Téma: Mám za sebou astrální cestování, ale nechci aby Bůh existoval

Bůh existuje, ať chceme nebo ne, proto je to Bůh. Není žádný diktátor nebo manipulátor. Stvořil každou duši, takže duše se k němu po naší smrti mohou vrátit. Nemusíme z toho mít strach, vrátíme se tam, odkud jsme přišli. V Bibli je psáno: Co lidské oko nevídalo, lidské ucho neslýchalo, připravil Bůh těm, kteří ho milují.

Kde maš dukazy?  Absolutne nechápu jak to muzes brat tahle s klidem.

Na téma existence či neexistence boha bylo napsáno spoustu různých filozofických spisů a nejspíše bude ještě další spousta napsána, někteří lidé snaze o prokázání existence nebo neexistence boha zasvětili celý život a toto se asi nikdy nezmění.  

Pro mne je židovské (a z toho vycházející křesťanské a islámské) pojetí nepřijetalné z jednoho zásadního důvodu - člověka povyšuje nad ostatní živé tvory, přestěže se od nás některá zvířata liší jen o jednotky procent DNA. A mám-li věřit evoluční teorii (což je vlastně také v rozporu s židovským a nástupnickými náboženstvími), lidé se z těchto zvířat vyvinuli. Muselo by to znamenat, že někde během tohoto vývoje musela být duše "přidána". To už mi přijdou přijatelnější náboženství věřící v převdělování duší, protože ta počítají s tím, že duši má každý živý tvor.  

Každopádně přijde mi zbytečné tímto "problémem" vyplňovat více, než jen malou část volného času, protože jsou příjemnější věci, kterými jde vyplnit. Nakonec to stejně všichni zjistíme (a třeba zjistíme, že jsme se mýlili úplně všichni a že "všechno je jinak", jak řekl ten umírající rabín), tak proč se tím trápit předčasně .

To musíš začít tím jestli duše vůbec existuje. Duše by podle všeho měla být nezávislá na těle. Nehmotná. Astrální bublina energie která v našem těle jenom bydlí jako v pokojíčku. Jenže máme případy lidí kteří utrpěli zranění hlavy. Došlo k mechanickému poškození mozku a naprosto se jim změnila povaha. Zkrátka se začali chovat úplně jinak. To je s podivem když je duše na tělu nezávislá a přesto se může úrazem diametrálně změnit. Něco na tom "nevoní". S bohem je to celé ještě daleko složitější. Podívejme se na to: Atheista - nevím o tom že by existoval bůh. Dosud žádný člověk nepřišel s jediným důkazem. (A důkazy které předkládají všechny do jednoho sahají hluboko do předvědecké éry, nedají se ověřit, nebo byly vyvráceny.) Agnostik - Nevím o existenci boha a z principu věci to ani nelze vědět. Lidé kteří existenci boha potvrzují/vyvracejí lžou buďto tobě, nebo sami sobě do kapsy. Theista - věřím v existenci jednoho nebo více bohů. To si bohužel musíš vybrat. Vsadím se že za uchem žádnou boží anténu nemáš a nikdo z nás ostatních jí taky nemá. Minimálně to nikdo nikdy nebyl schopen dokázat. (Naproti tomu iluzemi, deluzemi a bludy trpíme často, a máme pro to nesčetně důkazů.) Můžeš si vybrat nějaké hezké náboženství, jenže to je zdrojem frustrace. Náboženství dělávají velkohubé výroky o fungování našeho světa, které  jsou posléze vyvráceny. Přesto trvají na patentu na pravdu. (Například Noemův příběh. Ponechme stranou že Archa nemohla ani technicky nikdy vznikonou, to je zcela vyloučeno pokud nazapojíš "zázrak" nebo "kouzla". Ale pokud tedy byla potopa, proč jí ani čínská ani egypstká civilizace znalá písma a zapisující dějiny vůbec nezmiňuje? Vždyť měli písmo dávno před židovsko křesťanskou civilizací. A pokud to byla jen malá-velká potopa, jak někteří tvrdí, pak celý ten příběh postrádá smysl. Takhle lze odstavec po odstavci vyvrátit celou Bibli, celý Korán a tak dále. Jednou jsem od hárekrišňáků na Čáře (něco jako brněnský downtown) obdržel "jejich" knihu, výzvu a obžalobu moderní vědy. A při čtení jsem se neskutečně nasral jak lžou, podsouvají vědě do úst nesmysly které nejsou pravda a pak si to ještě mezi sebou předávají a spiklenecky pokukují jak oni nalezli tu skutečnou pravdu a shlíží na ostatní jako na nicnechápající zbloudilce. Přitom to oni sami trpí tou největší deziluzí a věří nesmyslům.) Dalším zdrojem frustrace bude fakt, že všechna náboženství tvrdí že jsou jediná pravdivá a všechna do jednoho se vzájemně popírají. A celé civilizace byly schopné se vyvražďovat kvůli tomu čí imaginární kamarád je milosrdnější. A to nemusí být jen bůh. Placatá země, chemtrails, Yetti, upíři, čarodějnice, duchové, mořské příšery. Až by se zdálo že jsou lidé ochotni věřit naprosto čemukoliv, pokud jim to podáš stravitelnou formou. Zkrátka se jeden od druhého učíme a to bohužel i krávoviny. Taková je naše povaha. Když půjdeme úplně na dřeň věci a vykašlem se na boha (snad nám to odpustí ) dojdeme asi tak ke třem zásadním otázkám všech otázek. Těm největším otázkám jaké známe - Vesmír, Život, Lidská mysl. Za mě samotného. Proč trávit celý život náboženstvími o kterých už na začátku víme že se zcela nebo z velké části mýlí? Proč, když můžu studovat přímo vesmír, život a lidskou mysl? Proč akceptovat nějakou pseudopravdu z doby bronzové která ani pravdou není? Samozřejmě přečíst, vstřebat a vyhodnotit. Ale slepě nepřijímat a pak hned jít dál. K poznání světa neveda žádná kniha. To spíš deset tisíc knih. A až potom objevíme tu jedinou skutečnou pravdu - Jezte víc zmrzliny. Je dobrá.   https://www.youtube.com/watch?v=F_69AeOKWf4

Tak, jak píše Patrik Chrz - taky se mi nelíbí to povyšování a přehnaná namyšlenost v lidstvo a jeho schopnosti. Skutečně je třeba brát ohled na naší minulost, na náš vývoj, na naše kolegy opice apod.

Jediné, co mě napadlo, že třeba Bůh čekal, až lidstvo zmoudří a pak se projeví (Ježíš Kristus).

Přesto tomu nevěřím, viz to, že bohů a bůžků měli civilizace vždy tak, jak se jim to hodilo a mělli jich hodně. A pak najednou bum, změna, prý je Bůh jen jeden…

nějak se mi to nezdá. Dle mě křesťanství a víra v Boha pouze nástroj, jak umravnit společnost. Ale když vidím, jak jsou katolíci hloupí a omezení, jen slepě přijímají, ale sami žádnou intelektuální práci neprovádějí, pak se mi to dost příčí.

Btw. astrální cestování - možná jsi jen měl spánkovou paralýzu, což je zcela logicky vysvětlitelný fenomén, kterým sama trpím. Jen je vždy negativní a neví se proč. (Cestuješ, poletuješ, jsi doma nebo různě venku apod.)

Mimochodem, kopíruji svou odpověď, kterou jsem zde dala přesně před dvěma lety. Je tam to velikášství zmíněno. A souhlasím s oběma pány výše.

: Někdy je fajn vymanit se ze snahy o vysvětlení něčeho, čemu nerozumíme. Rozumná vysvětlení jsou na mnohé věci krátká, jak víme. Pak se kloníme k druhému extrému - pouhým domněnkám, spekulacím bez jakékoliv racionální opory. Je k neuvěření, kolik se toho dá zplodit, aniž bychom k tomu měli nějaké jednoznačné argumenty. Ale co už, aspoň to svědčí o naší přemýšlivosti. To je pozitivní.

Horší je, když se z toho stanou sektářské nesmysly, kdy se uhozené názory jednoho charismatickýho kecálka prezentují jako obecné pravdy. Ti, kdož to rádi slyší a vyhovuje jim jeho interpretace, ho následují a dostávají se do světa pouhých fantaziíí, ale skutečný svět je začíná míjet.  

Pak je otázka, co kdo bere jako objektivní x subjektivní, rozumné x iracionální, skutečné x nemožné etc. Vždy záleží na jedinci, k čemu se kloní, k čemu sám dospěl a co cítí, že je hodno následování. Vlastně se to i mně samotné docela těžko kritizuje, nechci brát někomu právo na to, aby věřil v něco, v co nevěřím já. Jen mi vadí, když hlody někoho berou svobodnou vůli té skupiny, která toho hlasatele pravdy následuje, to je špatně, moc špatně. To je nebezpečné vymývání mozků.

Upřímně, asi mě teď ti, co věří v cokoliv, ukamenují, ale nedávno mě napadlo, zda to není naše velikášství. Copak naši zvířecí kolegové něco vzývají? Moudrost má znamenat to, že jsme schopni vidět, něco víc a věřit v cosi nadpozemského? Není to jen namyšlenost nás, pánů světa, té špičky na pyramidě? . Myslíme, že jsme něco víc a jen pro nás speciálně existuje Bůh, nebo víc, nebo cokoliv jiného?  

Jak málo nám stačí, abychom po tisíciletí následovali jednoho člověka.  

Někdo si myslí, že duchovno je něco spešl, něco extra. Já vím, že to zatím necítím - a kdo ví, zda někdy ucítím - ale není tu možnost, že je to naopak slabost? Nejsme prostě schopný snést běžnou realitu, náš mozek a myšlenky nás matou a tak hledáme různá vysvětlení.

Vážím si jakkoliv věřících, vyrovnaných lidí, kteří mají díky tomu zvláštní sílu, kterou dávají dál. Stejně tak si vážím nevěřících, kteří na to nejsou naladěni, ale nikoho nehaní. To je dle mě zlatá střední cesta, kterou se ubírám a moc bych si přála, aby se tyto dvě názorové skupiny respektovaly.

Vůl může být pohan, stejně, jako věřící.

Mmch, jako malá jsem věřia v osud. Představovala jsem si starýho pána, jak třímá v ruce knihu. Tak kniha byla složená z osudů každýho z nás. Postupně jsem vyzrála, vadí mi věta "když nevěříš v osud či Boha, tak v co věříš? V něco přece musíš! Aspoň v sama sebe" Blbost. Každý musí přece přiměřeně věřit sám sobě, jinak by v životě neobstál. To je snad logický. My jsme normální lidi, žádné nadpozemské bytosti. Vůbec víra v naše schopnosti nesouvisí s vírou tak, jak je chápana a vadí mi to, jako kontra argument. Je to nesmysl, názor omezených lidí.

Paradoxně teď sama uvažuji o tzv "duchovním rozhovoru", něco mě láká na tom, abych si zadišputovala s knězem. Jako nevěřící asi nemůžu ke zpovědi, proto mě napadlo tohle. Ale netuším, jak k tomu mám dojít, možná, že se stejně k ničemu nedokopu a za pár měsíců mě to přejde. Sama teď zvláštně tápu, ale neměním se, neobracím se. Jen mě fascinuje vše, čemu nerozumím.

Takže ještě jednou - lidi, nehledejte na vše odpověď. Někdy ji nenajdete ani ve vědě, ani ve víře."