Téma: Emocionální vyhaslost - cítím se sama, nemám se komu svěřit, chtěla bych s někým sdílet pocity a zážitky

Napsalas toho hodně, ale vlastně vůbec nic. Nechceš se tu více svěřit? Tyhle pocity nevznikly jen tak z ničeho přece.

Ahoj, já musím souhlasit s Barčou - přesně - všechno a vlastně nic. Jinak ty pocity, ty otázky, ty stavy - všechno mi to přijde, jako kdybych to v určitém období svýho života psala já. Hodně dobře ti rozumím, vím, co to je upínat se k práci, hledat smysl života, vůbec smysl bytí, smysl sebe sama. Jestli uvádíš skutečný věk, tak je to pro mne ještě pochopitelnější. V té době jsem měla strašně zodpovědnou práci, vydělávala peníze, o kterých se mi nikdy ani nesnilo, měla přítele, ale. cítila jsem přestně to, co cítíš ty. Nic nemělo smysl, žila jsem prací (o víkendu ráno první věc po probuzení bylo nastartování notebooku, zapnutí vzdálené plochy, řešení pracovních mailů a pocit, že to POŘÁD není dost, že bych měla dělat víc). Nechci to tu extra rozvádět, ale nedopadlo to dobře, tahle moje "kariéra". Dneska nejsem o moc chytřejší, vyzrálejší nebo schopnější, ale tak nějak se mi změnily priority. Došlo mi, že hlavní věc, které chci docílit je vnitřní mír, klid, vyrovnanost, láska k sobě a k těm, co si to zaslouží. Prostě věkem se priority hrozně moc mění.

Tak třeba, když nám dáš konkrétnější příklady, víc se otevřeš, apod.   - budeme ti umět lépe poradit.

Tak do toho!

"Vím, že ten můj problém je komplexní, ná hodně příčin, ale já si myslím, že kdybych sktečně dlouhodobě se něčemuvěnovala, tak by to odvedlo moji pozornost od všech těch starostí."

No a já Ti narovinu a upřímně říkám, že ne, nepomohlo by Ti to. Proč? Protože jsi sem už jednou před cca 1,5 rokem psala a sice:  Ve 24 letech studuji a bydlím u otce - chci se osamostatnit, kde jsi mimo jiné psala, že: "vím, že když seženu práci situace se zlepší." A stalo se tak? Bohužel nestalo. Ba naopak, řekla bych, že jsi na tom ještě hůře, než před tím 1,5 rokem, kdy jsi se tu svěřila poprvé.  

Z mého úhlu pohledu a i vzhledem k Tvému předchozímu tématu je příčina velmi obecně celkem jasná = 1) Tvoji rodiče + jejich výchova a přístup k Tobě od Tvého dětství až do dospělosti, včetně jejich přehlédnutí, že potřebuješ pomoc, odbornou pomoc - velmi by Ti pomohl psychoterapeut, 2) Ty sama, kdy si (promiň mi má upřímná slova) opakovaně namlouváš, že když by bylo to či ono, zlepší se to.

Každá Tvoje věta, kterou jsi tady minule i teď napsala totiž vyžaduje rozbor - odborný rozbor či analýzu. Psychoterapeut totiž pracuje tak, že nejdříve si spolu řeknete, jak probíhalo vše v Tvém životě od dětství, co Tebe osobně trápí + potřebuješ vyřešit. On Ti pak zhodnotí, která Tvoje starost je ta nejakutnější + nejzásadnější, která potřebuje pomoci vyřešit nejdříve tak, aby jste mohli postupně spolu pracovat na těch dalších. Mimoto Ti zadá do příští schůzky nějaký domácí úkol, např. se písemně vypsat z toho, s čím z minulosti se potřebuješ vyrovnat - určitě je něco, co Tě z minulosti trápí, s čím jsi se nevyrovnala, pak teprve s Tebou bude pracovat dál a dál až např. u Tebe do stavu, kdy budeš mít zdravé sebevědomí, které Ti zoufale chybí a nebudeš mít před tím, než se do něčeho vrhneš (činnosti, sny, plány, touhy atd) již dopředu nějaké ale.  

My tady Ti můžeme pomoci Tě někam nasměrovat, ale bez Tvé spolupráce to nepůjde. Minule jsi neodpověděla ani písmenko, nevím, jestli to uděláš alespoň teď. Mě by třeba pro začátek zajímalo, proč třeba, aby jsi nebyla na vše sama, se nezkoušíš např. věnovat svým koníčkům mimo svůj domov - tzn. někde mezi ostatními se stejnými zájmy. Existují přeci různá seskupení či "kroužky" lidí, stejně či podobně zaměřených. Tam by jsi nebyla sama, poznala by jsi nové lidi, jejich zkušenosti + dovednosti, které by Ti mohly býti motivací a ne jenom v těch zájmech. Tam se lidé, tím jak se postupně i poznávají, časem i svěřují o svých osobních životech a to může být opět pro Tebe cenná zkušenost + motivace, jak např. oni zvládli ve svém životě to či ono.  

Opět, nezlob se za mojí upřímnost, Ty jsi se sice od minule osamostatnila, našla jsi si práci, nevím. zda-li i bydlení, ale to je vše. Dál ne, dál jsi se neosamostatnila: "asi chybí někdo, kdo by mě motivoval." Tady se vrátím k Tvému předchozímu tématu, neboť to spolu momentálně souvisí, kdy Ti táta říkal, že: "už nejsem malá holčička a že máma mě měla celej život za malou a že se mám chovat jako dospělá ženská bla bla bla." No, a mě napadá či spíše připadá, jestli na těch jeho slovech něco nebude. Mamka Tě zřejmě vychovávala jako malou a včas Tě nevedla k samostatnosti a táta Ti sice řekl to, co Ti řekl, ale až když jsi byla dospělá, očekával, že se tak začneš chovat sama od sebe, ale cestu Ti také včas neukázal. Prostě nejspíše Tě oba včas nepřipravili na život a samostatnost v něm. A Ty jsi z toho teď bezradná a nevíš, jak se svým životem sama naložit. Jenže teď už je Ti 24 let, a už se musíš naučit plavat sama, ale musíš chtít a hlavně si věřit. Věřit sama sobě a v sebe. To nevadí, že první tempo či pár dalších se Ti hned napoprvé nepovedou, protože když to nevzdáš, nakonec se je naučíš, protože se nebudeš chtít utopit.

Snad mi rozumíš, jak jsem to vše, co jsem Ti napsala, myslela. Nehledej v tom prosím nic špatného ani nic proti Tobě. A pokud neodpovíš, zkus nad mými slovy alespoň přemýšlet Jinak si myslím, že Ti svým způsobem a alespoň v něčem rozumím, např. těmto Tvým slovům: "Možná, že u mě ten stav psychickýho vyčerpání pramení z toho, že se cítím tak strašně unavená, tím co se stalo, a už není… "  Sice nevím, co tím máš na mysli, ale já byla v takovém jednom období vyčerpaná i fyzicky a jednalo se o úplně jinou situaci, která převrátila můj život naruby. Jenže, i když to nějakou dobu trvalo, já mám touhu žít, ne přežívat a mám nové sny, touhy, přání a plány atd. Prostě jedna z mých kapitol života nedobrovolně skončila, tak žiju novou a jinou. Tak to prostě v našem životě chodí, nic není 100% definitivní, jisté, stálé a neměnné. A vždycky to jde - žít, snít, toužit, plnit si své, byť jiné, touhy, sny, přání a plány dál i když to tak načas nevypadá, ale jde to, věř mi. Je to jisté jako to, že každý den znovu vyjde slunce. Samo od sebe se to ale nestane, musíme taky pro to něco udělat, to ano. Vždycky, když člověk něco chce, musí pro to něco udělat a někde začít, krůček po krůčku…

Očistné kůry

Organismus člověka má pozoruhodnou vlastnost - neustále v něm probíhá sebeobnova a regenerace.

Zdálo by se tedy, že žádná nemoc nemá šanci. Ve skutečnosti nemoci vznikají, a to v případech, jestliže životním silám organismu něco brání, aby likvidovaly choroboplodné zárodky a o obnovovaly poničené tkáně.

Co je to "něco"? Ve většině případů to jsou - parazité.
Uvedu příklad: byla jednou jedna divoká step, kterou rozorali a pak zaseli, tudíž se proměnila v kultivované hospodářské pole. Aby pole nezarostlo a znovu se neproměnilo v divokou step, člověk musí na procesu neustále pracovat a vynakládat úsilí.

Podobným způsobem parazité v lidském organismu vytvářejí svá "hospodářská pole" a stále je udržují, a právě to je příčinou, že se spustí to či ono  onemocnění. Parazité se zabydlují ve všech tkáních lidského organismu, lehce se jimi pohybují, a tak vyvolávají nebezpečné nemoci v jakémkoliv orgánu.

www.NedovolenaReklamaVeWebuMojeStarosti.cz 

Nedovolená reklama ve webu, porušení pravidel webu - bod č. 1.
Kontaktní údaje by by mohly zvýhodňovat jednu firmu/poskytovatele služby proti jiným a z toho důvodu byly smazány správcem webu.
Děkujeme za pochopení.

Dobrý den. Děkujeme za informace, bohužel reklama ve webu tímto nedovoleným způsobem není dovolená. Navíc tématicky Váš text vůbec nesouvisí s obsahem tématu.

Jen si dovolím poukázat na skutečnost, že léčba parazitů bylinkami je zmíněna zde (nekomerční web) .  

Moc děkuju, že jste mi napsaly-je to skvělý. Ten uvedenej věk je nesprávný, myslela jsem, že se to tady nějak aktualizuje-už mi je 26, ale to zase není takovej rozdíl ne?

Ano, už jsem se tady jednou svěřovala s tím, že bydlím nedobrovolně u svého otce a necítila jsem se tam nejlíp. Nyní je podstatný rozdíl v tom, že bydlím sama a mám práci, takže na obou rodičích nejsem existenčně závislá, ale i tak pořád jsem neštastná. Nevím přesně čím jsou tyto pocity způsobené, jestli v přístupu rodičů ke mně jak píše Dany  a nebo následkem věcí, který se mi staly a co mi všechno vzaly. Asi různou kombinací všech možností. Je jasný, že největší podíl má na tom moje rodina a s tím asi nic neudělám, i když se moc snažím to řešit, tak to nikam nevede.

K psychoterapeutce jsem jednu dobu docházela, ale moc mi nepomohla… asi to bude i tím mým přístupem, i když se snažila, tak já si vevnitř sebe nechtěla pomoct, spíš jsem si celou dobu chtěla jen popovídat a někomu se svěřit než něco dělat . A vidím to i teď,   že si sama nechci opravdu pomoct… vždy, když mi je trošku líp, tak udělám nějakou blbost, po který mi je zase zpátky blbě a jsem tam kde jsem byla. Asi to pro mě znamená nějakou jistotu či co. Každému chci maximálně vyhovět, jen nechci vyhovět sama sobě, protože  se bojím druhým lidem říct ne, jen proto aby mě nepřestaly mít rádi- je opravdu hrozný žít podle představ druhých lidí…

Právě jsem si myslela, že by mě pomohlo odvést pozornost nějakou aktivitou (vždycky mi pomohlo něčím žít), ale já jsem v tomhle taková pitomá. Sice  jsem v jedné skupině lidí-historický šerm, ale nenechám se tím úplně pohltit. žiju úplně něčím jiným, prací, která mě spíš ubíjí, než naplňuje. tak ani dohromady nevím, co si počnout.

Věk se aktualizuje kliknutím na EDITOVAT PROFIL vpravo nahoře.  

Věk se systémem automaticky neaktualizuje. Bereme ohled na skutečnost, že ač má někdo 27 let, cítí se třeba na 20 let Je to tak i u mně. Bude mi 35 a cítím se právě na těch 27 let.  

Tohle je fakt "nechutně" podobný mně. Nejsem na tom s chytrostí o moc líp než dřív, ale když budeš chtít, napis mi zprávu. Odkud jsi? Mimochodem šerm je super, stejně tak jako schopnost dokopat se k návštěvě psycholožky. Takže palec nahoru. Jen je to všechno prostě běh na dlouhou trať… navíc, když ti původní rodina neumí/nechce dát to, co k životu potřebuješ.

Mně se zdá, Madlo, že máš málo ráda sama sebe. Zkus se podívat na taková témata, jako je ODPUŠTĚNÍ a ODPUŠTĚNÍ SAMA Sobě. Je to takový jednoduchý rituál, dochází k opravdové úlevě. Na tvém místě bych si také dělala takové drobné radosit, třeba nová kytička do bytu, zmrzlina, zákusek, dobrá večeře. rozmazlovala bych sama sebe. Pokud žiješ sama a nechceš přítele, pořiď si domácího mazlíčka. Takové morčátko je nenáročné a radost ti udělá. Máš se o koho starat apod.

Ahoj,

mně to taky tak přijde, že se mám málo ráda, nebo že sama u sebe jsem já až na posledním místě-bohužel . Pro druhé lidi bych se rozdala a mám často výčitky, když  se nechovám podle toho, co ode mě očekávají (co si myslím, že očekávají). a jsme zpět u mých rodičů-že asi nejvíc ode mě očekávali rodiče a docela mi často dávali najevo, že jsem je nějak zklamala. Nechci si na nikoho stěžovat a házet vinu na druhý lidi, to ne. já si ani moc často v životě nestěžuju

Co se týče toho přítele tak ne že bych někoho nechtěla, ale já měla na chlapy vždycky smůlu a nechci si moc připouštět někoho k tělu po těch zkušenostech. Nějaké zvířátko bych chtěla, vždycky jsem toužila mít psa , ale není to jen tak-pejsek potřebuju čas, péči a tak. Spíše něco menšího třeba rybičky a nebo to morče…

Ahoj,

 Potřebovala bych se svěřit. Nemám totiž nikoho komu bych mohla říct své problémy a to je na tom nejhorší. Vše držím v sobě a myslím si, že je to o to horsi. Dřív jsem měla kamarádku, které jsem vše řekla, ale teď nemám ani ji, protože mě chtěla podvést nevědomky s mým přítelem, s kterým už jsem druhý rok.  

Vše začalo, když jsem si začala s přítelem. Začala jsem si všímat převážně jeho, protože jsem do něj byla zamilovaná. Dávala jsem mu ve všem přednost a pomalu jsem se na něj stala závislá, mam to do teď. Mám pocit, že jsem se uzavírala sama do sebe a mela důvěru v něm. Po půl roce vztahu jsme se začali trochu více hádat a na roce vztahu mě zahýbala jediná kamarádka s přítelem. V tu chvíli jsem se uzavřela celá do sebe, začala jsem si vyčítat samé drobnosti, všechnu vinu jsem začala od té doby házet na sebe a trápila jsem se.   Nějakou dobu už jsem neměla nikoho komu se svěřit a zkusila jsem to u mých rozvedených rodičů. Mama me vzdy poslala defacto do prdele s tim ze,, Míru řešit nebude" (meho pritele). A tata kdyz se mu neco reklo tak to hned vedela mama, protoze se boji moji mamy a radsi ji rika vsechno kvuli tomu ze se boji aby mu nezvysila alimenty jako kdyz to udelala davno.   Uz to budou dva roky co mam k mame odpor. Nevim kde se to ve me bere ale uz se nevracim domu ani rada. Vzdy nez odemknu dvere tak se na ne nejdrive podivam a znervoznim nekdy se i zacnu klepat. S mamou mame posledni dobou spatny vztah, vetsinou se hadame protoze dojde k nedorozumneni a nenecha si nic vysvětlit, pije a je hnusna nebo nema naladu a vyleje si to na me nebo na brachovi. Jako mala jsem mela doma diktaturu a to jsem nemohla nic a kdyz jsem treba nedojedla jidlo tak me mama serezala vareckou. Myslim si ze to ve me neco zanechalo. Nemam nikoho, mam jen pritele a snazim se v nem najit oporu ale kdyz dojde do tuheho jako dneska (01.08.2021)   kdy doslo k nedorozumneni a mama na me zacala bezduvodne jecet ze jsem pinda vyhrabana atcse srovnam. tak mi na to rekne jen ach jo. Chodim do prace kde na me rve personal jenom protoze mi neco spadne na zem, kvuli tomu ze se mi klepou ruce a tohle mi pridava jeste na vrch. nevim co mam delat, uz opravdu ne. mame jsem se sverovala a rekla jsem ji ze jsem vecne ve stresu a pak na me rve ale ona na me zacne jecet ze z ni mam jeste na vic spatnou mamu ze me asi vychovala spatne kdyz si takhle oteviram hudu. nemam nikoho. casto myslim i na sebeposkozovani. jednou jsem se predavkovala i kdyz jsem nechtela nezvladla jsem to uz. Bylo to jakoby mi preplo v hlavě. Omlouvam se za takovou slohovku ale trochu se mi ulevilo. Byla bych rada za kazdou radu, nemam nikoho kdo by mi poradil.