Téma: Chci se zabít co nejdříve - jsem přečitlivělá a trápí mě strach, úzkost z budoucnosti

Ahoj, tohle už není prča. Jednak najdi jinýho psychiatra, protože pokud se budeš nadále pokoušet o sebevraždy, nezbývá, než to řešit s nimi. Doporučuju asi hlavně krizový centrum, tam na idiota těžko narazíš bych řekla… tam budou extra profíci, co dokážou pomoct při akutních problémech, což ty tvé jsou.

Na vypovídání, ač si myslíš, že ti to nejde, doporučuju psychologa, ti to zřejmě umí líp, než psychiatři.

Naklikej si hned teď na netu krizová centra v tvém okolí a a jdi to řešit.

Je škoda opouštět předčasně tento svět, třebaže se v něm cítíme sami. Až se zlepšíš, uvidíš vše líp a pozitivněji.

Vím že to není prča, dokonce mám strach sama ze sebe, protože vím zcela jistě že to udělám, chtěla jsem i pomoct ale psychiatři nepomohli, léky beru a i tak je to o ničem a mezi cvoky  už se zavřít nenechám  . ta vnitřní prázdnota a strach z budoucna mě ničej, ty myšlenky na sebevraždu  jsou stálý, vlastně už ani nemyslím na nic jinýho 

Právě, že to krizový centrum není blázinec, jako takovej a jsou tam předpokládám jak psychiatři tak psychologové. Opravdu to zkus, sama víš, že bys to udělat mohla, ale vlastně nechceš (pud sebezáchovy) - a toho se musí využít.

Dej i těm doktorům šanci, chápu znechucení, ale asi jsi měla zrovna smůlu, ovšem každý takový není.

Koukala jsem a v našem  městě  je krizové centrum jen po telefonu. Přála bych si aby mi někdo pomohl, jak řikám mám ze sebe strach  protože nejsem mluvka (jako jiní co o tom jen mluví) a vím že to udělám. Kdybych na psychiatrii řekla že se stále chci zabít tak mě zas dají na pár dní mezi cvoky  … a to nedopustím … . Je zvláštní že je plno velmi nemocných lidí kteří chtějí žít a pak jedna hlupačka  co si života neváží… Kdybych mohla tak svůj život hned věnuju někomu potřebnýmu kdo chce žít a má sílu žít. ale bohužel takhle to nefunguje 

No jo, taky bych věnovala svůj život, ale nejde to ani u mně, ani u tebe, u nikoho. Možná právě proto, že jsme tady sami za sebe, musíme to zde pr prožít a vytěžit z toho života co nejvíc a netoužit po spasitelských věcech, ke kterým stejně, naštěstí, nemáme moc.

Využila bych toho telefonu, možná, že to pro tebe bude i příjemnější - opadnou obavy z cvokhausu a psychiatrů a vůbec z mluvení před člověkem. Myslím, že tě dokážoou nejen vyslechnout, ale i poradit, co dál.

Opravdu to zkus, je to přece dobrej kompromis - ty nikam nepůjdeš, ale přece se svěříš.  

A každej se trápí něčím jiným, pro někoho je objektivně banalita průšvihem, za to pro jinýho je katastrofa nějaká závažná věc a i zde se to liší - není to jen fyzické či duševní zdraví, ale různý životní situace, nebo neblahá minulost a tak. A nikomu to nemůžem zazlívat. Ta intenzita může být stejná, jako u toho, kdo  nad tím kroutí hlavou.

Čili i ty máš svatý právo prožívat vše tak, jak to prožíváš/cítíš, byť je to teď hodně špatné a nepříjemné. Je to tvoje věc, nemusíš se trápit tím, že někdo je na tom hůř a snáší to líp. Každý jsme nějaký a každýho může dostat na kolena psychika.

Ahoj. kdy si usem mela uplne to same. Nikdo mi nerozumel, vseho jsem se bala, delala veci na truc. Brala prasky abych se uklidnila. A nic. Po case prisel princ ktery me s toho vytahl aje ro bajecny. Mam miminko, manzela brala jsem opet prasky ale zabraly a uz sem dospela do takove faze ze uz je brat nemusim. Nehazej flintu do zita. Kazdeho mladeho zivota je skoda. Ver mi prosím opravdu vim jak se citis.

Ty jsi třeba krásná holka nebo už žena … máš štěstí a přeji ti ho.  U mě je to jako bych byla nedospělá … jako by ve mě zůstalo velká část dítěte a ty běžný starosti co přináší život nezvládám … . Mezi 20 a 30 rokem jsem to jakž takž ještě zvládla ale teď už to nedávám … . Samozřejmě chci být férová a tak ještě udělám co je třeba aby po mě nezůstali žádný pohledávky a pak už mě nic nezastaví. Jsem ale překvapená že mi rozumíš, že někdo třeba taky v hlavě prožívá nebo prožíval co já.  

(toto píšu, páč jsem myslela, že reaguješ na mě, až teď mi došlo, že asi ne , ale možná, že tě to osloví, byť je to trochu zvrhlé, ale furt lepší, než reálná sebevražda, proto je to psaný, jak je to psaný) Taky bych se k tomu stavěla "zodpovědně" (jako tvé pohledávky) a kdybych byla skutečně rozhodnutá, nikomu bych o tom neřekla a udělala to. Jenže já to nutkání ve skutečnosti již nemám, úspěšně jsem ho upozadila a upozaďuju stále, naštěstí. Je to jen formou představ, který mi dělají dobře, ráda si to probírám do všech detailů. Ale tím má zvrhlá touha končí. Já si tím ulevím a jde se dál. Nechtěla bys to taky stáhnout do této méně rizikové podoby? Nikdo by o tom nevěděl, ty bys reálně nic neudělala, ale občas si v představách žila tento svůj podivný "sen".

Proč to upozadit? Právě proto, že je jistě i v tobě část osobnosti, která má sny, přání, touhy a dokonce potěchu ze života. Jak si sama sebe představuješ v budoucnu? Co tě naplňuje a ráda by ses tomu věnovala? Máš koníčky a práci, která tě trochu baví?

Ještě k sebevraždám - zkus si představit pocity ostatních, když bys to nedejbůh udělala. Vlastně ty to moc dobře víš, už jsi to popsala v úvodním dotazu, že rodiče se tím trápí. Pokud nechceš, aby se trápili víc, zastaví tě to. Tohle si představ kdykoliv, kdy budeš mít mega chuť to udělat.

Podle smutného dětství, které popisuješ níže se ti vůbec nedivím. Škoda, že se tvá dušička neřešila již tehdy. Ale stojí za to řešit i teď, kvůli sobě, aby sis to zpracovala, odžila a odpoutala se od všech těch sviňáren. Chce to přetrhnout řětěz na těžké kouli, která tě svazuje. Zasloužíš si přeci spokojenost a hezký život . Ale je třeba vyřešit to, co tě trápilo/trápí, aby ses osvobodila a konečně žila.

Za to, že jsi kolem sebe měla idioty, kteří ti ublížili, v žádném případě nemůžeš a máš právo být spokojená a žít hezký život.

 Ježiš sorry nevím, ke komu to patří, ale pravděpodobně k jiné pisatelce, trapas

Pardon, upravím to .

Zaneto, v kazdem z nas zustava cast maleho ditete, tam ten problem nebude. Horsi je, ze ti nepomohla psycholozka. Asi to pro ni ale nebyl lehky ukol, kdyz jsi se ji neotevrela. Pokus se najit si jinou. Musis s nekym mluvit, nemela bys zustavat sama. Nekdy staci se sverit a problem je napul vyresen.
Nemas nejakou kamaradku?
Ja mela nedavno na navsteve kamaradku, ktera take prekonava ruzna traumata (sama nemilovane dite, umrti ditete, nevydarene partnerstvi). Cele tri dny jsme mluvily a mluvily a ona mi pak rekla, ze to bylo daleko lepsi nez nejaka terapie. Odjela odtud a rozhodla se, se setkavat s prateli, aby nebyla  sama. Nekdy je problem uz v tom, ze zustavame se svymi problemy sami. Nekdy staci zmenit prostredi, zamestnani, misto bydliste - a najednou je vsechno jine.
Nepises, jake problemy nezvladas? Mozna ti chybi partner, kamaradka, spriznena duse.
Nezahazuj svuj zivot. Urcite najdes nekoho, kdo te bude poslouchat.  

Toto jsem nedokázala říct ani psychiatričce jak říkám psaní je mnohem snazší než abych se někomu otevřeně svěřila, nedokážu to. chtěla bych ale všechno se ve mě sevře  a nejsem toho schopna. to by musel být asi někdo kdo má dar to ze mě vytáhnout … mnohem snazší pro mě je umřít a vzít si svoje křivdy sebou   

Uzavření lidé moc přátel nemají, stejně je to i u mě … samozřejmě nikdo netuší co v mojí hlavě je a já to neumím říct … nesu  si všechno už tolik let sama, a jediné jak jsem to trochu překonala je že jsem to jakoby vytěsnila  abych se s tím vůbec nějak vypořádala a teď se to najednou všechno sešlo … . a já už ani nežiju celý dny, každou minutu, každou vteřinu myslím jen na to jedno na sebevraždu, plán mám 

Zaneto82 - i když jsi napsala podstatu svého problému, pro mně je to dost stručně napsané.
 
 Pro mně osobně, když čtu Tvůj příspěvek je to jako jenom *kousek* ze špičky ledovce - (např. zajímá mně, jakým životním stylem žiješ, čemu se věnuješ a tak podobně).

Je taky dobře, když spolupracuješ s lékaři = s psychiatričkou ….
Je Ti krásných 33let a chceš se zabít, což Tě v podstatě chápu, protože jako praktikující křesťanka jsem si vědomá i faktu, že na některé bolesti ducha, nepomůže ani psycholog a ani psychiatr - ano, bolesti ducha jsou děsivé. Ale nezoufej, bude lépe - chce to ale čas.
Dnes (23.07.2016) jsem tu jenom na skok, tak se nemůžu rozepisovat, proto Ti tu nechám zajímavé video, které Tě možná motivuje a povzbudí k lepšímu zítřku.

Skvělé video Karmelaren.  

Moc pěkně video dovedlo mě k pláči … sama jsem před 3mi týdny zkusila i tuto cestu, šla jsem 3x do kostela na mši. líbilo se mi tam … ale necítila jsem boha, a přitom jsem tam šla s úmyslem že mě třeba bůh přitáhne k sobě a odradí od útěku k smrti … ale nestalo se, jsem ztracená ve 33 letech už by člověk měl vědět kam patří … Ta holka v tom videu měla podobné pocity jako mám já (jenže já jsem na dnešní poměry slušná nepiju, nefetuju, nekouřím, nehraju  automaty, nejsem lehká děva) … Když vezmu můj život od dětství … cca v 7 letech mě osahával známej mýho taťky, starej  dědek, trvalo to zhruba rok vždy když jsem s ním byla sama. nedokázala jsem to rodičům říct, jen jsem naznačovala že s ním nechci být sama ale nepochopili mě. Pak mě ve 12letech znásilnil další dědek zase jsem to nedokázala říct rodičům  styděla jsem se za to, připadala jsem si že to je moje vina že se to stalo… že jsem to vyprovokovala já … další moje obrovské trauma když jsem ve 13 viděla jak mi hrozným způsobem zabili mého psa  … . ve 14 jsem zažila ve škole šikanu … . to řešili moji rodiče přes policii … Pak jsem se nevím proč v 17 zamilovala do o 30let staršího chlapa ženatýho a udržovala s ním milenecký vztah 10let, moc jsem ho milovala a pak jsem zjistila že takových holek měl za celou dobu co jsme byli spolu spousty… . Jinak bydlím u rodičů, nikdy jsem se neosamostatnila. nedokážu to … vidím v tom že bych ublížila mamce … a taky mám strach být sama … Rodiče mám moc ráda… vím že oni mě také (ale neřikáme si to) ale přesto mojí duši, mému já nikdo nerozumí ani oni ne TAK proč žít (v práci máme taky jednoho nedobrýho  člověka) vidíš … na růžích jsem ustláno neměla a moje křehká duše se stím neumí vyrovnat. všechno jsem potlačovala a teď se to ve mě oživilo a nechci žít není mi pomoci  

Ahoj stafordice, Ty máš amstafa?

Mám je úžasná 

Viď? Já vím, my máme psa amstafa (kromě labradorky), jsou mu 2 roky. Tak určitě víš, jak moc milují svého pána/paničku, tím jsi předpokládám Ty, a kdyby bylo třeba bránit, tak by bránili a chránili až tak, že by klidně položili svůj život, (jak mají i jiný práh bolesti)? A taky jsou velmi citliví na nepřítomnost svého pána/paničky, smutní, truchlí a trápí se, to tedy i ostatní plemena, ale chápeš, co Ti tím chci říci?  

Chápu co tím chceš říct, miluje mě i já ji, každý kdo někdy měl amstafa tak ví že je to neobyčejný plemeno, silný a přitom něžný a milující pána troufám si říct že víc než jiní psi (ne jak z nich v TV dělají netvory a zrůdy) chtěla bych se pro ni vzchopit ale jsem psychicky tak slabá a zlomená a tím že žiju u rodičů tak mám to vědomí že bude o tu mojí lásku dobře postaráno. kéžbych byla silnější osobnost, kéžbych  měla hezčí dětství. vím že zabít se je slabost … ale moje duše, moje vnitřní část už nemá sílu v tomhle špatným světě žít

Ty se nemas ani trochu rada? Je to kvuli tem zazitkum z detstvi? Nebo proc je pro tebe tenhle svet spatny? Jake mas povolani? Bavi te alespon tvoje prace?  Jak travis dovolenou?
 Kdyz si myslis, ze ti lidi ublizuji,  proc treba neprevezmes peci o nejake zvire nebo ho neadoptujes? V Liberci preci mate krasne ZOO?
 Myslim, ze  se zmitas v tezkych depresich  potrebujes pomoc. Jenze tu spravnou pomoc ti muze poskytnout jenom odpornik. My tady te muzeme pouze vyslechnout, i kdybychom ti radeji pomohli. Vaz si toho, co mas  ty cerne myslenky si vubec nepripoustej!!

Právě že se ráda nemám ani trochu, připadám si odporná hnusím se sama sobě, nic na mě není pěkného (snad jen to že dokážu milovat, nemyslím tím muže ale všeobecně třeba zrovna ty zvířata) Myslím že se nemám ráda kvůli těm zážitkům z dětství, abych byla vůbec schopna trochu nějak žít, tak jsem to vytěsnila z hlavy… no a teď po hádce s rodiči jsem se zhroutila, najednou jako by se všechno co jsem jakoby zapomněla, tak se vratilo do mé hlavy a v plný parádě. ničí mě jak ošklivá minulost, tak i budoucnost … rodiče tu nebudou věčně už teď si všímám že začínají stárnout, lidi jsou zlý, sobecký … . já to nedávám … Hroutím se z toho … . ještě nedávno jsem byla v pohodě a teď je ze mě troska… prázdná schránka nedokážu už nic, nic mě netěší … jedině co mi dává naději a pocit uspokojení jsou ty moje reálný představy že se zabiju. já už teď žiju jen proto, myslím na to neustále, dny mi teď tečou mezi prsty tím jak to plánuju … . Je to hrozný už žít jen pro tohle ale konečně cítím úlevu že budu volná

Říkáš že ti není pomoci, to není pravda. Psychiatr a psycholog není to samé. Zkus psychloga a zeptej se ho jestli mu to nemůžeš napsat na papír pokud říkáš že to nedokážeš říct, jistě by ti pomohl a občas nejsou důležité prášky, ale dobrý pocit a správná rada… No odborníci toho leccos zažili… ještě jedna rada: jestli se bojíš budoucnosti, mysli na přítomnost, na přítomný okamžik, užívej dne Carpe Diem… Znám jednu terapie, která by ti mohla pomoc vyhledej si terapie tmou je z tibetu, a pokud máš pořád výčitky z dětství určitě se aspon mrkni…

Žanetko, nevzdávej to, KlugQ radí dobře, vypiš se z problémů klidně at´je to na několik listů a dej to psychologovi.

Věř že teď už bude líp. Vše co jsi zažila už máš zasebou a pokus se vzpomínky zahnat hned v začátku jak ti přijdou na mysl. Píšeš že máš moc ráda rodiče a pejska. Víš co by to pro ně bylo kdybys to udělala?

To nesmíš. Jsi mladá a věř že tě čeká už jen to dobré ale musíš tomu jít vstříc.

Přeji hodně sil a prosím přehodnoť své úmysly. Držím palce.

Děkuji za vstřícnost … . ono já jsem už zkusila co se dalo a nic zatím nepomohlo v psychiatrech jsem viděla nezájem (na venek se zajímali ale bylo cítit že mě prostě berou jako kus, rychle odbýt, nacpat práškama abych si nechtěla ublížit a neměla na to myšlenky) ale skutečný gro je nezajimalo … . je pravda že u psychologa jsem ještě nebyla tam jsem teprve objednaná, ale jak řeknu pravdu s mými velmi reálnými tendencemi na svojí sebevraždu tak mě zase zavřou do blázince … . nedávno jsem tam pár dní kvůli nepovedené sebevraždě byla. hodili  mě mezi skutečné blázny, někteří byli mentálně zaostalý jiný nebezpečný … teď už vím že to udělám buď pořádně nebo vůbec. Je mi líto rodičů zcela jistě budou pro me truchlit i můj milovanej  pejsek ale ze mě už je stejně jen prázdný tělo bez duše něco semnou není v pořádku 

Ahoj. Moc ti rozumím. Myslím, že budeme mít podobný typ osobnosti. Nezabíjej se prosím. Já to taky nedělám i když nad tím často dumám. Život je pro mě utpení a taky se všeho bojím. Když se ohlédnu zpětně vždycky se všechny problémy nějak vyřešily… Nechceš někdy přijet do Prahy? Mě můžeš říct všechno. Opravdu to pochopím a vyslechnu. Uděláme si pěkný den 

Moc si toho vážím a věř že bych i přijela ráda ale teď v těch úzkostných stavech nebo co to semnou je.  bojím se vyjet úplně sama do (pro mě) obrovskýho města … Jsem asi opravdu případ do blázince …. vůbec sama sobě nerozumím. tak ráda bych to chtěla všechno někomu povědět ale já to opravdu nedokážu … jakoby ustrnu, zcepením a nejde to. stydím se za to, stydím se sama za sebe…. byly chvíle kdy jsem se snažila prosadit se jako každý normální dospělý člověk snažila jsem se 10let ale už to nejde to, to věčný přetavování jak jsem normální to nejsem já  . Připadám si jako ustrašený dítě co prostě nedospělo. co potřebuje stále táhnout … je toho tolik.  Co jsem tolik let nosila v sobě, tak to se teď jakoby  probudilo a celá moje osobnost umřela  uvnitř  … a ta prázdná schránka ta chce umřít 

Máš agorafobický strachy, že nezvládáš potlačovat svoje pro tebe nepříjemný vnitřní obsahy. Děláš to pravděpodobně takhle celej život, to nepříjemné a strach nahánějící vytlačíš někam za scénu, akorát, že teď se tit oho sešlo moc, au ž to  moc vytlačovat nejde. ani podívat se na to skoro nejde, ani to někomu popisovat, atd.

Takže plánuješ, že od toho zase utečeš, prostě se zabiješ a bude to.  

Na jednu stranu chápu, teď už je toho v tobě hodně, na druhou, co může člověk čekat, když se s určitými věcmi nenaučil vyrovnávat, selhání, sebenenávist která je jen vinou špatného nastavení, atd… To je přece jasné, tak dlouho házíš věci za skříň, až hrozí, že ti jednou spadne na hlavu. Neuklízela sis v sobě, nevyrovnávala ses se životem. To ale jistě nemusí být tvoje chyba, na druhou stranu je to tvoje zodpovědnost a tebou vybrané řešení.

Takže, buď skutečně chceš pro sebe něco udělat, tak zvedni zadek a jdi na RIAPS, nebo do psychoterapeutického centra  a potřebuješ dobrého psychologa, nebo samozřejmě můžeš opět utéct.  

Presne tak, neco s tebou neni v poradku!! Jsou to ty zazitky z detstvi. Nemas to zpracovane! Ale kdyz o nich nereknes psychologovi, on si to z prstu nevycuca. Na vsechny problemy je nejake reseni!! Na ty tvoje taky. Samozrejme se to nepodda ze dne na den. Jen nesmis s temi problemy zustat sama. To, ze mas momentalne problemy s rodici, je jen prechodne. To jsou normalni generacni problemy, ty ma kazdy. Nemuzes ocekavat od nekoho, kdo te vidi jednu hodinu, ze pochopi celou tvoji dusi, tve problemy. Musis o tech vecech mluvit, jenom tak se ti ulevi a najdete spolecne reseni.
Nevzdavej to!! Sem muzes psat kdykoliv, ve dne, v noci. Tady najdes vzdycky nekoho, kdo ti odepise, kdo te podpori. Jenom ti odbornici tu nejsou (i kdyz mozna 1-2 ano).  Jsi inteligentni zena, jsi zdrava, mas domaci zazemi, mas milujici rodice, pejska, mas praci. V podstate mas daleko vic, nez nekteri jini. Tohle si musis uvedomit. Jsi nekdo. Zitra rano se podivej do zrcadla, pochval se, kdyz se ti nebude libit uces nebo neco jineho, tak to hned pristi tyden zmen. Najdi si neco, co ti zvedne sebevedomi.   Dojdi si na manykuru, ke kadernikovi, dej si nekde v kavarne kaficko, precti si nejaky casopis. Mej se rada a pomalymi krucky zjistis, ze te budou mit radi i ostatni.
Hlavne udelej vsechno pro to, aby sis nepripoustela ty cerne myslenky.
Nejradsi bych te objala, ale jsi daleko. Preji ti dobrou noc.

Díky za povzbuzující odpověď, když jsem to tu založila. ani jsem nečekala. nepočítala že si to vůbec někdo přečte. natož že někdo odpoví … To že to v mým dětství nezačalo zrovna ideálně růžově… Tak mi zničilo sebevědomí… žádný nemám … A rozhodně si uvědomují že moje trápení je  v porovnání třeba s velmi nemocnými mladými … nebo s nevyléčitelně nemocnými dětmi. vcelku prkotina  … někdo by si i mohl říct že už je to spoustu let je mi 33 že bych se s tím třeba mohla už nějak srovnat … . snažila jsem se do teď nějak žít. všechno jsem vytěsnila z hlavy jako by se to nestalo … a 10 let jsem opravdu přežívala. ale to jsem nebyla skutečně já, byla to přetvářka jak jsem normální holka jako každá jiná … . mám málo přátel s mým nízkým sebevědomím, jsem spíš v ústraní ale i ty přátelé mě neznají … znají jen to co jsem jim dovolila poznat … nikdo by to do mě neřekl že jsem až tak slabá psychicky … To co jsem chtěla zapomenout a vytěsnit z hlavy, tak si mě to našlo  a vím že to hnusný mě nutí z toho světa odejít 

Ještě mě napadlo, když máš kladný vztah ke psům, nechtěla by ses podívat třeba do útulku a zkusit nějakou dobrovolnickou práci? V televizi občas dávají, že s nimi lidi můžou chodit ven - tedy i tato forma se hodí, nejen klasické financování jídla, ale přímo kontakt s nimi.  

Když v sobě máš lásku ke zvířatům, tak ji využij, co víc můžeš dát tomu (těm), které miluješ, než svůj čas a vůbec sebe a své city? A dělala bys to navíc především kvůli sobě, protože by tě to bavilo a naplňovalo, nebylo by to jen rozdání se, ale i ty bys získala. Taková citová investice stojí přeci za to! A je to pravděpodobně i dlouhodobější a jistější, než u lidí, ke kterým člověk vzplane a oni ho pak opustí, nechaj napospas svému osudu a trápit se…

Navíc jsou němí, nemusela by ses obávat mluvení a přece by ses mohla po svém svěřit, ale nehleděla bys přitom do lidské tváře.

A co si pro začátek najít na netu jak útulky, tak třeba nějakej hezkej dokument o zvířátkách, nebo např. konkrétně o těch psech? Hmm? Hlavně mláďátka jsou pohlazením pro duši, ať jsou od čehokoliv.

Chtěla jsem se tě zeptat, co považuješ za své silné stránky, za svá pozitiva. A ty už jsi vlastně část vyjmenovala! Ani o tom možná nevíš Věz, že si máš čeho vážit, máš co rozvíjet a dávat i dál, pokud bys chtěla. Přesto zkus napsat ještě nějaké své klady, úplně normálně, natvrdo se zde pochval. To, že se někdo objektivně pochválí neznamená, že je  namyšlenej, pouze si je vědom svých kvalit (stejně, jako slabších stránek, oboje má každý). Zkus to, prosííím

Jo a psaní na papír - můžeš se vypsat i jen pro sebe a třeba to pak spálit, anebo si to naopak nechat ať už pro odborníka, anebo jen pro sebe. Až se na to podíváš jednou s odstupem, kdy už budeš spokojenější, nebudeš ani věřit svým očím a děkovat sama sobě, že's byla tak silná a statečná, že jsi tuto nešťastnou životní kapitolu přešla a uzavřela se ctí a v plném zdraví .

Doufám, že se hezky vyspíš a giga hezky pochválíš  

Žanetko, kočičko naše, máš tu dost povzbudivých odpovědí na tvé téma. Vidíš kolik lidí za tebou stojí a mají tě svým způsobem rádi aniž by tě osobně znali. Potlač v sobě toho ďáblíka našeptávače co ti tak špatně radí. Uvědom si že žiješ jen jednou a dívej se dopředu. Je fakt že skoro každý má nějakého kostlivce ve skříni a musí se s tím vyrovnat. Žanetko, pokus se zapojit do dalších témat co tu jsou. Možná že budeš svými příspěvky užitečná i ostatním protože každý názor je dobrý. Já tu jsem také krátce ale velice ráda sem chodím a většina účastníků je prima. Buď s námi v kontaktu a hlavně piš a měj se ráda.

Zaneto82 - potřebuješ se vnitřně uzdravit. Hodně zlých zkušenosti jsi si uchovávala ve svém srdci - nikomu si se, jak píšeš o tom nesvěřila a to je taky ten problém, proto Tě to taky vnitřně ničí….

Když jsi křesťanka (ale i když by si nebyla křesťankou) a patříš do křesťanské církve (např. katolické) - (ale i kdyby jsi tam nepatřila) , tak určitě bych Ti doporučila se vroucně modlit za uzdravení v kostele před vyloženou svátosti oltářní. Taky popros kněze o pomazání nemocných = (pomůže Ti to, budeš mít víc síly…). Dále bych Ti doporučila dojít za knězem a nechat některý den odsloužit mši svatou za Tvoje uzdravení, ale aby jsi na mši svaté taky byla přítomná. Důležité z Tvoji strany je vytrvat v tomhle křesťanským směru a taky vytrvat v modlitbě za uzdravení i když nic necítíš - uzdravení duše se u každého odehrává trochu jinak, někdo něco pocítí hned, někdo to nebádaně zpozoruje postupně až časem a tak podobně. Dále v církvi jsou kněží, ale i laici co mají charisma = např. dar uzdravování, nebo dar modlitby. Dopátrej se po konkrétních lidech a ať se např. kněz nad Tebou pomodli modlitbu za uzdravení ….

Když píšeš že Ti není pomoci, tak to je lež. Ty se můžeš uzdravit. Je taky dobře že spolupracuješ i s psychiatričkou, ale určitě buď aktivní i po tyhle křesťanské stránce, jak jsem Ti to tu napsala - tím nic nepokazíš.

Myslím že i v Česku má semináře známi Maltský františkán - kněz a exorcista: páter Elias Vella. Když by dělal nějaké přednášky… o uzdravení a tak podobně, klidně se toho zúčastní.

Přiložím sem ještě nějaké video od patra Eliase Velly - když si to video rozklikneš na youtube, tak uvidíš, že to má víc části - (kdyby Tě to třeba zaujalo…)   (pater E. Vella napsal taky zajímavé knihy).

http://www.uschovna.cz/zasilka/KKEINPPCSUUPB3HZ-EMB 

Tady si můžeš poslechnout můj příběh. Věřím, že ti pomůže.  

Ještě máte zájem? Já taky hledám někoho, s kým bych mohl spáchat sebevraždu. I když nemám odvahu. Kdyžtak mě kontaktujte. moraltimes@yahoo.com.

Hledám někoho, i když nemám odvahu? To si trochu protiřečí a za druhé to znamená, že funguje pud sebezáchovy. Toho využij.

A nenabádej k sebevraždě!  

Ahoj. Doufám, že ještě žiješ. Četla jsem si to a popravdě jsem úplně stejná a hledám někoho s kým bych se zabila.

Doufám, že ještě žiješ, abychom se mohli/y zabít spolu?

To si protiřečí stejně, jako "chci se zabít i když nemám odvahu". (naštěstí pro ně)

Ale je to zajímavej pozdrav, pěkně bizarní "Ahoj, doufám, že ještě žiješ, chci se s tebou zabít"  

Paní určitě žije a chce žít tak, jako ty. A kdyby to člověk joo chtěl udělat, udělá to sám a po tichu.

Zkus se radši vypsat nebo si zajdi na krizový centrum.

Teda nvm, na koho to je, jestli na toho pána, nebo paní, ale to je jedno.

Lidi kdo jste nikdy nemeli deprese, tezko pochopite o co se jedna, co ve me je. Jsem proste v nitru troska, je to tak nekdy je to ale lepsi, obcas jsem mela par dni trochu v pohode ale ne normalnich. myslim ze zacali trochu pusobit leky jenze jsem s c par dni citila jako by stastna. ale nekde v hlave v dalce nic urcityho… pocit stesti i kdyz stesti to nebylo. A ted uz zase, opet do tech sracek upadam. kdo rika ze ten kdo o sebevrazde jen mluvi ze to neudela, tak na to rikam ze je to blbost

Drzi me vec kterou musim jeste vyresit. jenze v nejvetsi krizi jsem schopna to ukoncit i predcasne

Ahoj Žaneto a všichni, mě je také 33 let, myslím, že je to krizový věk. Navenek mám jakoby také vše, dokonce i manžela, dům, přistěhovala jsem se k němu, rodina mne podporuje, jsem bez práce… já taky nevidím budoucnost, všeho se obávám, myslela jsem, že je problém v dětství, že jsem na něj navázaná, pořád se mi honily vzpomínky na rodiče, co pro nás dělaly, tam mi bylo dobře, ale moc jsem se neprojevovala… taky nedokáži řešit praktické věci, hlavně se bojím udělat krok dopředu, takže stagnuji, ale je to prostě socha, nedokáži manželovi říci, co cítím, protože on tomuto nerozumí, dělá vše pro mne… zažila jsem hodně ošklivé období, chvilku si myslím, že je problém tento a pak pochopím, že je to šalba a že problém je v něčem jiném, spíš mít ten náboj jít dál… bojím se vyhledat pomoc, ono by měl člověk nějak sám… cítím, že i hloupnu a ač bych chtěla být dobrá manželka, nějak nevím, co dál. ale ono toho je víc, takhle když to píši, zní to ideálně… taky mám to nutkání, myslím, že ho má v tomto věku každý… já třeba čtu a nevím, co… nebaví mne to. říkám si, kdybych byla sama za sebe, tak bych asi nepřežila, teď přežívám díky rodině manžela, ale taky z toho nemám radost, takže nevím, co mě učiní šťastnou… kamarády též nemám. jsem na up a bojím se i návštěvy up, takže asi takto. jsi jedináček nebo jak ses narodila… v jakém pořadí, myslím, že to má co dočinění s tím? chvíli si myslím, že mě učiní šťastnou být v nějaké komunitě, ale přitom se ven vyjít mezi lidi bojím… dělá mi i problém vyřizovat si osobní věci. což by do mne spousty lidí neřeklo… taky nevím jak dál… tajení myšlenek na sebevraždu není řešení, ale vím, že ostatní mi v tomto nepomohou, ano všichni jsme bohužel sami za sebe… tak si říkám, že i kdyby třeba k tomu došlo, tak se nedá vinit okolí, vypovídá to o člověku samotném… je tu sám za sebe… ono nikdy člověk nebude šťastný si myslím… důležité je najít ten motor, který zatím tedy nemám… mé pocity se mění… chápu, že do blázince nechceš, to nechce nikdo. je to ústav a ve skutečnosti si musí člověk najít cestu sám, je to kruté, ale je to tak. je to tak těžké… taky by se mi líbilo usnout a neprobudit se, to chce ale asi kdekdo. ono jít a žít život venku je fakt těžký… a přitom bezdomovci si z toho třbea nic nedělají… ale to je asi blbost toto říci… nevím… pořád člověk bude něco řešit, já momentálně nevidím smysl ve svém životě a bojím se neznáma… asi takto…

Nutkání se zabít ve třiatřicetí, to jsem tedy nikdy nepozorovala. Že  jsou problémy pubertální, kolem dvacítky, v přechodu, to jo. Ale jiný věk není nijak hojně zastoupen. V USA je poměrně vysoké procento sebevražd seniorů, ale tam je to dáno tou všeobecnou orientací na výkon.

Bez odborné pomoci se z toho nejspíš budeš vymotávat těžko.  

Jinak nesouhlasím s tím, že když to člověk udělat chce, tak to udělá. jak sem napsala Rypoušice (btw. dobrá přezdívka , ono se řekne, udělá, ale taky to není tak jednoduché… jak? když pomine člověk, co by způsobil okolí, tak řeší, že se tam musí sám dostat, sám vykonat a co když se to nepovede atd. a dohadování s policisty nee, pak třeba jak bude vypadat po smrti atd. a jak to zakamuflovat před rodinou… ne není to snadné, navíc, sáhnout si na tělo. ono to nejde tak snadno. ikdyž si někdy říkám, udělali to jiní, ale prostě člověk je sám za sebe… a pud sebezáchovy pořád prostě nějaký je… a otrava léky není tak snadná… co jsem se dočetla… hezky se o tom čte nebo spíš smutně, ale konat je rozdíl. lepší když o tom nevíte, ale to se může poštěstit jen někomu. třeba, že by zabila padající cihla při procházce po náměstí… naivní, že? Mozek prostě produkuje různé věci…

Jak, a co na to okolí atp. - to je dobrým znamením. Přesně tohle - a už jsem to někde, snad i tady, "doporučovala" - vždy si představte pocity ostatních, zděšení nálezců a hlavně to, že již nic neprožijete a nezměníte a pak, pokud v sobě máte sdostatek touhy a pudu sebezáchovy, s tím přestanete. Osobně ještě preferuju živé představy, ať v "krizi", nebo i jen tak . Kam půjdu, co napíšu a kam, atp. Čili prožiji si to v duchu, ale ve skutečnosti nic nehrozí. Mým snem by byla zbraň, ale těžko by mi dal někdo zbroják, ale vlastně je to fajn - nikdy nebudu mít skutečnou možnost si to splnit tak, jak bych chtěla. V dětství jsem chtěla skákat z paneláku, ale dnes (29.08.2016) už vím, že bych nechtěla, aby měli kolemjdoucí trauma. Příp. moje pubertální představa "zlaté dávky", to je asi pravděpodobnější, ale nechci s tím začínat - protože mám pořád někoho, kooho bych tím mohla zklamat a ranit. Takže opět - další mega důvod, proč své zvrhlé "touhy" krotit. Vlastně už je mi spíš trapně, jen o tom už kecám - ale to je jedině dobře . Nicméně, kdybych skutečně nikoho neměla, třeba bych se zničila a splnila si to.  

Otrava léky je nejistá, do té bych nikdy nešla. Bolesti se nebojím, překvapuje mě, že lidi obecně na smrti se nejvíc bojí bolesti, nikdy mě to nenapadlo. A dodnes mě to u sebe netrápí. Mně by bylo nejvíc líto to, že už bych si zde nepobyla, a to by byla škoda! A též si nedovedu představit skutečný sahání si na tělo, proto by to muselo být rychlé a jisté.

Takže všichni, kdo se děsí sáhnout si na své tělo a mají už předvýčitky - co na to okolí atp. - tak buďte rádi. To znamená, že tu chcete být a bojujete o to a třeba si s pílí vybojujete spokojenost! To bych všem přála. Značí to, že ta lepší část vás se dere na povrch a chce přebít tu špatnou a smutnou. Nejlepší je tomu též předcházet - uspokojivá práce, koníčky, nějaký ty lidi…případně to podporovat, když už je ouvej, prostě stimulovat to pozitivnější.

Event. v mega krizi je skvělý psát na papír "dopis na rozloučenou", velmi se vám uleví. Pak ho zničíte. Nebo třeba do wordu, nebo neviditelně na FB, to je jedno, prostě se vypisovat, ať obecně, nebo konkrétně formou dopisu na rozloučenou.  

To, že se toho bojíte, je velmi dobře - znamená to, že chcete žít a za to rozhodně není třeba se stydět, naopak to podporovat.  

Jo a buďte rádi za každý krásný den, za to, že je vám zrovna hezky a venku je ještě hezčeji. Že můžete čichat posečenou trávu a dívat se na paprsky slunce. Za to, že minulost vám uštědřila spoustu ran, ale vy pořád do budoucna hledíte s nadějí a touhami. A že zrovna někdo šíleně trpí, umírá, všechno ho bolí a jeho čas se chýlí ke konci, za to vy máte před sebou ještě kus nedozírné cesty. Ten psychobol je třeba přebíjet a uvědomovat si maličkosti, radovat se z nich a být za to vše vděčni.

Rypoušice napsala jsi to hezky. bohužel já zjišťuji, že jsem hodně kamuflovala, co cítím kvůli druhým už hodně dlouho. a zjišťuji, že jsem jen já sama a to já prostě není … kéž bych šla svou vlastní cestou už odjakživa, chybí mi také vůle a těžko se mi i přemýšlí. plánovat sebevraždu to je prostě strašně těžký, kor když to člověku úplně nemyslí, je mi to proti srsti, spíš než ten konec, to vymýšlení, aby to klaplo … já se třeba neodpoutala nikdy od své rodiny a teď jsem v nové rodině, ale necítím se stejně dobře, jen tělo bez duše a nedokáži říct, co chci, když se mě manžel ptá, ale on je čistej realista, takže toto nechápe … návrh Yvette se mi líbí, hned bych jela… jen vím, že popovídání nespraví to vše. stejně člověk musí sám… achjo …

Já jsem trochu ztracená v tom Pokud jsem to dobře pochopila, napadlo mě, že hledáš obecně jakékoliv řešení tvé situace a jednou z možností, na kterou myslíš, je i to, o čem píšeš. Myslím ale, že to opravdu udělat nechceš, ale v hlavě ti to naskakuje, jako jedna z variant  . Možná je na ní lákavá ta definitivnost.

Tvůj manžel - pokud ti s ním není hezky, tak mu to buď řekni, promluvte si o tvých stavech, nebo ho opusť, máš-li dojem, že tě vyčerpává.

"Popovídání to nespraví" - a zkoušela jsi i jiná řešení? To je extrém, buď myslet na definitivní konec a nebo nedělat asi nic (? ). Musíš si buď pomoct sama - sama víš, co na tebe platí (koníčky, cokoliv pozitivního), příp. rázně vyřešit vaši domácnost atp.  Anebo někoho o pomoc požádej, možná, že by nový názory pomohly a tím, že něco říkáš, si ulevuješ tak jako tak

Jejda a zrovna vidím, že zemřela Věra Čáslavská. Na to, že měla jednu nejhorších forem raka, bojovala docela dlouho a hodně statečně. A teď si představ, co to muselo být za hrůzu a utrpení. A jak to skončilo. Mmch. zrovna ona prý trpěla i depresemi a docela mě šokovalo, když v nějakém rozhovoru tvrdila, že to bylo horší, než ta slinivka. Ale nvm, nakolik se to dá srovnávat… myslím, že ani moc ne, už jen pro to, že jde o nemoci různých oblastí.

Je přece skvělý vědět, že máme zdraví realitvně v cajku a před sebou mnoho let. Tohle by nám mělo ukazovat, jak je život prchavý a že je dobré nemarnit svůj čas, protože může být kdykoliv, neočekávaně zkrácen.

Jo a k Čáslavské - líbil se mi dokument o ní, kdysi ho dávali na jedničce. Taková příjemná, praštěná a energická babča! Přes to vše, co prožila, byla plná energie a myslím, že je to docela dost inspirativní osoba!

Dnes (31.08.2016) na zprávách znovu opalovali její rozhovor, že je potřeba s rakovinou bojovat a nevzdávat to. Byla v tomto úžasná a silná 

Přesně tak! Sledovala jsem na netu její rozhovory a žasla nad tou energií, optimismem, ale zároveň rozumným přijetím této diagnozy, která prakticky vždy končí smrtí. Vytěžila z toho nejvíc, co mohla. Myslím, že zde se projevil ten sportovní duch a vnitřní optimismus. Z toho mohou čerpat obyčejní lidé, nemocní i umírající.

Neprohrála, ale odešla se ctí.  

(A zrovna opakují ten dokument )

Jj, Čáslavská mě rozbrečela, byla úžasná. no já nevím, jsem jak na trní, včera (04.09.2016) jel kolem vlak, málem jsem pod něj skočila, ale řekla jsem si, že to ještě zkusím, ale co zkusím, na to jsem ještě nepřišla, jen jsem hodně unavená …  

Ne, mě naopak přijde, že jsem manželovi na obtíž …

Opravdu si zkus sehnat psychologa, já nevím, co ti mám poradit. Mrzí mě, že ti není dobře a určitě by se to mělo řešit, protože to prázdno je nebezpečný, pokud je ho víc, než 50 procent. Nechtěla jsi skončit jak Bartoška - a nechceš pořád, toho musíš využít.  

Děti nemáš?

Dávné kamarádky/bývalé spolužačky, o kterých víš, že byly vždycky v pohodě? Nebo nějakýho fajn známýho, u kterýho je ti zaručeně hezky?

Nebo v okolí nějaké krásné místo, kde jsi dlouho nebyla? Že by ses tam mrkla a rozjímala . Dnes (05.09.2016) je příjemný svěží vítr, slunce tolik nepraží a v trávě ještě doznívá vůně deště.  

Zkus se na papír vypsat ze všech svých trápení, to má neuvěřitelný účinek. Člověk se div nelekne, až uvidí, co za hrůzy tam napsal, ale zároveň mu po prvních řádcích začíná být okamžitě líp. Potřebuje to ven.

Ať si zvolíš cokoliv, musíš v první řadě sama vyvinout jistou snahu, pak třeba najdeš odvahu i na někoho odbornějšího a pochopíš, že nutkání žít je nakonec silnější, než nutkání nežít.

, A kdyby to člověk joo chtěl udělat, udělá to sám a po tichu´´. S touhle větou s tebou nesouhlasím, člověk, když už něco takovýho říká, tak ho k tomu něco vede a není to v pořádku a opravdu si může na život sáhnout, jeden chlap z vedlejší vesnice  o tom taky mluvil (už je to teda nějaký rok zpátky), že na podzim něco dodělá a pak se půjde zabít a měl takový řeči a opravdu se zabil, zastřelil se svou zbraní a taky proběhly řeči, že to určitě nemyslí vážně, přece by o tom nemuvil, kdyby to myslel vážně a bohužel udělal a byla ho škoda,   v životě bych to do něho neřekla, že on si sáhne na život.

Takže tohle je dvousečný, jsou lidi, co o tom nemluví a zabijou se  a pak ti o tom mluví a taky to udělají,   nebo tom mluví, ale nemyslí to vážně, je to fakt případ od případu a každopádně to nelze brát na lehkou váhu, ale jinak s Tebou souhlasím.

Já to napsala asi nešikovně. Myslela jsem tím, že když už se ten třeba poslední den k tomu chystají (nebo pár dní před tím), zkrátka když už jsou o tom pevně rozhodnuti, už o tom zdaleka tak nemluví (nebo vůbec) a udělají to. Že se svým způsobem jdou rozloučit a tím vlastně říkají - tady je něco špatně - to je pravda, stejně jako  to, že je zvýšené riziko u permanentních "kecálků". Takže ano, riziko je u všech pisatelů, co o tom zde básní… tedy i u mě (ne, já už jsem fakt nevinná povídačka).  

Blbé je, že přes tyto předsebevražedné kecy je těžké rozšifrovat, nakolik je to závažné. Oni to zpravidla nejsou schopni říct na plnou pusu a ochota k léčení je taky kolísavá. Pak bohužel zdánlivě padá odpovědnost na nejbližší okolí - ale opět, co mají dělat? Přikovat kecálka někde doma k topení a mít ho pořád pod dohledem, to nelze. Donutit ho k návštěvě psychiatra, nechce-li to ze své vůle, je taky takřka nemožné. Tzn. , že sebevražedník, u kterého ještě pracují poslední zbytky pudu sebezáchovy, on o tom tedy básní několik měsíců předem, tak vysílá matoucí signály a vzbuzuje u blízkých buď obavy o jeho život, nebo výsměch, což ale může být opět krytí obavy, strachu. Pro okolí to musí být strašná situace a málokdo umí člověka vytáhnout a nechat ho vypovídat, nebo s ním jen tak být a dát mu pocítit kus své náklonnosti, což je pravděpodobně - mimo oficiální léčbu - jedna z mála účinných věcí.

Ale když zalovím v paměti na svoji největší touhu, vždycky jsem si říkala "ještě si naposled užiju babičky (pojedu k ní na víkend/prázdniny), rozloučím se s mámou a… " (naštěstí to přešlo). Totéž pseudopokus jednoho mého strýce - taky se šel svérázným způsobem "rozloučit", aby ho pak teta našla, jak si pokouší vrazit palici do oprátky. No a z dokumentů a výpovědí okolí a potenciálních či skutečných sebevražedníků vyplývá vlastně totéž…

Jo chápu, dobře si to napsala a souhlasím s Tebou. Člověk musí chtít sám, najít si dobrýho psychologa, říct mu to a dodržovat jeho pokyny.

Taky je dobře, že zakladatelka sem napsala, aspoň si pak člověk řekne, že v tom není sám, že i někde tady v republice jsou lidé, co to mají podobně.

Jinak ještě doporučuju různý blbinky, dívejte se na koťátka, nebo na srandovní videa  se zvířaty, pusťe si generátor náhodných slov - věštkyni Jolandu, podívejte se na "Aj múdry schybí" - tam jeden týpek řekl: "moje žena je buzerant! " Nebo cigánka: "tam sú tie mimošťanky! Mimošťanci tam sú! "…  Nebo "kluka s řetízkem" - ten nebožák, co dal řetízek do jinýho hrníčku… "To je jak pohádka od pana Majera ty vole" kontroval Pohlreich…

Vemte si zrcátko a tlemte se na sebe, vzpoměňte si na trapasy. Nedávno mě dostal  úžasný FB překlad, kdy u fotky tučnýho kocoura, který tam ležel s další kočkou, vyjelo "šlofík prasat". Z toho jsem umírala. Pak jsem se mrkla na svého pískomila, který je zbarvený podobně, jako divočáci a výbuch smíchu byl nekonečný…  Vzpomeňte, na svý pubertální blbnutí a tak dál…

Nechceš sem toho "šlofíka prasat" dát? Nějak si to neumím představit a také bych se ráda zasmála . Bezvadné bylo to o té té holce "youtuberce" co jsi sem dávala nedávno, u toho jsem se také smála.

A koťata všeobecně jsou také úchvatná, hned bych nějaké pozorovala 

A co to je generátor náhodných slov?

Jolanda - generátor náhodných slov

Ani toto spojení mně nic neříká.

"šlofík prasat" je zde . Prostě normální kočky a u toho "kvalitní" překlad a o veselo je postaráno .

Slečna mejkapmástr je zde.

A Generátor náhodných slov je právě ta Jolanda  "A vy máte dobrý, nemáte nic? " "Nepřepínejte kanela! "

Ale narozdíl od jiných "věštkyň" byla taková milá, ale s tím češtinem na ni nikdo prostě nemá

Aha! Já tuto "jasnividku"vůbec neznám, takže mi to nic neříkalo.

A kočky bezvadné, díky, hned se mi zlepšila nálada

Rypoušice: Super prasata ) Víš co, závidím Ti trochu Tvůj věk, ačkoliv asi to není věkem, já být v tomto věku udělala vše jinak, hlavně si uvědomila, že člověk musí být sám se sebou, spoléhat se sám na sebe a hlídat si priority a třeba udělat si ŘP hned ne až ve 30, kdy je člověk už mentálně starší a je to horší … dnes (06.09.2016) jsem dospěla k velkému zjištění, ale jak se mám napravit, netuším. je to blok už od dětství … ( ( (Mimo to, máme v rodině psychickou zátěž … já chodila též, ale vlivem práce nebyl čas … nechtěla jsem přijít o práci, teď ji nemám a je to peklo … rodina i manžel psych. problémy nedokáží pochopit, nicméně já taky nechci být u psychiatra, ale nechci být ani doma stále, prostě člověk si musí pomoci sám. ale je to někdy tak kurevsky těžké. kladu na sebe přílišné nároky. přitom jsem obyčejná ženská, co prostě se bojí svých nedostatků … aspoň že se tady můžu vypsat.

Nemusíš závidět, i mně už jde vše hůř!   Myslím, že mozek nejlíp fachá tak do 20 let, pak se utlumuje, plus do toho se vynořují typický dospělácký rysy a smýšlení, což člověka v roztáčení mozkových závitů tak trochu blokuje, ale je to samozřejmě přirozený vývoj, abychom dospěli jednou k usazení a plození potomků… Taky mě mrzí, že jsem se v tom nej období nenaučila víc, ale já to měla opožděně, na základce nic moc, takže já se rozvíjela mega a opravdu silně teprve od 15 do 20 zhruba… Ale furt je dobrý, že to přišlo aspoň někdy, jinak bych byla absolutně neznalá a názorově nerozvinutá. Ale pořád by bylo co dohánět.

A k jakému zjištění jsi dospěla? Tomu moc nerozumím.

Psychickou zátěží je co? A kam jsi chodila? "já chodila též, ale vlivem práce nebyl čas …"

Práci sháníš aktivně, nebo ve vašem okolí nic není a na ÚP ti ještě nic nenabídli? Co nějaký kurz?

A nemusíš být u psychiatra, ty by sis potřebovala popovídat s psychologem, to není žádná prohra. A prozradím ti tajemství: nikdo o tom nemusí vědět! Buď poradenství, abys zjistila, co bys mohla dělat a jak se rozvíjet, ale zároveň i hlubší ponor do tvé duše, tvých zážitků, vypovídání se a pochopení se. Máš-li skutečná traumata nebo diagnozy, tak řešit i je. I Když ono to vše spolu většinou různě souvisí.

Jaké nedostatky - nepodhodnocuj se! Zaměř se na své přednosti, nikoliv na svá slabá místa. Každý má své kvality i zápory, to je normální. Ale nesmíš se tím trápit a nesmíš dopustit, aby si okolí těch nedostatků všímalo víc, než tvých předností (a to platí jak pro profesní oblast, tak třeba pro vzhled a povahu)

Bohužel nejvíc tě asi trápí  "co by na to řeklo okolí" - ještě jednou, nikdo nic vědět nemusí. Je jen tvá svobodná volba, zda někomu z domu řekneš něco o svých problémech. Kdybys je řešila třeba s tím psychologem a nějakou fajne kámoškou, tak bys ani neměla potřebu řešit to doma. Nadruhou stranu absolutně chápu, že podpora doma je defacto klíčová. Prostě přijetí se vším všudy, nad to nic není… zrovna toho rodiiče - hlavně mámy - schopní často bývají, ale není to pravidlem, což je asi i tvůj případ. To mě mrzí a chápu, že pochopení by ti bodlo.

Ale nevidíš to třeba příliš černě? Vyjadřují se hlasitě proti "slabším"? Třeba to nemyslí zle, jen neví, jak na to reagovat a tak reagují nevhodně.

Snad by šlo s tvými rodiči to nějak řešit, ti jsou nejpodstatnější, spíš, než manžel a jeho přibuzní. Ale netuším, kde to drhne víc.

Je ale taky možné, že kdybys měla černé na bílém, že máš skutečně problém, který vyplývá z toho a toho a vyžaduje toleranci, podporu a tomu uzpůsobené chování okolí, třeba by se ti, co se chovají teď netaktně, chovali líp a taktněji. Došlo by jim, že to není žádná prča a ani vymýsl a pochopili by, že je třeba ti pomáhat. Občas se vyplatí okolí trknout razantněji a od někoho, z koho mají přirozený respekt. Ovšem ne každý odborník automaticky dělá testy, záleželo by i na jejich dojmu a kdyby naznali, že není třeba hledat diagnozu, testy by ti ani neudělali a hledali by problém čistě v tvé miinulosti. A svádění všeho na okolí, hlavně na rodiče, je pro ně typické, ale ne vše se dá osvětlit debilním dětstvím. Takže bys neměla ani čím "mávat" a říkat tím "hej, já mám fakt problém a potřebuju helfnout! ".   

Nejtěžší je, že ikdybych měla posudek nějaký špatný, že mám psych. problémy, tak bych to nechtěla, aby to někdo takto psal, protože se za to stydím, že přeci to nemůže tak být, natož žádat pro sebe nějakou podporu, ale problém mám, ale tím bych ukázala, že mám problém a rodina tohle to nepřijímá, nechci být před rodinou outsider … přitom kamarádka má panickou poruchu a bere prášky na to a nestydí se, protože to bere i její táta. bohužel v naší rodině bylo tajemství a v nové rodině je zase přílišná realičnost … takže se bojím to přiznat …  

mám stejný problém…

Takže je nás víc

¨Milá Žaneto, občas si na tebe vzpomenu a říkám si, jak ti asi je. Jsem moc ráda, že ses ozvala. Už je to neuvěřitelné dva roky a ty jsi stále tu - to je mega úspěch! Ale! Není škoda, že jsi celé dva roky stále v takovém stavu? Proč ses nikam nepohla, proč jsi nevyhledala odbornou pomoc? Tvůj stav je na krizové centrum - věz, že ti pomohou. Nedej se!

Nevím asi sem nikdo nechodí, přežila jsem, je mi o mnoho lépe, beru léky, chodím k psychologovi i k psychiatrovi. Tak nějak se v tom životě plácám ale zatím se snažím to prostě dát … . Upnula jsem se na mého pejska ale už mi stárne před očima. co bude až tu nebude … . zase do to spadnu 

jsem moc ráda, že je ti lépe. ❤️❤️❤️

Žany, sice Tě vůbec neznám, ale ani nevíš, jakou mám radost, že žiješ!!! Četla jsem tyhle vzkazy a jsem fakt ráda, že jsi sem psala ještě nedávno živá a zdravá.

Rozumím Ti s pejskem - o jednoho jsem kdysi tragicky a naprosto zbytečně přišla (předčasně), o druhého se bojím, protože vidím taky, že stárne… Důležitý je ale podle mě si užít každý den, kdy tu s Tebou je, kdy můžete být spolu a radovat se z toho. Dávat mu lásku do poslední chvíle (a že ta poslední chvíle může být ještě za hodně hodně dlouho!!! ). Netrapme se. Nemělo by smysl chodit do lidských vztahů ani si pořizovat psa, kdybychom se dívali jen na to, že někdy v budoucnu to skončí. Věřím, že má smysl život lidí i život zvířat (hlavně psů: -) ), a věřím, že ani lidský ani psí život nekončí ve vzduchoprázdnu v díře v zemi. Jsme tu abychom se připravili na setkání s Ježíšem tváří v tvář. Na nebe, kde už nebude žádná bolest a žádný loučení s lidma (a se psy), který sme milovali…  

Moc se opatruj!!! Jsem ráda, že chodíš i k psychologovi a že je Ti mnohem líp. Díky taky za všechny, kteří díky Tobě můžou mít naději, že i oni to překonají…

Tak tohle hodne dobre znam. Ano v blazinci je to strasne, spis to prostredi cloveka jeste vic srazi dolu. Leky ale muzou pomoct. Pozor ale na navykove leky ty sice je dobre brat v nejhorsich propadech ale ne dlouhodobe a pravidelne. Velice zalezi take na tom k jak dobremu doktorovi chodis tady se musi vybirat a pripadne i zmenit pokud nevyhovuje coz je vzhledem ke ztizenemu rozhodovani taky problem. Aje dobre se zkontaktovat i s nejakym terapeutem ktery muze pomoct prekonat nejake krize.

Cítím to velmi podobně a navíc podnikám, takže jsem k kategorii ksindl, jsem žena a pracuji ve stavebnictví, kaže musím řešit mimo práci i to, že chci radit pánům tvorstva, já blbá baba od plotny.

Jsem na dně, moje deprase už nejsou nahodilé, moje deprese jsou já.

Mám stejný názor po koukání na reklamy v televizi. Takže vzhůru k nebeské oprátce at jsi kdo jsi

With this great honor and with joy, I want to testify what a great and powerful man he is chubygreat@gmail.com for doing what he does best and what he has done for me. I want to testify about what this powerful man did for me, how he used his power to bring back my wife who was fighting divorce with me, chubygreat helped me rebuild my home and my wife is no longer asking for divorce and also this great miracle man also used his great power to make me What I am in the office today. You can contact chubygreat at any time and at any time to help you get back everything you think you have lost, no matter what and how, contact him cow with these details; Email: chubygreat@gmail.com and also you can Whatsapp +2349056504566 for fast communication.

With this great honor and with joy, I want to testify what a great and powerful man he is chubygreat@gmail.com for doing what he does best and what he has done for me. I want to testify about what this powerful man did for me, how he used his power to bring back my wife who was fighting divorce with me, chubygreat helped me rebuild my home and my wife is no longer asking for divorce and also this great miracle man also used his great power to make me What I am in the office today. You can contact chubygreat at any time and at any time to help you get back everything you think you have lost, no matter what and how, contact him cow with these details; Email: chubygreat@gmail.com and also you can Whatsapp +2349056504566 for fast communication.