Téma: Důvody proč NEspáchat sebevraždu

Text uživatele: 

Krásné téma…

• Lidé,
• zvířata,
• city a pocity,
• cestování,
• knihy,
• hudba,
• umění,
• jídlo,
• sport…

Je toho tolik…

Text uživatele: 

     

Už bych se nikdy nemohla

• pomazlit se svými zvířátky (pejskem, kocourkem, morčetem )
• zazpívat si při kytaře u táboráku
• brouzdat se bosa v horském potoce nebo ráno v orosené trávě na zahradě
• napít se vody z lesní studánky
• pozorovat v létě z balkonu hvězdy a spát tam pod širým nebem až do rána (to miluju)
• tančit, zpívat, radovat se z přítomnoti blízkých lidí
• číst pěknou knížku, sledovat zajímavý film
• pozorovat nádherný západ slunce z okna naší ložnice
• projet se na kole, lyžovat, plavat, zajít si do lesa na houby, na procházku se psem …
• přivonět si k růži na naší zahrádce
• poslechnout si  krásnou  muzičku

 

Je toho strašná spousta, co by mi chybělo, …určitě jsem na něco zapoměla, ale v neposlední řadě by mi scházel  i web Moje starosti…

Text uživatele: 

Jůůůůůůůůů, to je moc hezký!

Text uživatele: 

pěkné téma nicméně obávám se, že pokud má člověk postavený svůj život na  JEDNOM PILIŘI a ten se mu sesype, tak všechno, co jste vypsali je jaksi v tu chvíli mimo hru. Proto je důležitá prevence, nebo jak to napsat nejlépe. Prostě nestavět si jeden pilíř, ale ve jménu stability alespoň 3  VZTAH, PRÁCE a KONÍČEK. Pak je podstatně snazší překonat hroutící se jeden z nich. Smysl jednopilířovému člověku" pak možná může dát stav, při němž pochopí, že on sám na tom zdaleka není nejhůř, a to bývá tehdy, když se setká s těmi, co jsou na tom objektovně daleko hůř a přesto zvládají (většinou lidé postižení, těžce nemocní, skutečně opuštění, opravdu velmi chudí, lidé po katastrofách. Takže já bych jako terapie doporučila POMOC SKUTEČNĚ POTŘEBNÝM a bylo by díky srovnání zjevné, že pravdu má Jirka KOrn, když zpívá, že "Každá trampota má svou mez" a většina lidí se cítí bídně protože jsou na danou věc o kterou přišli příliš upjati a tu sebelítost a ublíženost a demotivaci v sobě živí. PLatí to jak pro vztahy, tak pro práci, tak pro majetek ale dokonce i pro zdraví… Včera běžel Wieveg… holčině chlapík nechtíc zlomil obě ruce… a naoknec jak hezky cvakala smsky tužkou v puse… jde o to chtít. také běžela reportáž o paní, která s roztroušenou sklerozou maluje - prsty, ale už to moc nejde, hrozně se jí klepou, takže další meta, jak říkala, je ústy… vždycky je cesta… pokud jí člověk chce hledat a hledá. Nejvíc řečí o sebevraždách mají sobci, kteří se bez ohledu na okolí chtějí vyřešit jen svou slabost.

Text uživatele: 

. Prostě nestavět si jeden pilíř, ale ve jménu stability alespoň 3

Tak to by chtělo kromě manželky mít ještě aspoň 2 milenky, aspoň 3 děti, nejlépe každé s jinou (aby nám nevadilo, po kom všichni jsou), více nemovitostí kvůli riziku po různu rozmístěné (záplavové pásmo, hurikánové pásmo, nestabilní podloží), více zvířátek, více souběžných zaměstnání, atd…

Tak já třeba více koníčků mám, je toho spousta rozdělaného, které nemám čas dodělat, už dlouho, velmi povzbuzující…

Text uživatele: 

Tomáši, Ty jsi neskutečný pesimista. Za tu dobu co jsi tady jsi se nikam neposunul…Dobře, jedna etapa Tvého života se Ti nevydařila tak, jak jsi si představoval, ale to nejsi sám, spousta z nás máme nějaké složité období za sebou…Máš krásné děti a přesto je pořád všechno černé…

Text uživatele: 

Tomáši, Ty jsi neskutečný pesimista. Za tu dobu co jsi tady jsi se nikam neposunul…

Ale posunul, ale jinam. Ztrácím nad sebou kontrolu. Ztrácím trpělivost. Ztrácím paměť, pořád něco zapomínám a hledám. Čím dál míň toho za sebou vidím udělaného. Ztrácím chuť. Vztekám se a řvu, momentálně jsem téměř bez hlasu. Likviduju nábytek a jiné věci…

Dobře, jedna etapa Tvého života se Ti nevydařila tak, jak jsi si představoval, ale to nejsi sám, spousta z nás máme nějaké složité období za sebou…Máš krásné děti a přesto je pořád všechno černé…

Jo, platím na ně 9000Kč měsíčně a nemám šanci ani ovlivnit, aby za ty peníze jedly kvalitnější stravu, než kterou jí, kvůli zdravotnímu problému syna. Když je chci vidět, musím osobně urazit 800km (4x200). Auto nemám a málokdy mi ho někdo půjčí. Protože mi moc peněz nezbývá, poslal jsem 25.12. pro děti Vaška (nejstaršího syna, který se mnou zůstal), jezdí vlakem za třetinu oproti mě. Nedala mu je, ačkoliv měl s sebou podepsané lejstro, že děti přebírám.

Text uživatele: 

Skutečnosti ohledně Tvého rozvodu a návštěv Tvých dětí nemají smysl v tomto tématu rozebírat, k tomu jsi názory ostatních dostal ve svém tématu a obrázek si může udělat každý sám.

Pokud však ztrácíš nad sebou kontrolu, tak jak popisuješ, pak by s Tebou neměl žít syn, který zůstal v Tvé péči.

Text uživatele: 

Já jsem nechtěl ukázat, jaký jsem pesimista, ale že tyto paušalizace (Megera - 1 pilíř, sobectví sebevraha) jsou většinou mimo. A sebevraha povzbudí spíše k činu. Sebevraha pochopí jen jiný sebevrah, i bývalý, a nebo introvert, který se dovede do pocitů a problémů jiných vcítit. Všichni ostatní hrají jen divadlo. Nikdo neví, jaký ten človíček měl dětství, co vše ho modelovalo, co ho povzbudí, co odradí, jakou snese zátěž, apod. Jsme každý jiný a proto si tak těžko rozumíme. Ano, jsou i sebevraždy z těžké viny a očekávajícího trestu nebo nesplatitelného dluhu, ale to není ten typ lidí, co píše sem.

Souhlasím ale s doporučením terapie POMOC SKUTEČNĚ POTŘEBNÝM, jak píše Megera, a práce vůbec; a to hlavně pro Ty, u nichž se právě nečinnost na úzkostných stavech podílí. Dále věřím na Plutův základní princip lásky, to asi nejvíc. Pokud sebevrah od povzbuditele necítí, že ho má rád a že má velkou cenu, může mu nakrásně malovat všechny krásy světa, o co by přišel, bude to k ničemu, stejně jako říkat, hlavně nenadělej bordel.

Text uživatele: 

To co napsala Meg nejsou žádné paušalizace, které jsou většinou mimo. Naopak úplně mimo a paušalizace je Tvoje tvrzení, že sebevraha pochopí jen jiný sebevrah, i bývalý, a nebo introvert, který se dovede do pocitů a problémů jiných vcítit. Všichni ostatní hrají jen divadlo…Budu se opakovat, ale spousta z nás máme za sebou těžké životní zkoušky nebo dokonce definitivní ztráty svých blízkých…To ale neznamená, že dál už bude pro nás všechno jen černé…

Text uživatele: 

To co napsala Meg nejsou žádné paušalizace, které jsou většinou mimo.  Dobře, je fajn, že se jí zastáváš, s těmi pilíři má vlastně pravdu, z dlouhodobého hlediska je to tak, pak je to i o tom, jestli si dokáže mezi tyto pilíře rozumně rozdělit čas. Jenže já si při pročítání těchto odpovědí vždy kladu otázku, jestli je to aktuální a dobré povzbuzení pro sebevraha, nebo ne, viz. název tohoto tématu. Dále je problém, že málokdo si takové pilíře dokáže vybudovat, navíc ty jmenované nebudujeme jen sami, že. Prostě v tomto tématu to vidím jako podružné. Naopak úplně mimo a paušalizace je Tvoje tvrzení, že sebevraha pochopí jen jiný sebevrah,  chceš snad říci, že elektrikáři nejlépe poradí číšník?   i bývalý, a ten snad ví líp než kdokoliv jiný, co mu pomohlo, ne? a nebo introvert,  jaké povahy jsou nejlepší psychologové? Zkuste být u psychologa introverta, který Vás ve vážnosti vyslechne nebo extroverta, který Vám bude pořád netrpělivě skákat do řeči…který se dovede do pocitů a problémů jiných vcítit. Všichni ostatní hrají jen divadlo…obrazně, prostě si tu jen tak povídají  Budu se opakovat, ale spousta z nás máme za sebou těžké životní zkoušky nebo dokonce definitivní ztráty svých blízkých…To ale neznamená, že dál už bude pro nás všechno jen černé…

A to je právě to základní nepochopení skutečnosti. Těžké životní zkoušky  (+ životní ztráty) a těžký sklon k sebevraždě jsou dvě odlišné věci! První může iniciovat druhé (ale také nemusí, viz co jsem tu psal o válkách), dnes se ale setkáváme s jedním nebo druhým samostatně. A to právě může pochopit ten, kdo dlouhodobě sklony k sebevraždě má, třeba těžké deprese. Nebo psycholog. Že tu několik lidí zadá téma typu "Nešťastná láska - sebevražda" je špička ledovce, spousta dalších má deprese vleklé, u kterých ten důvod je těžké nalézt a sem psát před akcí nebudou.

 

Napíšu tu jeden příklad. Máme lidi s nevyrovnanou psychikou a myslím 2 sebevraždy v rodině. Co nikdo nechápe je bratr mojí maminky. V dnešní době plné rozvodů a nepochopení měl úplně vzorové a poklidné manželství. Prostí lidé, kteří ze sebe nic nedělají, drželi se hlavně doma, trávili společně čas, dcera jim dělala radost, všichni 3 pracovití, domek jednoduchý a účelný, strýc ho opravil, společně pracovali na zahradě (to se mi mohlo jen zdát) a další domácí práce, strýc měl dílničku, atd. Na malé vesnici ho měli všichni spoluobčané rádi. Jako kluk jsem tam jezdil na prázdniny. Ve chvíli, když strýc ztratil letitou práci v místním družstvě, to s ním začalo jít z kopce. Nějaké dramatické změny neprožil, vím jen o jednom krátkém zaměstnání, které mu činilo problémy, nakonec pracoval u obce na sezonní práce, v poklidu, nikdo ho nehonil, moc nevydělal, ale s tetinou výplatou vystačili, měli jen základní nároky a realizovali se dále na vlastním. Měl těžké deprese, několikrát hospitalizovaný v psych. léčebně, na antidepresech. Někokolikrát ho teta přistihla, že si šel vázat provaz. Nechápala, co se v něm děje, měla ho ráda a žili pro sebe. Nakonec se mu to podařilo. Teď má klid - ale víme od čeho? 2-3 pevné "pilíře" měl. Nebo pomůže při hledání informace, že mu otec zemřel v 1. roce a on vyrostl v rodině, kterou vedla jeho babička, protože maminka nebyla nějak schopná (ani psychicky). Má někdo odvahu prohlásit, že tomu rozumí? Nebo že byl strýc sobec?

 

Pak bych tu mohl psát o tom, jak mi byla moje žena poprvé v r. 2008 nevěrná, když jsme koupili a spravovali dům, jak jsem na to těžce přišel, všechno to zatajování, lži, sexuální divadla na obě strany, nakonec se snažila všechnu vinu hodit na mě, já nemohl spát ani pracovat. Ale nechci, aby tu ve společnosti žen opět vznikly reakce, že já jako muž jsem to musel určitě nějak zavinit. Ale co chci napsat, že jsme se usmířili a měli skoro 3 roky úsek manželství, který jsme oba hodnotili velmi pozitivně. Přesto jsem měl následující 3 roky úzkosti či deprese a posléze i obsedantně kompulzivní poruchu, se kterou jsem byl podruhé v psych. léčebně. Setrvačnost?

Text uživatele: 

Tento Tvůj příspěvek mnohé na Tvé straně vysvětluje a dokresluje…

Nicméně toto téma je o něčem jiném, takže jak jsem již psala níže, tímto tuto diskusi mezi námi z mé strany uzavírám (viz. můj dnešní příspěvek v 00.14 hodin).

Text uživatele: 

      Poslední dobou mám pocit, že lidi nejsou vůbec odolní vůči stresům, tlakům. Neumí si užívat, radovat se. Začíná období plesů, poslední roky je mizerná návštěvnost a doba, kdy každá organizace (sportovci, zahrádkáři, včelaři, ženský spolek) pořádala ples a byla 100% účast je v čoudu. Každý sedí doma u TV, nebo počítače, nemají potřebu živého člověka, pobavit se, popít, zatančit.

Text uživatele: 

Njn, co nadělat. Jinak s tím, že se lidé neumí těšit z maličkostí souhlasím.

Text uživatele: 

To asi záleží hlavně na temperamentu

 

Vzorový melancholik bere vše vážně a na všem mu záleží, perfekcionista, těžko se smíří s čímkoliv, co nějak nejde… pořád se v něčem utápí.

 

Pak je tu vzorový sangvinik, který životem proplouvá jak se dá, je to jen legrace, pokecat, zasmát se, užít si, ze všeho se vyvléknout, je nad věcí, je zábavný, tím pak oblíbený, a když má ještě ostré lokty…. to se dějí věci.

 

Tyhlety 2 protichůdné povahy se těžko kdy navzájem pochopí. Sangvinik nemá šanci vidět hloubku myšlenek melancholika a všechny eventuality, které ho napadají a které promýšlí, považuje ho třeba za hloupého nebo sobeckého. Melancholik zas nechápe tu neuvěřitelnou lehkost bytí sangvinika, když je vlastně život tak složitý.

 

Text uživatele: 

   Tož sa dál utápěj, přesvědčovat tě nebudu°°°°°°°°

Text uživatele: 

Myslím že nejdůležitější v té chvíli je zbavit se strachu. Být chvíli sám se sebou a přemýšlet…

Největší strach - z následků, poviností, …

Osvobodit se od tohoto "křečka v kolotoči".

Text uživatele: 

Strach je nedostatkem lásky.  

Text uživatele: 

Pokud by člověk spáchal sebevraždu, už by si neužil… a, b, c, d, .

 

Toto téma zapomíná na jádro věci - té hromádce kostiček pod balkonem už je to přece úplně jedno.

A wo tom to je!

Text uživatele: 

to je přesně to sobectví o kterém jsem psala… Ne není třeba mít 3 manželky a tři baráky… ale upřímně, kdo chce, hledá jak a kdo nechce, hledá proč… pomáhat lze jen těm, kteří se chtějí aktivně zapojit, s tím, jak přemýšlíš a co tu píšeš bych se asi těžko rovnala i já, nikdo není ukížkový sangvinik ani melancholik, člověk je směs a dokáže na sobě pracovat. jenže musí ON ne ti zvenku. takové negace jaké vysíláš jasně tvé okolí informují, že jejich investice času, úsilí, energie, nápadů, bude ve větší části ne-li zcela ztrátou času… Vyhovuje ti to, tak si to užívej. je to tvoje volba, do té míry tu ještě svobodu máme…

Text uživatele: 

to je přesně to sobectví o kterém jsem psala…A chceš mu pomoct, nebo mu říkat, že je sobec? Ne není třeba mít 3 manželky a tři baráky…Ano, trošku jsem to přehnal, omlouvám se ale upřímně, kdo chce, hledá jak a kdo nechce, hledá proč…To je pravda, správná ilustrace, ale tady jde více o motivaci pomáhat lze jen těm, kteří se chtějí aktivně zapojit,  Ještě že Mr. Ježíš právě toto kdysi dávno chápal a praktikoval jinak s tím, jak přemýšlíš a co tu píšeš bych se asi těžko rovnala i já, nikdo není ukížkový sangvinik ani melancholik, člověk je směs

To je právě pravda jen teoreticky, spíše nikoliv. Najít člověka, co má ze všech temperamentů hruba 50% je docela vzácnost. Bohužel základní vlastností Homo Sapiens je to že tíhne k extremu a nepochopení protější povahy, s tím je třeba počítat. Melancholik upadá do melancholie čím dál více, flegmatik do flegmatismu, cholerik do workholismu, sangvinik do ještě většího vzrušení, mohamedán do islamismu, ateista do ateismu, inteligent k dalšímu přemýšlení a studiu, hlupák ke "čtení Blesku", "chytání ryb" obrazně řečeno a dalšímu poklesu IQ. Mohli bychom povahy rozdělit do více než 4 temperamentů, došli bychom k témuž. A když je směs, jak je to většinou směs sousedních temperamentů. Třeba směs melancholika a cholerika je nejlabilnější a tíhne k ještě větší labilitě a odporu proti stabilitě (flegmatik + sangvinik). Ta stabilita ho velmi přitahuje třeba na opačném pohlaví, ale bude velmi těžké se vzájemně pochopit, přijmout, natož spolu žít. Ano, je třeba se tomuto aktivně vzepřít, vzít si příklad z protikladů, snažit se je chápat, vžít se do nich, jenže se tak neděje a člověk stále sklouzává k tomu svému. Je to vidět v manželství, politice, všude. A snaha vyslovovat hypotézy o paušálním pochopení všech lidí nevede k cíli.

a dokáže na sobě pracovat. jenže musí ON ne ti zvenku. takové negace jaké vysíláš jasně tvé okolí informují, že jejich investice času, úsilí, energie, nápadů, bude ve větší části ne-li zcela ztrátou času…

Jenže takové negace vysílá úplně každý sebevrah, je toho plný, chápeš? Nenávidí sebe, nenávidí svět, bude nenávidět i ty, kdo ho přišli povzbudit. Navíc když v sobě vezme tu odvahu a upřímně a po pravdě sděluje, co prožívá, co neumí řešit, tak právě takto riskuje odmítnutí. Jestliže se přes to nepřeneseš a ztratíš zájem mu pomoct, protože on samozřejmě hned z kraje nedá jediný pozitivní signál, nebo se budeš tvářit, že každému sebevrahovi univerzálně rozumíš, tak v něm důvěru a zájem prát se o život nevzbudíš.

Vyhovuje ti to, tak si to užívej. je to tvoje volba, do té míry tu ještě svobodu máme…To je další vzpruha pro sebevrahy? Jako kdybych slyšel svoji bývalou ženu, přesně ty slova, ta ironie.

Pluto, napiš zas něco o lásce, prosím!

Je dobré si také uvědomit, že většina těch, co zde vložili téma o vlastní sebevraždě, jsou ještě mláďata, kteří ještě pro svůj pocit smysluplnosti a milovanosti nemohli nic moc udělat a za jejich touhu zemřít lze vinit maximálně tak ty, kdo je vychovávali, protože hlavně od nich si vytvořili obrázek o světě, který je nesmyslný, nespravedlivém, bez lásky, který je nepotřebuje.

Text uživatele: 

Člověk je směs různých temperamentů, čisté typy jsou ve skutečnosti vyjímkou…Temperament. Sám sebe označuješ za melancholika, přitom některé z vlastností tohoto typu temperamentu u Tebe postrádám a naopak u Tebe vidím i vlastnosti jiných typů temperamentu.

V jiném tématu jsi psal, že jsi měl 3 roky potíže s úzkostně depresivními stavy a že jsi díky přechodu na přírodní stravu a detoxikaci organismu z toho 2 roky venku a že jsi neměl radostné dětství…Pak následovaly jiné Tvoje příspěvky v různých tématech včetně toho v tomto tématu, proto jsem Ti už napsala, že jsi neskutečně pesimistický, neboť můj upřímný názor je, že jsi se počínaje dětsvím se svými jednotlivými životními etapami dodnes nevyrovnal a veškeré negace z nich vyplývající v sobě pouze živíš. Být Tebou, přestala bych se tady sousdředit na detailní barevně zvýrazněné rozebírání příspěvků ostatních a jestli Ti na dětech záleží a máš je rád, začni na sobě pracovat, protože to negativní, co z Tebe vyzařuje, říkáš a ovlivňuje Tvoje jednání děti vycítí, slyší a vidí a opět to negativně ovlivní i jejich osobnost, následně jejich budoucí život, kromě toho, co jim je již částečně geneticky dáno.

Tady jsi psal, že Ti pomohl tenhle web. A co tahle jeho část: Terapie vnitřního dítěte, která v úvodu říká:

"Tak, jak s námi zacházeli, když jsme byli malí, zacházíme sami se sebou, když jsme velcí. " Nejenže tento prostý poznatek objasňuje příčinu většiny úzkostí a depresí, ale skrývá v sobě i klíče k jejich terapii…???

A protože už naše diskuse v tomto tématu směřuje jinam, tímto bych jí prosím uzavřela.

 

Text uživatele: 

Kolik výsledků testů temperametntu jsi viděla a kolik z nich je 50:50:50:50? Já znám jen jednoho takového člověka. Já sám jsem melancholik lehce do cholerika. Je to směs nebo labilní extrém? Ale co Ti na mě chybí z melancholika by mě zajímalo.

Díky.

Teď když budu dále pokračovat a barevně to nezvýrazním, jak se pak pozná, na co reaguji.

Také jsem zabrousil na Tvůj profil - na základě toho citátu jsem došel k tomu, že to co tady píšu (a jiný by třeba nenapsal) je OK.

Text uživatele: 

Jinak co píšeš o mě, máš asi pravdu. Terapie vnitřního dítěte je na tom webu nějak mimo hlavní téma, ale když to čtu, úplně mi běhá mráz po zádech, jak si dospělý často vůbec neuvědomuje, co všechno jednáním s dítětem ovlivňuje. Jsem na to neskutečně citlivý. Já tu nebudu rozepisovat svoje dětství, moji rodiče se přece taky nějak snažili, jak jim velel režim, všeobecné mínění té doby a jejich chabé rodinné vzory. Bývalá žena ale oproti mě pocházela z harmonické rodiny, kde se pořád štěbetalo, navštěvovalo a byla pohoda. Co tam ale bylo trochu proti přírodě bylo, že vše dělal muž a velela matka. Jim to vyhovovalo, já jsem jim to nebral. Jenže u ní to byl základní vzor jednání, se kterým jsem se nemohl ve vlastní rodině ztotožnit; a vlastně všichni 3 sourozenci se takto z vlastního popudu a podobně rozvedli.

 

Jak poznamenáváš, se teď dostáváme mimo téma… ano, opravdu? Podle mě jsme konečně na stopě toho, jak pochopit sebevraha a jak mu pomoct to života, lépe než výčet různých požitků (které často sebevraha ani nezaujmou).

Text uživatele: 

 

Nádherná téma Avatárku.

Co mám ještě napsat, když mi Rybka a Veverka vyfoukli, téměř všechna esa, kromě toho nejdůležitějšího LÁSKY.

Nikdy bych nepomyslel na sebevraždu, kvůli mojí rodině, protože vím, že mně mají rádi a bylo by jim to moc líto, chyběl bych jim, jako by chyběli i oni mně. Všechno na světě se dá změnit, jen smrt je definitivní. Na světě, je spousta krásných věcí, maličkostí a okamžiků, z kterých se můžeme pořád těšit a chci si tohoto pozemského života ještě v lásce užít dlouho, dlouho.

Text uživatele: Problem ale je, kdyz i presto co pisete to nepomaha. 4mesice po rozchodu od doby kdy jsem ho videla naposled. Za tu dobu sem zhubla kolem 15kg, zacla se o oblikat mnohem zensteji, mnohem vic chodit do spolecnosti, chodit cvicit, behat, nikdy predtim jsem nebela, mnohem vic. Sem zacla navazavat vztah s casti me rodiny kterou sem predtim vidala jednou za pul roku, byla jsem i u psychologa. snaziLa jsem se ucit. no a nakonec? racionalne vim ze je to blbost, zvlast kdyz sedim se znamǐma v hospode a kecame smejem se, ale pak jsem sama doma a zase se me zobrazi co vsechno se stAlo Jak jsem prisla svym chovanim o znAmy, pokazila skolu, i kdyz tu nakonec dokazu nejAk napravit, sice takovou anatomii v zime skladat nebudu, ale muzu ji udelat v lete…-ale proc? ta vecna apatie ne a ne zmizet jen tAa jedna mysleenka se porad vtira, jak pise klus:ve smrti neni bolesti to jen ve strachu z ni. pak staci zase zkouknout jiny film a rekne si clovek ze je to blbost…ja uz sama nevim…

Text uživatele: 

Anonymko… možná je to mimo mísu, ale ne až tak dávno jsem si prožila vztah s nepochopitelným průhem a i pro nepochopitelným a vlastně obtížně akceptovatelným koncem. Při vzájemné lásce ukončení vztahu vlastně bez pádného důvodu (není v tom jiná, spíš životní podmínky, ostatně já si nic nenárokovala, takže ani z mé strany nespokojenost)  Docela dlouho jsem řešila, jak se s tím vyrovnat, tím spíš, že jsme byli v kontaktu pracovním (Na který jsem si hloupě sama založila) Prošla jsem si pocitem zrady, ublíženosti, nechápala, vracelo se mi ledacos několikrát denně, nenalézala jsem vysvětlení, mrzelo mě to, trápilo, pořád jsem přemýšlela PROČ… pak jsem našla cestu jak akceptovat stav, ale stejně se mi vracely obrazy, které mě házely zpět… Dlouho sjem nebyla vůbec schopná navazovat jakékoli vztahy s muži ve svém okolí, na to, že by na mě někdo mohl byť i jen sáhnout nebylo ani pomyšlení, osypala jsem se jako bych měla husí kůži… únavné, člověk vlastně chce být v kontaktech s okolí a tohle je blok jako blázen… až jsem místo toho, že jsem se rozptylovala kdečím, abych na to nemyslela (stejně se vždycky najde chvilička, kdy má mozek volno na vzpomínky) přes zakazování si a silový boj došla k něčemu jinému a překvapivě snadnému… Prostě jsem (hele, nesmějte se mi…) ho v duchu požádala, aby mi tu mou dušičku pustil na svobodu, že chci jít dál. Večer jsem se tím zabývala a ráno jsem vstala "jako nová" A nemám ho méně ráda, jen jsem "svobodná" už se mi nevrací vzpomínky jako vazba mezi námi, ale jen jako hezký zážitek prožitý v minulosti, bez té bolesti, která to obvykle provází s kořením nazvaným "tohle jsem ztratila, nemohu mít, zmizelo mi, nechce mě…"  A myslím, že v tom je právě obsažen ten prvek vlastního rozhodnutí "jít dál" a skutečné, upřímné snahy "ukončit" jednu epizodu, nevázat se na ní…

Text uživatele: 

Anonymko, nechceš raději sama studovat psychologii místo medicíny?

Text uživatele: 

Psychologii? Možná jako zájmový koníček… hlavně mě to co jsem si vybrala baví (tedy bavilo, problém je, že teď mě už nic nebaví a školu "nesnáším") ale to není oborem jako takovým, nic jinýho bych dělat stejně nemohla/nechtěla, ale mnou…

Text uživatele: 

Těžká otázka pro mě, protože já hlavně nevím, proč ji spáchat. V životě jsem si taky prošla různým trápením, kdy přicházely otázky o smyslu života…Ale vždycky člověk ví, že se musí zvednout a jít dál. Že právě o tom překonávání překážek je život. Že bez nich není poznání štěstí, lásky a radosti. Fráze? Kdepak…co člověk dostane bez vlastního přičinění, toho si jen málokdy váží.

Jak ale úplně jinak prožívá radost, když se o něco snaží a ono to vyjde? Pak to nazve štěstím a září…a pak i k lásce je jen krůček. Přestává být pro ostatní "neviditelným…"

Jedna z věcí, která mi hodně dala je i to, že jsem měla to štěstí, že jsem nemusela nikdy poznat útrapy války a myslím si, že hodně lidí si tohle vůbec neuvědomuje. A přitom stačí málo…něco si o tom přečíst, stejně jako o lidech, kteří prožívají útrapy těžkých a bolestivých nemocí, ze kterých není východisko, když nepočítám zázrak.

 

Text uživatele: 

prostě "moje" Baruška.   sebelítost je motor, který pohání zpátečku, dopředná rychlost jede na jiný pohon vděčnost za to, co je dobré je velmi kvalitní mazivo uvědomnění si pozitiv ubírá místo negativům. Smích brání smutkům se rozvinout (i kdyby se člověk měl smát sám sobě… )

Text uživatele: 

Ano, přesně tak to je.

Text uživatele: 

Jedna z věcí, která mi hodně dala je i to, že jsem měla to štěstí, že jsem nemusela nikdy poznat útrapy války a myslím si, že hodně lidí si tohle vůbec neuvědomuje. A přitom stačí málo…něco si o tom přečíst, stejně jako o lidech, kteří prožívají útrapy těžkých a bolestivých nemocí, ze kterých není východisko, když nepočítám zázrak.

Je pozitivní, že si ještě 68 let po poslední válce toto někdo uvědomí a dokonce ho to povzbudí. Na druhou stranu, v posledních staletích je na světě v libovolném okamžiku nějaká válka.

Sebevraždy v souvislosti s válkami ale evokují jednu silnou myšlenku, která je o něčem jiném:

Tam, kde je válka, pohromy, sebevražednost výrazně klesá. viz

Text uživatele: 

lidé si uvědomují i cenu života i jeho křehkost

Text uživatele: 

Tomáši, necituj prosím moje slova a nezlehčuj můj postoj. Nevedla mě k němu žádná statistika, ale uvědomění si reality.

Text uživatele: 

V tom případě jsem to pochopil správně a ocenil

Text uživatele: 

Těch věcí a důvodů je taková spousta, že se ani všechny vypsat nedají. Spíš mě nenapadají žádné důvody, proč na tomhle světě nebýt. Život je neustálý boj, takový nekonečný překážkový běh. A díky tomu, že nám život staví do cesty neustále nějaké problémy a překážky, nutí nás každý den hledat stále nové možnosti řešení, objevovat v sobě skrytý potenciál a netušené rezervy. A právě kvůli té možnosti se každý den prát o kousek toho štěstí a "místa na slunci" stojí za to tady být.

Text uživatele: 

Trochu souhlasím, ale podle mě některé překážky jsou až přílíž vysoké a dllouhé, proto se většina lidí zastaví a nechá se předbíhat ostatními.

Podle je spoustu důvodů proč se zvednout a pokračovat, chtít tenhle závod vyhrát, ale je těžké ve všechny ty krásy věřit, když vám věčně nikdo podráží nohy…

Nemůžeme se většně zvedat a pokračovat, proto jsou lidi, kteří  to chtějí vzdát, ale upřímně dá se to vůbec vyhrát?

Text uživatele: 

http://www.doba.sk/wp-content/uploads/2012/05/satirical-art-pawel-kuczynski-16.jpg

Optimisté si můžou tvrdit cokoliv, ale toto je podle mě maximální pravda.

Text uživatele: 

Já to všechno chápu ale má to jeden problém. Lidé kteří jsou zoufalí tohle nevidí. Bohužel.

Text uživatele: 

A co když mě ty všechmy věci vůbec netěší, co když měna světě vůbec nic nezajímá? Pro co pak mám důvod žít heh?