Téma: Pocity méněcennosti, ztrápenost a nekonečný pláč - přemýšlím nad sebevraždou

Nikdo ti rozhodně nadávat nebude, naopak, blízká zhroucení a potřebuješ podporu. Evidentně je toho na tebe moc.  

Nepíšeš, do jaké míry musíš fungovat. Ono jiné to má osamělá matka s nemocným dítětem, která musí i když už nemůže a jiné mladý svobodný člověk, který je jen přetížený a má osobní problémy. Pokud bys fungovat musela, bylo by to na předepsání nějakých farmak po dobu životně nezbytnou, ale to by zjistil fundovaný psycholog.

 Kličová především vypadá ta práce. Ta ti zřejmě přináší největší problémy, ale na nějaký rozbor jsi příliš stručná.

Doporučovala bych ti obrátit se na psychologa typu poradce, třeba Jeronýma Klimeše, aby konkrétně zanalyzoval tvoji situaci a doporučil další postup.  

Asi budu muset opravdu někam zajít. Už takhle dál žít nemůžu. Bohužel s tim nemám žádné zkušenosti a ani nevím kolik to bude stát. Nemám přítele který by mi pomohl ani kamarády kteří by mi poradili co a jak. Pipadám si opravdu k ničemu, že nemá cenu tu ani bejt. Svobodná jsem, bez dětí, a o práci stručná ano, pač to by se to sem nevešlo. Je toho strašně moc

Hm, no jo, je to blbý.  

Já jsem jak kolovrátek v určitých radách, většině lidí co znám a co potřebujou nějakou první fundovanou radu, doporučuju Jeronýma Klimeše, ačkoliv i on má svoje limity, jako všichni. Protože jsou možná možná pro tebe i vhodnější, zkus ještě napsat na diskusní fórum doktorka, podívej se na znamylekar.cz, na to, co o doktorech soudí jejich pacienti, a třeba tam najdeš nějakého doporučovaného psychologa, který tě zaujme. Pokud si ale nebudeš doporučeními, jak kdo na koho působil, jistá, nebo se v tom nebudeš orientovat, jdi na stránky klimes.eu a rovnou si domluv konzultaci. Ono každému sedne něco jiného.

O Klimešovi vím, že tyhle konzultace- co teda dělat- poskytuje, tedy poskytoval, vlastně je potřeba to ještě ověřit. Cena byla kolem 1000 Kč za konzultaci. Je to dost, a le stále jsou ještě o hodně horší a přitom o hodně dražší. Koučům se, prosím, radši vyhni.  

Požádej ho, aby zhodnotil tvůj stav, aby doporučil další léčbu, případně kde, konkrétně jeho doporučení, předpokládám, že to budeš chtít na pojišťovnu. Pokud ti poradí konkrétně, bude to skvělé, pokud nenajdete vhodného psychologa pro tebe- cena, místo, atd, alespoň budeš vědět, co hledáš a budeš si ho pak moct hledat mezi různými doporučeními na netu.  

Anebo jdi rovnou za obvoďákem, svěř se a požádej o psychologické vyšetření rovnou. Může to být sice pro tebe naprosto nevhodný terapeut, ale taky to může být poklad, dopředu to nezjistíš. Možná, že ti obvoďák předepíše něco na zklidnění, je to na něm, nebo tě pošle někam, kde tě ještě pychiatricky vyšetří, ačkoliv na to nevypadáš. Je pravda, že jsi ve věku, kdy se leccos probouzí, ale pro tvůj stav existuje celá řada přijatelnějších vysvětlení.

Tak se do toho dej, během pár dnů si něco vyber a pohne se to, věci se začnou řešit. Uleví se ti, s tímhle by ti měl opravdu někdo pomoct.

Jinak, jak jsem pochopila, problém hodně spočívá v tom, že si nepřipadáš dost dobrá, ostatní mají kvality, které ty nemáš, mají třeba kolem sebe lidi, kteří, ti chybí. Jo, to jsou těžké pocity. Člověk si možná připadá neschopný a k ničemu, nebo selhal, nebo neví jak dál. Rozhodně sám sebe moc nemiluje.

Nejhorší je, že tohle není nutné, že to tak nemusí být, ale to teď nemá cenu vysvětlovat, k tomu je třeba dospět, ale teď jsi v tom až po uši. Ten kdo si myslí, že za mnoho nestojí, tak prostě sebe vidí.

Ale nebudu raději spekulovat, možná máš úplně jiný problém.

Držím palce. pokud by to byl tento problém, je to jistě řešitelné.

Děkuju moc za rady. Napsala sem jedny Pani doktorce, tak snad odepíše. Na doktorka.cz jsem taky psala. Je to kvůli tomu pláči hlavně, furt brečet je hrozný. A bát se něčeho stále. Sama konečně uznávám že potřebuju pomoct. Děkuju

Máš pravdu, selhala jsem totálně, vůbec nejsem dobrá a nevěřím si vůbec. Jsem opravdu k ničemu víš… Lidi mně strašně moc zklamali a já už nemůžu nikomu věřit…

Nemáš zač, pokud potřebuješ pomoct, tak pomoc se najde. Někdy se to semele. Víš, co, tobě nemusí být vůbec nic závažného, skutečně to může být jen nakupení starostí a zklamání, ale to, že na sebe reaguješ takhle negativně, to už v pořádku není. Že jsi k ničemu. nezlob se, ale takhle ne, takhle o sobě nemluv, ubližuješ si. To bys neměla, ted by ses měla podržet. Ve zlých časech se má člověk k sobě chovat co nejlaskavěji, aby to všechno vydržel. To má být na sebe vlastně nejhodnější. Když by setřeba  tvýmu dítěti nedařilo, taky bys mu pomohla, utěšila, konejšila a pokusila se najít, kde je pes zakopaný. A našla pomoc.

Čím víc se člověk podceňuje, tím víc se mu to plní, tím víc věří, že to tak je. Je samozřejmě jednoduchý říct, že to tak není, že je to jen jeho pohled, a že jakmile uvěří, že tak špatný není, tak se to zlepší.  No zlepší, je to tak, ale jak takového člověka přesvědčit?  Musí k tomu dojít sám a hned to nebude.

Nebreč, fakt se to zlepší. jen se k sobě te´d chověj co nejvíc hezky. Dopřej si a potěš se.

Pokud tě zklamali ostatní, chtělo by se to s tím nějak vyrovnat, to už je jiný kafe. Však on to s tebou někdo probere.

Možná by Ti pro začátek pomohlo tohleto video, kde se mimo jiné mluví i o tom, že máme žít v přítomnosti, nepřebírat se neustále v tom, co se nám kdy špatného přihodilo a zkusit odpustit těm, co nám ublížili. Příjemný poslech.  

A nebo je toho na Tebe opravdu moc a jako zaklad samolecby bys mohla na papir si sepsat, co vlastne k zivotu potrebujes… pak to zapojit do zivota… vypustit vwci, kterem musim a naplnit zivot vecmi, ktere bys rada… jak rika znamy, naplnit zivot teplem a sluncem a to neni zadny slunickar a usmev od ucha k uchu. jen nechape lidi, kteri si nechaji poroucet, vi, ze jim to vadi, ale i pres to ti lide ziji podle rad druhych, podle jejich slov a pomoci jako by zapomneli zit sami za sebe, pro sebe, pro svou radost a zdravi.

Ahoj, když si čtu radu o sepsání "co vlastně k životu potřebuješ" (mimochodem dobrá), tak mě napadá i něco co dělám já, když se v duši tak trochu "zatáhne". Já píšu buď na papír, anebo třeba jen sama pro sebe na FB (ostatní to nevidí) to, co mě zrovna tíží. Úleva nastává už jen po pár řádcích, až se pak stydím, co jsem to vyplodila. Někdy je v tom moc vzteku a sálá z toho negativita, jindy je to pochmurnější a já se zděsím, jak by mé výplody a úvahy ranily moje blízké. A jsem pak ráda, že o tom nikdo neví. Takže z toho jsou jen pozitiva - úleva, nikdo nepovolaný si to nepřečte a ty špatné emoce jsou náhle pryč. Mohla bys to tedy zkusit, třeba by to zabralo aspoň teď .

I pláč jako takový je velmi očisťující, ale tady je to spíš patologická věc, která tě trápí, místo, aby přinášela úlevu. Protože už je ho očividně příliš.

V jemnějších verzích horších nálad zabírají i koníčky - ale ty jsou u každho jiné. Třeba hudba, nebo procházka, fyzicky se vybít. Je fajn, že už jsi někam napsala - jako další rychlá pomoc mě napadá Modrá linka. Máš několik možností, jakou formou jim napsat a odpovídají do 2 dnů max. Anebo si s nimi pokecat, zavolat jim. Soucítí a umí s lidmi mluvit - nepracují tam nadarmo . Takže čistě teoreticky i ten tel. kontakt s někým chápavým, ale zároveň cizím  by mohl mít dobrý efekt.

Optimismus do budoucna se hledá těžko, ale budoucno utváříme všichni už teď, v přítomnosti. Aby bylo líp, je třeba se teď pohnout. Až najdeš klid, postupně najdeš zas potěšení a vůli pokračovat dál radostně v cestě životem. Už jsi udělala první krok - napsala jsi sem a dokonce jsi sama sobě přizanala, že pomoc potřebuješ. To je skvělý začátek!

Přeji ti, abys život prožívala (a užívala), a ne přežívala!

Moc všem děkuji za rady!  Mám deník do kterého všechno píšu a řeknu to i mamce ale ona na to nic moc neříká páč jí to leze už krkem naprosto jí chápu. I když to řeknu uleví se mi ale za hodinu to mám zase v hlavě a nejde to dostat ven.  Pak kvůli tomu brečím, protože nad tím musím furt myslet. Je to strašný nevim co mám s tou svojí hlavou už dělat. Mám pocit že i kdybych to řekla dvaceti lidem, stejnak mně to bude ležet v hlavě.  Jsem strašně přecitlivělá a všechno mně rozbrečí.  Když už se to mele tak všechno dohromady. Psala jsem paní doktorce tak snad odepíše na email Jste tu všichni moc hodní a moc děkuji za rady!  

Myslím, že docela dost chápu jak to, co prožíváš (neustálé přemýšlení, které ale nikam nevede) i pocit "nepochopení" ze strany matky nebo vlastně koholiv. Pocit neporozumění s mámou mě trápí taky a taky nerozumí mým pocitům. I když naznačuji, dokonce i když se vyjádřím, nepřinese to úlevu. Jako bych mluvila do zdi. V horších chvilkách samozřejmě "viním" ji, všechny kolem, žárlím na bratra, ke ktrému vždy měla blíž… lituju se a v duchu kopu kolem sebe. Když ale uvažuji střízlivě, dochází mi, že maminka za nic nemůže, ani nikdo jiný! Prostě jsme se sešly moc jiné povahy,  projevování pocitů a asi i chápání pocitů se obrovsky liší. Nakone se oprostím od svých pocitů a pak zjistím, že totéž činím i já mamince (pravděbodobně). Taky jí nerozumím, taky s ní mnohé nesdílím. Třeba taky ode mě někdy potřebovala pomoc, nebo by chtěla pochopení a vyslechnutí. Ale s vědomím, že si nejsme nejbližší se k tomu nedostala. Děláme obě totéž a neznamená to, že se nemáme rády a nezajímáme se o sebe. Prostě se v tom, co nám přijde zásadní neshodujeme - každý je jiný a nikdo za to nemůže. Jen to trvá, než to člověk zpracuje, obzvlášť, když je to rodina a navíc mnoho dalších takto blízkých není. Je důležité tedy do budoucna "shánět" lidi, vylézt z ulity, dostat se do procesu, mít nějaký řád. Mít práci i koníčky (takže mít potěšení), přitom všem nám mohou vstoupit do života i noví lidé. Dělat něco je podstatné právě pro to, že to zaměstná hlavu, tíživé myšlenky jsou pak zahnány. Člověk se líp soustředí. Prostě musíme doufat, krize překonávat, sebe ani jiné nevinit, naopak snažit se překonat sama sebe. Taky jsi psala, že se bojíš, to by mohla být další věc, na které se dá časem zapracovat . To, co tě tíží teď se snad brzy spraví - bude ti jistě odepsáno a mohlo by tě to pozitivně nakopnout . Pak můžeš začít pracovat i na těch ostatních věcech . V dospělosti už máš možnost volby a můžeš překonávat stíny minulosti .

Bude to boj, ale doufám, že se ti podaří (budeš-li chtít) .

PS: sice jsem do toho zatáhla svoji osobu, ale nechtěla jsem tím ukázat sebestředně na sebe, ale dát ti příklad, protože jsem opravdu nabyla dojmu,  že to možná vnímáme podobně . Mělo by tě to spíš inspirovat a zároven ukázat, že v tom nejsi sama .

On nikdo nerozumí mým pocitům. Moje máma když přijdu z práce, tak sedí u počítače a skoro nevnímá co říkám, možná jí i chápu, kdo by to chtěl poslouchat furt dokola. Ale život je stereotypní, furt to samé dokola a já už z toho taky nemůžu, každej den to samé. Táta toho nic nezajímá. A se ségrou se skoro nebavím. Máma ma radši jí, protože má maturitu, má práci, chlapa, půjde na VŠ a nekouří a ja kouřím, maturitu nemám, na VŠ urcčitě nejdu a dycky sem dělala problémy. Je toho hodně moc co musim na sobě napravit a sama to nedokážu, když mě nikdo neposlouchá a nikdo mi nerozumí. Sama nevím co se mi v hlavě děje. Nevěřím si, jsem prostě k ničemu.

To mě moc mrzí, že to vidíš až takhle, zároveň to ale chápu. Doufala jsem, že se ti třeba už dnes (10.01.2016) trochu uleví, tak snad se aspoň zítra (11.01.2016) probudíš s lepší náladou . I dnes (10.01.2016) se událo spoustu pozitiv, začla jsi pro sebe něco dělat, pomalinku řešit. Můžeš sem, nebo na zmíněné instituce či lidi, napsat kdykoliv. To je přece fajn .

S tou nespravedlivou rodičovskou náklonností k určitému dítěti. To je moc těžké vysvětlit, pochopit, děcka jsou vnímavá a nesou si to po celý život. Pochopila  jsem ale, že správná máma má vždy svoje děti ráda a bude za nimi stát v jakékoliv situaci! Osobně to s tím vzděláním mám naopak - byla jsem vždy poctivec, nedělala jsem problémy, narozdíl od bratrů. Myslela jsem, že mi to zajistí jakousi úctu, že si naženu oblíbenost. Bylo mi to k něčemu? NE. Mámám (a snad i dobrým otcům ) nejde o vzdělání, o talent, o krásu. Své dětit budou vždy milovat, bezpodmínečně, ať jsou jací jsou. Jen si třeba tou povahou sedne víc s jedním z dětí. A pak to vypadá vůči ostatním dost blbě. Co z toho vzniká už víš. Ale je to (dle mého názoru) opravdu jen přehnaná reakce z dětství. Ano, není fér, že si s tebou nerozumí, že se tváří, že tě neposlouchá. Ale co když ji to naopak moc trápí. Třeba sama cítí vinu a neví, co dělat. A tak raději mlčí. Jsem bytostně přesvědčená, že ti dává svou lásku najevo jinak, než jak by sis přála. Ale přesto ti ji dává! Stará se o tebe - už by nemusela. Nenakoupí ti třeba něco, co máš ráda, když jde z obchodu? Nevaří to, co máš ráda? Nezavolá tě k televizi, když  vidí, že tam jede tvůj oblíbený film?

Nejsi v žádném případě k ničemu! To zavání sebenenávistí. Z toho musíš po krůčkách ven. Neznám tě, ale nepochybuju, že jsi hodný člověk, který má o sobě jen špatné mínění. Nechceš nikoho trápit, porovnáváš se s ostatními, podceňuješ se. Jsi tak hodná a zranitelná, že nemyslíš na sebe. Asi to pro tebe bude znít šíleně, ale zkus začít být decentně, zdravě sobecká. Mysli na sebe a své blaho. A až budeš mít blaho i v duši, pak z tebe bude vyzařovat pohoda a klid. A lidi tě budou mít nesmírně rádi! Takových není mnoho! Máš možnost se sebou něco dělat a stát se odolným ale zároveň chápavým člověkem. Samozřejmě, že hodnotná jsi i teď - jen to nevidíš - ale pro tuto negativní optiku možná ani nevidíš, jak moc rádi tě mají i ostatní . Bylo by možná fajn, kdyby ses sešla jen tak třeba s nějakou bývalou spolužačkou, pokud máš vysloveně dobré kamarádky, o to lepší by to bylo! .  S někým se jen tak pobavit. Pomoc jinému v nouzi odmítne jen absolutní  sobec. Tak to zkus zvážit .

devetsestjedna,

proč pláčeš?

Co jsou ty věci, které Tě rozbrečí? Proč si myslíš, že jsi přecitlivělá? Totiž, když to říkáš, jako bys v tom viděla jen slabost.

Dle mých zkušeností ale, je v citlivých lidech hrozně moc krásného. Já pracuji s mnoha citlivými lidmi, takže vím, že některé věci jsou pro citlivé lidi těžké, ale v těžkostech je možné najít i krásu. Je mnoho lidí kteří byli roky smutní tak jako Ty. Mnoho takových které znám však časem našli ty správné přátele a dnes (10.01.2016) žijí šťastný život a jejich citlivost je vnímána jako jejich přednost. Když se obklopíš lidmi, kteří taky umí ocenit to, co oceňuješ ty sama, svět se stane hezkých místem i pro Tebe. A já pevně věřím tomu, že to jde a že k tomu dojdeš i Ty.

Začít můžeš tím, že nám zde řekneš víc ze svého příběhu. Asi nejsem daleko od pravdy když si myslím, že je zde více lidí, kteří Tě rádi vyslechnou.  

Rozbrečí mě všechno. Někdo mě v práci pomluví, vynadá a já začnu okamžitě brečet, protože je mi to moc líto a myslim si si že se dají věci řešit jinak než pomluvama. Já jsem upřímnej člověk, když mně někdo štve, řeknu to jemu, protože mám problém s ním a ne abych to řešila s jinýma, to je bohužel obrovská chyba lidí. Doma naši se hádají dost často, začalo to od určité věci co se stala a od té doby, se hádají, táta mámě nadává a tak, to už s mamkou všechno řešíme a určitě vyřešíme. Je to strašně stresující, bojim se jít domů i do práce. V práci mají ze mně doslova prdel, že tam furt brečím, smějou se mi do obličeje kvůli tomu, je tam jedna fajne pani ale není semnou bohužel na v tý místnosti kde pracuju, a ona jediná my dycky pomohla a jak mám tedˇka tady ty stavy tak se oddalujeme a moc mně to mrzí, protože jí mám moc ráda, a nerada bych jí ztratila, dycky když jí pomlouvali ty ostatní co semnou pracují tak sem jí to řekla, neudržim to v sobě a myslela sem si že je to dobře ale asi není, protože se s nima baví a hlavně s tou jednou která, byla její "kamarádka" a keců co na mí furt má na tu hodnou pani, která je tam jediná normální a říká že sem negativní člověk, že mám myslet pozitivně, bohužel mi to nejde, protože sama nevím co se semnou děje! Je toho strasšně moc všeho a ja už nemůžu dál. Můj smysl života se ztratil, a nemůžu ho najít zpátky.

Strachů máš v sobě opravdu hodně. A je těžké je zvládat člověku samotnému.

Ty si musíš uvědomit, že některé strachy jsou oprávněné a některé ne. S některými strachy Ti pomůže odborník a to lékař nebo kouč, ale s některými se budeš muset poprat sama a sama zapracovat na zlepšení toho jak vnímáš sebe i svět.

Ve Tvém případě je pomoc odborníka na místě, od toho zde jsou a umí pomoci. Takže určitě vyhledej. Jen nečekej, že se vše zlepší samo bez Tvého přičinění. Život je boj a jak už víš, lide nečekají s otevřenou náručí na ty, kteří jen pláčou nebo si stěžují.

Hlavně se nesnaž se všemi obavami a negativními myšlenkami bojovat najednou. To nejde, to by nezvládl nikdo.

Ber jí jednu po druhé. Ber je jako schůdky. Každá Tvá obava je schod. Vždy ji chtěj překonat. V jednu dobu se soustřeď pouze na jeden jediný schod. Ne na víc. A když pokoříš jeden, pak se Ti uleví a následně se pusť do dalšího.

Na konci schodiště Tě budou mít v oblibě všichni Ti, o kterých si myslíš, že Tě přestávají mít rádi.

A když budeš mít chvilky, kdy se budeš cítíť na dně, přijď zde, vyjel si srdce a naber novou energii.