nemocní lidé a já nevím jak jim pomoci.
Prostě tuhle část debaty jsem si uvědomila a je to zkrátka ve mě. Já si to potřebuji pořádně srovnat. Chápu že život je prostě těžký, každému nějak naloží, každý se s tím musí poprat, každý si to nese sám. Nikdo za nikoho nic nevyřeší a nepřevezme.
Ninno, když jsem to přečetla poprvé, říkala jsem si, ano, má toho holka hodně. Pak jsem to četla podruhé a už to vidím jinak.
Hlavně to těhotenství kamarádky a práce a bydlení druhé. Tím se absolutně netrap a nevysiluj se tím. Dohoníš je, uvidíš, to ti klidně mohu napsat, že bude líp. A pro tuto dobu to už vypusť z hlavy.
Škola. To děláš medicínu? To je jedna z nejtěžších škol a není ostuda, pokud neuděláš zkoušky ani kdyby tě vyhodili. Znala jsem 3 své vrstevnice co ji dělaly, dostudovala jen 1, vyhodili 2. Asi ti to nepomůže, ale nebyla bys první ani poslední. Samozřejmě ti přeji, abys to dala, ale kdyby tě vyhodili, svět se fakt nezboří. Zkusíš něco jiného a třeba se nejdeš v jiném oboru a posuneš se jinam jak si přeješ. Ale nepředbíhejme. Toto ber tak jak to život přinese, určitě se snaž a uč se, ale pokud to nevyjde, svět se opravdu nezboří.
Vaše rodinná situace. Tady to vypadá, že na tebe rodiče hodili větší odpovědnost. Otázka je na jak velkou podporu mají tví rodiče právo. Určitě nejsi povinna vychovávat jejich děti, byť to jsou tví sourozenci. Fakt za ně nejsi zodpovědna. Nikdo ani nemá právo nařídit ti starat se o ležící babičku po mrtvici. Pozor, teď to bude vypadat, že jsem necita, ale nemyslím to necitně. Všem ležícím a trpícím přeji, aby měli láskyplné pečovatele a bylo jim na tomto světě dobře. Otázka je jak to udělat, že. Pokud to zasahuje do tvé psychiky a sama trpíš, něco je špatně a mělo by se to řešit. Nepomýšleli jste na to najít babičce nějaké dobré zařízení a pravidelně ji tam navštěvovat? V LDM už byla? Po mrtvici je na to nárok, tuším že na 3 měsíce. V té době by sis mohla odpočinout a dodělat si ty zkoušky.
Hádky s přítelem - to jsem už psala začátkem diskuse. Pokud tě to vysiluje, není ten pravý. Život máš před sebou a velkou pravděpodobnost, že poznáš někoho lepšího.
Nevíš jak pomoci smrtelně nemocným lidem. Pomůžeš jim tím, že se k ním budeš chovat s respektem a láskou. Doba jejich odchodu není ve tvé kompetenci a můžeš jen respektovat fakt, že každý máme ten čas odejít někdy jindy. Jejich čas nastane dřív, tak to prostě chodí. Bolest z jejich blížícího se odchodu nech na jejich nejbližších, ty sama na sebe nemůžeš brát všechnu bolest světa. Já vím, lehko se to píše, hůř cítí. Mně se také dotkla smrt dětí mých známých. Ale právě mám tu zkušenost, že ani nestáli o smutné emoce z úmrtí jejich dětí (byly to nezávisle na sobě 2 děti ve dvouch rodinách). Takže rada je, nech smutné emoce na jejich nejbližších a ty si to nepřipouštěj. Oni také nesmutní a nebudou smutnit nad tvými smutky.
Věk: 22
Děkuji moc za komentáře
Určitě s babičkou by se to mělo řešit, teď je to na mrtvém bodě. Nicméně doufám že se někam posuneme a probereme to s našima, protože dlouhodobě se to takto řešit nedá. Já se snažím teď pomoci jak se dá, tak je toho více.
Medicínu jsem vždycky dělat chtěla, a tak prožívám i takové vnitřní zklamání z toho, že se mi ve škole teď příliš nedaří, i když se fakt snažím. Ještě tomu dám šanci a uvidím jak se to vyvrbí.
S tím vývojem - jak říkám - může to znít fakt hloupě, že snad "závidím" těhotné kamarádce nebo tak. Sama ty pocity nedokážu popsat. Pokusím se z toho si nic nedělat, jak píšete. Čas na to ještě mám.
Co jsem pochopila, tak existují agentury domácí péče, které předepisuje lékař, tedy měla by to hradit pojišťovna. Případně domácí pečovatelka, ale to nevím, jak je to s financemi, totéž domácí hospic, ale nevím, zda babička je vysloveně umírající. Velmi se obávám, že LDNky jsou stále na tragické úrovni, moje babča byla přikurtovaná sestrou, jen proto, že se procházela. A to pouhý měsíc umírala na raka. Sundali jí to až po tom, co máma volala doktorovi a zepsula ho.
Podívej se na poradnu <-stačíí kliknout, event. se tam můžeš zeptat. Taková péče by skutečně neměla ležet jen na tvých bedrech, je to krásné a chválihodné, ale není fér, že jsi v tom sama. Musí to být velmi vyčerpávající. Třeba ti to pomůže a najdeš způsob, jak byste mohli o babičku pečovat s pomocí .
Smrtelně nemocní pacienti umírají pro to, že jsou již v terminálním stádiu a připravují se na odchod. Nelze je vyléčit, nemůžeš jim pomoci v tom, aby se zcela zotavili. Ale zaslouží si patřičnou péči v tlumení bolesti a v tom, aby nebyli úplně sami a své dožívání prožili v přiměřeném komfortu, který nesnižuje jejich důstojnost. Musí být šílené a zdrcující to vidět, ale možná, že ani nevíš o tom, že jim děláš radost jen tím, že s nimi třeba mluvíš (? ), vidí mladého člověka, a pokud jsi na zdravce tak jim patrně pomáháš i v péči po té zdravotní stránce. Tím jim jistě ulevuješ, byť to zatím asi nevidíš, ale v drobnostech je mnohdy větší síla, než v jednom obrovském skutku .
Sesypalo se toho na tebe moc, rodiče by měli prozřít a pochválit svou šikovnou dceru a trochu jí ulevit v momentálním trápení
Je mi moc líto ztráty dědečka i babičky, ale pomni, že kdo v srdcích žije, neumírá. Ale je třeba to odžít, smutek k tomu podle mě patří, koneckonců, když si popláčem, uleví se nám. Smrt nikdy nebude vysloveně radostná a i když ti, kdo umírají touží po tom, aby pozůstalí nesmutnili, není to dle mě úplně možné. Bolí to a musí se to zpracovávat postupně, časem. Je to přirozené a každému to trvá jinak dlouho.
Naprosto rozumím tomu, že se ti do mysli vkrádají i pocity, že bys mohla mít dospělácké starosti, jako ta tvá těhula, znamená to, že už prostě dospíváš a začínají se ozývat přirozené potřeby a takový lidi je umocňují. Ale neznamená to, že by to muselo být teď hned, či že je to snad špatně, že ty ještě to bříško nemáš a tak .
Doufám, že se z těchto problémů stanou časem menší a menší problémy a tobě bude líp a líp
Ale těm tvým rodičům bych trochu vyčinila! 
Nicméně si dovolím tě pochválit, takže tě virtuálně plácám po rameni!
Věk: 22
Děkuji, vážím si toho.
S tou domácí péčí se to snažíme řešit, myslím, že naši to ale berou tak, že se raději o babičku "nějak postaráme sami"… . Chvíli v LDN byla ale podmínky opravdu hrozné, nedalo se to. Mamka asi po tom všem ji chce mít pod dohledem. Ale není tak snadné mít doma nemohoucího ležícího člověka a nějak při tom zvládat ostatní povinnosti. Snad to nějak společně vyřešíme. Jak říkám, teď je ta situace doma taková vyhrocená, ty nečekané události nás zasáhly a bude trvat než se to dá dopořádku.
No a já jak jsem psala jsem taková tochu citlivější a první moje praxe byla právě na onkologickém oddělení, terminální stádia - no docela síla, na druhou stranu si člověk uvědomí, že zdraví je to nejvíce, co máme. To teď vidím i doma. Nejde nijak pomoci, snad alespoň tou péčí - jak jsi napsala.
No prostě nějaké blbé období teď, nevím co to se mnou je. To se snad spraví. Děkuji za vyslyšení.
Milá Ninno, po té, co jsi sem konkrétněji dopsala o co všechno jde, se vůbec nedivím, že se cítíš tak, jak se cítíš = trauma ze dvou úmrtí, péče o mladší sourozence, domácnost, dědečka, babičku po mrtvici + studium na VŠ. Nikde nevidím prostor a čas pro Tebe samotnou tak, aby jsi měla čas se věnovat sobě, svým zájmům, škole, vstřebat traumata dvou úmrtí a od všeho si odpočinout.
Není možné, aby rodiče na Tebe nakládali tolik starostí a zodpovědnosti, které ale z větší části přísluší jim, nikoliv Tobě. Nějaká pomoc od Tebe je na místě, ale přiměřená, nikoliv všechna. A v tom je jádro toho, jak Ti je a jak se teď cítíš.
Pokud je babička po mrtvici ležící, má nárok na příspěvek na péči, kterým se hradí péče např. pečovatelky, která by k Vám docházela + by měly stejným způsobem jít zařídit domů i rehabilitace, které nejspíše babička po mrtvici nyní potřebuje - nevím, v jakém je babička stavu a co doporučují lékaři.
Jak staří jsou Tví sourozenci? Mimina to už určtě nejsou, tak také mohou přiložit ruku k dílu - připravit se do školy, pomoct v domácnosti - utřít prach, vyluxovat, zamést, vytřít, vysypat koš, nachystat si svačinu atd. , např. oškrábat brambory, obalit řízky atd. umýt + utřít + uklidit nádobí atd. , no prostě. cokoliv. Měli byste si všichni sednout, a domluvit se, kdo co ten který den bude mít na starosti, ne se spoléhat na to, že všechno uděláš pouze Ty.
Nedus to v sobě, řekni rodičům narovinu, že jenom Ty sama všechno dělat nemůžeš. Neboj se toho, v zájmu svého psych. i fyz. zdraví musíš chránit i sama sebe. To není sobecké, na to máš právo. Tohle se dlouho vydržet nedá, nebo dá, ale pak už pojedeš automaticky jen jako stroj, ale pak si to vybere svoji daň a nemalou - osobní zkušenost. Ale Ty jsi ještě mladá, život máš před sebou, nenech se vtáhnout do rychlíku, který jede neznámo kam, a ze kterého se nedá jen tak vyskočit…
Věk: 22
Určitě to budu muset s našima probrat. Jak říkám - teď je to doma takové zmatené, nikdo neví, co dělat. Sourozenci mají 8 a 11. Ano, už by s něčím mohli pomoci. Pokusím se to něja navrhnout a sednout si s našima y vysvětlit jim že je to na mě velká zátěž a odráží se to i na tom studiu a na té psychice. Jen jsem je teď nechtěla zatěžovat a bylo mi blbé říct jim, že se nedokážu dlouhodobě takto o babičku starat. Ale opravdu to nejde. Zvlášť když sem tam musím doma i něco uvařit, uklidit, dohlédnout na sourozence.
S babičkou je to složitější, byla dlouhodobě kvůli komplikacím hospitaliována a na rehabilitaci byla krátce jednoduše nám řekli že není místo. Zkusím s nimi probrat nějaké alternativy - tu pečovatelku atd. Myslím že naši to trochu berou jako "ostudu" že se nedokážeme postarat sami. Ale s práce odejít nemohou a já to dlouho už zvládat nebudu… Snad se nám to podaří vyřešit.
K zamyšlení…
Všimněte si, že po souboji dvou kachen, který nikdy netrvá dlouho, se každá kachna vydá opačným směrem. Pak každá několikrát zamává křídly, aby uvolnila přebytečnou energii vytvořenou během souboje, a dál už si zase klidně plují po vodě, jako by se nic nestalo.
Kdyby měly kachny lidskou mysl, pamatovaly by si tento spor ještě dlouho potom jako „svůj příběh“.
Mysl si neustále vymýšlí své pohádky a celé dny, měsíce nebo dokonce roky si je přehrává znovu a znovu, pořád dokola. Pro tělo to znamená, že boj stále pokračuje, a pod vlivem myšlenek na něj připravuje spoustu energie vtělené do emocí, jež zase zpětně podporují mysl v její činnosti. Takto vznikají emocionální myšlenky ega. Dovedete si představit, jak by se kachnám zkomplikoval život, kdyby myslely stejně jako lidé?
Lidé tak ale fungují odjakživa. Žádnou situaci nedokáží zcela opustit. Mysl a její „příběh“ ji neustále udržují při životě. Jsme živočišným druhem, který ztratil směr a sešel z cesty.
Od každé květiny, stromu i zvířete bychom se toho mohli hodně naučit, jen kdybychom se na chvíli zastavili, dívali se a naslouchali…
Zdroj: http://www.seberizeni.cz/eckhart-tolle-kachna-s-lidskou-mysli/
Kačenky jsou správný choleričky, to čučím teda Naštvou se, mávnou křídlem a jdou dál. Ale nechtěla bych překládat to naštvaný kejhání
Já věděla, proč jsem je tak ráda krmila Navíc jsou to moje souk (j) menovkyně 
Asi se jima budu inspirovat a ostaní by měli taky
Ty to zlehčuješ 
Myšlenku, kterou v tom vidím, jsem myslela zcela vážně.
Já to sem dala proto, že se celá diskuse zbytečně hrotí do negativnějších emocí, nebo mimo toto téma a občas reakcí typu nejdříve jednám a pak myslím, a svým způsobem nejen pro Ninnu, ale je to stejně jedno, protože se diskuse stejně nese v podobném duchu dál…
… něco na odlehčení (stačí kliknout a zvětší se)
Věk: 54
Zkuste sebeuvědomění. Uvědomění si sama sebe. Kde jste, co cítíte, co byste chtěla, abyste v budoucnu dělala, jak byste se chtěla cítit. Napište si stupnici od jedničky do desítky, jak se cítíte teď a jak by vypadalo, kdybyste se cítila na desítku. Třeba - jsem vystudovaná, pracuji jako… , baví mě to a to… Bydlím… a líbí se mi to. nebo chtěla bych bydlet jinde. Chtěla bych mít přítele, který se mnou bude dělat nějaké aktivity. Dělá je současný přítel? Baví Vás to s ním? Není to jen přežívání ze strachu ze samoty? Chcete s ním zestárnout? Bude Vám oporou? Je Vám už teď opravdovou oporou? Jsou to sice představy, ale ty Vás dovedou ke správnému řešení, pokud si je opravdu procítíte. i já jsem se musela nejdřív "uzemnit" a pak se teprve něco pohnulo. Říkala jsem si: jsem šťastná tam, kde bydlím? Mám tu zůstávat? Jsem šťastná mezi lidmi v naší vesnici? Co bude za pár let? Budu tu chtít s nimi stále žít? Zklamal mě manžel i děti. Bude mě to tu bavit? Mám tu kamarádku? Jak tu trávím volný čas? No a najdnou se to vylouplo a stěhuju se do krásného bytu ve městě. A to jsem na vesnici žila 30 let! držím palce. Tanulka
Věk: 22
Děkuji
Věk: 56
Ninno, Ninnečko, někdy postačí zajít do přírody, obejmout strom který se ti líbí, opřít se pak o něj zády a jako starému příteli si postěžovat a říci co máš na srdíčku. Můžeš to opakovat i několik dní a vše mu vyžaluj. Ono se ti uleví a budeš mít jistotu že strom to nevykecá a nezneužije.
Víš, snad každý člověk se jednou nebo i vícekrát dostane do situace že si s ní neví rady. Vypovídej se stromu, nebo broukovi co po něm leze a až budeš odcházet tak si začni pobrukovat nějakou pěknou melodii. Přemož se a zkus to, uleví se ti. A pamatuj že ani to špatné netrvá věčně a zase bude sluníčko.
Hlavně neklesej na mysli. Už jsem v životě dostala tolik kopanců a byla mnohokrát na dně, ale dnes se už nedám pprotože když se trápíš, tak ti je nakládáno ještě víc. Tak zvedni svoji hlavinku, usměj se na sebe do zrcadla a řekni nahlas: teď končí mé potíže a začíná to lepší. Několikrát za den si to zopakuj a ONO SE TO ZAČNE DĚT.
Věk: 43
Je hodně věcí co prožívám a co mě trápí, nejhorší je když trpí vaše děti. Neznám žádnou dobrou radu jak to zvládat, jen se snažím žít přítomností to mi pomáhá , pořád si opakuji že umřít můžu vždycky, a moje oblíbená věta je, co tě nezabije to tě posílí. Tak se držte
10 nejnovějších témat v kategorii:
|
Téma |
Odpovědí | Otevřeno |
Datum přidání (Autor) |
|---|---|---|---|
| V životě nikam nesměřuji | 8 | 3827x |
13.01.2021 19:32:35 (lentilka001) |
| Chci umřít | 2 | 3470x |
02.11.2020 00:37:18 (OmylCZ) |
| Stres z řízení auta po autonehodě | 2 | 1698x |
06.06.2020 21:32:35 (Renos) |
| Přízpůsobení se životnímu stylu rodičů | 7 | 1678x |
17.04.2020 08:58:21 (Irca) |
| vrati mi vse osud? | 4 | 1552x |
13.04.2020 06:42:09 (rozinka) |
| Uzavřená do sebe | 8 | 1789x |
22.02.2020 09:55:05 (Introvertka) |
| Opakující se neverbální obtěžování jinou ženou | 1 | 1705x |
25.12.2019 19:51:27 (Punkerka) |
| Kauza Slunečnice - špatný přístup k seniorům | 10 | 2366x |
21.11.2019 18:13:07 (jen anonym) |
| Neviem sa v zivote nakopnut | 2 | 1356x |
06.10.2019 16:39:06 (Jude) |
| Proč nikoho nezajímám | 7 | 3085x |
29.09.2019 15:22:36 (Sluníčko M.) |
