Téma: Těhotenství po znásilnění - nechat si dítě nebo ne?

Upřímně - já bych to nedal.  

Myslete si kdo chcete cokoliv, ale měl bych to i jako partner furt "před očima" a nedokázal bych se s tím smířit. Navíc, co z něj vyroste? Co když budou geny více po otci? A co říct pak, když se bude ptát na otce? Vymýšlet si nebo říct pravdu?

Já vím, že hodně přemýšlím, ale tady to jinak nejde, to je na doživotí si pořídit mimino (ať už chtěně či nechtěně).

Mám stejný názor. Nechtěla bych dítě nevinně zatížit minulostí, kdybych už zapomněla myslet na sebe.

Mám pocit, že nepíšeš o znásilnění cizím, neznámým mužem, že ne?

Ne, toho člověka už znám delší dobu.

Takže byste volili adopci - nebo potrat (příjde mi to jako vražda. Jako když někomu beru možnost existovat. Oč jsem pak lepší nežli on? )

Pak by hodně záleželo na tom, o koho by šlo. Jinak se na to budu dívat, jestliže jde o expřítele, ke kterému jsem mívala city a jinak na známého z diskotéky, že.

Znám jako spolupracovníka - pracujeme v jedné firmě. Ovšem ne s denním kontaktem, každý děláme v naprosto jiných "pozicích". Nikdy jsme spolu žádný vztah neměli. Mimo pracovních záležitostí jsme spolu ani nikdy nemluvili.

Ví  ten chlap o tom, že jsi těhotná?

Určitě ne a určitě mu to říkat nebudu. Nějak se snažím pohybovat zcela jinde než je on.

Píšeš, že mimo pracovních věcí jste spolu nikdy nemluvili, ale pak nechápu, jak mohlo k něčemu takovému dojít? Vím, vypadá to jako zvědavost, ale mně by hodně záleželo na takových "maličkostech", kdybych se měla rozhodnout v tak vážné věci, jako je bytí a nebytí nového života.

"k něčemu" takovému došlo velmi rychle. Ale popisovat to nebudu. Jen se v několika minutách převrátí celý život.

veselko, moc bych si přáala miminko. Myslím si, že bych jej dokázala aj mít ráda…ale bojím se, že až bude větší, že se začne podobat svému otci a bojím se, že nebudu reagovat správně. že už nezvládnu mít skutečně ráda.

Taky jsem neměla na mysli samotný akt. Spíš okolnosti …

P. S. Napadá mě totiž taky otázka, proč o znásilnění mlčíš a dotyčného vlastně kryješ. Není totiž moc běžné, aby znásilněná žena váhala nad rozhodnutím o následcích.

Jak bych se zachovala nevím. Záleželo by na tom zda by pro mě bylo přednější dítě za každou cenu a tedy i bez ohledu na to kdo ho zplodil a také zda bych skutečně byla alespoň v myšlenkách schopna ho milovat bez podmínek. V tom případě bych si ho nechala.

Pokud bych si na cokoliv z výše uvedeného odpověděla ne, tak bych v každém případě šla na potrat. Nikdy bych nepřivedla dítě na svět s vědomím, že bude žít někde, ale ne se mnou.

S tím bych se neuměla smířit, s potratem časem ano a předpokládám, že i to by nejspíš bylo mé rozhodnutí.

Kolik Vám je? znáte toho kdo Vás znásilnil??

Je jasný, že pokud´ Váš dotaz směřuje i jinam, teda na net, sem, tak nejste stopro  přesvědčena o správnovsti vlastního rozhodnutí, pokud´ jste vůbec k nějakýmu dospěla, vzhledem k okolnostnem a následně  to již učinila.   Budoucí, nenarozené  dítě za to nemůže ale beruško  Vy taky ne… Budete vY DVA NAJEDNOU spojenci??? Máte k mdispozici k tomu i finanční možnosti? Cítíte to tak??

Nebo cítitě k tomu …plodu…odpor? Proč ne, bylo Vám ublíženo…a hodně a nebo co? Porodit a předat dál…ublížíte komu?? To nevíte, to byste potřebovala vidět budoucnost, ne vždy je  to zaručeně nejlepší, to nikdo nezaručí.

To dítě ani Vy zato nemůžete.

Toto jsou důležité otazník\…

Vy dva spojenci tady v tom světe, mám na mysli Vás a Vaše budoucí mimčo.

. Proč by nemohlo zdědit geny ZROVNA A PRÁVĚ  po Vás? Proč nebýt s ním?? Kvůli neštěstné shodě okolností a náhod…zaslouží si to, to dítě, být i bez Vás?

Chápu, že je Vám ted´ z toho ne nejlépe, ale  adoptivní rodiče si dítě  adoptují a třeba zrovna i  to Vaše a neshledávají, nepřemýšlejí jaký  geny dědí a  jak by mohlo dojít u Vás, že by mohl zdědit to a. nebo to… ne, to opravdu nědelejí, ale  berou adoptivní rodiče mimino tak jak je  ----a proč ne Vy? Matka.

Nemyslím to špatně, jenom nastínují jiný pohled, a Vy budoucí maminko, at´ už je to jakkoliv, jestli k tomu miminu něco cítíte, tak nehledejte omluvy, jestli ne, NENECHÁVEJTE SI HO-byla byste neštástná …

Já bych v tvém případě dala na intuici. Máš pocit, že je špatně se zbavit toho dítěte, vlastně jej zabít…Vnímám to podobně. To dítě se vůbec nemusí podobat otci, může ti přinést do života velkou radost.   Já myslím, že mateřská láska dokáže být silná a až budeš toho mrňouse držet v náručí, bude ti pravděpodobně jedno, jak k tomu došlo, budeš vidět jen ten hezký výsledek. Ano, tak to může být. 100% jistotu nemáš, to je pravda, ale tu nemáš ani naopak. Když půjdeš na potrat nabo dáš dítě k adopci, zž navždy si budeš říkat, jak hezké to třeba mohlo být a budeš si to třeba vyčítat. Myslím, že to, že nastane tahle situace je reálnější než obavy z toho, že dítě nebudeš mít ráda, když bude mít oči po otci. Co se týče povahových rysů, ty jsou do jisté míry dědičné, ale hodně toho můžeš ovlivnit výchovou. Neznamená, že když otec je agresivní cholerik, bude potomek taky. Zvlášť pokud na něj celý život bude působit zcela neagresivní a klidná matka, což počítám jsi.  

Poslední dobou se mateřská láska jaksi staví do pozadí---viz náhradní matky a tak… ale nepodcenujme tento cit, je silný a láme ledy|! Nikdo není jen tak inkubátor, nejsme stroje, jsme ŽENY!   A se vším všudy!

Tady tím nepropaguji matriarchát, ale pouze ženskost v nás  a vnímání a odmítnutí být inkubátorem pro pro. páč pak. degenerujem

Nicméně být znásilněná je silný kafe a je otázka, zda z těch dvou, myslím budoucí maminku s mimčem busou spojenci, nebo nepřátelé v případě ppotratu, nebo lhostejnost v případě adopce---pokud´   budoucí maminka dítě chce a fiančně nato má, ale rodinné…okolnosti   ji přesvědčí k adopci…

Vím o čem mluvím)))…

 Zjistitě  vlastní intuicí budoucí maminky, zda budete s budoucím mimčem, které za nic nemůže  spojenci a následně zda nato i bohužel i finančně máte. Pokud´ jo, tak  a   na nějaké kecy z okolí se vys…pokud   zjistíte, že toto vše máte. -máte jasno, jste maminka a ten hajzl, co Vás znásilnil  si to  u soudu vyžere, nikoliv, aůe ne  Váš spojenec!!! Ale budete nadmíru silná.

Druhá věc, jasně pochopitelná. Třeba věk. nebo okolí, nebo povaha vaši rodiny. Nic na tom, že ve Vašem případě  není zlé jít na potrat, lepší, než pokud´ by Vás tížil pocit, kde dítě je  …já si ho stejně nemohla nechat, viz výše zodpovězené otázky třeba záporně a trápí mně kde je. Vy cítíte třeba, že  ho nemůžete mít, at´ je to jakýkoliv důvod, ale nechcete se o něj dělit, tak jdete na přerušení.

Nebo, máte pocit, že  je to pouze plod, ale ne dítě?? ,, a přdáte to, -- ho dál, a nikdy víc mně k němu--k tomu  zavazovat nic nebude, páč bych narušila, běh jeho současný rodiny, ale bude žít-----ale neříkejte si, že víte jak na stopro bude v jeho životě fungovat a bude se mít na milión procent nejlépe.

ale pomůžete, posloužíte dobré věci---tak to nechte k adopci.

děkuji,

já si moc uvědomuji, že je to mé dítě a že já budu maminka. to co jsem si vždycky přála se splnilo. "jen" trošku jinak. Kdysi jsem snila o nějaké velké lásce, jak bývá v románech ,   asi jsem nečekala, že se to stane, když půjdu domů z práce. asi jsem nečekala více věcí. ale budu maminka.

Nehodlám nikomu vysvětlovat jak  můj Matýsek nebo Mařenka vznikly. Lidi jsou dost často zlí a jsem si zcela jistá, že jakmile by se to dozvěděl kdokoli, tak by to někdy vytáhl. někdy, kdy by to ublížilo mému dítěti, jen se bojím, abych ji neublížila já…ale děkuji. Chci být maminka!

Věřila bych Ti, kdybych ovšem nečetla Tvůj dotaz. Buď sis z nás vystřelila před pár hodinami, nebo teď.

A proč by si měla dělat legraci? Prostě přemýšlí, zvažuje, tápe a teď došla k rozhodnutí, že si děťátko nechá. To je podle mě chvályhodné a správné rozhodnutí, kterého v budoucnu bude určitě litovat méně než kdyby udělala opak. Co se týče krytí toho pachatele - otce, to si musí rozhodnout sama, podle svých finančních možností. Kdybych měla pocit, že to finančně nezvládnu, zapsala bych jej jako otce dítěte s tím, že bych blizší informace neříkala. Tak bude platit výživné, ale nebude se vědět okolnost početí. Myslím, že on sám dobrovolně se k tomu přiznávat nebude…Otázkou pak je, jak to pak říct dítěti, až se bude chtít s otcem třeba setkat. No, ale to je daleká budoucnost a vyřešit se i to pak nějak dá. A třeba o to vůbec nebude stát…

Setkat se s otcem???  

Pokud byla znásilněna a nebylo to celé trošku jinak, i když prvky znásilnění to jistě mělo, tak neznám ani jednu ženu!! , která by se s oním mužem chtěla sejít mimo to, že by ho chtěla zabít nebo mu aspoň urvat koule, ptáka a i víc.

No myšleno bylo samozřejmě, že se to dítě bude chtít setkat s otcem…V případě, že nebude vědět, jak bylo počato, to reálné docela je…Pak je otázka jestli mu říct, co je jeho otec zač, aby ho ta chuť přešla nebo mlžit a tak…Nebo si najít partnera, který bude tatínkem a neříkat o tom, že není vlastní…No, těžko říct, co zvolit. Asi pak podle situace. Minimálně do puberty je na pravdu čas.

To platí i o dítěti. Nechápal a nerozuměl bych matce, která by se chtěla následně i po letech bavit s dítětem (byť dospělým) o této velké ráně, která se nikdy zcela neuzavře tak, jako by si vykládala o rohlíkách s paštikou. Zlaté mlácení manželek - tady to chápu, že se o tom dá bavit, protože tihle dva i spolu prožiloi něco hezkého, by´t se to pak změnilo na noční můry. Ale po znásilnění? nedokážu si to představit.

To prostě není možné, pokud sama dotyčná to buď trochu nepřibarvila nebo je silně věřící nebo není zcela v pořádku (to nemyslím zle, jsou na to diagnózy).

Jestli jsem blázen? Vlastně kdo není. Neumím si představit, že by se dítě kdykoli sešlo s tímto člověkem. Asi by byl vždy strach, že ublíží jemu, že ublíží znovu i mně.

Ale v pravdě, včera jsem se docela jasně rozhodnula a jak nad tím stále přemýšlím, tak si moc opět nejsem jista. Děkuji za Vaše odpovědi, dali mi spoustu nových obrazů. Jen nevím, který "vybrat". Asi zkusím kontaktovat nějakou poradnu, kde by anonymně bly schopny poradit. nebo nevím. Přesto děkuji za Vaše názory!

Rozhodnutí je každopádně pouze na tobě. Zvážila bych ale ještě jednu podstatnou věc. Sice říkáš, že si neumíš představit, že by se dítě kdykoli sešlo s tím člověkem, ale co když, pokud se rozhodneš si dítě nechat, by někdy vážně onemocnělo, a potřebovalo pomoc biologických rodičů, a ty by jsi nebyla na základě testů vhodná. Co potom?

To je ale strašně veliký omyl, že nehodláš vysvětlovat, jak Tvé M a M vznikly. Tvé dítě se bude ptát, bude se ptát okolí, bude se ptát případný nový partner. Ten okamžik a ten moment, který Ti obrátil Svět vzhůru nohama ( jak píšeš ) bude tedy až do konce Tvého života Tvou přítomností a ne Tvou minulostí. Budeš ho žít neustále. A jsi si jistá, že to dokážeš ustát?

Pokud víte a jste rozhodnuta a cítíte srdcem že dětátko chcete a chcete a těšíte se na roli maminky, tak není co řešit, děťátko si nechte a mějte je ráda ať vzniklo za jakékoliv situace.  

Držím palce ať vše dobře dopadne

Musím se přiznat, že já bych asi nezvládla si takové dítě nechat. Abych kdykoliv, když se na něj podívám, měla před očima tvář toho zmetka, který mi ublížil? Ne, to bych fakt nedala…

Proto bych šla nejspíš na potrat (co se adopce týče, mám to podobně jako Veselka). Nebylo by fér přivést na svět dítě, o kterém bych už dopředu věděla, že mu nebudu schopná dát tolik lásky, kolk si zaslouží. Takže asi tak.

Ač velký liberál, v tomto mám jasno. Dítě by nemělo být počato za těchto okolností. Narození dítětě změní celý život. Už samotný porod je riziková záležitost, je otázka, jestli tohle podstoupit pro takto počaté dítě. Je to tvoje volba, tvoje rozhodnutí, ale emoce stranou. Stát se mučednicí a nést svůj osud tímto způsobem je dobrý námět na americký filmový trhák, ale…

v ranném stádiu potrat. v pozdějším adopce.  

především ale nekrýt násilníka. tím se stavíš do podřadné role. nesnáším násilníky. za to bych dával doživotí

Já bych šla na potrat, nedokázala bych přivýst na svět dítě, které bylo počato takovým způsobem, pořád by mně  připomínalo toho člověka, co to proved. Pak bych se ještě bála, že se dítě po něm podědí a bude mít jeho geny.  

Můj názor je ten, že dítě má přijít do fungující, šťastné rodiny.

Kdyby se takto všechno zvažovalo, to by se nemohla půlka dětí vůbec narodit. Kde je zaručeno, že když se dítě narodí do š´tastné rodiny, že v ní bude i vyrůstat? V zemi, kde je rozvodovost 50 %. Na druhou stranu se sice může narodit matce samoživitelce, ale ta může potkat toho nejbáječnějšího partnera i tatínka toho dítěte a dítě bude vyrůstat ve šťastné rodině. Život se dopředu naplánovat nedá. A kvůli tomu připravit dítě o možnost se narodit, resp. jej zabít…Mám kamarádku, co tak dlouho čekala, až bude zajištěná, až budou mít byt, auto ( i to přece dítě potřebuje…), práci, skoro i připravený pokojíček a nic.

Tak dlouho čekala, až to nešlo…Ono i takový potrat má svá rizika pro budoucí těhotenství. Všechno je to potřeba zvážit.

Nevím zda se to opravdu stalo a nebo píšeš seminární práci na dané téma. Je jasné, že se to stává. Znásilnění nejčastěji od lidí, které člověk zná. Pokud se ti to stalo chraň se. Mít dítě je hrdinství a dát ho k adopci bych já osobně nikdy neudělala, to by pro mne bylo trauma největší. Jinak jde o to jak zapomenout a myslet na to co budu dělat já ve svém svobodném životě. S veškerou zodpovědností. Zvládneš to mít dítě? Uživíš ho? Máš kde bydlet? Kdo ti bude pomáhat? To jestli bude po tatínkovi bych neřešila. Může být taky po prarodiči. Tady jde o bezpečný domov a rodičovské přijetí. Partnera si najdeš jiného. Život se ti změní k lepšímu. Ale nejprve si musíš připustit úplnou pravdu i s tím, že to bude jen na tobě.

Nemohu říct, jak bych se rozhodla. Hrálo by roli to, kdo mi to udělal, protože spatřuji rozdíl v tom, jestli je to pokérovaný dementní recidivista, nebo někdo, kdo je krom tohoto násilného chování společensky akceptovatelný. Pak by hrálo roli to, jestli nějaké dítě vůbec chci. A nakonec by hrálo roli to, jak bych se vypořádala s tím znásilněním.

Nicméně, pokud jsem to dobře pochopila, nejde tu o interrupci, ale o to, jestli dítě vychovávat sama či ho dát k adopci. V tom případě to myslím není nutné řešit hned, na rozhodování máš ještě hodně měsíců. Dělat TEĎ definitivní závěry mi přijde vlastně předčasné, protože ta událost je hodně čerstvá. Ale chápu, že o tom musíš přemýšlet ve dne v noci, to asi jinak nejde.  

No a ještě dodám, že bych nezavrhovala ani možnost informovat otce - otec by na dítě měl platit. A pokud máš pocit, že ty jeho peníze nechceš, tak si ale uvědom, že to jsou peníze toho dítěte. I když se bez nich obejdeš, může je dítěti někde spořit a potomek alespoň jednou bude mít základ do života.

PS: jo a jinak, mně kdyby někdo znásilnil, tak myslím, že jako jednu z prvních věcí, které bych udělala, kdybych neměla antikoncepci, by bylo si sehnat nějakou postkoitální. Jenže to už je teď pozdě bycha honit, to je jasné.

Přesně!

Nečetl jsem ostatní odpovědi.

Můj názor. Nepíšeš, jak jsi byla znásilněná, ale to na věci vůbec nic nemění. Buď to dítě, chceš anebo ne. Milovat nebo nenávidět. Budeš mít předsudky nebo přijmeš realitu.  Rozhodnutí je jenom na tobě.  Udělej to, co cítíš a co ty sama chceš.

Jinak si vůbec nedovedu představit znásilnění ženy, nevím, musel bych ji předem přivázat? , nebo omráčit? atd, aby jí někdo další držel? Pak bych asi uvažoval o tom, zdali dítě chci, pokud bych byl ženou.

Pluto, já jako velmi mladá jsem se kasala, že když nebudu chtít, tak přece se to nemůže podařit …ha, chyba lávky, kluci mě o tom záhy přesvědčili. Tedy, v tom nejlepším slova smyslu.  

Prostě v tělocvičně na žíněnce mi předvedli, že to prostě jde.  

A stačil na to jeden, žádný jiný už mě nemusel držet, ona ta žena je vcelku rychle bojem vyčerpá  a potom zřejmě rezignuje.

 Jinak tady je asi každá rada drahá, rozhodnutí ovlivní spousta aspektů…

Jiné je, byla-li jsem znásilněná pobudou v lese, jiná věc, pokud to byl známý a stalo se to na večírku.  

jasně, znásilnění je znásilnění, ale ten vztah k tomu dítěti se bude různit.  

Nepřijatelné pro mě by bylo nechat si jej či jen nosit v sobě  v prvním případě.  

V tom druhém, to už je na pováženou.  

Ale než adopci, raději bych volila potrat. Dětí jsou plné domovy a možná, že by jsi se tím do konce života trápila.

Po znásilnění (co všichni známe), snad o slovu "milovat" nemůže být ani řeč. V ženě to pořád bude, pokud není (pro Tebe zopakuju, co jsem psal, když si to tu nečetl):

- příběh trošku přibarvený

- žena silně věřící

- něco v nepořádku (stálý šok, vytěsnění apod. i hlubší nenormální stavy atd. )

Když na to máš žaludek, tak je to zcela jednoduché (nemám s tím zkušenost, ale když se kočkujete s partnerkou, tak to taky vypozorujete, když jste vnímaví). Jak psala Sorbíček, žena se rychle vyčerpá, proto má zpočátku takovou sílu, protože do záchrany dá totálně vše. A to je dobře, proto se žena odhodlá udělat pro záchranu dítěte v nouzi cokoliv a odtut bych řekl se říká, že "žena vydrží víc jak člověk".

Myslím, žes na to kápl hned v první možnosti.

Muž, který pracuje ve stejné firmě čeká někde ve křoví, aby znásilnil kolegyni? Kolegyně se ještě ani "neotřepe" a aniž by uvažovala o nahlášení, se těší na Mařenku, či Matýska?

Myslím, že tady jde o čirou (roztouženou) fantazii pisatelky …

Každopádně jí patří dík za zajímavé téma, protože poodhalilo, jak různě mohou ženy zareagovat na případné dilema. Samozřejmě, dokud nebyly samy obětí. Osobní konfrontace se skutečností by zase mohla vypadat jinak

No, hlavně že to víš nejlíp, Barčo. Možná ubližuješ teď víc než si myslíš. ale asi jsem se neměla ptát, byla to chyba. Omlouvám se.

Napsala jsem, co si o tom myslím a poděkovala za téma. Nehledej v tom úmysl ublížit.

Nediv se, Barča není jediná koho to napadlo. Samozřejmě nikdo z nás nezná okolnosti všeho, to víš jen Ty. Ale pochop, že tohle:

kolega - přepadení někde v lese nebo parku

znásilnění - nenahlášení události

možnost otěhotnění - neřešení ihned např. postinorem

v kontextu znásilnění si dovolím ještě doplnit - nick těhulka

Víš tohle všechno říká, že je to dost zvláštní a buď jsi jak bych to řekla… trochu zaostalejší, což se mi z Tvého psaného projevu příliš nezdá. nebo sis okolnosti trochu upravila, třeba proto, aby to bylo pro Tebe snesitelněji prezentovatelné a nebo si vymýšlíš. Ona z toho jednoduše jiná možnost nevyplývá.

…a mohu se zeptat CO konkrétně ti v tom příspěvku ublížilo?  

Barča je nedůvěřivá a hledá na základě své zkušenosti s internetem vedlejší záměry a motyvy pisatele. Mě taky podezírala takže vím jak to dovede ubližovat. Nic si z toho nedělej.

Zdrž se prosím komentářů k mé osobě. Já tu svůj názor vysvětlila a mluvčího nepotřebuju. Děkuji.

Mluvím s těhulkou, ne s tebou. Chci aby se netrápila. Mluvím o své zkušenosti s tvojí podezíravostí a jak mi ublížila. Naprosto autenticky. Tvoje podezíravost ubližuje. Toto je svobodný prostor.

Těhulky téma není o trápení s mým názorem. A jestliže s ním měla problém, napsala o tom mně, ne Tobě. Proto Tě znovu žádám, nezneužívej prostor k vytváření nějaké představy o mé osobě, tu si dokáže vytvořit každý sám.

Z moci úřední žádám, aby nikdo nepokračoval v osobních sporech, které se vůbec netýkají tématu. Děkuji za pochopení.

Asi to nebude to klasické znásilnění, které se nám všem vybaví, ale spíše taková ta hra, kdy ano, ano a pak najednou ne, a muž už je rozdováděný, stojí mu i vlasy na hlavě a ženská dělá okolky.  

 Tak prostě trochu přitvrdí, ona se podvolí a je vymalováno. V hlavě ženy to vyjde jako znásinění, v hlavě muže drsnější sex.  

A až přijde na to řešit následky, tak co s tím, že?  

Sorbi, pisatelka ale píše, že spolu kromě pracovních záležitostí nikdy nemluvili.

Já vím Baruš, ale třeba byli na nějakém firemním večírku, trocha alkoholu přijde vhod, hra očí a těla, možná trošku flirtu a maník si to špatně vysvětlil.  Ani spolu nemuseli prohodit slovo. Viděl ji, líbila se mu a…

Já to četla, že spolu nikdy nemluvili, proto pořád přemýšlím, jak se to tak mohlo přihodit. Třeba je pisatelka koketa a on si vyložil její úsměv jako zájem…

Je to těžký…každý jsme jiný a asi to nebylo takové, jak si myslíme. Možná to ani znásilnění nebylo, jen nechtěný sex …co já vím.  

Protože na znásilněnou je příiš klidná.  

Máš pravdu, kdo ví, jak to ve skutečnosti je a jestli vůbec něco je.

Já mám z toho zase pocit, že těhulka už tady psala někdy pod jiným nickem a že si rozhodně nevymýšlí.   Za sebe bych ji radila, pokud si miminko přeje a nechá si ho, tak ať mu nikdy, ale opravdu NIKDY neprozradí své tajemství, ať si třeba vymyslí příhodu, že měla kluka, se kterým se rozešla, ten odešel někam do ciziny pracovat, tam měl třeba autonehodu a víc o něm nic  neví…. prostě si něco vymyslet, ale tuhle pravdu mu neříkat. Znala jsem totiž jednoho muže, který z něčeho podobného měl komplex na celý život. Žil s maminkou a babičkou, které ho měly nade vše rády v domění, že jeho tatínek už nežije. Jenže v pubertě se od děcek ze vsi dověděl, že přišel na svět díky tomu, že jeho maminka, která dělala pradlenu u pana hraběte, byla svým pánem při práci znásilněna. Trpěl tím pak celý život… alespoň to tvrdil. Jeho maminka udělala velkou chybu, že se s tím svěřila své matce a zůstala bydlet na stejném místě….

Pradlenka ovšem neměla možnost volby, nehledě na to, že kdysi rozhodně nebyla výjimkou.

Já vím Rybko, jsi hodná a snažíš se každému věřit. Snažíme se i my ostatní, ale někdy je zdravý rozum holt hlasitější.

Já nevím, ale mám pocit, že už těhulku z MS znám a radila jsem ji pro tu možnost, že by si to dítě nechala. Ale asi se už nikdy nedovíme, jak to opravdu je.

ahoj, já bych to asi nezvládla.  

o dítě mu bude podobné, minimálně v něčem- mimika, nos, co já vím, prostě v něčem určitě bude. taky pokaždé, když s ním bude mějaký problém, tak ti v hlavě možná bude hlodat hlásek, že je tejnej zmetek jako jeho tátáa.  

Děti podvědomě cítí, že něco není v pořádku- třeba ty nechtěné, i když jim to nikdo přímo neřekne a rodiče se k nim chovají slušně, tak to nějak vycítí. Plus určitě se bude ptát na otce- to si chceš vymšlet? A dovedeš si představit, že až se to jednou dozví, jak mu bude? Jaký psychický problémy z toh bude mít?  

Když ho dáš k adopci, tak si zase budeš pořád říkat, že někde ve světě je tvoje dítě.

Neznám okolnosti znásilnění, ale něco mi na tom nesedí-…  kdyby to bylo "klasický" znásilnění, tak bys běžela hned po tom aktu domu, klepala ses v koupelně a do krve si drhla místa, kde se tě dotýkal. (vlastníí zkušenost- u mě přímo k znásilnění nedošlo, ale jenom díky silnému pudu sebezáchovy). A zašla by sis hned na pro prášky… A nedovedu si p

Prostě mi příjde, že to znásilnění podáváš jen jako vedlejší událost, jako by tě to zase tolik nezasáhlo, což je fakt divný… 

taky je otázka, ve kterém týdu těhotenství jsi, jestli už tě třeba neovlivňují hormony atp. Případně kolik ti je let a jestli už prostě necítíš naléhavou potřebu dítě prostě mít

Tady poradit nejde, je to jen a jen na ní, jak se zachová. A přesně jsi napsala tu poslední větu …je to závažný krok, čímž je ale i to, že si dítě nechá.  

Bude moci žít s vědomím, že její dítě někde žije…bez ní?  

Každý se msí rozhodnout podle svého svědomí a podle toho, na co má.  

Myslíš, že je lepší si dítě nechat a pokaždé, když to na ni přijde, ta těžká chvilka, kdy ji minulost a vzpomínky dostanou, ji to to dítě připomene? Co když bude podobné otci? Pro někoho by v takovém případě byla interupce menší zlo.  

Nebo bude jednou dítě hledat ji ... nebo otce ...

Teda holky co je to za spekulace, jestli to je nebo není pravda…Já myslím, že po bitvě je každý generál, nemůžete přece říct, že podle toho, že nešla pro postinor nebo je vědomě přes PC neklepe nebo co já vím, že si to vymyslela. Třeba je natolik silná, že to v sobě už zčásti zpracovala a teď je schopná uvažovat nejen pod vlivem emocí, ale racionálně. Jen chtěla poradit. A to se tady mělo učinit, ne posuzovat a kritizovat. Já za sebe říkám, že bych si dítě na 90% nechala. Zvlášť pokud by mi bylo už víc let. To, jaké dítě bude, po kom bude mít povahu a jak mu to pak říct nebo neříct a co na to okolí a co já vím, to mi přijde celkem nanic řešit. Copak nevíte, že člověk míní, pánBůh mění? Můžete si stokrát představovat a plánovat co a jak bude a pak je to stejně jinak. Mě přijdou tyhle zatím pseudostarosti nepodstatné vzhledem k dost vážnému rozhodnutí jestli nechat dítě roztrhat a vycucnout nebo nechat žít. ( píšu to naturalisticky jak to je, bohužel vím, jak potraty probíhají…Do 12. týdne dítě zaživa rozčtvrtí a pak vysají, později jej nechají narodit s tím, že jej nenechají nehumánně těch pár minut žít na studeném tácku, ale píchnou mo do srdce chlorid draselný ). Tím nechci říct, že nemám pochopení pro ty, co to podstoupí, je to jejich rozhodnutí a prostě jim to v danou chvíli přijde jako menší zlo než to neudělat ), chci tím jen říct, že nejde o "maličkost", která se sfoukne během pár minut, ale že jde o dost závažný krok…

Pro někoho závažný krok, pro jiného pouze hypotetická otázka.  

A k tomu vycucnutí - ona je otázka, odkdy lze shluk buněk nazávat vůbec člověkem, tedy dítětem. Což není věc na níž se všichni shodnou. Já jen, že on ne každý s tebou bude sdílet názor, že interrupce, zvláště ta "mini" je čtvrcení dětí zaživa.  

Jen nevím, proč ty morbidity. Těhulka chtěla poradit, jestli si dítě nechat nebo ho dát k adopci.

Hm. Miniinterupce se dělá do 12. týdne. Indiferentní shluk buněk je to tak možná 3 týdny. Pak se to dost rychle začíná měnit v něco, kde lze rozeznat, hlavu, tělo…V 9. týdnu už to má prsty, oči. Od 10. si dokonce začíná cucat palec!!!! V 11. je to defakto mimino se vším všudy, kope nohama, močí, polyká, cucá si palec, má nehty, rostou mu zuby ( v dásni samozřejmě ), zakládají se v pokožce vlasy.

No a tohle cca 7cm zcela živé dítě, jen velikosti malé panenky je jako v pořádku roztrhat?

Teoreticky tak do toho 3. , max. 4 týdne, jenže to ještě dost žen ani neví, že jsou vlastně těhotné…

Miniinterrupce se provádí do 8. týdne a klasická do 12. týdne. S velikostí plodu je to taky jinak, zrovna tak s ostatními informacemi. Nechce se mi to vyhledávat odkazy, je na každém, co si vyhledá.

Pájo, popravdě pro mě není ani tak zásadní ROZMĚR, ale spíše životaschopnost a přítomnost toho, co se nazývá "duše". On vepřový řízek může být velký i dvacet čísel a sele to taky není. Nicméně nechci se zde pouštět do diskuzí, jestli nějaká "duše" je a pokud ano, tak kdy tak vleze do toho kousku tkáně, protože to nelze dokázat a je to věc víry každého.

Ale velmi mě velmi zaráží jeden paradox. Pokud pro vás je - zdůrazňuji že na rozdíl ode mně - embryo starší tří týdnů "dítě velikosti panenky", jak můžete "mít pochopení" (to cituji vaše slova) pro ty, kteří to dítě nechají "čtvrtit" (taky vaše slova).

Pro mě osobně kdybych si myslela totéž co vy, muselo by pro mě být jakékoliv přerušení těhotenství vraždou a tedy naprosto nepřijatelné.

Na rovinu přiznám, že názory podobné vašim jsou mi krajně proti srsti - přestože samozřejmě plně uznávám, že na ně máte právo jako i já mám na ty svoje. Důvod je ten, že ženě, která je v problematické životní situaci, "pomáháte" tím, že jí záměrně implantujete pocit viny. Deklarujete účast, ale pouze jí STRAŠÍTE odpudivými morbiditami.

Skutečná pomoc v rozhodování podle mě je, když s onou ženou rozeberete její situaci a důvody k interrupci a pomůžete jí udělat jasno v tom, co jsou reálné překážky a co jen obavy. Pomůže jí zkušenost, co lze zvládnout a co ne, pomůže jí informace co jí čeká v mateřství anebo co dosáhne tím, když se mateřství vzdá - jen díky tomu se může skutečně zodpovědně rozhodnout. Žena, by si měla dítě nechat protože ho chce donosit, případně se o něj nějak postarat ( i kdyby odložením do babyboxu) a ne proto, protože ji vyděsíte popisem zabíjení novorozeňat injekcí. A pokud se žena rozhodne těhotenství ukončit, i tak by měla mít šanci na uspokojivý život bez nočních můr v podobě čtvrcení nemluvňat.

Podle mě prostě ženu při onom těžkém rozhodování takovýmito argumenty pouze stresujete.

Můj názor je, že nerozhodnutá žena se má k mateřství motivovat pozitivními argumenty a ne do něj postrkovat popisováním hnusáren.

Chtěla bych tě vidět, kdyby jsi třeba, nedejbože, přišla k tomu těhotenství ne způsobem jako pisatelka, ale daleko horším…znásilněním někde v tmavém, zaplivaném zákoutí smradlavým, olezlým mužem.  

Ani tehdy by jsi neuvažovala o interupci?  

Pokud ne, máš můj obdiv.  

Odpověd patří PájeC a vlastně všem podobným, které odsuzují jakýkoli potrat.  Nějak omylem je to až tady  

" Tím nechci říct, že nemám pochopení pro ty, co to podstoupí, je to jejich rozhodnutí a prostě jim to v danou chvíli přijde jako menší zlo než to neudělat ) "…. tak to napsala Pája a já s ní souhlasím.

Sorbi, neodsuzuji za každou cenu potraty, v tom případě, jak to popisuješ Ty, nebo ze zdravotních důvodů jsem PRO. Tím že jsem klikla na souhlasné sluníčko, mě ovlivnil případ mé sestry, která otěhotněla v pozdějším věku, kdy už měla dvě velké děti a manžel ji tehdy přemluvil na miniinterupci z důvodu malého prostoru k bydlení. Hned od prvního okamžiku v ní ale rostl pocit viny, že se podílela na zmaření života dítětě, které mohlo být zdravé a mělo právo žít. Zdáli se jí sny o krásném chlapečkovi, kterého chovala v náruči a vždy pak z toho byla velice nešťastná…. A ještě k tomu pak v TV viděla dokument o miniinterupci v 8. týdnu těhotenství a to byl pro ni šok…nebyl to totiž jen žádný shluk buněk. A pak začala mít různé zdravotní problémy a tak navštívila jednu léčitelku - jasnovidku, která ji hned ve dveřích řekla ( aniž by vůbec stačila otevřít pusu ), že za ty její bolesti hlavy a zad může energie nenarozeného dítěte, která už na ní bude sedět do konce jejího života…Proto ten můj souhlas, protože nic není jen černé nebo bílé a každý jsme jiný. Někdo chodí na miniinterupci místo užívání antikoncepce a nemá z toho žádné výčitky svědomí a druhý se tím může trápit, že se špatně v danou chvíli rozhodl.

U těhulky cítím, že touží po dítěti a že se s tím, co se jí přihodilo, docela vyrovnává. Proto jsem ji chtěla podpořit, ať si děťátko nechá.

…ano, viděla brutální dokument, měla z toho šok a má z toho psychosomatické potíže. Což je celý výsledek. Což je přesně to, proč podobnou argumentaci pokládám za škodlivou. Je to jen citové vydírání. Možná kdyby v TV shlédla raději přírodovědný dokument o tom, že v přírodě sem tam nějaká samice usmrtí mláďata, tak by z toho nemusela mít tohle trauma.

A ničemu nepomohou ani spekulace, jak dítě mohlo být zdravé a jak má právo na život. Mohlo-nemuselo. Ona možná kdyby kdysi na nějaký ten potrat nakráčela paní Hitlerová, nebo Breiviková, ušetřilo by to dost lidem dost starostí, takže ono předjímat kvalitu a hodnotu bytosti, která je ve stadiu ranného vývoje, je hodně spekulativní - a samozřejmě sebemrskačské. Jenže samozřejmě všichni a-priori předpokládají, že z těch ukončených těhotenství by byl jen zástup Mozartů a Masaryků.

Jen na upřesněnou, nejde o to, že bych byla nějaký propagátor interrupcí. Ale jsem skálopevně přesvědčená, že žena si má dítě nechat z pozitivních důvodů a ne proto, že má výčitky svědomí z manipulativně vykreslených obrazů technologie přerušení.  

Že by tu těhulce někdo, komu tak strašně záleží na tom, aby nešla na hypotetcikou interrupci, napsal třeba něco jako že když se na ní mimčo poprvé usměje, tak jí bude jedno, jak k němu přišla. Nebo něco na ten způsob. Prostě něco hezkého, pozitivního.

Ne, to raději bububu: roztrhnout vycucnout a doživotní bolesti.

Rybko, tomu rozumím, pokud má dítě šanci narodit se vyrovnaným rodičům, kteří se s tím nějak poperou, proč ne.  

Ale každé dítě má mít právo na to narodit se jako chtěné. A pokud to není v moci rodičů, tak je třeba se rozhodnout. Zatracovat potrat není dobré, né každá žena může nabídnout domov se vším všudy.  

Případ, který si uvedla, ten je trošku jiný, dítě by mělo zázemí a milující rodiče, pokud by se rozhodli si jej nechat.  

Rybičko, to je ale ÚPLNĚ jiná situace! Důvod malého bydlení?? To  bych byl i já proti interupci. Tady se však bavíme (asi) o nějaké formě znásilnění.

Pokud by jednala racionálně, tak si ihned šla pro postinor.

Každý je ovliněn něčím - u Tebe to je zase to, že umělý potrat (jakýkoliv) je vražda. Ať už je to do měsíce, do 8 týdnů nebo 12 týdnů.

My se snažili radit, ale racionálně by si žena šla pro pilulku ihned (pilulka a policajti nebo naopak), protože viz výše (už se mi to nechce psát potřetí).

Anebo je furt v šoku a je to na psychologa/psychiatra.

No právě…vůbec nevíme, jak na tom těhulka je třeba po psychické stránce, jestli má vůbec nějakou kamarádku, se kterou by si o takých věcech někdy povídala. Třeba ani nemusí vědět, že nějaký Postinor existuje. Co my víme, vůbec nic…. jen to, co sem těhulka napsala.

Všimli jste si, že od jisté doby se tu rozebírá co by kdyby, ale nějak přestala přispívat tazatelka?

Zajímavé. .

Myslím, že se urazila, že jí není důvěřováno, že je onen příběh pravdivý. Čímž ovšem k té důvěryhodnosti zase tak moc nepřispěla.

A nebo už na to nemá odpověď, proto, že si všechno vymyslela a tak dělá mrtvýho brouka, podle mě, kdyby nekecala, tak se to bude snažit vysvětlit.

nebo se jí už nechce nic vysvětlovat, když jí tady nikdo nevěří

Paní nebo slečna těhulka nás žádá a prosí o náš názor. To jsou její slova na konci jejího tématu.

Každý máme právo na svůj názor a ostatní s ním nemusí souhlasit, ale i přesto si můžeme zachovat svojí osobní integritu a chovat se k sobě slušně.

Pluto, pořád se tvářiš svatě.  Vše není tak pozitivní pořád, člověk se musí umět poprat i s negativními situacemi.

Někteří z nás, co ji radíme, se koukáme do budoucna a řešíme to celé. Ne jen, co teď. Teď si to nechá - a co v budoucnu? Co řekne dítěti? Rodičům? Já, pokud bych byl otec těhulky, tak když už mé dítě nechá mimino chlapa se kterým není, tak bych se asi chtěl zeptat proč se k tomu nepostavil jako chlap. Ale co ona má svým rodičům říct? Bude jim lhát? No musí, protože by měli stejný názor jako většina z nás. V jiných případech by byli silně věřící (to se furt opakuju).

To je tím, žes to tu nečetl.

Máš pravdu MitsCa. Svatozář nad hlavou nemám. Díval jsem se dnes dvakrát.

Tvoji reakci jsem si přečetl již ráno při kafíčku a pak jsem šel relaxovat prací.

Jednou jsem zde psal, že nejsem člověk bez chyby.

Tipuji tě, MisCa, že nemáš více než 35 let. V tvém věku jsem smýšlel také úplně  jinak, ale když tak přemýšlím, nad tímto svým věkem, tak jsem se určitě nepral ze žádnými negativnými věcmi, ale podotýkám, jisté negativní věci mě stahovali a jsem rád, že toto období mě něco naučilo, abych mohl pochopit mnoho jiných pro život důležitých věcí.

Svatozář nemám, ale jsem spokojený člověk.

A teď k tématu, až neodbočuji. Slečna nebo paní těhulka udělá podle svého vědomí a svědomí snad, a od nás chtěla jenom názory.

Můj názor na potrat je vyhraněný a nepotřebuji o něm diskutovat.

No vidíš. Pokud by sis neodmazával všechna negativa, tak bys věděl kolik mi je. A je to více jak 35.

Mě žádné negitvnum nestahuje, jsem pozitivní člověk, ale jiní ne a Ti potřebujou to negativno řešit a ne jen vybírat pozitivno, i když jsem to tu myslím taky někdy psal. Ale situace ve světě žádá něco jiného a to řešení a ne jen podporu.

A těhulka - ta by se nám  mohla vyjádřit, jak to vypadá. Naštvat se umí každý, ale vysvětlit další věci už ne.  

Někdy mám pocit - ne, ono to tak je, že naštvání je jen útěk a jeho využití před řešením dané situace.

" Neumím si představit potrat, dítě by mělo mít šanci žít…tak se rozhoduji mezi tím, že si dítě nechám a budu maminka, nebo ho dám k adopci (předpokládám, že jako miminko by mělo téměř stoprocentní šanci se dostat do rodiny). "

" Takže byste volili adopci - nebo potrat (příjde mi to jako vražda. Jako když někomu beru možnost existovat. Oč jsem pak lepší nežli on? ) "

Nějak se tady celou dobu zapomíná na to, že nás těhulka žádala, zda si dítě po porodu nechat nebo ho dát k adopci. Tím, jaký má postoj k potratu, by pak trpěla celý život víc, než když si děťátko nechá.

A člověk rodu mužského už vůbec nemůže nic takového pochopit…

Těhulko, držím palce, ať se rozhodneš jakkoliv.

Někteří lidé však nemyslí jen krátkozrace a chtěli těhulce otevřít oči a upozornit ji na úskalí budoucí a ne jen řešit to, že teď bude 5 let (případně) šťastná s miminem. Protože tohle si evidentně neuvědomuje, pokud vše bylo tak, jak popsala.

Jo něco jiného by bylo, pokud by to byl "jen" ne zcela chtěný sex, kdy svolila k něčemu, pak si to rozmyslela, ale chlap se už neudržel a sexoval dál i když už těhulka nechtěla. Pak bych ji klidně poradil, ať si to nechá, protože muže zná, může ho dát do rodného listu, chtít po něm alimenty a můžou být šťastni oba (matka i dítě). Tohle je myslím reál a chápu také, že to de facto je znásilnění.

Ale i když jsem jen chlap, tak jsem empatický a klasicky znásilněná žena (minus silně věřící nebo silný přetrvávající šok) by ihned reagovala i preventivně postinorem a nemusela toto řešit.

Tvoji poznámku dále přejdu, protože jsi žena.

MitsCo. no nezlob se, ale nemůžeš to pochopit. protože jsi ničím podobným neprošel. a taky jako žena by ses nikdy nemohl trápit, že třeba po následcích potratu už nikdy neotěhotníš.

A žít s pocitem viny taky není O. K. Takže tak.

Rybko, nešlo by o následek potratu, ale znásilnění. Takhle by bylo nutno to brát a případně řešit do budoucna stejně, jako spousta dalších neplodných párů. Dětské domovy jsou plné dětí, které čekají na náruč ať už náhradních maminek, nebo pěstounek.

Ale chápu i Tvůj postoj a svůj názor nikomu nevnucuju. Jen mi přijde trochu nefér Mits. Covi (nebo kterémukoli muži) podsouvat necitlivost v této otázce, protože touha po otcovství je srovnatelná a touhou po mateřství a to samo už dává stejné právo k vyjádření stejně platného názoru. Myslím, že muž je schopen i úplně stejně chápat a cítit rozporuplnost při rozhodování v nastolené otázce.

Já si s jednou bývalou potratem prošel. Ne na vlastní kůži samozřejmě.  Pokud je klasický zákrok a žena je zdravá, doktor není idiot, tak miniinterupce nezanechá žádné následky. Tato moje dnes kámoška má 2 krásné zdravé děti. Jasně, že to napadne každou ženu, co píšeš - co když se něco stane, ale takhle můžem uvažovat o všem a nikdy bychom nic ne zrovna dobrého neudělali a radši se trápili dál.

Když těhulce řeknou, že je to riziko (ono to je vždy, protože se tak někteří packalové lékaři chrání), tak si to nechá, to je jasné. Jenže to už zabíháme do spekulací zase stylem "co když". Známá jde na operaci očí, aby se zbavila dioptrií, je to bezpečná operace, ale co když. A už by nikam nešla? Jedu po dálnici, ale co když proti mě vyjede přes svodidla kamion?

Já vím, že přeháním, ale pro šťastný život se musí udělat i věci, s kterými člověk až tak nesouhlasí nebo má strach, protože ten strach pak přetrvá a dostane se z něj schíza.

Nezlobím se, proč taky. Jen mám zas pocit, že moc srovnáváš Tvůj příběh Tvé sestry. Nezlob se na mě.

Na druhou stranu chápu co tím myslíš, protože prostě ve mě tak silný mateřský pud nikdy nenastane, proto nemusím být tak objektivní. To je pravda.

Po znásilnění to však musí být teda sakra silný pud a ono by k němu ani nedošlo, pokud by to žena řešila ihned. Pud není ze dne na den.

Potrat je špatně, ale po znásilnění to chápu, při silné genetické vadě (tady věřící nebudou souhlasit) a doporučení lékaře to taky chápu, stejně tak jako při ohrožení života - ale u toho bych se zastavil, tady to není jednoznačné, protože ani doktor neví, jak se tělo může při té a té nemoci/komplikaci zachovat a jsou známy případy, kdy ženě bylo doslova zakázáno těhotenství a stejně porodila a ne jednou a jsou všichni OK.

Ale zde jsme u znásilnění.

Já ale nějak cítím, že těhulka z toho znásilnění zase až takové trauma nemá a píše, že je proti potratům, tak proto ty moje reakce. Kdyby tady napsala, ať jí poradíme mezi potratem, adopcí anebo nechat si dítě, tak bych na to vůbec nereagovala. Ale přes její přesvědčení ji doporučovat potrat???   Prostě vím, že by tím pak trpěla a vyčítala si to v koutku duše celý život…. ne všechny ženy jsou stejné, Mits Co. A zdaleka to není jen případ mé sestry ….

Znám i jednu mladou rozvedenou ženu s děvčátkem, jehož otec je alkoholik a má zájem ji vidět tak jednou za dva měsíce a to jsou z jednoho města.   Té malé krásné holce to na sebevědomí moc nepřidá, tak si říkám, jestli v některých případech není lepší, toho vlastního otce raději vůbec neznat a jak jsem radila těhulce, neříkat raději pravdu a něco si vymyslet. A žít s dítětem v lásce se dá i ve skromných podmínkách.

No fascinuje mě, jak tak dobře víš, co má a nemá těhulka za trauma a z čeho by celý život trpěla…

Znovu připomínám, že těhulka se rozhodovala, zda si dítě nechat nebo ho dát k adopci…. potrat jednoznačně zamítla!!!

A co tě, milá takykateřino fascinuje, je mi úplně fuk , věříš?

Stejně jako si myslím, že Mits Ca je dospělý člověk, který nepotřebuje, aby za  něj někdo orodoval. On moc dobře ví jak jsem to myslela …. , a stejně tak, jako já nekritizuji vaše připomínky, se kterými někdy nesouhlasím, tak bych byla ráda, kdyby to bylo i opačně.

Tak za sebe - pokud to považuješ za kritiku, já jsem to považovala za názor. A pokud jde o Mits. Cu, pak je tam ještě závorka. A protože jsi psala o pocitech ženy, jako žena jsem měla potřebu se vyjádřit. Tolik na vysvětlenou, svatá ženo.  

určitě máš naprostou prvdu Pluto, myslím, že spousta lidí tu chce slyšet názor a myšlení k dané věci od ostatních, nemá potom samozřejmě potřebu se dále svěřovat jak to dopadlo a jak smýšlí dál. někdo sem napíše jen tak a někdo by rád udržoval přátelské vztahy mezi účastníky tohoto webu i nadále, jsem tu nová, ale myslím, že lidi jsou zde mooooc fajn. a v případě této slečny nebo paní si nejsem jistá jestli to opravdu bylo jak píše, tak proto jsem napsala to, co viz. předchozí příspěvek.

Ahoj Beruško. To je velmi hezká přezdívka. Ale proč zlobivá? Proč se tak programuješ? Beruška je podle mně krásně tečkovaná, milá, ale také potvůrka. Jednu mám doma.  

Vítam tě Zlobivá beruška 21, na tomto virtruálním webu, kde je fajn za každého počasí.

děkuji převelice za krásné uvítaní zlobivá? no protože občas zlobím, ale jen tak trošku, jinak jsem hodná beruška týý jo- teď mi jedna beruška vletěla na balkon )) myslím, že jste tady naprosto super lidi a ráda bych tu byla s Vámi …děkuju moc za přivítání Pluto

Vítej u nás hodná Beruško. A jinak, tady jsou všichni super lidé i ti, kteří jenom kolem procházejí.

seš zlatej. koukám tady na ty příspěvky a témata a kolikrát jsem si říkala-toto je web o něčem  a né o ničem jak spousta webů. tady jste všichni moc skvělý, a budu ráda, když ve své samotě najdu spřízněné duše.

Spřízněných duší je tady myslím dost.

No jejda, je tady narváno spřízněnýma dušičkama .

Spřízněné duše, milá Sorbonos, jsou lidé, kteří ne jenom přispívají do různých témat,   ale i ti, kteří příspěvky také jenom čtou.

jsem někdy rejpavá ale… vzdycky to myslím na 100% v nejlepčím. už podle toho, co jsem tu četla, Vás mám fšecky rada fakt.

jste tady všichni skvělí a jsem ráda, že mě Pluto uvítal tak hezky, budu ráda a to moc, když si budeme všicni rozumět.

Zahraju si na admina : Pluto a Beruško - držte se tématu. Děkuji.

Já se zahraju na kovboje.  

Nevím, na koho mám dnes reagovat, ale koukám jako malý jojo, na další diskusi v tomto tématu. Jsem tak trochu podiven nad některými písmenky a slovy.

Více do tohoto tématu již nebudu přispívat.  

V tématu byl překročen maximální počet reakcí a téma by v budoucnu mohlo zpomalovat server. Z toho důvodu bude téma uzamčeno. Pro další diskuzi prosím vytvořte nové téma. Děkuji za pochopení.

Rád bych napsal, že vím, jak se cítíte, ale lhal bych. Moc si tu situaci neumím představit a ani Vám neumím poradit. Proto to nechám na ostatních.