Téma: Žiji prázdný život, a hledám smysl

Nemyslím si, že existuje nějaký univerzální smysl života, ale že to je něco, co je individuální, a v průběhu života se mění.

A taky si myslím, že člověka vlastně tak trochu definuje to, v čem nachází smysl svého života.

Tebe definuje to, že žádný smysl života nemáš, cítíš se být ztracený, prázdný.

Osobně si myslím, že ta tvá prázdnota nepramení z toho, že nemáš smysl života, ale z toho, že není co bys měl rád. Žiješ život bez lásky. Ať už je to láska k člověku, nějaké činnosti nebo nějakým věcem, ideím, jevům. Ona ta láska, touha a smysl života spolu totiž dost často velmi souvisí. Minimálně tak, že když člověk po něčem touží, tak má pro co žít aniž by měl svůj smysl života nějak definovaný.

Co s tím?

Radila bych zabývat se tím, proč žiješ sám, proč mladý zdravý chlap netouží po vztahu. Jak to máš s jinými vztahy - rodinou, přáteli?

A pak bych radila zavzpomínat. Bylo to takhle vždycky? Před rokem, třemi, pěti, deseti - nikdy jsi po ničem netoužil? Vždycky sis připadal prázdný? Pochybuji, že ano, a věřím, že když si dáš práci vzpomeneš si na dobu, kdy jsi byl šťastný - takže hledej rozdíl - jak to, že tehdy jsi měl pro co žít, život tě bavil? Co jsi tehdy měl a teď nemáš?

I když mám odlišný život než ty, tak řeším úplně stejný problém. Nejsi sám.  

Taky mám někdy takové myšlenky. V podstatě mě nic nějak extra nenaplňuje ale neřeším to, protože stejně nevím ani jak

NilClassi: stručně řečeno, smysl života Ti dá AGAPÉ a vše co s ni souvisí.

Nezapomínej, že všechno začíná TOUHOU. Např. z křesťanského světa známa Španělská světice >> Sv. Terezie Avilská říká:   *Bůh  rozšiřuje (u člověka)  TOUHU tak, že (ho)  nechá čekat -  tím, že nechá (člověka) toužit, rozšiřuje (mu)  duši - tím že se rozšiřuje duše, dělá ji zase schopnou přijímat. …*

Moc se mi líbí obě odpovědi, které jste dostal. Já bych jen zkusila přispět troškou konkrétnosti.  

- Když má člověk dítě nebo děti, stávají se jeho smyslem života. Dokud nevyrostou, ani není moc času na něco jiného, pokud se jim věnuje, stará se o ně, tráví s nimi víkendy a prázdniny.  

- Kdo má rád zvířata, pořídí si psa, kočku nebo jiné zvíře a hned má nějakou radost, psa venčí, dá se do řeči s ostatními pejskaři, třeba s ním chodí na cvičák, k veterináři, a taky má o zábavu postaráno.

- Kdo má vztah k duchovnu a vidíš svůj směr např. v křesťanství, může začít chodit mezi stejně smýšlející a časem "někam patřit", když mu bude dobře v nějakém sboru, jako např. www.jinacirkev.cz . To je jen příklad.

- Kdo má vztah ke sportu, může zkusit dát dohromady třeba skupinu na pravidelné hraní fotbalu, hokeje, turistiku, nebo si koupí Pragovku a s turisty může chodit každý týden.

Vzhledem k Vašemu věku, jste stejně starý jako můj syn, bych si představovala, že byste měl mít partnerku. Nejenže byste měl lásku, ale tím i nejspíš další aktivity s partnerstvím spojené.

Přeju Vám hodně štěstí.

Helena

Můj kamarád mi radil, "když nejsi s životem spokojen, něco změň". Je celkem jedno, co člověk změní, jeslti práci, styl oblékání nebo něco úplně jiného.

Cvičíš sám, nebo se účastníš nějakých kolektivních sportů? Zkus se přihásit do nějakého spořtovního klubu, nějaké soutěžní ligy (jedno v jaké disciplíně). Důležité je přijít do kontaktu s ostatními lidmi, kdyby nic jiného, mohou ti přinést nové podněty, nápady.

Hoď na akce, kde se setkává víc lidí, ideálně s nějakým zájmem - třeba kamarád chodí lovit holky na různé demonstrace, většinou za práva zvířat a podobně, říká, že tam je takovejch nadrženejch holek, že nikdy nejde domů sám

Kdybys byl z Prahy, mohu doporučit různé společenské skupiny, které spolu něco podnikají.

Nejsi nahodou ITak? Pripada mi to, jako bys mel syndrom vyhoreni. Kazdopadne potrebujes nejakou zmenu. Treba nejakou exotickou dovolenou. Nekdy staci pozorovat zivot lidi v jinych zemich, videt jejich starosti, vnimat krasy prirody, pozorovat zvirata. Ja bych na tvem miste odletela do Kanady pozorovat velryby!
Ale jelikoz jsi z Prahy a muzes zacit hned, zajdi si treba do ZOO a tam nad tim vsim zacni premyslet. Zajdi do Technickeho muzea a premyslej nad tim, co hnalo ty vynalezce vymyslet chytre stroje.
Mozna je tvuj problem prave v tom, ze mas vsechno a nemusis se za nicim honit. Ale nejvetsim problemem je nejspis to, ze jsi sam a nemas pocit sounalezitosti. Ale to vsechno se da zmenit.

Moje kamarádka má dítě, partnera i práci ktera ji baví, peněz má taky dost a přesto ji připadá, že je život o ničem.  

Díky za Vaše odpovědi, pokusím se odpovědět.

Kateřinaa, s tímhle naprosto souhlasím. Už dříve, když jsem řešil podobné otázky, jsem dospěl k názoru, život sám o sobě smysl nemá a asi ani mít nemůže. Smysl mu dává konkrétní člověk a podle mně to může být skoro cokoliv. Nevnímám to tak, že existuje nějaký obecný smysl, chápu, že pro někoho to může být rodina, pro jiného kariéra, pro jiného třeba umění, nebo věda. Tomu rozumím. Možná je problém v tom, že mám na výběr příliš mnoho možností a nedokážu se rozhodnout.

Trochu odbočím, už se mi stalo, že mi lidé řekli něco ve smyslu "Sekeru a do lesa kácet stromy, tam tě takové nálady přejdou." Normálně si říkám, že by mi přesně tohle pomohlo. Zařít na pár měsíců do kamenolomu a bylo by.  

A zpátky k odpovědím. Podobné jsem to měl vždy, jen jsem nad tím moc nepřemýšlel a netrápil se tím. Samozřejmě máš pravdu, byla doba, kdy jsem byl šťastný. V posledním vztahu, jenže to byla jen iluze Právě ten mi ale vzal představy o lásce, o vztazích a o mně samém. Není to tak, že bych netoužil po vztahu, ale myslím si, že nejsem zdaleka ideální partner. A musím se přiznat, že jsem v tom posledním vztahu zažil pár věcí, které rozhodně už nikdy nechci zažít. Navíc v té náladě, kterou poslední měsíce mám, snad vztah ani navázat nejde, podle mně ze mně  musí negativní pocity sálat na kilometry daleko

Karmelaren, já jsem děsně rozumově založený Kupříkladu o touze bych řekl, že je iracionální emoce, které by člověk neměl podléhat. Uvedu příklad, když je někdo zamilovaný a touží po tom druhém, tak vlastně nejde o jeho svobodné rozhodnutí, ale o hru, co s námi hraje mozek.

Hela, mám kočku Ale ta je samostatná a moc mě k životu nepotřebuje. Jen se občas večer přijde pomazlit. Sport máte pravdu s tím sportem, ten mi trochu pomáhá. Věnuji se několika sportům, u některých i vedu tréninky, u dalších organizuji a plánuji akce… mám to ale tak, že mě něco napadne, řeknu si, že by to mohlo být dobré, naplánuji a uspořádám akci, a pak, když se mám zvednout a jít, tak je mi do pláče, jak moc se mi nikam nechce.

Měl bych mít partnerku, no chudák partnerka. Věřím tomu, že důvod "měl bych" je pro navázání vztahu zcela nedostatečný - to neudělám. Omlouvám se, ale přijde mi dost sobecké si hledat partnerku jen protože já se cítím sám a hledám smysl života. Kromě toho, i kdybych tohle přijal, stejně jí nemám co nabídnout. Respektive všichni okolo mě jsou daleko vhodnější partneři, nevím, proč bych měl zaujmout zrovna já.

Patrik Chrz, jsem z Prahy, cvičím sám i ve skupině, na některé tréninky chodí dokonce víc žen než mužů Klidně v poměru 2:1. Chodím i na nesportovní akce, nemám problém v tom, že bych neměl se kde seznámit. Což je dost zvláštní, protože třeba 2 roky zpátky jsem s tímhle měl děsný problém. Teď už nemám problém akci vymyslet a zorganizovat sám.

Jenže já nechci "lovit", ani "nechodit domů sám", alespoň tak, jak to chápu. Když už jsem dříve hledal vztah, tak rozhodně ne kamarádství s výhodami nebo sex na jednu noc. To mě nebere. Ono je to docela zvláštní, zejména v kontrastu s tím, co píšu výše - že ze mně musí negativní nálada být cítít, ale vidím, že ženy by zájem o seznámení měly. Ale já nemám. Proč bych to dělal?  Vztah pro mě znamená nejistotu, trápení, pocit, že jsem nedostatečný. Svých chyb jsem si vědom, nepotřebuju partnerku na to, aby mě na ně upozorňovala.

Lištička, já veděl, že sem chodí chytří lidé. Jsem ajťák. A máš naprostou pravdu, "Mozna je tvuj problem prave v tom, ze mas vsechno a nemusis se za nicim honit." Ne možná, tak to je. To už jsem si uvědomil a vím to, přesně jste to trefila.

Na druhou stranu, proč bych se měl za něčím honit? VŠ, kterou jsem při práci studoval pět let a stála mě hromadu energie, mi za to nestála. Z diplomu jsem měl radost asi 5 minut. Kdybych to věděl dřív, tak bych na ní nikdy nešel.  

Jaj, neděle, nejhorší den v týdnu, alespoň že je venku hezky…

Tak vidím, že existuje někdo, kdo přemýšlí úplně stejně, jako já .  

Našla jsem hezky názor na smysl života od autora Frankla: o otázce, jaký má život smysl? ; se domnívám, že je špatně položena a že správně zní "Jaký smysl chci dát svému životu? "

A já z Frankla měl solidní depresi. O "A přesto říci životu ano" se mi dodnes občas zdá. A musím se přiznat, že když čtu podobné věci, tak se za sebe neskutečně stydím.  

S úpravou otázky souhlasím, tak nějak jsem to myslel v příspěvku výš - věřím, že jediný smysl života je ten, který mu dá konkrétní člověk. Samozřejmě s tím, že co je pro jednoho smyslem, může být pro jiného hloupostí.

Je moc dobre, ze jsi alespon prisel na to, kde je ta pricina.
Mozna by ti pomohl nejaky kurz na preziti, co se porada pro managery. Takove kurzy jsou zamerene prave na skupiny lidi, jako jsi ty. Tyden bez PC, mobilu, v prirode, odkazany jeden na druheho. A tam ti ten mozek prepne automaticky.
Jinak jakakoliv fyzicka namaha: stipani drivi, sekani travy, anebo i vylet na chatu k pratelum.
Good luck!

Nojo, ale uvědomit si, kde je problém, je jen polovina řešení.  Ta druhá je složitější, nevím, jak a hlavně proč bych to měl řešit.

Přijde mi divné, hledat smysl jen proto, abych nějaký měl. Život a svět jsem viděl, nelíbí se mi a svým způsobem se nechci přeprogramovat na to, aby se mi líbil. Je to jako být na párty, kde být nechcete, nelíbí se vám tam, nelíbí se vám hudba, chcete jít domů a spát. A ostatní vás přesvědčují, jak je to na té párty skvělé…

Proc? No prave proto, abys nebyl tak negativni. Ona ta negace z tebe i vyzaruje a tim se na tebe nabaluji dalsi problemy. S timhle pristupen urcite nepritahujes pozitivni optimisticke lidi kolem sebe.
Takze resit bys to mel, a to hlavne pro sebe.

NijClassi, tak si tak říkám, jestli tvůj stav už neodpovídá klasické depresi - což je nemoc.

Možná zatím spíš mírné formě, jinak by jsi pozoroval změny i ohledně spánku (nespavost nebo nadměrná spavost) , schopnosti soustředění (neschopnost se soustředit) a stravování (nechutenství nebo naopak přejídání se) - a asi i ten sport už by ti nešel (ztráta energie) - přičemž je otázka, jestli právě ten sport tě nedrží nad vodou díky tomu, že si jeho pomocí zvyšuješ hladinu endorfinu. Jenže možná ti chybí serotonin a dopamin. Jejich nedostatek má za následek právě depresivní stavy. Přičemž právě to, že ve vztahu jsi na tom byl lépe mohlo být tím, že to jsi měl alespoň o ten dopamin trochu postaráno.

Pokud máš depresi, tak ti neporadí žádná zázračná rada z webu nebo knížky nebo kamenolom, ale jen lékař.

Máte pravdu v tom, že to vypadá jako deprese, ale upřímně řečeno, nemyslím si to. Poznal jsem pár lidí s depresí a vůbec se to nedá srovnávat. Podle toho, co mi popisovali, bych takový stav vydržel tak hodinu.  

Spíš to připomíná vyhoření, ale zase z čeho? Nemám náročnou práci, v rodině jsou všichni zdraví, opravdu nevím, z čeho by to mohlo být.

NilClassi, deprese, stejně jako jiné nemoci, může mít různou intenzitu a různý průběh u různých lidí a právě ty lehčí deprese často lidi nechávají být, protože s těmi nějak přežít jde, zatímco ty těžší už vedou až k sebevražedným stavům. A ty sice asi nemáš všechny příznaky - ale některé evidentně ano.

A co se týká syndromu vyhoření - ten souvisí hlavně s prací. Píšeš, že nemáš náročnou práci, ale taky píšeš, že jsi pět let studoval při práci a že tě to stálo spoustu energie. Přičemž syndrom vyhoření se rozvíjí dlouhou dobu, i roky, nespadne z nebe naráz. Nepřihořívá?

Chápu, že se k psychologovi nebo psychiatrovi asi nechce, když ti "nic není". Komu by se taky chtělo k "cvokaři"? Nikomu. Ale opravdu ti "nic není"? Nemůžeš čekat, že nemocná duše bolí stejně jako nemocný žaludek. Duše není orgán.

Je sice evidentní, že si napřed budeš říkat buď že tam nepatříš nebo že by ti nepomohl - ale koneckonců si můžeš říct i že "za zkoušku nic nedáš".

Nebudu tě dál přesvědčovat, ale přeci jen je to možnost, kterou máš, když takhle  nebudeš chtít žít dál.  

A ještě jedna věc, taky by u tebe stálo za zkoušku vyšetření štítné žlázy.

A ještě jedna věc - jak je to dlouho, co jsi se rozešel s tou poslední přítelkyní a jak dlouho jste spolu byli? Nejsi prostě jen pořád ještě na dně z toho rozchodu?

Neměl bych problém navštívit doktora, pokud bych si myslel, že to něco změní. Ve skutečnosti jsem před šesti lety psychiatra navštěvoval a i jsem jednu dobu bral antidepresiva.  

Svým způsobem léky fungovaly, dost mi zlepšovaly náladu, ale nijak mi nezměnily myšlení. Opravdu, jsem zdravý, nemám problém s chemickou nerovnováhou v mozku, mám problém v tom, že mám špatné myšlení, jestli rozumíte. Takže jsem si pořád připadal méněcenný, i když jsem u toho byl veselý. Skoro se mi až zdá, že jsem si to jenom neuvědomoval, nějak mi bylo všechno jedno.

S přítelkyní jsem byl necelý rok a rozešli jsme se před necelým rokem, zrovna to tak vyšlo. Jestli jsem se z toho dostal, to upřímně nevím. Jsem si jistý, že už ji nemiluji a ani bych ten vztah zpátky nechtěl. Přiznávám ale, že mi rozchod sebral tu třošku seběvědomí, co jsem měl. A také mi zbořil romantické iluze o lásce, byl to můj první delší a vážnejší vztah A já jsem byl hodně zamilovaný.

Myslím, že bys měl vzít do úvahy i to, že součástí tvého "špatného myšlení" může být i sklon negovat vše, co bys mohl udělat pro změnu svého stavu.

Souhlasím, ve vymýšlení důvodů "proč to nejde / nemá smysl" jsem expert.

Asi je nejtěžší přijít na to, co by člověka těšilo, nebo naplnilo. Já taky nepatřim mezí šťastlivce, kteří na to přišli.  

S tím musím souhlasit. A moc Ti držím palce, přeju Ti, ať najdeš!

Myslím, že by nebylo od věci  poslechnout si  tuhle audio knihu plnou moudrých rad a myšlenek.

Přeji hodně štěstí.

Díky, večer si to video pustím.

Deprese, za ní je viditelné zmaření důležitých přání a nenaplnění potřeb, bez kterých to ale nepůjde.  

Ty potřebuješ vztah, potřebuješ vývoj, teď ti to strach, nechuť to řešit a nevíra, že to řešit jde, v podstatě přivádějí do stavu určité bezmoci a prázdnoty… tak se seber a uvèdom si, že řešit se dají a mají i vztahové problémy, i to, že jsi "nekvalitní" člověk s problematickým výběrem partnerek.

Já vím, že problémy se řešit mají a vím, že s tím mám problém. A dobře vím, že to řešit jde.

Ale nevím, proč bych to řešit měl. Vztah nechci, nehledám ho a snahy o seznámení sabotuji. Vztah mi opravdu nepomůže a je to to poslední, na co mám náladu. Co by mi asi tak mohl přinést? Jasně, mám málo zkušeností, ale všechny jsou si velmi podobné - vztah mi nemá co nabídnout. Akorát nejistotu, pocit trapnosti z mého chování, bezesné noci a smutek z rozchodu. Díky, už nechci.

A jaký problamatický výběr partnerek? Všechny byly úžasné ženy, to spíš ony by se měly zamyslet nad problémovým výběrem partnerů, ony si vybraly špatně, ne já.  

Nevíš, proč bys to řešit měl?  

A co třeba pro tohle, cituji:

"Už si říkám, že nemůžu dál. Večer usínám s tím, že se ani nechci ráno probudit. To se mi samozřejmě nesplní a tak ráno vstávám s tím, že musím přežít do večera. Nějak si nedovedu představit, že takhle přežiju rok, natož desítky let."

To ti je jako málo?

Takhle se chceš cítit až do smrti?

Jen pro info: není normální mít tyhle pocity. Jsou i lidi, co se na druhý den a na různé věci třeba i těší.

Tím neřešením jsem myslel hlavně vztahy a vztahové problémy…

K tomu ostatnímu, je to myšleno takhle:

Mám pocit, že můj pohled je racionální a ačkoliv je tvrdý, tak je správný, svým způsobem. Nic si nenalhávám, vím o sobě, že jsem nekvalitní a vím také, že jsem si to způsobil sám a zasloužím si za to…

Já to nechci řešit, protože vím, že se to nevyřeší, a ano, řešil jsem tohle s doktorkou. Souhlasí s tím, že osobnost si nezměním a takové depresivní myšlenky nikdy nezmizí. Já vím, že bych mohl být v pohodě, když si nalžu, že je všechno OK, ale to je opravdu jen lež. Přesně to se snažila doktorka udělat, přeprogramovat mé myšlení, ale já prostě nekritické přijímání své osoby odmítám. A to kritické je zase moc a nezvládám jej. Ale rozhodně pro mě není cesta například afirmací, nejen že na mě nefungují, dokonce mi přijdou směšné.  

Prostě si nedokážu říkat, že jsem dobrž, když VÍM, že dobrý nejsem.

Každopádně jsem se na první týden objednal k doktorce, tak uvidíme.

Tohle je opravdu docela patologické, čili je dobře, že jsi se tedy přeci jen rozhodl to řešit s lékařkou. A jen k tomu chci připodotknout, že pokud máš-budeš mít pocit, že ti nepomáhá, pak bych doporučila lékaře zkusit změnit. Že se něco nepovede jí neznamená, že to nesvede někdo jiný.

Píšeš, že jsi racionální.

Jako racionální člověk, jak se stavíš ke striktnímu hodnocení věcí, které nejsou exaktně měřetelné a lze je vnímat jen a pouze subjektivně?

Může někdo tvrdit, že zná pravdu u něčeho, co:

a) nelze měřit

b) nemá kodifikována obecná kritéria hodnocení

???

Narážím na tvé tvrzení, ře VÍŠ, že nejsi dobrý.

Pak musíš přesně vědět, co je to být dobrý.

Tak schválně - co to je? Jestli se shodnem.

A krom toho - ty znáš někoho, kdo podle tebe "je dobrý"?

Podle mě je tohle nanejvýš subjektivní.  

Tím by možná šlo začít.

Tohle si zaslouží delší odpověď, tak až večer, z mobilu to nedám.  

Kdybych to měl říct jednou větou: dobrý je ten, kdo naplňuje svůj potenciál.

Vidíš - a moje definice dobrého člověka by byla úplně jiná. Třeba ta, že dobrý člověk má dobré vztahy s lidmi, protože má lidi rád.

Svůj potenciál naplnil i Hitler a Stalin a ty zrovna za prototyp dobrých lidí nepovažuji.

Ale ono mi nejde o to, licitovat co je a co není dobrý člověk - protože to je spíš filozofická otázka než nějaký daný fakt. Pro další zdejší uživatele bude pravděpodobně "dobrý člověk" zase někdo jiný. Ty tvrdíš, jak o sobě víš, že dobrý člověk nejsi, odvoláváš na svou racionalitu, ale paradoxně stavíš na něčem totálně relativním a ani ti to nepřijde podezřelé.

Ty máš prostě jen nějaký mindrák a vyrábíš si různá tvrzení jimiž deptáš sám sebe - kdo chce psa bít, hůl si najde.

Ta správná otázka je proč to máš potřebu dělat a jak se toho zbavit a nahradit to konstruktivnějším vzorcem chování.  

A s tím by ti měl pomoct ten psycholog-psychiatr.

Nicméně, z tvé definice "dobrého člověka" vyplývá několik otázek:

1) chceš být to, co je pro tebe dobrý člověk a tedy chceš naplnit svůj potenciál?

1)  v čem podle tebe nenaplňuješ svůj potenciál?

2) co děláš pro to, abys ho naplnil?

Myslel jsem to tak, že človek se narodí a má nějaké vlastnosti. Dejme tomu inteligenci, emoční inteligenci, pohybové nadání a spoustu dalších. A já věřím tomu, že je špatné jich nevyužít, když už je člověk dostal.

Myslím si, že pokud je člověk inteligentní (já nejsem žádný génius, ani nadprůměrně intelignentní, troufnu si ale říct, že nejsem úplně hloupý) a svůj život žije pohodlně, líně, tak je špatný. Jako já.

Já o sobě vím, že kdybych se dokázal naučit cílevědomosti, vytrvalosti, že jsem mohl být vědec, lékař, nebo třeba záchranář. Takhle mi přijde, že jsem zatím nadáním akorát mrhal. Jsem dost líný, a lenost je jedním ze smrtelných hříchů. Proto si o sobě myslím, že jsem špatný.

Nic nevyzkoumám, nikoho nevyléčím, nic po mně nezůstane, proto mi přijde život prázdný.

Co s tím dělám? Snažím se na sobě pracovat. Dodělal jsem si školu, v práci se snažím, i se zapojuji do různých aktivit v práci, jako je víkendová škola programování, také budu učit. Mám ale pocit, že jsem tohle měl dělat když mi bylo 25 a ne 32.

Ty o sobě dovedeš říct celou řadu pozitiv a velmi chvályhodných věci, ale říkáš to, jako by to byla negativa nebo jako by to bylo prd.

S tímhle přístupem, kdybys byl vědec, stejně by ses nenáviděl za to, že jsi toho nevynalezl dost nebo by ti to, co jsi vykoumal, bylo stále málo, kdybys byl doktor, tak by ses sebemrskal za každého, koho bys nesvedl uzdravit a stejně tak jako záchranář bys neustál, kdybys někoho nezachránil.  

Nechybí ti vytrvalost a cílevědomost (kdybys je neměl, tak bys nevystudoval) , ale SEBEDŮVĚRA.

Až bys byl vědec, lékař, nebo záchranář, tak by ses zase mučil výčitkami, že nejsi rovnou Superman nebo Spiderman.

Evidentně jsi přesvědčený, že si lásku musíš zasloužit nějakým naprosto výjimečným způsobem, jinak tě nebude mít nikdo rád, ani ty sám. Asi by se nabízela otázka, jak se k tobě chovali tvoji rodiče, ale to tu stejně nemá smysl rozebírat, protože to tu stejně nevyřešíme.

Podle mě se tohle bez odborníka neobejde a je dobře, že jsi se tedy odhodlal to řešit s lékařkou.

Držím palce.

Ty děláš v podstatě pořád stejnou chybu. Pořád litujes něčeho, co jsi neudělal, i když jsi nadaný. Až ti nebude 32 let, ale třeba 50 let, tak zjistíš, že jsi vlastně sám, nemáš děti a pak budeš zase litovat toho, že jsi neco pro to abys sám nebyl, NEUDĚLAL. I když más dobré komunikační schopnosti a nedělá ti problém seznamování.

Pokud máš pocit, že bez dobrého vzdělání a kariéry si partnerku nezasloužíš a pri tom jsi tak nadaný, tak bys měl teď pochopit, že mícháš jablka s hruškami dohromady. Vztahy o vzdělání nejsou, ani o vzhledu a o penězích taky ne (pokud to není zlatokopka) Vzdělání člověka nevypovídá o jeho kvalitě. Vztahy jsou pouze o přirozené inteligenci člověka, které se vzděláním nemá nic společného.  

Někdo může být dobrý vědec, nebo lékař, ale jako partner do života může být na nic. S lékařem, který je teď primářem, jsem chodila a do života bych ho  nechtěla.  

Moje kamarádka která je Ing si vzala kluka, kterýma jen vyucny list,  pracuje v železárnách a říkala mi, že by neměnila. Je k ni hodný, jsou spolu šťastní a co potřebuji, to mají a to jim stačí.  

Nikdo přeci netvrdí, že vzdělání je jediná podmínka.

Vzdělání znamená, že je člověk cílevědomý, vytrvalý, dokáže dělat i nepříjemné věci, protože má nějaký cíl.

To, že člověk vzdělání má, samozřejmě neznamená, že bude dobrý partner. Ale to, že jej nemá, značí, že němá některé z vlastností, které k jejich získání potřebuje. A to je pro vztah velký problém.

A vím, co se dá dokázat, pokud člověk chce. Přítelkyně měla ve 27 letech dvě VŠ, medicínu a psychologii, takže já ve 32 letech s bakalářem opravdu mám důvod se stydět.

Ale to, že jej nemá, značí, že němá některé z vlastností, které k jejich získání potřebuje. A to je pro vztah velký problém.

Nevím jak to mám pochopit, ale vyznělo mi to tak, že tě ve škole naučí, jak být dobrý partner  

Jinak, uvedu příklad:

Zodpovědný člověk má finanční rezervu, pro všechny případy.  

Fakt, že člověk má finanční rezervu nevypovídá nic o tom, jestli bude dobrý partner. Ten musí být zodpovědný, ale i mnoho dalšího. (Dodám, že ani rezerva nemusí znamenat zodpovědnost… )

Fakt, že člověk finanční rezervu nemá, ukazuje na to, že je pravděpodobně nezodpovědný. A snad se shodneme na tom, že nezodpovědný partner není úplně vhodný, ne?

Zotpovednost je spise vlastnost člověka a neni to nic, co by se člověk naučil ve škole. Spíš je to výchovou.  

Já mám taky vysokou školu a přiznám se, že s penězi hospodařit neumím a mnohdy jedu až na doraz

Můj kamarád, který vysokou školu nemá, je skrblík a hospodaří až moc 

Sáně borový, jaký afirmace? Máš li vnitřní přesvědčení jaký máš, afirmace jsou k ničemu. To je jak lít parfém do žumpy. Chce to kvalitního vztahového psychologa, spíš hlubinného než jen "naučímesenovépostupy" jako třeba KBT, a proč bys měl řešit vztahy? Tak tato tvoje otázka moc rozumně nezní, vždyť tam je pes zakopaný.

• Já ale také nechápu, proč bych vztahy řešit měl. Psal jsem, že je nechci řešit, jako reakci na Plamínka, konkrétně na bod, že problémy se mají řešit, a to i ty vztahové. Až budu, jestli tedy vůbec, mít všechny ostatní věci vyřešené, tak můžu zkoumat vztahy, do té doby je to mrhání časem a energií.

jejda, opravdu někoho rychle navštiv. Tohle je skutečně problém. Chudák terapeut.

 Pacientům, kterým je sice ouvej-ale přitom nejsou ochotni nahlédnout na svoje absurdní přístupy a postoje, těm moc pomoci není.

Ty jsi spíše v oblasti vztahu rezignoval. Záměrně žádný vztah vyhledávat nebudes, ale pokud to přijde samo, tak do toho automaticky půjdeš. Až začneš mít motylky v břiše, tak na všechny ostatní problémy zapomeneš.

Je jen otázka času, kdy na takovou ženu narazis. Jestli jsi pro nějakou ženu dobrý partner, nebo ne, posoudí jen ta žena, ne ty. To funguje nezávisle na tom, co si ó sobě myslíš ty.  Kazdy jsme jiný a každému taky vadí něco jiného. To co ty vnímáš u nějaké ženy jako banalitu, může být pro někoho velký problém. Pokud ti tvé chyby bude žena připomínat, tak to není ta pravá. Musi tě mít ráda takového, jaký jsi i s tvými chybami. Jednoduše řečeno - která s tebou vydrží a ty sní.

Já jsem na vztahy taky zrezignovala kvůli mému zdravotnímu stavu a předchozím zkušenostem.  Ale kdyby to přišlo samo, tak bych do toho šla.

Díky za vlídná slova

Jenže já tomu, že něco "přijde samo", zkrátka nevěřím. A mám zkušenost, že to tak opravdu nefunguje. Skoro celý život mi rodina a okolí trvdí to samé - že to přijde, až *doplňte sami". To se mi nikdy nestalo, cokoliv, co jsem chtěl, jsem si musel získat a zasloužit. Ztratil jsem přes deset let čekáním, než mi to došlo.

Samozřejmě ty pověstné motýlky občas také mám. Aktuálně třeba s kolegyní v práci. Nádherná dívka, neskutečně přitažlivá, má zajímavé koníčky, dost mi tím imponuje. A pořád se na mě usmívá Stačí jí vidět a pomalu mi srdce vynechá pár úderů… a co myslíte? Čím víc mě přitahuje, tím hůř se vedle ní cítím. Odvahu jí někam pozvat asi nenajdu, nedovedu si představit, čím bych pro ní mohl být zajímavý.

Jasně, zase výmluvy, dokonce i vím, že by měla posoudit ona sama, jestli jsem pro ní zajímavý nebo ne. Ale tahle to prostě mám. A klidně přiznám, že jsem srab.

Takže tobě chybí vztah. Pokud jsi do ní zamilovaný, tak ti chybí hlavně ona a proto jsi teď nešťastný. Nemusíš ji rovnou říkat, že si sní chceš zajít na rande a že jsi z ní hotový. Můžeš ji navrhnout třeba pokec u piva nebo si po práci můžete někde zajít. Je léto, tak toho vyuzij. To, že si spolu někde zajdete, ještě nemusí nic znamenat a proto se nemáš čeho bát…  Pokud s tebou někde půjde, tak existuje možnost, že tak nezajímavý asi nejsi  

Souhlasím, chybí mi vztah, ale nechci jej. To už jsem psal dříve. To, jak reaguji na kolegyni, to je jen chemická reakce, já s tím nemám nic společného Nevybral jsem si to a nechci to. Prostě moje tělo si myslí, že bysme spolu měli dobré děti. Feromony, žeby?

Potřebuji se soustředit na práci a ne řešit s prominutím vztahové kraviny. Takhle mě to akorát otravuje a unavuje. Naštěstí na konci července odchází na jinou pozici, tak bude klid

Ty jsi teď napsal ale hloupost  

Ty vztah chceš, ale nechceš si to připustit. Možná ze strachu z neúspěchu u té slečny.

Podle tebe je vzdělání základ pro všechno, což je blbost… kdo ti to nakukal?  .

Vyjádřujes se úplně nesmyslně.  

Hloupost? Zvláštní hodnocení od někoho, kdo tu je přímo místní prototyp člověka, co chce vztah, ale bojí se neúspěchu, takže si svou potřebu vztahu odmítá připustit, je programově singl a relizuje si vztahy alespoň teoretizováním (kraž pominu ty románky s vlastnám psychologem a kdo ví co ještě).

Osobně si nemyslím, že člověk, který má těžký problém se sebepřijetím, komplexy méněcennosti, pravděpodobně depresi, a za sebou nedořešené vztahové zklamání se má vrhat do vztahu. Partner by pro něj byl pravděpodobně jen nějaká náhražka, berlička nebo sebeklam - nebo další problém.

Srovnat se sám se sebou a teprve pak si hledat partnera - a nepodléhat nějakým pudům - je to nejrozumnější, co podle mě může Niclass dělat, pokud si někdy v budoucnosti bude chít vztahem život obohatit a ne zkomplikovat.

Ano vztah mi chybí. Ale kvůli tinnitu s hyperakuzi mám život, jako v pekle a mít někoho by znamenalo, trápit se semnou.   Bojím se kvůli zvuku z venku otevřít okno i při třiceti stupních, na tož vyjít ven.  Kvůli tomu jsem  skončila v psychiatrické léčebně, kde mi dávají léky, protože mám kvůli tinnitu  deprese  a sebevražedné myšlenky. Nevím, jestli se z toho někdy dostanu a mám obavy, že to jednou tak zhorší, že to nedám. Hodně lidí stim žije, ale já to prostě psychicky nezvládám.

Jenže on je úplně zdravý a může dělat, co chce. On má špatně nastavené priority.  

Věřím tomu, že kdyby byl na mém místě, tak by priority úplně změnil. Ale nepřála bych mu to.  

Místo toho, aby se sebou něco dělal, tak brečí nad tím, ze je jen Bc. Chtěla bych brečet jen nad tím .  

Klidně může jít studovat dal a mít k tomu přítelkyní, která by jeho radostí snim sdílela.  Ve 32 letech člověk není starý a jemu navíc hrozí nebezpečí, že ve 42 letech bude litovat toho, že k tomu, aby měl jeste vyšší vzdělání a k tomu manželku, nic neudělal.

Když jsem se ještě měla chuť k tématu vyjadřovat, měla jsem namysli vztah nejen k jiným, ale i vztahování se k sobě, ono ale jedno bez druhého nefunguje, spíš bych to nazvsla mít k sobè i jiným dobrý poměr. Jinak stoprocentní souhlas, píšu reakci na Daru.

Když se nad některými lidmi člověk zamysli, tak je to až neskutečné, být sám proto, že jsi Bc 

Můžeš si najít holku, která je třeba na tvé úrovni, aby tě to tak neštvalo, nebo prodavačku, u té budeš mít navrch.  

Jsem si stoprocentně jistý, že bych nechtěl mít nad partnerkou "navrch". Dost bych se styděl, programově si vybrat prodavačku, aby ke mně vzhlížela

Toho psychologa co ti poradila plamínek bys mohl zkusit hlavně proto, aby ti motýlci přiletěli na správné místo… když už přiletí,  protože ať chceš nebo ne, jednou to přijde a tomu se nevyhneš. Jsi po rozchodu jen necelý rok a to mi ještě připadá jako krátká doba na úplně zotavení 

Tak.  

Všem odpovídajícím doporučuji si i přečíst Tvé předchozí téma. Myslím si, že to, co vše jsi v něm napsal (včetně doplňujích informací) v mnohém vysvětluje Tvůj opravdu nešťastný postoj k tomu, co nyní "řešíš", ale dle mého názoru evidentně sám bez pomoci nevyřešíš. Pomoc je možná však pouze za předpokladu, pokud je k ní ten, který jí potřebuje, současně nakoněn, nikoliv zabejčen na něčem, u čehož neotřesitelně odmítá, že by mohlo býti i jinak  

Souhlas a díky za odkaz, skoro jsem zapomněl, že jsem psal i tohle. Snažím se na smutné věci moc nemyslet, ne že by to šlo.

Upřímně si začínám myslet, že mi lidé lžou. Teď nemyslím přímo Vás, ani ostatní přispevatele, prosím

neberte to tak. Zkrátka…

Do očí mi každý říká, jak stačí potkat tu pravou, jak určitě mladý muž jako já musí mít spoustu nápadnic, jak je všechno skvělé.

Když si ale otevřu skoro jakoukoliv diskuzi nebo článek na téma vztahy, tak se dozvídám úplně jiné věci. Milion požadavků, které musí partner splňovat. Návody, jak partnera otestovat, zda je "kvalitní". Že na začátku vztahu je třeba vymezit hranice, co si partner smí a nesmí dovolit (WTF? ). Že muži jsou ****** a ženy jsou ****, každý by chtěl hotového partnera, hlavně nikoho nic neučit, nic společně nebudovat… plus mnoho dalšího. Jak nemám mít nešťastný postoj?  

Ve finále mě ani odborník nechápe, byl jsem jednou u psycholožky a vůbec nepochopila, v čem mám problém, podle ní je seznamování děsná zábava a legrace

Jednou (??? ) u psychložky a nepochopila?

NilClassi a napadlo tě, že ono není až tak jednoduché pochopit, v čem je tvůj problém a že třeba na to nestačí jen jeden rozhovor? A e se taky mohlo stát, že ona tě pochopila, ale jen ti nechtěa přizvukovat a snažila se ti nabízet nějak východiska - které si ale nepochopil ty?

A že třeba i ty potřebuješ víc času než jeden rozhovor, abys vůbec byl ochoten toho druhého vnímat a pustil jeho slova, rady a doporučení přes tu svou bariéru: "rto nejde, to se mi nepodvede, to pro mě nemá smysl, to nechci, to je těžké, to je nemožné, to nevím, proč bych se s tím zabýval… . "?

Psycholožka ti možná nechtěla tvrdit, že pro ni je seznamování jen zábava, ale chtěla ti poradit, abys to třeba tak TY zkusil brát - protože:

a) protože by ti prospělo setkávat se s jinými lidmi a nebýt jen sám se sebou ve své ulitě

b) protože seznámení je nezávazné a nemusíš si lámat hlavu tím, co splňuješ a nesplňuješ

c) protože se pocvičíš v komunikaci

d) protože zjistíš, že se dá bavit a žít i jinými věcmi než jakými žiješ a bavíš se ty - čili noví lidé pro tebe mohou být inspirativní

e) protože cvičením se zbavíš nepříjemných pocitů, které v tobě seznamování vyvolává

Pro zajímavost, i mojí kamarádce psycholožka poradila, aby jako zábavu zkusila brát seznamování na seznamce. Aby to nebrala smrtelně vážně a nedělala si předem stres z možnosti neúspěchu. Zkusila to a ejhle - ono to zafungovalo. Dnes (22.07.2017) je díky tomu vdaná, má malého sviště a je šťastná.

Píšeš, že se snažíš nemyslet na smutné věci - ale mě spíš přijde, že se vůbec nesnažíš myslet na věci příjemné a pozitivní, nesnažíš se namísto vymýšlení, proč něco nejde, proč něco nefunguje a proč něco nedopadne, vymýšlet, jaké by to bylo, kdyby to šlo, kdyby to klaplo, kdyby to dopadlo. Nesnažíš se pracovat na nějaké pozitivné vizi svého života.  

… a teď očekávám X argumentů vysvětlujících, proč to nejde…

Proč by to nešlo? Já se seznamováním nemám zase takový problém. Celkem překvapivé, ještě dva tři roky zpátky jsem byl ještě daleko větší asociál. Svým způsobem jsem se dost posunul, nemám problém se bavit s lidmi a dokonce ani se ženami. Klidně dovedu uspořádat trénink nebo zábavu - navrhnu akci, zorganizuji jí, prostě seženu lidi a jdeme se bavit, hrát deskové hry nebo třeba sřílet na laser game. V tom to není.

Trochu problém může být přesně v tom, že je to nezávazné. O nic nejde, čili se nemá cenu nijak snažit, myšleno snažit se zaujmout, ukázat se v dobrém světla, zkrátka "umět se prodat". V takových situacích dokážu i trošku flirtovat, ale jen s těmi, které mě nepřitahují, skoro bych až napsal, že mě nezajímají.  

Inspiraci z jiný lidí čerpám, ale v tom smyslu, že si díky nim uvědomuji, co všechno ještě neumím. Příkladem můžou být zrovna tréninky, často potkám někoho, kdo je daleko schopnější, jasně, to mi imponuje, ale zároveň mě dešně štve, že já se jim nevyrovnám. Ve sportu si dělám, co mě baví, nijak se neženu za výsledky, a pak potkám slečnu, co dělá 15 let gymnastiku a vidím, jak neskutečně marný jsem. A že její úrovně nikdy nedosáhnu.

Jen s tím bodem e) nesouhlasím. Málokdy cvičím sám a naopak mi to špatné pocity vyvolávám. Už jsem se i párkrát z tréninku zvedl a šel pryč, nechci koukat na hřišti na slečny a vědět, že je nemůžu mít. Když to přeženu, přijde mi to jako poradit ženě, co touží po miminku ale nemá partnera, ať jde pracovat do jeslí nebo do školky. To mi nedává smysl, schválně mít svůj problém pořád na očích…

Seznamku jsem samozřejmě zkoušel, dal jsem si inzerát, chvilku jsem si psal se pár slečnami a pár rande jsem také absolvoval. Žádná katastrofa, většinou hezká hodinka nebo dvě, ale nic víc. Buď nezajímám já, nebo naopak ony mě. Už si pak nenapíšeme, sice to byl hezký čas, ale zase: Na rande se každý dělá lepším, snaží se zapůsobit, na prvním rande se vážnější témata neprobírají, to je celkem jasné, že to bude v pohodě. Ale nikdy to není natolik zajímavé, aby alespoň jeden z nás měl zájem se setkat znovu.

Takže na vzkazy na seznamce už neodpovídám. Jsou si hrozně podobné, neoriginální, nezajímavé. Často jen fotka a vzkaz: Zaujala jsem Tě? Je mi líto, ale samotnou fotkou opravdu nezaujme. Tenhodnotový žebříček, který aplikuji na sebe, totiž evidentně aplikuji i na ostatní. Dokonce i rozumím tomu, že to je nějaká naučená obranná reakce, která se snaží chránit moje ego. Jednuduše si najdu důvod, proč mě daná osoba nezajímá a tím si vytvořím obranu proti jejímu nezájmu. Když mě nezajímá, tak je mi jedno, že já nezajímám jí, dává to smysl?

A že nemyslím na hezké věci, i na to mám vysvětlení, alespoň co se týká vztahů. Z toho posledního si pamatuji jen to ošklivé a jsem přesvědčený, že v jiném vztahu by to nebylo jiné. Občas mi ulétnou myšlenky a myslím na to, jaké by to mohlo být. Jen to vystřízlivění je pak drsné a prosto si na to dávám pozor. Kdo nic nečeká, nemůže být zklamán, ne? Kromě toho jsou to představy romantické lásky, odpovídající pubertálnímu teleti, s realitou nemají mnoho společného. Slečně, která se zamiluje do Brada Pitta, také poradíte, ať vysřízliví a najde si obyčejného partnera. Určitě jí nebudete radit, ať v sebe věří, že všechno je možné a ať myslí, jaké krásné by to bylo, kdyby to vyšlo…

Vysvětlit si, že něco nejde a nemá smysl umíš na jedničku.

Vidíš, alespoň v něčem jsi opravdu třída.

To je ode mě sarkasmus, ale stojí - bohužel pro tebe - na pravdivých faktech.

Ego si nechráníš, ale programově devastuješ.

Kdo nic nečeká, nemůže být zklamán, ale ani nikdy nic nedostane. Protože tobě i kdyby spadla třeba ideální partnerka zázrakem z nebe, tak ji štítivě obejdeš a v duchu na ni napliveš. Rozdíl mezi tebou a těmi, co doufají a snaží se je ten, že ti jsou zklamáni a nešťastní jen někdy - zatímco ty jsi zklamaný a nešťastný nepřetržitě - tak tos na to chlape teda fakt vyzrál.

Podívej, je to jen tvůj život.

Nikdo tě nebude ani nutit, ani an kolenou prosit, abys ho měl lepší a příjemnější.

Buď chceš takhle žít až do smrti - nu, pak se někde zavři se zrcadlem a vykládej tam sám sobě, jaká jsi nula a že tvůj život nemá smysl a proto nic nemá smysl.

Nebo chceš žít nějak líp.

To se ale musíš trochu snažit!!!

Ne se stále snažit vykládat, jak je co na prd, že ty jsi na prd, mít partnerku je ti na prd, že mít děti je ti na prd, že psycholožka ti byla na prd.

Ale snažit se to dělat naopak. Přemýšlet o svých kladech, vnímat pozitivní stránky partnerkého života, vnímat pozitivní stránky rodičovství, snažit se vyhledat odbornou pomoc - nevzdat to ihned, počítat s tím, že to není jako dojít si pro kapky na rýmu, ale že to bude práce pravděpodobně na dlouho - a snažit se tu psycholožku (i když mám dojem, že pro tebe by byl lepší psycholog - muž) taky trochu vnímat a případně obdržená doporučení vyzkoušet.

Jenže začínám mít pocit, že právě v tom, že by ses měl snažit, je ten kámen úrazu, protože jsi prostě jen línej se sebou něco dělat.

Bahnit se v tom svém nihilismu je pro tebe pohodlnější.

Opakuji - je to tvůj život.

Tak si to tak měj.

Lidé nečtou, co píšu, a místo toho dosazují své vlastní myšlenky.

Na začátku jsem psal, že jsem líný, nic mě netěší, z ničeho nemám radost. Že nemám motivaci něco dělat.  

A je mi vpáleno do tváře, že jsem líný. No, ale já to vím. Jenže ono když se člověk pořád snaží, lidé mu mažou med kolem huby, jak je všechno sluníčkové a v pohodě a super, a pak se člověk podívá do zrcadla a vidí jen sračky, to je pak těžké. Samozřejmě, lidé jsou srabi a do očí vám nikdy pravdu neřeknou. Pak to bolí mnohem víc, když se tu pravdu doslechnete zprostředkovaně. Nejlepší bývá, když ti lidé, co sami nemají ani odvahu mi to říct do očí si stěžují, že nemám odvahu, to pobaví.

Vy asi máte představu, že sedím doma pláču nad nespravedlností světa. Jenže já už s tím bojuji přes deset let a jednoduše už nemůžu. Jak mám sakra myslet na pozitivní stránky, když jsem skoro žádné nezažil?  

Copak jsi opravdu myslíte, že mě tyhle věci napadly jen tak? To se těžce mýlíte, tohle mám naučené od ostatní. kolikrát vás někdo odmítnul, protože nejste dost zajištěná? Že jste nudná? Že nemáte sebevědomí? Že jste jen obyčejný zaměstananec? Že máte staré auto? Že jste nezkušená v posteli? Mě už se to všechno stalo, tak mi netvrďte, že to je můj výmysl.

Ale tak je to se vším. Založil jsem téma, ve kterém jsem se ptal, co je pro vás smyslem života. Zatím NIKDO nebyl schopný mi ani zkusit napsat ten jeho, pořád řeší jen věci okolo.  

Když tedy pominu, že mi radítě věci, na které jsem se neptal, tak co mám podle vás dělat? Mám se tvářit, jako že jsem happy a nic mě netrápí? Mám si dělat legraci z toho, že jsem v životě selhal?  

Ale souhlasím, tohle nemá cenu. Jdu si raději zalézt do své jeskyně, on ve finále ten můj nihilismuj je příjemňejší místo, než skutečný svět. A po víkendu už vím, že ani to už není na dlouho, takže v pohodě.

Mějte se hezky, já prostě končím.

Založil jsem téma, ve kterém jsem se ptal, co je pro vás smyslem života. Zatím NIKDO nebyl schopný mi ani zkusit napsat ten jeho, pořád řeší jen věci okolo.  

Dobře - tak můj smysl života je MÍT RÁDA. Své blízké, své přátele, svou práci, své koníčky. Neumím si představit, že bych byla schopná žít, kdybych neměla ráda.

Ale k čemu ti to je, co je MŮJ smysl života, když ty vztahy a-priori odmítáš (jako by to byly neštovice) , a odmítáš něco dělat pro to, abys je měl funkční - tzn. abys nějaké měl a aby ti dělaly radost.

Když tedy pominu, že mi radítě věci, na které jsem se neptal, tak co mám podle vás dělat?

Dojít si k psychiatrovi a psychologovi a DLOUHODOBĚ LÉČIT svůj psychický problém. Kterým je deprese a fatální problém se sebepřijetím. Medikaci a léčbu ukončit teprve až se s lékaři shodneš na tom, že jsi pokročil a že je už čas to ukončit.

Máte pravdu, omlouvám se za mou ranní reakci. Jen jsem si nemyslel, že můžu být ještě zoufalejší, tak mě víkend překvapil. Můžu. A mám tendence v takových stavech okolo sebe dost kopat.

Na začátku srpna jsem objednaný k psychiatričce, tak se ozvu po návštěvě, jestli je něco nového.

Ještě jednou se onlpouvám za podrážděné reakce a díky všem, co se zapojili do diskuze.

Hezký den.

Psychologa, psychiatrička ti moc nepomůže.

Pro me je smyslem zivota to, ze jsem, ze mam prima rodinu, pratele, ze mam rada lidi a svet kolem sebe. Raduju se z toho, ze vidim belaska nebo ze me pozdravil sousedovic pes, z toho, ze konecne zaclo prset, z toho, ze mi kuna nesezrala kabely i kdyz me auto navstivila. Proste jsem rada na svete a bavi me pozorovat deni kolem sebe. Snazim se neustale se vzdelavat, poznavat nove lidi, diskutovat a vymenovat si nazory. Casto cestuju a poznavam nove zeme. To me hodne naplnuje.
Ale narozdil od tebe mam asi to stesti, ze jsem velky optimista a idealista, i kdyz se prave diky tomu obcas pekne napalim.
Na jednu vec jsem ale casem prisla: kdyz se budu uzavirat sama do sebe, stane se ze me brucoun a na lidi kolem budu pusobit uplne opacne!!  
Ty zadne rady od nikoho nechces, dokonce mam i ten pocit, ze jsi na ty dobre minene rady pekne nastvany. V tom pripade si v te sve jeskyni budes muset vytvorit svuj vlastni svet. Zalezi jenom na tobe, koho do nej vpustis a koho vyzenes!

NillClassi -  zastávám názor, že toužit člověk určitě má. Z křesťanského hlediska máme být po duchovní stránce plný, proto je potřebné TOUŽIT. Toužit a prosit. >> (Proste a dostanete… Bible Lk11,9) .

Nevím zda jsi praktikující křesťan, ale zmínil jsi se taky o hříchu… Určitě bych Ti doporučila zajímat se víc o křesťanský směr,   aby jsi jeho praktikováním poznal Pravdu a byl svobodný. Na mně (podle toho co píšeš) působíš, že nejsi svobodný po duchovní stránce. Ale na lidskou psychiku má taky vliv i naše tělo, např. štítná žláza a tak podobně, jak  tu v diskuzi už bylo zmíněno.

Člověk je svobodný, radostný… a pokojný, když pozná Pravdu a když je pokorný. Pokora je úžasná záležitost, je to něco jako duchovní radostná elasticita   - je to vlastnost opravdových bojovníku.   Když budeš (v srdci) doopravdy pokorný >> (duchovně elastický a pravdivý) , tvůj život nabere správný, radostný a pokojný směr.

Jenom pro představu, jak vypadá duchovní elasticita =  tj. pokora, bych Ti v stručnosti chtěla scifi - zkresleně a názorně ukázat na ukázce z filmu Matrix, kde hlavní hrdina Keanu Reeves uhýbá vystřeleným kulkám *nepřítele*

Viz video:  

Pokora může někdy působit až bláznivě, ale je to nejúčinnější zbraň před duchovním nepřítelem - Satanem, protože mi lidi - křesťané v běžném životě nevedeme zápas proti tělu a krvi, nebo proti nějaké obyčejné lidské moci… , ale proti duchovním padlým mocnostem - zlým duchům v ovzduší, kteří mají svojí říši tmy v tomto světě.



Když je člověk hodně pokročilý v křesťanském životě, tak docela výrazně zakouší pokoj, radost… a  svobodu. Jak říká Španělský mystik Sv. Jan od Kříže: *… Duchovní duše tak nalézá svůj klid a odpočinek… nic ji neunavuje shůry a nic je neutlačuje zdola, protože je ve středu své pokory… *

Člověk tak vítězí nad duchovním nepřítelem Satanem. Protože praktikováním křesťanského života člověk dostává moc - jak říká Ježíš: Dal jsem vám moc šlapat na hady, štíry a (přemáhat) všechnu nepřítelovu sílu a vůbec nic vám nebude moci uškodit… (Lk10,19) což znamená, jít přes něco škodlivého, aniž to člověku ublíží. Protože  člověk je praktikováním křesťanského života spojený s Bohem a zlo ho tím pádem nemůže přemoct.   >> *Duše, která je sjednocená s Bohem, se ďábel bojí jako samého Boha* -  Sv. Jan od Kříže.

Příkladné scifi video vemu zase z filmu Matrix,

kde zlo = temné sily jsou po duchovní stránce  poražené a nemají nad člověkem moc.

Viz video :

NillClassi,   vzáblescích Tvých řádku jsem si všimla typické rysy opravdového bojovníka, proto hlavu vzhůru. Pamatuj, že muž se nenarodí jako bojovník, ale se bojovníkem STÁVÁ…

Zmen myslenie. Mysli pozitivne. Zmen nieco v svojom zivote. Nezi tak ako musis, alebo by si mal zit… lebo to tak od teba vyzaduju iny. Urob to, co si myslis, ze je spravne i keby sa to inym tak nezdalo. A budes stastny. Vsetko sa da, v kazdom veku.