Téma: Jak jsem zlepšila svůj psychický stav "restartem hlavy"

Ahojte, napsala jsem další post pro melancholiky, ale třeba zaujme i někoho jiného ; ) Origo je ZDE (klikni)

Tak, je tu další post. Cítím se v poslední době mimořádně dobře. Nemám zaručený recept pro depresivníky, přesto bych vypíchla pár důležitých bodů, které mi pomohly, fáze, kterými jsem prošla a osvětlila vám, jak jsem ke svému nynějšímu stavu došla.

Prvním zásadním krokem bylo před víc, jak rokem, uvědomění si, že potřebuji pomoc od psychiatra. Psychoterapie mě totálně rozložila, byla jsem mimo, měla černé myšlenky, do školy jsem téměř nechodila… všechno bylo špatně a na pytel. A tak jsem se kousla, přiznala si, že jsem nemocná na hlavičku, připustila si, že potřebuji lékaře a že to není žádná ostuda a taky, že mi bude chtít onen lékař pomoci, nikoliv mě nadále rozkládat.

Stalo se tedy následující: v prvních měsících roku 2017 jsem šla dobrovolně poprvé k psychiatričce. A ta mi  po hodinovém povídání naordinovala mé první prášky.

Paní Mudra byla milá a vstřícná, přišlo mi najednou strašně blbý, jak jsem o tom snad až zbytečně uvažovala… doktorka totiž nekousala, projevovala zájem, absolutně nebyl důvod, proč bych se měla cítit zdrchaně.

Oukej,  první a velmi zásadní krok by byl za mnou. Ale prášky nejsou spása, je potřeba k tomu něco dělat. A zde bych si dovolila menší povídání.

Kdyby mi někdo ve stavu, v jakém jsem byla, řekl typickou větu „všechno je to jenom v hlavě“ asi bych ho praštila. Když jste totálně mimo, tak je naprosto k ničemu vést tyhle pitomé rádoby moudré řeči. Dnes (12.07.2018) už vím, že na tom něco je, ale taky vím, že rozrušenému člověku nemá smysl tohle říkat. To ho spíš nas*ete.

Když jste mimo, máte velmi omezený rozhled. Již jsem psala o „zvrhlé či obrácené logice“ a to je přesně ono – vy přemýšlíte úplně jinak a nejste s to se povznést a vidět i něco jiného (když jste zrovna např. v silně depresivní fázi) Proto, i když to někdo myslí dobře, nemá prakticky žádný smysl vést nějaké pseudomotivační kecy. Vyjde to úplně nazmar.

Nemohu říkat, že to platí plošně, ale myslím, že se toto dá aplikovat na spoustu lidí; ona ta akutní fáze rozjitření opravdu velmi významně omezuje zdravý nadhled a vůbec rozum jako takový.

A čím víc jste v háji, tím více máte onen nadhled omezený; prostě žijete jen ve svých bludech…

I já byla přesně takhle mimo. Přesto tu bylo něco, co mě dokázalo velmi pomoci. Je to vůle.

Vůle – co to je? Je to něco, bez čeho se neobejdete. Začnu od konce – a to doslova. Začnu totiž ztrátou vůle.

Já ji, žel, poznala. Jsem přesvědčena, že jedna z mých babiček o ni (vůli) bohužel ke sklonku života přišla. Měla min. rok regulérní depresi a ztráta vůle jakoby dotvářela její postupné skomírání, které vyvrcholilo skutečným úmrtím.

Byl to člověk plný elánu, stále mlád na duchu, s úsměvem, praštěným humorem, vtipnými historkami a zároveň s velkou bezpodmínečnou láskou. Jakmile však tento skvělý člověk přišel o svůj původní domov, své kamarádky a známé a nastěhoval se do DPS daleko od rodného Brna, postupně se uzavíral, zklamán svým závěrem života. Ani já ji nedokázala zachránit a vězte, že mě lidsky hluboce mrzí, že její konec byl tak smutný. Nezasloužila si to!

(Mmch. pokud vím, tak její odchod z Brna inicioval jeden z jejích povedených synáčků…)

A tak postupně chátrala, stále se věnovala svému nebezpečnému abúzu – který ji nakonec stál život – a onen minimálně (! ) poslední rok byla původně extrovertní bytost uzavřená do sebe, hleděla smutně z okna, pospávala, popíjela a radost z ní nějak vyprchávala… Já si byla vědoma její proměny, ale já na špatné situace reaguji špatně; buď je popírám nebo zlehčuji. Aby to pro mě bylo snazší… A tak jsem i její situaci „zlehčovala“ – říkala jsem jí se svým pseudohumorem, že je najednou sentimentální a nostalgická… ona mi to zase z legrace metala do tváře… jenže já vlastně měla pravdu.

Skutečně taková byla.

A proč to píši? Abyste viděli, jak málo stačí k tomu, abyste se brutálně změnili. Jak málo stačí, aby se z člověka plného života stala smutná troska. A jak významně vám to zkrátí život.

Ztráta vůle je velice nebezpečná věc, je to vlastně vnitřní smrt a ta fyzická pak přijde o to dřív.

Když vnitřně umřete, tělo odejde vzápětí. Stav bez vůle je extrémně nebezpečný a bohužel dle mě neřešitelný. Existuje jen jediné řešení: předcházet stavu bez vůle.

Ale jak?

Myslím, že je velmi důležité držet si určité své zajeté rituály. Tzn. stále bazírovat na styku s rodinou/kamarády, stále být občas (klidně i často) celkově ve společnosti – třeba v divadle, kině nebo nákupáku, parku… Dále se věnovat svým koníčkům a pokud to jde, tak se i nadále rozvíjet – třeba zkusit učit se cizí jazyk, nebo nový sport. Chce to pravidelně být akční, ale také poctivě odpočatý. Chce to neustále v sobě křísit radost, touhu po poznání, touhu po životě…

Další, naprosto nezbytnou věcí  – a věřte, že vím, o čem mluvím – je zbavit se stresoru, je-li ve vaší blízkosti. Chce to radikální řez.

Jsem přesvědčená, že já a moje maminka jsme byly kandidáty na trosky bez vůle. Měly jsme totiž před očima léta stresor a ten nás ničil.

Já se zoufale snažila, ale bylo to tak silné a vyčerpávající, že jsem i já ke konci už skoro nemohla, koneckonců, ani se nedivím, že mi selhalo fyzické – a vlastně i duševní – zdraví.

Až teprv když jsem se stresoru – rozuměj bratra – zbavila, začala jsem najednou žít.

Ale žiji pořádně až teď, období zhruba 4-5 let bylo docela dramatický. To jsem se postupně vzpamatovávala.

Tím se tedy dostávám zpět k řešení deprese – první byla psychiatrička a jak jsem již psala, bylo k tomu potřeba ještě zbytku vůle.

V praxi to znamenalo to, že jsem místo, abych byla dále ležákem zavřeným doma, najednou začala chodit na procházky s foťákem. Dodnes nezapomenu na tu první, která se odehrála krátce po tom, co jsem začala baštit prášky. Byla jsem nabuzená, asi ne jimi, ale spíš tím pocitem, že jsem se někam posunula.

Pak přišla nabídka brigády, která byla nakonec mou první, kterou jsem si byla schopná udržet víc, jak dva týdny – skoro půl roku!

Dále jsem dostala vysněnou elektrickou kytaru, sama jsem si vydělala na kombo, poté mi máma splnila přání a prožily jsme spolu krátkou dovolenou, začala jsem zase psát básňotexty…

Vidíte, najednou se dělo tolik věcí, ale drtivou většinu z nich jsem iniciovala já – čili já skutečně měla zbyteček vůle a jen díky ní jsem byla doslova schopná vstát z popela jako ten Fénix.

Pokud jste tedy psychicky v háji, musíte to jednak lékařsky řešit a druhak zjistit, jak je na tom vaše vůle – bez ní to prostě nepůjde.

Zkuste tedy třeba jako já jít najednou jen tak na procházku a všimněte si svých pocitů – máte radost? Líbí se vám ta krásná příroda? Už se těšíte, jak navštívíte další místa?

Pokud si odpovíte kladně na tyto otázky, pak si můžete gratulovat! Máte vůli a tedy naději na to, že se stav skutečně zlepší. Budete totiž schopní pro to něco dělat.

Prášky nepůsobí hned, působí až za několik týdnů, proto je potřeba kritické období, kdy ještě nepůsobí, něčím vykrýt – nejlépe nějakou aktivitou. Zkuste se vracet ke koníčkům, choďte do práce…

Tak, jak se mi najednou nabalily na sebe pozitivní věci – pracovala jsem, zlepšila si domotaný biorytmus, věnovala se opět postupně koníčkům, stýkala se  s kamarády – začaly též působit prášky. Černé myšlenky začaly pomalu ustupovat.

Hodně důležitou věcí též bylo řešení mé situace doma – jak jsem mámě prozradila, že chodím na psychiatrii, teprv jí asi došlo, jak moc je to se mnou vážný. Byla ke mně najednou vstřícnější a já si po letech dovolila říct svůj názor. A ne jeden, bylo jich víc. Řekla jsem jí ty nejdůležitější věci a – naštěstí pro mě – mě vyslechla a snažila se mi vyjít v ústrety.

To bylo skvělý, spadl ze mě kámen a navíc to vše mělo smysl. Posunulo to celkově náš vztah k lepšímu. A za to jsem moc ráda.

Pokud tedy máte problémy týkající se rodiny, zkuste to říct alespoň jednomu člověku z rodiny, kterému věříte a u kterého máte největší šanci, že uspějete. Promluvte si, udělejte si takovou menší domácí psychoterapii a uvidíte, jak se vám nakonec uleví.

Přesto přišel zlom – podzim a zima.

Ajajajaj… Zase jsem v tom lítala. Nedostatek sluníčka a blížící se svátky mě znovu srazily na kolena. Prášky mi musely být navýšeny a já horko těžko bojovala se silnou depresivní epizodou. Byla jsem ještě unavenější, než normálně, byla jsem bez práce, školu jsem musela opět přerušit, zase mi v hlavě lítaly černý myšlenky…

Bylo to blbý. Ale musela jsem to prostě přežít. Pomáhala mi naděje na zlepšení a mé koníčky. Nakonec jsem si našla práci a dávala se opět dohromady. Měla jsem eso v rukávu – onu vůli – a tak se nakonec zadařilo a já to bez úhony přežila.

Teď se mám velmi dobře, koupila jsem si mandolínu, začínám zase malovat, pingluju, což je první brigáda, která mě skutečně naplňuje a doufám, že tohle léto si užiju.

Takže nezoufejte,  pokud jste na dně, je velká pravděpodobnost, že se od něj odrazíte. Musíte věřit, řešit se, něco dělat a hlavně pečovat o tu svou vůli. Bez ní jako by člověk nebyl.