Téma: Život předurčený osudem - lze ho ovlivnit nebo ne?

Věřím v to, že osud je daný, ale neznamená to, že díky tomu ztrácíme svobodnou vůli.

Ráda ho přirovnávám ke krajině.

Je dáno, v jaké krajině se narodíme, jsou tam předem dány cesty, hory, potoky. Ale je už na nás, jak a kam tou krajinou půjdeme, jestli po cestě nebo bodláčím. Nemají všichni stejné možnosti a podmínky, někdo se narodí v poušti, někdo ve velehorách, někdo na pláži. Nicméně vždycky se dá v té krajině pohybovat a žít nějak smysluplně a vždycky se v ní dá zabloudit nebo zemřít. Jen někdo to má furt z kopce do kopce a někdo furt po rovince, někdo má mraky cest na výběr, někdo je rád, když najde jednu.

Navíc si myslím, že jsou ty naše krajiny propojeny, navazují na sebe, působí na sebe, čili i to, kudy vede jaká cesta, po které se můžeme vydat, je dáno tím, jak se rozhodují a rozhodli druzí - a to, jestli se my rozhodneme po nějaké cestě vydat zase ovlivní krajinu někoho dalšího.

Čili osud je daný, ale vytváříme si ho z velké části   (možná zcela) my sami - sami sobě a i těm druhým - věřím totiž i v reinkarnaci a proto si myslím, že tu svoji dnešní krajinu jsem si tak nějak zasadila a uspořádala už kdysi před narozením.

Je to takový dokonalý systém příčin a následků  (a pro mě je tento systém tím, co se označuje slovem Bůh) .

Tak nějak to vnímám já…

Já jsem voluntaristka, takže je to z velké vetšiny na mně. Co si do života přitáhnu, to tam mám, ale samožřejmě, neovlivním ani společenské ani jiné přírodní cykly. Jinými slovy, můžu operovat v určitém rozsahu.

Já si o osudu myslím zhruba to, co tak nějak vystihuje tento vtip (jde sice o boha, ale v kontextu na tom tollik nesejde).

Byli povodně, všude spousta vody a lidé urychleně balili nejnutnější věci a čekali na to, až je hasiči v člunech vyzvednou z jejich domovů.

Ne tak Pepa Novák, ten si v klidu seděl na balkoně, ještě v suchu a na vyděšené volání sousedů, proč také nebalí, odpovídal - já nemusím balit, jsem zbožný člověk a bůh mě zachrání.

Hasiči postupně sbírali do člunů všechny lidi až dojeli také k Pepovi Novákovi, aby mohl odjet s nimi a Pepa Novák seděl dál na balkoně, už po kotníky ve vodě a v klidu říkal - já nikam nejdu, já jsem zbožný člověk a bůh mě zachrání.

Hasiči odvezli ostatní lidi a pak se znovu vrátli pro Pepu Nováka, aby ho přemluvili, ale ten stále seděl na svém balkóně, už po pás ve vodě a stále odmítal nastoupit do člunu se slovy - já nikam nejdu, jsem zbožný člověk a bůh mě zachráni.

Voda stoupala a hasiči se ještě jednou vrátili, ale vidouc, že s Pepou Novákem nehnou, odpluli do bezpečí. Pepa Novák se utopil, ale protože byl zbožný člověk a žil mravně, dostal se do nebe a tam se poprvé v životě rozčílil a ptal se boha, jak je to možné, že ho nechal utopit, vždyť on je zbožný člověk a tak ho měl bůh zachránit.

Bůh se na něj podíval a pravil - Ano Pepo, byl jsi zbožný člověk, ale taky pěknej debil.

Hasiče jsem pro Tebe poslal třikrát.

Takže něco takového si myslím o osudu.

Jo, to je docela trefný . Jenom teda já osobně musím přiznat, že jsou situace, ve kterých se chovám asi jko ten Pepa Novák. Jenže je potřeba se ptát proč… Já samozřejmě nečekám s rukama v klíně, až to za mě Bůh udělá, ale třeba nedokážu využít těch "hasičů" proto, že mi prostě k tomu něco chybí. A může to být třeba jen vůle, síla, entusiasmus atd. A samozřejmě pak se ptám : "kdyby Bůh chtěl, aby se situace vyřešila, proč by mi poslal "jen" ty hasiče, ale nedal mi dost síly, vůle, entusiasmu k tomu, abych to dokázala zvládnout? V případě, že bych si tohle neřekla, další varianta jsou výčitky, že jsem neschopná, když mi jasně osud (Bůh) podal pomocnou ruku a já nejsem schopná to dotáhnout do konce. No, takže babo raď…

Mám z Tebe pocit, že se neptáš jen na základě příspěvků Karmelaren, ale je v tom i něco Tvého osobního, zatím píšeš spíše nekonkrétně. Nechceš to trochu více přiblížit, o co vlastně jde?

"Přijde mi, že kdyby to bylo jen na člověku, bude to hrozný zmatek."

Si myslím, že je to právě naopak Člověk se snaží vnést do svého života (většinou) harmonii a ten osud, mrška jedna malá mu jeho plány a harmonii pořád bourá a narušuje  

Já již delší dobu vnímám čas z hlediska fyzikalniho jakoby neexistovala šipka času, jakoby čas byl standardní fyzikální dimenze a neplynul (nikdy jsem nechápal, proč by čas mel mit specialni postavení, když v zásadě se jedná o normální ctvrtou dimenzi). Znamená to, že v každém bodě časové linie se ukrývá pevně dané rozvržení hmoty ve třech dimenzích. Historie vesmíru je dána od začátku do konce. Je to dost divný přístup, který by me určitě vyvratil kdejaky matfyzak. Ale v mém osobním vesmíru to je energie, která obtiskla svoji stopu v prostoru podle danych pravidel. Mysl nám poskytuje možnost proplout prostorem na jednom energetickém vlaknu. Vse dohromady vytváří iluzi plynoucího času. Ve zkratce, osud je dán, ale co jsme si do prostoru otiskli, záleží čistě na nás a na ničem jiném.

Mojí teorii neberu zas tak vážně, na to mi chybí znalosti, ale přijde mi zajímavá a z hlediska psychologie výhodná neboť zanechává důležitost každého rozhodnutí na mě, ale zároveň zachovává existenci osudu, neboť budoucnost je dána.

Janku, to ale právě nedává vůbec smysl. Když je něco dané, tak to přece nemůžu změnit. A když to mám možnost změnit, tak to nemůže být dané… To je jako by bylo dané, že za rok naproti v ulici vyroste dub, protože tam zalétlo před časem semínko. No a před tím časem třeba to semínko našel kluk, hrál si s ním a zahodil jej o ulici vedle. No a dub vyroste tam. Nebo tam vůbec nevyroste, protože to semínko nevzejde, jelikož v té ulici bude pták, co ho odnese… Takže v osudu je dané, že v oné ulici bude dub a kvůli klukovi a ptákovi tam bude houby… Takže tím se ten obsah osudu smaže…

Odpovědí jsi dostala dost, takže si jistě něco vybereš.  

Otázkou je, proč to zkoumáš,  je důvodem nedostatek vlastní motivace? Nebo něco jiného?  

Proč mě to zajímá? A tebe ne? Asi je to tím, že když člověk udělá chyby a pak si je vyčítá, ptá se, jestli si opravdu život po… nebo to tak mělo být. Ono se to ukazuje sice na první pohled jako berlička, ale už se kolikrát stalo, že nějaká taková chyba ústící v průšvih se nakonec ukázala jako to nejlepší, co se mohlo přihodit.  

Já nevím, copak vy opravdu máte pocit, že držíte život ve svýc rukou a že všechno, co se stane je prostě jen důsledek vašeho jednání a pokud ne, jde o čistou náhodu v pravém slova smyslu? Nikdy jste si neřekli "tohle nemůže být náhoda… "? .  

Aha, no tak já si chyby nevyčítám, ani si nemyslím, že to byl osud, prostě to neřeším, pokud z toho nemůžu nic vytěžit. Pokud se z toho něco vytěžit dá, beru to jako zkušenost.

Jinak mě to nezajímá, a protože je to v rovině teorií, takže takhle jako ty vůbec neuvažuju.

A intelektuální ani filozofická témata dnes už nepěstuju, myslím, že je to báječný způsob jak se vyhnout realitě. Navíc máme v rodině dva faráře, tedy dnes už jen jednoho praktikujícího a s ním já radši nehovořím vůbec. Zato on by se mnou rád.

"Já nevím, copak vy opravdu máte pocit, že držíte život ve svýc rukou a že všechno, co se stane je prostě jen důsledek vašeho jednání a pokud ne, jde o čistou náhodu v pravém slova smyslu? Nikdy jste si neřekli "tohle nemůže být náhoda…? "

Katko, ono tak ani nejde o to, jaký kdo má pocit, ale spíše či hlavně o to, čemu kdo věří 

No a protože a zcela pochopitelně každý věří něčemu jinému, tak samozřejmě i názory budou různé, a všechny v této diskusi prostě stejné nebudou, logicky nemohou být…

"Já bych teda volila tu variantu, kdy by s tím člověk zásadně míchat nemohl, už proto, že sám neví souvislosti a neví, co všechno by mohl způsobit…"

No a já bych tuto varinatu tedy nevolila a ani si nemyslím, že by to tak mělo být = nečinně čekat, kam mě ten "geniální do sebe zapadající děj" sám zavane bez možnosti i mých rozhodnutí v té které životní situaci, a to proto, že když bych pouze nečinně se nechala "něčím" (ať to nazveme čímkoliv či věříme čemukoliv) pouze vést, tak se bych se nemohla ze svých rozhodnutí či životních situací, které mi život připravil, nijak poučit a pochopit je ve smyslu co, proč a jak.  

Tak, v takovém světě bych taky nerada žila.  

Katko, Osud – neboli předurčenost člověka – je důležitým rysem mnoha náboženství. Víra v osud zabíjí sociální vědomí a vede člověka k  pasivitě, otupělosti a lhostejnosti. Hlavní myšlenkou víry v osud je "stane se, co se má stát" a i kdybychom udělali cokoliv, stejně se na tom nic nezmění.  „Oddej se osudu, který ti připravil Alláh, nesnaž se na něm nic měnit! “ Tuto poučku vštěpuje Mohamed svým věřícím. Naproti tomu Ježíš jedná s  člověkem jako se svobodnou bytostí, která má neustálou možnost volby až do konce své pozemské existence.

http://www.kzamysleni.estranky.cz/clanky/krestanstvi-a-jina-nabozenstvi.html

Janku, to ale právě nedává vůbec smysl. Když je něco dané, tak to přece nemůžu změnit. A když to mám možnost změnit, tak to nemůže být dané… To je jako by bylo dané, že za rok naproti v ulici vyroste dub, protože tam zalétlo před časem semínko. No a před tím časem třeba to semínko našel kluk, hrál si s ním a zahodil jej o ulici vedle. No a dub vyroste tam. Nebo tam vůbec nevyroste, protože to semínko nevzejde, jelikož v té ulici bude pták, co ho odnese… Takže v osudu je dané, že v oné ulici bude dub a kvůli klukovi a ptákovi tam bude houby… Takže tím se ten obsah osudu smaže…

Pavli, tak to ale přece není, já neříkám, aby člověk seděl a jen čekal, to je samozřejmě blbost. Ale i v Bibli se píše, že by měl člověk důvěřovat Bohu a ten ho povede, tj. že se člověk nechá vést, tj. upozadí svou vůli. Asi se ti to taky už určitě stalo, kdy jsi silou chtěla něco vyřešit, na něco přijít a ono to nešlo a nešlo a pak najednou díky "náhodě" se to vyřešilo tak, jak by ani nejlepší scénárista nevymyslel. No a jsme zase u toho, když by to nevymyslel ani nejlepší scénárista, kdo tedy? Člověk si pak uvědomí, jak troufale je přesvědčený, že všechno ví nejlíp a všechno vyřeší nejlíp a v takových situacích ví naprosto přesně, jak málo ví a málo zmůže. Ale k otázce: pokud se shodneme na tom, že jsme vedeni, pak je logická otázka : cestou pro nás předem danou nebo je to hledání ideálních pěšinek v té dané situaci?  

Ono my to nevyřešíme, můžeme si jen tipovat a domnívat se, ale i tak.

Katko,  od Boha máme návod (v Bibli)  a svobodnou vůli. Tím se člověk učí nést za své jednání také odpovědnost.  To mně připomnělo jeden příběh matky, které dítě umíralo na zápal mozkových blan. Modlila se denně k Bohu, aby dítě zůstalo naživu. No, chlapeček přežil, ale měl následky, zůstal mentálně postižený. V životě to měl těžké a děti se mu posmívaly. Když matka zestárla, trnula strachy, co bude s jejím dítětem až zemře. Proto, je dobré i když se o něco modlíme, říkat "buď vůle tvá".

Pavli, já teda nevím, ale myslíš, že kdyby se matka nemodlila, aby přežil, ale třeba byla zdravotník, věděla by, co ho čeká a prosila o opak, že by se to stalo? A co to dítě? Jeho osud? To má ta matka takovou moc určit jeho osud? Nebo prostě měl přežít a zrovna se to shodlo s tím, co si matka přála? Já si prostě myslím, že nás Bůh nemůže nechat si jen tak nahodile tady konat, ovlivňovat životy a ještě by nám v tomhle splnil, co si my přejeme… Musí se to shodovat hlavně s jeho plánem a jeho vůlí, protože zná souvislosti. To my rozhodně nemůžeme… Proto "buď vůle Tvá". Dáváme tím stručně řečeno, že víme my sami kulový, co je pro nás dobré a necháme to na povolanějším, který ví a vidí víc než my. Je v tom pokora, důvěra, víra. Pokud si naopak myslíme, že víme všechno nejlíp a že si řídíme a vůlí ovládáme svůj život nejlíp, pak jsme kolikrát překvapeni, že tomu tak není…

1) "Já si prostě myslím, že nás Bůh nemůže nechat si jen tak nahodile tady konat, ovlivňovat životy a ještě by nám v tomhle splnil, co si my přejeme… Musí se to shodovat hlavně s jeho plánem a jeho vůlí, protože zná souvislosti. To my rozhodně nemůžeme… Proto "buď vůle Tvá". Dáváme tím stručně řečeno, že víme my sami kulový, co je pro nás dobré a necháme to na povolanějším, který ví a vidí víc než my. Je v tom pokora, důvěra, víra."

Pak nechápu, proč ten "povolaný" rozhodl, že je pro někoho "dobré" např. onemocnět rakovinou a umřít. Žila jsem 23 let vedle věřící a "povolanému" oddané rodině - pokorné, důvěřující a věřící. Mají 4 děti, v životě nikomu neublížili, naopak. Přesto paní onemocněla rakovinou a letos v létě to bude 5 let, co zemřela…  

2) Pokud si naopak myslíme, že víme všechno nejlíp a že si řídíme a vůlí ovládáme svůj život nejlíp, pak jsme kolikrát překvapeni, že tomu tak není…"

To neznamená, že ten, kdo věří tomu, že si múže vybrat cestu či se sám rozhodovat, si zároveň nutně musí myslet, že ví všechno nejlíp atd. , a že nemůže být takový člověk také např. pokorný.

Katko, síla modlitby je mocná, pak již koná sám Bůh. U Matouše v 7. kapitole se píše:

„Žádejte, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno.

Kdo z vás je takový člověk, který podá svému synu kámen, když ho požádá o chléb?

Nebo mu podá hada, když ho požádá o rybu?

Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše dá dobré věci těm, kteří ho žádají, váš Otec, který je v nebesích!

Pokud se modlíme v souladu s Boží vůlí, začnou se dít zázraky.  Ale Bůh nezasahuje do situace na Zemi. Bohem tohoto světa je satan a bude, do druhého příchodu Krista. Pak mu vyprší čas a Země bude opět v souladu s Bohem. O tom mluví kniha Bible Zjevení, je tam mnoho symbolů a kdo nečetl St. Zákon, knihu Daniele, těžko se v tom vyzná. Vyšla jedna knížka od Clarence: "Kniha Zjevení", je od Babtistického kněze, který se 20 let zabýval rozborem Zjevení Jana - Apokalypsy a vysvětluje to proroctví. Takže to je ten důvod, proč je na Zemi tolik zla, válek, nemocí a neštěstí.  Satan se postavil proti Bohu a první lidé na stranu satana a kam to dospělo vidíme. Ale Bůh učinil opatření v Kristu, který přišel vzít ten dluh, co mají lidé u Boha, na sebe a vykoupil lidstvo svou krví na kříži. To neudělal žádný prorok na zemi za své následovníky. Ten slib a to řešení je v Bibli a je na každém, na kterou stranu se postaví. Na stranu Boha nebo jeho protivníka.

V Bibli je slib, že kdo uvěří v Boha, bude spasen, vykoupen, bude mu odpuštěno.

Ale to už píšu hodně podrobností, prostě si to musí každý přečíst chronologicky za sebou.  

Perfektně napsáno Katko, mluvíš mi z duše, pod toto se podepíšu.  

Moc se mi líbí, jak přemýšlíš.  

Já věřím v to, že osud je daný, jinak by tady vzniknul neuvěřitelný chaos. A proto "bůh " to tady režíruje a a taky píše scénář a my jsme jen marionety. Bez vlastní vůle, i když si myslíme, že měníme své osudy, není to tak … dopředu máme naplánováno, že se rozhodneme tak a tak i když si v daný okamžik myslíme, že nyní jsme změnili osud.  

Máme dáno bod A i bod B a musíme tam dojít. Můžeme jít rovně nebo se bránit a tím si to zkomplikujeme, ale nakonec do toho bodu B dojít musíme. Tím nemyslím smrt.  

Děkuji za povzbuzení, že v tom nejsem sama, protože přesně tak si to taky myslím. I když i to je přiznávám zvláštní, že se už dopředu ví, jak se rozhodneme a k čemu to povede, protože by to tu svobodnou vůli vlastně popíralo. A taky mi trochu není jasný smysl, jen že by Bůh měl rád tak složitá divadelní představení .

Katko, máme svobodnou vůli se rozhodovat, do toho Bůh nezasahuje. On ví téměř s jistotou, jak se asi rozhodneme, ale nechává to rozhodntí na nás. My máme návod, je to jako při výchově svých dětí, jim dáváme rady, jak žít, aby ten život byl pěkný. Jak se zachovají,  už je jen na dětech, jak se rozhodnou, jak hodně si vzaly naše rady k srdci. A tak nám příběhy v Bibli ukazují, jak kdo žil a jak to s ním dopadlo, je to pro naše ponaučení. I svým dětem dáváme příklady a říkáme nedělej to, abys nedopadl, jako tam ten, či onen.  První lidé se postavili na stranu Božího odpůrce, dostali trest, stali se hříšnými a je to, jako z pokřivené formičky, jsou pořivené bábovičky, tak jsme všichni podědili hřích.

Katko, je nejvyšší čas se oprostit od hledání toho, zda to takhle bylo předurčené a ty teď musíš trpět, svádět to na nějakou jinou vyšší moc a mít pocit, že ty nemůžeš nic. Připadá mi, že ti extrémní submisivnost, odevzdanost a podrobení se někomu jinému svým způsobem vyhovuje. Snímáš si svoji vlastní moc a svobodnou vůli.

To je zvláštní. Jednak se dobrovolně trápíš a svádíš to na cokoliv jiného, abys tu krutou realitu nemusela zcela nést na svých bedrech, nebo spíš ve své hlavě, ale zároveň jsi v tom tak nějak zakrněla a nedokážeš se pošoupnout dál.

Jen dodávám, že každý svéprávný člověk má právo rozhodovat o sobě, svém životu. Jen ty náhody těžko ovlivníme, nikdo nikdy neví, co ho další den potká. Někdy je to pozitivní věc, jindy se nám stane něco nehezkého. Ale to k životu patří, prostě to tak je. Člověk musí mít sílu a chuť se přes to překlenout a vzít si z toho - pokud možno - jen to, co se mu hodí do dalšího života. Další zkušenost, poučení, víc odolnosti, etc.

Mě připadá zvláštní, že když jsem byla u kartářky, tak jí všechno vyšlo. A to byli předpovědi, které jsem nemohla ovlivnit vlastní vůli. Např. smrt v rodině, peníze u rodičů, atd.   Řekla mi dokonce i který měsíc se co stane, a vyšlo jí to. Tak je možné, že náky osud asi existuje, ale podle mě to neznamená, že nemůže změnit směr. Změnu toho směru podle mě může způsobit ta vlastní vůle. Ber to tak, že vše je tak jak má být. Co se má stát, to se stane. A to podle mě karty určitě na 100% taky neřeknou, protože byli i jisté věci, které se jí třeba nesplnili, a taky jsem je nemohla ovlivnit vlastní vůlí.

Ano, říká se, že všechno je jak má být. Jenže kdyby šlo, aby člověk vlastní vůlí tu cestu měnil, tak by to znamenalo, že přesně ví, kudy jít, aby to teda bylo správně. A pokud ví, kudy jít, tak to musí nějak dopředu vědět, tzn. že je to teda dáno.

"Jenže kdyby šlo, aby člověk vlastní vůlí tu cestu měnil, tak by to znamenalo, že přesně ví, kudy jít, aby to teda bylo správně."

Ale vždyť to takhle, jak jsi to napsala, nemusí být pravda. Může to být tak, že člověk vlastní vůlí či rozhodnutím tu nějakou cestu změní, a přitom nemusí vůbec vědět, zda-li přesně ví, kudy jít tak, aby to bylo teda správně. A jestli to bylo správně, kterou cestu si vybral, nebo to, že vlastní vůlí nějakou cestu změnil, pozná až na jejím konci.

Tady je zásadně chybný celý předpoklad, nejen tato věta.  

Tazatelka se ptá, jako kdyby byl validní jen takový život, která neobsahuje příliš mnoho selhání, základních chyb, jako kdyby existovala opět jedna posvěcená správná cesta, jak má být život, žit, jak by se to mělo povést. A co je tedy správné a jak by to mělo být, dokonce, kdo to má vědět, či to dokonce řídit.  

V případě, kdy by ale skutečně platily představy, že jsme v této existenci, abychom se něco naučili, pak jsou to právě chyby a z nich vyvěrající zkušenosti, a dále různá zakoušení, která nás něco naučí a někam posunou, . Tedy rozhodně to není ten křesťanský model, správně a špatně.  

Vypadá to, že není.  

Ale protože nemám zádný validní důvod věřit v inkarnaci, mám za to, že uspokojivým výsledkem života je rozvoj vlastní osobnosti, zrání. A v podstatě cesta. Nic víc bych od toho nepožadovala.  

Jinak hodně věcí ovlivňují vlastní emoce, přesvědčení a představy. Budují budoucnost jedince poměrně spolehlivě.  

Věštění budoucnosti je název pro okultní aktivitu, při které démon našeptává svému lidskému spolupracovníku kletbu pro člověka, který „touží znát budoucnost“. Démoni čekají, až člověk bude vědomě vzývat duchovní svět a tázat se ho.

Když je zřejmé, že lidé vzývající neviditelné spoléhají na jiné entity, než na Boha Stvořitele, okamžitě podstrčí takovému člověku informace přesně takové, aby upoutaly jeho zájem. Potom totiž můžou takového člověka vodit za nos.

Touha po dotazování se na budoucnost „neznámých bytostí duchovního světa“ je stará jako lidstvo samo. Člověk si nechá „neznámem“ nakazovat, vyhrožovat a manipulovat k různým činnostem.  Pravý Bůh ale nejedná přes okultní osoby, takže je úplná jistota, že informace takto získané jsou zlomyslná lež démonů za účelem člověka zasáhnout a začít ničit.

kzamysleni.cz - okultismus

Ano, proto bych si taky nenechala z karet věštit, člověku tohle nepřísluší vědět. Ale to přece nevylučuje, že to může být dané, ne? Nebo snad ty entity mají takovou moc, že když si z člověka teda vystřelí a naznačí, že bude mít čtyři děti a on je pak má, že to je jen důledek vtípku a ne Boží vůle? Asi to píšu už až moc polopatě, ale jen mě to prostě nepřesvědčilo .

Chtěla bych se vyjádřit k tomu co napsala Pavla. U kartářek a nebo astroložek jsem byla několikrát a neměla jsem dojem, že by mi něco náka kartářka rozkázala, nebo nějak semnou manipulovala protože se mi splnili většinou věci, které jsem nemohla vůbec ovlivnit vlastní vůli. Mohla jsem jen přihlížet. Nevím, jakým způsobem mě teda vodili za nos, když se jim hodně věci splnilo. A také můžu říct, že mi to  i psycicky velmi pomohlo.   Když jsem měla např. nákou vztahovou krizi, tak jsem se hodně trápila, asi dva týdny jsem každý den snědla jen tři zličky jogurtu a víc už jsem do sebe nedostala. Ten klučina se semnou totiž po tříletém vztahu rozešel přes facebook s tím, že na mě nemá čas, že má hodně práce a že nemá čas mi kvůli tomu ani zavolat. Tušila jsem, že je to kvůli jiné, asi kvůli náke sestřičce, protože byl lékař a mezi ženskýma  byl nonstop. Astroložka, které jsem se na něho ptala mi řekla, že to nebylo kvůli sestřičce, ale doktorce, a byla si tím dokonce na 100% jistá. Že prý po ní pokukoval rok. O dva měsíce později moje sestra potkala v obchodě kamarádku která shodou okolností s ním v nemocnici pracuje,   a ta jí řekla jméno lékařky, kvůli které mě nechal. Ta astroložka mi hodně psychicky pomohla, protože sem pak věděla jistěji, co se stalo, a pak se mi to ještě potvrdilo. Nevšimla jsem si, že by mě ten výklad ničil, spíš naopak psychicky pomohl a přestala jsem se trápit, protože jsem tak věděla, na čem jsem.

Těžko říct jestli to je vyloženě dané.    Když nám hrajou karty do ruky, tak tomu říkáme osud, a když ne, tak tomu říkáme zrada, nespravedlnost, nebo smůla.

Daro, prosím Tě, mohla bys vždycky než odpovíš kliknout na "odpovědět" u toho příspěvku, na který odpovídáš? Díky.

Ale na základě těch karet se domnívám, že náky osud existuje.

No jo, ale to by ty předpovědi kartářky neměly šanci vyjít… Např. tam má žena dvě děti. No a místo na diskotéku, kde se má potkat s otcem dětí se vůlí rozhodne, že se jí tam nechce a půjde do kina, A tam se setká  a zamiluje do chlapíka, co děti mít nemůže. jasně, může se s ním rozejít a najít si někoho jiného, s kým se jí osud podaří naplnit, ale třeba ne a zůstane s tím z kina. A je vymalováno . Rozhodnutím jít do kina místo na diskotéku si připravila život bez dětí (přitom by je třeba ráda měla).  

Pro příklad uvedu zkušenost mé mamky. Za svobodna jela do jiného města než ve kterém bydlela. Šla s kamarádkou ulicí, spěchala, protože hledaly nutně záchod… Všimla si dvojice žen povídajích si u jednoho domu. Až hypnoticky se na jednu z těch žen musela dívat, šla a otáčela se, kamarádka na ni volala, co to dělá, ať pospíchá. No a za pár let tu ženu poznala, byla to její budoucí tchyně. S otcem se poznala na zábavě ve městě, kam jela na zábavu (nikdy předtím tam nejezdila). A jiný příklad : kamarádka dostala od známých jejich známých kočárek. Byly tam tři čísla, originál vyšité z výroby. Kočárek dostali půl roku než se malý narodil. A jaká tam jsou čísla? Jo, je to tak, jsou to čísla z data jeho narození. Takže šance 1:365 nebo možná míň, když jde o kombinaci .  Nebo na to máte vysvětlení?  

Katko, prosím Tě, mohla bys vždycky než odpovíš kliknout na "odpovědět" u toho příspěvku, na který odpovídáš? Už v tom začíná být chaos. Díky.

Někdy je fajn vymanit se ze snahy o vysvětlení něčeho, čemu nerozumíme. Rozumná vysvětlení jsou na mnohé věci krátká, jak víme. Pak se kloníme k druhému extrému - pouhým domněnkám, spekulacím bez jakékoliv racionální opory. Je k neuvěření, kolik se toho dá zplodit, aniž bychom k tomu měli nějaké jednoznačné argumenty. Ale co už, aspoň to svědčí o naší přemýšlivosti. To je pozitivní.

Horší je, když se z toho stanou sektářské nesmysly, kdy se uhozené názory jednoho charismatickýho kecálka prezentují jako obecné pravdy. Ti, kdož to rádi slyší a vyhovuje jim jeho interpretace, ho následují a dostávají se do světa pouhých fantaziíí, ale skutečný svět je začíná míjet.  

Pak je otázka, co kdo bere jako objektivní x subjektivní, rozumné x iracionální, skutečné x nemožné etc. Vždy záleží na jedinci, k čemu se kloní, k čemu sám dospěl a co cítí, že je hodno následování. Vlastně se to i mně samotné docela těžko kritizuje, nechci brát někomu právo na to, aby věřil v něco, v co nevěřím já. Jen mi vadí, když hlody někoho berou svobodnou vůli té skupiny, která toho hlasatele pravdy následuje, to je špatně, moc špatně. To je nebezpečné vymývání mozků.

Upřímně, asi mě teď ti, co věří v cokoliv, ukamenují, ale nedávno mě napadlo, zda to není naše velikášství. Copak naši zvířecí kolegové něco vzývají? Moudrost má znamenat to, že jsme schopni vidět, něco víc a věřit v cosi nadpozemského? Není to jen namyšlenost nás, pánů světa, té špičky na pyramidě? . Myslíme, že jsme něco víc a jen pro nás speciálně existuje Bůh, nebo víc, nebo cokoliv jiného?  

Jak málo nám stačí, abychom po tisíciletí následovali jednoho člověka.  

Někdo si myslí, že duchovno je něco spešl, něco extra. Já vím, že to zatím necítím - a kdo ví, zda někdy ucítím - ale není tu možnost, že je to naopak slabost? Nejsme prostě schopný snést běžnou realitu, náš mozek a myšlenky nás matou a tak hledáme různá vysvětlení.

Vážím si jakkoliv věřících, vyrovnaných lidí, kteří mají díky tomu zvláštní sílu, kterou dávají dál. Stejně tak si vážím nevěřících, kteří na to nejsou naladěni, ale nikoho nehaní. To je dle mě zlatá střední cesta, kterou se ubírám a moc bych si přála, aby se tyto dvě názorové skupiny respektovaly.

Vůl může být pohan, stejně, jako věřící.

Mmch, jako malá jsem věřia v osud. Představovala jsem si starýho pána, jak třímá v ruce knihu. Tak kniha byla složená z osudů každýho z nás. Postupně jsem vyzrála, vadí mi věta "když nevěříš v osud či Boha, tak v co věříš? V něco přece musíš! Aspoň v sama sebe" Blbost. Každý musí přece přiměřeně věřit sám sobě, jinak by v životě neobstál. To je snad logický. My jsme normální lidi, žádné nadpozemské bytosti. Vůbec víra v naše schopnosti nesouvisí s vírou tak, jak je chápana a vadí mi to, jako kontra argument. Je to nesmysl, názor omezených lidí.

Paradoxně teď sama uvažuji o tzv "duchovním rozhovoru", něco mě láká na tom, abych si zadišputovala s knězem. Jako nevěřící asi nemůžu ke zpovědi, proto mě napadlo tohle. Ale netuším, jak k tomu mám dojít, možná, že se stejně k ničemu nedokopu a za pár měsíců mě to přejde. Sama teď zvláštně tápu, ale neměním se, neobracím se. Jen mě fascinuje vše, čemu nerozumím.

Takže ještě jednou - lidi, nehledejte na vše odpověď. Někdy ji nenajdete ani ve vědě, ani ve víře.

Rypoušice, koukalas už na videa docenta Miloslava Krále?

http://www.vedaavira.cz/index.aspx?p=107

Děkuji za odkaz, podívám se!

Viděla jsem jen jedno video, ale Igor má i lepší rozhovory . Mj. co si myslíte o jeho přednáškách, jeho zážitcích z Amazonie? Taky doporučuju, Igor je zajímavý člověk.

Rypoušice: ony ty obecné pravdy ale často začínají tím, že má člověk tendenci svou zkušenost pokládat za všeobecně platnou a mluvit vlastně za všechny. V žádném případě vás nekamenuji, hájím názor, že každý má právo věřit a nevěřit v co chce - ale zaujalo mně, že jste měla potřebu svůj osobní názor prezentovat z velké části v množném čísle.

K reakci mě ale ponoukla hlavně ty dvě poslední věty. Opravdu nic ve zlém, ale začnete tím, že nemáme následovat názory jednoho kecálka - a na závěr dáte jednoznačný pokyn, abychom nehledali na vše odpověď. Ptám se, při vší úctě, kdo jste, abyste to určovala. Pokud nemáte potřebu ji hledat vy, určitě je to vaše právo a není důvod, aby vás do toho kdokoliv nutil. Ale proč máte potřebu oslovovat lidstvo, aby jednalo stejně?  

Duchovní potřeba je velmi individuální a stejně tak je individuální potřeba "najít na vše odpověď" a v průběhu života se dost mění. Proč ten, kdo odpověď hledá, by to neměl dělat? Co je na tom špatného?

A když už jsme u toho, i tvrzení, že odpověď někdy nenajdeme ani ve víře, ani ve vědě, je také dost smělá. Ve vědě nevím, ale rozhodně znám lidi, co ve víře našli odpověď na vše.

Váš postoj k víře naprosto chápu, ve vašem věku jsem měla naprosto stejný a moje víra a názory v duchovní oblasti se během života několikrát změnily a asi ještě i změní. Ale co nechápu je, že máte tendenci své osobní postoje vztahovat na druhé: my nerozumíme, my se kloníme, my páni světa, naše velikášství, my následujeme, my nehledejme… "my" je kdo?

Chmm, odpověď si musí promyslet, t. č. jsem lehce zaskočená já

Zatím nabízím aspoň odpověď na "nalézání odpovědí na vše" - tím jsem chtěla oslovit hlavně původní tazatelku a případně ostatní, kteří to mají obdobně. Třeba Dara pak začla psát o kartářce a atp. V žádným případě jejich názory neznevažuji, jen jsem chtěla dát najevo, že někdy je lepší nehledat na vše odpověď, protože prostě neexistuje.

Na většinu věcí si ji stejně najdem, ale přece každý nemusí den co den dumat nad tím, proč se to tak stalo. Co se stalo - nezměníme. Co bude - to nevíme a tvoříme si budoucnost samozřejmě sami. Pak jsou tu ale náhody, který mění naše plány. No a pak se jeden diví, co vše se stalo - ať pozitivní či negativní a moc se v tom pitvá.

Jen nechci, aby se každý trápil až takovými maličkostmi - byť to nikomu neberu, jen jsem dala najevo svůj názor. Prostě není třeba se zatěžovat úplně každičkou drobností.

No jo, zase píšu za všechny.

Sama za sebe ještě promyslím zbytek odpovědi.

Jde o to připustit si, že vše se nedozvíme, tak, jako se nanajdou léky na úplně všechny nemoci.  

Rypoušice:  Píšeš o pokládání takových otázek jako maličkosti, drobnosti. Nu, možná to pro Katku je drobnost - nevím, netuším - ale vždyť dělá pouze to, že o tom diskutuje někde na internetu. Jaképak trápení se, zatěžování se. Jen dala řeč. A ty píšeš, jak se tím máme nezatěžovat - a vlastně jsi napsala nejdelší reakci ze všech. Skoro by se dalo říct, že nejdéle a nejsložitěji jsi se tu tím zatěžovala ty sama - abys pak došla k tomu, že MY to dělat nemáme. No není to zvláštní?

Asi mně to tak zaujalo, protože mám pocit, že v tom co píšeš vidím trochu sebe před X lety. Tak si to neber, že do tebe ryju. Jen jsi mi přpomněla jednu věc - před lety bych se k tomuto možná také vyjadřovala v množném čísle a to ne proto, že bych chtěla mluvit za druhé, ale že jsem se za to MY potřebovala tak nějak schovat. Nevím, proč to děláš ty, ale prostě mě to opravdu tak nějak bouchlo do očí…

PS: teď si uvědomuji, že jednou vykám, jednou tykám, já v tom mám na netu trochu "čurbes", tak se omlouvám, už to přepisovat nebudu, nic konkrétního to neznamená…

Pokus o odpověď č. 2:

Jde o to připustit si, že vše se nedozvíme, tak, jako se nanajdou léky na úplně všechny nemoci.  

K "my" : nemluvím za všechny. Mluvím  k ostatním; mezi tím je rozdíl, myslím. Od toho to tu snad je. Zpětně bych nic na svém podání neměnila, nevím, jak jinak bych to měla formulovat. Jsem taky člověk, jeden z lidí. A jako jeden z lidí těm ostatním takhle - asi blbě (? ) - sděluju svůj názor. Nikdy v životě bych  si nedovolila svůj názor někomu vnucovat. Často připíšu "ale to je jen můj názor" "nemusí mě nikdo poslouchat" "uznávám, že ho mám moc takovej a makovej" - třeba konzervativní nebo radikální etc. Tím snad dávám najevo, že volba je vždy na druhým - což taky často připisuji. Snad abych skutečně zauvažovala nad oněma vysvětlivkama…  

Ještě dodatek ke kauze hledání odpovědí - neříkám, že já jsem něco víc, můj názor je něco víc a proto by ho měli všichni vyslyšet.  Není to striktní pokyn!  Jak už jsem psala, nejde o to nehledat. Ale neočekávat, že se vše jednoznačně vysvětlí. Prostě uznat, že se to stát nemusí. A netrápit se tím. Sama spíš, než hledání, praktikuji prostou zvídavost.

Pardon, ale jen jsem vyjádřila, že není radno poslouchat na slovo někoho, kdo ostaní manipuluje a využívá jejich hladu po víře a po tom, aby se necítili sami. To přece není správné a nikdo mi to nevymluví. Ale těžko s tím něco zmůžu já a kdokoliv jiný.  

K předposlednímu odstavci - ještě jednou píši: ne, netvrdím, že ji nenajdem ani tam ani tam. Neříkám, ať to nikdo nezkouší. Jen a´t nemá každý vysoký očekávání. A vy sama - uznáte pouze tu část, že odpověď našel kde kdo ve víře, ale copak nemůže být i v pravém opaku? Anebo právě nikde?

Kateřinoo: neva tykání či vykání, mně můžete tykat  

Ještě tedy dodatek - skutečně nemám potřebu se za všechny schovávat, opravdu mě překvapuje, jak negativně to vyznívá .  Plus i momentální zápal asi udělal své . Ale jsem z toho vyjevená, nicméně když bych přece mluvila o lidech, jako o těch druhých, tak bych se tvářila, jako někdo extra z nějaké jiné planety.

A ano, já jsem schopná probrat vše možné z různých stran (teda pokouším se o to) a psát o tom milion sto řádků  Spíš to tak hrotím prostě proto, že zde vidím příležitost a zatím to ani neumím moc krotit.

To je tak, když se v reálu mlčí Nemoc introvertů

Rypoušice: psala jsem, že já jsem se schovávala, ne že to děláte vy. Ani nepíšu, že to vyznívá negativně, jen že mi to přijde zvláštní.

A jen ještě pro upřesnění. Píšete, že jste jedna z lidí. Právě že jen jedna. Co vy pokládáte za kolektivní zkušenost lidí, je zkušenost jen vaše. Proto z toho "my" vychází někdy věci, se kterými lze dost polemizovat. Nerozebírala jsem vše do detailu, protože v kostce myslím chápu, jak to myslíte, ale uvedu pár příkladů - jen na vysvětlenou.

Myslíme, že jsme něco víc a jen pro nás speciálně existuje Bůh, nebo víc, nebo cokoliv jiného?  

Já si nemyslím, že jsme něco víc a že existuje pro nás speciálně. Kdo si to tedy myslí? Statisticky kolik z lidí si to myslí? Teď jsme tu dvě a je to 50:50. Nakolik je to tedy obecně platné tvrzení?

Jak málo nám stačí, abychom po tisíciletí následovali jednoho člověka.

Čemu říkáte málo a kdo je ten jeden člověk? Tipla bych si, že máte na mysli Ježíše. To "málo" bylo zmrtvýchvstání a pár dalších zázraků Ale asi tím myslíte, že "málo" je to proto, protože to není vědecky dokázáno. Nu dobrá, to není. Ale k tomu "málu" patří také formulování etických principů a celý hodnotový koncept, na kterých stojí celá naše evropská civilizace. Tomu říkat "málo" - nu přemýšlím, jaké hodnoty jsou pro vás asi důležité, aby vám přišlo, že ti kdo tyto hodnoty udržují a modifikují, nenásledují jen něco "málo"…

Někdo si myslí, že duchovno je něco spešl, něco extra.

Kdo? Pro mě možná bylo "spešl", dokud mi bylo cizí. Teď je pro mě vcelku hodně samozřejmé a dokonce bych řekla i obyčejné. Vy ho jako něco extra taky necítíte, tak kdo?

není tu možnost, že je to naopak slabost? Nejsme prostě schopný snést běžnou realitu, náš mozek a myšlenky nás matou a tak hledáme různá vysvětlení.

Popravdě tohle skoro doslova tak jak to píšete, nás učili komančové ve školách. Tak jsem to tak léta brala, i když bych tehdy neříkala "my" - ale "ONI: ti chudáci poblouznění věřící". Otázka je, co je podle vás realita a jestli jste si tak jistá, že jen díky tomu, že se pokládáte za nevěřící, můžete s jistototu vědět, že nežijete v jiných bludech. Čili jestli není velikášské třeba i být přesvědčená, že absence víry vám dává v realitě lepší orientaci než víra.

Ale abych se vrátila k "my". Já osobně běžnou realitu snáším jak kdy, ale víra už k mé běžné realitě patří asi jako atmosferický tlak vzduchu (který taky nevidím, ale cítím ho a jsem přesvědčená, že rychlá změna tlaku by mi nedělala dobře ani kdyby ho věda neznala) . Kdo tedy jsou ti "my"? Vy a kdo ještě?

Takhle bych mohla pokračovat. Psát "my" je podle mně hodně hodně zavádějící. Mluvíte za celou skupinu lidí, přitom dost často o té skupině lidí máte mylné představy a sama se dokonce vůči ní vlastně snažíte názorově vymezit. Tak jaképak "my"… jen a pouze "vy" (já).  

Jestli tedy to neměl být plurál majestikus …  

Fuuuuu, tak to mě dostalo Fakt jsem se u toho usmívala, když jsem to četla. Nečekala jsem tak obsáhlou reakci. Sice je tam spousta věcí - vlastně vzájemných nedorozumění - ale aspoň je co rozebírat. Takže dík za podnětnou reakci, byť z toho nevycházím zrovna příjemně  a lichotivě. A že bych z toho řvala blahem, no to tedy ne. No jo, i rypoušek musí někdy přežít nesouhlas .

Dumala jsem ještě nad tím "my". Jde i o to, komu to říkám a co tím říkám. Kdo je případný adresát? Kdokoliv - kdokoliv z lidí. A koho tím chci trochu podráždit až chvilkově uzemnit? Lidi. Proto píšu: " Není to jen namyšlenost nás, pánů světa, té špičky na pyramidě? . Myslíme, že jsme něco víc a jen pro nás speciálně existuje Bůh, nebo víc, nebo cokoliv jiného?  "

Kdo jsou ti páni světa? Lidi. A já jsem jedním z nich. Chci, aby se nad sebou zamysleli ti, ke kterým sama patřím. Co tím chci naznačit? Tu pýchu, která čpí z naší pseudomoudrosti.  Záměrně otáčím snahu o povyšování spirituálna a snižuji ji. Totálně ji - hypoteticky samozřejmě - degraduji. Kdo je jeho strůjcem? Lidi. /Já vím, jsem v něčem trochu moc extrémní, to uznávám. /

Jen mi jde o to, že člověk je sice je nejinteligentnější tvorem na zemi. Má to, co nikdo jiný. On skutečně na tom vrcholu je. Nikdo, ani náš domácí mazlíček, nenahradí lidskou bytost, vždy bude o level níž a páníček si jen namlouvá, že ho takový pes miluje. On je jen naučený, že páníček se o něj stará a tak to má být. Proto ta věrnost. Ale dávat zvíře na úroveň člověka je nesmysl a slabost takovýchto, kteří tak činí - viz "já mám radši zvířata než lidi". Jistě, rozumím špatným životním zkušenostem s lidmi, nedivím se, když se někdo na ostatní vykašle. Kdybych měla v sobě krapet víc vzteku nebo ukřivděnosti, taky se na lidi vykašlu. Ale je to v něčem strašně smutné a ubohé - že daný jedinec se není schopen postavit svému rodu. Aby se cítil bezpečně, upne se k někomu, koho může ovládnout a tím pádem bude v bezpečí. (Miluju potkany a kočky, celkově zvířátka a taky je, jako děti, musíme opatrovat a chránit - nejsem žádnej nenávistnej člověk. To jen na okraj)

Sorry, to jsem namotala asi kravinu, jen jsem tím chtěla vykreslit to, že jsme sice "top", ale neznamená, že si o sobě musíme myslet bůhví co. Třeba právě to, že na nás čekají všichni naši mrtví, že náš přivítá Péťa u nebeské brány a vše bude úžasné. (Btw sama si to přeji, ale nevěřím v to upřímně. Ale jako bič - tedy důvod, proč se snažit, je to dobrý)

Takže ano, dostávám se k těm hodnotám. Ty jsou hezké a chválihodné - asi to nejlepší, co z kř. mohlo vyjít. Ale nemuselo to tak být. Kdyby Konstantin Veliký nevydal - tuším r. 313? - milánskej edikt, nepřijal křesťanskou víru a oni se z  katakomb nepřestěhovali do bejvalejch soudních síní (dnes kostelů), nic z tohoto by nebylo.

Jak je možné, že existovala víra polyteistická (a někde je dodnes). Jak se stalo, že se z mnoha Bohů stal jeden  jediný. A ten se projevil formou Krista. Ano přesně toho, kterýho "po tisíciletí následujeme". Mně to zavání až citovým vydíráním "on za nás zemřel, on se obětoval". Opět, jako bič - fajn. Ale nikdy se nedozvíme, jestli to nebyl jen pomatený týpek s neuvěřitelným fluidem, který shromáždil kolem sebe následovníky, co ho slepě následovali. A dokázal to neuvěřitelné - změnit celý svět. Nebo skoro celý.

To je to, že se zapomíná, proč si kdysi dávno pralidi, kteří již měli rozum a vnímání na jiným levelu, začli vysvětlovat nebeský věci - blesky, hromy, lijáky, bouře, katastrofy. Plus do toho se přimotala touha po blízkosti, po sdílení s jedním, nejmoudřejším člověkem. S někým, s kým nám má být dobře v životě i po smrti.

A ano, jistě - může to být mé velikášství. Už jsem to psala - kdo nevěří, haní či se povyšuje nad ostatní a naopak. Mě to naopak mrzí a není to správná cesta - podle mě.  

Já netvrdím, že je to zaručeně velikášství. To všechno jsou jen teorie. Jasně jsem psala "nedávno mě napadlo."

Jen mě napadlo, zda to někdo nevidí obdobně, nebo se aspoň na chvíli nechce na to podívat z jiného úhlu. Tak, jako já se snažím v jistých chvílích vnímat ty, kdož věří. Ale dycky mi to spadne zpět, k mé přirozené touze po faktech. Zda je výhoda to, či ono - to nikdo nikdy nezjistí. Vzájemná netolerance a snižování toho druhýho pohledu tu bude asi vždycky. Navíc se to asi nedá úmyslně vnímat, musí se to "samo" cítit, což skutečně necítím a těžko tomu rozumím.

Ještě jednou dodávám - vymýšlím si svoje úchvatný teorie, něco mám hlavě a když se k tomu naskytne vhodné téma, ráčím se řádně vyzvracet. Proto rýpu do lidí, do Krista a já nevím koho. Vše je to psané s úmyslem případné diskuze a dalších názorů. Nikoho nechci svýma slovama zraňovat nebo zesměšňovat. Jsou "jen" součástí mých sexy hypotéz. A mírné provokace.

To píší, kdyby si to bral někdo moc osobně.  

Rypoušice: moc dík za vysvětlení. "MY" už beru, to nechám být.

Jen ještě jedna oponentura:

". Nemuselo to tak být."

No ale je to tak. Nebo myslíš, že se Konstatntin jednou ráno probudil, a řekl si: "co já bych asi dnes tak dneska vydal? " Sáhl do klobouku, zalovil v množství ideologií a vytáhnul si: "BINGO! Křesťaství! Co to je? No to je jedno, když jsem to vylosoval, dneska to uzákoním."

Vždyť to byl důsledek nějakého procesu… který navíc trvá dodnes, takže nejde jen o Konstantina…

Myslet si, jak miliony lidí následovaly a následují pomatenýho týpka protože se nechají vydírat (a až tys to prokoukla a nenecháš se. Smekám.) - to děláš tak trochu debily z pořádné části lidstva…

Rypoušice, čtu si tady debatu a tvé komentáře, které mně jasně ukazují, že jsi nečetla Bibli, neznáš tu chronoligii, ta proroctví, že se má narodit spasitel 700 let před tím, než na zem přišel a jiné a jiné a spousty věcí. Bible je vlastně historie Židů, či Izraelského národa, dále je psaná v proroctvích, v symbolech a v předobrazech. Je to opravdu velice hutná kniha, její morálka, či zákony jsou do dnes zakotveny v právu, v zákonech. Takové zákony nejsou z lidí, ale jsou od nejvyššího zdroje moudrosti.

Možná by tě opravdu zaujalo video docenta Krále s p. Chaunem. Je to sice dlouhé, ale mnohé objasňuje. Ale všechno má svůj čas, až budeš schopna si to vyslechnout, tak to uděláš. Pavla

Ano, Bibli jsem skutečně nečetla. Mám pouze obecné informace, které si vykládám po svém. Vím, že by mě to posunulo dál, ve smyslu nových poznatků - měla bych o čem dál přemýšlet, něco bych víc chápala a hlavně bych měla v rukávu víc pádných argumentů, vycházejících ze znalosti této záklaní literatuy.

Mám jednu malou chybičku - doslova a do písmene mám fobii z čtení jakkoliv nábožensky orientovaných textů. Bojím se, že by mě natolik ovlivnilo, že bych ztratila svoji pevnou půdu pod nohama. Nevím, jak jinak to popsat, zní to asi bizarně, spíše je mi to na škodu, ale nevím, co s tím.

Přitom jsem si kdysi z baráku, kde teď bydlíme, dotáhla domů šíleně tlustou, starou a krásnou Bibli! Nesla jsem ji v ruce, jela s ní šalinou a táhla ji dom. Se mnou se opět vrátila tam, odkud jsem ji odnesla. A to jsem ji chtěla ke "studijním" účelům - abych si zapamatovala všechny ty svaté, pro které sa malovali obrazy, sochali sochy a stavěli katedrály. Dokonce jsem měla jednou půjčené i Zjevení svatého Jana, či co - jen úzká knížečka. Ale ležela mi ladem, neměla jse odvahu ji otevřít. Totéž když jsem jednou na živo viděla kněze v kostele a máma mi ze srandy řekla, zda se nechci vyzpovídat (tehdy jsem o tom vážně uvažovala, byla jsem v pro mě smutné životní situaci) ale udělalo se  mi mdlo, jak jsem ho viděla.  

Zajímá mě to, ale bojím se, že mě to nevědomě ovlivní. Přitom nás den co den něco vědome či nevědomě ovlivňuje, neznamená, že by se ze mě měl stát rovnou mega věřící. Prostě by to byla jen četba z rozumu. Ale zatím jsem se k tomu nepřesvědčila.

Momentálně nečtu nic tak jako tak, takže až se vrátím jednou ke svým koníčkům, snad se posunu i v tomto.

Ale děkuji moc za tip, podívám se na to pečlivě.

Rypoušice, děkuji za rychlou odpověď. Víš nemusíš se bát číst Bibli, je v ní mnoho věcí, které jsou v souladu s vědou. Víš, že Bible mluví o tom, že Země je okrouhlá a ne rovná deska? Že stvoření je v souladu s "velkým třeskem"?  Dále, že Sodoma a Gomora je archeologicky podložena? Že přechod Izraelitů přes Rudé moře, zrovna tak? Když jsi chtěla začít číst Bibli od poslední knihy "Zjevení Jana", tak se nedivím, že se ti do toho nechce. Pokud chceš, začni Novým Zákonem, který začíná evagelisty, nejlépe si začni číst, co píše Jan (miláček Páně), který píše hodně o lásce. Já si čtu Bibli hodně let a to nejsem v žádném náboženství ani v žádné církvi, ale zjistila jsem, že je to "kniha knih". Mám ráda nejnovější překlad, je on line na netu a vlevo nahoře je tabulka i v jiných překladech, je to dobré pro porovnávání, tady:  http://www.obohu.cz/bible/index.php?vs=ano&k=J&styl=CSP&kap=1

nebo na YouTube je Bible po jednotlivých knihách také online.  Pavla

Katka112 - problém je, že ty vaše příklady jsou vymyšlené. Jak víte, že žena, které v kartách má dvě děti, má jejich otce potkat zrovna na diskotéce a ne právě v kině?

Popravdě kartářce, která ženě bude tvrdit, že otce dětí potká na diskotéce a dokonce přesně na které, bych nevěřila nos mezi očima - to je šarlatánka, co si vymýšlí pohádky, protože na klientce vidí, že si přesně pro takové plky přišla.

A co se týče toho ostatního - znáte teorii synchronicity? Jestli ne, zkuste si o tom něco najít, mohlo by vás to zajímat.

teorie synchronicity

http://klimes.mysteria.cz/clanky/teologie/synchronicita.htm

Pustily jste se tady teda do rozsáhlé diskuze . Rypousice - já samozřejmě vím, že jsou to všechno jen polemiky a domněnky, jistotu se dozvíme až po smrti , ale přesto se dá k něčemu dopídit, i když jen k závěru, že je něco pravděpodobnější nebo možné než něco jiného.  

Spousta tvých argumentů je zajímavá, je vidět, že máš v sobě taky trochu zmatek a všechno tak trochu otevřené. Což je dobře. Pobavila jsi mě tvrzením, jak miliony pomatených lidí následují jednoho "týpka".

Při vší úctě, myslet si, že toilk lidí na zemi jsou ovce, co jen slepě a bezdůvodně někoho následují, to teda o lidstvu nemáš dobré smýšlení . Za mě můžu říct, že už od dětství hluboce souzním s morálními pravidly, které se v Bibli uvádí (myslím Nový zákon) a prostě tak nějak vnímám, že je to nejlepší návod na život. A i kdyby to byla nakrásně jen kupa smyšlenek (jakože není), tak plyne z toho něco špatného? Udělá ten, co to následuje nějakou chybu vzhledem k sobě i druhým? Za mě nejsilnějším poselstvím vůbec je věta "co nechceš, aby tobě jiní činili, nečiň ty jim" a troufale bych to doplnila větou "co chceš, aby tobě jiní činili, čiň ty jim". Je v tom ukotveno myslím poselství celého křes´tanství - miluj bližního svého jako sebe sama. Nejsme tu ostrovem sami pro sebe, hlavní by pro nás mělo být společenství, napojení na druhé, vzájemná úcta k sobě, vzájemná pomoc, láska, nesobectví. Nevyzdvihovat sebe, ale tak jako má rád člověk sebe, mít rád i druhé, soucítit, být schopni empatie. Přát lidem, co přeji sobě, toužit dělat lidem radost jako ji dělám sobě, odpouštět lidem jako odpouštím sobě, atd.  

Tohle tvrdím už dlouho a trochu mě na chvilku přepadla pýcha (já vím, ale i já jsem jen chybující člověk ), když nedávno v pořadu Uchem jehly tato slova potvrdil kardinál Duka i zpovídající kněz .

Ale ani to samozřejmě neznamená, že to tak je, ale minimálně my tři si to myslíme .

Ano, tebou zmiňované věty jsou hodnotné. Já jsem v tomhle trochu mimo a velmi, velmi přísná. Vadí mi pravděpodobně nejvíce to, že my sami (no jo, zas ten majestátní plurál ) si nejsme schopni  být dostatečně velkými morálními vzory a autoritami. Že je třeba následovat jiné, nejisté návody (resp. to kolem je směska historických faktů + legend a pohádek).

Jako jakýsi etický kodex to beru, tak, jako jiné směry náboženské, nebo spíše filzofické. Co mi vadí kolem, to jsem již psala. Nejvíc tedy to vztahování na jednu výjimečnou bytost, která nás spasila.

Prostě disciplínu musíme hltat od jiných, od kterých to vnímáme jako respektuhodnou věc a povinnost - tedy kdo se řídí křesťanstvím. To je svým způsobem ona slabost, nedokonalost a malost lidská. Taky touha po jisté míře odevzdanosti a područí.

Rypoušice, ale to se tedy dá říct, že ti vadí, že člověk je nedokonalý a chybující - a že se snaží s tím něco dělat a hledá cestu, jak se zdokonalit a nezbývá mu, než dokonalost hledat jinde než v sobě, když si je sebekriticky vědom, že sám v sobě ji (zatím) nenajde.

No co na to říct…

Píšeš, že jsi velmi velmi přísná. Docela by mě zajímalo, jestli jsi tak přísná (alespoň trošilinku) i sama k sobě (popravdě to moc nevypadá). Ty samu sebe pokládáš za takový morální vzor, že jiný nepotřebuješ? Už jen to, jak rychle jsi hotová s několika miliony lidí a s celou podstatou své vlastní civilizace dokazuje, že ani ty nejsi vzor dokonalosti. Možná by bylo lepší, kdyby ti vadilo spíš toto…

Juu to se pěkně rozjiždí heh

Kdybych nespěchala, odpověděla bych obratem.

Zatím jen stručně k tomu, co mě trochu nadzvedlo ze židle: ne, netvrdím, že nikdo nechybuje, že mi nedokonalý lidi vadí. S tím snad ani to, co jsem psala tolik nesouvisí, resp. chybování jsem nemyslela.

A já sama jsem si morálním vzorem? Podívejte, protože mi všechny vzory, co by stály za to, umírají, občas si říkám, že se jím sama musím stát, abbych nemusela se pořád inspirovat těmi nedostižnými, už mrtvými vzory. (to je nadsázka). Totéž i to, že mám příliš mnoho rozumu, abych věřila. Neříkám, že je to fajn, ani, že je to špatně. Prostě to tak je.

Rypoušice: máš příliš mnoho rozumu, abys věřila? takže věří jen ti, co mají rozumu málo?

Holka, holka, tak on to byl opravdu plural majestikus…  

Nic takového jsem nenapsala. Netvrdím to ostatních a míním tim snahu o rozumná vysvětlení, každej jsme jinak nastavenej a já to o sobě vím a nepopírám to.

Věřit může každý bez ohledu na IQ, mentální vyzrálost aj. Kolik moudrých lidí je věřících…

A kolik nemoudrých, že

Ted už fakt jdu. Ale to ještě doodpovím, jen nechápu, jak jinak mám psát, aby to bylo srozumitelné. Nenapadlo by mě, co vše se dá z mých pár vět vyvodit.

Rypoušice: já myslím, že to srozumitelné je dost. Jen zkrátka i ten kdo rozumí, nemusí ani souhlasit, ani respektovat a dokonce může chtít se vůči tomu vymezit.

Ten, kdo chce vědomě rýpat do lidí, do Krista a já nevím koho - a mírně provokovat - by s tím měl tak nějak počítat ne?  

Nikomu neberu, aby mi odporoval, vlastně naopak, ani nevíte, že mi tím svým způsobem pomáháte - abych si stála pevně za svým, dokázala to eventuálně obhájit, ale nejpodstatnější je hlavně dovysvětlit případná nedorozumění. K těm došlo už v předchozích komentářích i teď. Co mě trochu mrzí, že jste to vzala trochu chlapsko-ješitně. Že se to paradoxně nejvíc dotklo vás, ač jsem jasně psala, že Nikoho nechci svýma slovama zraňovat nebo zesměšňovat.   To je, myslím, důležité sdělení. Provokace má sloužit k rozvíření diskuze, ale ne k urážení. Do toho i vy sama mě docela snižujete, od toho "ptám se, při vší úctě, kdo jste, abyste to určovala.".  To jsem pobrala.

Ale toto už se dotklo pro změnu mě:   " Jestli jsi tak přísná (alespoň trošilinku) i sama k sobě (popravdě to moc nevypadá)  A pokračování tohoto s tím, že když jsem s miliony lidí hned hotová, tak sama mám k dokonalosti daleko. Já se nepovyšuji!!! . Netvrdím, že to tak je! Proč jsem tam asi psala, že jsou to moje teorie? O čem je teorie, lépe řečeno hypotéza? O tom, že není potvrzená praxí. Opět jste vyvodila něco, co jsem nepsala.

Ale ano, jsem přesvědčená o tom, že k sobě jsem přísná, jen je to naopak zatím na úkor mě samotné a ostatním - tedy v reálném životě - dávám až příliš volnosti, nevyjadřuju své hranice a potřeby (to konstatuji velmi nerada, ale jo, je to pravda) Tedy, že nevyžaduji od ostatních to, co od sebe. To musím časem napravit. Uvědomuji si též, že některé mé názory hraničí s radikálníma, mnohdy šílenýma teoriema. A proto je nikomu nenutím a nikdy si sem nedovolím nic až tak drsného, co se  mi v hlavě zmítá, napsat. Občas to na někoho vyprsknu v reálu, ale dám najevo, že je to jen můj názor a není třeba s ním souhlasit. Obdivuji prostý, rodinný život a neuznávám žádné pararelní vztahy ani povyšování sexu na něco víc, než ostatní věci, co k partnerskýmu vztahu patří. Přitom je dnes, nejen u lidí mého věku, obvyklý opak. A nejvíc jsem na sebe pyšná proto, protože mi to nikdo neukázal. Já nemám žádný hmatatelný vzor tohoto všeho. Jsem schopná rozlišit hnus a nečinit ho jiným, místo, abych ho kopírovala. To považuji za svou největší výhodu - na to jsem skutečně hrdá. Snažím se v myšlenkách nerouhat se svému životu, i když se mi to hlavně dřív krapet nedařilo. A taky teď pykám. Vážím si všeho, co mám - vždy může být i hůř, nejen líp. Dlouhá léta si v duchu často opakuji, jak je fajn, že chodím, vidím, slyším. Že můžu chodit do školy. Že mám aspoň tu mámu a pár kámošek. A krásný vzpomínky na fajn lidi z minulosti, kteří už natáhli paprče. Co na tom, že nemám dobrou kytaru, i když ji chci. Že nemám hromadu tenisek, i když je chci. Že nemám stojan a plátno, i když ho chci. Ale nikoho to nezajímá. Hlavní je, že jsem, že se mám relativně dobře, jsem za to vděčná a k nikomu nechovám upřímnou nenávist, byť bych na to měla čistě teoreticky právo. Lidi mám ráda a na to jsem taky pyšná, chci je poznat a přiblížit se jim.

To je málo?

Zlatínko, nevidím důvod, proč se obhajovat. Já si taky o řadě věřících myslím své (samozřejmě ne o všech a taky tím nemyslím jen křesťany), mám podobné názory a myslím, že není potřeba z toho někomu skládat účty.  

Rypoušice: Člověk s radikálními názory by měl být připraven na radikální reakce. Posouvat diskuzi do roviny kdo komu ublížil, kdo koho ranil, urazil a do podobných spekulací o cizích emocích je myslím už nadbytečné a jsem tím na konec trochu zklamaná. Myslím, že to není zapotřebí.

Od začátku píšu, že váš ateismus naprosto chápu, léta jsem víru vnímala stejně a zastávám názor, že NIKDO to, proč věří nebo nevěří nemusí nikomu ani vysvětlovat ani to obhajovat, když nechce (!!! ), protože k víře něbo nevíře žádné důvody nejsou zapotřebí - prostě buď to to tam je, nebo není. Ale pokud to vysvětlovat chce, musí počítat s tím, že nebudou všichni třeba jen přikyvovat.

A když nepřikyvují, a dokonce oponují, neznamená to, že jsou uražení, nebo ranění. To není souboj, ale jen výměna názorů.

Zbytek už pitvat nebudu, pro mě se už nic nemění. Jen pro jistotu ale dodám, že kdybyste mi nebyla sympatická, tak jsem s vámi přeci netrávila tolik času a jestli máte dojem, že jste se mě dotkla, je to velký omyl. Ale mnohem větší váhu pro mě má třeba to, jak si dokážete stát za svým, k čemu se vyjadřujete a jak, než tady to obsáhlé líčení, jak sama sebe vidíte.  

Pro mě ta diskuze byla zábavná, myslela jsem ještě odpoledne, že vás to bavilo také, a pokud ve výsledku máte dojem, jak jsem z toho zraněná nebo já nevím co všechno, je to omyl - nebo něco podobného cítíte vy, je mi to líto, ať si myslím o vašich názorech cokoliv, je naprosto zbytečné, abyste si to brala jakkoliv osobně.

Dík za diskuzi

Kateřina

Opět si nerozumíme. Diskuze mě také bavila, byť to na mě někdy bylo moc - asi tak, jak teď pro vás - ale rozebíralo se to, což jsem chtěla.

Já tím jen chtěla odpovědět na otázku, zda jsem přísná i na sebe.

Zaregovala jsem tím výpisem "cizích emocí" na vaše psaní a dojem, jaký jsem z toho měla. I to patří do diskuze, tak jako vy jste viděla v mých názorech věci, které jsem tam nenamontovala. Každý názor vnímáme jistou mírou skrz sebe,  těžko se tomu ubráníme. Já emoce namontuju takřka kamkoliv, nejsem ještě otřelej diskutér.

Ale díky za pochvalu

A osobně si nic neberu.

Asi největším kamenem úrazu je to, co já a vy vnímáme jako výmenu názorů, oponování vs. přikyvování. Ještě jednou opakuji, nemusí se mnou nikdo souhlasit. To, že se mnou někdo nesouhlasí mi neva. O to lepší je, když mi to  sdělí a odůvodní po svém. Pak se dva odlišné můžou navzájem poučit.

Rypoušice, je dobře jsi přísná a musí ti vše zapadat, jako mozaika. Ono je mnoho náboženských směrů, ale ani jeden představitel, nebo následovaná postava nemá nebeský původ, jen Boží syn Ježíš. O nikom není mnoho století napsáno tolik proroctví, jako o Ježíši Kristu. Budha byl vlastně také člověk, z královské rodiny, ktarý odešel do bezdomoví a věnoval se meditacím. Jenže náboženství světa ukazují cestu od člověka k Bobu a lidé hledají tu cestu k němu. Kdežto Bůh v Ježíši, ukazuje cestu od Boha k lidem. Podává jim pomocnou ruku. Ať už člověk chce, nebo ne, tak spasení je z Židů, ale využít této příležitosti může každý, každý, kdo uvěří v Boha, či spíše uvěří Bohu. Pavla

Pavli, článek o synchronicitě jsem četla a popravdě nevím, co jsi tím chtěla říci? Pan Klimeš defakto uznal, že jevy synchronicity, čili náhody jsou způsobeny Božím vedením, jen naznačil, že je lepší se jim podvolit a prostě být vykonavatelem Božího plánu než o tom hloubat jako jeho sestra. Ale já na tom hloubání nic špatného nevidím. Ona si tím jen potvrzuje přítomnost Nejvyššího a má z toho až dětskou radost, on už se nad tím nepozastavuje . Toť vše.

Katko, asi jsem nevybrala ten pravý ořechový odkaz. Spíše mně na synchronizaci zaujala jiná věc, být současně na dvou místech, snad jsem nezvolila extrémní termín. Právě o tom také mluví docent Král. Je to vědec, který vystudoval několik VŠ, byl to silný ateista, ale jeden zážitek ho naprosto změnil. Nebyl to zážitek v klinické smrti, ale naprosto v bdělém stavu, hlavně ten druhý. Krásně vysvětluje spojení vědy s Bohem a vydal knihu "Bůh dokazatelně existuje", podává vědecký důkaz existence Boha. Pak mám ráda přednášky J. Grygara na YT, "věda a víra" a RnDr. Kulhánka o velkém třesku.

 http://vedaavira.cz/index.aspx?p=96

Pavla

Pavli, vy uvádíte, že Bůh prokazatelně existuje a zároveň tvrdíte, že věci se dějí souhrou skutečností nebo podle toho, jak určí jen člověk? OOO Nechápu to.

Katko, jelikož jste psala souhra náhod, já říkám souhra skutečností. Ať se cokoli semele, pokud se to semele je to skutečné. Snad jsem Vás pochopila.

Katko, už zřejmě tuším, proč jsi založila toto téma… Mohu se Tě upřímně na něco zeptat? Teď sem si uvědomila, že jsi sem už psala. Poprvé před dvěma lety tohle téma  (klikni), podruhé nedávno pokračování v tomhle tématu  (klikni) a nyní tohle téma. Napadá mě tedy v souvislosti s těmi starostmi, které máš za sebou a nyní řešíš, zda-li jsi nezačala místo volby vlastních kroků, které jsi měla udělat, aby jsi předešla např. soudům, které nyní máš hlavně ohledně dítěte, nyní opravdu uvažovat o tom, že jsi "nemohla" sama nic ovlivnit a vše Ti bylo a je "dáno" pouze osudem či "povolaným"?  

No jo,  jak neudělat chybu.

Tady nadhled nad chybami asi nehrozí, to jsou samé dětské postoje.

Nedivím se té potřebě někoho nad námi, kdo to "dopustill, a když už to dopustil, tak ví, co dělá.

Nebo je to osud…

Tohle jsou typické uvahy, když má člověk pocit, že nezvládá řídit vlastní život, nikam ale nevedou.  

Tak tak. Souhlasím. Přesně z toho důvodu jsem položila Katce svojí otázku. Protože pokud ve svém věku připustila, aby měla vedle sebe partnera, kterého měla, neudělala včas zásadní kroky, které měla, zejména ty, které se týkají dítěte, a které ji včas a jasně doporučila uživatelka sociální_pracovnice, pokud si stále po tom všem není jistá, zda-li takového člověka ještě přeci jen nemiluje, pokud dokáže po tom všem, co má za sebou napsat, že: "Pokud není nutné hned utéct (třeba fyzické násilí atd.), tak to řešit, žít třeba i v nefunkčním vztahu, mezitím hledat a pak jít. Je pravda ale, že pro děti to pak je taky těžké, zvyknout si na rodiče a pak s ním najednou nežít… Sice je takto pro malého otec "externista" hned od začátku, takže když na něj kašle, až tm mu to nevadí, ale tím, jak je toho moc na mě samotnou, trpí mými náladami, cítí to zoufalství, bezmoc… A ovlivńuje ho to taky, ne-li hůř…", a pokud několik dní na to, si začne myslet to, že: ""Já si prostě myslím, že nás Bůh nemůže nechat si jen tak nahodile tady konat, ovlivňovat životy a ještě by nám v tomhle splnil, co si my přejeme… Musí se to shodovat hlavně s jeho plánem a jeho vůlí, protože zná souvislosti. To my rozhodně nemůžeme… Proto "buď vůle Tvá".  Dáváme tím stručně řečeno, že víme my sami kulový, co je pro nás dobré a necháme to na povolanějším, který ví a vidí víc než my. Je v tom pokora, důvěra, víra.", tak je jasné, že je něco hodně špatně.

Aby si to někdo špatně nevyložil, tak to, že někdo něčemu věří, nezpochybňuji = je to každého právo a věc. Ale víra je jedna věc, a nechat si od partnera kakat na hlavu a neudělat včas kroky pro své dítě, je věc druhá, a ta se "povolaným" opravdu omluvit nedá. V tom si myslím by Katka měla už prozřít, ať už věří čemukoliv. Já si nemyslím, že věřit v "povolaného" znamená jen nečinně přijímat to, co mi do života vstoupí, ať je to cokoliv. Samozřejmě záleží na situaci. Pokud mi např. někdo blízký vážně onemocní a zemře, to neovlivním, ale to, koho mám vedle sebe ovlivnit mohu, stejně tak jako to, že mám podat žádost k soudu o svěření svého dítěte, je-li to třeba. To je můj názor. A proto mě v případě Katky děsí ta představa, souvisí-li toto její téma s těmi předchozími… No, uvidím, zda-li mi Katka odpoví, pokud ano, bude vše jasnější.

Dany, já myslím, že v těchto diskuzích zákonitě musí docházet k nedorozuměním, jak známo, slova nebo text vypovídají jen asi z 20%…

Proč přemýšlím o těchto otázkách v souvisloti se svojí minulostíí jsem už psala. Já jsem si velmi dobře vědoma chyb, které jsem udělala a jen mi prostě přijde, že některé z nich bylo nutné udělat a nejen proto, abych se poučila, ale že vedly k něčemu ve své podstatě třeba potřebnému, možná danému. Kdybych od něj odešla dřív, neotěhotněla bych. Nezažila bych to, co jsem dle mě zažít potřebovala, abych některé věci pochopila atd. Ale samozřejmě na druhou stranu přemýšlím, jestli jsem nemohla něco udělat jinak, líp, aby to tak třeba nedopadlo, že jsem malému nemusela rozbíjet rodinu. A když nemůžu najít odpověď v sobě, hledám ji vně, to je snad logické. líp to vysvětlit nedokážu.

A jak tady někdo psal, že je to způsob, jak snáze nést svůj život, možná ano, ale komu se to někdy nestalo, že měl pocit, že svůj život "nezvládá", že se mu to nějak vymyká, že dělá třeba zbytečné chyby, tápe, nerozumí… Pokud je někdo od narození do smrti jen sebejistý a má pocit, že svůj život drží pevně ve svých rukou a vše zvládá bez pomoci hledání jakýchkoliv berliček, pak je to teda king. (nevím ale jestli v obdivném slova smyslu… ). I pokora a přiznání si, že prostě někdy nevím, nechápu, neumím a tápu je důležité…

Neznám nikoho, kdo by byl od dětství sebejistý, každý tápe, alespoň v něčem. Hledání berliček, no nevím, co tím myslíš, ale slušná terapie je slušná terapie,, žádná berlička.  

"Dáváme tím stručně řečeno, že víme my sami kulový, co je pro nás dobré a necháme to na povolanějším, který ví a vidí víc než my. Je v tom pokora, důvěra, víra.", tak je jasné, že je něco hodně špatně."

Pokora a přiznání si, že prostě něco nevím,  je  celkem normální postoj, ale pokud něco nevím dnes, můžu se to dozvědět zítra, můžu si do svého života přitáhnout lidi, kteří to vědí, nebo akceptovat, že je to tak jak to je. Ale dělám to já a nezjišťuju, jestli mi do toho Manitou nebo kdokoli náhodou nešťourá, a pokud ano, stejně s tím nic nenadělám, takže se starám o to, co můžu zvládnout, a to udělám.

Člověk se může a musí řadu věcí naučit, má li obstát a vydržet, co nám život občas přináší, a bude si muset stanovit sám, co je pro něj dobré, jinak je to jen volání nemluvněte po ochraně, vědoucnosti a autoritě, která ví, co je pro mě dobré, líp než já sama. … .  

Zlatý voči.  

Opakuju to znova, filozofické koncepty a podobné pohledy na svět je výborný způsob jak se vyhnout realitě, pokud jinak člověk svůj život neřeší a místo toho s utápí  v bezmocnosti.

Plamínku, aby člověk netápal, musí vynaložit trochu úsilí. Dostali jsme do vínku rozum, inteligenci a schopnosti učit se. Tak pokud nevidíme Boha v přírodě a ve stvoření kolem nás, tak musíme dál, musíme si něco přečíst, porovnávat, prosit v modlitbě o ducha porozumění a pak se začnou rozšiřovat vědomosti o tom, jaký Bůh vlastně je, jaké má vlastnosti, jaké má plány, co pro lidi všechno udělal a jakou jim dává naději, když to zpočátku všechno zpackali tím, že se nesprávně rozhodli. Jedná přesně, jako rodič, který má své děti. Děti vychováme, dáme jim ten základ, pokud se pak špatně rozhodnou a přijdou ubrečení, nešťastní, že něco zpackali, ačkoliv jsme je vychovali jinak, a mrzí je to,  tak je přijmeme a poskytneme pomoc.  Pavla 

Pavli, mám vás moc ráda, zpočátku jsem vás považovala za rodnou sestru Karmelaren a byla na vás ostrá, takže prosím přijměte mé omluvy, to jsem se teda mýlila.  

To víte, my máme v rodině faráře, bible byla všude a citace z ní furt na talíři, takže pro mě je křesťanství trochu citlivé téma.

Jsem ráda, když  někdo věří, že ho něco přesahuje, že je součástí něčeho většího, co má smysl. Rozhodně jsme součástí něčeho většího.

Já mám podobný  koncept, jak chápu svět, ale jsem buddhistka, dhjána, čchan nebo po japonsku zen, čili jsem sama sobě buddhou. To INTJ osobnosti někdy bývají, ačkoliv nemusí být nutně sociálně neobratní, právě naopak, inklinují k takovýmto konceptům.  A tohle to je koncept, který mi vyhovuje.  

Plamínku, děkuju za takové vyznání, také Vás mám ráda, mám ráda tady všechny. Je tedy zajímavé, že jste z křesťanského prostředí a našla jste se v Buddhismu. Možná je to tím, že křesťanské církve ač mají stejnou knihu "Bibli", tak ji rozumí každá jinak a pak si nárokuje, že jen to její učení je to nejlepší. Tím, že jste možná byla vychovaná jen v nějakém "dogma", pardon, jiný název mně nenapadl, tak Vám to nic neřeklo. Já jsem četla i Buddhistické pojednání, ale neoslovilo mně to, přijde mně nějak chaotické. Kdežto Bible zasáhla moji mysl i srdce, je tam logika. Ale zase mně Buddhismus posunul v mém myšlení dál, že totiž každý, kdo věří v Boha, ať už křesťan nebo pohan může být spasen. Spasení, odpuštění hříchů není Boží spravedlnost, to by nás Bůh asi všechny zabil, ale je to milost, je to dar. Pavla

Katko, můj názor je, že se do toho poněkud zamotáváš a zaměňuješ některé pojmy:

1) "Kdybych od něj odešla dřív, neotěhotněla bych." Promiň či nezlob se, ale tato věta už jen z logiky věci je zcela iracionální = ON přeci nebyl a není jediný muž na světě a naopak, třeba, kdyby jsi od něj odešla včas, mohla jsi otěhotnět s někým, s kým jsi mohla mít spokojenou rodinu a být šťastná. Jinými slovy = život, osud, povolaný… nazvěme to jakkoliv, to není podstané, Ti přinesl to, že Ti do života přivedl někoho zcela neakceptovatelného, a čekal, co Ty s tím uděláš, zda-li včas prozřeš a uvědomíš si to, co máš, či nikoliv. To byla zkouška a lekce Tvého sebevědomí = zda-li se již dostaví, či ještě ne, a bude tedy třeba, aby přišla další lekce. Odpověď je jasná = potřebuješ další lekci, dokud Ti nedojde, že potřebuješ zapracovat na svém sebevědomí.  

2) "Ale samozřejmě na druhou stranu přemýšlím, jestli jsem nemohla něco udělat jinak, líp, aby to tak třeba nedopadlo, že jsem malému nemusela rozbíjet rodinu." NE, v té fázi, ve které již vztah byl, NEMOHLA. 43letého muže a navíc mamánka přeci nemůžeš změnit, pokud by se sám nechtěl změnit, i kdyby jsi se na hlavu stavěla.

3) "A když nemůžu najít odpověď v sobě, hledám ji vně, to je snad logické… " Nemůžeš v sobě najít odpověď proto, že nevnímáš rady druhých už od doby, kdy jsi se sem přišla poprvé poradit. Místo toho, jsi začala bezmezně věřit tomu, že "povolaný" ví, co je pro Tebe dobré, a že je tedy na místě nechat vše na něm, neboť on ví a vidí víc než my. To podle mě není tak docela pravda. Sama Pavla Ti píše, že: "od Boha máme návod (v Bibli)  a svobodnou vůli. Tím se člověk učí nést za své jednání také odpovědnost.", nebo, že: "Víra v osud zabíjí sociální vědomí a vede člověka k  pasivitě, otupělosti a lhostejnosti… Oddej se osudu, který ti připravil Alláh, nesnaž se na něm nic měnit! “ Tuto poučku vštěpuje Mohamed svým věřícím. Naproti tomu Ježíš jedná s  člověkem jako se svobodnou bytostí, která má neustálou možnost volby až do konce své pozemské existence."

4) "I pokora a přiznání si, že prostě někdy nevím, nechápu, neumím a tápu je důležité…" S tím souhlasím, ale to neznamená, že se bezmezně a nečinně něčemu oddám a tím vše omluvím, ať je to cokoliv.

5) Můj názor je, že zaměňuješ pokoru se svým nízkým sebevědomím = mám tím na mysli v kontextu s Tvými starostmi a životními situacemi. Ty si nevěříš, proto jsi si nechala vše líbit od svého ex partnera, i to neakceptovatelné, na což jsi dostala rady již před 2 lety, na které jsi bohužel neslyšela, a na svém sebevědomí tudíž ani nezapracovala. Sebevědomí je o tomto  (klikni) = tam najdeš odpovědi, které nemůžeš najít v sobě, respektive, které Ti pomohou najít odpovědi v sobě, pokud ovšem budeš chtít je v sobě hledat. To je na Tobě.

Zvířecí mláďata,  se často upínají na předměty, které po narození poprvé uvidí, což ale paradoxně nemusí být jejich matka.

Mláďata ale mají za to, že je to ona, takže pokud se věci zvrtnou a matku lovci zabijí, mláďata očekávají servis třeba od větve, takže tam čekajíc zemřou.

U dětí je to to určité míry podobné, pokud nebyla matka schopna svému dítěti poskytnout  to, co potřebovalo, nebo naopak, rozmazlila ho tak, že si to nedokáže obstarat samo a nárokuje si servis jako něco samozřejmého, vybere si v životě partnera, které tyto dětské zkušenosti odráží.  

Od svého partnera nedostala Katka mnoho, ale chovala se přesto pasivně, prosila ho, teď se upíná k vyššímu principu, situace se bohužel opět zopakuje. Co dostala od svých rodičů? Proč je tak dětská?  

Pokud od někoho něco chci, ten někdo by měl být schopen toto poskytnout, já musím být schopna rozeznat, že on není větev a taky bohužel musím mít kladná očekávání. No, není to jednoduché.

Katko 112 - zajímavé otázky. Odpovědět na Tvoje otázky by se dalo v hojném množství, ale co bych Ti doporučila do budoucna je, že bude dobré po podobných záležitostech pátrat a ptát se u kompetentních lidi - to je u teologů, biblistů … .   Nebo si zakoupit teologické knihy, které jsou zaměřené na záležitosti, na které se ptáš, nebo např. takový katechizmus >> klik ZDE.   A nebo číst knihy a životní díla lidi, kteří svůj život zasvětili Bohu. Např. knihy od sv. Augustýna,   Terezie z Avily, nebo Jana od Kříže, nebo Terezie z Lisieux … .

Samozřejmě tady jsme v diskuzi a dělíme se o svoje zkušenosti, což je taky dobře. Z časových důvodů jsem nečetla komentáře, spíš jsem se zaměřila jenom na Tvoje reakce. Je dobře, že se zamýšlíš nad životem, či nad souhrou události a pod. V podstatě my všichni, nebo většina z nás, se nějak během života zamýšlíme nad souhrou události a nebo, (jak to často někteří říkají), že něco nad námi je, co jakoby určuje souhru naších každodenních události v našem životě a tak dále. (Samozřejmě, ten kdo určuje souhru naších každodenních události je křesťanský Bůh a ne osud - fatalismus … . Mnozí si to často pletou a spojují to s různými polopravdami a proto vznikají různé bludné nauky a směry).

Podle toho co píšeš o osudu je znát, že pořád pozoruješ, uvažuješ a hledáš. Ale v podstatě my všichni to máme tak nějak podobné. Např. já  v době ještě jako studentka na střední škole, jsem taky pozorovala různé (duchovní) záležitosti a přemýšlela jsem nad nimi. Ale taky jsem pořád  něco hlubšího hledala - (i když jsem byla odmalička pokřtěnou křesťankou, tak v te době na střední škole, jsem nedávala hluboký, či velký význam svoji křesťanské víře). Jinak to *hledání a pozorování* je pro každého z nás samozřejmé, protože my lidi, to hledání, nebo tu hlubinu po něčem nekonečném - po Lásce,   máme v sobě už od početí - máme to duchovně už jakoby vyhloubené v srdci. A právě tu hloubku v našem srdci nemůže nikdo zaplnit, kromě křesťanského Boha.

Když píšeš o OSUDU jako o Bohu, tak tomu špatně rozumíš, protože Bůh není osud. Bůh je duchovní bytost - je Láska, je moudrost sama. Bůh stvořil svět podle své moudrosti a ze své svobodné vůle. Proto my věřící - praktikující křesťané věříme, *že svět není plodem žádné nutnosti, slepého osudu nebo náhody. (KKC) * 

Rozumíš co znamená např. slovo DUCH? Podle scholastické filozofie je duch jednoduchá a nehmotná bytost, je to tvořivá inteligence, rozum, neurčitý aktivní princip. A takovou bytostí je Bůh. Ale andělé a lidské duše, jsou taky duchovní substance. (Teologie nás učí, že SUBSTANCE je bytost, která existuje osebe - to znamená, že nemusí byt v jiné bytosti a ani není vlastnosti jiné bytosti. Nazývá se taky podstatou, v tom smyslu, že jakoby stojí sama v sobě) . Akorát rozdíl mezi andělem a lidskou duši je v tom, že anděl je kompletní - úplná substance, když lidská duše je nekompletní substance, protože jenom společně s tělem tvoří plně lidskou přirozenost. V bibli se DUCH vyjadřuje jako dech, nebo vánek, nebo jako ovzduší, či prostředí - (teologové nás taky učí, že v bibli - v hebrejštině se DUCH nazývá RUAH - to znamená vanutí, nebo dech jak už jsem psala).

--- Ptáš se, zda si jenom figurkou na šachovnici, nebo můžeš i určovat? Nejsi *figurka*, jsi člověk se svobodnou vůli, za kterého boží syn Ježíš Kristus prolil svoji krev - uvědomuješ si co to pro Tebe znamená? Když chceš v životě určovat (jak píšeš) , tak je potřebné aby jsi se naučila nezištné lásce, jedině tak se Tvoje myšlenky  stanou božími myšlenkami a pak můžeš dělat co chceš.

--- To že jsme všichni mezi sebou nějak propojeny jak píšeš, je po křesťanské stránce fakt, že my věříci jsme Kristovo mystické tělo - (církev) , proto je tam i ta souhra jak píšeš. Představ si např. že údy Tvého těla by si dělali co by chtěly, např. mozek by dal signál nohám, že půjdou na nákup a nohy by se nechtěli hnout z místa a Tvoje ruce by si např. chtěli jít zaplavat a Tvoje oči by se chtěli dívat na televizi. To by prostě nefungovalo, protože každý ud Tvého těla by si dělal co by se mu zamanulo. Proto je souhra důležitá. A tak je to aj mezi námi lidmi, ta souhra kterou pohání láska, dává všemu smysl, protože my lidi tvoříme mystické tělo. No, naštěstí není všechno jenom na samotném člověku jak píšeš, Bůh má všechno pod kontrolou, i to co se nám zdá nemyslitelné. Proto jak říká španělský mystik: *Dbej, aby ses zbrkle nermoutil nad nešťastnými případy světského života, protože nevíš, jaké dobro, přichystané v Úradcích Božích pro věčnou radost vyvolených, s sebou přinášejí. (sv. Jan od Kříže) *

---  Člověk má svobodnou vůli a to, že s tím člověk hýbe (jak píšeš) , je pro dobro člověka, protože se tak učí nezištné lásce a jak jinak, je stvořen na obraz Boží. Pro nás lidi je potřebné tady na zemi se učit nezištné lásce. Protože, tady během života se učíme a rosteme v dokonalosti.

--- Jak píšeš o tom příkladu - o hasičích, že když Ti je Bůh poslal, tak proč Ti nedal i silu aby jsi to zvládla? Řekla bych, že tou situaci se vlastně učíš lásce a pokoře. Celá ta situace je taková proto, že neumíš ještě naslouchat Bohu, nereaguješ na vnuknutí božího ducha. Příkladně řečeno, ještě máš možná problém např. z nezdravou vášní, která se jmenuje pýcha a tím pádem jsi jako *hluchý slepec* - jako ten Pepa Novák.

--- Jako člověk tvoříš svoji budoucnost - my všichni společně tvoříme budoucnost. Proto názor, že je něco dané a že jako člověk to (po určité stránce) nemůžeš měnit je jasný blud.

--- Entity (jak píšeš) by nad člověkem moc neměly, ale sám člověk jim tu moc  dává. Nezapomínejme že za okultismem jsou padlí andělé - démoni. A taky nezapomínejme, že satan je bývaly Lucifer. Je to charismatická duchovní bytost a to, že je už PADLÝ anděl, na tom nic nemění, to znamená, že svoje charisma i nadále využívá ale ne pro dobro, ale pro svoji pýchu, pro svoje zatracení - taky si je vědom faktu, že nás čeká věčný život - život plný radosti, štěstí…   no a on to nemůže rozdýchat.

Na krácení dlouhé chvíle Ti doporučuji zajímavé video:

Karmelaren, asi došlo trochu k nedorozumnění, já pod pojmem osud vlastně myslím Boží plán. Nemyslím si, že je osud a není Bůh, vnímám to takto.  

A co se týče toho vlivu na vlastní osud, děj, vlastně původní můj dotaz, na tom jsem pořád odpověď nedostala . Resp. ano, ale nějak s tím prostě nesouhlasím. Prostě nepřijde mi, že Bůh se jen dívá na to, jak my si to tady samy vedeme, ale že než jsme se narodili, už věděl, jaké úmysly s námi má. Což ale pak vylučuje to, že my máme možnost tím nějak zásadně míchat. Vemte si, že máte nějaké plány na dovolenou a Váš šéf se rozhodne, že Vám volno nedá. A je po plánech. Bůh má s námi plán a ejhle, my se rozhodli jinak  a co teď s tím… Navíc on nás má zasazené do kontextu dalších lidí a jiných souvislostí, o kterých my netušíme. A naše rozhodnutí mu v tom může pak udělat dost zmatek. Píšu to záměrně až moc příkladně, jako by byl Bůh opravdu nějaký dědeček co nás pozoruje kukátkem a mává kouzelnou hůlkou, tak to samozřejmě není , ale já si prostě neumím představit, pokud je to jen na nás a Bůh nám tak nějak jen napomáhá v tom, co chceme nebo třeba naopak, ale zásadně do toho nemluví… , že by to byl fakt zmatek. A hlavně by nikdy nemohlo dojít k těm zázračným "náhodám", o kterých jsem mluvila, protože to my lidi prostě neumíme. Neznáme pro to důležité souvislosti. Možná bude pravda někde uprostřed, já nevím. Asi mi jde nejvíc o to, že člověk neví, co je pro něj dobré a tudíž může jednat a rozhodovat se proti svému zájmu. Kdyby bylo vše, co se děje, pro naše dobro, jak i ty ostatně píšeš, tak to nemůžeme mít ve svých rukách my… nám by se to fakt tak nepodařilo. Opět ze stejných důvodů, jaké jsem uvedla. Nevidíme ten širší kontext. Je to srozumitelnější?

Katko 112 - říct to jako Boží plán, tak to zní lépe než osud - protože slovo osud s křesťanským Bohem nejde dohromady. Slovo osud se běžně používá v okultismu, např. ve věštění, v horoskopech a v dalších okultních praktikách.  

Podle toho co píšeš, tak celé to na mně působí jakoby *mlhavě*, něco v tom smyslu jak píše i sv. Jan od Kříže: *Ó, kdo by tu dovedl vypovědět, jak je nemožné pro duši, která má žádosti, posuzovat Boží věci tak, jak jsou! Protože aby dokázala posuzovat Boží věci, musí úplně odložit žádost a zalíbení a nesmí je posuzovat spolu s nimi, protože nevyhnutelně bude soudit o Božích věcech, že nejsou Boží, a o věcech, které Boží nejsou, že jsou Boží. Protože když má na oku úsudku onen zákal a mrak, vidí jen zákal, někdy jedné barvy, jindy jiné, jak se jí ukážou, a myslí, že zákal je Bůh, protože, jak říkám, vidí jen zákal, který je na smyslu, a Bůh pod smysl nespadá. A tímto způsobem žádost a smyslová zalíbení brání poznání vznešených věcí. *

Je to jak píšeš, že před tím než jsme se narodili Bůh už věděl jaké úmysly s námi má, ale podle toho co píšeš, zapomínáš na dvě věci:

1) na SPOLUPRÁCI mezi (věřícím) člověkem a Bohem a po 2) na Boží MILOSRDENSTVÍ - křesťanský Bůh, je Bůh milosrdenství. Samozřejmě, faktem je, že my lidi děláme ve svém životě chyby, špatné rozhodnutí a tak dále, ale to neznamená že zůstáváme bez pomoci a spolupráci Boží. Tím chci říct, že my lidi i když se rozhodneme chybně, Bůh nám bude pořád nápomocný, pořád se k nám bude sklánět a právě to tam, kde jsmese, se svou svobodnou vůli rozhodli byt, tak i tam nám bude Bůh pomáhat a bude se k nám sklánět  - protože nám dal přece svobodnou vůli a jsme stvořený na jeho Boží obraz - (on přece dobře ví, že jsme slabí a hříšní) . A i tak můžeme splnit  jeho plán, který má s námi, to znamená - (i za takových okolnosti, když my lidi to změníme, podle sebe a podle svých rozhodnutí. ALE v jedné věci je nad námi bezmocný a to v naši jakoby uvědomělé a hříšné zatvrzelosti, to znamená, že když člověk ví, že je něco špatné a dělá to a zatvrzele to dělá špatně… , tak tam v dané situaci si člověk může tak umrtvit svědomí - ducha, že skutečně může kráčet směrem k zatracení…, ale i tu je Bůh zase ten, který se nepřetržitě člověku nějak přimlouvá… - hlavně v hodině smrti).

Jak píšeš, že **člověk neví co je pro něj dobré a tudíž může  jednat a rozhodovat proti svému zájmu… ** - tak to nebude úplně přesně napsáno, protože, Bůh nám dal Desatero Božích přikázaní, aby jsme měly nějaké jakoby mantinely, aby jsme se nezahubili a jak mnozí z nás ví, tak Desatero Božích přikázaní, máme všichni vepsané v našem lidském srdci - jsou to jakoby mantinely pro náš mravní a šťastný život. A taky Bůh dopouští na každého člověka jenom takové životní zkoušky, kterých je schopen, nedává mu něco nad jeho síly.

(Ani nevím zda jsem Ti napsala co jsi všechno chtěla, nějak na mně padla únava - je pokročilý čas.)

 Opět bych si dovolila trochu oponovat. Myslím, že pisatelka není tak brutálně věřící a není třeba jí vymlouvat, co je osud a co je boží plán. Hlavně tak zatvrzele a ještě to dávat do roviny okultismu. Osobně bych se přimlouvala spíše za zvolnění toho, kdo za co může a nemůže, ale to už tu bylo řečeno mnohokrát…  

A taky Bůh dopouští na každého člověka jenom takové životní zkoušky, kterých je schopen, nedává mu něco nad jeho síly.   Pak ale nedává smysl, proč je tolik nešťastných lidí, proč se někdo chce zasebevraždit, nebo tak i učiní. I zde, tak, jako v běžném životě, vidíme, že se dějí nesnesitelné věci lidem, kteří to už prostě nezvládají. A je jedno, nakolik si naběhli sami a nakolik se do toho zamotala nepříjemmná náhoda.  

Mravný život lze vést i bez desatera.

Svědomí nám říká, co je špatné a co ne. Když to někdo necítí, je to prostě bezcitný sociopat. Díky svědomí jsme schopní rozlišit, jak je závažné naše - případně špatné - chování. Ale ve finále, krom toho skrytého vykřičníku, který našeptává člověku "tohle je skutečně špatné a nespravedlivé" záleží na tom, v čem jsme byli vychováváni, co máme v sobě, podle čeho každý individuálně spolurozhoduje o závažnosti špatného počinu.

Rypoušice, to je sice pravda. Bůh nás vybavil svědomím, jenže někteří si to svědomí ochočili.

Ochočené svědomí náleží leda morálně zvrhlým lidem. To už je jejich věc, že jim to takto vyhovuje. Pokud takovýto viditelně páchají cokoliv, co není zrovna moc fér a hezké, pak sice zůstává sám v klidu, ale kdo není slepý, tak takového člověka zákonitě opustí. Možná jsou se sebou spokojeni, ale jsou sami. Pokud je někdo takový ovšem zdatný manipulátor, ten si vždy najde nějaké hloupoučké publikum.

Svědomí je naším kontrolním mechanismem, myslím, že není radno jej ohýbat, ignorovat a popírat.

No, svědomí. Připomnělo mi to problém,, že třeba Poláky nelze tak snadno vydírat tím, že buď budou dřít za častokrát příšerných pracovních podmínek a nepatrných platů, nebo poletí (kdysi jsem pracovala pro firmu, která se rozrůstala dělala v Polsku pobočku). Manažer přišel vyjukaný, že se mu tam nedaří tak lidi tlačit, oni se nenechají, a bud odejdou nebo se semknou, atd. Že tam ty zisky takové nebudou.

To v Čechách, že je možné cokoli, lidi to ještě za peníze rádi udělají, a nějaké svědomí ať má někdo, kdo nepotřebuje jíst, on bude úklidové čety nutit uklízet za asi 30 halířů za metr čtvereční (mluvil tak o těch nejubožejších…) a pokud nebudou ty důchodkyně, starající se o nevládného člena rodiny  a polopostižené chtít, tak je pošle sbírat po psech do ulic, kde ty nebožačky bydlí, aby si na ně ukazovali sousedi, však ony už vyměknou. Atd.

Pak jsem toho byla svědkem ještě v dalších firmách, kde sice už takto ubozí zaměstnanci většinou nebyli, ale ta morálka byla podobná, prostě šéfem byla nějaká ta osobnost, co bychom ji označili za narcistickou nebo až dissociální a pak ta firma podle toho vypadala. Peklo na zemi, a k takto strukturovaným lidem se pak napřidávalo hodně ochotných lidí, co si rádi zasurověli, nebo prostě jen chtěli mít moc. Je to také velmi časté ve státní správě, takze svědomí? V Polsku ho nějak bylo více, protože tam si lidi byli schopni skupinově nastavit hranice, to v Čechách nejsou, a svědomího není dost. To je v jistém smyslu hodně nedostatkové.

To je zajímavé, neřekla bych to do těch našich sousedů

No jo, to je asi jako ve školách a jiných institucích, kde se sejde větší počet lidí, různě vyzrálých či spíše nevyzrálých; prahnoucích po nadvládě. Když s tím začne jeden "odvážlivec", proč by se nepřipojli další, že. Kor když z toho mohou mít i prospěch, tedy že následují své šéfiky. Nebo jen pocit něčeho takovýho. Stádovej efekt.  

Svědomí jednotlivce se promění a sloučí ve svědomí určité skupiny, které pokud někdo nedá přes paprče, těžko přestane. To už je zase záležitost, řekla bych, nejen etická, ale i právní. Kdyby se toto exemplárně a velmi rázně samozřejmě trestalo, nastavovala by se jiná láťka, taková nějaká vyšší "morální kultura", která by nesměla být porušena, kdož ví, zda by to pomohlo. Ale na to by museli mít potenciální tvůrci sdostatek kázně a neumlčené svědomí

Asi je to bludnej kruh.

Nu, asi jim ten pánbíček našeptává ve formě svědomí o něco intenzivněji a oni naslouchají víc pozorněji, než Češi!   

Rypoušice - proč to slovíčko brutalita?

Ano, osud - (slovo osud) se běžně používá v okultismu, jako je např. věštění, horoskopy a pod.

Jinak, všechno dává smysl když má člověk VÍRU

Jsou to záhadné cesty osudu… náš "osud" a je jedno jestli se budeme snažit cokoliv ovlivnit svojí vlastní vůlí a nebo to necháme tzv. plynout, stejně vyústí "někam". Osud je je spíše chápán jako celkový životní úděl. Neopomenu naši karmu. ta je navíc aktuálním výsledkem našich každodenních činů, zdánlivě bezvýznamných rozhodnutí a odboček na životních křižovatkách, kterými procházíme, od narození, po po tu poslední, po níž umíráme. Výsledky všech "banálních"rozhodnutí, sice z naší paměti časem vyhodíme ale z naší celkové karmy už nikdy nezmizí. všechno je v naší vnitřní, duševní databázi tzv. uloženo a nic nesmí chybět. naše vůle, náš rozum a naše city, nehrají proto v konkrétních situacích o nic významějši roli, než např. každodenní náhody, a vůbec netušíme z čeho vznikají naše šťastné a nebo nepříznivé dny. Nejsme natolik fundovaní a Bohužel, nemáme tu moc, ovlivňovat život jen tak, jak si sami přejeme. a pokud ano. tak jen z malé části.

"Každý strůjcem svého štěstí", říká jedno staré přísloví, takže žádný osud, nejsme na klíček, ale jsme svobodné bytosti…

Nedávno mi třeba říkala známá, že když bylo její dceři pět let, byla s otcem na zahradě v bazénu. Ona vařila. Najednou jasně slyšela hlas, že se má jít na dceru podívat. Šla a ta byla hlavou dolů na hladině v bazénu. Otec si na chvíli odskočil a jí to samozřejmě neřekl, takže dceru během té doby nikdo nehlídal. Podařilo se jí rozdýchat a přežila. Ale co to bylo? Halucinace, intuice? Možná připustíte existenci intuice, možná strážného anděla. Dobře. A co kdyby ten hlas neposlechla? Udělala v kuchyni ještě pár úkonů a pak by tam šla nebo co já vím? Takže díky tomu, že na dobře míněnou radu kašlala, dítě by přišlo o život. je jedno, jaký s ním Bůh měl plány, je jedno, že šlo o život, prostě neposlechla, takže je strůjcem svého, ale i cizího osudu… Vy si opravdu myslíte, že svojí vůlí máme moc rozhodovat o bytí a nebytí? Mě to teda přijde zvláštní… To by nám dal Bůh safra velkou moc… A mohl by jen přihlížet…

Katko, v tom nevidím osud, ale zásah vyšší moci, který byl tak silný, že maminka nemohla jinak a poslechla a své dítě zachránila.

Předtuchy jsou obzvlášť typické pro blízké příbuzenské vztahy, kde jsou i hluboké city, . Je to velmi časté a silné. Tak, jako když někdo cítí, že ten druhý třeba umírá atp.

Mimochodem, mně taky našeptává hlas - a ne, nejsem schizofrenik s bludama - který mi říká, že "hodně lidí bude plakat/bude smutných" atp. Plus do toho jakási tíže na duši, nedá se to popsat. Uleví se mi tehdy, až se to něco skutečně stane, ale zaplaťbohu nikdy nevím co a komu se stane.  

A např. i když jsem to chtěla popírat, tak když babička odjela do nemocnice a já jí měla podle pokynů tety nachystat oblečení, začla jsem chystat ponožky a nějaké drobnosti, dala je na křeslo… A nakonec vrátila zpět do šuflete. Pak jsem si začla prohlížet fotky. O dva dny později jsem se probudila s neskonalým, pro mě samotnou nevídaným prázdnem a bylo mi jasné, že již není. Přesto jsem otci napsala, zda neví, jak jí je. Ten mi obratem volal a potvrdil mé tušení - již nežila. A přesně měsíc a týden před její smrtí se mi zdál sen, ve kterém plakala a byť to nevyslovila, pochopila jsem, že umírá. Takže mě na to cosi připravovalo už měsíc předem…

Osobně si myslím, že intuice nemusí vůbec souviset s nějakou vyšší mocí. A my sami máme v rukou velkou moc. O bytí a nebytí, když se to tak vezme, též můžem rozhodovat, byť je samozřejmě lepší do tohoto nezasahovat.

Rypoušice, takže ty napíšeš, že jsi věděla, že babička za měsíc zemře a zároveň popíráš, že by věci byly dané… To je hodně zvláštní. To je jako vědět, že za týden se zřítí most a zároveň tvrdit, že se může zřítit kdykoliv nebo taky ne, že záleží na směru větru… Já myslím, že každá doskuze v tomto směru je těžká a tím nemyslím jen tebe, obecně je to téma, kdy nenexistuje nějaký jasný důkaz, může se jen spekulovat a domnívat se. Přesto si myslím, že jak to napsala pavla, při vší úctě, že děje jsou jen souhry skutečností, to je trochu smutné, protože to vypovídá o tom, že vlastně nevěří na žádný vliv něčeho nad námi… Ale to přijde smutné mě, statisíce ateistům by to přišlo zcela v pořádku. Asi to není téma vhodné právě sem, nevím.  

Ale já nepsala, že jsem věděla, že za měsíc a týden zemře. To jsem netušila! Mně se zdál ten sen a jí tušila obecně, že se její čas chýlí ke konci. Ale že to bude zrovna za měsíc a něco, to jsem netušila. To v tom snu nepadlo - konkrétní datum. Stav se jí zhoršil přesně v poslední týden, co jsme spolu byly. (Tehdy byly prázdniny). Před tím sice měla chronické onemocnění, při kterém bylo jasné, že na něj patrně zemře, ale samotný proces umírání trval ani ne týden. (Mimochodem, já to bohužel nepoznala, myslela jsem, že má chřipku.) Až po odjetí do špitálu jsem už zřetelně čula, že se nevrátí. A vzpomněla jsem na ten sen, který jsem chtěla vytěsnit. Bohužel byl pravdivý. Ještě mi v tom snu chtěla předat dědictví, je tím myšleno spíše nehmotné, tedy nějaká rada atp. No jo, věděla že jsem trubka a v životě si to budu sama svou povahou komplikovat.

Toto tema je vhodné, prostě se vyrojí spousta názorů a to je přeci fajn

Jen by to chtělo číst pozorněji  

A ještě dodávám, že intuice je jistě zajímavý a těžko vysvětlitelný jev, ovšem nepovažuji jej za duchovní věc. Myslím, že jí má každý, někdo míň, někdo víc.

Ach jo, no tak jsi nevěděla, kdy to bude, ale věděla jsi, že to bude. Já už nevím, jak to napsat, prostě jsi v přítomnosti tušila budoucnost. Jak by něco takového asi šlo, kdyby to nebylo dané? Kdyby se přítomnost tvořila až v průběhu přítomnosti nebo jak to napsat, tak by byly blbost předtuchy, karty aj. "věštby" atd. S tím snad souhlasíš, ne?

Ano, v přítomnosti jsem tušila budoucnost. S tím souhlasím.

Myslím, že to nemusí být dané. Považuji to za jakési, nevím jak to říct… vnímání energií? Prostě dva fixovaní lidi cítíí víc, než jiní, co na sebe nejsou tak vázaní. Tuší i beze slov, že s tím druhým není něco v cajku. A že toto funguje i v případě, že ten druhý tuší, že umírá, ale nechce to. A nevědomky k protějšku doputuje "zpráva", kterou vyslal ten umírající. Myslím, že na to chuděrka moje sama myslela a já, jako její věrný ocásek, s ní spojenej, jsem to vycítila. A to jak formou snu, pak tedy i jasné předtuchy.

Přesto to nezaručuje, že to bylo dané a proto jsem to tušila. Myslím, že jsem to prostě intuitivně vycítila a mělo mě to připravit na šok, na ztrátu nejmilovanější osoby.

Katuško, pokud měla Rypoušice babičku v nemocnici, která byla v letech nebo nemocná a měly se rády, mohla myslet jedna na druhou tak silně, že se jí o babičce zdálo a Rypoušice začala předpokládat (tušit), že přijde konec.

Tehdy, když  se mi zdál ten sen, tak nebyla v nemocnici. Tam doputovala až po kolapsu před mým zrakem (to byl ten poslední týden) a o dva dny později zemřela.

Naopak, byla jsem z toho snu v šoku, celý život jsem se děsila, až zemře a najednou takovej sen. A navíc byla v té době relativně v pohodě, nic nenasvědčovalo tomu, že se za měsíc zhorší a nakonec odejde.

Ale osud nám to krásně přichystal, že jsme strávily náš poslední týden spolu .

Spíš, že ona někde v hloubi už asi tušila, že se konec patrně blíží (třebaže naoko vypadala dobře) a já to vycítila formou snu.  

Ano, i tak to může být. Matka ví, že je dítě venku, má práci a najednou je zvláštní ticho, tak odpoutá pozornost od své činnosti a vyběhne ven a dítě nikde.

Pavli, tohle si opravdu myslíte? Je Vám už tolik let a opravdu se Vám nikdy nestalo, že by se přihodilo něco, u čeho byste si řekla, že to je tak zvláštní a do sebe zapadající souhra "náhod" nebo třeba jen jedna, ale velmi nepravděpodobná "náhoda", že jste věděla, že to prostě jen náhoda není? A zároveň to ale nebyla Vaše zásluha, Vy jste k tomu přišla jako "slepý k houslím". Zkuste zapátrat v paměti, opravdu se Vám nebo někomu z Vašeho okolí nic takového nestalo? Jsem na světě polovinu času co vy a pokud bych ty své "náhody" nepočítala, pak jsem jich slyšela od jiných poměrně dost…

Katko, určitě stalo, ale neříkám tomu náhoda, ale souhra skutečností. Pokud se něco přihodilo, jak říkáte "náhodou", tak se to skutečně stalo, pro mně jsou to skutečnosti, kterým se asi říká náhoda.  

Katko, holky mají očividně spoustu trpělivosti bavit se "o nesmrtelnosti chrousta", já ne, ale jedno Ti napsat musím.

Prospělo by Ti kdybys méně "přemýšlela" a víc žila.

Hezká rada a jo, je to trochu únik z reality, ale když mě prostě vadí, když někdo napíše, že za všechno můžeme sami, že se věci jen náhodně dějí atd. Chápu ateisty, kteří potřebují nějaký konkrétní důkaz Boha, ale nechápu lidi, co ani nepřipustí, že Něco nad námi je… A jen tomu prostě nechtějí říkat Bůh, to je jedno. Mě se líbí, jak ryzí ateisté, když na věc přijde obrátí oči k nebi a říkají " pane Bože prosím" . To nevím, co si myslet a že jsem jich taky zažila dost .  

Hlavní smysl téhle diskuze byl, aby si lidi vzpomněli na to něco, co zažili a rozumem nemohli uchopit a pokusili se z toho vyvodit závěr. Subjektivní, samozřejmě, ale to ani jinak nejde. přesto mi to přišlo jako zajímavé. To je vše. Ale jak jsem uvedla, asi jsem se trochu spletla v tom, že jsem myslela, že ty zážitky "něčeho" se týkají takřka všech. Zřejmě ne. Pak to ale asi ani nejde vysvětlit.

Myslím, že jsi dostala množství různých upřímných a velmi otevřených odpovědí. Ateisti byli, myslím, velmi slušní a věřící - vždyť ani s jejich názory jsi de facto nesouhlasila.  

Týká se to každého, každý to jistě zzažil. Nevím, proč si tak těch našich názorů nevážíš. Připadá mi, že chceš, aby někdo souhlasil přímo s tebou. Přitom nejde o souhlas či nesouhlas, ale o různé názory, ze kterých si ty, i jiní, mohou něco vzít.

Pokud něco chceš vysvětlit jiným, asi k tomu musíš zvolit jinou formu, ale nemyslím, že zde nikdo nepochopil, o co ti šlo. Tak hloupý tu nikdo není

Já zase nechápu lidi, kteří nejsou schopni připustit, že každý má právo věřit či nevěřit čemu chce.

Ptala jsi se na názory, dostala si je. Stejně ale každou svou další odpovědí ostatním podsouváš svoje teorie. Proč? Tohle je diskuse, ne hra na pravdu diskutujících.

I ve svém okolí jsi se setkala s tím, že názory jsou různé. Zcela logicky to jiné nebude v tomto případě ani tady. Na řadě je tuto skutečnost respektovat.

V tématu byl bohužel překročen maximální počet reakcí (100 ks) a téma tak může být zátěží pro server. Z toho důvodu bylo zamčeno a není možné psát nové reakce.

V případě zájmu prosím vytvořte nové téma.

Děkuji za pochopení.