Téma: Předávkování léky - jak dloho se umírá?

Ahoj. Záleží na druhu léku. Z některého Ti bude jen blbě, pozvracíš se a fičíš dál, což ostatně i doporučuji.

Oxycodon,   krabici Hypnogenu nějaký Codein a nějaké jiné opiáty i jiné Lexaurin, Targin.   Zabyje mě to?   Mám asi 130kg 

pošli mě něco ja zežral asi 200 rohaču a museli mě nabíjet te´d nemma nic diky Babiš jen dluhy zavřely hospody a prace vyhozen 

žijete?

Tím, že sem píšeš, v hloubi duše o reakci a jiný řešní stojíš. Info o tom, jak dlouho by to trvalo, přeci není pro skutečnýho sebevraha podstatný. Voláš o pomoc - a to je dobře. Btw prášky jsou stejně nejistý, hodný leda citových vyděračů, kteří se nechajj včas načapat. Nic trapnějšího být nemůže. A bylo by ti leda šoufl.

Jen by bylo fajn obrátit se na někoho zkušenějšího. Zkus brnknout na Modrou linku, jsou skvělí. Můžeš tam i zajít či napsat. Nechaj tě vypovídat…

Můžeš se vypsat pro začátek i zde. Jak dlouho nad tím dumáš? Nemáš žádnej sen, kterej by sis chtěla splnit? Není nic, co by ti dělalo radost?

Ještě dodávám, že začíná podzim, to je pro melancholiky zpravidla katastrofa, blížící se Vánoce tomu nasazují korunu. Pokud to máš silnější na podzim, stojí za to to přečkat… na jaře je přeci zas líp. Ale nevím, zda to tak skutečně míváš???

Ahoj Rypoušice, svatá pravda, máš můj hlas.

U každé sebevraždy je to jiné - i podle duše člověka - (každý je originál). Můj bývalý spolužák asi tak v Tvém věku vyskočil z okna - z 8 patra a přežil. Dnes (07.10.2016) toho nesmírně lituje a říkal mi, že už by to nikdy neudělal a to že nezemřel, bere jako dar od Boha - jako druhou šanci.

Proč chceš zemřít? Nezvládáš snášet samu sebe - svoje těžkosti?

NikiV - doporučuji Ti trénovat se v askezi - to je v ODŘÍKÁNÍ.

Staneš se tak vnitřně silná, radostná a pokojná. Je smutné jak mnozí mladí lidé jsou po vnitřní stránce dost slabí… když pak  v životě narazí na těžkosti, tak jedinou možnost vidí už jenom v sebevraždě.

Je důležité v životě i vnitřně posilovat = praktikovat askezi. Pouvažuj nad tim.

Pro nevhodnost (vulgarita, napadání apod.) byl příspěvek smazán správcem webu.  

Take o tom přemýšlím.

 Chápu vás.

Zalezi na tom, co si vemes… kazdopadne ti z toho nasledne bude akorat blbe. Jiste prezijes, budes v nemocnici, na hadickach, bude te vsecko bolet, nejspis budes mit dozivotni nasledky, jakozto poskozene ledviny, jatra, pripadne mozek…

Záleží na tom, jaké léky. Některé neudělají níc ani ve velmi vysokých dávkách, některé mohou způsobit doživotní poškození zdraví, z běžně prodejných léků se velmi obtížně hledají nějaké, které ti zajistí rychlou a bezbolestnou smrt.

Bohužel ne vše vždy probíhá jako ve filmu. Vím o pár lidech, kterým se nepovedla sebevražda, která na první pohled byla "jistá". Třeba střelnou zbraní - jeden si ustřelil půlku obličeje brokovnicí, další se chtěl střelit do spánku pistolí a provedl to tak nešťastně, že střela prošla lebkou z jednoho spánku ke druhému a "vzala" s sebou oba oční nervy - prostě si "ustřelil" oči od zbytku mozku. Přežil, ale oslepl.  

Ahoj Niki, Rypoušice má svatou pravdu. Voláš o pomoc a to je super. Co je pravým důvodem, pro to, jakou blbost chceš udělat? Je Ti 15 let, houby věk a krásný život před sebou. Jak si ho jednou zařídíš, je na Tobě. Ale tohle by bylo to nejhorší, co bys mohla udělat. Jestli nemáš žádnou kámošku, nebo kamaráda, tak mi napiš klidně na sebe kontakt a můžeme si povídat spolu.

Život sis nedala, tak ať Tě ani nenapadne si ho brát. Ať je za tím cokoliv, to tu ostatně nepíšeš. Taky jsem měla pokus a věř, že do dnes (08.10.2016) trpím, protože mi kvůli tomu odebrali i syna a svěřili ho do péče otci. Jak se to jednou dostane do papírů, tak e vezeš.

Hodlám také se životem zkoncovat je mi 13 a rodiče mě stále bijí a také mám potíže ve škole už je mi jedno co se stane chci se zabít a nejlepe ještě tento týden (16.4 2019) ????❤️

Jsi kluk nebo holka ja o tom taky přemýšlím ale věř mi že jsou kolem lidé kteří ti pomůžou drž se a nezabijej se kvůli své rodině a kvůli někomu kdo tě má rád 

To já když mám problémy s rodinou a policií je mi 13 skoro 14 let a v pátek jsem se snažila předávkovat lékami v pondělí pojedu do nemocnice jsem na tom hrozně špatně ????

Ja se chci taky zabit doma mě mlátí už nemu dal

jak jsi dopadl ještě žiješ? 3.7.2020.

Nedoporučuji.

Nevíte někdo o něčem jistějším?

Před mnoha a mnoha lety se o totéž pokusila moje starší sestra. Přežila - s poškozeným mozkem.   Nedokáže se sama o sebe postarat a přitom to byla taková krásná a chytrá holka.

Co takhle skočit pod Pendolíno? Ale to taky nejde - co chudák mašínfíra?

Já jsem kdysi už taky měla vyhlédnutou nákladní Tatru - ale v poslední chvíli mi bylo líto toho řidiče - jak by k tomu chudák přišel?

PROČ to chceš udělat?

No a navíc -  věřící Ti  řeknou, že každý, kdo spáchá sebevraždu, tak se "v příštím životě" narodí postižený. To taky není dobrá vize.

No a byl na netu tento týden článek, jak Rusáci se nějak kolem roku 1989 dovrtali do cca  12 500 metrů hluboko, spustili tam mikrofony a čekali, že budou slyšet zvuk tektonických desek nebo tak něco.  Ale co slyšeli???   Lidské hlasy křičící a naříkající bolestí.  I zapřísáhlí komouši z Ruska pozutíkali pryč, protože byli přesvědčeni, že se dokopali až na samotný strop pekla.  Výzkum se zastavil.  Údajně pak prý bylo zjištěno, že to byl podvod a byla to nahrávka z nějakého hororu - ale kdo ví?

A chtěla bys trpět v pekle???

Nebo si myslíš, že peklo máš už na zemi????  Ale třeba se tím připravíš o něco moc krásného, co máš ještě prožít … .  

Já bych si nebyl tak jist, že hledá někoho, kdo jí pomůže to neudělat. Proč si každý myslí, že když někdo takhle píše a žádá o rady, jak zemřít, to nemyslí vážně?  

Já jsem před lety spolykal nejrůznější léky na bolest a podobně, co jsem doma měl a vzhledem k počtu zdravotních problémů, co mám, to byl hezký koktejl, ale nic z toho. Ani jsem se pořádně nepozvracel, jen mi pár dní bylo blbě. A nikdo si toho ani nevšiml. Jak taky jinak, když si nikdo nevšiml ani toho, když jsem několik dní vylézal z postele jen na záchod, nejedl a skoro nepil? No teď už si ani nemá kdo všimnout, když žiji sám. Pak jsem se cítil tak blbě, že jsem i zkusil zajít k odborníkovi. Když jsem viděl tu plnou čekárnu, zase jsem se otočil a odešel. Ani tam nikdo nereagoval, i když na mně muselo být hodně vidět, v jakém jsem stavu. Nikdo mě nezarazil, neoslovil, nezeptal se, jestli potřebuji pomoc. To se vlastně mockrát opakovalo i při jiných problémech, jako když jsem se nemohl nadechnout, seděl na zemi a 20 minut čekal, až popadnu dech, nebo když jsem 3/4 hodiny šel 300 metrů, protože jsem se nemohl nadechnout, navíc jsem byl o francouzských holích kvůli kolenu a zádům. Lidi si prostě ostatních nevšímají. Když jsem byl pár dní před operací kolene, nemohl chodit a ještě měl migrénu, vrazila do mne jedna paní. já to ustál, ona spadla a začala ječet, že jsem čurák. Fajn, možná jsem, ale v tomhle zkurveným světě už fakt žít nechci. Jediné, čeho se fakt bojím, že mají různá náboženství pravdu a ono po smrti opravdu něco je a skončím v pekle (i když mám dojem, že to je už tady) a nebo tím budu muset projít znovu. Tak snad se mýlí a smrtí to fakt skončí.

Po předchozí zkušenosti taky hledám způsob, jak to udělat spolehlivě a bezpolesně a hlavně u toho neudělat bordel. Skákání z výšky nebo pod vlak omezí a případně i ohrozí i další lidi, navíc kdo to pak má uklízet? Při špatně provedeném oběšení tam můžu viset dlouhé minuty a o to taky nestojím. Proto bych raději po něčem usnul a už se neprobral. Právě to, že stále hledám způsob, jsem ještě tady. Protože najít něco spolehlivého je prostě těžké. Ani většina jedovatých látek není až tak spolehlivá a když už, tak je to hodně nepříjemná smrt. Myslím, že už jsem si bolesti fyzické i psychivké užil dost, proč si přidávat ještě další? Navíc to nechci zase posrat, jak je mým zvykem. Nemám v úmyslu ze sebe udělat blábolícího idiota nebo mrzáka na vozíku nebo na lůžku. Ležet navždy chci, ale pod hlínou, ne v ústavu.

Snad v každém podobném vlákně, co na netu jsou, někdo napíše tu blbost, že jsme si život nedali, tak nemáme právo si ho brát. A kdo z nás se o to prosil, aby nám byl dán? Já tenhle dar nechci. Kdyby to šlo vrátit se zpět a nenarodit se, rád bych to udělal, ale tohle nejde. Proto je jediným řešením, jak už nežít, zabít se. A nebo trpět a čekat, až to přijde samo, což taky může být za 50 let či víc.  

Woody Allen tiše k sobě: „Nicota, Nebytí – Prosim? – Ale nic, jen plánuju budoucnost. “

- tak takhle taky vidím ideální budoucnost. Mimochodem, je to úryvek z filmu Láska a smrt, kdyby to někoho zajímalo.

Držím palce všem, kdo už se odhodlali a udělají to, aby skončili na lepším místě, i kdyby jím byla nicota. Ať se to fakt povede a neskončíte zase zpátky v těchle nebo ještě horších sračkách. A třeba se tam brzy potkáme

Myslím, že většina lidí to nezlehčuje a nevnímá to tak, že to nemyslí vážně. To vypustí z úst buď zcela neempatičtí lidi, nebo takový, kteří se s nikým takovým nikdy nesetkali, sami mají štěstí a nemají červy v duši a nedokážou si představit ty pocity, které k tomu jiné pohání. Není to ničí chyba, tak to prostě je. Každý je nějaký. Těm, co jsou tímto zcela nepolíbeni, tu nevědomost naopak přeji. Jen bacha na volbu slov, může to tu protistranu semlít, protože má extrémní, přecitlivělé a přehnané vnímání.

Peklo To je blbost. Já myslím, že není nic. To je zas jen to lidské velikášství a domýšlení si, že po životě nás čeká buď trest, nebo odměna. Je to tu tak hluboce zakořeněné, že na to vždy bude někdo věřit. Ale když to jeden druhýmu necpe, pak je to ok. Já si předsavuji jen tmu. Nic. Koneckonců, zcela logicky, pokud něco je po smrti, poznáme to sami právě po té smrrti - má-li duše vědomí. Myslím, že jej nemá, ale pravdu se dovíme všichni. S tím souvisí i to, co tě rozčiluje - to jak lidi říkaj, že nemáme právo život si brát. Souhlas, taky bych se, kdybych měla možnost volby, nenarodila. Ale co už . A zda máme/nemáme právo… Kdo o tom rozhoduje? Pokud nejsme zatíženi právě tou vírou, pak z toho vychází, že je to na každém jedinci. Přesto ale stojí za to, pokud o tom není dotyčný pevně rozhodnut, bojovat a dožít normálně, zemřít tedy na stáří, v trochu horším případě na vážnou nemoc. To jsou přirozené způsoby smrti. Smrt vlastní lidskou rukou se jeví jako nepřirozená, není akceptována, a tak je potenciální sebevrah se svými touhami sám. A opět - je jen jeho volba, zda toho fakt půjde. Ještě jednou ale zdůrazňuji, že stojí za to bojovat! A nerozhodovat o svém nebytí. I já myslím, že do přirozeného běhu života je lepší brutálně nezasahovat, třebaže pro to nemám relevantní argument.

Ta zaručená smrt je právě problém. Je evidentní, že prášky jsou na dvě věci. Věšet bych se nechtěla, neumím udělat uzel a bála bych se, že bych si odkrvila mozek, ale byla bych zachráněna. Opět, je to nejisté, byť když se vězni dokážou oběsit na lecčems a vyjde jim to, třeba to tak složté není, ale já se toho děsím. Ale je to jedna z více schůdnějších variant. Dřív jsem ji zcela zavrhovala, teď se mi začíná trochu libit. Mým snem je zbraň, ale žádnou nemám, navíc jsou prý těžké, nevím, jak bych s tím manipulovala. Ale chtěla bych si jednou pokoutně sehnat nějakou, abych věděla, že mám vždy možnost to udělat. Chtěla bych se střelit do srdce, to není tak velké, jak mozek, takže bych se snad trefila a není to na hlavě, že. Navíc porušení srdce je jasná konečná, to ani střela do mozku nezaručí. Případně se do něj bodnout, ale to asi taky není nejjistější, ale jako malá jsem to chtěla udělat, měla jsem nůž u srdce, ale nedokázala bodnout. Takže bych měla na hrudi jen malou dírku. Ležela bych na hrobě své babičky a napsala bych omluvný vzkaz nálezci. Když bych ji měla, zkusila bych si někde mimo civilizaci střelbu z ní a nějak se s tím naučila. Jenže bych zas nechtěla, aby z toho měl někdo jinej problém, chjo. Navíc je to na dlouho, pokud se k tomu rozhoupu, kdo ví, zda bych použitelnou sehnala. Když bych chtěla něco teď, jsem docela nahraná. Pod vlak jsem nechtěla skákat nikdy, ale čímdál víc přemýšlím, že se půjdu aspoň projít kolem kolejí/na kolejích, zkusím si ten pocit a třeba mě to tak vyšokuje, že mě to rázem přejde. Nechtěla bych, aby někdo měl zdržení, aby strojvůdce měl šok a ze mě byly jen cáry. Ale dívala jsem se na fotky, někdy to docela jde, obličej neutrpí při dobré poloze. Možná si nechat oddělat trup. A vychytat si jen samostatnou mašinu, bez pasažérů. Ale pořád tu je ten šok jiných. Dřív jsem naopak chtěla skákat, už od mala do puberty. Ale jak vypadaj ty lidi, to je hrůza. Protože vím, že vidět  mrtvého při posledním rozloučení je klíčové (vidíme fyzický důkaz, že ten člověk není živ), chci to udělat tak, abych neměla porušenou hlavu, nejlépe celé tělo mít pohromadě. Ale ještě na nic jsem nepřišla. Možná vymyslet nějakej smrtící koktejl, ale já nevyznám  ani v rostlinách, ani v lécích, a pořád ty léky beru jako nejmíň jisté. A skončit ve vodě, no fuj, člověk se nafoukne, začne se rozkládat, to je humáč. Taky jsem snila o "zlaté dávce", ale opět je tu hrozba, že by se mi leda podělal mozek. A ani nefetuju, naštěstí. Ale jako nezkušené by mi mohlo stačit málo…

Taky je pěkně na pytel, když se na pár dní ztratíte, vaše tvář by byla v médiích, vaše soukromí totálně v háji, páč by zčekli komply, noťas a tak. Takže vypařit se na pár dní, aby si člověk promyslel, zda to tedy udelá, za to taky nestojí, za tu ostudu, kdyby se nakonec vrátil v pořádku, s vyčištěnou hlavou.

Bohužel, nějak podezřele víc nad tím dumám a občas mám dojem, že můj čas se blíží, ale ráda bych v posledních zbytcích rozumu našla nejhumánnější možnost. Mrzí mě to, já se opravdu snažila, co jsem mohla. A snažím pořád. A budu nadále!  

Nejhorší na tom je, že když se do toho člověk zamotá, tedy neúspěšně se pokusí o sebevraždu, už se veze. Jen se podívejte na statistiky (kdo to zkusí jednou, zkusí to víckrát, než mu to vyjde). Opravdu si to rozmyslete, ideálně od toho jděte pryč! Představte si, že ze sebe uděláte blbce, nažerete se prášků, odvezou vás na psychinu. Chyba! První problém - ostuda, dívání se skrz prsty a dokumentace vašeho stavu. Vždyť tu i paní psala, že ji kvůli pokusu odebrali syna. Táhne se to pak celý život. Čili místo pomoci vás to nakonec víc zdrtí a utvrdí v tom, že přístě to musí vyjít. Takže to je další problém: uvtrzení, že chci zemřít a nový pokus. A co okolí? Ti budou navždy žít ve strachu, že se vám to vydaří. Zase jen nevýhody. Už navždy budete mít cejch slabšího jedince, který si dovolil sáhnout na život. No, opravdu je taková vidina demotivující a opakovaným pokusům se vlastně nedivím. Je to těžký… znamená to tedy, že buď na poprvé a jistě, nebo nikdy - což je opět ideál (to, že to nikdy neuděláte). Fakt je třeba při tom přemýšlet. Bohužel, když už je někdo v absolutně konečné fázi, pak mu už je jedno jak, co, atp. Prostě to udělá. Takže třeba skočí pod ten vlak a ostatní zdrží. Už nedokázal přemýšlet…

Jak to jednou zkusíte, asi se do toho zamotáte a zjistíte, že je to to, co fakt chcete. Budete to tedy opakovat, dost možná. Nebo naopak toho budete litovat, ale už nebudete chtít opáčko, život pro vás začne mít cenu - to je taky možnost. Může vás to stát ale i velkou, třeba právě fyzickou daň. A možná to dovedete k dokonalosti a začnete blábolit i o obrácení. Pokud s tím budete bojovat, jednou si pyšně poklepete své rameno a budete se cítit silní, protože jste odolali své temné touze a zjistili, že ten život byl krásný a stál za to. A on určitě je! Tak hlavu vzhůru a vzdorujte, co to jde!

Ahojky, nevím zda se ti to povedlo nebo ne. ale tohle číst je, jako když to sama píšu. Asi je nás spousta, co to takhle cítíme. Ale je opravdu někdo, kdo by nám upřímně chtěl pomoci? Všichni říkají jdi k lékaři… ale co, vysolíte tam prachy a stejně vám to nepomůže. Tohle je tak odporný svět. Vím jaký pocit tohle je, když jste zbyteční a k ničemu a dokonce i ostatním překážíte. Tak nač tady na tom světě jsme?

Vůbec nepochybuji o tom, že mnoho lidí se cítí špatně nebo vážně hodně špatně, kdy mají všelijaké pocity s tím, že se dostanou až do té fáze, že už nechtějí nic jiného, než klid navždy.

Každá doba je nějaká, má svá pro a proti, tak to vždycky bylo a bude. Přesto si myslím, že tato není z těch nejhorších = přímo u nás namáme např. válku, tragické přírodní katastrofy, velkou bídu apod. Jsou země, které jsou na tom mnohem hůře a to denně.

Když si člověk připadá, že je zbytečný či má pocit, že někomu překáží, pořád si myslím, že jsou možnosti, jak to změnit, např. pomáháním potřebným lidem či zvířatům. V tomto směru lze najít i své pracovní uplatnění, ze kterého si lze denně odnášet dobrý pocit i místo, kam člověk jakoby zapadne v tom pozitivním slova smyslu.  

Čili proč na tomto světě jsme? Mimo jiné třeba i proto, abychom si našli svojí cestu tak a tam, kde se budeme cítit dobře, smysluplně, užitečně, nenadbytečně atd.  

Já jsem toho názoru, že každý z nás jsme tu na tomto světě z nějakého důvodu, jen jej najít, což neříkám, že je vždy tak úplně lehké 

Naše generace je možná slabá a sobecká, ale to na tom vlastně nic nemění. Jsem z fajn rodiny, život mám ok, nic zásadního, ale o sebevraždě přemýšlím prakticky celý život. Když jsem byla malá, neudělala jsem to, protože jsem to asi trochu myslela jako trest a nevěděla bych, co se stane pak. A taky jsem se bála bolesti a toho, že se to nepovede. Nejhorší na tom je, že před dvěma roky spáchal sebevraždu můj brácha (asi za to může prostě nějaká vadná chemie v hlavě, kterou máme v rodině), takže teď už vím, co je pak. A je to hnus. Nechci nikomu ublížit, chci tu jen nebýt. Chci, aby mě srazilo auto, abych měla infarkt, snad i rakovinu bych brala. Je to fuk. Vím, že říkám hlouposti, nevážím si života… ale někdy jsem naštvaná na bráchu, že mi vzal tu poslední věc, kterou jsem mohla udělat.

Pocit, že jsem někdo jiný než ostatní -  zbytečný, nepotřebý, nechtěný, je fakt suoer, Nechte si ty kecy, že jsme na světě z nějakého důvodu…  

Svět je jen pro některý lidi, my ostatní jsme černá arnáda.

Asi se nás - vy normální  slušňác - i trochu bojíte - protože smutek je něco, co si nedovedete představit,  

zmar, nicota, té se bojíte, tak poučujete.

Přesně, je to tak a ne jinak!

Moje slova.

To je logický a duchaplný názor.

Podle mně je řešením eutanazie.

Doktor podá příjemnou drogu a injekci.

Jenomže Český národ na to ještě nemá.

Dobrý den, přečetla jsem si váš komentář a je mi líto, co prožíváte nebo, co jste prožíval. Někdy se cítím stejně a mám také sebevražedné myšlenky. Napadlo mě, jestli by jste se  nechtěl nějak zkontaktovat (nemusíte mi říkat vaše jméno, odkud jste atd. jenom se podělit společně o naše problémy). Myslím si, že by jsme nějaký způsob našli. Pokud jste pořád mezi námi a vidíte tento komentář, tak se mi určitě ozvěte. Vím, že je to už dlouho a že asi nikdo neodpoví, ale za pokus to stojí.  

je mi 13 a mám to občas taky v životě na nic ale nemám to tak hrozný jako ostatní lidé co sem píšou klidně bych si s někým promluvila 

Ahoj. nejlepší bude získat z nemocnice Propofol. a dát si uo více jak  50 mg… a mnela by ses predavkovat já v 50 toto plánuji tak ti to radím

Ahoj přišla jsem na tuto stránku pro radu nebo možná jen aby mě vyslechl někdo kdo to cítí jako já. Lidé v mém okolí to nechápou říkají ublížíš tím hromadě lidí, ale už se neptají na to kdo ublížil mě. Neptají se jaké mám důvodu jen projdou  a nic. Někdy mám pocit že kdybych si sedla na náměstí s cedulí,, chci spáchat sebevraždu" nikdo by se ani nepozastavuje někdo by jsi to možná vyfotil aby to mohl sdílet na sociálních sítích ale tím by čelí zájem zkončil.

Ahoj, tak se nám zde svěř, vyslechneme tě ; ).

Mmch. , já jsem bývalý potenciální sebevražedník, tudíž tě chápu a věz, že moc dobře vím, že za tímto rozhodnutím stojí spousta vnitřních démonů, ran a bolesti většinou způsobené okolím.

Vždy jsem myslela že jsem silná osoba dokázala jsem každého vyslechnout  a i bez velkých životních zkušeností mu dát radu a pomocí mu. ale tenhle rok mě srazil na kolena. Všechny záchytné body si mi zhroutili  a mě myšlenka sebevraždy nejde z hlavy. Mamka jsi toho všimla a nutí mě chodit k psychologovy. Já si ale myslím že když už člověk nemá důvod vůbec vztat z postele a nebo se najíst nepomůže mu ani odborník.

Já jsem taky rok jen ležela a víš kdo mii pomohl? Psychiatr! Léky mě dokázaly zvednout ze dna a dostat mě z toho nejhoršího. Být tebou, tak také vyhledám psychiatra, tohle je už na medikaci,

Ahoj chtěl bych se vás tady zeptat  mám několik krabiček opiátů, Oxycodonu, dvě krabice Hypnogenu nějaký Codein a nějaké jiné opiáty i jiné Lexaurin, Targin.   Zabyje mě to?

Lidičky zlatý neblbnite! Myslete na to, jak se zachránit, nikoliv jak se oddělat.

Já žiji se sebevražednými myšlenkami doslova od mala a hle, najednou dokážu existovat bez nich! Za to vděčím své psychiatričce, nejen, že mi zachránila život, ale dokázala i potlačit to, co s sebou nosím už léta.

Řešte se, prosím.

Ahoj, také přemýšlím o sebevraždě už skoro 4 roky.  

Nevím jaké máte důvody vy ale můj je z mého hlediska celkem pochopitelný.  

V mých 13letech se mě pokusil znásilnit - osahaval mě a nechtěl mě pustit můj vlastní děda (otec mé mamky) naštěstí jsem utekla a šla se opít alkoholem jelikož s námi žil, tak se druhý den přišel omluvit  jeho omluva byla, že byl opilý. Jelikož jsem byla dítě a on můj děda, tak jsem mu věřila. V 15cti se o to pokusil znovu v autě. Naštěstí přestal, když viděl, že se bojím. Odůvodnil to, že mě zkoušel, jestli se nechám. A já opět naivně uvěřila.  

V mých 18letech mě ale už znásilnil, opětovně byl opilý a já taky a k tomu jsem byla ještě zhulená… bránila jsem se ale neubranila jsem se, byla jsem slabá…   pár dnů na to zemřela má babička (máma mé mamky). Já jsem utekla z domu, trávu jsem už hulila od 16let. Tudíž jsem to ani nemohla říct své mamce. nevěřila by mi, se sestrou o mě říkali, že jsem fetak. A další důvod proč jsem to neřekla bylo úmrtí mé babičky. Mamka je s toho do teď špatná. Nemohla bych jí připravit o otce (zmrda).

Takže když jsem utekla začala jsem více hulit trávu hodně. Zkusila jsem i jiné drogy.  

Po dvou měsících se ale ukázalo mé světlo, našla jsem svého přítele. Nevěděl to o mě - Neřekla jsem mu to co se mi stalo. Ukazoval mi to dobré, to proč stále žiju. Tak moc mi pomohl, že mu to nikdy nemohu vrátit. I když jsme se několikrát rozešli kvůli mě a mé osobnosti

Byli jsme spolu do teď. před 2 měsíci jsem mu řekla co se mi v minulosti stalo. Aby pochopil proč se chovám, tak jak se chovám.  

I tak jsme se před měsícem opětovně rozešli a to definitivně. Nevěří mi, vyčítá mi. Zklamala jsem ho, nejsem dobrá ženská pro život. Po rozchodu jsema začala jsem brát drogy - piko měla jsem ho 4x. Moje psychika je úplně v píči, nic nezvládnu. Začíná se u mě projevovat panická porucha, což je dost nepříjemné pro ostatní co to prožívají. Já to, že nemůžu popadnout dech, to že mám v křečích ruce i nohy, to že nemůžu vstát, protože mi nefungují nohy, to že mám pocit, že každou chvíli omdlím, to že se mi sevře žaludek a chci zvracet. pro mě je to možnost jak fakt omdlit, a už se třeba neprobudit, nebo že dostanu infarkt či mrtvici, chci zemřít a já zemřu.

Jediné co mě mrzí na tom, že zemřu, že nikdy nepoznam své děti, že nikdy nebudu se svým přítelem mít děti. To jediné mě malinko drží nad vodou.  

I přesto to nedávám. Psychiku mám opravdu v prdeli… nedokážu se na nic soustředit, sedím v bytě a nic nedělám prostě sedím. Nemá cenu žít takový život.  

Moc tě prosím, zajdi si na krizové centrum, tam jsou profíci, co se ti budou věnovat, Je potřeba zpracovat minulá traumata, vypustit drogy a začít od začátku. Věřím, že na to máš!

Jinak ty stavy, ještě mě napadlo, zda to není absťák, ale nevím, jestli piko stále bereš. A můžeš i napsat mail, třeba na Modrou linku.  

Nikdy není pozdě, moc ti držím palce!

Děkuji Ti, na piku závislá nejsem - zatím.  

Měla jsem ho už po páté ale abstak z něj nemám.  

Doktor z pohotovosti mi diagnostikoval panickou poruchu ne já.  

Takže ty už jsi byla na krizovém centru? Pak ti doporučuju najít si ještě ambulantního psychiatra a psychologa. Řeš se, stojí to za to, mně psychiatrička zachránila život a co víc, zbavila mě chronických myšlenek na sebevraždu. Sundala mi těžkou kouli z nohy, ani jsem to nečekala.

Ahoj chtěl bych se vás tady zeptat  mám několik krabiček opiátů, Oxycodonu, dvě krabice Hypnogenu nějaký Codein a nějaké jiné opiáty i jiné Lexaurin, Targin.   Zabyje mě to?

No  vidíte borci kecálkové  moralisti, a jste ticho

Ale na to nelze odpovědět, je tu jen jeden lékař, možná ti odpoví, ale myslím, že by to zavánělo trestným činem napomáhání k sebevraždě (účast na sebevraždě).

Může ti být jen blbě, ale můžeš si podělat mozek či vnitřní orgány a způsobit tím hrůzu sobě i blízkým.

Za mě - zkus krizové centrum, nebo napsat na Modrou linku, vyhledat psychologa a psychiatra… stojí to za to, vždyť před dvěma roky jsem výše básnila o tom, jak se zabiju a dnes (08.11.2018) opěvuju život. Lze se z toho vyhrabat, pokud je vůle.

Ahoj, já to vezmu trochu z jiné strany abych neopakovala, co už bylo zde řečeno. V 15ti, tedy v pubertě mi taky začaly špatné stavy. Začala jsem mít deprese a člověk je zezačátku vnímá silně, než si na to zvykne. Zatemní to člověku mozek. Ale když jsem se seznámila s mým prvním klukem, tak deprese ustaly. Začala jsem prozkoumávat zamilovanost a svoji sexualitu. Tyhle věci jsou silnější než deprese. Jsou to úžasné stavy, pro které stojí za to žít i teď v mých 30ti letech. Ty by sis to opravdu nechala ujít a místo toho skončila třeba na vozíku u rodičů, kteří by se o tebe museli navěky starat? A co teprve až se budeš seberealizovat. Např. budeš mít miminko, nebo z tebe třeba bude youtuberka co já vím. A ani deprese tu nemusí být vždycky, mě stačilo zajít k psychiatrovi a za deset minut jsem měla recept. Člověk pak vnímá všechno klidně a jasně. My všichni co tady jsme jsme nejspíš na sebevraždu někdy mysleli. Ale jak se říká, moudřejší ustoupí…

Je mi líto, co zde čtu… je nás holt víc. Taky bych se nejradši nenarodil, kdybych mohl. A klidně bych se zabil, ale vím, co bych tím udělal své mámě. To jí prostě nemůžu udělat. Tak to tu budu muset nějak přečkat. Jinak své stavy řeším alkoholem, každý den pár piv, abych to nějak zvládal. Zrovna tu sedím na antibiotikách a zase piju, je mi to už nějak všechno jedno. V 8 letech se u mě objevila lupenka, tak si představte, co to bylo za život. Té jsem se sice před rokem zbavil, ale protože mě nic nepřeje, tak jsem měl auto nehodu (ne mojí vlastní vinou) a posral si celou čelist. Není to sice vidět, ale na předních zubech mám korunky a vlastně se kvůli tomu nesměju. Nevypadá to nejhůř, ale když vidím, jak má skoro každý pěkný zuby, tak se radši nesměju. Ani se s nikym nebavim. Je to všechno holt na hovno. K tomu jsem měl přítele, ten má ale aspergův syndrom jak jsem zjistil po pár měsících a je to fakt strašný. Lidi, co s takovým člověkem jsou roky říkají, že je to akorát trápení. Jenomže já ho miluju, hrozně moc, ale teď už si nepíšeme třetí týden a myšlenka, že si najde někoho jiného, mě fakt užírá… Snad už se do zítřejšího dne vůbec neprobudim. Ta svoboda, i když jen nicota, zní hrozně moc fajn.  

Nevím jak začít. Je mi 13 let a poslední dobou každý den brečím a mám sebevražedné myšlenky. Trápí mě moje máma. S mojí mámou jsme nikdy nevycházeli, ale je to horší a horší. Od 9ti let mě mlátila a to docela dost. Fackovaní, tahání za vlasy a když už jsem ležela na zemi a prosila ať me už nechá, tak do mě kopala. Takhle jsem dostala pokaždé, co jsem měla nějakou drzejší odpověď nebo jsem dostala horší známku, jak dvojku. Naštěstí už jsem takhle hodně nedostala asi měsíc. Bohužel to vystřídalo každodenní nadávky a hádání. Většinou říká, že jsem kráva, že jsem se neměla nikdy narodit, že by beze mě byla šťastnější a i když si nějakou takovou drzost dovolím i ve 30ti, tak že mě zbije úplně stejně, jako teď. Dneska (28.11.2018) mě hystericky seřvala, protože jsem si jednou půjčila její kondicionér a jsem podle ní sobeckej zmetek a měla bych se udávit. Hrozně mě to mrzí, šíleně moc. Je to moje máma a měla by mi pomáhat a né mě takhle pomalu dohánět k sebevraždě. Vždy se zasním jak bych chtěla zažít takové ty úspěchy v životě například udělat maturitu, mít kluka který mě bude milovat a nebo se podívat do Ameriky. Vždycky se takto zasním, ale pak mi dojde, že mám mámu, která mě nenávidí a se kterou budu muset žít dalších 5 let a tátu, kterému je úplně jedno co mi máma dělá. Bojím se, že to tady dlouho nevydržím. Hrozně bych se chtěla z tohoto nekonečného kola dostat a je mi jedno, jestli sebevraždou nebo něčím jiným. Moje jediná kamarádka (vůbec neví o tom, že myslím na sebevraždu, pouze ví, jak se moje máma chová) mi radí, abych to někomu řekla, ale já nemám komu. I kdybych to řekla například školnímu psychologovi, tak se do toho zapojí rodiče nebo někdo další a to já nechci. Proto prosím, jestli by jste mi mohl někdo poradit nějakou cestu, jak bych se z těchto myšlenek mohla dostat než mě vlastní máma dožene k sebevraždě.  

Ahoj, moc tě prosím, napiš, zavolej, nebo si zajdi na Modrou linku, pomůžou ti. Tohle je na sociálku, je šílené, jak se k tobě máma chová.

Dřív jsem sebevraždu bral jako zbabělou jen že za 13let zhruba chápu jak se k tomu dostaly lidi co nevědí kdy mají dost a kradou tak nenápadně že ani nevíte jistě kdo to byl nebo za to taky může i náš ČR nedokonalí sistém nebo lidská starost i za to může když konečně přestanou krást a machrovat tím tak se dostaneme tak daleko že si i uvědomíme i to že věda přijde na to že není až tak důležitá jak se pevně myslelo to myslím od té doby co začala tvořit novější a novější veci například auta, mobili, atd. A spíš by měla věda dělat na 100% nikoli pochybovat a mluvit tak i na veřejnosti pak chytřejší než věda pochopí to že tím jak chce politika v minulosti vydělávali udělali totální chybu jelikož koukali na to s jakým autem nebo barákem se budou vychloubat!!! přito ničí polovinu dalších vzácných informací než je náš slavný prezident za to co mi vlast dělá a slibovala mnohokrát že bude líp spíš bylo ve skutečnosti buď míň nebo mnohem míň než na začátku sledují to v ČR důkladně a není to vůbec hezký pohled a přitom tu zbytečně umírají lidé sebevraždou tim že si mnoha lidí nechce přiznat vlastní chybu a co hůř ani nic neřeknou kde je ta naše víra, jednota, či největší korporace, když napíšete prezidentovi s jakými problemi si celá republika potika tak vám Zeman ani nepoděkujů ani jeden z těch co by tu prezidentskou židlci chtěli jsou to jen lidi co žárlí a ani sami sebě si to nepřiznají a raději by o tom nemluvili a dál radili něktří si neuvědomují že by měli všichni dělající lidé hlavou či mozkem měli se spojit i kdyby se jim to zdálo nemožné tak se spojit jedině tak zabráníme sebevraždám a jejich myšlení na ní a spíš se nebát a překonat to i kdyby se to někomu nelíbilo protože vědět to může každý ale umět a být šikovní málo kdo a když je to přes víru tak se jí držet a ne se chytat hned těch pomluv, lží, podvodů, manipulaci, křivích svědectví, zkorumpovanosti, krádeží, ničení, koukání na sebe místo na bližnního svého, násilí, vražd vše to dělá jen nejistota v každém z nás ve výsledku si za to můžete sami a proč sami vysvětlím jelikož peklo existuje tak jak i nebe jde jen se nebát svích představ a toho pekla když chceš jde vše jen nejde to s čím se opravdu narodíš s tím vším se potíkám celí svůj život a vidím na lidech že někteří se o tom nechtějí bavit jelikož některé úděli nelze změnit jelikož tomu co to patří a vezme te mu jí ano otočíte vesmírem a když otočíte každého je konec úplný tak zvaně konec všeho a nicotou to nekončí jsou i horší místa než nicota a bolestivější než tady na světě je lepší abych o tom nepsal jelikož není dobré o nich mluvit či tvořit já jsem chtěl a chci lidem z toho pomoct jen že dojde k jedné nebo k tisícům informací jak lidem pomoct a mysli si že mají vše a přitom si myslí že mají vše nikoli to je jen báchorka aby vás skoušeli rozhodit jako mě i přes pravou lásku mě například drží nad vodou to že vím že jsou zvracení ani toho se nebojím měli by se bát mě a toho jak mi ublížili aniž by člověk to nějak poznal a vím že to budou skoušet i dál jen že to jim neradím jelikož buch myslel opravdu na vše záleží jak to každý z nás vidí a kdo polevoje i já jsem udělal chyby které jsem napravil a že ti co skouší mi jít proti jsou zaslepení tím že jsem je nechal jen že pro to aby pochopili i oni že vlastně věc nelze změnit jen lidskou víru pokud se nechá tím přejde na druhou stranu tak že můžou lidem cpát do hlavy i opak že oni vše vymysleli nikoli od roku 1990 mají věci z minulosti napravit ne je masově ničit jsem Miroslav Malý a jestli se chceš mě smát měl bys se dál spíš ptát jak to celé je a že i výměna tomu nepomůže pamatuj te čím dýl dobré lidi chcete zničit dýl bude trvat se vrátit a nedělej te že tomu nerozumí te vím moc dobře že to víte já byl taky takový a jsem zpět tak že vrátit to jde ne že to nejde jen se vám nechce tak poďte spíš se spojit a konečně udělat všichni jednu rozumnou věc opravit vše co se pokazilo a nevadí mi i to že budete používat donucovacích prostředků i smrtí tohohle věřím že bylo víc než dost nezapomeň naboural si se do mi hlavy a tím si mi dal přístup do tvé hlavy ať si kde jsi už přestaň být negativní a nebo to do mě nenápadně telepaticky cpát nebo mě i ovládat proto že chceš být první jelikož první je jen jeden kdo ví kam šahá nekonečno  s pozdravem Miroslav Malý z výchoních Čech Ps: nedám ti pokoj ani po smrti já totiž věřím víc než zlo já jsem pomalí a jistý co ty??? Nebo se budeš na dále skovávat a hrad si na něco co nejsi vím dvě věci buď vše a nebo nic a ty i když máš přistup hádej co bude když to dopadne podle tebe mojí smrtí pak se to otočí jen proti tobě a staneš se popelem jako naší přátelé kteří čekají aby se s námi mohli opět vidět a tebe co ne udělal prvotní chybu ale ten co chce moc nad bohem ten ať přestane a najde své místo a nezdzržuje nás máme mnohem větší právo než si myslíš a ne víš i pokud si archanděl či satan vy máte místo v temnotách nikoli tady na zemi všechny rozumy to 100% chápou a né že ne jen jim dej lidem volný průběh a uvidíš sám a jestli mě už nechceš vidět tak nezapomeň na to co jsem tu napsal zbohem jdu žít co ty 

Tak to jsi pekne hloupa, moje maminka minuli tyden spachala sebevrazdu praskama, pritel ji nasel mrtvou. A muzu ti rict, ze bolest je tak silna, ze si myslim, ze mi kazdym dnem pukne srdce. Zajdi si k nejakemu lekari o pomoc a urcite ti pomuze. Vis jak tva rodina bude trpet, ze ty si sobec a myslis jen na sebe? Nezlob se na me ale i kdyz si teď myslis, ze neni zadne reseni, tak urcite neni nejlepsi si vzit zivot a zbavit se tak sveho trapeni, lidem kolem sebe akorat ublizis.  

Ahoj, mám teď velké problémy s rodinou, rozešla jsem se s přítelem  a když matka viděla moje rozřezané nohy, místo toho, aby se snažila nějak pochopit, zmlátila mě. Poslední dobou beru antidepresiva ve velkém, třeba deset najdnou, dostávám se tak do jiného světa, kde sice cítím svou bolet, ale je někde v dálce.

chci Vás poprosit o nějaké léky, které budou silnější, nechci se předávkovat, jen potřebuju zvládnout tenhle život a sama to asi nedokážu.

Děkuju 

Ahoj tvé problémy jsou ale dají se řešit jsi statečná že se snažíš udržet na depresivech a nevzdávat to. našel jsem link na léky zkus se podívat třeba ti to pomuže. :  

https://www.deprese.com/antidepresiva/

Linka důvěry centra krizové intervence: 284 016 666

https://www.csspraha.cz/24830-prazska-linka-duvery

www.modralinka.cz 

http://www.sebevrazda.psychoweb.cz/3-2/kde-hledat-pomoc

Ahoj, dnes (18.11.2019) jsem natrefil na tuto konverzaci a rád bych přidal vlastní zkušenost. Všechno to začalo před dvěma lety. Celý život jsem prožil tak nějak osamocený, vždy jsem byl introvert a tak jsem nikdy nezvládl potkat tu pravou. Na škole si mě prostě holky nevšímali, po škole jsem začal pracovat v jednom obchodě a i když mě to tam opravdu bavilo tak potom co jsem tam zůstal zhruba 7 let tak jsem začínal mít pocit zbytečnosti. Můj život byl prázdný, scházel mi někdo s kým bych byl šťastný a koho bych mohl milovat. Před dvěma lety se můj život otočil tím nejhorší způsobem. Zhruba rok před tím k nám do práce přišla nová kolegyně. Trvalo mi dost dlouho než jsem sebral odvahu a začal se s ní bavit. Nakonec se mi podařilo s ní začít tak nějak komunikovat a začal jsem si uvědomovat že k ní cítím i něco víc. Bohužel byla tehdy zadaná, a ikdyž to mezi nimi docela dost skřípalo tak měli spolu i dítě (4roky). Zhruba po roce se spolu ale rozešli, já se jí po čase přiznal co k ní cítím ale ona mě odmítla. Začal jsem na sobě trochu pracovat, schodek jsem pár kilo, začal jsem cvičit, změnil jsem i šatník a podobně. Dělal jsem to proto že jsem už nechtěl být sám a tak jsem doufal že třeba časem někoho potkám. Po čase se semnou začala ta holka bavit. Najednou se mnou chtěla trávit hromady času a furt chtěla něco podnikat. Jenže celou tu dobu že mě jen tahala peníze. Bohužel mi to došlo fakt blbým způsobem. Zaslechl jsem jí jak se chlubila že někoho potkala a že je bezva, a mě došlo že mě má jen pro prachy. Navíc když jsem se jí ptal jak to je tak to celou dobu popírala a až další den mi to potvrdila smskou. Zhroutil jsem se z toho. Přestal jsem chodit do práce, týden jsem nejedl ani jsem nevycházel z pokoje, jen jsem brečel. Bylo mi líto že jsem konečně ve 27 letech potkal někoho ke komu jsem pocítil lásku a ona mi zlomila srdce. Když mě vzali k doktorce tak jsem z ordinace utekl protože jsem nechtěl skončit na psychiatrii. Celou noc jsem se pak toulal ve Varnsdorfu kam jsem dojel prvním autobusem co byl na nádraží. Uvažoval jsem nad smrtí ale ráno jsem se vrátil domů a chtěl jsem to zkusit napravit. Bohužel ona už o mě neměla zájem, navíc co jsem o něco později zjistil tak si nakonec našla i někoho jiného (údajně dost za vodou). Měl jsem deprese, různé jsem se sebe poškozoval a jednou to na mě dolehlo, utekl jsem z domova a otrávil se. Bohužel mě našli a odvezli do nemocnice, odtamtud mě poslali na psychiatrii a odtamtud jsem zkončil v léčebně (horní beřkovice). Byl jsem tam asi dva týdny a nakonec mě pustili domů. Bral jsem léky, chodil k psychiatrovi, snažil se to nějak zvládat (stal jsem se závislím na ataraxu ale to je vedlejší). Moje problémy se ale po měsíci vrátili a tak mě jednou v noci zase odvezli do léčebny. Tou dobou mi už bylo 28. V léčebně se rozhodli že mě musí poslat na psychoterapie a tak jsem tam skejsnul asi tři měsíce. Potkal jsem tam jednu 20ti letou holku se kterou jsem si dost rozuměl, ale nakonec se ukázalo že mě taky jen využívala a tahala že mě jen cigára a další věci (poprvé jsem začal kouřit když jsem začal mýt deprese). Nakonec se ukázalo že se rozhodla že to dá dohromady s jedním svím kámošem z venku a mě o tom ani nechtěla říct, nejspíš proto aby mě mohla dál využívat. Proto jí taky odtamtud vyhodili a já to tam nějak dokončil. Zhruba tak před rokem mě pustili domů. Můj život byl převážně nic moc ale snažil jsem se. Jednoho dne se ozvala jedna kamarádka z léčebny (paní ve věku mojí mamky) jestli bych se s ní nechtěl sejít a že by mě chtěla s někým seznámit. 6.12.2018 jsem poprvé potkal Z. (Nebudu jí jmenovat). Taková sympatická holčina které tu dobou bylo trochu pod 15 ale, ale mě to nevadilo protože rozumově byla o dost dospělejší. Ne nechodili jsme spolu a ne sex tam taky opravdu nebyl (na to jsme oba až moc zodpovědní). Ona byla první člověk co mě jen neviužíval, dobře jsme si rozuměli (oba máme rádi Marvel a HP) a normálně jsme se scházeli a jezdili i na výlety. Poprvé v životě jsem o loňských Vánocích zažil jaké to je být šťastný, jela se mnou i na jednu akci kam jsem každoročně jezdil a hodně jsme toho zažili. Nakonec i moje rodina uznala že tahle holka je v pořádku a že to myslí se mnou upřímně. Bohužel po nádherných 9ti měsících se to podělalo. Před třemi měsíci jsme se tak nějak pohádali a nakonec jsem jí napsal něco čeho dodneška lituju. Od té doby jsem opět na dně. Někdy nejím třeba celé dny a znovu uvažuji o sebevraždě. Svému psychiatrovi jsem jaksi o mojí nové kamarádce nikdy neřekl tak si vydedukoval že se mi problémy vrátili protože jsem najednou vysadil léky. Ironie je že jsem ty léky nikdy ani nezačal brát a byl jsem v pohodě. Začal jsem znovu utíkat z domova, sebepoškozovat se, chlastat, kouřit a různé plánovat jak se zabiju. Před měsícem jsem zase skončil v léčebně. Lékaři mi tam potvrdili že jsem složitý případ protože mě psychoterapie nepomáhají. Nakonec primář uznal že je i zbytečný mi dávat nějaký léky a pak mi vysvětlil že by léky měli být až poslední řešení a že zrovna mě opravdu pomáhala ta kamarádka. Pokud šli o ten její věk tak nakonec uznal že to sice není úplně běžné ale že to taky nemusí být v našem přátelství problém. Bohužel i když mě pustili moc se toho nezměnilo. Z. se mnou stále nechce mluvit, zkoušel jsem naše setkání domluvit i přes naše mámi ale bez úspěch. Takže v současné době se nenávidím, nemohu pořádně spát protože se mi o ní každou noc zdá a pořád jen brečím. Skoušel jsem zpolikat dvě Plata kynedrilu a s provazem kolem krku jsem čekal jestli mě to položí a já se uškrtím. Zvažuji i další možné varianty ale zatím se mi nijak nedařilo a tak jen pomalu doufám že jednou seberu dost odvahy a zvládnu si normálně podřezat žíly. Bohužel za pár dní bude 6.12. A to je přesně rok co jsem jí potkal. A brzy na to budou zase Vánoce a mě chybí to že jsem vloni měl poprvé v životě někoho komu jsem mohl zavolat a říct jí že jí mám moc rád a moc mi chybí, a ona mi odpověděla že mě má taky ráda a že jí chybím ještě víc. Nevím jak dál. Dál už prostě nemohu. Upřímně jsem rád že jsem se tu mohl vypsat a pokud se to někomu chtělo dočíst až sem tak děkuji za vyslechnutí problému a moc ti děkuji.  

Tento pokus mám za sebou, léků jsem  spolylala

 A opravdu hodně a pro jistotu zapila lahví tvrdého a podrizla snížily, bohužel mě. nasli 5 minut po. jak. ke mne nikdo nechodí tak m mamka něco. dovezla a tím ze jsem neotvirala tak  odemkla, skončila jsem na JIP a následněhned v Opavě ale neodradilo me to… na léčení jsem byla již 3x a naposledyn tentokrát to už vyjde

Tak bohužel mám stejnou zkušenost jako tady Nicka. Po tom co jsem tu již před měsícem psal se má situace nezlepšila a když došlo k tomu dni co jsem se obával tak se vše sesypalo. Nakonec jsem minulí týden spolikal zase hromadu léků a zapil to láhví rumu a ješťe jsem si přivázal krk ke zdi. Doufal jsem že když mě léky nezabijí, tak bych se mohl alespoň v bezvědomí uškrtit. A výsledek? asi 15 minut po přijela rodina na návštěvu takže jsem taky skončil na jipce. Jsem doma a stejně se nenávidím.

ideální je lék s obsahem C₁₀H₁₈O  to zafuguje do cca 10 min když vám ho někdo předepíše,

čistý  C₁₀H₁₈O účinkuje do 25 vteřin - chcte to jen velmi dobrou znalost chemie ideálně vystudovat VŠCHT a slušné laboratorní vybavení -  tak za 5 let se to dá vše stihnout

Psali jste sem, že c10h18o funguje, jaký je slovní název, pokud se můžu zeptat, v prohlížeči se nabízí více možností

Chci umřít rychle a jistě. Jsem sama a nikdo mne nenajde a nezachrání. Nechci aby to bolelo a nechci to přežít.   Neurol? Triptany? Kolik čeho?

Tyhle rady tu nedáváme. Ale můžeš se tu vypsat o tom, co tě trápí a poradit se. Nebo můžeš probrat se svým odborníkem, že ti je hůř. Předpokládám, že k němu chodíš, když máš k dispozici ty léky, které zmiňuješ.

Taky chci umřít… Je tady někdo, kdo by do toho šel se mnou? xmaky@seznam.cz

ale ona se ptala na léky ne na rozmlouvání tak piš co chce ona 

proč umírat když jde přežít jde o to jen si srovnat v hlavě a když tak najít pomoc. krom toho prášky bolí a ne málo pocit na zvracení si vynásob 100 krát 

Zdravim. Chtel bych se tu nekoho zeptat jestli kdyz se pred spaním předávkujete, co se stane?  

Pre všetkých bez nádeje odporúčam: YouTube, Farár Timkovic Samovrazda

Když pes zestárne, nechají ho "uspat", aby se netrápil. Ptám se, zda je pes více než člověk, kterého nechávají čekat a čekat v této těžké existenci. Také přemýšlím, jak se uspat. Vzít si dostatek léků na spaní a vyjít do mrazu. Pojistit to. Je mi tak psychicky špatně, že nevidím ani na krok před sebe. Úzkost i deprese mě připravují i o sílu k nádechu. Nedá se to slovy popsat. Nikoho, kdo to udělá, nesoudím, i když z perspektivy svého věku mi těch 15 let přijde neskutečně málo. Teoreticky je ještě tolik příležitosti k problesknutí světla. Toho už se já nedočkám.  

Takže jste tu všichni silný lide ale nikdo to nemá v zivote jednoduchý začala jsem se řezat v 10 ano v 10 každý den jsem zažívala kiberšikanu do teď nesnašim svůj vzhled mám hnsunou postavu nikdo mne nemá rad cítím se jak kdybych mela zemřít nejraději bych zemřela můj crush se na mne totálně vyjebal hrál si se mnou jak s kolotocem točil se mnou a když mu bylo blbě už ke mne nešel život je někdy pain teď mi je 11 a píšu jsem protože se nemám komu jinému se svěřit většinou cele večery probrecim nesnasim sebe a nesnasim svoji rodinu zkoušela jsems e i předávkovat ale neslo to po dlouhé chvíli jsem se zase začala řezat a rezu do teď kdyby mi bylo zase 9 vrátila bych se na starou já která jsem byla ta usmevava holčička která se nemusela stydět se usmat protože ma křivé zuby nebo ta usměvavý holčička která se mohla oblikat jak chtěla aby nebyli hroty ze je vychrtlá ano i to ze řekněte ze je někdo hubený není nikdy pochvala je to stejný jako říct ze je někdo tlustý život je docela bolest a říct nekomu to bude dobrý je někdy těžký ale chtěla bych vám rada pomoct s problémy ale já nedokáží vyřešit ale ty svoje … jestli tohle někdo čte tak se prosím usmějte je rok 2021 a já stále propadam depresemi uzkostemi a nenávisti nemám skoro kamarády jediný co mám je koukat se na igs moji bývalí nějaký jak si to užívá s ostatními holkami na instagramu člověk působí šťastné ale poznejte člověka než mu něco napisete je to strašný ho neznat a něco psát škoda ze už není moje staré já škoda ze jsem začala skoro kouřit škoda ze jsem vychrtlá škoda ze se musím koukat na ostatní jak jsou krásný protože ja nejsem a promin ze vlastně žiju ale usmej se tady už dlouho nebudu brzo skončim mrtvá a ty si rekneš co ji kdo udělal měla super život ne neměla každý večer brecim a nemám ani kamarády abych se jim svěřila a proto to píšu jsem na nějakou aplikaci ne opravdu nejsem v pohodě dopici přišla jsem o nejlepší lidi co jsem mohla mít tak se mne neotej jak se mám když vis ze řeknu dobře i když vis ze se mám úplně na picu ale díky ze si tu se mnou aspoň někdy byl když si četl tuhle zprávu promin že ještě žijí du to napravit 

Ig ufonek. ___ chtěla bych jenom říct ze na vzhledu záleží ale ne na vzhledu jako postavě make-up atd záleží hlavně na chování a povaze potom je vzhled protože logicky nebudu chodit s někým kdo se mi nelíbí a za druhy i když jste hnusny tak ty souzeny lide se prostě nejdou ❤????

Zlatí to vzladnes kolikrát jsem zkoušela se zabit podrezat se utopyt se zadržet dech a udusit se ale nic mi nikdy nevyšlo milovala jsem a zároveň stracela lidi a začalo tim i řezání potom to šlo dal a dal hele nidly jsem nečekala ze se budu chtít i předávkovat ale ano přišlo i to teď nechodil týden do školy za den sním 3 krabičky prášku kuouju si mosntry atd a přijde mi ze život nemá smysl každý večer brecim dávám si prášky a streda na mne s mamkou řve chuť utéct ✅ale kam bych utekla bez jídla bez peněz bez piti k tatovi ano ale co lidi na kterých mi záleží? hah ještě aby jim záleželo na mně no jo city jsou láska láska je bolest nikdy jsem nevěděla ze budu muset ke štěstí mít hezkou postavu krásný oči hezkou pleť nádhernou postavu a byt hezka v ksichte to už radši chcipnu než abych žila život kde je na každém rohu kráska opravdu jeste den a pujdu se závit pavlina k

Dneska (21.02.2022) se taky předávkuji

Ok

Ahoj jenom pro všechny odpovídající dávejte si pozor neboť pokud by jste jí například řekli že se má předávkovat tímhle a tímhle a ona to udělala pak je to trestné 

Taky přemýšlím o rychlé a bezbolestne sebevraždě.

Jsem psychicky nemocná, nemám domov, práci si dlouho neudržim

a včera (24.01.2024) mi zamítli invalidní důchod po odvolání.

Mám jen mámu, ale ta o mě nejeví zájem.

Otec spachal sebevraždu.

Myslim, že po smrti něco je a chci tam být,

tady už se to nedá spravit…