Téma: Zhoršující se deprese a myšlenky na sebevraždu

Myslím si, že nejhorší je, že jste sám. Jiní ve Vašem věku mají známost nebo dokonce rodinu a smysl pro co žít. Máte svou práci a to je dobře, pokud podnikáte, přijdete do styku a do řeči s lidmi, rozptýlíte se. Nyní je jaro, nemusíte být stále doma, vyražte někam na výlet a snažte se bavit s mladými lidmi. Třeba najdete dívku, zamilujete se a hned bude ten svět veselejší a myšlenky, co Vás trápí hodíte za hlavu.  

Nevim, kdo do toho mýho příspěvku přidal ty roky, ale absolutně to nesouhlasí. Kdyby si to ten člověk celý přečet, tak by musel zjistit, že mu to nesedí. Kdybych se chtěl v roce 2013 zabít, tak se asi těžko stihnu léčit z depresí, pak několik let někde pracovat a ještě nějakou dobu podnikat.

Pavla: Díky za odpověď, ale člověk v depresích se těžko půjde někam bavit nebo balit holky.

pf, mladý člověk musí mezi lidi, musí přijít na jiné myšlenky. Ono není dobré ani pro staršího člověka, aby byl dlouhodobě izolovaný od odstatních. Zkuste si pro začátek na webových stránkách psát s lidmi, třeba tady se pokuste zapojit do různých témat, jistě se vyznáte v některých věcech a můžete to s druhým rozebrat a tak druhému pomoci a budete mít i dobrý pocit, že jste přispěl se svojí kapkou do mlýna. Pavla

Ahoj, pokud budeš chtít, můžeš mi napsat na mail yellow.umbrella@seznam.cz. Můžeme si psát, nebo si promluvit, jak budeš chtít. Vím, o čem mluvíš, taky jsem zažila něco podobného, ale rozhodně nechci tvrdit, že vím, jak ti je, protože to je u každého jiné. Pokud ne, chápu to. Taky bych asi neodpověděla. Ale to je na tobě.

Každopádně přeju, aby se pro tebe svět znovu změnil k lepšímu a pokud možno na pořád.

Měj se, Žet

Ahoj, tak něco podobného mám i já. Také se "léčím" s depresí, ale někdy mám pocit, že jsem jak na houpačce. Ted jsem v období kdy přemýšlím o sebevraždě, kdy nevidím na konci to světýlko. Mám 43 let, jsem vdaná a cítim se neskutečně unavená. Unavená z toho, že se musí každý pátek gruntovat, že mi pořád někdo organizuje můj čas. I když nějaké to světýlko tady bude, dívám se po podnájmech, že bych žila sama, ale opět je tady ale. Mám právo odejít? Zvládnu to? Mám pocit, že jsme jen na obtíž a na co sáhnu, že pokazím.

Doporučuji shlédnout film Hodiny, může Vám pomoci s rozhodnutím

jarsen, jste přetažená, potřebujete odpočinek. Netřeba odcházet od rodiny, byla byste sama, úplně sama, kdo by Vám podal čaj při nemoci, kdo by zavolal doktora? Ne, není dobré být člověku samotnému. Pokud to jde zapojte do úklidu děti, manžela, ať nejste na všechno sama. Pavla

Jarsen to je mi líto, co prožíváte, bohužel to stejné co cítíte Vy, tak cítím i někdy já sama, tak Vás chápu jak se asi musíte cítit

Čau, vím o čem píšeš… Jsou to stavy k zešílení nebo k dokonání. Věkem bych mohla být tvoje máma - nepomáhá nic. Ke "cvokaři" - uvozovky proto, že si ho strašně vážím - jsem u něj od svých 35 let, takže budeme mít, budu-li tady, za dva roky 20ti leté výročí. sakra. To ale neznamená, že to chci už zabalit už 20 let, to byla naopak velká snaha se tomu ubránit, dcera byla tenkrát malá, dala jsem si metu - vychovat ji tak, aby byla naprosto soběstačná. Povedlo se. Vystudovala, výborné zaměstnání, vdala se, má fajn muže, teď mají holčičku - čili mám vnučku. Takže moje mise byla splněna, což je dobře. A mě je stále hrozně, ale už se nemusím překonávat a burcovat. Právě těch 20 let léčených depresí s těmahle hrůzama v hlavě mě - říkám si  - opravňuje to zhodnotit. Zoloft jsem brala, pak přestal fungovat, nyní Asentra a Triticco… přesto, jak jsem v úvodu napsala - někdy k zešílení nebo k dokonání. Minulý pátek - hrůza, hrůza - večer strávený tím, jak to udělat, aby se nepřišlo na to, že to nebyla náhoda. Mí rodiče ještě žijí. JAk jsem napsala, mám dceru a vnučku, fajn zeťáka - ten je  věkem s tebou - mají mě rádi a ani to nepomáhá. Vidím je tak 1-2x do měsíce, těší se sem - ke mně na návštěvu a ani tohle uvědomění si toho mi nepomáhá. Ten minulý pátek - prostě jsem si začala psát sama pro sebe (do mailu, aby to nikdo nenašel) - praktické poznámky, co všechno musím zařídit, abych je "potom" nezatěžovala ještě víc. Byla to neuvěřitelná úleva, neuvěřitelná, najednou pokoj v duši …zařízení praktických  záležitostí vychází tak na 2-3 měsíce, no to je dobrý, je to teď přes den snesitelnější a dokonce dobře spím a jako bonus se čistí byt  Začala jsem postupně v rámci sespsaných úkolů k zařízení "uklízet" byt, třídím a vyhazuji - několik pytlů dostala charita, utřídila jsem fotky, nechala jsem jen ty, které mají smysl a význam pro dceru… Nevím, jak dlouho to potrvá, ale každopádně je tohle třídění a vyklízení s pocitem možnosti určení si ukončení děsů snesitelnější než to, co se odehrávalo v hlavě před pár dny. Peru si do uší sluchátka s muzikou, abych to přehlušila, ale nejde to přehlušit… tak jsem si začala psát úkoly.  

Takové stavy bohužel taky znám, ještě z doby kdy jsem chodila do práce, chodila na směny, nadřízená hrůza, vozila se po mě úplně šíleně, vždy jsme měli obavy z toho s jakou náladou přijde do práce, někdy jsme dostali nadané hned co vyšla z výtahu, po noční jsem nespala, po denní jsem nespala, brala jsem prášky na spaní a na uklidnění, od té doby co jsem z práce pryč, tak spím jako mimino.

Tak pokud spíš jako mimino, pak ještě není tak nejhůř.

No možná ta moje reakce a můj příspěvek nejde dohromady

Až tak jsem to nemyslela. Spíš jako že tahle  situace byla daleko víc frustrující, než to, co prožíváš teď.

Další úkol mi to trochu prodlužuje… musím zhubnout, aby to ti odnašeči  neměli tak těžký… Taky nevím, jestli doma  ? - v tom baráku by pak asi nikdo nechtěl bydlet - nebo někde jinde, v autě  na zastrčený cestě u lesa??  Sakra. Dneska jsem auto vyluxovala a o víkendu ubyla další kytka v květináči - darovala jsem jí- další malinká úleva….

Zdravím Vás, normálně bych na tento typ příspěvku nereagovala, ale nedá mi to. Moje máma spachala sebevraždu, byla nemocná a nevěděla jak si pomoct. Dobře beru to, byla nemocná. Ale mě, jako její dceři vůbec neulehčila, ba naopak. Celý můj život tady zůstane to prázdné místo, nikdy ikomu neřeku mami, nikdy moje děti nebudou mít babičku, já svoji útěchu. Moje babička, máma mé mami, taky ještě žije a celý život tím trpěla, musela dovychovat mě a já jsem jí za to  moc vděčná, neumím a ai nechci si život bez ní představit, bude to hrozné, protožš ta velká bolest nás moc spojila a co mi zůstae potom? Víte, je to nefér, nefér vůči všem kteří tu po vás zůstanou a kterým, díky Vašemu odchodu převrátíte život naruby a zůstane prázdno a velký smutek. Jestli mate svou rodinu rada, přiznejte jim, co dělate, jak se citíte a nechte se nekam zavřít, kde Vám pomůžou a když ne, tak co, skočíte potom, to už je snad jedno jestli teˇ€d anebo za par měsíců. ASpon dáte svým blízkým šanci se svámi rozloučit a nebude to tak strašný šok. Berte i v potaz to, že Vaše dcera Vás může následovat, nemusí tu situaci ustát a co pak? Vaše vnučka bude sirotek? nedomýšlíte, píšete o kytičkách, bože ženo, tohle není sranda, jde o budoucost Vaší rodiny, budte silná.

Sáro, děkuji za vaše řádky. To, co píšete si uvědumuju. Proto se také stále ještě s hrůzama v hlavě utkávám. Když mi bylo 34, to deprese udeřily na plno, byla jsem 3 měsíce v nemocnici, psychoterapie atd. Vrátila jsem se domů s chutí do života. Byla tam jedna žena, tehdy jí bylo 45. Byla tam, protože její dcera ve svých asi 23 letech spáchala sebevraždu a nechala tu malou holčičku. Ta moje spolupacientka se z toho nedostala nikdy, to ani nejde. Ano, její dcera tím skutečně zničila celou rodinu. Tohle všechno vím a proto se s tím každý den potýkám. Ale to, co každý den prožívám - to snad nejde ani popsat, co se v tý hlavě děje. No a nemoc, to je moje spolubydlící - udeřila v mých 45 letech a do roka ze mě udělala invalidu. Žere mi to klouby, blbě chodím, někdy chodit nelze. Mám vyměněná obě kolena, od poslední operace ještě neuběhl ani rok. Dřív jsem ráda pletla, chodila na dlouhé procházky, i jsem hrála na piáno - ale na pravý ruce už mi zbyly funkční jen 3 prsty, tak to se už jaksi nedá. Zahrádka- nesednu si na bobek, lze se jen ohnout, na chvíli. O bolestech psát nebudu, ty k tomu neoddělitelně patří. Takže s tímhle se tu peru  každý den a když se teď vyjádřím optimisticky - tak napíšu : NEMÁ TO KONCE… Každopádně, četla jsem si váš příspěvek několikrát, nezůstal v hlavě bez odezvy, mám to tam "uložené",  děkuju vám.  

Zdravím Vás, je mi líto co prožíváte, život není někdy fér a je to otřepaná fráze, ale to zdraví je nejdůležitější. Nebudu se Vás ptát, zda jste zkoušela vše možné vyšetření a léčb, věřím že ano.

. Známý má mladou ženu, s diagnozou rakoviny mizních uzlin, všichni nad ní zlomili hůl, jen oni dva se nedali a bojovali, ted maji dve deti a jsou radi ze se maji. Máte také někoho blízkého kromě dcery pro ten boj? muže? opravdu blízkou kamarádku? Mám nemocného muže, není to ani zdaleka tak dlouho jako u Vás, ale už také nějaký čas a mohu Vám říct, že psychika nás obou dostává zabrat, kolikrát jsem si říkala, že už snad ani nebude líp, ale máme se spolu, jako my dva a vždy ten jeden toho druhého postrčí, když už je opravdu špatně.

Má mama skočila pod kamion, rozbil ji hlavu, museli ji uřezat nohu, nakonec tedy umřela na otavu krve, ale kdyby ta otrava ji nedorazila, ja bych ji brala i bez nohy a s pokřiveným obličejem. Vím že pro ni by to bylo jistě těžké, ale co já bych dala za mámu, jakoukoliv. Jste silná žena, z Vašeho psaní jde cítit, že to není nějaký rozmar a že se snažíte co to jde, budu na Vás moc myslet, a budu Vám přát jen to nejlepší, at už to bude cokoliv. Jen jediné, dejte svojí rodině šanci se s Vámi rozloučit, pokud se tedy už tak rozhodnete,   pochopí vše snáz a třeba jim  aspon trochu zmírníte ten smutek a to prázdno, co tam zbyde. Držte se, hodně sil

Dobrý den, Sáro, i mně je líto, s čím vším jste se musela potkat. Měla bych si z Vás brát příklad. Doufám a přeji Vašemu muži brzké uzdravení a Vám hodně síly. Ptáte se, zda někoho na ten boj mám. Ano, mám rodiče a bratra, s nimi to ale není na rozebírání pocitů, u nás se řešily vždy spíše praktické věci, citově to bylo mimo.  Mám výborné kamarádky. Je nás 5, co spolu držíme už od mládí, to jsou vynikající baby a jsem ráda, že se máme. Scházíme se, voláme si, to je ok. Ale doma - ta samota - to je šílený. Jsam 8. rok sama, myslím bez lásky muže. Tak strašně mi to chybí, slyšet doma aspoň něčí zakašlání, slyšet cvaknout dveře atd atd. Zvládám vařit, ale není komu. Pro mě samotnou mě to nebaví. Nebaví mě dělat si radost sama sobě, mám potřebu sdílení. Sdílení zážitků, sdílení smíchu i sdílení těch horších chvilek. Vloni jsem se zamilovala jako blázen. bylo to po x letech pár týdnů plných naděje a radosti a těšení. Nedopadlo to dobře, myslím, že to je to, co mě definitivně zlomilo. Z toho jsem se dosud nevzpamatovala, ale obtěžovat s tím kamarádky nelze pořád, z tohodle se musím dostat sama. Jenže mi to nejde, pořád se babrám ve vzpomínkách, připomínám se jeho úsměv, jeho pohlazení nebo letmou pusu. Jo a 3x obejmutí. Nic víc nebylo. Pak už jen zklamání. Nojo, nedivím se mu. Do práce nemůžu, tak jsem tu pořád sama. Před pár lety jsem si našla práci přes internet, tak jsem byla ráda, bylo to k důchodu dobré. Následovala odebrání důchodu s tím, že když si můžu vydělávat, nepotřebuju důchod. O tu práci jsem přišla v ten samý okamžik, protože byla podmíněná důchodem - ta firma na mě dostávala nějaké slevy, že zaměstnávala invalidu. Tak zpátky  - žádat o důchod -  ten teď zase mám. Tak asi tak. Sáro, moc Vám děkuji za vše, co jste mi napsala. Velmi si toho vážím, myslím na to, myslím na Vás a přeji vše dobré. Já se s ohledem na vše, co jste napsala budu snažit dál bojovat. Děkuji Vám.  

Dobré ránko, zdravím Vás, tak dnes u nás sněží, to je dobré probuzení). A jak Vám? je líp? Pře, ýšlela jsem, nechtěla byste se přetěhovat blíž rodině? dceři? ona ta samota je opravdu nejhorší, to ticho doma jsem znala také hodně dlouho, žiji od 15 let sama, až ted, když mám rodinu, děti, mohu říct, že je mi nesrovnatelně líp. A jezdíte ven na procházky? A co takhle třeba zkusit nějaký spolek? Já mám babi v domově důchodců a tam chodí tolik dobrovolníků, at už jen splknout anebo dát si kafi s babičkama a ony povídají a povídají, nechtěla byste zkusit? TAm nejsou jen staří a nemohoucí, ale i lidé ktérým karty zamýchaly tak život, že už prostě nechtějí být sami. Akorát babi sousedka, je tam jen kvůli svému hodně nemocnému muži, aby nebyl sám a ta každý den jde ven, nákupy, kafíčko, tak ráda vždy vidí i jiné tváře.

Pěkný den, ikdyž propršený a u nás prosněžený přeji )

Dobrý den, Sáro, u nás dnes ani sníh ani déšť  Včera mi bylo zle, to přiznávám, ale ne s těmi nejčernějšími myšlenkami, spíš taková rezignace. Ano, jezdím ven, chodím na procházky - právě jsem se vrátila - ehm - ze hřbitova, to nezní optimisticky, že, ale můj děda měl včera výročí, tak jsem tam byla zapálit svíčku  a položit ruce na desku, to dělám místo křížků - nejsem věřící. Jsem tak chvilinku s nimi spojená. Přestěhovat se blíž k dceři - o tom vůbec neuvažuju. Bydlím v domě, dcera to tu má ráda - je to vlastně její původní domov. Uvažovala jsem jednou, že bych to tu prodala  a ona řekla, že ten dům má ráda a že si kdyžtak vezme hypotéku, abych si já mohla pořídit, co bych chtěla…No tak o tom neuvažuju ani trochu. Nějak to tu dobojuju. Mějte se krásně, zdravím Vás.  

Zdravim Vás, chodite sem ještě?

EmBee a Sara1, za život si člověk projde ledasčím, ale čím jsem starší, tím víc přemýšlím o životě a začala jsem si číst Bibli, přesto, že nejsem v žádném náboženství a to mně uklidňuje. Možná, že každému pomáhá něco jiného, tak se na mně nezlobte, že vám zde dám odkaz na zajímavý článek: 

http://www.gotquestions.org/Cesky/smysl-zivota.html

V naší humanistické společnosti se lidé honí za různými cíli, a myslí si, že ty jim dají smysl života. Některé takové cíle jsou: úspěch v obchodě, bohatství, dobré vztahy, sex, zábava, dobročinnost, atd. Lidé sami přiznávají, že když dosáhli svých cílů – bohatství, rozkoš -- pořád pociťovali vnitřní prázdnotu, pocit prázdna, který není možno ničím zaplnit.

Autor biblické knihy "Kazatel" vyjadřuje své pocity takto: ”Marnost nad marnost, všechno je marnost! ”

Proč existuje taková prázdnota? Protože Bůh nás stvořil pro něco víc než jenom pro zkušenost “tady a teď”. Šalamoun říká, že Bůh „vložil věčnost do srdce člověka”. V našich srdcích jsme si vědomi toho, že musí být ještě něco víc než „tady a teď”.

Pavlo, sice Vám děkuji za snahu, ale nezlobte se na mě a věřte mi, že Vaše pochopení a mírumilovné a dobře míněné rady na cokoliv, stejně jakož i  Vaše připravenost být  s pomocí boží nebo kýho čerta nápomocná bližnímu svému mě akorát tak dokáže nasrat. Sorry baby, resp. babo.  Přeberte si to, s láskou všech svatých. Já k tomu jen dodávám - todle všechno mi byl čert dlužen.

EmBee, tak ale to od Tebe vůči Pavle vůbec není hezké. Zejména, když Pavla sama Vám dvěma (Tobě a Saře1) napsala pouze to, co pomáhá jí (jako příklad = nikoliv vnucování toho jediného správného) a ještě navíc předem sama psala: "Možná, že každému pomáhá něco jiného, tak se na mně nezlobte, že vám zde dám odkaz na zajímavý článek…"

Vlastně se Vám oběma Pavla s láskou jí vlastní  snažila "jen" poradit a pomoci…Njn. , za dobrotu, na žebrotu - jak se říká.

Danny, máte pravdu, to uznávám, ale nejsem věřící, což, jsem zmínila výše, takže mi pánbíčkářské odkazy lezou akorát tak na nervy.  

Jen na vysvětlenou, tady jsme zvyklí si všichni tykat. Pokud by jsi si to nepřála, stačí říci.

Já také nejsem věřící v tom smyslu, že bych vyloženě vyznávala nějakou víru. Pavla jasně píše, že také není v žádném náboženství. To ale neznamená, že automaticky všechna biblická moudra a výroky jsou špatné, že i z nich se nedá čerpat, naopak… A hlavně, jak už jsem psala výše, Pavla Ti je nevnucovala jako jediné správné. Prostě, myslela to dobře.  

Učení z nebe nepadají, ale hlupce jako by shazovali, fakt

Barčo, máte snad něco k tématu zhoršujících se depresí??? Pochybuji. Ventilujte prosím svá moudra v tématech, ke kterým máte co říci. Tohle téma to s největší pravděpodobností  nebude.  

EmBee, nevím, kde se to ve Vás bere, možná tak utíkáte svému problému, své depresi, ale to nikomu nepomůže. Víte, že jste mně nepochopila, mně nevadí, za to se nezlobím, každý jsme jiný, ale opravdu není hezké, dělat ze sebe spravedlivou a ostatní odsuzovat. Nějaký pátek už sem chodím a děvčata znám a jsem za ně vděčna. Nemyslete si, že máte v životě problémy jen Vy, to opravdu ne, všichni se potýkáme s něčím. Ale vážím si zdejších děvčat, že když je člověku hodně těžko, dokáží podržet člověka, povzbudit člověka a dát mu pocit, že není sám, že jsou zde lidé, kteří se neotočí zády a ze svého času, z dobré vůle, dokáží vyslechnout a dát naději dýchat a žít. Zkuste se zamyslet nad Vaším vyjadřováním, zkuste být milejší, trpělivější, laskavější, taktní.  Přečtěte si všechno po sobě tak, jako by to bylo řečeno Vám, a pak snad vycíte ze svých slov to nepěkné. Myslím to dobře pro Vás. Mějte se, Pavla

EmBee, chodím po tomto světě stejnou dobu, ani mně se problémy nevyhýbaly … ale abych musela kolem sebe neustále plivat, to by mě teda nenapadlo. Pamatuj  -  kdo seje vítr, sklízí bouři.

For Sara1: je možné napsat Vám soukromě?  

Děkuji všem 3  děvčatům za jejich rady a starostlivá slova a slibuji, že tu ten váš sluníčkovský pravdoláskařský píseček neznečistím už ani jedním písmenkem. Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí, čestný pionýrský, přísámpánubohu - vyberte si každá podle svého. Přemýšlím, jestli náhodou nejste z Timurovy party… no nic… howgh 

Rivotril je na deprese? Brala jsem ho v dětství, ale myslela jsem, že byl na epilepsii, protože tu jsem měla. Vzpomínám si, jak hrozně mi bylo. Absolutní temnota. Rodiče se rozváděli, ale to bylio oproti tý temnotě čajíček, nezpomínám si, že bych z toho měla extra trauma, i když smutno mi z toho samozřejmě bylo, ale měla jsem tehdy v životě horší věci.

Už v dětstí jsem myslela na svou smrt, tehdy ještě ne jako na sebevraždu. Máma je katolička, takže sebevraždu jsem viděla jako hřích. Docela ti rozumím. Taky mě někdy uklidňuje ta představa, že všechno skončí, že to jde skončit. Jen mi vadí, že po svojí smrti už nebudu vnímat úlevu, ale prostě jen nebudu. Anebo horší varianta - budu, ale budu se smažit v pekle.

Ona ta touha po smrti je asi - v některých případech - touha naprosto odejít ze svého života. Takový to vzít úspory a odjet do Austrálie pod cizím jménem, nikomu nic neříct, s nikým známým se nestýkat. Prostě nechat všechno za sebou.

Také jsem byla vždycky tak nějak. smutná. A pořád se ty deprese vrací. Vždy se na chvilku najde něco, co mi odvede pozornost od sebevraždy, ale stejně je to za nějakou dobu zpátky a jakoby to nabíralo na síle. Nejradši bych byla, kdyby se mi povedlo přestat být srab a fakt do toho jít. Už mě nebaví ten kolotoč. apatie deprese bolest, apatie deprese bolest, apatie deprese bolest. Jediné plus co mi apatie nabízí je to, že tak alespoň dokážu předstírat, že jsem,, normální'', že mám,, normální'' myšlenky, že jsem v pohodě. Je mi líp, když je mi všechno buřt. Sice jsem víc podobná zombie než člověku, ale je to lepší než ta neustálá bolest. Třeba vám opět do života přijde nějaká zajímavá nabídka, nebo se je pokoušejte vyhledávat. Držím vám palce, aby vás život opět začal bavit… Jistě, že teď nevidíte nic, co by vás mohlo nakopnout. To proto, že nejsme jasnovidci a nevidíme do budoucnosti. Nemůžeme na stopto říct jestli něco takového přijde nebo ne, nezbývá nám než věřit a potlačovat ty sebevražedný myšlenky dál. Dokud se to nezmění nebo dokud to nebouchne a nepřejdeme k činům… 

ahoj broken, deprese je zakerna nemoc. clovek s ni bojuje a nevyhrava. predloni jsem po nekolikaletem boji s prekazkami podlehla depresi, stahla se do ustrani a lizala si rany, snazila jsem se neztratit kontakt se svetem, ale nechtela jsem videt zive lidi, tak jsem hrala online hru. na chvili me to vtahlo, ocenovala jsem bezprostredni povidani se spoluhraci, nikdo nikoho neznal osobne a to mi vyhovovalo, nikdo po nikom nic nechtel, tedy krome vitezstvi naseho tymu . moc to nepomohlo, na vanoce jsem chtela nebyt, promyslela jsem ruzne zpusoby sebevrazdy, jen zodpovednost, kterou jsem v te dobe mela, me od toho konecneho reseni zrazovala. to snazeni o dobrou naladu (aby se rodina nedesila) me priserne vycerpavalo. bylo to klasicke vyhoreni, uplne, absolutni. jen jsem sedela, neschopna se obleknout, nalicit, myslet na cokoli, planovat, pracovat, bavit se, radovat - nic neslo, na nic nebyla energie. venku slunce a ja doma za zatazenymi roletami. nevidela jsem zadnou cestu, jak z toho.

tak jsem pozadala o pomoc (nebylo to snadne, to mi ver). rekla jsem, jak se citim, uz jsem se s tim neskryvala, rekla jsem, jak je mi hrozne a ze neumim najit cestu ven. rekla jsem, co potrebuju. pozadala jsem, aby se mnou zachazeli jemne, aby na me nekladli starosti, ale aby se se mnou presto bavili. aby mi vypraveli o svych uspesich i trablech, nic jsem nesoudila, jen jsem se nechala pomalinku vtahovat do zivota. pozadala jsem, aby se mnou sli ven, aby me pozvali na prochazku a nebyli otraveni, kdyz se mi nebude chtit, aby to presto vydrzeli a vytahli me ven. alespon na chvilku. rekla jsem, ze nejsem lina, ze jsem vyhorela (burnout). ze potrebuju okolo sebe citit optimismus, potrebuju vedet, ze me maji radi, i kdyz nemakam na stopadesat procent, ze mi promijeji moji nenalozenost, protoze vedi, ze to nedelam schvalne. navrhli mi zajit k psychologovi, meli od pratel nejake doporuceni, sli se mnou a pak si se mnou o tom povidali.  ten pocit, ze na cloveku nekomu natolik zalezi, ze odlozi svou vlastni praci i zabavu, jen aby mu pomohl, je vazne fajn.

a tak se po dvou letech trapeni muj stav zacal zlepsovat. ne o moc, porad je to tezke, ale verim, ze to zvladnu. bez prasku, bez alkoholu, jen sem tam nejaka cigareta, priznavam. ted uz jdu obcas mezi lidi. jeste me chytaji spatne myslenky, doufam, ze to zvladnu.  

snad ti muj pribeh pomuze prekonat tvoje vlastni obtize. chci ti jeste rict jedno: neni hanba jit k lekari a rict mu, co ti je. ma leky, ktere alespon zpocatku muzou pomoct zvladnout ten nejhorsi stav. tu uzkost, pocit, ze jsem k nicemu, ze nejlepsi by bylo jen spat a uz se neprobudit. tak se drz a dej to.

Nvm, ale já z hecu sebevraždu plánuji neustále. Ne že bych byl nějak v depresi, ale prostě mě to láká jako životní program.

Pokud už nemáš rodinu, nb tak… tak bych ti v tom nebránil. Není to špatné rozhodnutí. Vždy je ale rozumné plánovat, jak ze sebevraždy vytřískat prachy, a že těch cest je.

Ahoj,

tak tady sedím o půl třetí ráno na podlaze, s alkoholem v ruce, no, ono ty 3% není zase taková divočina, ale vzhledem k mojí váze to celkem stačí a pořád přemýšlím, jestli to udělat dneska nebo zejtra.

Znáte ten pocit,, no on to vlastně není pocit, že jste úplně sami. A nemáte vůbec, ale vůbec nikoho? ! Tak to je přesně můj případ! Dneska jsem vzala do ruky telefon, protože jsem se chtěla podělit a jeden zážitek, kdy jsem před týdnem navrhla třem novým spolužákům, abysme si šli po přednášce sednout na skleničku a oni se ani jeden dneska neukázal, protože měli strach mi říct, že se mnou nechtějí jít. A když jsem to chtěla někomu zavolat, tak jsem zjistila, že nikoho ve svém životě nemám!!! Když jsem začala o sebevraždě teď uvažovat, tak si říkám, že pokud to udělám u sebe doma, tak asi bude trvat pěkně dlouho než mě někdo najde, protože mě nikdo nepostrádá, nikdo se nebojí, proč sem se neozvala a tím pádem tady spíš zabírám místo. Je hrozný, když zjistíte, že nejste nic a nikdo se o vás nezajímá. Asi zítra sednu do auta a pojedu na nějaký most nebo k hoře, udělám si malý výlet. napíše nějaký blbosti rodině, uklidím, dodělám co je potřeba a uzavřu to. Tak jsem to chtěla napsat aspoň sem, protože nemám, komu bych to řekla. Děkuju. Mějte se hezky, Sbohem

Možná nepřišli, protože zrovna sklenička není jejich gusto a taky ve tři ráno raději spí.

Jestli chceš psát rodině a máš auto, tak za nimi raději zajeď třeba na kafe a svět bude hned růžovější. Co když právě oni mají pocit, že o ně nestojíš? A co když právě potřebují nějakou pomoc a nemají se na koho obrátit? Studuješ a začíná léto … co si najít brigádu třeba někde na pláži? Co dát o sobě světu vědět?

Na podlaze se skleničkou v ruce zůstaneš neviditelná ještě víc, než s krabičákem v ruce pod mostem.

Vy nemáte rodiče, sourozence? Máte sama někoho ráda? Přemýšlejte, ale bez flašky u "huby".